Den 1, 2, 3 a 4
Ahoj z Fidži,
zdravím z dalekého ostrova v Oceánii… opět jsem na cestách, opět jsem daleko od domoviny… cestování je pro mě droga, která mi přináší stále nová poznání, a proto, když mi jeden z mých dealerů (tentokrát CK Livingstone), někdy začátkem loňského listopadu, poslal email s nabídkou tohoto exotického zájezdu, moc dlouho jsem neváhal, chytil příležitost za pačesy a plácl se přes kapsu… člověk by chtěl být mladší, aby měl ještě hodně času všechny zajímavé destinace procestovat (dnešní možnosti jsou prakticky neomezené), tak proč váhat… navíc upřímně – čím je člověk starší, tím mohou být takové cesty náročnější – třeba v březnu mě bolavé koleno nepustilo ani na překvapovací cestu do Neapole, což mě stále mrzí…
Úterního rána jsem se nemohl dočkat, pln očekávání dalšího dobrodružství jsem skoro nespal… navíc mě bolela hlava z pondělního ustavičného přemýšlení, jestli jsem si všechno na třítýdenní cestu sbalil… když už nebyl čas přemýšlet, vypravil jsem se na brněnské hlavní nádraží a v 8:57 (18 minut zpoždění) nasedl do vlaku směřujícího do Prahy… měl jsem štěstí na červené vozy ÖBB (což následně obnášelo kávu z vozíku za 3,80 EUR) a poloprázdný tichý vůz…
Ano, můj odlet byl tentokrát z Prahy (z Vídně prý byla letenka o 12 tisíc dražší) a jelikož cesta do našeho hlavního města je vždy loterie – ať člověk zvolí dálnici nebo železnici, nikdy neví, jestli přijede včas (navíc po více než dvou hodinách cesty dojede do centra metropole a musí se pak ještě krkolomně přesouvat na letiště), nelze se tedy divit, že toto byl můj teprve 20. odlet z Prahy (oproti zatím 46 z Vídně)…
Ještě než jsme se vznesli do oblak, měli jsme přímo na letišti v 13:00 sraz se skupinou spolucestovatelů a průvodcem… při organizovaných zájezdech prakticky nikdy nevíte s kým budete cestovat, takže jste napnutí… rád třeba vzpomínám na skupinu zájezdu na Nový Zéland a do Austrálie (kdy jsem byl neformálním spoluvedoucím výpravy), ne až tak rád zase na cestu do Bhútánu (ale to byla výjimka), tak se tentokrát nechám překvapit – cestuje nás 10 a opět jsem jeden z nejmladších (takže se dá cestovat i ve vyšším věku, super)… ale o skupině později, až účastníky blíže poznám…
Od průvodce, který se jmenuje Roman, jsme obdrželi obálku s letenkou a mohli jít na check-in… vyrazil jsem sám, protože Roman ještě pomáhal ostatním účastníkům vyplnit vstupní kartu na Nový Zéland… na terminálu 1 pražského letiště mám také možnost navštívit salónek, což jsem samozřejmě udělal a zjistil, že na Vienna Lounge široko daleko žádný nemá…
Prakticky na minutu přesně v 16:05 jsme odstartovali… letěli jsme s Qatar Airways (Boeing Dreamliner) nejdříve do katarského Dauhá… letadlo nebylo plně obsazené, takže jsem seděl do uličky a vedle mě bylo volné sedadlo (skvělá varianta)… po pohodovém letu jsme za něco málo přes 5 hodin v 22:15 (v Kataru je během našeho letního času o hodinu více) dosedli na přistávací dráhu katarského letiště… byl jsem tam už v roce 2018, kdy jsme s Julčou letěli do Thajska resp. Myanmaru, tehdy nás nepustili na prohlídku města, protože nám chybělo 15 minut na minimální čas mezi lety… ani tentokrát jsem se do Dauhá nepodíval… na přestup jsme totiž měli „papírové“ 3,5 hodiny… ty se nejprve zkrátily tím, že jsme museli 15 minut čekat než vystoupí cestující z business třídy a pak nám ještě 15 minut trval přejezd autobusem do příletové haly, aby se nám čas přestupu následně rozšířil na 4,5 hodiny (ale o tom více dále)…
Letiště Hamad bylo v posledním hodnocení Skytrax vyhlášeno jako nejlepší na světě, tak jsem si ho opět trochu prohlédl – v porovnání s Abú Dhabí, kde jsem byl v lednu, působí civilněji… možná je to i tím, že místo abstraktních skulptur tu sedí 7 metrů vysoký „medvídek pod lampou“… vévodí hale hned za bezpečnostní a pasovou kontrolou, a má připomínat dětství, které jsme všichni měli a do kterého bychom se občas chtěli vrátit… medvídek je celý zářivě žlutý (socha je z bronzu, váží asi 20 tun) a byl za 6,8 miliónů dolarů vydražen na aukci Christie’s katarskou královskou rodinou…
Medvídka jsem si vyfotil a pak už hledal Al Maha Lounge, kde jsem chtěl přečkat dobu na přestup… salónek není špatný, ale na vídeňský opět nemá… a jelikož jsem byl v zemi alkoholu zapovězené, pivo bylo podpultovou záležitostí na zvláštní objednávku… dal jsem 3 malé a číšníci se ke mně báli chodit, protože při odnosu prázdné sklenice jsem vždy požádal o nové…
Po dvou hodinách v salónku jsem vyrazil k odletové bráně… čekal nás let do Aucklandu (proto ty vstupní karty na Nový Zéland), který je aktuálně třetím nejdelším leteckým spojením (při zavedení v roce 2017 byl dokonce nejdelší, ale předběhly ho lety ze Singapuru na dvě letiště v New Yorku)… jak jsem již naznačil, klidně jsem v salónku mohl zůstat déle, protože nástup začal s hodinovým zpožděním a opět do autobusu, kterým to pak ještě trvalo 20 minut k letadlu (letiště je obrovské) – jak jsme se posléze dozvěděli od kapitána, bylo naše letadlo na poslední chvíli vyměněno, a proto to hodinové zpoždění…
Naším dočasným domovem se na 14.526 km dlouhém letu stal Airbus A350 v provedení 3-3-3 (seděl jsem uprostřed do uličky a vedle mě byly obě sedadla prázdná, co víc si přát)… skoro s hodinovým zpožděním v 2:45 jsme začali popojíždět, abychom za dalších 65 minut byli stále ještě na zemi – letiště bylo kvůli nenadálé bouřce zahlceno odlety, a tak jsme fakticky vzlétli s dvouhodinovým zpožděním… ve vzduchu jsme byli 15 hodin a 25 minut… byl to zatím můj nejdelší let… odstartovali jsme ve středu 3:50 katarského času a přistáli ve čtvrtek 4:15 času novozélandského… středu (8.5.) jsem tedy prožil prakticky celou ve vzduchu… ale to je způsobeno letem proti času (Nový Zéland je teď o 10 hodin před ČR)… pokud odhlédnu od zpoždění, tak let proběhl v naprostém pořádku, servis Qatar Airways (druhé nejlepší aerolince na světě podle Skytraxu (po Singapore Airlines)) byl opravdu vynikající, nabídka jídla i pití dostatečná, spolucestující ze zájezdu sice přes uličku, ale vedle mě nikdo…
Češi na Nový Zéland nepotřebují vízum, stačí předem elektronicky požádat o tzv. NZeTA, zaplatit 53 NZD (asi 740 CZK) a po schválení, které pak platí 2 roky, přicestovat… vstupní branou většiny letů je Auckland na severním ostrově Nového Zélandu… tady všichni cestující absolvují důkladnou kontrolu – ani ne dokumentů, jako spíš zavazadel a věcí, které se přiváží… každé zavazadlo je skenováno a nesmí se přivézt nic, co by mohlo ohrozit novozélandskou flóru a faunu… není to jediná země, která se brání zavlečení nežádoucích mikroorganismů, zato je to jedna z nejdůslednějších… naší skupině kontrola zabrala naštěstí jen pár minut, díky elektronicky předvyplněné vstupní kartě se vše spárovalo s pasem a ani jsme nebyli podrobeni dodatečným dotazům… bylo 5:15 ráno (můj biorytmus byl nastaven ještě na pozdní odpoledne) a já opět po devíti letech stanul na novozélandské půdě… naše první kroky vedly k autobusu, kterým jsme se přemístili na nedaleký hotel Manha Auckland Airport… měli jsme štěstí, že bus jel prakticky hned po našem příchodu na zastávku, bylo totiž 6 stupňů a tedy docela frišno… na hotel jsme se dostali v 6 hodin, ale moc jsme si ho neužili, neboť už v 10:30 jsme zase jeli na letiště – čekal nás let s Fiji Airways sem na Fidži… na Manha hotelu jsem měl společný pokoj a dokonce i postel s průvodcem Romanem, ale na ty 3 hodiny spánku jsem to neřešil (od včerejška mám pokoj sám pro sebe (za pekelný příplatek))… déle než 3 hodiny chtěla spát Libuše, která je tak prvním účastníkem zájezdu, na něhož čekal celý autobus (veřejný, svážející ubytované z hotelů kolem letiště), nicméně nikdo nenadával a řidič vše bral s úsměvem – ne nadarmo se říká, že lidé na ostrovech jsou ve větší pohodě než ti z kontinentu… řidič nám i pomáhal naložit, resp. vyložit batožinu a popřál šťastný let – a to byl v práci i v noci, protože jsme s ním jeli i nad ránem na hotel…
Letiště v Aucklandu je přiměřeně velké a je už vybaveno moderními skenery, takže se z příručních zavazadel nemusí prakticky nic vyndávat, mohou v nich zůstat tekutiny (v odpovídajících velikostech), tablet, foťák či powerbanka, což je skvělé… já si na letišti dal aspoň jedno novozélandské pivko (za 230 Kč) a pak už mě čekaly další skoro 3 hodiny ve vzduchu… překvapením bylo velké letadlo Fiji Airways se dvěma uličkami (Airbus 330), které bylo navíc úplně plné… při nástupu zjistil jeden ze stewardů, že jsme z „Czechoslovakia“ a měl velkou radost… já však velkou radost neměl, když se servírovalo jídlo – na mě a vedle sedícího Romana (ne průvodce) totiž nezbylo jídlo s kuřecím masem, a tak jsme museli vzít za vděk mrkví s rýží v pikantním provedení (aspoň, že to bylo pálivé)… na druhé straně jsme během takového krátkého letu každý dostali tři plechovky piva… fidžijského…
Letadlo Fiji Airways nás dovedlo na mezinárodní letiště Nadi.. to leží na největším ostrově Viti Levu, kterému Fidžijci říkají pevnina, a na kterém leží i hlavní město Suva… na přistávací plochu letiště jsme dosedli v 16:20 místního času… našinci mají vstup na Fidži bezvízový, takže stačilo vystát frontu na pasovou kontrolu, odpovědět na pár zvídavých otázek a pak se přesunout na kontrolu dovozu potravin (i tady)… následovalo martyrium s výměnou peněz, kdy jedna taková transakce zabrala pracovníkovi směnárny cca. 10 minut, takže nakonec jsem byl (nevím proč, o své minulosti jsem ještě nikomu neřekl) skupinou pověřen, abych za zbytek vyměnil peníze sám na sebe… na Fidži se platí fidžijským dolarem a když to zhruba přepočítám, tak jeden jejich dolar je asi 10 korun… aspoň se to bude dobře počítat…
Hotel Gateway na Fidži máme doslova v dochozí vzdálenosti od letiště – cesta pěšky nám zabrala pouhých pět minut… po nafasování klíčů jsem zjistil, že místní pikolíci tu buď pracují první den nebo si rádi dělají z hostů šprťouchlata… jednoho z nich jsem se totiž zeptal, kde je pokoj číslo 708, poslal mě dozadu a do patra, abych jej následně při hledání pokoje opět potkal a on s úsměvem pravil: jééé, ten pokoj je na začátku a v přízemí… každopádně ve výsledku to znamenalo, že po 48 hodinách od opuštění brněnského bytu jsem byl na místě… pravda, trochu delší cesta…
Fidži, plným názvem Fidžijská republika, je naší první zastávkou (pokud nepočítám Nový Zéland) po ostrovech v Oceánii – ta se skládá z Melanésie, Mikronésie a Polynésie… samotné Fidži spadá do části Melanésie… další zastávkou budou ostrovy států Vanuatu (také Melanésie) a následně Tonga a Samoa (oba Polynésie)… ostrovy si blízké, ale zároveň vzdálené… ostrovy plné krásy, ale i velice intenzivního lidojedství… ano, skutečně tu mnoho ostrovů v Oceánii patřilo k ostrovům lidojedů… přitom mluvím o podivuhodné oblasti, která bývá označována za poslední ráj na zemi… je ale na světě vůbec ráj? Etnolog jej sice nazývá Polynésií, zeměpisec Ostrovy jižních moří, národopisec vidí Polynésii jako obrovský trojúhelník… v jeho třech vrcholech tři země… nahoře Havaj, nalevo, tedy na západě Nový Zéland, napravo, tedy na východě Rapa Nui, Velikonoční ostrov…. všechny tyto vrcholy jsem již navštívil, a protože se mi opět zachtělo do ráje, a zachtělo se mi také rajského jablka poznání, bylo třeba se podívat i dovnitř tohoto trojúhelníku… tam, kde je moře snad skutečně modřejší, slunce zářivější, písně něžnější a tance veselejší… (volně inspirováno cestovatelem Miloslavem Stinglem)…
Pojďme ale nejdříve na Fidži – po krátkém seznámení se s hotelovým pokojem jsem vyrazil na bar na další plechovku fidžijského piva… následovala první společná večeře a první fidžijské jídlo – místní národní, s názvem kokoda – syrová ryba (na způsob ceviche) v kokosovém mléce, studeném… moc dobré…
Dnešní den jsme strávili skoro celý na moři… ráno v 8:00 nás vyzvedl minibus a za 30 minut převezl do přístavu Denarau, kde se naloďují místní i turisté mířící na nedaleké ostrovy a ostrůvky… souostroví Fidži tvoří asi 333 ostrůvků, takže je z čeho vybírat… naše loď měla vyplout v 9:00 s návratem v 16:30, ale hned jsme poznali, co je to fidžijský čas – vždy později, tady totiž nikdo nikam nespěchá… takže jsme vyrazili jen s půlhodinovým zpožděním v 9:30 a návrat byl v 17:30… mezi těmito časy jsme 45 minut pluli po blankytně modré hladině nejdříve k vyvýšené písečné duně (Nukuimana), kde se nějakou tu chvilku šnorchlovalo (bez mé účasti), následoval další 20 minutový přesun k ostrovu Monu, abychom při třetí zastávce už všichni vystoupili na ostrov, který se jmenuje Monuriki a proslavilo jej natáčení filmu Trosečník s Tomem Hanksem… ano, ve filmu sice ztroskotal „zhruba 600 mil jižně od Cookových ostrovů“, ale natáčelo se to na Fidži… ano, ve filmu není kolem ostrova vidět nic jiného než moře, ale ve skutečnosti jsou další ostrovy nedaleko od Monuriki…
Tato zastávka byla nejdelší a vedle krátké procházky po ostrově nám bylo nabídnuto i pohoštění, které jsme mohli konzumovat na rozprostřených dekách (naštěstí ve stínu pergoly) a přitom se kochat okolím… slunce dnes svítilo intenzívně, teplota však nebyla nijak závratně vysoká (28 stupňů) a vítr, který foukal, navíc příjemně ochlazoval… přesto jsem kvitoval možnost neomezené konzumace místních piv, které nám ochotně rozdávali na lodi i na souši…
Jelikož jsem blízko rovníku, slunce zde pravidelně vychází kolem 6 hodiny ranní a zapadá kolem 6 hodiny večerní… zpáteční cestu na hotel jsme tedy zvládli v počínající tmě… už jsme tak neviděli kontrasty z rána – to jsme totiž jen zajeli za hranice města a silnici začaly lemovat doslova chýše – byly schované v bujné vegetaci a často jen z plechu či polorozpadlé z cihel… silně to kontrastovalo s bilboardy nesoucí reklamy na vynikající investice do plážových resortů…
Večeři jsme měli opět na hotelu, tentokrát jsem se rozhodl pro indické curry (kuchyně je tu inspirovaná i potomky Indů) a i když mohu sníst dost pálivá jídla, toto mělo pořádné grády…
Další prozkoumání ostrova máme v plánu zítra, tak se jen rozloučím výrazem, bez něhož se na Fidži neobejdete… slýcháte ho na každém kroku… je to výraz, který v sobě zahrnuje všechno – pozdrav na uvítanou i na rozloučenou, radost ze setkání a přání všeho nejlepšího…
Bula bula!
Michal
Den 5, 6 a 7
Zdravím z Vanuatu,
jsem v další ostrovní zemi na naší cestě po Oceánii – když se podíváme na seznam účastníků loňského mistrovství světa v ragby, tak jediné Vanuatu tam nebylo… Tonga a Samoa skončili ve skupinách, Fidži ve čtvrtfinále a Nový Zéland prohrál ve finále… a všechny tyto týmy cestovaly přes půl světa do Francie, kde se mistrovství konalo… teď jsem já u nich, tak se ještě vraťme na Fidži…
V sobotu ráno jsme se mohli prospat o malou chvilku déle, protože jsme vyráželi až v 8:30 – kupodivu řidiči společnosti Rosies, která se o nás na Fidži starala, byli dochvilní, těm fidžijský čas nic neříkal… už jsem se docela těšil, že budu opět relaxovat pohledem z okénka autobusu do všudypřítomné a opravdu bujné zeleně… jsme tu na začátku jejich suchého období (to dešťové skončilo před měsícem), tak je celý ostrov doslova botanickou zahradou… a abychom toho neměli málo, naše první zastávka byla v Zahradě spícího obra (název podle hory tyčící se za zahradou), kterou v roce 1977 založil americký herec Raymond Burr (ztvárnil např. Perry Masona), a kde je možné vidět na 2.000 orchidejí… byla vzdálena jen 15 minut jízdy od našeho hotelu a byla moc pěkná… navíc bylo ještě ráno, takže teplota vzduchu byla příjemná, jen se zvýšila vlhkost, ale nijak závratně, a to ani později přes den… takže jsem byl svým způsobem překvapen, jak příjemně mi v tropech po celou dobu pobytu na Fidži bylo…
Další zastavení jsme měli na místním trhu, kde jsme poprvé měli možnost ochutnat kavu – není to káva, ale pepřovník olejný, který má na ostrovech dlouhou tradici v užívání, především kvůli svým psychoaktivním vlastnostem… podle studie z roku 2013 má kava relaxační účinek na lidskou psychiku a extrakt se využívá k rychlému zbavení úzkosti… nevím jak působila na ostatní, ale já si po požití koupil dva banány (a to jsem v té chvíli ještě nevěděl, jak dobře jsem udělal)…
V plánu jsme měli ještě dvě atrakce – tou první byl největší hinduistický chrám v jižním Pacifiku (Sri Siva Subramaniya Swami), nacházející se na jižním konci hlavní silnice vedoucí skrz Nadi… chrám, jehož základy byly položeny v roce 1926, jsme si prohlédli zevnitř i zvenku – dle tradic se všude chodí bez bot a člověk musí být předpisově oblečen (i pánové si museli zahalit kolena)… navíc se uvnitř nesmí fotit… teď si uvědomuji, že jsem minule psal o ovlivnění kuchyně Indy, teď píši o hinduistickém chrámu a přitom jsem byl na Fidži… tak vězte, že se tam opravdu střetávají dva světy – indický a fidžijský… ostrovy sice objevil roku 1643 holandský mořeplavec Abel Tasman… ale pak tam přistáli Britové pod velením Jamese Cooka (roku 1755), a když jeden fidžijský náčelník požádal Brity o pomoc v boji proti jinému náčelníkovi, zavázali se být poddanými britské koruny… a právě Britové na ostrovy na přelomu 19. a 20. století přivezli jako pracovní sílu Indy, kterých tam je nyní velká skupina…
Další atrakcí sobotního dne měla být návštěva pláže Natadola, což je nejbližší nekrásnější pláž od Nadi (vzdálená 53 km od hotelu)… fotky pláže na internetu jsou opravdu překrásné, navíc nám Roman sliboval dvě restaurace, kde se můžeme najíst, napít a pak relaxovat… zároveň navrhl možnost koupit si předem jídlo do krabičky na jedné ze zastávek a sníst jej následně na pláži… půlka autobusu (včetně něj) tak udělala, já ne, neboť jsem se těšil na jedno točené (třeba tam bude) a nějakou dobrotu v jedné z těch restaurací… možná nám už mělo být varováním, že příjezdová cesta k pláži byla uzavřena a že jsme museli nejdříve přijet ke komplexu hotelu InterContinental a jím projít, abychom se na pláž dostali… toto nám poradil dělník hlídající technologickou přestávku opravy silnice… zřízenci hotelu, který je i golfovým resortem, nevěřili vlastním očím, když před lobby přijel náš autobus a my se vyžadovali vstupu na pláž skrz hotel… nakonec se povedlo je přesvědčit, s čímž měla největší problém dáma s vysílačkou za pasem – byla většího a silnějšího vzrůstu a měla výraz místního ragbisty…
Všechna naše snaha ale byla zbytečná, protože jakmile jsme se dostali na pláž, viděli jsme její neutěšený stav a vysoké vlny… navíc ty restaurace, které Roman sliboval, byly (i) jedna v tom InterContinentalu a (ii) druhá zavřená, protože probíhala rekonstrukce budov… nakonec bylo většinově rozhodnuto, že do InterContinentalu nepůjdeme z časových důvodů ani na pivo a místo polehávání na pláži raději pojedeme dalších 30 minut do Kula Wild Adventure parku na leguány… mají tam dva druhy, jeden žije na Fidži, Vanuatu a pár dalších ostrovech, druhý jen a pouze na dvou fidžijských ostrovech… což o to, bylo to zajímavé, byly tam i želvy, které jsme krmili, papoušci, které jsme skoro pustili z klecí na svobodu, ale já se spíš těšil na další místní kulinářský zážitek… a v ten okamžik jsem byl rád, že jsem si na trhu koupil ty dva banány…
Zpáteční cesta do hotelu opět končila za tmy (alespoň jsme zastavili v místním liquor shopu, který prodává z bezpečnostních důvodů jen přes okénko, pro pivo) a přestože jsme se předchozí den domlouvali, že na večeři pojedeme k přístavu odkud jsme v pátek vyplouvali na ostrovy, tak půlka osazenstva byla najedená ještě z jídla zakoupeného na oběd a druhá půlka tak hladová, že šla potřetí do stejné hotelové restaurace… já jsem se ještě snažil vyjít před hotel a najít nějakou jinou restauraci, ale bohužel bez úspěchu (hotel tam má prakticky monopol)… takže když jsem po půl kilometru přišel k zatáčce, za kterou už nesvítila žádná světla, raději se otočil a vzal za vděk restauraci v Gateway hotelu… ale aspoň jsem si dal rybu dne, což byla mahi mahi…
V neděli žádný velký program nebyl, celé dopoledne se lelkovalo a čekalo na 12:00, až vyrazíme z hotelu na letiště (přestože jsme bydleli tak blízko, prakticky žádný velký ruch z letadel jsme během pobytu nezaznamenali)… a tak než v 14:45 vzlétneme směr Vanuatu, doplňme si informace o Fidži – leží tedy v Tichém oceánu, Nový Zéland je vzdálen přibližně 1.800 km směrem na jih, Austrálie zase 2.600 km na západ… nejbližší další ostrovní stát je 500 km vzdálená Tonga… jak jsem již psal, Fidži je souostroví asi 333 ostrovů či ostrůvků (vulkanického původu), dva největší jsou Viti Levu a Vanua Levuo, na nichž žije většina obyvatel (těch je kolem 950 tisíc a 2/3 z nich žijí na Viti Levu, kde jsme byli i my)… nezávislost získalo Fidži až v roce 1970, přičemž od té doby tu došlo k několika převratům… největší příjmy má Fidži z turismu (ten se začal rozvíjet celkem pozdě, až na přelomu tisíciletí), následovaný exportem cukrové třtiny (poslední večer jsem vyzkoušel i místní rum a nebyl špatný)…
Suchá fakta doplňme zajímavějším tématem – třeba kanibalismus – poslední známý případ, kdy byl někdo sněden, je z roku 1867… náčelník Ratu Udre Udre, který je považován za největšího kanibala (za každého snědeného člověka si dělal jeden „zářez“ – sbíral kameny na jednu hromadu a na té se jich našla skoro stovka), si pochutnal na anglickém misionáři Thomasi Bakerovi, který nejspíš zapomněl na pravidlo, že se Fidžijcům za žádnou cenu nesmí sahat na vlasy… z Bakera tak zbyly jen boty, které se vystavují v muzeu v Suvě… potomci náčelníka se od té doby už třikrát omluvili anglické rodině snědeného misionáře…
A teď už k Vanuatu – let sem trval 1,5 hodiny a byl pohodový… na přepážce při odbavení jsem si řekl o uličku a bylo mi vyhověno, takže spokojenost… Fiji Airways na této lince občas nasazují vrtulová letadla, o včerejší let byl ale nejspíš větší zájem, tak nasadili Boeing 737, který byl skoro do posledního místa obsazen… no a když se takové plně obsazené letadlo dostane na pasovou kontrolu letiště v Port Vila (hlavní město Vanuatu), a pro cizince mají otevřeno jediné okénko, tak přestože nepotřebujete vízum, počítejte s dvěma hodinami úmorného čekání ve frontě než dostanete razítko, vyzvednete si kufr, projdete celní kontrolou a vyměníte si první vanuatské peníze – vaty… přeletem na Vanuatu jsme se sice časem vrátili o hodinu zpět (tady mám posun oproti ČR „jen“ 9 hodin), ale když tak dlouho čekáte na letišti, ztratíte i tak čas, a nespraví to ani skvělí místní umělci předvádějící své hudební umění v příletové hale a ani velký bilboard, že na Vanuatu je 83 destilérek… dnes jsem zjistil, že se jedná o název jedné palírny odkazující na skutečnost, že Vanuatu se skládá z 83 ostrovů… ty jsou seskupeny do tvaru písmene Y, a 65 z nichž je obydlených, 14 ostrovů má větší rozlohu než 100 km², a o 2 ostrovy se vedou spory s Francií… největšími ostrovy jsou Espiritu Santo a Malekula, hlavním městem je Port Vila na ostrově Efate…
Po absolvování popsaného procesu (přičemž stojan u pasové kontroly hrdě hlásil, že mají nový informační systém) jsme nasedli do mikrobusu a zamířili rovnou na hotel – ten se jmenuje The Melanesian Port Vila a vypadá obstojně… otočili jsme se na pokoji a zašli do restaurace na večeři… museli jsme probrat změnu programu – dnes jsme totiž měli letět společností Air Vanuatu na ostrov Tanna, nicméně tato aerolinka, mající jen jedno letadlo Boeing (a 4 další menší) si řekla, že nám trochu zamotá naši cestu, a v pátek se rozhodla vstoupit do likvidace… prý, že možná budou lety obnoveny, ale když jsem si přečetl pár článků pojednávajících o problému (aerolinka se stala díky rušeným a zpožděným letům synonymem pro nespolehlivost), který samozřejmě nevznikl ze dne na den, moc tomu nevěřím… a ani Roman, takže přehodil programy dvou dnů a dnes jsme místo dalšího přeletu absolvovali výlet na ostrov Pele…
Ten začal brzo ráno v 7:30, kdy nás průvodci z místní agentury Ecotravel vyzvedli na hotelu… ostrov Pele se nachází na severu ostrova Efate (tam se právě nacházíme) a cesta k němu spočívala nejdříve v 1,5 hodiny trvající cestě mikrobusem/autem po šíleně děravých cestách (to ty naše po zimě oproti jejich jsou v perfektním stavu) a následně v půlhodinové plavbě na loďkách… abychom se nemačkali, tak místo v mikrobusu jsem mohl sedět v doprovodné Toyotě Hilux… s Libuší… která včera avizovanou změnu programu nezaregistrovala a na moře se nabalila jak na výstup na sopku…
Když jsme včera přistáli, bylo v Port Vila teplo, ale i pod mrakem a spadlo také pár kapek… dnes ráno byla obloha prostá mraků krásně modrá… teplota v průběhu dne nepřesáhla 29 stupňů, takže se to dalo v pohodě vydržet…
Za hranicemi hlavního města Port Vila žijí v malých vesničkách domorodci, kteří nám postávajíc na okrajích cest docela často mávali… přičítám to tomu, že stejně jako oni pro nás, jsme my pro ně něco zvláštního, s čím se nepotkávají každý den (turismus tu opravdu není masový)…
Jakmile jsme dorazili na molo na severu Efate, nafasovali jsme záchranné vesty, podepsali prohlášení, že se vzdáváme všech práv na odškodné, nasedli na jednu z připravených bárek a vydali se na širé moře… naštěstí vlny nebyly nijak veliké, takže jsme cestu přečkali bez úhony… během plavby jsme viděli asi 7 obrovských želv plujících v blankytně modré vodě…
Na ostrově Pele žije přibližně 200 osob ve čtyřech vesnicích… vesnice je silné slovo, spíš se jedná o shluk domečků… a i to je silné slovo, spíš tedy příbytků… na ostrově jsme strávili 5 hodin, při kterých jsme se koupali (tentokrát i já), šnorchlovali (prý jsem o nic nepřišel), poobědvali jídlo připravené místními kuchařkami (moc dobré) a zejména se kochali nádhernou barvou moře, zelenou džunglí plnou kokosových palem (několik druhů prý na Vanuatu přivezli Francouzi při kolonizaci) a nádherným klidem – nikde žádné resorty, nikde žádní turisté…
Večer jsme se od Romana dozvěděli podrobnosti k zítřejšímu letu na ostrov Tanna – nakonec opravdu neletíme s Air Vanuatu, ale privátním letadýlkem, které nejdříve pojme půl skupiny, pak se vrátí a nastoupí druhá polovina… nervozitu nezpůsobuje ani brzký odjezd od hotelu (6:30), jako spíš skutečnost, že si každý na Tannu může vzít maximálně 5 kg zavazadla… pokud jsme tedy Romanovi nahlásili správnou váhu nás jako pasažérů… tak nám držte palce, ať splníme váhový limit a odletíme… já se jdu právě balit…
Michal
Den 8, 9 a 10
Ahoj z Port Vila,
jak jsem se zmínil na konci minulých zápisků, v úterý ráno jsme vstávali docela brzo, část zavazadel jsme nechali na hotelu a přesunuli se na letiště… tam nás nejdříve rozdělili do dvou skupin podle vizuální konstituce a následně pro jistotu a bezpečnost každou osobu a batoh zvážili zvlášť… celková hmotnost naší osádky i s batožinou vyhovovala požadavkům, tak jsme mohli v 8:45 nastoupit do Air Taxi a v 8:55 se odpoutat od země… hodinový let ve velmi stísněném a velmi hlučném prostředí naštěstí utekl docela rychle… jelikož jsme z naší skupiny byli v prvním letadle jen 4 (já, Pavel, Erich a Libuše), měli jsme to privilegium, že jsme místo čekání na letišti v Port Vila (kde nic není) mohli počkat na druhou skupinu přímo u moře s lahvinkou piva Tusker Premium (pouze malé láhve o objemu 330 ml a ceně 100 Kč za jednu)… po přistání na letišti Bílé trávy (White Grass Airport) nás totiž vyzvedl řidič hotelu a zavezl do 5 minut vzdáleného Tanna Evergreen Resortu… tam jsme zjistili, že v celém hotelu bude ubytována jen a pouze naše skupina, protože ostatní své rezervace díky krachu Air Vanuatu zrušili…
Druhá část naší skupiny dorazila asi o půl dvanácté, to jsme už měli na stole oběd (rybě z nabídky nešlo odolat) a připravovali se na odpolední první výlet po ostrově Tanna… jeho hlavní dominantou je jedna ze šesti aktivních sopek na Vanuatu, jmenuje se Mount Yasur, a k ní jsme to měli namířeno… v 14:30 nás vyzvedli místní řidiči (měli jsme k dispozici tři velká pick-up auta) a vyrazili jsme… pokud jsem naříkal nad stavem silnic na Efate, ještě jsem netušil, že můžeme jet po horších… cesta k Yasuru nám zabrala 2 hodiny, přičemž posledních 8 km jsme jeli celou jednu hodinu…
Mount Yasur (361 m.n.m.) je aktivní stratovulkán, který vznikl při pohybu Indo-australské a Pacifické tektonické desky… úroveň vulkanické aktivity je neustále monitorovaná v zájmu turistů i místních obyvatel.. byl to pravděpodobně právě dým z kráteru, který na ostrov přilákal Jamese Cooka…
I před vstupem ke kráteru Yasuru jsme museli podepsat prohlášení, že vše podstupujeme na vlastní nebezpečí a vzdáváme se případných možných nároků na odškodnění (vyvrhované kusy lávy tam už zabily dva průvodce a jednoho Japonce)… už při stoupání po úbočí jsme slyšeli burácení vulkánu a ucítili jemné chvění… pohled do nitra sopky byl zahalen do sopečného prachu, který, když se otočil vítr, šel všechen na nás… měli jsme jej všude… ale vydrželi jsme to – čekali jsme totiž až zapadne slunce, jelikož pak jsou žhavé kousky lávy lépe vidět, ale o to hůře je lze fotit… bohužel v sopce to v úterý spíše hřmělo než aby něco chrlila… a tak z pár erupcí bylo jen několik nepovedených snímků… proto si vypomůžu fotkou od Pavla, který na Tannu „propašoval“ i stativ…
Ve středu jsme nejdříve zajeli na místní trh a pak už do vesnice Lenawowo hluboko ve vnitrozemí, podívat se na život lidí, kteří se snaží žít podle původních zvyklostí… tady se těm vesnicím říká custom village… cesta k nim byla jen o trochu lepší než v úterý k sopce, ale i tak jsme si užili dalšího houpání ze strany na stranu… až srdceryvné bylo, jak nás místní děti, ale i dospělí, které jsme potkali po cestě, zdravili… a když jsme přijeli na místo, kde žije 7 rodin, byl to opravdový skok do jiného světa… přivítala nás jedna ze dvou dívek, které mají ve vesnici vzdělání (pak je tam vzdělaný ještě jeden starší muž) a představila jejich život (na začátek nám připravili občerstvení – jakousi buchtu z banánů a kokosového mléka), rostliny, které používají (k jídlu či hygieně), zvířátka, která chovají (spíš k jídlu než k zábavě), hry, které děti hrají (samozřejmě ne na mobilu) a tance, které provozují (každý za nějakým účelem – za úrodu, zdraví či přečkání cyklónu)… ve vesnici jsme strávili přes hodinu… na závěr nám každý vesničan včetně malých dětí podal ruku a rozloučil se…
Následně jsme se přemístili o nějakých pár kilometrů dále, abychom si prohlédli největší banyán (strom) na světě… rozpíná se do šířky 200 metrů a dosahuje výšky 80 metrů… jeho stáří nejde určit, nicméně strom stále žije a dál se rozrůstá…
Přestože jsme ve vesnici dostali onu buchtu, docela nám vyhládlo… část skupiny raději zajela na oběd do hotelového resortu, já však se zbytkem zvolil návštěvu restaurace v hlavním městě ostrova – Lenakelu… byla hned vedle tržiště a měla v nabídce asi 5 jídel… mé oko padlo na hovězí s rýží a inspiroval jsem tím i ostatní… prostředí bylo odpovídající zemi a místu, ale chuťově to bylo vynikající… a skoro 5x levnější než na hotelu (kromě piva, to tam stálo stejně)…
Jen co jsme dojedli, naskočili jsme na auta, abychom vzápětí po dojetí do hotelu naskočili na loďky (tentokrát bez reversu) a vydali se na půlhodinovou plavbu po moři k Modré jeskyni… tolikrát na vodě během pár dnů, to jsem nečekal, ale přece jen jsme na ostrovech a když člověk vidí stav silnic, pochopí, že lodí je to někdy rychlejší (samozřejmě také všude nevedou cesty, takže loď bývá jedinou variantou se na místo dopravit)… Modrá jeskyně se nachází na severozápadě ostrova, v průměru má asi 60 metrů a za přílivu je třeba zatajit dech a do jeskyně proplavat pod vodou, kdežto za odlivu už stačí jen otvorem proplavat… jeskyně je prosvícena průzorem ve stropě a denní světlo zvýrazňuje barvu podle které dostala jméno…
Na ostrově Tanna žije přibližně 29 tisíc obyvatel, rozlohu má 550 km² a mluví se tam třemi hlavními jazyky (místními, vedle angličtiny, kterou ale hovoří jen ti, kteří chodili do školy)… největším tahákem je ona sopka Mount Yasur…
Rozšířený tam je i tzv. „cargo kult“, což se stalo skoro i náboženstvím – někdy v druhé polovině 30. let minulého století tu jakýsi John Frum hlásal, že přijdou lidé, kteří budou místním rozdávat jídlo i věci denní potřeby… a co se nestalo, když skončila druhá světová válka, tak Američané, kteří měli v okolí základny, tak místo aby zásoby někam odvezli, začali je rozdávat místním… a to vzhledem k ostrovnímu charakteru oblasti letecky ze vzduchu… a od té doby věřící tomuto kultu čekají, že opět někdo přiletí a oni dostanou dary z nebes – dokonce na některých místech začali stavět fingované přistávací dráhy a mávajíc klacky se snažili mást prolétající letadla k vyložení nákladu…
Večer jsem se postaral o zábavu zaměstnanců hotelu – tedy spíše kuchařky a sekuriťáka… když jsem šel na večeři, nechal jsem klíče od pokoje zamknuté uvnitř… zámky, které tu používají, bývají v těchto končinách běžné – koule zvenku na klíč a uvnitř s páčkou, kterou se zámek zamyká (samotná koule je otočná)… a já do včerejška při každém odchodu zamykal zevnitř tou páčkou… když jsem tu šlamastyku zjistil, bylo už po večeři a všichni spolucestující šli spát (při této příležitosti si musím postěžovat, že účastníci chodí spát se slepicemi, ale ke skupině se ještě dostanu v dalších zápiskách)… takže jsem požádal slečnu na baru, jestli mi může sehnat náhradní klíč… usmála se a přinesla dva svazky klíčů, nicméně ani na jednom nebyl ten od pokoje číslo 303… a tak po chvíli šel hlídač a kuchařka zkoušet štěstí přímo k mým dveřím… opravdu žádný z klíčů do zámku nepasoval… v mezičase přišly kuchařčiny děti a já myslel, že využijeme jejich ruček a nějak se k zámku dostaneme zevnitř (dveře měly jen lamely a přes ně byla natažena síť proti hmyzu)… ony však donesly příbor a nožem se snažily zasunout zobáček zámku… bez výsledku… nakonec za pomoci většího nože jsme odmontovali lištu držící síť proti hmyzu a pan hlídač uřízl tenký proutek z bambusu, který strčil mezi lamelami dovnitř a zkušeně nabral klíče ležící na polici nedaleko dveří na ten proutek… měl jediný pokus (aby mu nespadly na zem), který mu ale krásně vyšel… jakou jsme měli všichni radost…
Dnes jsem měl strašidelné sny, objevovali se mi v nich lidé, kteří se měnili v čerty – buď to byl následek úterní návštěvy vulkánu a tedy cesty do pekla, nebo to byl duch největšího banyánu, který podle legendy v útrobách stromu žije a já jej včera nějak podráždil…
Ráno jsem všem nahlásil výsledky hokeje – ostatní nemají internet (wifi za příplatek se jim platit nechtělo), a tak vedle průvodce Romana, který si koupil fyzickou SIM kartu, mám internet jen já – no, internet, ono je to spíš jen na posílání zpráv a emailů, webová stránka se načítá pomaleji než v dobách našeho vytáčeného internetu… loni jsem propagoval Airalo a jeho eSIM, letos zkouším tuto službu přes Revolut – zavedl ji teprve začátkem roku a v případě globální eSIM pokrývá více zemí, kterými teď cestuji, než Airalo… zatím v pohodě fungoval v Kataru, na Novém Zélandu, i Fidži… funguje i tady na Vanuatu, ale jak jsem psal, šnečí rychlostí… ale aspoň nějaké spojení mám, protože o2 tu nemá roamingového partnera, takže z pohledu české SIM karty jsem na Vanuatu bez signálu…
Před snídaní jsme ještě vyrovnali naše účty na hotelovém baru, což bylo pro personál hned po ránu stresující (někteří platili 3x, protože se stále nacházely nové a nové účty – recepční nebyla na takový „nával“ připravena), ale nakonec jsme to dali v pohodě dohromady (při platbě kartou je příplatek 5%)… a po vydatné snídani (na hotelu vařili draze, ale dobře), se s námi rozloučili delfíni skákající před hotelem ve vodě a pak i zaměstnanci Evergreen resortu – mě si pamatovali jménem – asi jsem jim byl sympatický, protože včera, když jsme si s Honzou chtěli dát místní rum, pustili mě i do skladu, abych si tu správnou láhev vybral sám – z místních měli jen South Pacific s 36% alkoholu – takové pohlazení po jazyku…
V 8:30 jsme vyrazili směr letiště a v 9:15 odletělo první letadlo s částí naší skupiny… tentokrát jsem byl ve druhém letadle, nicméně to pro nás přilétlo vzápětí a v 9:45 jsme byli ve vzduchu i my… v letadle jsem tentokrát seděl v druhé řadě přímo za pilotem a tam jsem se už necítil jak sardinka…
V Port Vila nás odpoledne čekala prohlídka města, muzea a samozřejmě i nějaké to občerstvení – tentokrát jsme se mohli rozdělit, což jsem uvítal a vybral si pouliční stánek na nábřeží vedle trhu se suvenýry… obligátní rýže s hovězím masem opět nezklamala… jen pro srovnání – jídlo na trhu stojí 600 vatu, v restauraci vedle 1.300, na hotelu se člověk nedostane pod 2.500 (120, 260 a 500 Kč)… pak jsme se přesunuli na místní poštu, kde jsme vystáli půlhodinovou frontu na známky a pohledy… a následně již do muzea, jehož návštěvu jsem standardně vynechal a raději nasával… atmosféru Port Vila, samozřejmě…
Ubytováni jsme opět v The Melanesian Port Vila, ale abych nevečeřel na stejném místě, vydal jsem se směrem do centra města, kde jsem měl vyhlédnutou restauraci na břehu moře… netušil jsem, že se o mě bude starat tolik číšníků – byl jsem tam totiž už v 17:00 a hosté začali chodit až po setmění… ale pochutnal jsem si na tahitském rybím salátu a těstovinách s krevetami… ostatní z naší skupiny zůstali na hotelu, což mi ani nevadilo, protože jsem mohl v klidu dopisovat tyto zápisky…
Teď už se budu pomalu vracet na náš hotel, neboť zítra nás v 6 ráno vyzvedávají a letíme na ostrov Pentecost… opět malými letadly, ale prý si už můžeme vzít o trochu více s sebou…
Michal
Den 11, 12, 13 a 14
Zdravím z Království Tonga,
je tu úterý, tři hodiny v noci (časový posun oproti ČR se zvýšil na 11 hodin) a právě jsme se ubytovali… dnešními dvěma lety (přestup byl na Fidži) jsme se přesunuli do další země našeho putování…
V pátek jsme ještě byli na Vanuatu, probudili jsme se na ostrově Efate a spát jsme šli na ostrově Pentecost… ten přesun proběhl hned ráno, v 6 hodin nás vyzvedli na hotelu a v 7:35 jsme odstartovali z Port Vila (opět jsme letěli s Air Taxi, opět jejich stroji BN2A) a v 8:40 jsme přistáli na letišti Lonorore… tato letadla byla objednána už z České republiky, takže letěla dvě zároveň a byla jen pro nás… moje letadlo pilotoval novozélandský pilot (pedantsky nás jako jediný rozsadil podle váhy) a přestože jsme odstartovali jako druzí, přiletěli jsme na Lonorore jako první… ani nevíme, kdy jsme druhé letadlo „předletěli“, protože většina cesty byla zahalena v mracích… a když pršelo, tak docela vydatně…
Naštěstí po příletu na Pentecost si déšť dal chvilku pauzu a my se mohli na korbách aut přesunout po nejlepších silnicích co jsme na Vanuatu poznali (staví je čínská společnost, takže další získávání vlivu ze strany Číny) asi 15 minut na sever od letiště na naše ubytování ve Waterfall Village (Vesnice u vodopádu)… a to bylo hodně sparťanské… bydleli jsme v domečku sice hned u pláže, ale ve skromných podmínkách s jednou společnou sprchou (pouze studená voda) a dvěma záchody (taky společnými)… v pokojíku, který jsem měl i tam oproti plánu sám pro sebe, bylo nedýchatelno… po nějakém větráku (o klimatizaci nemluvě) ani památky… elektřinu totiž vyráběli z generátoru, který v 18:00 zapnuli a v 21:00 jeho provoz ukončili… k pohybu po objektu nám po vypnutí generátoru musela stačit čelovka, mobil a také pár lampiček napájených solární energií…
Hned přes „ulic“ našeho příbytku byl obchod (chatrč s hodně omezenou nabídkou), který je závislý na dodávkách zboží z Port Vila… a když jsme do něj zašli, zjistili jsme, že nemá ani kapku balené vody… možná prý bude druhý den, pokud přijede loď se zásobami… už teď mohu prozradit, že nepřijela… naštěstí jsem si nějakou přivezl s sebou… jo, a o pivu jsme si mohli nechat jen zdát, to na ostrově snad ani neznají…
Na Pentecostu jsme měli zajištěnu plnou penzi… ale pod tím nečekejte žádné hody… jídlo připravovala jedna z místních obyvatelek a třeba k prvnímu obědu jsme měli 3 vaječné omelety, misku salátu, misku nudlové polévky a trochu pečiva (to vše pro 11 osob dohromady)… opravdové poznávání místní kultury… než jsme se k tomu obědu dostali, měli jsme asi 2,5 hodiny volný program, který všichni kromě Pavla využili ke smočení se v moři (tentokrát jsem byl ve vodě i já)… po obědě začalo opět dost výrazně pršet, a tak naše cesta k vodopádu, podle kterého je vesnice pojmenovaná, byla typicky tropická – ve vedru a ohromné vlhkosti…
Odpoledne jsme byli pozváni náčelníkem vesnice ke shlédnutí přípravy kavy, kterou jsme opět měli možnost ochutnat… shodli jsme se, že už jsme si asi zvykli, a tak trnutí jazyka a patra už bylo minimální…
Večeře už byla bohatší než první jídlo v „“resortu““ (dvojité uvozovky jsou schválně), měli jsme další nudlovou polévku, hovězí maso, kuře, nějaký závitek, nějaký kořen a samozřejmě rýži… po tomto švédském stole ve vanuatském podání jsme ještě chvilku seděli na zápraží, ale o půl deváté už byli všichni ve svých pokojích… tam opravdu nešlo nic jiného dělat… já ještě pár minut psal zápisky, ale když se vypnul generátor, byl svítící tablet jediným lákadlem pro můry a podobnou havěť, tak jsem to zabalil a šel spát do své sauny…
Na ostrově Pentecost, který má rozlohu 490 km², žije asi 17 tisíc obyvatel a mluví se tam pěti jazyky… tento ostrov proslul tzv. potápěním na zemi neboli Nangol (v řeči místních Gol či Nanggoll)… od dubna do června tu v některých vesnicích mladí a stateční muži skáčí za kotníky zavěšení na liáně z věže do pole… jsou to takoví historičtí předskokani bungee jumpingu jak jej známe my…
Rituál je spojen se zemědělstvím, kdy před zasetím se dobrým skokem zajistí v příští sezóně skvělá úroda… legenda praví, že jedna mladá žena utíkala před manželem a vyšplhala při tom na banyán… manžel ji pronásledoval i na strom, tak si uvázala kolem kotníku liánu a skočila… manžel za ní skočil bez jištění a zemřel… původně Nangol skákaly ženy v památce na tu, která skočila a utekla… mužům se však nelíbilo, že tento „sport“ provozují ženy, tak si jej přivlastnili a zároveň přesunuli ze stromů na pro ty účely postavenou až 30 metrovou věž… podle Guinnessovy knihy rekordů je přetížení v nejnižším bodě největší jaké člověk může zažít v neindustriální zemi…
V sobotu ráno po propocené noci jsem hned v 7 hodin absolvoval ranní koupel v Pacifiku, bylo to příjemně osvěžující… ale to vydrželo asi 10 minut… v noci docela silně pršelo a vlhkost byla na maximu… vítr žádný, teplota stoupala… navíc hned po snídani začalo opět pršet… v 9 hodin jsme naskočili na korby aut (naštěstí jedno mělo plachtu, tak se nás tam tísnilo hned 9) a vyrazili na Nangol… ten pořádají jen vesnice na jihu Pentecostu, takže jsme minuli letiště a asi po dalších 5 minutách dorazili na místo…
Za deště jsme vyrazili, za deště jsme Nangol navštívili, za deště jsme se vraceli…
Ještě než obřad začal, udělal jsem pro čekající místní obyvatele „kulturní“ vložku, kdy mi ujely nohy a nevěřícným způsobem jsem vše vybral, nicméně si trochu přisedl pravé koleno… ono když máte plážové ťapky a dostane se mezi šlapku a botu bláto, tak to pekelně klouže… nahoru jsem raději už šel bosky, bláto nebláto… malí kluci co nejspíš viděli můj artistický kousek mi raději (když mě viděli jak jdu nahoru) podali ruce a vytáhli do části kopce…
Cestou zpět jsem zase dostal od domorodce hůl a mohl pomalu a bezpečně sejít… jen pro představu – když člověk položil nohu na zem, tak se zabořil do bahna tak, že měl celou nohu ponořenou v mazlavém blátě až skoro po kotník… a bylo to jak na klouzačce…
Samotné skákání (skoků bylo v sobotu 7) vypadá pro nezúčastněného snadné, ale zkuste si představit vylézt na (v našem případě) 15 metrovou chatrnou věž, nechat si kolem kotníku uvázat liánu a vrhnout se směrem k zemi… věž je postavena ve svahu, takže se výška ještě zvětšuje a k tomu, když doletíte na „konec“ liány, tak to s vámi neskutečně škubne, podesta na které jste před chvíli stáli většinou praskne a vy pak dopadnete na tvrdou zem…
Atrakce není primárně určena turistům, počet místních je mnohonásobně překračoval… s námi jsem napočítal asi 25 zahraničních hostů… byl tam i mladý pár z Holandska (slečna byla blondýnka, proto jsem si jí všiml), který s námi přiletěl z Fidži, čekal ve frontě na pasovou kontrolu v Port Vile, viděli jsme jej i u kráteru sopky na Tanně a teď na Pentecostu… přiletěli ráno nejspíš s Air Taxi a odpoledne opět odletěli… přišli o to být 2 dny mokří od hlavy až k patě… a bez piva…
Odpoledne přestalo pršet, vysvitlo trochu slunce, teplota stoupla na 31 stupňů a vše se začalo vypařovat, takže vlhkost byla neskutečná… a hlavně nebyl žádný vítr, který by nás ochladil… a když se potili i místní, tak to už bylo dost co říct… při této konstelaci jsme šli navštívit dvě místní ženy, které nám ukázaly techniku pletení místních košíků a vaření v bambusu… ze slušnosti jsme ochutnali jejich laplap (tradiční jídlo na Vanuatu, jeho základ tvoří nastrouhaný maniok a lupeny (něco jako zelí)) a to se nám možná stalo osudným, ale nepředbíhejme…
Při návštěvě dam jsme se mimo jiné dozvěděli, že poslední případ kanibalismu na Vanuatu se datuje do roku 1969, kdy děda a vnuk žijící na ostrově Malekula vyjeli na moře rybařit, nic nechytili a po návratu děda svého vnuka zabil, uvařil a snědl – když bylo po vnukovi ve vesnici vyhlášeno pátrání, zjistilo se co se stalo, tak děda na svou obhajobu uvedl, že mu chyběla chuť masa…
Večer jsme opět seděli na zápraží a přemýšleli jak přečkáme další tropickou noc… nic jsme ale nevymysleli… chodili jsme do moře, chodili jsme do sprchy, ale to mělo minimální účinek… všichni jsme byli z toho tepla unaveni a záviděli jsme všem, co na Nangol přiletěli jen na otočku… tak jsme si s Honzou (byl v lednu na výměně kolena) namazali bolavé klouby a šli spát…
V neděli ráno byla část skupiny ochromena střevními problémy, což se mě naštěstí netýkalo (mně stačilo to koleno)… přičítám to buď (i) nedostatečnému přísunu tekutin – což znám a snažím se podle toho řídit, i když nebylo k dispozici pivo – nebo (ii) ochutnávce laplapu u dam předchozí den…
Dopoledne bylo slunečno, úplné bezvětří a teplota ukrutně vysoká (pocitově 35 stupňů ve stínu)… místní nám ještě předvedli kajaky v jakých tu brázdili moře, následoval poslední oběd na ubytování a v 13:15 jsme jeli na letiště… a opravdu všichni se těšili na let a hotel v Port Vila, kde je klimatizace (i její odpůrci) a pivo… měli jsme letět v 14:00, jenže v ten čas naše letadla teprve startovala z Port Vila… nakonec první skupina odletěla v 15:00, a já, jelikož jsem byl ve druhé skupině, až 15:15… vedra a nonstop koupele ve vlastním potu jsme si užili dosytosti… cesta trvala hodinu a hned po příletu jsme se vrhli do supermarketu na koupi piva… záchrana měla nastat po 65 hodinách od posledního… protože ale v obchodě v neděli alkohol neprodávali, museli jsme počkat až na hotel (opět The Melanesian Port Vila)… na baru jsem si dal hned dvě malá, ale nějak mi nechutnala (asi jsem si odvykl), takže jsem víc už nedal a šel se chladit na pokoj… i v Port Vila totiž zavládlo tropické počasí…
Dnešní ráno jsme zjistili, že včera ochořelí střevními problémy jsou už víceméně vyléčení, nicméně „mor“ se rozšířil na další členy skupiny (já jsem ráno naštěstí mohl zvolat, že už zase skáču přes kaluže, nicméně má bolest kolena se přesunula do žaludku, kde jsem měl lehké křeče), a tak jsme uvažovali, že dopolední výlet ke kaskádám na řece Rentapao asi hodinu jízdy za Port Vila, vynecháme… nakonec jsme jeli všichni – lákadlem byla totiž návštěva destilérky 83 Islands… suvenýr v podobě láhve rumu si koupil skoro každý…
Odpoledne v 14:00 jsme opustili hotel a přesunuli se na letiště… ještě než odletíme z Port Vila, přidám pár informací o této zemi – Vanuatu, plným názvem Republika Vanuatu, je melanéský ostrovní stát v Oceánii… souostroví se nachází asi 2.350 km východně od Austrálie, 500 km severovýchodně od Nové Kaledonie, západně od Fidži a jižně od Šalomounových ostrovů… během koloniálního období se nazývalo Nové Hebridy (1906 – 1980)…
Jako první Evropan připlul na Vanuatu portugalský mořeplavec ve španělských službách Pedro Fernandes de Queiros… v roce 1606 přistál na největšími ostrově Espiritu Santo a souostroví pojmenoval jako La Austrialia del Espiritu Santo… předpokládal, že dorazil do Terra Australis… Španělé založili osadu na severu ostrova na pobřeží velkého zálivu, která existovala jen krátce… Evropané se na souostroví nevraceli, až 22. května 1768 je znovu objevil francouzský mořeplavec Louis Antoine de Bougainville, který je nazval jako Velké Kyklady… v roce 1774 James Cook ostrovy pojmenoval jako Nové Hebridy a tento název se udržel do vyhlášení nezávislosti v roce 1980…
Největší příjmy má Vanuatu z vývozu kopry (sušené, rozemleté jádro kokosového ořechu), hovězího masa, turismu a kavy (stále mluvíme o kavě s krátkým a)… a zajímavost na konec – víte jak píší například Welcome? Welkam… a myslíte, že na mincích mají Vanuatu Republic? Kdepak, je tam Vanuatu Ripablik… tak pak už člověka nepodiví, když sedí v nejlepší kavárně na nábřeží Port Vila s názvem Nambawan (poznáte v tom číslo jedna?)… atd… atd…
Odlet z Vanuatu byl naplánován na 16:50, fakticky však proběhl už v 15:55… o skoro celou hodinu dříve… marně si vzpomínám, kdy se mi něco podobného na mých předchozích letech stalo… jestli i tohle je Fiji time? Letěli jsme totiž opět s Fiji Airways… byl to Boeing 737 MAX a byl prakticky prázdný… let trval hodinu a 17 minut, já seděl tentokrát u okénka, ale vedle sebe jsem nikoho neměl, takže jsem byl opět spokojený… navíc, když i na tak krátkém letu člověk dostane těstovinový salát s kuřecím masem a pivo, nemůže si vůbec na nic stěžovat…
V Nadi (čas se nám posunul o jednu hodinu) jsme prošli transitem a čekali na náš další let s Fiji Airways… byl se stejným strojem jakým jsme přiletěli z Vanuatu, startoval s drobným zpožděním v 22:15 a trval opět velmi krátce – 75 minut… po přistání (další posun času o jednu hodinu) jsme prošli pasovou (ani sem nemusí mít Češi vízum) a biologickou kontrolou… celkově nám to zabralo jednu hodinu… bohužel po vyjití z letištní haly na nás nečekal objednaný transfer, tak jsme po chvilce čekání nasedli do dvou taxíků (6+1 a 5+1) a namačkáni i se zavazadly jeli 30 minut (jezdí tu vlevo, na Vanuatu se jezdilo vpravo) do hotelu House of Tonga, který teď bude necelé tři noci naším domovem…
Michal
Den 15, 16 a 17
Ahoj z Apie,
zdravím z posledního souostroví, které na naší cestě navštívíme – zdravím z krásné Samoy…
Poslední zápisky jsem končil v noci po ubytování v House of Tonga v hlavním městě souostroví Tonga, Nuku’alofa… spánku nám tentokrát moc dopřáno nebylo, protože už za 3,5 hodiny mně zvonil budík… přitom následně na snídani jsme se dozvěděli, že odjezd od hotelu nebude v 9:00, ale až v 10:00… nakonec byl až v 10:30 – toto zpoždění (a noční absence odvozu z letiště) má na svědomí zaměstnankyně místního touroperatora, která se prý jeden den v kanceláři zvedla ze židle a už nepřišla… rezignovala na práci a nenechala ani žádné instrukce…
Nakonec jsme tedy byli vyzvednuti u hotelu a začali celodenní průzkum Tongy… ta se skládá ze 177 různě velkých ostrovů; 36 z nich je obydlených… největším a nejlidnatějším ostrovem je Tongatapu s rozlohou 257 km², leží na něm mezinárodní letiště i hlavní město (po tomto ostrovu jsme v úterý jezdili)… Tonga leží přibližně na třetině cesty mezi Novým Zélandem a Havají.. souostroví se táhne v severojižně orientovaném pásu dlouhém asi 800 km… nejsevernější ostrov leží necelých 300 km od Samoy… Nový Zéland leží 1.770 km na jihozápad…
Tonžané (je jich asi jen 100 tisíc) jsou potomky polynéských námořníků, kteří tuto oblast pravděpodobně osídlili zhruba kolem 10. století př. n. l… v roce 1616 obeplul část ostrovů nizozemský mořeplavec Jacob Le Maire… na ostrovech však přistál až Nizozemec Abel Tasman v roce 1643… roku 1773 a 1777 je navštívil Brit James Cook a nazval je Přátelské ostrovy, protože ho zdejší obyvatelé při jeho návštěvě srdečně přivítali… později se prý zjistilo, že Cook se zrovna trefil do místních oslav a domorodci plánovali povraždění posádky, jen se nemohli dohodnout, jestli to udělají v noci nebo ve dne…
V letech 1900 až 1970 byla Tonga pod nadvládou Velké Británie… v roce 1958 byla rozšířena autonomie a roku 1970 byla vyhlášena nezávislost… aktuálně vládne zemi král Tupou VI. (rodným jménem Ahoeitu Unuakiotonga Tukuaho)… jeden z jeho předchůdců, Tupou IV. byl před lety zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako nejtlustší monarcha… vážil skoro 209 kg… následně pak několik desítek kil zhubnul a k hubnutí nabádal i své poddané… nevím, jestli se mu to podařilo, protože podle nejčerstvějších údajů je 63,4% místních mužů obézních (6. místo na světě), a u žen je to ještě horší – 81,5% a krásné první místo na světě… pro srovnání – v ČR je to 30,7% mužů (40. místo) a 23,1% žen (120. místo)…
A teď už k tomu poznávání Tangatapu – nejdříve jsme jeli na místo, kde v roce 1773 přistál James Cook – je tam i pamětní deska, že to stejné místo navštívila v roce 1970 anglická královna Alžběta II., ale jinak nic zvláštního… následovala prohlídka polynéských pyramid Langi, což jsou staré královské hrobky, kam se nyní ale pohřbívají nižší členové šlechty… nové královské hrobky jsou v centru hlavního města, aktuálně se provádí jejich rekonstrukce – a kdo jiný pomáhá, než opět Čína… viděli jsme i Stonehenge Pacifiku – megalitickou stavbu Haʻamonga ʻa Maui z 13. století… její funkcí byla pravděpodobně monumentální brána na královský dvůr… bylo zjištěno, že kámen pochází z 1.000 km vzdáleného ostrova u Samoy – je neskutečné jak jej v té době dokázali přeplavit po moři (odhadem totiž váží 30 – 40 tun)… v této souvislosti doporučuji se podívat na animovaný film Odvážná Vaiana: Legenda o konci světa (letos bude v kinech pokračování), na který jsem před odletem na zájezd dostal tip…
Na oběd jsme zajeli do docela zastrčené restaurace, kde byl ale nádherný výhled na oceán… dali jsme si první testovací pivo místní značky Maka (uvařeno na Zélandu pro Tongu) a jednotně vynikající fish and chips… následovalo koupání u jeskyně Anahula, korálové útesy Houma na jihu ostrova s nepravými gejzíry, které díky přicházejícím vlnám chrlí vodu do výšky až 30 metrů, královský palác (jen zvenku) a v 18:00 jsme naši cestu ostrovem zakončili… po celou dobu jel řidič našeho autobusu (už něco pamatoval) docela pomalu – podezřívám jej, že chtěl navodit dojem, že jedeme dlouho, protože ostrov je veliký… každopádně jsem aspoň během cesty mohl pozorně pozorovat nádhernou přírodu ostrova (bujná zeleň a palmy všude kam se člověk podívá), vidět pár krásných, převážně ale obyčejných domků (vždy nízké stavby), nespočet kostelů (většina obyvatel jsou katolíci) a ještě více volně pobíhajících psů…
A jelikož na hotelu není žádná restaurace, rozhodl jsem se zajít do 1,5 km vzdáleného centra města (větší shluk budov, tradiční naše náměstí jako centrum tu nemívají) na další degustaci místních specialit a psaní zápisků… k tomu druhému nakonec nedošlo, protože po pár minutách jsem byl v kavárně Friends objeven dalšími spolucestovateli… na tomto místě musím konstatovat, že i po dvou týdnech na cestě bývá u stolu občas ticho a zábava drhne…
Včera jsme vyráželi v 9:30 (už přesně podle plánu) a namířeno jsme to měli k jedné rodině, která si založila byznys na předvádění místních tradic… a k tomuto mám všude rezervovaný přístup… naštěstí v Ancient Tonga (Starověká Tonga) to pojali aspoň trochu zajímavě – ukázali jak připravují jídlo, pijí kavu, užívají rostlin k léčebným praktikám, vyrábí látky a tradiční místní ošacení… součástí byla i místnost s historickými artefakty (klimatizovaná) a následný oběd – část z jídla byla připravena oním tradičním způsobem (v díře v zemi na zahřátých kamenech) a část z místní kuchyně – a tam připravili opravdovou lahůdku – skvěle ochuceného syrového (v řeči místních „ota ika“) tuňáka v kokosovém mléce…
Po cestě zpátky jsme se stavili na poště, kde sice měli jen dva druhy pohledů (jeden s vlnou a druhý s ostrovem), ale spoustu známek – Tonga je ve světě filatelistů známá svými výstředními známkami… na ty se vrhla většina naší skupiny, což zanechalo v paní pošťačce tak silný dojem, že se s námi chtěla na závěr před logem pošty vyfotit…
Na hotelu jsme se jen krátce osvěžili a už jsme s Honzou a Irenou seděli v taxíku a nechali se zavézt k jediné destilérce v království… aspoň si myslím, že je jediná, protože obě místní průvodkyně nám tvrdily, že rum či jiné destiláty se na Tonze nevyrábí… já však neklesl na mysli, a za pomoci strýčka Googla jsem našel výrobnu South Seas Rum… byla asi 4 km od našeho hotelu (na Tongatapu je vše blízko – tak blízko, že směrové tabule ukazují vzdálenosti i s desetinnými čísly) a otevírala krátce před naším příjezdem v 15:30… bohužel jsem si ji od samé radosti, že opravdu funguje, zapomněl vyfotit… později jsem zjistil, že objevením palírny jsem udělal radost i dalším účastníkům zájezdu, kteří si pro nějakou tu raritní lahvinku také zašli…
Paní taxikářka nás posléze zavezla do kavárny Friends, která má dobrou atmosféru, ale špatné zásobování… v úterý jsem chtěl čepované pivo – došlo (a nebylo ani ve středu)… pak si chtěl dát Roman rybí polévku – došla… včera se Ireně zachtělo kokosu – a ten poslední dostal pán u sousedního stolu… tak jsme si dali aspoň další třetinku piva a s Honzou jsme ještě využili happy hour v protějším Reload baru… večer jsme pak zakončili v The TOP restauraci, kde jsem si dal tuna poke (jinak než na oběd připravený na kousky nakrájený syrový tuňák) a moc jsem si pochutnal… cenová relace na Tonze je prakticky stejná jako na předchozích ostrovech – pivo v objemu 330 ml stojí 80 – 120 Kč (místní měna se jmenuje paanga (TOP) a na koruny se přepočítává opět snadno x10) a předkrm v restauraci přijde na 200, jídlo na 350 a více korun…
Při pobytu na Tonze jsme se vžili do poklidného životního stylu místních obyvatel a nikam jsme nespěchali… ani program zájezdu nebyl tak napěchovaný jako v předchozích dnech, takže možná až na Tonze bych měl chvilku času a klidu vypustit do vzduchu drona… kdybych ho měl s sebou… před odjezdem jsem se rozhodoval, zda jej vzít, protože záběry z výšky jsou hodně zajímavé, ale nakonec jsem se rozhodl ponechat jej doma… nejen, že jsem ušetřil místo (i váhu) v batohu, ale nechtělo se mi podstupovat martyrium s vyřizování povolení pro dovoz a provoz dronu – jen pro představu – ve všech navštívených zemích (včetně Nového Zélandu) bych musel žádat o povolení či se registrovat (i kdybych nefotil), navíc bych musel na Vanuatu a Tonze zaplatit vždy 50 USD za dron a 50 USD za uživatele… a to za předpokladu, že jsem ani nevěděl kolik času na vypouštění drona po cestě budu mít…
Dnešní den začal opět v tichomořském stylu… v 10:00 nás vyzvedli s autobusem, přejeli jsme pár metrů a vystoupili u městské tržnice… na předchozích ostrovech jsem vesele fotil prodejce, ale na Tonze jsem se fotit místní zdráhal… díky jejich konstituci vzbuzovali velký respekt a já nechtěl dostat do nosu… stačilo, když jsem ve středu vyhazovači v baru musel vysvětlovat proč s sebou nesu v destilérce zakoupený rum…
Na tržnici nic zajímavého neprodávali… suvenýr jsem už měl z předchozího dne (v podobě rumu) a žádné z triček, která také kupuji, se mi nelíbilo… připadal jsem si totiž jak na vietnamské tržnici… vůbec obchody, které jsem na Tonze navštívil, jakoby vypadly z oka vietnamským stánkům na Olomoucké, jen s tím rozdílem, že na Tonze jim veleli čínští obchodníci… takže tržnici jsem si vyfotil alespoň zvenku a pak se prošel po pobřežní promenádě a hledal stánek, kde bych si dal pivo… už od rána bylo velké teplo a hlavně vlhko, tak by se hodilo… bohužel pobřežní stánky nabízely jen džusy a sladké limonády… zamířil jsem tedy do Friends, kde jsem věděl, že jej dostanu… jen jsem musel počkat, protože pivo tam před 11 hodinou dopolední neprodávají…
Nakonec naše celá výprava, která ještě zašla do místního národního muzea (bylo klimatizované, o jedné místnosti, takže jsem šel i já) zamířila na oběd opět do Friends… a konečně jsem měl čepované… obsluha zapnula chlazení a já dostal velmi zvláštním způsobem načepovanou sklenici na stůl… nechutnalo… co však chutnalo hodně, byla hutná polévka s plody moře (seafood chowder)…
Po obědě jsme už zamířili na letiště, kde jsme s mírným zpožděním v 17:10 vzlétli a za 80 minut přistáli na Fidži v Nadi, abychom tam počkali na letadlo na Samou… původně měl být přestup delší, takže jsem uvažoval nad vyjitím ven do hotelu Gateway na kokodu, ale nakonec díky zpoždění se čas zkrátil na „pouhých“ 3,5 hodiny, což jsem zhodnotil jako pohodové, protože mohu v klidu napsat další část zápisků a nemusím tak absolvovat bezpečnostní kontrolu… let na Samou odstartoval v 22:15 a byl o krapet delší než odpolední… 85 minut, nicméně jako zatím všechny s Fiji Airways velmi poklidný… tato aerolinka byla loni vyhlášena jako nejlepší v oblasti Austrálie a Pacifiku, a nelze si na nic stěžovat…
Teď už dopisuji zápisky v hotelu Millenia Samoa v Apii, kam jsme jeli z letiště asi 40 minut… časově jsme na tom stejně jako jsme byli na Tonze (jen na Fidži jsme si dnes posouvali hodinky), takže tu je 3:30 ráno…
Vám tedy popřeji samojsky „la manuia le aso“ – hezký den, a sobě „manuia le po“ – dobrou noc
Michal
Den 18, 19 a 20
Talufa ze Samoy,
stále ještě se nacházím na krásném souostroví Samoa, kam jsme přiletěli v pátek po půlnoci… průzkum ostrovů začal sice až 10:45, ale vzhledem k tomu, že jsem šel spát ve 4 ráno (žádné flámování, prostě přesun), bylo to tak akorát… aspoň jsme měli i čas získat výsledek čtvrtfinále MS v hokeji, protože s internetem mimo wifi to tu není nijak extra (o roamingu o2 raději pomlčím)…
Nastoupili jsme do mikrobusu v domnění, že trajekt, na který se máme nalodit, vyplouvá z přístavu v Apia… byli jsme však vyvedeni z omylu, protože náš trajekt na ostrov Savaii (největší, ale méně osídlený ostrov Samoy) vyrážel z místa, které se nacházelo až za letištěm… a to obnášelo se opět vrátit tam, odkud jsme v noci přijeli do Apie… nevím, jestli v CK Livingstone někdo pořádně přemýšlel, nebo není k dispozici jiný hotel, ale jet po příletu na Samou 40 minut z letiště, aby se po pár hodinách druhý den ráno jelo přes hodinu (už byl větší provoz) zase zpátky, to už chce trochu masochismu v turistech…
Trajekt měl vyplout v poledne, a jelikož nás řidič vyzvedl s mírným zpožděním, zkoušel to dohnat rychlou jízdou za každou cenu… předjížděl kde se dalo (na Samoi se jezdí od roku 2009 také vlevo) a když jsme přijeli do přístavu, vítězoslavně zvolal – stihli jsme to… hned byl zpražen Romanem, že stačilo přijet do hotelu dříve… na trajektu jsme strávili hodinu… loď se jmenovala Lady Samoa III a v týdnu pendluje mezi ostrovy 3x denně (v sobotu 2x, v neděli 1x)… hned jak jsme po přistání a vylodění nasedli do našeho mikrobusu, hned jsme zase vysedali… zastavili jsme totiž u nejbližší restaurace (velmi jednoduché, s názvem Liu’s restaurant, takže asi tušíte kdo byl majitel – Číňané), abychom zaplnili břicha, což bylo potřeba, protože snídaně v hotelu Millenia byla velmi slabá… následovala návštěva tržnice (ke štěstí pár z nás tam byla i pošta), vodopádu Afu Aau a i na Samoi nacházejících se nepravých gejzírů, což vyplnilo odpoledne na Savaii… další „atrakcí“ tedy bylo ještě rally Samoa – tím myslím způsob řízení našeho mikrobusu do ubytování… skoro dvě hodiny jsme byli svědky neskutečně rychlé jízdy po samojských silnicích… jsou kvalitní, ale úzké a plné zatáček, takže jsme všichni brzdili i očima…
Spát jsme šli v resortu Savaii Lagoon, který před dvěma lety koupil starší novozélandský pár od jiného Novozélanďana za milión tala (v přepočtu na koruny necelých deset miliónů)… na večeři jsem si dal opět syrovou rybu Oka následovanou grilovaným snapperem (chňapal červený)… zároveň jsme ale byli uvedeni v omyl, když jsme si objednali House rum, na kterém jsme si moc pochutnávali, dokud jsme nezjistili, že nám nenalili místní rum, ale nějaký (asi karibský) od kanadské firmy Potters… když jsem pak pátral na internetu, jestli se tu pálí či nepálí, zjistil jsem, že rum ne, jedině whiskey a ta je z tara a k dostání velmi vzácně…
Samoa (dříve Západní Samoa), plným názvem Nezávislý stát Samoa (samojsky Malo Sa’oloto Tuto’atasi o Samoa), je stát v západní části Samojských ostrovů v Polynésii (ve východní části souostroví se nachází Americká Samoa)… rozlohu má 2.831 km, v roce 2020 tu žilo asi 200.000 obyvatel… hlavním a snad i jediným městem je Apia na ostrově Upolu…
Oblast dnešní Samoy byla osídlena Polynésany v 10. století př. n. l… roku 1722 ostrovy objevili nizozemští a francouzští mořeplavci… podle velkého množství plavců na člunech byly ostrovy nazvány francouzským mořeplavcem Bougainvillem Plavecké ostrovy (Iles des Navigateurs)… první kolonisté však byli Britové… v 19. století se o Samou začali zajímat USA a Německo… na berlínské konferenci v roce 1899 si tyto mocnosti rozdělily sféry vlivu…
Samojské ostrovy byly rozděleny 171. poledníkem… západní část (tam kde právě jsem) byla spravována Německem (pro jistotu jsem si vzal s sebou i můj německý pas), východní USA… na počátku 1. světové války byla německá část Samoy obsazena Novým Zélandem, který ostrovy spravoval až do roku 1962 jako mandátní území Společnosti národů, později poručenské území OSN… 1. ledna 1962 byla vyhlášena nezávislost na základě referenda… východní část zůstala nadále pod správou USA jako Americká Samoa… v roce 1997 země ze svého oficiálního názvu vypustila označení Západní… v roce 2007 zemřel poslední nevolený panovník Malietoa Tanumafili II. a Samoa přešla na formu republiky parlamentního typu…
V sobotu jsme se probudili a až teprve tehdy jsme uviděli v jaké krásné zátoce jsme zakotvili… škoda, že tam nezůstaneme o den déle, jsme si říkali… nicméně ráno jsme se po snídani stihli ještě ponořit do vod Pacifiku, abychom v 10:30 vyrazili na dokončení okruhu po Savaii… první zastávkou byla záchranná stanice pro želvy, druhou lávové pole Sale’aula, které vytvořila sopka při svých erupcích mezi roky 1905 a 1911… jediné co z pěti vesnic zůstalo, byl kostel, kterým láva protekla a hrob mladé jeptišky (ten láva jen obtekla)…
I když jsme se předchozího večera domlouvali, že další rodinnou instruktáž pití kavy vynecháme, tak nám bylo sděleno, že rodina je již přichystána a ráda by nám alespoň něco ukázala… takže jsme zastavili ve vesnici Iva, kde jsme byli uvítáni jednou místní rodinou, která nám rituál spojený s vítáním návštěv předvedla… a bylo to velmi milé a přátelské… vzhledem k tomu, že nám v 14:00 jel trajekt zpět na Upolu, jsme se ale moc dlouho zdržet nemohli… ještě než jsme se nalodili, navštívili jsme opět Liu’s restaurant a vzali si oběd s sebou – snědli jsme jej při čekání na nalodění v autobusu… žádná vyšší gastronomie to samozřejmě nebyla…
Cesta trajektem opět trvala asi hodinu… na Upolu jsme už jen nakoupili vodu a pivo a pak v Apii shlédli největší kostel na Samoi… i při průjezdu vesnicemi (na Samoi jich je 362) jsme viděli spoustu krásných a velkých kostelů (v kontrastu s obydlím místních), takže lze konstatovat, že oba misionáři, kteří na Samoi přistáli v roce 1830 odvedli dobrou práci… co je ještě zajímavé, tak jelikož se Samojci moc často nestěhují, mají před svými domy hroby zemřelých členů rodiny… na rozdíl od Tongy, kde jsme viděli společné hřbitovy (pestře ozdobené, ale bez hřbitovní zdi), tak tady se místo posledního odpočinku nachází před domem rodiny… vznik této „tradice“ je spojen se španělskou chřipkou, která byla zavlečena i na tyto ostrovy… během řádění této nemoci byli zemřelí pochováváni hned u domů, kde žili, a tak se tento způsob stal později standardním…
Večer jsem nechtěl trávit na hotelu (podle tristní snídaně jsem nevěřil na bohatou večeři), a tak jsem se hned po příjezdu vypravil do sousedního hotelu Amanaki, jehož restaurace měla podle Googlu dobré recenze… objednal jsem si sashimi z tuňáka (skvělé) a následně salát s rybou (vynikající) a začal psát zápisky, když jsem byl opět objeven částí naší skupiny (nejdříve Jirka s Jitkou, posléze Roman s Adélou), která mě už považuje za lakmusový papírek dobré restaurace a přisedává si k mému stolu…
Povězme si tedy něco o Samoi, která jak jsem už psal, se skládá ze dvou velkých a několika malých ostrovů…. teplota tu celoročně nespadne pod 27 stupňů a pláže jsou bílé a voda tak průzračná, že už z letadla máte pocit, že můžete spočítat všechny ryby… navíc tu na rozdíl od sousedních států v regionu na turisty skoro nenarazíte… pravděpodobně je to dáno i dálkou, jakou musí turista absolvovat než se dostane na „začátek dne“ – jsem totiž prakticky u datové hranice – ta se aktuálně nachází mezi Samoou a Americkou Samoou – znamená to tedy, že ostrov na kterém se právě nacházím je ten, kde začíná den (abych byl přesný, ještě dříve jsou na řadě ostrovy Kiribati)… je tomu tak od roku 2011, kdy se Samoa rozhodla vrátit do pásma bližšího Novému Zélandu než tomu v USA… stalo se tak po 119 letech… Samoa a sousední Americká Samoa ležely západně od mezinárodní datové hranice až do roku 1892, kdy je jeden americký obchodník přesvědčil, aby se posunuly na východní stranu, a tedy o den dozadu, což bylo výhodnější pro obchodní lodě z Evropy a Spojených států… Samoa se díky tomu dlouho propagovala jako poslední místo na Zemi, nad nímž každý den zapadá slunce… od roku 2011 je tedy opět na východě…
Mimochodem – novodobý objev datové hranice proběhl trochu náhodou… přišel na ni Fernão de Magalhães a jeho loď, když poprvé obepluli celou zeměkouli… jeli cestou na západní polokouli, objeli jižní Ameriku a vrátili se zpátky na východní polokouli… když přijeli na Kapverdy, zjistili, že mají středu, zatímco místní jim říkali, že je čtvrtek…
Na dnešní poslední den na Samoi jsme měli naplánovanou projížďku po ostrově Upolu… během ní jsme viděli parlament, dům Roberta L. Stevensona (autor knihy Ostrov pokladů tu žil v letech 1910-1914, kdy tu zemřel), Baha’i Temple, chrám indické sekty Baha’i, kterých je údajně jen osm na celém světě, a čtveřici vodopádů Papapapaitai, Togitogiga, Sopoaga a nakonec Gogosina… mezitím jsme byli na útesu To Sua, kde se propadla část jeskyně, ale zároveň je tam krásný výhled na oceán… ten jsme měli i při naší zastávce na oběd – byli jsme ve vesnici Anita a já si nejdříve dal grilovanou rybu, abych to pak doplnil další syrovou Oka… pochutnal jsem si na obou jídlech… ve vesnici byl můj mobil zmaten, protože střídavě pořídil fotografie s dnešním a včerejším datem… důvod byl prostý – po pár kilometrech od restaurace jsme byli nejvýchodněji na naší cestě – dál už byl jen oceán a včerejšek (datová hranice, jak jsem psal výše)…
Počasí dnes bylo opět tropické… svým způsobem se těším do našich končin, protože tady je teplota doprovázena vysokou vlhkostí… ta neklesá ani večer – to nás pár opět zašlo do sousedního hotelu (ob jeden, protože restaurace Amanaki byla dnes zavřená) na utrácení posledních tala… já si dal smažené kalamáry a úplně mi to stačilo, protože od oběda jsem měl ještě plný žaludek…
Teď už na pokoji dopisuji zápisky a budu balit, neboť za 4 hodiny (ve dvě v noci) vyrážíme směr letiště – začíná naše cesta zpět do Evropy… nejdříve opět na Fidži, pak na Nový Zéland, od tam do Kataru, Prahy a následně do Brna… podle jedné z aplikací, které mám na mobilu, jsem právě navštívil 100. zemi na světě (a 90., která je členem OSN) a jsem moc rád, že to byla zrovna daleká Samoa…
Michal
PS: na závěr jazykový koutek a skloňování souostroví: Samoa; Samoy; Samoi; Samou; Samoo; Samoi; Samoou
Den 21, 22, 23 a 24
Ahoj z Dauhá,
sedím opět v salónku Al Maha a využívám chvíle na přestup abych poslal poslední zápisky z cesty po Oceánii… budou už návratové, takže shrnující s trochou statistiky…
V pondělí jsme v 2:15 v noci vyrazili směr samojské letiště Faleolo… je docela pěkné, moderní a pokud jsem při cestách kolem něj viděl správně, tak se připravuje stavba nového regionálního terminálu… obecně, na Samoi je vidět, že se tam investuje – jednou přispějí Novozélanďané, jednou Australané (Čínu jsem tam neviděl)… takže mají dobré silnice, nové budovy ve městě a budou mít i velké letiště… myslím, že Samoa se chystá přivítat čím dál více turistů… zatím v tomto v oblasti vede Fidži… jsou nejsnadněji dostupní z Austrálie a Nového Zélandu a jsou v podpoře turismu nejdál… hlavně mají spoustu ostrovů a na nich krásné resorty… a k tomu i velmi dobře fungující aerolinku…
Náš let odstartoval těsně přes pátou hodinou ranní… trval 1 hodinu a 50 minut a měl jsem to štěstí, že jsem seděl do uličky a vedle mě bylo prázdné sedadlo… stejně tak tomu bylo i na dalším letu z Fidži na Nový Zéland… tento let odstartoval s mírným zpožděním v 8:50… nicméně přesně v okamžiku, kdy rozhodčí v Praze ukončil finále mistrovství světa v hokeji… úplně to vypadalo, že pilot čeká, až mi na mobilu (naštěstí jsem měl data, protože wifi už nikomu nefungovala) naskočí potvrzení o konci utkání a konstatování, že jsme se po 14 letech stali opět mistry světa…
Na přistávací dráhu v Aucklandu jsme dosedli v 11:35… čas se nám neměnil (to na Fidži jsme se už dostali o hodinu zpět oproti Samoi)… tentokrát však trvalo přes 2 hodiny než jsme se dostali z letiště… pasová kontrola netrvala ani tak dlouho, na vině byla spíš ta biologická… Novozélanďané jsou v tomto dost striktní… zároveň ale přiletělo mnohem více letadel současně než před 20 dny, kdy jsme přiletěli jen my v noci…
V Aucklandu jsme neměli žádný předem připravený program… i dopravu z letiště musel Roman zajistit až na místě… naštěstí tam jezdí jako shuttle minibus s připojeným vozíkem, takže jsme do něj dali všechna naše zavazadla a nastoupili do minibusu přesně pro 11 osob… tentokrát jsme měli hotel v centru města, jmenoval se Ascotia Off Queen, a já dostal pokoj v osmém patře s krásným výhledem na aucklandskou Sky Tower… než jsem od něj ale dostal klíče, vyrazili jsme do thajské restaurace hned naproti přes ulic… celou noc jsme prakticky nespali, jídlo v letadle bylo střídmější (2x malá snídaně), tak jsme byli vyhládlí… dal jsem si červené curry a jako pálivost jsem zvolil „Kiwi hot“ (měli stupně – mild, medium, Kiwi hot a Thai hot)… chutnalo i ostatním, což jsem byl rád, protože některým jsem doporučil jídla, která ještě nejedli… na hotelovém pokoji jsme pak jen nechali batožinu a s Honzou a Irenou se vydali směr přístav… ten si z mé návštěvy Aucklandu před devíti lety pamatuji jako příjemné místo pro návštěvu restaurací a barů… jelikož začalo pršet (jinak v Aucklandu bylo příjemných 15 stupňů), zapadli jsme do jedné z nich a dali si místní pivo… já jsem alespoň mohl vyrovnat dluh – na Tonze mi došla hotovost, tak jsem si půjčil, na Samoi zase měli spolucestující přebytek hotovosti, tak jsem jim od ní pomohl… vše jsme srovnali na Zélandu…
Po cestě zpátky jsme chtěli zajít na kávu (kafe), tak jsme šli ulici Queen i některými bočními uličkami, ale na žádnou otevřenou kavárnu jsme nenarazili – jen samé hospody… došli jsme až k radnici, kde se nachází Aotea Centre (koncertní a divadelní sál) – z dálky tam svítil nápis kavárna… když jsme do centra vešli, zeptal jsem se ostrahy, zda je otevřena… bohužel ne, odpověděl mladík v angličtině… a když jsem se s tím otočil na Honzu a Irenu, pracovník ostrahy doplnil – to je Zéland, tady je po páté odpolední málokterá kavárna otevřena… a řekl to k našemu překvapení česky… krajana ve službách Kiwis jsme tak aspoň využili k puštění na záchod… Irena mezitím zjistila, že Jan tu je od covidu a má přítelkyni ze Samoy…
Následně jsem se od Honzy a Ireny odpoutal a vzhledem k tomu, že bylo teprve 18:00, a já nevěděl kdy se opět objevím na Zélandu, zašel do hospody, kde to nejvíc žilo… tou byla The Occindental… čepovali zejména belgická piva (Stella, Hoegarden, Leffe, atd.), já si ale samozřejmě dal místní Panhead a užíval si „samoty“… ta nicméně netrvala ani jedno pivo… za chvilku mě na baru objevili Roman s Adélou… člověk prostě neměl chvilku klidu pro rozjímání… pro zpestření jídelníčku jsem si nakonec dal i místní seafood chowder, ale aucklandský na ten z Tongy neměl…
Slíbil jsem, že se vyjádřím i k naší cestovatelské skupině… pro průvodce byla podle mne ideální… nikdo z nás nebyl urejpaný, nikdo pedantsky netrval na dodržení papírového programu, nikdo nezdržoval přestávkami na kouření a většina chodila spát se slepicemi (někteří i dříve)… uvolněnost a zábava, jakou jsem zažil s některými předešlými zájezdy tam však taková nebyla… přičítám to náročnosti programu a věkovému průměru skupiny – nejstarší účastník byl ročník 1952 a paradoxně s ním jsem si rozuměl nejvíc… berme to tedy podle věku od nejstaršího:
Honza a Irena – jediní z Brna, žijí v Žebětíně a v Troubsku mají firmu na plachty a výběh pro lamy… Honza i ve svém věku často pluje na plachetnici a doporučil mi na ní absolvovat cestu na Antarktidu…
Erich – je z Chomutova a chodil na vojnu s Honzou v Brně – od té doby se neviděli a jedinečná náhoda je, že se potkali právě na tomto zájezdu…
Libuše – je od nich jen o rok mladší, ale o to víc zmatenější… jediná, která neumí anglicky… bydlí v Plasech a má firmu zabývající se projekcí elektrického vedení…
Jirka a Jitka – další zástupci Moravy (bydlí v Prostějově) a přitom jediní „opravdoví“ Češi ve skupině, když se před nimi řekne EU, rozběsní se…
Roman a Adéla – žijí v Lomnici nad Popelkou, Roman má stavební firmu a Adéla jako jediná neměla žaludeční problémy na Pentecostu…
Pavel – jediný abstinent ve skupině, pracuje v Praze pro švýcarskou firmu v energetice a je zapálen do fotografování – má s sebou 2 profi fotoaparáty, kila dalšího vybavení a denně nafotí stovky snímku, které každý večer na pokoji probírá…
Naším průvodcem byl Roman, který žije v Hradci Králové… jeho styl průvodcování je nenásilný a pohodový… specializuje se na Afriku a Oceánii, na Vanuatu byl již před 20 lety (prý se toho moc nezměnilo)…
Jako opravdový začátek konce naší cesty jsme bral až dnešní ráno a byl jsem z toho smutný… přiznám se, v tropech jsem se už i trochu těšil, ale na Zélandu se ochladilo (ráno bylo 11 stupňů) a mně přišlo líto, že opouštím tak vzdálený kus zeměkoule… klidně bych tu ještě pobyl a klidně bych i letěl na nějaký ten nedaleký ostrov, kterých je v Oceánii spousta… ale zvolil bych klidnější tempo… i na mě, který rád poznává nová místa a ještě raději létá, to bylo hodně hektické… vždyť na 23 dnů zájezdu vychází 66 hodin strávených v letadle (16 letů, 48.800 km), a když k tomu člověk připočítá odhadem 53 hodin čekání na letišti (nepočítám cesty na ně), dělá to celkem skoro 5 „ztracených“ dnů, takže na poznávání jich pak zbývá už jen 18 (a to ty dny ještě člověk musí i spát)… navíc jsme se 11x vybalovali a stejněkrát opět balili – bydleli jsme v 9 hotelech, přičemž nejdelší pobyt v jednom byl 2,5 noci…
Na letiště v Aucklandu jsme jeli stejným minibusem jako z něj (řidič včera zavětřil rito a hned nabídl, že nás dnes v 9:30 vyzvedne)… jak jsem se už zmínil, smutně jsem při cestě koukal z okýnka… snížením teploty a vlhkosti vzduchu vzala veškerá únava za své… aspoň jsem ale byl připraven na nejdelší let mé letecké kariéry… celých 17 hodin jsme letěli (opět Airbusem 350) s Qatar Airways do Dauhá… díky nainstalované aplikaci jsem si mohl předem vybrat místo do uličky, což byla velká výhoda, neboť tento let byl prakticky celý naplněn… po nástupu do letadla jsem čekal koho budu mít vedle sebe – byl to indicky vypadající pár… tím pádem naštěstí ne moc urostlý… nicméně pán sedící vedle mne byl celou cestu dost nevrlý… snad to nebylo tím, že jsem si k jídlu z nabídky pokaždé vybral hovězí maso… každopádně jsem měl ale štěstí, že jsem neseděl o řadu dále, protože tam jedna pasažérka, která očividně trochu víc přebrala (následně prozradila, že měla strach z dlouhého letu), obtěžovala všechny kolem… až tak, že ti si raději přesedli na jiná volná místa a ona mohla mít tři sedadla jen pro sebe… což mohla být i její taktika, protože pak se na nich rozvalovala (přičemž byla sama rozvalitá) takovým způsobem, že několikrát zapadla i pod sedadla a nemohla se z mezery dostat nahoru…
V Dauhá jsme přistáli v 21:15 místního času, což bylo před hodinou a půl… časově jsem se už přiblížil České republice (ještě jsem o hodinu napřed), a čeká mě už jen v 1:45 startující let do Prahy (necelých šest hodin) a následný přesun do Brna (pokud stihnu vlak, tak také šest hodin po přistání), kde bych měl být před polednem, ve středu, 23. den cesty…
Jaká byla? Náročná, to připouštím… jak se však říká – zážitky nemusí být příjemné, ale intenzívní… a ty takové opravdu byly… intenzívně jsme se snažili nahlédnout pod pokličku života na melanéských i polynéských ostrovech… a lidé nám to umožnili… všude, kde jsme byli, jsme se cítili bezpečně a obyvatelé byli milí, upřímní a snad mám pravdu, když měli z naší návštěvy radost… nezapomenu jak nám při průjezdu Vanuatu všichni mávali… Vanuatu s návštěvou Pentecostu (potápění na zemi) nám díky počasí dalo zabrat nejvíce… zážitky jsme měli i na dalších ostrovech Tanna a Efate… Fidži, které bylo na pořadu zájezdu nejdříve, bylo nejvíce připravené pro turisty… jsem rád, že jsem mohl být na ostrově, kde se natáčel Trosečník, nejvíce jsme ale poznali místní letiště… na začátku každého dne si vzpomenu, kde ten den začíná – na Samoi (odhlédnu-li od Kiribati), kterou budu mít spojenu s datovou hranicí… Tongu si zase připomenu v souvislosti s jejich klidným životním stylem, ani nepotřebují hodinky, protože se řídí sluncem (mají výhodu, že celý rok vychází a zapadá víceméně ve stejný čas), na druhé straně tloustnou ostošest, ale to jim asi nevadí…
Na závěr už jen poslední otázka – byl jsem tedy v ráji? Pokud si pod pojmem ráj člověk představuje krásné pláže, všudypřítomné palmy, nebe poseté hvězdami, průzračnou vodu a horké slunce, tak nejspíše byl… tento ráj se však při každoročních cyklonech zároveň mění v peklo, kdy místní obyvatelé doufají, že jim nebude zničeno to, co v období sucha stihli vytvořit či opravit… nelze opomenout, že oblast je poseta aktivními vulkány, které při jejich výbuchu mohou být dalším ohrožením v podobě lávy či tsunami… zajímavé by bylo se zeptat ostrovanů, zda se cítí žít v ráji… toto jsem neučinil, ale dokážu si představit, že to tak nevidí… přírodu berou jako standardní součást jejich životů a přestože spěch je pro ně tabu, úsměv skoro povinností, mají všední starosti, stejně (i když zároveň úplně jiné) jako u nás…
Tak zase někdy příště
Michal
