Den první a druhý
Zdravím z Indie,
jsem v hlavním městě Dillí, kde jsem dnes minutu po půlnoci přistál… ohromné vedro, šílený smrad a spousta lidí… to měly být mé první dojmy po příletu… skutečnost však byla jiná… příjemná teplota, dýchatelno a lidí tak akorát…
Opět jsem letěl z Vídně, tentokrát však s Austrian Airlines, které sem mají přímou linku a taky velmi pěkné letadlo… byl to Boeing 767-300 a cítil jsem se v něm moc příjemně… tolik místa na nohy jsem v ekonomické třídě snad ještě neměl… nevím čemu mám víc děkovat, jestli loni nově instalovaným sedadlům nebo těm dvěma, co měli sedět vedle mě a nepřišli… mohl jsem se tak pohodlně rozvalovat a let trvajíc 7,5 hodiny utekl strašně rychle…
Říká se, že Indie je neuvěřitelná, že je lákavá a že je třeba ji vidět… využil jsem tedy nabídky bonusového zájezdu, který mi cestovka nabídla k mé předchozí cestě do jižní Afriky a upsal se na tento velmi krátký výlet… jen do Dillí a na Taj Mahal… ten jsem vždy chtěl vidět, takže mé rozhodnutí bylo jednoznačné…
Indická civilizace patří k nejstarším na světě, její začátek se datuje někdy kolem roku 5000 před Kristem, klasická indická kultura pak vznikla o 3500 roku později… na území Indie se neustále někdo tlačil, v 8. století Arabové, v 12. Turci a v 15. Evropané… nakonec v 19. století získala nadvládu Velká Británie… a jak tomu tak bývá, později došlo k převratu, tentokrát nenásilnému a to pod vedením Mahátma Gándhího (toto příjmení uslyšíme ještě několikrát) a Džaváharlála Néhrú (psáno Jawaharlal – musím zjistit podle čeho pojmenovali motorky Jawa) a tak v roce 1947 získala Indie nezávislost… došlo k rozdělení na hinduistickou Indii a muslimský Pákistán, který se pak v roce 1971 rozdělil na samotný Pákistán a Bangladéš (že by další místa pro návštěvu?)…
Indie je největší demokracie světa, žije tu skoro 1,2 miliardy lidí a zrovna teď tu probíhají volby… počtu obyvatel odpovídá i počet kandidujících stran, více než 1300… a protože tu spousta obyvatel neumí číst ani psát, jsou na hlasovacích zařízeních (ano, tady se nepoužívají volební lístky, tady vše probíhá moderně elektronicky!) zobrazeny obrázky znázorňující jednotlivé strany… aby se zabránilo podvodům, dostane každý po odvolení na ruku nesmyvatelné razítko… to jim musí vydržet až do konce voleb… do poloviny května…
Dnes v noci jsme tedy přistáli na letišti Indiry Gándhí (bývalá ministerská předsedkyně), jen se přesunuli na hotel a šli spát… časový rozdíl oproti ČR je 3,5 hodiny, takže i když jsme celý den cestovali, byl to pro mě problém usnout… a když jsem nad ránem zabral, už mi zvonil budík a já se „musel“ připravit na první den v Dillí…
Tato megametropole je hlavním městem Indie, má asi 15 mil. obyvatel a je to slátanina 8 různých historických měst… my se nacházíme ve čtvrti Nové Dillí a tu jsme měli dnes v plánu prozkoumat… teda nejdříve jsme se na skok vydali k památníku Mahátma Gándhího do Starého Dillí, ale jen co jsme si toto poutní místo prohlédli (stejně jako všude v Indii jsme si na takovém místě museli zout boty a jít bosky), už jsme si to štrádovali ke Kutub minaretu, který bývá často označován jako osmý div světa… byl postavený někdy ve 12. století, má na tu dobu úctyhodnou výšku 72 metrů a navíc stojí hned vedle ruin první mešity v Indii…
U minaretu jsem byl požádán neznámými Asiaty abych jim zapózoval, nejdříve sám, pak s jedním z nich… o České republice v životě neslyšeli, nepomohla ani zmínka o Československu, natož o Praze… tak jsem si pomohl Německem, načež zvolali: ááá, Evropan…
V poledne jsme si pak dali první indické jídlo v Indii… my masožrouti to tu máme docela omezené, nejí se tu hovězí (kráva je pro hinduisty posvátná) ani vepřové (prase je zase pro muslimy špinavé), a tak tu nejčastěji nabízí kuřecí a jehněčí… já zvolil to druhé… pěkně pálivé… a s místním česnekovým chlebem… mňam… pochutnal jsem si… jen malá rada – jí se tu často rukama, ale dejte si pozor kterou rukou dáváte jídlo do úst – zásadně jen pravou… levou totiž Indové používají úplně na něco jiného… a taky se tu nedoporučuje jíst jídlo na ulici, jinak vás Maháradžova pomsta (příbuzná Faraónovy pomsty) nemine… v této souvislosti musím přiznat školáckou chybu – zapomněl jsem si s sebou vzít slivovici… naštěstí tu mají místní pálenky… a naštěstí mi je tolik kolik mi je, protože alkohol tu nalévají až od 25 let…
Posilněni místní stravou jsme pak navštívili nejnavštěvovanější stavbu světa – Lotosový chrám – ročně jej navštíví na 50 miliónů lidí… a všichni se opět zují a jdou bosky k němu i dovnitř… je to chrám tzv. Hnutí Bahai, které uznává právo všech náboženství na svou víru a tudíž se snaží spojovat… je pak trochu zvláštní, že u vchodu (ostatně stejně jako v hotelu nebo v jiné památce) tu skenují všechny batožiny stejně jako na letišti… čeho se bojí?
Shodou okolností je dnešní den světovým dnem památek a tak jsme měli volný vstup i do Humájúnovy hrobky, tzv. Baby Taj Mahalu… je sice o sto let starší, přesto si vysloužila tuto přezdívku… zdá se totiž, že posloužila jako předloha již zmíněného světoznámého Taj Mahalu… každopádně je tato stavba krásnou ukázkou Mughalské pohádkové architektury na které je poznat, že Indie bývala velmi velmi bohatou zemí… nejenom tím, že tu svou pěkně velkou hrobku měl i císařův oblíbený holič, ale i tím, s jakým materiálem se tu tehdy pracovalo a jak okázale se stavělo… moc pěkný zážitek, který nás navnadil na zítřejší návštěvu Ágry a… Taj Mahalu…
Večer jsme si prošli ještě takovou tržištní uličkou a pak už jsme se pro dnešek rozdělili… někteří jeli na hotel, někteří se přidali k průvodci Peterovi a šli vyzkoušet nový lokál, kde ani on ještě nebyl… a taky ani nebude… přestože jsme měli adresu (blok K na obrovském náměstí Rajiv Chowk, Connaught Place), přestože mu byl doporučen místními i kolegy z cestovky, už asi neexistuje, protože jsme ho nenašli… a to jsme hledali hodně dlouho… až tak, že jsme pak zapadli do nevyzkoušené restaurace a dali si další místní specialitu palak paneer – sýr ve špenátové omáčce… naštěstí tady (na rozdíl od oběda) měli lepší pivo… sice stále značky Kingfisher, ale aspoň 5,25% alkoholu (oproti poledním slabým 3,25%)… přesto čekáme co to jídlo do rána s námi udělá…
Abychom následný přesun do hotelu absolvovali co nejrychleji, zvolili jsme místní metro… chtěli jsme se dostat do prvního vagónu, ale ten byl vyhrazen jen ženám bez doprovodu… naše tam samy nechtěly, tak jsme šli mezi ostatní… docela jsme se tam mačkali, ale klimatizace fungovala, takže jsem byl spokojený… po vystoupení z metra se průvodce Peter rozloučil (se třemi dalšími bydlí v jiném hotelu) a my šli nočním Dillí asi 20 minut úplně sami… teda dvě baby a dva chalani…
Vše dopadlo dobře a tak mohu popřát dobrou noc z Dillí…
Michal
Den třetí
Ahoj opět z Dillí,
jak jsem se zmínil včera, dnes jsme měli v plánu celodenní výlet do bývalého hlavního města, Ágry…
Tu teď s Dillí nově spojuje dálnice, takže jsme vzdálenost 200 (indických) kilometrů urazili za necelé 4 hodiny – bez dálnice se to ještě nedávno dávalo za 7-8 hodin, záleželo zejména na počtu krav na silnici – když si tu kráva usmyslí lehnout si na cestu, nikdo nic nezmůže…
Výlet to byl opravdu celodenní… vyrazili jsme v 7:30 a do hotelu se dostali až v 23:00… ale stálo to za to… při ranní cestě bylo pošmourné počasí, chvílemi i pršelo, ale jakmile jsme dorazili do Ágry, udělalo se nádherně… což bylo skvělé, protože tak úžasná stavba, jakou je Taj Mahal se nám mohla ukázat v plné parádě…
Taj Mahal (v překladu Tádžin palác) je hrobka, kterou nechal císař Šáhdžahán postavit pro svou třetí ženu Mumtáz, jež zemřela při porodu jejich 14. dítěte a která měla přezdívku Taj… po její smrti vyhlásil císař dvouletý státní smutek… říká se, že císařovi u smrtelné postele jeho ženy náhle zešedivěly vlasy… každopádně byl jeho žal tak veliký, že učinil slib, že postaví pomník hodný její památky, něco, čemu by se nevyrovnalo nic na světě…
Tento komplex budov a zahrad má tedy symbolizovat nesmírnou lásku, kterou Šáhdžahán k Mumtáz cítil… jeho stavba trvala 22 let (1632 až 1654) a podílelo se na ní na 20 tisíc dělníků… dnes je Taj Mahal symbolem Indie, je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a je také jedním z novodobých divů světa…
Ranní zima se postupně změnila v ukrutné vedro, přesto jsme si na sluníčku vystáli frontu a podívali se i do vnitra hrobky, kde je vedle Mumtáz nakonec uložen i Šáhdžahán, který zemřel v roce 1666 poté, co byl 8 let vězněn svým synem v nedaleké Pevnosti Ágra…
Té se často říká Červená pevnost (je totiž stejně červená jako ta „originální“ v Dillí)… my ji navštívili odpoledne a musím přiznat, že i když to bylo zajímavé, protože z tohoto místa na nás opět dýchla dávná historie (v době Mughalské říše zde sídlili tehdejší panovníci a řídili odtud celou zemi), stále jsem z pevnosti sledoval Taj Mahal…
Svým způsobem jedinečná byla i restaurace, kterou jsme navštívili mezi těmito dvěma památkami… McDonald’s… nedělám si srandu, ta zvláštnost spočívala v tom, že v Indii tento řetězec nemůže nabízet hovězí ani vepřové maso… a tak tu připravují hamburgery jen z kuřat a zeleniny… já měl McPaneer… onen sýr se špenátem v typické housce…
Při projížděním Ágrou jsem si uvědomil, že jsme v Dillí ještě tu pravou Indii vůbec neviděli… pravda, na pár křižovatkách bylo několik bezdomovců, ale jinak je mezi tímto velkoměstem a venkovem obrovský rozdíl… v Ágře byla chudoba všudypřítomná… ty otřesné podmínky ve kterých tu žijí… ten doslova bordel všude kolem… ta neskutečně chaotická doprava… to je ta prvá Indie… svého času bývala velmi bohatá, ale nyní tu je největší koncentrace chudoby na světě… žije tu až 200 miliónů lidí pod hranicí chudoby (to znamená, že mají méně než 25 Kč na den)… a to všechno je znát, vidět, cítit…
Samotné opuštění Ágry nám večer zabralo 2 hodiny… bylo to sice jen 5 km, ale my jeli krokem… ulice byly neskutečně zacpané… ono se není čemu divit, stavěny byly pro povozy a teď se po nich prohání tisíce motorek a rikš… jelikož je to bývalá britská kolonie, jezdí se tu vlevo a jezdí se tu divoce… mačkání se na rikšách a motorkách je tu nutnost a troubení přímo povinnost…
Při poskakování v koloně jsem si na chvilku zdříml… když jsem se probudil, byli jsme stále v zácpě a vedle mého okna stál osedlaný velbloud… i takové dopravní prostředky tu využívají… to náš autobus byl sice kostitřas, ale aspoň klimatizoval… a pomocník řidiče nám prodával vodu… ale věřili byste tu lahvi s podivným uzávěrem? Kdo viděl Milionáře z chatrče, ten asi ne…
Shubha raatri
Michal
Den čtvrtý a pátý
Ahoj z Vídně,
právě jsem absolvoval svůj 100. let a přistál na vídeňském letišti… protože jsem včera večer už neměl k dispozici wifi, posílám Zápisky až z Evropy…
Neděle měla zakončit náš krátký pobyt v Indii, takže nám jej průvodce Peter chtěl trochu ozvláštnit… a tak na nás ráno před hotelem čekalo sedm rikš… žádný autobus, ale toto, pro Indii a Asii obecně typické vozítko… v Dillí jsou všechny žlutozelené a musejí být poháněny CNG… aspoň tímto způsobem se tu snaží bojovat proti smogu… Dillí je totiž v první desítce nejznečištěnějších měst světa co se vzduchu týká…
V každé rikši jsme byli dva (místní v nich jezdí až v pěti + řidič) a bylo opravdu zábavné sledovat, jak se jednotliví řidiči předjíždí… jednou zprava, jednou zleva a pak se stejně všichni potkají na semaforu…
Naše první zastávka byl hinduistický chrám Shree Lakshmi Narayan Mandir… ty většinou nebývají přístupné pro turisty, tento však byl.. pro jistotu jsme ale museli odevzdat vše, s čím by se dalo fotit či filmovat, včetně mobilů… že jsme do chrámu, kde se uctívá trojice bohů Brahmá, Višnu a Šiva vstoupili bosí, už beru jako samozřejmost…
Druhá zastávka měla opět náboženský podtext… zašli jsme za Sikhy… poznáte je podle turbanu a plnovousu (nesmí se totiž holit ani stříhat) a vypadají docela militantně… mimo jiné z jejich řad pochází ti, kteří v roce 1984 zavraždili tehdejší premiérku Indiru Gándhí… to jim na oblibě moc nepřidalo, přitom to jsou velmi sociálně založení lidé… pochází z oblasti Paňdžábu a všude, kde mají své chrámy se snaží pomáhat potřebným… tady v Dillí mají velkou vývařovnu a denně tu nakrmí na 20 tisíc hladových krků, kdo potřebuje přespat, najde tu možnost bezplatného noclehu, kdo potřebuje ošetřit lékařem, zajde si do jejich nemocnice… když budete potřebovat poradit s cestou, obraťte se na ně, vždy ochotně poradí, i když zrovna ne správně (nechtějí zarmoutit, že odpověď neznají)…
Následující cesta rikšou nás zavedla k tzv. India Gate (Brána Indie), což je další dominanta Nového Dillí a hlavně památník věnovaný všem Indům, kteří v britské armádě padli za Královnu… na obrovském vítězném oblouku je vytesáno jejich 90 tisíc jmen… přímo pod obloukem leží hrob neznámého vojína, hoří zde věčný oheň a stojí tu čestná stráž… pokud zrovna není smog je skrz monument vidět prezidentský palác…
Před Branou probíhaly ty mohutné demonstrace za podporu opatření proti nedávným hromadným znásilněním, které se tu staly… nevím s čím to souvisí, ale od té doby tu nesmí zastavovat autobusy s turisty… my jsme to vyřešili našimi rikšami… a dostali se prakticky jen mezi místní… ti tu trávili volný čas…
Co je tu mimo jiné zvláštní, tak v zemi, která dala světu Kámasútru se tu na veřejnosti vůbec neprezentuje náklonnost k druhému pohlaví… je ostudou, když se dva drží třeba jen za ruce… tak se mohou držet jen kamarádi či kamarádky… což je ještě zvláštnější…
Stále jsme měli k dispozici sedmero statečných „rikšovodičou“ a tak jsme je požádali o odvoz do Starého Dillí… chtěli jsme být pravé Indii ještě trochu blíž… s vidinou dalšího výdělku ochotně nastartovali svá vozítka a zavezli nás k mešitě… stihli jsme to ještě před jejím uzavřením pro nás, nemuslimy… mešita je největší v Indii, pojme až 20 tisíc muslimů a jako každá má své minarety… na jeden z nich jsme v rychlosti vystoupali (jen pro info: žena tam sama nesmí, vždy musí jít v doprovodu některého muže), pak už nás vyháněli…
To už na nás ale pod schody čekalo sedm cyklorikš… ty nemají žádný motor, jsou poháněny jen lidskou silou a vlezou se na ně dva turisté resp. čtyři místní… všechno pak odedře jeden z nejchudších obyvatel Dillí… tito „cyklisté“ jezdí od úsvitu do soumraku a často, když někam večer zajedou, rozloží si deku na zem a spí na ulici… nás zavezli do uzounkých uliček Starého Dillí až na zastávku metra (s menší přestávkou na tržišti s kořením)… další zajímavý zážitek…
Metrem, které tu má pět linek, je velmi moderní a neustále rozšiřované, jsme se pak vypravili co nejblíže k hotelu, abychom si ještě užili místní kuchyni… Peter nás zavedl do jeho oblíbené restaurace a my si opět pochutnali… tentokrát jsem měl velmi dobře připravené kuřátko… a k němu samozřejmě omáčku, ta tu nesmí chybět… stejně jako chleba naan… zajímavě tu nabízí piva – když je přinesou, nabídnou otevření láhve, kterou vám ukáží jako u nás vína a očekávají, že si na ni sáhnete jestli je pivo dobře vychlazené… když vám v Indii na závěr přinesou účet, je to vždy překvapení… ceny v jídelním lístku jsou totiž uvedeny bez daně a samozřejmě bez dýška, které si tu ale automaticky připočítávají k útratě… takže člověk nikdy neví, jestli má v peněžence dost peněz…
Odpoledne jsme se už jen odhlásili z hotelu, udělali další gurmánskou zastávku a večer se vydali směr letiště, kde jsme nějakou tu dobu museli čekat, letadlo nám letělo až hodinu a půl po půlnoci… nicméně letiště je tu velmi pěkné a moderní… to jen potvrzuje, jak je Indie různorodá… ať už počtem náboženství, jazyků (23 oficiálních včetně angličtiny) či úrovní služeb… člověk tu může zažít velké dobrodružství, ale třeba ani nemusí poznat, že je v Asii… my jsme během těch pár dní k Indii opravdu jen čuchli, tato obrovská země si zaslouží bližší prozkoumání, ale i tak jsem rád, že jsem si vybral tento výlet… bylo to zase něco nového a hlavně jsem viděl Taj Mahal…
Michal
PS: zapomenuté slivovice jsem nakonec nelitoval… díky spolucestujícím jsem měl whisky, rum, hruškovici, meruňkovici a taky jednu domácí pálenku s tajným obsahem
