Den první a druhý
Zdravím z Austrálie, zdravím ze Sydney,
do druhého největšího města tohoto kontinentu jsme přiletěli přímou linkou z novozélandského Christchurch… jelikož nám letadlo letělo už v 7:20, museli jsme vstávat krutě brzo – ve čtyři… navíc mi „los“ přidělil jako sousedku prostorově výraznější Novozélanďanku a opět Naďu… jediné štěstí, že jsme letěli s Qantas, australskou společností, která se pyšní tím, že nikdy neměla vážnou nehodu, tak jsem v klidu usnul… a ani tentokrát se nic nestalo, let byl úplně v pohodě, trval něco málo přes 2,5 hodiny, tudíž jsme v Sydney (i díky časovému posunu) přistáli v devět hodin ráno…
Na rozdíl od Zélandu musí mít Češi pro vstup do Austrálie vízum (dá se vyřídit přes internet a je zdarma), stejně jako na Zélandu se ani sem nesmí přivézt žádná potravina a navíc se kontrolují všechny výrobky ze dřeva… kontroly jsou přísné a pokuty hodně vysoké… pár z nás si celníci vzali bokem, ale zjistili, že jsme nic neporušili…
V příletové hale už nás čekal průvodce Marcel (z malého města – Kostelec nad Ohří)… nasedli jsme do minibusu, který vypadá stejně jako na Zélandu, jen rozmístění sedadel má jiné, nicméně já stále sedím vpředu… ona je to super výhoda, protože toho vidím mnohem víc než ostatní… každopádně oni si to sami „odhlasovali“, prý jsem vedoucí skupiny a za pomoc s překládáním, prostorovou orientací a slíbené fotky a video (občas dělám večerní promítání z mých předchozích cest) si to zasloužím… snad se to nezmění, až zjistí kolik mi je… zatím mi tipovali na třicet…
Naše první cesta vedla na světoznámou pláž Bondi… krásný písek, vysoké vlny a mnoho pěkných lidí, to jsou poznávací znaky, že jsme správně… asi jsem na cestě už moc dlouho, protože jsem si občas skoro vykroutil krk…
Po procházce po útesech (bylo 26 stupňů, pod mrakem a docela dusno) jsme zamířili k české ambasádě… odtud je skvělý výhled na panorama Sydney – věžáky, Opera a Přístavní most (Harbour bridge)… už jsem se nemohl dočkat, až budu těmto symbolům města blíž…
Nejdříve jsem ale jeli do hotelu… bydlíme sice v centru (15 minut pěšky od Opery), nicméně blízko vykřičené čtvrti Kings Cross… takže známou Golden mile a spousty hééreček máme nedaleko… po krátkém osvěžení vedly naše první kroky do centra, samozřejmě k Opeře… jak jsem psal, je to symbol Sydney a vlastně i celé Austrálie (ročně ji navštíví na 1,2 miliónů lidí)… stavěli ji v letech 1959 – 73 podle návrhu dánského architekta Jørna Utzona, který se ale v průběhu stavby rozkmotřil s místními radními a ti jej nechali vystřídat… kvůli tomu není uvnitř budovy nic podle jeho návrhu (kromě záchodů) a Utzon nikdy dokončenou stavbu na vlastní oči neviděl… když byla v roce 2007 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO, byl už moc starý na to, aby zvládl tak daleký let…
U Opery to neskutečně žije, je tu moc příjemné posezení, které jsme využili i my… a musím provozovatele pochválit, i když je to lukrativní místo, piva nebyla oproti jiným koutům Sydney předražená – třetinka za 160 Kč (už jsem si na drahotu u protinožců asi zvykl)… a tak jsme si dali první australská piva… já pak ostatní opustil a přívozem jsem odplul na druhý břeh, abych tam dvě hodiny čekal na správné světlo při západu slunce…
Dnes jsme měli v plánu pěší procházku po Sydney, 4,5 milionovém hlavním městě státu Nový Jižní Wales… musím uznat, že na mě působí moc příjemně, lidé tu jsou v pohodě, vychutnávají si život a město jim v tom pomáhá… my jsme vedle opětovné návštěvy Opery (tentokrát jsme zašli i dovnitř jednoho ze tří sálů), nádherné botanické zahrady, uliček čtvrti Rocks (první místa, která byla v Sydney obydlena) vyšplhali i na jeden z pilířů Harbour bridge… tomuto mostu, který přemosťuje přístav Jackson a který byl otevřen v roce 1932, se v narážce na jeho tvar přezdívá ramínko a jsou z něj pravidelně odpalovány první ohňostroje nového roku… je pro auta (za průjezd směrem do města se platí mýtné), pěší a vlaky… je 135 metrů vysoký a 1150 metrů dlouhý… a protože je celý ze železa, musí se neustále natírat… nejslavnějším z natěračů byl Paul Hogan… při natírání mostu prý vždy všechny kolem sebe bavil, tak si ho všimli filmoví producenti a dostal nabídku ztvárnit hlavní postavu v sérii filmů Krokodýl Dundee…
Včera nám Marcel doporučil zajít na oběd do thajské restaurace, přestože byla super, dnes to vylepšil – zavedl nás na pořádný steak… a po spořádání takové flákoty masa je potřeba odpočívat – takže, přestože mě Denisa lákala zajít do akvária, já jsem společně s Petrem a Lenkou zajel (spíš zaplul) do severní části Sydney, zrelaxovat na břeh Tasmánského moře na pláž Manly… přes den byl pořádný pařák, tuším něco kolem 28 stupňů, takže osvěžení ve vodě přišlo vhod… po návratu do centra jsme den zakončili stylově – na pivu v nejstarší hospodě ve městě – Fortune of War… je v provozu již od roku 1828 a stěny má stále vykachlíčkované – to proto, že námořníci dříve do sebe klopili jedno pivo za druhým a ne všichni to ustáli…
Zítra vyrážíme na náš první přejezd v Austrálii, tak zase někdy příště…
Michal
Den třetí a čtvrtý
Zdravím od úpatí Sněžných hor, od jezera Jindabyne,
dnes jsem pokořil nejvyšší horu Austrálie – Mt. Kosciuszko, stal se ze mě horolezec…
Ale nejdříve, co jsme zažili ve čtvrtek… ve čtvrtek ráno jsme v Sydney navštívili druhý největší rybí trh na jižní polokouli… jelikož se tu obchoduje mezi třetí a sedmou hodinou ranní, tak jsme se spíš přijeli podívat, jak se právě nakoupené zboží hned zase prodává v místních stáncích… a nedalo se neochutnat… zvolil jsem sashimi, což jsou kousky syrové ryby (měl jsem trojkombinaci losos, tuňák a něco bílého) a moc jsem si pochutnal… pravda, sashimi z lososa jsem měl už na Zélandu, ale ne hned po ránu, tak jsem čekal co to se mnou udělá… naštěstí vůbec nic…
Další cesta pak už vedla za Sydney, do Modrých hor – pojmenované jsou podle modré barvy výparů, které díky místním extrémním teplotám produkují všudypřítomné eukalypty… rozlohou jsou hory velké jako Dánsko, ale vedou sem jen dvě cesty… a abych byl upřímný, ony to skoro nejsou ani tak hory, jako spíš velká údolí… my jsme nejdříve navštívili skalní útvary Tři sestry, pak jsme nasedli na nejpříkřejší zubačku svého druhu na světě (sklon 52 stupňů se dá nastavením sedadla zvýšit až na 64 stupňů), zajeli do údolí, prohlídli si štoly po hornících, kteří tu dříve kutali a pak lanovkou vyjeli nahoru… jako bonus jsme následně dostali „procházku“ nad 270 metrů vysokou roklí, ve skutečnosti to byl přejezd další lanovkou, tentokrát se skleněnou podlahou…
Na oběd jsme tentokrát zašli do korejské restaurace (thajskou a vietnamskou už mám za sebou), tam jsme se dokonale posilnili na další trek, tentokrát v australském Grand Canyonu (je v Modrých horách)… trek nebyl dlouhý, měl jen 3 kilometry, ale přesto byl náročný – za prvé jsme se museli hodně dívat pod nohy, protože jsme mohli potkat nějakého toho hada (což se taky stalo), ale protože jsem se držel zásady nejít třetí (první jej uvidí, druhý jej nakopne a třetího had kousne), nikomu se nic nestalo… a za druhé nám docela velké převýšení v tom ještě větším vedru dalo dost zabrat… rádi jsme pak nasedli do minibusu a vydali se vstříc ubytování v Goulburn, nevýznamného města na cestě ze Sydney do Melbourne… cestou jsme začali pomaličku vnímat ty obrovské australské vzdálenosti… byli jsme nedaleko za Sydney a už tady nebyl problém nevidět desítky kilometrů žádný dům, natož vesnici… zato jsme viděli pakobru páskovanou, třetího nejjedovatějšího suchozemského hada na světě… byl asi dvoumetrový a pěkně si to šinul přes silnici… raději tu nebudu chodit na záchod do přírody… viděli jsme už i pár klokanů… zatím jen hopsali v dáli nebo nám jen krátce zapózovali na kraji u silnice… v příštích dnech se jejich výskyt má zvýšit…
Ubytování jsme měli velmi jednoduché, v chatkách v caravan parku, vždy dvě dvojice v jedné chatce se dvěma ložnicemi a jednou koupelnou… já byl v chatce s průvodcem (a majitelem cestovky Go2Australia) Marcelem, takže jsme večer ještě pokecali… mimo jiné jsem zjistil, že takový zájezd, jaký my právě jedeme, se už příští rok nebude opakovat… on ho totiž v minulosti připravoval jeden maratónec a tomu odpovídá nabitý program… z tohoto důvodu se příště například vynechá Mt. Kosciuszko (proto jsem ho dnes dal)…
V pátek třináctého, brzo ráno, jsme vyrazili do hlavního města Austrálie, Canberry… ta je zhruba stejně velká jako Brno, přesto je to největší australské vnitrozemské město… leží ve státu Teritorium hlavního města Austrálie, 280 kilometrů od Sydney a 660 kilometrů od Melbourne… právě tyto dvě města se dlouhou dobu přela, které z nich bude tím hlavním… nakonec bylo roku 1908 rozhodnuto kompromisem – bude to Canberra, tehdy osada o pár lidech… na základě návrhu amerického architekta Griffina pak bylo vybudováno nové město… statut hlavního města získala Canberra v roce 1927, sídlí tu vláda, nejvyšší soud a parlament (Austrálie je federální konstituční monarchie, královnou je Alžběta II., její role je stejná jako na Novém Zélandu)…
Parlament je jednou z nejvýznamnějších zdejších budov, a tak jsme jej navštívili… dokonce jsme se byli podívat do útrob nové budovy (dokončené roku 1988) a taky na střechu – ta je travnatá a dá se po ní chodit, což má značit, že poslanci tu v budově pracují pro lidi… já jsem navštívil i poslaneckou kantýnu – dal jsem si kafé a sendvič a od ostatních jsem vyslechl, že mi opravdu chutná všude… i v parlamentu… pak jsme se také podívali na starou budovu parlamentu (teď je tam muzeum) a na ambasádu Aboridžinců… původních obyvatel Austrálie… ta stojí před starou budovou už 43 let (foto přikládám), my jsme dokonce měli možnost mluvit se synem zakladatele této ambasády, což bylo dost zajímavé… v roce 1770, kdy Austrálii objevil James Cook, jich tu žilo 500 000 až 1 milión, přesto byla nově objevená země prohlášena za liduprázdnou… do roku 1920 zahynulo v důsledku evropské kolonizace na 250 000 původních obyvatel (nebyli považováni za lidi a osadníci je zabíjeli s tím, že je ohrožují), dnes jich je něco kolem 400 000… toto je pro Austrálii velmi ožehavé téma, proto se k němu ještě vrátím…
Jelikož jsme neměli moc času, Canberru jsme záhy opustili a vyrazili do dalších hor, tentokrát Sněžných… tam jsme dorazili asi o půl druhé… vrcholky hor byly v mlze, proto jsme na sebe, ještě dole na parkovišti, navlékli to nejteplejší, co s sebou máme a vyrazili sedačkovou lanovkou do výšky 1930 m.n.m…. naštěstí nahoře nefoukalo jako obvykle, dokonce ustoupila i dosavadní mlha a vysvitlo sluníčko…
Nahoře nás čekala doslova vysokorychlostní horská turistika… poslední lanovka totiž jela dolů už o půl páté, a tak jsme měli jen omezený čas na zdolání 6,5 kilometrové cesty na Mt. Kosciuszko a zpět… vrchol nejvyšší hory Austrálie je sice jen ve výšce 2228 m.n.m., ale jde se k němu přes několik průsmyků, takže se to převýšení napočítá… dalo nás to jen pět… problémem byl hlavně čas… těch 13 kilometrů jsme museli zvládnout za 2,5 hodiny, a tak nám na fotografie na vrcholu zbyly asi jen 2 minuty… přesto to byl úžasný zážitek… stát na nejvyšší hoře kontinentu… a ještě k tomu skoro na den přesně po 175 letech od jejího prvního zdolání – toho dosáhl polský badatel Paul Edmund Strzelecki 15. března 1840… právě on horu pojmenoval podle polského generála Tadeusze Kosciuszka…
Cestou dolů se lanovka na chvilku zasekla, což by nebyl takový problém, kdyby zrovna nefoukal studený vítr a my nebyli ve stínu… člověk by nevěřil, že i v Austrálii mu může být zima…
Zítra přejíždíme Sněžné hory a pokračujeme směrem na Melbourne…
Zdraví horolezec
Michal
Den pátý, šestý, sedmý a osmý
Ahoj z Melbourne,
právě jsem v aktuálně největším australském městě, má něco kolem 4,6 miliónu obyvatel a o prvenství se pravidelně přetahuje se Sydney…
V sobotu jsme absolvovali náš zatím nejdelší přesun na australském kontinentu… měřil přes 600 kilometrů a bylo v něm zahrnuto i asi 100 kilometrů jízdy po prašné silnici, která se vine Sněžnými horami… pravda, mohli jsme jet po dálnici, ale připravili bychom se o krásné výhledy a adrenalinovou cestu kolem Sněžné řeky…
Hluboko v lese, na hranici mezi státy Nový Jižní Wales a Victoria jsme zastavili, rozdělali oheň a opekli si špekáčky… taková táborová romantika za svitu sluníčka to byla… museli jsme opékat na straně Nového Jižního Walesu, protože jakmile bychom překročili hranici státu Victoria, už by platil zákaz zakládání jakéhokoliv ohně… velmi často tu totiž hoří, a tak se tomu snaží předcházet, například i řízeným vypalováním lesa… jedno takové jsme sami zažili, prováděli ho místní hasiči a pro nás to znamenalo mírné zdržení a zákaz vystupování z auta… naše dámy zatím spekulovaly, jestli si podle místního zvyku mají říct hasičům o telefonní číslo (po každém zásahu tu totiž hasiči, policisté a plavčíci mají mnoho fanynek), ale nakonec jim v tom zabránila jazyková bariéra…
Mimochodem, jednou tu v uhašeném lese našli do stromů zapíchnutou harpunu a pod ní mrtvolu chlapíka s potápěčskými brýlemi a zbytky neoprenu… požáry lesů se tu hasí ze vzduchu pomocí letadel a vrtulníků – ty nabírají vodu do obrovských vaků v moři, a tak jednou vzali s vodou i potápěče…
Jakmile nás hasiči pustili, dorazili jsme k nejstarší dochované australské škole v Suggan Buggan, zastavili se v krásné kavárně v Buchanu a polekali se na místních veřejných záchodcích – na stěně byl totiž jejich častý obyvatel – red back, jeden z docela dost jedovatých pavouků…
Přesto jsme vykonali vše potřebné a zvesela se vydali dál… ještě jsem nepopsal účastníky zájezdu, tak teď to napravuji (seřazeno podle příjezdu na sraz na pražském letišti):
Denisa – pracuje v Ústí nad Labem v ROP Severovýchod, ten je proslulý korupčními aférami a já ji prý připomínám šéfa, ale až po té, co ho pustili z vězení…
Naďa – důchodkyně z Karlových Varů, pracovala na finančním úřadě, denně najede sto kilometrů na kole, všude byla… bohužel i v autobuse, který tehdy havaroval u Nažidel…
Petr – 53letý brněnský podnikatel (jeho přízvuk je neskutečně brněnský), peníze vydělal prodejem stravenkové společnosti a nyní mimo jiné spoluvlastní brněnský hotel Slavia…
Lenka – Petrova přítelkyně, podniká v rozhlasové reklamě, má dceru, syna (nevím s kým), nejdražší zrcadlovku z nás a fotografický kurz, přesto s ní občas zápasí… s Petrem se poznali při pojídání brouků…
Tonda – nejstarší z nás, bývalý boxer, majitel antikvariátu a vynikající glosátor… trpí nedomykavostí mitrální chlopně, tak na něj v kopcích raději čekám…
Zdeňka – už 44 let je Tondova manželka, matka dvou dcer (jednu mi nabízela), stále dobře naladěna, možná proto, že neslyší na jedno ucho…
Pepa – mírný zmatkař, velký pivař (vždy čeká na můj povel, že si může dát první ranní pivo), provozuje zubní laboratoř… po příletu do Sydney ztratil pas, naštěstí jej našel Marcel…
Hanka – Pepova manželka, mají syna Míšu… soukromá zubařka, pracuje jen čtyři dny v týdnu… byla celých 14 dní bez svého kufru… teď ji všichni závidíme čisté prádlo…
Večer jsme přijeli do Dandenongu, jednoho z předměstí Melbourne… tam jsme se velmi krátce stavili v neděli ráno… snažili jsme se najít nějaké místo, které bude připomínat, že se tu právě jede úvodní závod letošní sezóny Formule 1, ale už asi všichni byli na okruhu, a tak jsme nic nenašli… jen Festival thajské kultury a jídla… a i kdyby závod nebyl už dlouho dopředu vyprodán, stejně bychom jej nemohli navštívit, měli jsme jiné plány…
Naším cílem byla Velká oceánská cesta, jedna z nejhezčích scénických pobřežních silnic světa… rozkládá se v délce necelých 260 kilometrů mezi městy Torquay a Warrnambool a lemují ji strhující scenérie pobřeží, národní parky, vápencové a pískovcové útesy a pláže… cesta se začala stavět po první světové válce, kdy bylo potřeba dát práci navrátivším se vojákům (1919 – 1932) a je zároveň největším památníkem na světě (je věnována obětem války)… dnes je především rájem motorkářů – je na ní nespočet zákrut…
Než jsme na Velkou oceánskou cestu najeli, poštěstilo se nám vidět několik medvídků koala spokojeně odpočívajících na eukalyptových stromech… koaly požírají výlučně listy těchto stromů a ty na ně působí omamně… mají velmi pomalý metabolismus, tráví 16-18 hodin, které většinou prospí, proto se nám zdají být líné, ale zároveň tááák roztomilé…
Uprostřed Velké oceánské cesty je další její lákadlo – 12 apoštolů – skalní sloupy trčící z vln příboje… jejich obrázek nesmí chybět v žádné knížce o Austrálii… už jich je sice jen šest (díky erozi a větru jich polovina spadla), přesto jsou velkým magnetem pro turisty… proto jsme je nemohli vynechat ani my, měli jsme to štěstí, že spíme v Peterborough, přímo na Velké oceánské cestě, nemuseli jsme se nikam v rychlosti vracet… naopak jsme si mohli počkat na tučňáky… ti tu večer, těsně po západu slunce, vycházejí z moře… my je byli pozorovat u skalního útvaru Londýnský most, ale protože už bylo šero a my byli vysoko na útesu, ty malé černé panáčky jsme zahlédli jen na pár sekund… nicméně i tak se nám to líbilo…
V pondělí ráno jsme opustili Peterborough, zastavili se v továrně na čedar (Australané tvrdí, že jejich je nejlepší) a přes typické vesničky (přízemní domečky bez topení, se zahradou (malou) a barbeque) dojeli do národního parku Grampians… ubytovali se (stejně jako předchozí noc jsme spali v přírodě, v chatkách – vždy dva pokoje, jedna kuchyň a jedna koupelna) a vyrazili na další trek…
Mohli jsme si vybrat ze tří variant… posilněn pátečním výstupem na Mt. Kosciuszko, jsem si samozřejmě vybral tu nejtěžší… a tak jsem šplhal 2,5 hodiny na vyhlídku Pinnacle a zase zpět… tentokrát se šlo na pohodu, nic nás nehnalo… snad jen Marcelův slib, že večer uvidíme klokany…
A to se splnilo… při návratu z treku jsme jich potkali asi třicet… právě se probudili a na místním hřišti žrali trávu… pomalu jsme se k nim přiblížili (mezi milióny jejich bobků) a pozorovali zvířátka tak symbolická pro tuto zemi… vůbec se nás nebáli… čas od času jich pár odhopsalo vedle, ale jinak se nenechali vůbec rušit… skvělý zážitek…
Na ubytování jsme si udělali další barbeque… teda Marcel griloval steaky, ostatní mlsně čekali a já jsem využil chvilky k nalezení pračky a pral… přece jen jsme už dvacátý den na cestě…
Ten jednadvacátý, úterní, jsme začali rýžováním zlata… bylo to v Sovereign Hill u městečka Ballarat (zde v roce 1859 našli 60 metrů pod zemí na tehdejší dobu největší kus zlata, vážil 69 kilogramů)… je to takový skanzen zlatokopeckého města, kde lidé chodí v dobových kostýmech a návštěvníci mohou například sfárat do dolů, projet se v kočáře či shlédnout ukázku odlévání zlata… tříkilogramovou cihlu 99,999% zlata tu odlili přímo před našima očima…
Pak už jsme se vrátili do Melbourne, finančního centra Austrálie, města, které má noblesu a styl (proto si Marcel před příjezdem žehlil košili)… jediné, co tu chybí, jsou vlny… počasí tu z velké části ovlivňuje Antarktida, proto tu jsou zimy drsnější a léta teplejší (40 stupňů není výjimka) než v Sydney… navíc se i během dne může vystřídat doslova čtvero ročních období…
Po příjezdu jsme se nejdříve šli podívat na tenisové kurty Australian open, pak na rodný dům Jamese Cooka, objevitele Austrálie… nejde vám to do hlavy? Jak může být rodný dům na kontinentu, který objevil? Je to snadné – ten dům byl rozebrán v Yorkshire v Anglii a převezen sem, do Melbourne… James Cook je velká postava objevitelských dob, o to víc bizarnější je jeho smrt – při druhé jeho návštěvě Havaje jej místní, při pokusu zajmout jejich náčelníka, zabili a následně ceremoniálně snědli…
Melbourne má nejhustší tramvajovou síť na světě, my jsme vyzkoušeli jízdu historickou tramvají na lince č. 35 (je zdarma) a dojeli až do centra… tam jsem si u Řeka, který má českou manželku (žije s dětmi v Praze, zatímco on tu vydělává) dal vydatnou marockou polívku…
Následovala super vyhlídka 300 metrů nad zemí v 88. patře budovy s názvem Eureka… dokonce tam byl balkón s možností vyjít ven na vzduch… město jsme měli jako na dlani, škoda, že bylo v tu chvíli pod mrakem…
V podvečer to v naší skupině trochu zajiskřilo… sedm nás bylo na vyhlídce, dvě (Naďa a Denisa) ne… sedm nás chtělo zůstat ve městě, dvě (Naďa a Denisa) ne… nakonec si sedm statečných vybojovalo prodloužení pobytu ve městě, do kterého Australané létají kvůli jídlu a pití… byl by hřích nevyužít toho, že jsme tu… a musím konstatovat, že pivo na nábřeží řeky Yarra a k tomu kalamáry byla skvělá kombinace…
Zítra opouštíme jih Austrálie a vydáváme se do Rudého středu, teplota rapidně stoupne, tak mi držte palce…
Michal
Den devátý
Ahoj z Alice Springs,
jediného většího města uprostřed Austrálie, zdravím z Rudého středu…
Dnes tu bylo 44 stupňů a skoro vymetená obloha… ráno bylo v Melbourne příjemných 18 stupňů, takže to je pořádný teplotní skok… let s Qantasem byl opět bezproblémový, mohu je jen doporučit… pěkné nové letadlo a opět dobrý servis… to, že jsem seděl vedle Nadi, už raději ani nepíšu… hned jsem nasadil sluchátka a koukal na filmy… tentokrát Naďa zkusila jinou taktiku jak upoutat mou pozornost – během letu si začala převlékat kalhoty za kraťase… jelikož je důchodového věku, byl jsem rád, že jsem zrovna sledoval film pro děti – Paddington…
Letěli jsme 2,5 hodiny a doletěli „jen“ do středu Austrálie… pokaždé, když jsem se podíval z okna, byly pod námi nekonečné pustiny… až těsně před přistáním se ráz krajiny nepatrně změnil…
Alice Springs byla původně jen telegrafní stanice, teď už je to město s 25000 obyvateli… leží v Severním teritoriu a je obklopeno pouštěmi… časový rozdíl oproti Melbourne je 1,5 hodiny, oproti České republice 8,5 hodiny… Alice Springs je také zastávka na skoro 3000 kilometrů dlouhé železniční trati mezi Adelaide a Darwinem (prodloužení z Alice Springs do Darwinu bylo otevřeno teprve v roce 2004, 126 let po začátku plánování), jednou týdně tu projede asi kilometr dlouhý vlak, kterému se říká Ghan… je to zkomolenina názvu The Afghan Express – Afghánci tu totiž se svými velbloudy pomáhali budovat spojení s Adelaide… velká část velbloudů pak byla vypuštěna do divočiny, kde zdomácněli a dnes jsou považováni za škůdce…
My jsme se po příletu jeli hned ubytovat, a jelikož máme k dispozici hotel s bazénem, utíkal jsem se okamžitě zchladit… mělo to jedinou chybu – na recepci nám nechtěli prodat pivo… to se tu smí až po 14:00… je to tu prostě zvláštní, když už narazíme na prodejce s licencí, musíme zase počkat, než nám zákon umožní si pivo koupit… a to ještě před prodejnou hlídkuje policista… nakonec jsme se dozvěděli, že to je z důvodu velké kriminality v tomto městě, tu mají na svědomí zejména místní Aboridžinci, kteří se naučili nadmíru holdovat alkoholu…
Každopádně po osvěžení v bazénu jsme vyrazili do přírody… a protože tu bylo opravdu velké vedro, tak i v přírodě nás to táhlo k vodě… asi 1,5 hodiny od Alice Springs je jediná tůňka s vodou, Ellery Creek Big Hole… my tam zastavili a po krátkém zaváhání, co všechno v té vodě může být, jsme tam skočili… krokodýl tam naštěstí nebyl… byli jsme poučeni, že v Austrálii jsou dva druhy krokodýlů – sladkovodní, který nežere lidi a vyskytuje se jen ve sladké vodě, a mořský, který může být ve slané i sladké vodě a je pro člověka nebezpečný… rozdíl se pozná tak, že sladkovodní plave od člověka a mořský k němu… ale to už je většinou pozdě…
Dnešní den jsme pojali opravdu odpočinkově, hlavně se potřebujeme aklimatizovat… večer jsme ještě poseděli u bazénu a pak se rozprchli do svých pokojů… po dlouhé době spíme každý zvlášť…
Zítra nás čeká dlouhý přesun do Kings Canyonu a noc na velbloudí farmě… tam si uděláme další barbecue, už máme naloženého klokana…
Ahoj
Michal
Den desátý, jedenáctý a dvanáctý
Palya (ahoj) opět z Alice Springs,
již čtvrtý den jsme uprostřed Austrálie, již čtvrtý den jsme v poušti, již čtvrtý den zažíváme teploty nad 40 stupňů…
Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili na vyhlídku Anzac Hill, ta je nad Alice Springs a je z ní krásně vidět na město… na kopci je památník všem padlým vojákům bojujících v řadách ANZAC (zkratka pro Australian and New Zealand Army Corps) a má tedy velký význam pro Aussies, jak si vlastně Australané říkají… chvilku jsme se tam motali a pak mé jestřábí oko v dáli zahlédlo přibližující se vlak Ghan… hned jsme nasedli do autobusu a vydali se směr nádraží… jak jsem psal minule, vlak tu projíždí jen jednou týdně (v každém směru) a my jsme měli štěstí, že jsme mohli být zrovna u toho…
Následně jsme si ve městě pořídili pravé australské klobouky (vyrobené v Indonésii) a vyrazili směr Kings Canyon… do Rudého středu jezdí převážná většina turistů se podívat jen na Uluru, náš zájezd je však opravdu poznávací, a tak jsme vedle této posvátné hory měli v plánu navštívit i jiná zajímavá místa… jedním z nich byl i Kings Canyon… cestujeme tu autobusem pro 25 lidí, je jedním ze tří, které tu mají v půjčovně a protože ten určený pro nás měl minulý týden nehodu, dostali jsme větší… a tedy i s většími skly… a to tu v tom vedru není žádná výhra… proto jsem také dobrovolně opustil místo závozníka (sluneční paprsky tu jsou pěkně silné) a posadil se do útrob autobusu… aspoň nemusím bavit řidiče a mohu si občas dát šlofíka…
Cesty tu jsou velmi monotónní… jen rozpálená silnice, sem tam nějaký ten ranč s možností občerstvení (každých asi 100-150 kilometrů), ale jinak vůbec nic… jen samá buš… a někdy upozornění, že i patnáctiminutový odpočinek dokáže zachránit život (jinak v Austrálii nejsou kolem cest povolené žádné billboardy), což je pochopitelné, protože třeba naše čtvrteční trasa vedla 200 kilometrů rovně na jih, pak jsme odbočili doprava a pokračovali dalších 260 kilometrů rovně na západ… občas nás míjelo nějaké to auto, ale největší atrakcí byly silniční vlaky – obrovské náklaďáky táhnoucí za sebou až 4 návěsy… nejznámější tu jsou z Tanami road, převážející dobytek na tisíce kilometrů sem a tam…
Když už jsme konečně dorazili do Kings Creeku, vjeli na velbloudí farmu, uviděli jsme naše ubytování… jsme v Rudém středu, takže se musíme přizpůsobit a brát to jako zpestření naší dlouhé cesty… na farmě jsme měli k dispozici stanové domečky (každý svůj), přičemž sprchy a záchody byly společné úplně pro všechny na farmě… prostě takový pionýrský tábor…
Malý tip – až sem někdy pojedete, určitě, ale určitě si kupte síťku na obličej – je to nezbytná ochrana před bambiliony všudypřítomných pouštních much… ony se snaží dostat do každého vlhkého otvoru, takže lezou úplně všude… a jelikož jsme (Tonda, Pepa a já) byli prozíraví, síťku si koupili, všichni nám ji pak strašně záviděli… sice si připadám jako slavný lovec Pampalini, ale za to pohodlí to stojí…
Večer jsme slavili Pepův svátek a narozeniny (měl to obden), Marcel nám udělal další barbecue – tentokrát hovězí a kdo chtěl, mohl ochutnat i klokana (dali si všichni) a pak jsme s plným břichem šli na kutě…
V pátek ráno jsme totiž vstávali už v 5:30… vzhledem k tomu, jaké tu přes den panují teploty, vyrazili jsme na trek do Kings Canyonu ještě za tmy… čekalo nás 6,5 kilometrů po okraji kaňonu, který je součástí národního parku Watarrka a jehož impozantní stěny jsou až 100 metrů vysoké… a jelikož tu lidé pravidelně kolabují z horka, dostali jsme na výběr lehčí a těžší variantu… zvolili jsme tu těžší, jak jinak… naštěstí bylo z rána trochu pod mrakem…
Před polednem jsme opět nasedli do našeho autobusu a vyrazili na Uluru… cesta (306 km) tentokrát uběhla docela rychle, bylo to asi tím, že jsme se už nemohli dočkat vidět tento symbol Austrálie na vlastní oči… taky jsme se hned po ubytování vrhli na průzkum okolí… Uluru je druhý největší monolit na světě, je vysoký 348 metrů, ale to co vidíme je jen 1/6 celé hory, zbytek je pod zemí… pískovcový útvar má nesmírný kulturní a náboženský význam pro zdejší Aboridžince z kmene Anangu… v roce 1985 jim bylo Uluru vráceno, ale pod podmínkou, že jej na 99 let pronajmou zpět státu, aby zde mohl být nadále národní park… hora je pro ně tak posvátná, že se mnohá její místa nesmějí ani fotit… ale říkejte to českým turistům… každopádně večer jsme doufali, že ty mraky, co jsme přivezli s sebou, se rozprchnou a my budeme mít krásné fotky zapadajícím sluncem ozářeného Uluru (mění svou barvu podle dopadu slunečních paprsků)… to se ale bohužel nestalo… a mou náladu nespravil ani Marcel, který nám otevřel láhev šampaňského, aby nám čekání na západ zpříjemnil…
Ubytováni jsme byli v Yulara (Ayers Rock), čtvrtém největším městě Severního teritoria… má tisíc obyvatel a skládá se prakticky jen ze šesti hotelů (700 zaměstnanců), jednoho supermarketu a jedné benzínky… dvakrát týdně sem přijedou tři plně naložené silniční vlaky a přivezou vše potřebné, zpátky do 1663 kilometrů vzdáleného Adelaide zase odvážejí odpad na recyklaci… v hotelu jsme měli pokoje, ale sociální zařízení bylo znovu společné… navíc docela daleko, takže štěstí, že nejsem prostatik…
Dnes ráno jsme si opět přivstali, tentokrát už v 5:00, čekal nás totiž další trek (nepamatuji si tak prochozenou dovolenou)… ještě před ním jsme se ale s houfem dalších turistů vydali pozorovat východ slunce nad Uluru… když už nevyšel ten západ… a měli jsme štěstí, sice na nebi bylo pár mráčků, ale sluníčko přece jen vykouklo… a pak nám taky pěkně zatopilo… zrovna když jsme se chystali vydat na trek, šla teplota prudce nahoru…bylo to na dalším pěkném místě Rudého středu, dómy Kata Tjuta… je jich 36, nejvyšší měří 546 metrů a já si nemohu pomoci, ale dohromady mi připomínají ležícího Homera Simpsona…
Pro Anangy má Kata Tjuta stejný náboženský význam jako Uluru, jen je opředen větším tajemstvím, protože domorodci si příběhy nechávají pro sebe… náš trek trval 2,5 hodiny, každý z nás v tom horku vypil minimálně 3 litry vody, ale zvládli jsme ho nadmíru rychle… pak už jsme se přesunuli k Uluru, které je od roku 1985 zapsáno na seznam kulturního dědictví UNESCO (stejně jako Kata Tjuta)… a teď bylo krásně nasvíceno…
Na Uluru není výslovně zakázáno vylézt, nicméně Anangu nás žádají, abychom to nedělali… výstup na horu je pro ně spojen s důležitými obřady, navíc věří, že nás mají ochraňovat, proto, kdyby došlo ke zranění, musí se sebepoškodit… každopádně nás prosí o respektování jejich tradic, což jsme tentokrát dodrželi… ne už tak dvojice, kterou jsme v pravé poledne viděli, jak se i přes dnešní zákaz (kvůli vysoké teplotě), drápe vzhůru… Marcel tipoval, že to budou buď Poláci, Češi nebo Rusové… ti jediní tu prý zákazy nerespektují…
Odpoledne jsme jeli 440 kilometrů zpět do Alice Springs… úmorná cesta na entou… naštěstí jsem měl v tabletu pár písniček Pavilónu opic, tak jsem si je pustil (dvakrát)… k tomu ledem vychlazené pivko (pijeme tu značky VB a XXXX) a hned bylo fajn… v Alice Springs spíme ve stejném hotelu jako první den, zrovna tu je svatba manželů Simsových… přemýšlel jsem, že se vmísím mezi svatebčany, ale když restauraci opustila poslední blondýna, tak jsem to vzdal…
Zítra nás čeká důkladnější prohlídka Alice Springs, navštívíme i telegrafní stanici, která zavdala příčinu vzniku města, jehož pojmenování vychází z anglického slova prameny (Springs) a jména manželky prvního zdejšího telegrafisty (Alice)… hlavně však odpoledne odletíme do Cairns, kde ještě včera řádil cyklón stupně č. 4 (pětka je nejsilnější), tak uvidíme, co napáchal…
Naposledy ahoj z rozpáleného Rudého středu
Michal
PS: když budete chtít vidět závody lodí na vyschlé řece, vydejte se do Alice Springs… ale sledujte předpověď, když by mělo pršet a v řece by byla voda, tak se závody ruší…
Den třináctý a čtrnáctý
Zdravím z Cairns,
turistického města na břehu Korálového moře…
V neděli jsme v Alice Springs navštívili telegrafní stanici, následně jsme zajeli do nádherné Simpsonovy soutěsky a pak jsme měli ve městě rozchod na nákupy… chtěl jsem si udělat radost, tak jsem zašel do obchodu se surfařskými tričky… ale oni bohužel nepočítají s tím, že by surfař mohl mít pivní bříško… tak jsem si aspoň konečně koupil kraťase, které od loňského dřepnutí si v Grand Canyonu postrádám (radost mi však nevydržela ani den – dnes mi při oblékání praskly)…
Včera odpoledne jsme tedy sedli do letadla (opět Qantas) a odletěli sem, do Cairns… cesta zabrala něco kolem dvou hodin a byla v pohodě… měli jsme kapitánku Victorii, která si hravě poradila s bouřkou, jež křižovala naši trasu (pěkně jsme ji obletěli – je zajímavé pozorovat blesky z letícího letadla) a s půlhodinovým časovým posunem (stát Queensland nemá letní čas) jsme dosedli na ranvej… na letišti nás uvítala teplota 27 stupňů a dost velká vlhkost… na hotelu nás jako recepční zase uvítala Stani, 28letá Slovenka z Košic, která před sedmi lety potkala manžela (Australan) v Praze a nyní je tady… teď holky přeskočte tyto řádky: česko-slovenské dívky jsou tu žádané, hlavně ty, co umí vařit a nejsou tak emancipované jako Australanky…
Dnes nás čekal celodenní výlet na Velký bariérový útes, neboli: „budem se stěhovat, na útes…“
Velký korálový (bariérový) útes je jedno z obrovských lákadel Cairns, které samotné nemá pláže, protože jsou kolem jen bažiny a krokodýli… je to největší korálový útes světa, v délce přes 2000 kilometrů se táhne podél pobřeží Queenslandu, má asi 600 ostrovů a od roku 1981 je pod ochranou UNESCO…
My jsme na katamaránu vyrazili asi jen 40 kilometrů od pevniny, pluli jsme necelé 2,5 hodiny a moc jsme se těšili… voda měla 30 stupňů a počasí bylo super na šnorchlování… jakmile kapitán ukotvil loď, navlékli jsme ploutve a skočili do vody… nafasoval jsem potápěčské brýle s dioptriemi, takže jsem dobře viděl… ale dýchat jsem nějak nemohl… probudil se totiž můj silný dávící reflex a já ten šnorchl ne a ne udržet v puse… navíc jsem měl v ruce GoPro kameru, což mi ztěžovalo plavání ještě víc… no byla to makačka… snažil jsem se co nejdéle zadržet dech, abych viděl tu krásu pod hladinou a mohl vše zaznamenat na fotkách a videu… 1,5 hodiny uběhlo jako voda… v poledne jsme na lodi dostali oběd, pak kapitán poplul kousek vedle a my s plným žaludkem skočili do vody na dalších 90 minut… super skvělý zážitek, prostě paráda to vidět na vlastní oči… jen kdyby teď nebolelo tolik spálených míst na mém těle…
Večerní prohlídku Cairns jsme zúžili na návštěvu rybího trhu, kde jsme snědli pár plodů moře, které kolem nás dnes pluly a brzo večer, celí utahaní od plavání a sluníčka, zalezli na hotel…
Zítra jedeme do nejstaršího deštného pralesa na Zemi…
Ahoj
Michal
PS: Zdeňka mi právě zašila mé prasklé nové kraťase…
Den patnáctý, šestnáctý a sedmnáctý
Ještě jednou ahoj z Cairns,
naposledy zdravím z Austrálie, naposledy z velké cesty k protinožcům…
V úterý ráno jsme, ještě stále unaveni ze šnorchlování, nasedli do minibusu a vydali se směr nejstarší deštný prales na Zemi – Daintree… samotný prales začíná prakticky hned za Cairns, ale ten pravý je asi o 150 kilometrů dále…
Cestou jsme míjeli pole plné cukrové třtiny (vyrábí se tu rum značky Bundaberg) a mnoho krásných pláží… hned z rána bylo pěkně teplo a vlhko, úplně to lákalo zastavit se na koupání… to by ale mohlo mít fatální následky – nejen, že u břehu číhají krokodýli, ale tady zejména i smrtelně nebezpečné medúzy čtyřhranky – což je nejnebezpečnější australský živočich, má šest očí, které vidí do všech stran, její hlava má průměr 25 cm a ramena dosahují délky až 3 metrů… její žahavé buňky jsou velmi reaktivní, způsobují prudkou bolest a smrt dokážou přivodit do dvou minut… a to vše na táááák nádherných plážích… my jsme tedy aspoň zastavili se podívat do parku, kde jsou krokodýli, koaly, klokani, pštrosi… no prostě místní fauna…
Do samotného Daintree nás musel dostat převoz, protože jinak bychom stejnojmennou řeku nepřekročili… pak už jsme byli v části Austrálie, kde na velkém území žije snad jen 300 lidí… to úplně dokresluje skutečnost, že z 22 miliónů obyvatel této země jich 80% žije v šesti velkých městech (Sydney, Melbourne, Brisbane, Perth, Adelaide a Darwin)…
Až jsme prozkoumali deštný prales a dojeli (po udržované asfaltové cestě) na Cape Tribulation, kde jsem si mimochodem opět natrhl ty nové kraťase (už jsou opravdu na odpis), pokochali jsme se krásnou přírodou a vydali se zpět do Cairns…
Večer jsem si v hotelové restauraci s příznačným názvem Steak on Lake dal skvělý rozlučkový flák masa… ten neměl chybu…
Středu jsme zahájili cestou k nejdelší lanovce na světě… vede od úpatí Mt. Williams mezi korunami stromů pralesa až do vesničky Kuranda… měří 7,5 kilometrů a jsou na ní dvě možnosti vystoupit (jedna v pralese, druhá u vodopádu) a pokochat se… cestu jsem vyzkoušel jen já, ostatní dali přednost představení Aboridžinců (nemám moc v oblibě umělá předvádění) či nákupům v Kurandě… tam jsme také měli sraz… já jsem využil volné chvíle a navštívil stánek, kde už roky dělají německé klobásy… dal jsem si je se zelím a bramborovým salátem… poctivě jsem to zapil pšeničným pivem… asi jsem vypadal spokojeně, protože půlka naší skupiny se pak přišla také najíst…
Ale vraťme se k Aboridžincům… slíbil jsem bližší informace, tak tady jsou:
Aboridžinci jsou původní obyvatelstvo Austrálie… soudí se, že sem přišli z Asie, v době, kdy kontinent byl ještě spojen s Papua Novou Guineou… v minulosti museli vytrpět mnohá příkoří (např. jim byly odebírány děti na převýchovu) a statut plnohodnotného občana získali teprve v roce 1960, přesto ale na rozdíl od Nového Zélandu, kde se Maoři dokázali přizpůsobit novým podmínkám, Aboridžinci toho nejsou schopni… je pravda, že záleží na kmeni ve kterém jsou, ale obecně stále trpí chudobou… jsou závislí jak na sociálních dávkách, tak na alkoholu (ten nakoupí zejména v den výplaty dávek)… také rádi čichají benzín a zneužívají jej jako drogu… australská vláda se tomu brání tak, že vyvinula speciální, nečichatelný benzín – tzv. Opal fuel a distribuuje ho do vybraných čerpacích stanic v blízkosti domorodých komunit… začlenění Aboridžinců je strašně těžké, oni sami totiž nechtějí, stále se cítí ukřivděni, že tu Evropané zabrali jejich krajinu…
Včera odpoledne jsme pak ještě cestovali po náhorní planině nad Cairns… mimo jiné jsme navštívili farmu, kde vyrábí víno z manga… toto ovoce od zájezdu do jižní Afriky moc nemusím, ale i tak jsem ochutnal… stejně jako likéry z mandarinek, citronu či dračího ovoce… a nebylo to špatné…
Pak jsme se ještě mrkli na obrovské fíkovníky parazitující na jiných stromech, zastavili se v obchodě s opály a dalšími kameny, až jsme dorazili opět do Cairns, kde jsme si v hotelu u bazénu udělali poslední společné barbecue (rybičku jménem Jack)…
Jelikož dnes letíme „až“ v jednu odpoledne, tak jsem pro ostatní našel vyhlídkový let nad Velkým bariérovým útesem… nakonec nás bylo pět, letěli jsme malým letadlem pro osm cestujících a pilota… a byla to úchvatná podívaná… lepší tečku nad nádherným zájezdem jsme si nemohli přát…
Austrálie, jejíž jméno je odvozeno z latinského slova Australis znamenajícího „na jihu“, je země mnoha kontrastů… i když jsme najeli přes 5000 kilometrů, na mapě to jsou jen malé části tohoto kontinentu… přesto si myslím, že jsme viděli to nej… a vyšlo nám i počasí… Australané působí, že jsou strašně v pohodě, nic je nerozhází, užívají si života… přesto dodržují pořádek a řád (důkazem je např. respekt před policisty či striktní regulace prodeje alkoholu, o cigaretách ani nemluvě, proti kouření bojuje Austrálie snad nejvíce na světě), možná právě proto se tu člověk cítí bezpečně a skoro jako doma… je tu prostě krásně…
Moje nejdelší dovolená v životě končí, bylo to úžasné a mám spoustu nových zážitků, které ještě musím vstřebat… teď už mě čeká jen asi 40 hodinová cesta zpět… opět letíme přes Hong Kong a Amsterdam, do Brna se vrátím v pátek…
Tak naposled ahoj z daleké Austrálie…
Michal
