Den první až pátý
Ahoj ze Sibiře,
zdravím z mého prvního pobytu v Ruské federaci, zdravím z vlaku Transsibiřské magistrály… jedu totiž z Moskvy přes Ulánbátar do Pekingu…
Na tuto ojedinělou cestu jsem se vydal v pondělí večer… opět autobusem Regiojet, opět s odletem z Vídně – v posledních patnácti dnech už potřetí… autobus, ve kterém jsem pro inspiraci shlédl film Útěk ze Sibiře, přijel na Schwechat v 22:30, tedy přesně dvě hodiny před plánovaným odletem… a jelikož se v noci z evropských letišť prakticky nelétá, připadalo mi to vídeňské jako letiště duchů… otevřené byly jen čtyři přepážky a obchody a restaurace v odletové části byly skoro všechny zavřené… nezbývalo mi tedy nic jiného, než navštívit Air Lounge, jediný salónek, který měl otevřeno až do půlnoci… ale přestože jsem vstoupil jen díky Priority passu, tedy placeně, moc extra nebyl… nicméně i tak jsem se najedl a hlavně napil, protože kdoví kdy se ve vlaku zase dostanu k pořádnému jídlu…
Poprvé jsem letěl s Aeroflotem… cesta byla plná turbulencí, ale ruští piloti jsou naučeni proletět vše… po dvou a půl hodinách, někdy kolem čtvrté ranní místního času (v Moskvě je v tuto dobu o hodinu více než u nás), jsme přistáli na jednom z pěti moskevských letišť – Šeremetěvo… po absolvování důkladné pasové kontroly (do Ruska je potřeba vízum) a vyzvednutí kufru jsem se potkal s ostatními účastníky zájezdu a naším průvodcem Tomášem… tentokrát totiž jedu s cestovní kanceláří S.E.N., respektive Bubo… proto je v naší skupině 7 Slováků a 5 Čechů… myslím, že tentokrát jsem až třetí nejmladší… mladší je jen Tomášova žena Petra a Tatiana, lékařka ze Slovenska, t.č. pracující na karibském ostrově Martinik… původně nás prý mělo být 14, ale dva zájezd den před odletem zrušili…
Bylo ráno, něco kolem páté, když jsme nastoupili do mikrobusu a nechali se povozit po Moskvě… měli jsme na to celé dopoledne… výhodou bylo, že jsme z letiště vyjeli ještě před ranní moskevskou dopravní špičkou… vedle Tomáše nás provázel Vasilij, bývalý profesor fyziky… počasí nám moc nepřálo, bylo pod mrakem a občas trochu sprchlo… při našem krátkém průzkumu hlavního města Ruska, které má přes 12 miliónů obyvatel a je zároveň nejdražším městem světa, jsme viděli mnoho památníků napoleonských, ale hlavně obou světových válek… vždy bylo všechno kolem perfektně upravené… viděli jsme i školu KGB nebo Lomonosovu univerzitu… navštívili jsme i několik klášterů a v závěru samozřejmě samotné Rudé náměstí… na návštěvu nabalzamovaného V.I.Lenina ani Kremlu jsme neměli čas, tak jsem alespoň navštívil obchodní dům GUM a jeho záchody…
Následně jsme se už „jen“ přesunuli na Jaroslavlský vakzal (rusky nádraží)… to „jen“ píši schválně v uvozovkách, protože zacpaná Moskva je opravdu zážitek… každopádně jsme v 12:30 přijeli na toto nádraží (jedno z mnoha moskevských), rychle jsme se vydali koupit do vedlejší Billy něco k jídlu na následující dny a pak už honem na 4. nástupiště, odkud nám přesně podle jízdního řádu v 13:50 vyjel vlak č. 70 směr Irkutsk (konečná stanice tohoto vlaku je Čita)…
Máme vagón číslo 8, kupé číslo 3… jsem tu s průvodcem Tomášem, Petrou a Táňou, tvoříme tak nejmladší kupé našeho zájezdu… v kupé číslo 2 jsou naši slovenští spolucestující, ve čtverce zase čeští… společný stát vytváříme v chodbičce, kde se družíme i s místními (zejména starší z nás, kteří ovládají ruštinu)…
Teď trochu o Transsibiřské magistrále, nejdelší železniční trati na světě a hlavní dopravní tepně Ruska, která měří 9288 km a vede z Moskvy do Vladivostoku….
S rozvojem dálněvýchodních oblastí Ruské říše, zvláště po založení přístavu Vladivostok v roce 1860, vyvstala kolem roku 1880 potřeba lepšího a rychlejšího dopravního spojení s evropskou částí Ruska… roku 1891 byl zahájen ambiciózní plán na propojení celé Sibiře pomocí železniční trati… stavělo se od obou konců a pokračovalo se ke středu… trasa byla téměř v celé délce dokončena roku 1898, chyběl jen krátký úsek kolem Bajkalského jezera, přes které musely být vlaky přepravovány loďmi… na dostavění tohoto úseku se čekalo až do roku 1905, kdy železniční koleje spojily bez přerušení břehy Atlantického a Tichého oceánu… závěrečné práce na úseku trati podél řeky Amur byly završeny zprovozněním mostu u Chabarovska 18. října 1916… letos tedy Transsibiřská magistrála slaví 100 let od úplného zprovoznění…
Popíšu své první pocity po nástupu do vagónu – dají shrnout do jedné věty: jak tady přežijeme čtyři noci a tři a půl dne? kupé je malé, na každé straně má dvě palandy, není kam dát kufry, natož věci, které jsme nakoupili na jídlo… je tu dusno a teplo… záchod ve vagónu je zavřený (a bude na každé stanici a 10 minut před ní a po ní), sprcha tu na rozdíl od propozic není, odpadkový koš je jen na jedné straně vozu, zásuvky jsou na 110V, ty na 220V jsou jen tři, z toho dvě na záchodě, ale ani jedna nefunguje… abych to vše strávil, otevírám první litrovou plechovku piva Baltica… tady opravdu platí, že i cesta je cíl…
Za čtyři hodiny poprvé zastavujeme – na 30 minut se můžeme projít po nástupišti v Jaroslavli, kupuji si ruskou zmrzlinu… nasedáme a já dychtivě čekám, až mi otevřou záchod… v 18:30 moskevského času překračujeme Volhu… v 20:00 otvírám první láhev vodky… v 22:00 jdeme spát…
Ráno jsem se probudil o několik stovek kilometrů dále, konkrétně 1104 km od Moskvy… noc byla úplně v pohodě, nafasoval jsem čisté ložní prádlo a spím na spodní sedačce, takže jsem těsně nad kolejemi a to drncání člověka dokonale uspí… navíc předchozí noc byla přesouvací a moc jsem toho nenaspal…
Byli jsme tedy připraveni, že ve středu přidáme nějakých 1433 km, a že na 1777 km naší cesty překročíme hranici mezi Evropou a Asií…
V poledne nás vlakový personál překvapil doneseným jídlem – trocha rýže a ještě menší trocha kuřecího masa – máme totiž jedno teplé jídlo v ceně jízdenky a oni se rozhodli, že nám ho dají nečekaně ve středu… po obědě, který jsme snědli na kolenou v kupé, jsem se rozhodl navštívit jídelní vůz – a byl jsem velmi mile překvapen… otevřený velký prostor, čisté sedačky a stoly… navíc tam bylo prázdno… myslím, že většinu cestujících odrazují ceny – já jsem si dal lahvové pivo (Sibirskaja korona) za 200 rublů… takové by se v obchodě dalo koupit za 40… nicméně jsem byl spokojený, alespoň jsem mohl v klidu posedět mimo zatuchlé prostory našeho kupé…
Odpoledne jsme absolvovali jednu ze tří středečních delších přestávek – v Permu, ležícím na kilometru 1437… tentokrát jsme měli možnost být mimo vlak celých 20 minut… na perónu se dosud opakovalo stále stejné divadlo – starší ženy nabízely cestujícím jídlo – buď své domácí výtvory nebo to, co nasbíraly v lese… některé mají i malé stánky s tím nejdůležitějším… tedy kromě alkoholu, ten se na nádraží ani v jeho blízkém okolí nesmí prodávat… ale kdo chce, může si koupit nějakou tu plyšovou hračku… v Permu to však bylo trochu jiné – stánek byl jen jeden a hlavně jsem si všiml, že poprvé za cestu vysedla většina vlaku… že by každý z těchto lidí byl už doma a proto tam bábušky nestály? po 20 minutách nás průvodčí/děžurnaje (každý vagón má dvě, které se střídají) nahnaly zpět a my pokračovali v cestě… další přestávka nás čekala za 6 hodin…
Krajina za okny měla stále evropský charakter, ale už se pomalu začínaly zjevovat menší pahorky, což naznačovalo, že se blíží Ural… ten jsme překročili v 19:06 (moskevského času), třebaže na místě bylo už 21:06… je to trochu zmatečné, protože celý vlak se řídí podle moskevského času (a ten se zobrazuje i na jednotlivých nádražích)… po tomto zážitku a zjištění, že Ural není nijak vysoké pohoří (alespoň tady na jihu ne), jsme zastavili v Jekatěrinburgu… měli jsme 33 minutovou přestávku, tak jsme rychle vyšli ven před nádraží a prošli se alespoň v nejbližším okolí nádraží tohoto čtvrtého největšího ruského města (má asi 1,4 miliónů obyvatel)… po 30 hodinách strávených ve vlaku nám připadalo, že jsme dostali svobodu…
Proto se nám asi ani nelze divit, když jsme následující noc přerušili rychlým výpadem do města Ťumeň, kde jsme stáli neskutečně dlouhých 85 minut… ani nám nevadilo, že bylo 01:50 moskevského, 3:50 místního času… nařízený budík nám zazvonil a pět z nás, prakticky jen v pyžamu, vyrazilo… poprvé jsem tak vstoupil na sibiřskou půdu… bylo po rozbřesku, zamračeno, teplota 14 stupňů… rychlým krokem jsme nejdříve zašli za sochou V.I.Lenina, mrkli na Dům Sovětů, parlament a jeden místní kostelík (tedy spíš katedrálu)… a jelikož vše bylo trochu dál od nádraží (podle krokoměru jsme ušli 4 km) a čas odjezdu našeho vlaku se nebezpečně blížil, na cestu zpátky jsme raději zvolili taxík… i s řidičem nás bylo v autě šest…
Čtvrtek ráno začal stejně jako středa – minimalistickou hygienou na jednom ze dvou záchodů a posnídáním zásob z Moskvy… snídaně probíhá přímo v kupé, kde „obyvatelé“ spodní lavice pouze srolují matrace a vytvoří místo pro pohodlné sezení v průběhu dne… musím uznat, že už jsem si trochu zvyknul, není to tak hrozné, jak naznačoval první dojem… klimatizace ve vlaku víceméně funguje, a i na to ostatní se dá zvyknout, prostě je to vlak… každopádně v našem vagónu postupně pozoruji změnu tváří, jelikož tu kromě nás nejsou žádní turisté, ubývá evropských obličejů a přibývá těch asijských (však jsme blízko Kazachstánu)… ještě bych chtěl zmínit, že naše kupé je ve voze 2. třídy, první třída v tomto vlaku není, ale zato tu je třída třetí (plackartnyj, kde spí všichni spolu v otevřeném vagónu)… a co se týká zastávek, tak vězte, že vlak nestaví jen ve velkých městech, ale docela často jen velmi krátce (většinou tak 2 minuty) uprostřed ničeho… pokaždé však u krásně spravovaných nádražních budov – takových zastávek bylo jen do poloviny cesty do Irkutsku 47…
V 11:55 moskevského času jsme přijeli do Omsku – města, kde v době svého působení v KHL hrál Jaromír Jágr… měli jsme jen 16 minut dlouhou přestávku, takže jsme se prošli jen před budovu nádraží a následně po peróně, kde jsem si (zázrakem) koupil 1,5 litrů piva v PET lahvi – značky Českoje… no a když jsem si pak ve vlaku koupil čerstvě udělané pirohy, měl jsem pěkné odpoledne…
Během něho jsme ještě párkrát stavěli, ale na žádném významném místě, pokud nepočítám Barabinsk, kde je velké depo a probíhá zrychlená prohlídka vlaku před jeho další cestou… tu jsem v nedalekém supermarketu využil k dokoupení zásob mé provizorní spižírny… a taky velké láhve piva Sibirskaja korona…
V 19:47 moskevského času, na 3333 km naší cesty vlakem, jsme překročili řeku Ob, abychom za pár minut zastavili v Novosibirsku na 46 minut dlouhou přestávku… na to, že podle místního času bylo už 22:47, tam bylo pěkné teplo – 26 stupňů… to jsme na Sibiři? ano, dokonce v jejím největším městě, které má 1,5 miliónů obyvatel, a které bylo založeno roku 1893 při stavbě Transsibiřské magistrály…
V pátek ráno jsem se probudil ve stanici Krasnojarsk, městě, které leží na dalším sibiřském veletoku – Jenisej… založeno bylo roku 1628 kozáky jako pevnost před nájezdy Tatarů… no, abych řekl pravdu, tak jsem se probudil mnohem dříve – v jednu hodinu v noci moskevského času… za okny vlaku totiž bylo už světlo… aby ne, když místní čas byl pět hodin ráno… nicméně celý vagón ještě spal… a spal až do moskevského rána, stejně jako nakonec já… člověk je z toho času tak trochu zmatený, navíc, když z nicnedělání prospí i část dne… takže trocha čerstvého vzduchu na nádraží v Krasnojarsku přišla vhod… aspoň jsem si mohl vyfotit asi stopatnáctou nádražní budovu… a taky koupit pivo značky Tlusťoch… koho to zajímá, tak tato zastávka trvala 42 minut a byla na 4105 km naší cesty…
Jelikož další delší zastávka byla až za pět hodin, vyrazili jsme s Táňou nejdříve na boršč do jídelního vozu (já chtěl původně sledě, ale ty dnes došly) a posléze na prohlídku celého vlaku… došli jsme až do vozů třetí třídy, kde, jak jsem už psal, je doslova hlava na hlavě… no musí to být zážitek cestovat v těchto vagónech, nám stačilo jimi jen projít…
Ačkoliv se to nemusí zdát, tak dny ve vlaku utíkají docela rychle – člověk je nejdříve v menším šoku, ale jakmile si zvykne na osobitý rytmus, tak ho to začne bavit – ať tak či tak, je to zážitek… čas jsme si krátili diskutováním, spaním, pozorováním přírody, jídlem, hraním karet, četbou či prostě jen čekáním na nějakou tu delší přestávku či pravidelnou donášku piroh… stejně tomu bylo dnes… ani jsme se nenadáli a byl tu večer… pomalu jsme se začali balit, blížil se totiž Irkutsk, tedy naše cílová stanice první části cesty vlakem… po 86 hodinách a 5194 absolvovaných kilometrech budeme vystupovat…
Z vlaku Transsibiřské magistrály zdraví
Michal
Den šestý a sedmý
Ahoj z Irkutsku,
za chvíli nasedám do vlaku a vyrážím směr Mongolsko, ale před tím posílám události předchozích dnů…
V sobotu ráno, v 9:00 místního času (3:00 SELČ – je tu šestihodinový posun) jsme po 3,5 dnech opustili vlak č. 70 směřující z Moskvy do Čity… bylo to na nádraží v Irkutsku, kde na nás čekal autobus, ale také šest nových účastníků zájezdu, kteří ráno přiletěli z Moskvy a na část cesty se k nám přidají… ani si nedokáži představit, co se jim honilo hlavou, když nás viděli… každopádně jsme se všichni šli nejdříve nasnídat a poté vyrazili na prohlídku Irkutsku…
Město má asi 600 tisíc obyvatel a založeno bylo v 17. století na řece Angaře, která je jediným výtokem Bajkalského jezera… Irkutsku se občas přezdívá Paříž Sibiře, ale abych se přiznal, moc velkou podobnost nevidím… pravda, pár zajímavých staveb jako například místní dřevěné domečky či několik pěkných kostelů tu je, ale na mě působí stále sovětsky… je to asi tím, že ve druhé polovině 19. století lehly 3/4 města popelem a tudíž místní dostali možnost město přestavět… ještě jsem nezmínil, že většina měst ležících na Transsibiřské magistrále byla v roce 1918 v rukou Československých legionářů – nejinak tomu bylo i v Irkutsku, kde jsou navíc nějak zapleteni do osudu protibolševického admirála Kolčaka (popraven 1920) a „jeho“ zlata… ale jak to tehdy doopravdy bylo přenechme raději historikům…
My jsme odpoledne při opouštění Irkutsku minuli ledoborec Angara, který v dobách, kdy Transsibiřská magistrála kolem Bajkalu ještě nebyla dokončena, sloužil k převozu pasažérů… ledoborec Bajkal, kterým se převážely i samotné vlaky, šel ke dnu před skoro sto lety při místních bojích…
Následně jsme se přesunuli do asi 70 km vzdálené Listvjanky… jedné z jedenácti vesnic na břehu Bajkalu… měla to být malá vesnička, ale mě to spíše připomínalo přímořské letovisko plné turistů… dojem nejspíše umocnilo nádherné slunečné počasí, které tu v sobotu panovalo (není to tu časté) a přilákalo do vesnice, ale také na místní kamenité pláže, spoustu lidí… ve vodě však nebyl nikdo… Bajkal je totiž velmi hluboký a proto velmi studený…
Díky té hloubce (až 1640 metrů) je Bajkal nejhlubším jezerem na Zemi, díky své velikosti zase největším jezerem na Sibiři a díky svému stáří (něco kolem 25 miliónů let) i nejstarším jezerem na světě… samotné jezero je tvořeno hlubokou příkopovou propadlinou na rozhraní dvou tektonických desek (eurasijské a amurské), které se každým rokem rozestupují zhruba o 2 cm… Bajkal je obklopen horami vysokými až 2000 metrů nad jeho hladinou, je 636 km dlouhý a šířka se pohybuje v rozmezí od 27 do 79,4 km… je v něm soustředěna jedna pětina světových zásob povrchové sladké vody… do Bajkalu přivádí své vody 336 řek a říček, vytéká z něj však jen jedna jediná – Angara…
My jsme nejdřív zamířili do moc pěkného hotýlku nad vesnicí… dokonce jsem dostal pokoj sám pro sebe (místo odhlasivších se účastníků), ve kterém jsem nemohl udělat jinou první věc, než jít do sprchy… a nechat nabíjet všechny ty elektrické přístroje, pro které nebyla ve vlaku zásuvka…
Po menší pauze jsme pak zašli na průzkum vesnice… z Listvjanky si odvážím rozporuplné dojmy… ale není to tím, že mě dva tuleni a jeden omul připravili o veškerou hotovost v rublech… ale spíše tím prostředím – jsou tu sice pěkné starobylé domečky, ale zároveň neutěšená skladba různých stánků a atrakcí pro turisty (zejména ruské)… jednou z nich je i nerpinárium, kde jsou cvičení tuleni bajkalští (nikde jinde nežijí)… na jejich vystoupení jsem se zdráhal jít, ale nakonec jsem byl rád, že jsem zašel, protože bych nevěřil tomu, čeho jsou Rusové schopni… nerpinárium je velké asi 5×10 metrů, na stěnách a stropu jsou výjevy z kosmu (jak to souvisí s tuleni??) a uprostřed je bazének údajně s vodou z Bajkalu… v ní dva tuleni, kteří jsou nuceni dovádět před natěšeným publikem – a vše je v příšerném ruském stylu – nebo vám přijde normální, když tuleňům nasadí helmy, mezi ploutve dostanou kalašnikov a ti pak ve vodě dovádí? nebo když jeden tuleň drží standartu a druhý salutuje? nebo když nebojácně „objevují“ minu a pak střílí opět ze samopalů na cíl?
Po tomto zážitku jsme s Táňou zašli na večeři – že si dáme další místní specialitu – rybu, která žije také jen v Bajkalu a jmenuje se omul… omylem bylo, že jsme na omula zašli to restaurace Šury Mury… už ten název nás měl odradit… nejen, že tam byla nepříjemná obsluha (tady v Rusku je úsměv obsluhy asi zakázán), že jsme na rybku čekali skoro hodinu, ale hlavně proto, že nás podvedli s cenou… omul byl podle váhy a každý náš vážil půl kila… tedy a jen pouze podle účtenky… bohužel zde není moc obrany a protože navíc nebrali karty, tak jsem musel vydat veškerou svou hotovost na stůl… už jsem se bál, že tu strávím večer v kuchyni… naštěstí jsme to dali dohromady, ale já pak musel hned zajít do bankomatu vybrat další cash… a zde bych chtěl také varovat – bankomat Sberbank sice nabízí možnost zaplatit složenku či si dobít kredit na mobilu, ale mluví na vás jen a pouze rusky…
Nabaženi kulturním zážitkem s tuleni a posilněni těžkým lehkým omulem jsme se pak vysmátí (bereme to s humorem) prošli po nábřeží až na konec Listvjanky (přidali se k nám Honza se Světlanou (jsou z Ostravy))… následovala zastávka na jedno točené a boršč (na něj se přidal i Jirka – je z Bystrce, bydlí na Laštůvkové a jmenuje se Šikula), a pak jsme už jen zapadli do hotelových pokojů… jak jsem psal, mám ten svůj jen sám pro sebe a tady se musím přiznat, že po čtyřech nocích strávených ve vlaku jsem se cítil osamocen… naštěstí už dnes večer zase nasedneme do dalšího vlaku…
Ale před tím jsme se ještě ráno pořádně a hlavně v klidu nasnídali, od hotelu jsme totiž odjížděli až v poledne… nejdříve do nedalekého Bajkalského muzea, které bylo založeno už roku 1928 a ve kterém jsme se o Bajkalu dozvěděli prakticky vše… dokonce jsme pod mikroskopem mohli pozorovat minerály a brablence žijící v jezeru… život ve vodě nám ukazovali i za okny „ponorky“, kterou jsme se jakoby potopili až na samé dno Bajkalu…
Už u muzea se nám ukázalo běžné bajkalské počasí – zatáhlo se a začalo pršet… déšť zesílil hlavně při naší další zastávce v sibiřském skanzenu Taltsy… proto jsme se čtyři (Honza, Světlana, Táňa a já) trhli a prohlídku předčasně ukončili v místním bistru… s Táňou jsme si dali soljanku, pirožek, medovinu a nakonec i polévkou zalité pelmeně…
Pak už následoval jen přesun zpět do Irkutsku, kde teď máme rozchod na kávu (tu mimochodem v Rusku nedoporučuji pít) a také na další nákup do vlaku… přesně v 21:08 místního času odjíždíme směr Ulánbátar…
Michal
Den osmý a devátý
Ahoj z Ulánbátaru,
zdravím z Mongolska a jeho hlavního města…
V neděli večer jsme v Irkutsku nastoupili do vlaku, přeřídili si hodinky opět na moskevský čas a vydali se Transmongolskou magistrálou směr Peking… jelikož už jsme vlakoví harcovníci a navíc jsme měli v našem kupé stejné obsazení jako v minulém vlaku, tak už nás nic nepřekvapilo a sehraně jsme se „ubytovali“… musím se přiznat, že když nám Tomáš na nádraží rozděloval kupé, měl jsem radost, že jsem opět s ním, Petrou a Táňou… asi jsem si to zasloužil tím, že jsem v prvním vlaku nechrápal (holky nás za to pochválily)…
V 16:08 moskevského času (21:08 místního) jsme tedy vyrazili vlakem č. 362 z Irkutsku… nejdříve jsme 456 kilometrů jeli stále po trase Transsibiřské magistrály a to až do Ulán-Ude… tam jsme na 5650 kilometru odbočili a pokračovali (už bez několika vagónů, které odpojili) po samotné Transmongolské magistrále… ta byla vybudována v letech 1949 – 1961 v několika etapách… nejrychleji se postavila část do Ulánbátaru (1950), následně bylo v roce 1955 dosaženo mongolsko-čínské hranice a o rok později bylo železniční spojení mezi Sovětským svazem a Čínou zprovozněno… nezbytná infrastruktura kolem trati byla dokončena v roce 1961…
Další noc ve vlaku byla studenější než ty předchozí – jako jediný z vlaku jsme měli mongolský vagón, ve kterém šlo otvírat okna a tudíž v noci trochu táhlo… jinak měl vagón prakticky stejné parametry jako ty ruské, jen záchody nám rozdělili na pánské a dámské… na našich jsme dokonce měli kuličky Bref…
Krajina za okny se opět mírně změnila, tak trochu „zestepovatěla“, bylo vidět, že se blížíme rusko-mongolské hranici…
Ta je zážitkem sama o sobě… jako bychom se vrátili o několik desítek let zpět… Tomáš nás několikrát instruoval co máme dělat a jak se máme chovat, abychom uspokojili úředního šimla, přesto nám překročení hranice trvalo celých 8 hodin…
Na ruskou stranu jsme přijeli v 13:00 místního času, všem nám nejdříve zkontrolovali pasy a pak nás pustili z vagónů ven – byli jsme v obci Nauški, kde chcípl pes… bylo teplo a slunečno, přesto jsme se s Táňou vydali na nejvyšší kopec, abychom si toto místo pozreli z výšky… měli jsme 3 hodiny času než naše vagóny odpojí (zůstaly jen dva) a my se do nich budeme moci vrátit… proto jsme po sestoupení z kopce ještě navštívili jedno místní pohostinství, kde byla už půlka vlaku a na mne zbyl jen Velkopopovický Kozel… navíc černý… do vlaku jsme poslušně nastoupili v 16:00, kde jsme podle Tomášových instrukcí nejdříve všechnu batožinu vyskládali viditelně v kupé, abychom následně absolvovali opětovnou pasovou a tentokrát i celní kontrolu… veškeré procedury trvaly celou jednu hodinu… celníci byli velmi důležití, ale dalo se to vydržet… následoval přesun vagónů o 21 km na mongolskou stranu… tam jsme přijeli v 18:00 a hned se nám změnil čas na 19:00 (v Mongolsku platí letní čas)… opět za námi přišli celníci a opět jsme prošli pasovou kontrolou… pak jsme ve vlaku, kde bylo 36 stupňů, spořádaně (každý musel být ve svém kupé) čekali, až budeme moci vyjít ven na perón… tato slavná chvíle, po dlouhém čekání v uličce u východu, nastala ve 20:30… poprvé jsem tak vstoupil na mongolskou půdu… prošli jsme se jen kolem nádraží v Süchbátaru a okusili první mongolské pivo (na nabízený kumys jsme ještě neměli odvahu)… pak už jsme na peróně sledovali, jak k našim dvěma vagónům připojili další a my se mohli opět vrátit do našeho kupé… vlak se rozjel v 22:00…
Po oněch osmi hodinách jsme mohli prohlásit, že jsme opustili zemi, kde zítra znamená již včera (alespoň před revolucí toto heslo „platilo“)… takovéto úspěšné zdolání hranic se muselo náležitě oslavit… do Ulánbátaru nám zbývalo nějakých 404 kilometrů…
Do nejchladnějšího hlavního města světa s velmi drsným vnitrozemským podnebím jsme dorazili až dnes ráno v 7:50 (vlak déle stál než jel)… noc byla tentokrát teplejší, takže v pohodě, jen ráno nás trochu potrápilo, že dlouho před Ulánbátarem se musí zavírat záchody a nebere se ohled ani na případné zpoždění (záchody se zavřely už v 5:50)… na nádraží nás čekala místní průvodkyně, která nás odvedla k autobusu… nejdříve jsme vyrazili do směnárny, kde jsme vyměnili eura na místní měnu – tugriky… 1 euro je 2000 tugriků… stali se z nás boháči… pak jsme zajeli na hotel, nasnídali se a dopoledne vyrazili na prohlídku města…
Mongolsko a i samotný Ulánbátar jsou u nás považovány za zaostalé, ale už dávno tomu tak není… alespoň o hlavním městě to mohu říct… žije v něm asi 1,3 miliónů obyvatel, což dělá skoro 50% obyvatel celého Mongolska (je to stát s nejmenší hustotou obyvatelstva na světě)… Ulánbátar v překladu znamená „rudý hrdina“, čímž uctívá památku mongolského revolucionáře Süchbátara…
Naše první kroky směřovaly ke klášteru Gandan, který je největším klášterem v Mongolsku, který jako jediný přežil dlouhé období socialismu, a který v sobě ukrývá 26,5 metrů vysokou sochu Buddhy (je tu praktikován tibetský buddhismus)… do nástupu komunistů ve 20. letech minulého století existovalo v Mongolsku přes sedm set podobných klášterů a žilo v nich přes sto tisíc mnichů… za totalitního režimu však bylo téměř sedmnáct tisíc mnichů zabito a kláštery byly uzavřeny a zničeny…
Další naplánovanou zastávkou byla návštěva mongolského národního muzea… ale víte, jak to s těmi muzei mám – hned v první místnosti jsem se odpoutal a šel raději fotografovat na Čingischánovo náměstí… v Ulánbátaru bylo dnes totiž nádherné počasí… a to se musí využít…
Na oběd jsme zajeli do místního gril baru, kde nám předvedli jak Mongolci mají rádi maso… a musím napsat další varování – tato země opravdu není pro vegetariány… moc dobře jsme si pochutnali…
Abychom se na město podívali z výšky, vyjeli jsme po obědě k památníku sovětsko-mongolského přátelství a i z vrchu jsme viděli, že Ulánbátar je relativně moderní město… nicméně i typické jurty se tu stále najdou… odpoledne jsme se prošli v Zimním paláci posledního mongolského monarchy a pak zamířili na představení uměleckého souboru mongolských písní a tanců… a to bylo zase něco pro mě… nejen, že se mi špatně sedělo, ale hned po úvodních tónech jsem začal usínat a probuzen jsem byl až hadí ženou, která dokonale demonstrovala, že má neskutečně pružné tělo… škoda, že jsme nemohli fotit ani filmovat… no dobře, mohli, ale museli bychom ke vstupnému navíc zaplatit pro mne nepochopitelný poplatek… v Mongolsku se to prý stalo v poslední době módou… třeba za fotku Buddhy chtěli 7000 tugriků (100 Kč), za fotky v Zimním paláci 50000 tugriků (720 Kč) a tady v divadle 20000 tugriků (290 Kč)… a to mi šlo už o princip, proto jsem nezaplatil… jinak ale musím Mongolce pochválit, na rozdíl od Rusů, jsou přátelštější a snaží se turistům vyjít vstříc – třeba popisy u památek nemají jen v mongolštině, ale i v angličtině či němčině (v Rusku nevídané)… jen pro zajímavost – přestože tu normálně píší latinkou, nápisy v azbuce jsou doslova na každém kroku… země byla totiž 65 let satelitním státem Sovětského svazu… ale o tom třeba zase příště…
Společná večeře už pak jen orámovala první den v Ulánbátaru… dnes mě čeká první společná noc se „spolubydlícím“ Jirkou a zítra jedeme do národního parku Terelj, kde budeme spát v jurtách…
Michal
Den desátý a jedenáctý
Opět zdravím z Ulánbátaru,
po jedné noci strávené v jurtě nocujeme znovu v Guide hotelu v hlavním městě Mongolska…
Včera ráno jsme vyráželi směr národní park Terelj… odjezd byl naplánován na 8:00, přesto Jirka zvolil vojenský budíček v 5:45 (a to mi prý dal o čtvrt hodinky spánku víc, než původně plánoval)… ale jinak je v pohodě, hodně toho napovídá, hodně věcí zkritizuje (kolegové z jeho kupé by o tom mohli psát romány), neustále něco ztrácí, ale jinak je na svých 72 let neskutečně čilý…
Cesty v Ulánbátaru jsou docela v pohodě, ale jak se vyjede za město, je to špatné… sice je poznat, že tu v posledních letech vybudovali hodně nových cest (za které se platí mýtné), ale budou muset víc zabrat (rychlost Mongolcům moc vlastní není)… čeho jsem si vedle špatných cest ještě všiml, je neskutečný podíl aut z Asie – mají tu prakticky monopol, protože my jsme za celou dobu našeho pobytu v Mongolsku ještě neviděli jediné evropské auto… a navíc ty auta mají dost často volant na pravé straně (přitom se tu jezdí na stejné straně jako u nás)… řídit bych tu nechtěl, platí tu záhadná pravidla a i Tomáš nás varoval, že ani zelená na semaforu pro chodce tu neznamená, že přejdeme bezpečně…
Při cestě do parku jsme navštívili obrovskou sochu Čingischána – jen ona samotná měří 40 metrů a to je pod ní ještě několikametrový podstavec… je to novodobý památník, takže se pamatovalo i na turisty, kteří mohou nohou Čingischánova koně vyjet výtahem až na jeho hlavu (toho koně) a pohledět Velkému vládci (překlad jeho jména) z blízkosti do tváře… dole na zemi pak člověk vidí sochy několika jezdců, kteří jsou předvojem chystaného projektu – těch vojáků na koních tu bude 10 000 a pokud má někdo zájem, aby některý z generálů měl jeho tvář, měl by si připravit 5 000 dolarů…
Pomník to je monumentální, ale jestli to je opravdu Čingischán, to nikdo neví – on si totiž za své vlády nenechával stavět sochy a proto jeho přesnou podobu neznáme… asi to nepovažoval za nutné, protože věděl, že se do dějin světa zapsal více než významně… narodil se pravděpodobně v roce 1162 (nebo 1155, 1161 či 1167), zemřel 18. srpna 1227 jako jeden z nejslavnějších vojevůdců a dobyvatelů světa… sjednotil mongolské kmeny a dobyl neskutečně velké území v Asii… úspěch mu zaručila perfektní organizovanost armády, okamžitá připravenost vojáků k boji a nepřekonatelné umění mongolských jezdců a lučištníků… jak je známo, jeho vojáci se dostali až do Evropy, ale zřejmě období silných dešťů, které proměnilo podunajské a polské nížiny v bahnitý terén, který byl pro jízdní oddíly neschůdný, zabránilo i jejímu ovládnutí…
Jak jsem již napsal, noc ze středy na čtvrtek jsme spali v jurtách… ty se nacházely uprostřed národního parku Terelj, který leží asi 70 kilometrů od Ulánbátaru a kam jsme dorazili někdy kolem poledne… každý z nás si doslova běžel prohlédnout svou jurtu (byla pro dva), tak jsme se těšili… po obědě jsme zajeli na návštěvu k místní rodině nomádů, kde jsme se seznámili s jejich životním stylem (bydlí v jurtách, ale moderní techniky se nebojí) a dokonce i stravou (mimo jiné i kumys)… někteří z nás pak nasedli na mongolské koně a na jejich hřbetu se přemístili k Želví skále… tam už na nás čekali velbloudi… nakonec jsme uspořádali závody v lukostřelbě z tradičního mongolského luku… co vypadá na první pohled jednoduše se změnilo v humorné představení… naštěstí nás, kromě naší průvodkyně, nikdo z Mongolů nesledoval… pro evidenci uvedu, že z mužského týmu vyhrál Jirka, ze ženského Světlana…
Po návratu do našeho jurtoviště jsme s Honzou zašli na pivko do restaurační jurty… a když jsme uviděli nádherné šachové figurky, rozehráli jsme amatérskou partii plnou mylných tahů… stihli jsme jen dvě (navíc druhá byla přerušena společnou večeří) a rozešli se smírně… pak už se k nám přidala Světlana s Táňou a abychom holky nenechali se jen koukat jak přemýšlíme nad dalším zbytečným tahem, změnili jsme hru – na stůl se položily karty… a to byl boj, hráli jsme sedmu do kříže a já byl pod obrovským tlakem… navíc, protože ostatní šli většinou už spát nebo se projít, jsme v jurtě zůstali sami… byla tam ještě velmi ochotná obsluha… slečna nám dolévala pivo i vodku (samozřejmě Čingischánovu)… navíc nám (asi díky své nezkušenosti) na otázku, kdy zavírají, odpověděla, že nemají zavírací hodiny… no takže to dopadlo tak, že jsme po opuštění lokálu chtěli před každou jurtou našim již spícím spolucestovatelům zazpívat… naštěstí zůstalo jen u plánu…
Dnes ráno jsme se v 10:00 vydali zpátky směr Ulánbátar… než jsme dojeli na hotel, tak jsme navštívili tzv. náměstí Beatles (mají tu sochu) a jedinečné muzeum dinosaurů… ono se to moc neví, ale v poušti Gobi, kterou zítra projedeme vlakem, se objevila spousta pozůstatků po těchto příšerách – ten místní „druh“ se nazývá Tarbosaurus bataar…
Odpoledne jsme měli volný program… ten jsme s Táňou začali návštěvou obchodního domu za účelem nákupu jídla do vlaku (snad tentokrát bude restaurační vůz, posledně totiž nebyl), pokračovali přesunem na Čingischánovo náměstí, kde jsme chvilku poseděli, abychom se pak přesunuli do kavárny, kde jsme utratili poslední tugriky a zároveň přečkali velkou průtrž mračen… cesta na hotel pak znamenala překonávání obrovských proudů vody, která se valila po silnicích… nemají tu moc kanálů a když už, tak postavené tak, že do nich voda neteče…
Další společná večeře, kterou jsme zakončili náš dnešní den, opět potvrdila tvrzení, že místní kuchyně je vyloženě postavena na mase… nomádi zeleninu nejí vůbec (je to přece něco, co roste v zemi a tak je to maximálně pro zvířata) a ostatní jen sporadicky… a to maso je nejčastěji z berana, ovce, krávy, jaka či velblouda… takovým pěkným příkladem, jak je maso v mongolském světě důležité, je jejich oslava nového roku – slaví se sice až někdy v únoru, za to ale 5 dnů… sejde se celá velká rodina, první den se mluví jen o pěkných věcech a na oběd se podává ta nejtučnější ovce jaká v chovu je, doplněna o další co nejmastnější výrobky, protože čím mastnější maso, tím lepší bude nový rok…
Michal
Den dvanáctý, třináctý a čtrnáctý
Ahoj z Pekingu,
zdravím z Číny a jejího hlavního města, naší cílové stanice na cestě Transsibiřskou a Transmongolskou magistrálou…
Ulánbátaru jsme řekli sbohem v pátek ráno… na místní nádraží jsme přijeli před osmou hodinou, rozloučili se se šesticí spolucestujících, kteří se k nám připojili v Irkutsku (ti už zase letěli zpět na Slovensko) a nasedli do již přistaveného vlaku směřujícího do Pekingu… opět jsme měli stejné rozdělení kupé, opět jsem byl s Tomášem, Petrou a Táňou, opět jsem byl rád…
Páteční den jsme ještě strávili na území Mongolska, které mne velmi zaujalo a překvapilo… v pozitivním slova smyslu… musím říct, že mě učarovala zejména pohostinnost… nikde jsem neviděl ani náznak toho, že tam nejsme vítáni, lidé nás zdravili a usmívali se na nás (což v Rusku vůbec nebylo)… a co všechno pro nás připravila místní cestovka, to jsem dlouho nezažil… je to úplně opačné než u nás, česká snaha turistu oškubat tu je nahrazena mongolskou snahou mu dát víc, než čekal…
Vlak, který byl již čínský a který byl mimochodem nejmodernější ze všech tří souprav, které jsme při našem vlakovém putování vyzkoušeli, ukrajoval první kilometry cesty a za okny se nám opět rozprostřela široká mongolská step… přidám tedy pár střípků o Mongolsku:
– Mongolsko je republika, která má pouhé 3 milióny obyvatel a sousedí jen s Ruskem a Čínou…
– velká část země má charakter náhorní plošiny s průměrnou nadmořskou výškou 1500 metrů, pouze 20% země leží pod úrovní 1000 m.n.m; nejvyšší hora země je Chüjten a měří 4374 metrů…
– po pastvinách se tu prohání až 75 miliónů kusů dobytka…
– Mongolové praktikují tibetský buddhismus, ale stále více i šamanismus…
– mongolský hrdelní zpěv je zapsán v UNESCO…
– v poslední době se tu uvažuje nad zavedením polygamie…
Nevím čím to je, ale čas strávený ve vlaku nám v pátek strašně rychle utíkal… ani jsme se nenadáli a už jsme projížděli okrajem pouště Gobi, nejsušší a nejnehostinější částí Mongolska… z okna to byl ještě více monotónní pohled, přesto jsem dokázal 1,5 hodiny sedět v mongolském restauračním voze a koukat ven… a jakmile za mnou dorazil zbytek karetní partičky, hned jsme dali kanastu… tu nám však přerušila hranice s Čínou…
Do městečka Zamyn-Úd jsme dojeli něco před osmou, absolvovali pasovou a celní kontrolu na mongolské straně (trvala hodinku), přejeli na čínskou stranu (Erenhot) a během další hodinky úspěšně prošli kontrolami i u místních soudruhů… zároveň se nám posunul čas o jednu hodinu zpět, takže v 22:00 (už čínského času) začalo divadlo s výměnou podvozků… v Rusku a Mongolsku je širokorozchodná železnice (1520 mm), stejné to bývalo i v Číně, ale po přebudování v roce 1965 je nyní standardních 1435 mm… tedy všechna ta námaha je jen kvůli 8,5 cm…
Výměna probíhá v depu, kam nás naranžírovali v 22:20… zůstali jsme ve vagónu a mohli tak vše pozorovat v přímém přenosu… vagóny se rozdělí, nadzvednou, původní podvozek odjede, nový přijede, vagóny klesnou… pak vozy zase spojí dohromady a odtáhnou zpět na nádraží… následuje technická prohlídka, kdy se kolem vlaku pohybuje hodně mužíčků s baterkami a pod rouškou tmy vše kontrolují… to celé trvalo až do sobotních 1:20, takže toto překročení hranice nás stálo 6,5 hodiny…
Následovala naše poslední noc ve vlaku… a jelikož jsem ještě nezmínil některé účastníky zájezdu, využiji tuto příležitost a představím jednotlivá kupé:
Kupé č. 4: Česká republika
Jirka – můj spolubydlící z hotelových pokojů; nejstarší z naší skupiny; Brňák; velký jedlík, kritik a cestovatel – příští měsíc míří do Nepálu a Indie…
Marie – je také z Moravy (Vítkov); bývalá učitelka; dostala na „starost“ Jirku, který se k ní přimknul až tak, že když někdo klepal na její pokoj, raději dělala, že už jde spát…
Honza a Světlana – manželé z Ostravy; velmi příjemní společníci, se kterými jsme vytvořili karetní a pivní spolek; labužníci, vyzkouší vše a všude…
——————————————————————–
Kupé č. 3: Československo
Tomáš – náš průvodce; vystudoval archeologii; překypuje znalostmi, které se ani nedají pochytit; pohodář; cestovatel tělem i duší…
Petra – Tomášova manželka; pracuje v Swiss Re; stále dobře naladěna; cestuje stejně ráda jako Tomáš, tentokrát je u něj poprvé „v práci“…
Táňa – bude mi chybět, většinu volného času jsme trávili spolu; holka, která si získá každého a kterou obdivuji – jako lékařka absolvovala zdravotnické mise v Burundi či Iráku, po zkušenosti s nemocnicí Motol raději odjela na Martinik…
Michal – bez komentáře…
——————————————————————–
Kupé č. 2: Slovensko
Robert a Jana – manželský pár; rekordmani v počtu fotografií, na kterých pózují oni dva (ne selfie)…
Milan a Františka – bývalý poslanec Slovenského parlamentu a jeho žena, jenž nejí skopové a bojí se myší…
——————————————————————–
Do Pekingu jsme dojeli o dvě hodiny dříve, než bylo plánováno – mohl bych napsat, že nám na hranicích nasadili rychlejší podvozky, ale pravdou je, že Číňané nově propojili dva úseky a už se nemusí zajíždět přes Datong… i jinak musím uznat, že trať v Číně byla nejkvalitnější z testovaných úseků… vůbec jsme nedrncali…
Příjezdem na nádraží jsme ukončili naši vlakovou pouť třemi dalekými zeměmi… celkem jsme najeli úctyhodných 7687 kilometrů (z toho 5902 kilometrů v Rusku, 1113 kilometrů v Mongolsku a 672 kilometrů v Číně) a ve vlaku strávili 147 hodin (6 celých dnů a k tomu 3 hodiny)… prvotní šok v Moskvě vystřídala příjemná rutina v první části cesty (do Irkutsku), která trvala 86 hodin… z Irkutsku do Ulánbátaru byla cesta o více než polovinu kratší (33 hodin) a tečkou na závěr byla nejkratší a nejpohodlnější cesta do Pekingu (28 hodin)…
V sobotu v 11:40 jsme tedy přijeli do 20 miliónové metropole Číny… ten šok, který jsme po vystoupení z vlaku zažili, byl drsný… vlak byl totiž klimatizován a venku byla naopak neskutečná vlhkost (můj objektiv se vůbec nechtěl odmlžit – proto je závěrečné foto z vlaku jakoby v mlze)… každopádně takovou vlhkost spojenou s vysokou teplotou a smogem jsem ještě nezažil… ono to vůbec nejde popsat, ale bylo to příšerné… navíc jsme přes hodinu čekali před nádražím mezi davem místních obyvatel, než přijede lokální průvodkyně a náš autobus… tím jsme nejdříve zajeli k náměstí Nebeského klidu… největšímu náměstí na světě, kterému vévodí mauzoleum Mao Ce-tunga, parlament, památník Lidových hrdinů a symbol Pekingu – brána Nebeského klidu… když jsem tu byl letos v březnu, neuvědomoval jsme si, jaké mám štěstí na přijatelnou teplotu i modrou oblohu… sobotní neuvěřitelná prádelna byla způsobena tím, že před dvěma dny tu skončil padesátiletý déšť… a při našem příjezdu se vše odpařovalo… smog tu je však bohužel pravidelný…
Hodinový rozchod na náměstí Tian’anmen (čínský název pro náměstí Nebeského klidu) jsme s Táňou absolvovali pomalou prohlídkou… díky smogu nebylo vidět nic víc než všudypřítomnou šeď… myslím, že všichni účastníci byli po uplynutí volného času rádi, že jedeme na hotel… ten se jmenoval Zilong a byl upřímně nejhorším z navštívených hotelů… proto jsme na něm moc dlouho nezůstali a všichni společně vyrazili (pěšky) směr Wangfujing, nejznámější nákupní třídu Pekingu – a taky místo, kde dobře osmažený mořský koník a všelijaká další havěť je standardně nabízeným zbožím… ani tentokrát jsem nenašel odvahu (nebo možná měl opět rozum) něco otestovat… nicméně Honza se Světlanou vyzkoušeli všechno možné… i v tom skličujícím vedru ve velmi stísněných podmínkách…
Následovala krátká zastávka na osvěžení uprostřed nákupní třídy (vybral jsem stejné místo jako v březnu, protože tam měli čepované pivo) a pak už přesun klimatizovaným autobusem městské dopravy až k našemu hotelu… tam jsme navštívili vyhlášenou sečuánskou restauraci, dali si další pivko (tentokrát už lahvové), já i pekingskou kachničku a menší zákusek ve formě bylinného likéru… na tomto místě musím předat další varování – nemluvte na Číňana anglicky, nemá to absolutně smysl… pro pivo jsem si musel za pult do ledničky a i veškeré další domlouvání probíhalo výhradně jen rukama nohama…
V neděli ráno byla na programu návštěva Zakázaného města… měl jsem v plánu ji vynechat, ale nakonec jsem ji i v tom pokračujícím příšerně teplém a dusném počasí absolvoval… Tomáš totiž nedokázal odhadnout jak dlouho bude prohlídka trvat a kde bych pak skupinu měl potkat… proto jsem to nechtěl komplikovat…
Zakázané město bylo sídlem císařů od 15. století, většina dochovaných budov však pochází až z 18. století… město bylo domovem 24 císařů dvou dynastií – Ming a Čching… dnes už slouží jen jako muzeum, které ročně navštíví přes 14 miliónů návštěvníků… přestože je rozlehlé, člověk se musí mačkat a prodírat davem Číňanů (zahraniční turisté jsou v menšině)… my jsme si vše prohlédli za 2,5 hodiny…
Před polednem jsme opustili Peking, projeli kolem Ptačího hnízda, stadiónu z Olympijských her roku 2008 (mimochodem, Peking bude v roce 2022 jako první město v historii hostit po letních hrách i hry zimní) a dojeli na místo našeho společného obědu – seděli jsme u jednoho stolu, uprostřed byl otáčecí kruh a na něm několik jídel na ochutnání – a jelikož při tomto způsobu stolování musí mít člověk ostré lokty (zejména, když stolujete s Jirkou), tak to byl občas boj…
Čínská kuchyně není špatná, ale na vietnamskou to zdaleka nemá… my to po obědě naopak neměli daleko k Velké čínské zdi, respektive jedné její části – tentokrát to byl Badaling… venku 35 stupňů, dusno a vlhko… před námi schody této obrovské stavby, která je často mylně označována za jedinou viditelnou z vesmíru… dostali jsme dvě hodiny rozchod a každý podle svých sil a uvážení mohl vyjít pár schodů… já jich nakonec dal 1200 (slovy tisícdvěstě)… nejvýš se dostala Táňa, podobného výkonu jako já dosáhl i Jirka… ostatní byli hluboko pod námi… ale ani se jim nedivím, v tom počasí jsem skoro vypustil duši… a jak jsem byl mokrý raději ani nebudu popisovat… každopádně už mohu říct, že jsem vyšplhal na Velkou čínskou zeď (v březnu jsme z časových důvodů na jiném úseku vyjeli lanovkou)…
Při zpáteční cestě do hotelu jsme zastavili v čajovně, kde nám předvedli čajový obřad – jak se který čaj připravuje a posléze i pije… byla to docela příjemná forma poznání čínské čajové kultury… na památku jsem si koupil pětiletý čaj (ať mám i něco jiného než jen alkohol)… poslední společná večeře s ochutnáním dalších čínských jídel už jen udělala tečku za návštěvou Číny, Pekingu a prakticky i celého zájezdu…
V pondělí se naše skupina rozděluje – čtyři z nás, kteří letí do Prahy, odlétají už 5:50… my, kteří letíme do Vídně, máme odlet naplánován na 11:40… obě skupiny letí přes Moskvu, takže se vlastně vrátíme na místo, odkud jsme před necelými dvěma týdny vyrazili Transsibiřskou magistrálou… to, co nám vlakem trvalo více než 6 dnů, nám teď letadlem zabere pouhých 7 hodin…
Výlet mi tedy končí… musím napsat, že jsem moc rád, že jsme jej absolvoval… jet vlakem na takovou vzdálenost je svým způsobem romantické a dobrodružné zároveň… navíc, když cestu okoření zastávky v místech a městech jako je Moskva, Bajkal, Ulánbátar či Peking, tak člověk oželí i to menší nepohodlí… vše se dá krásně a s úsměvem zvládnout… zejména, když se sejde parta lidí se stejnou cestovatelskou náladou… jsem plný dojmů, které ještě musím vstřebat, ale už teď mohu prohlásit, že to byl úžasný zážitek…
Michal
