Den první a druhý
Zdravím z Kapského Města,
jsem v Africe, přesněji řečeno Jihoafrické republice…
Opět jsem vyslyšel volání dálek a rozhodl se pro mou úplně první návštěvu tohoto černého kontinentu… na cestu jsem se vydal v sobotu… přes letiště ve Vídni (bylo až neskutečně prázdné, dokonce i místní Starbucks měl zavřeno), v Paříži (čtvrteční stávka leteckých dispečerů naštěstí nezpůsobila velký kolaps, i když možná ano – na všech obrazovkách nám tu totiž přáli pěkné vánoční svátky), rovnou sem, do údajně jednoho z nejkrásnějších měst světa…
Počasí tu je nádherné, slunečno, příjemných 26 stupňů a pofukující vítr… pravda, chvílemi až tak silný, že dominanta města, Stolová hora, byla dnes pro návštěvníky uzavřena…
Dnes jsem tedy po 24-hodinové cestě (počítám odjezd z Brna) přistál na samém jihu afrického kontinentu… samotný let proběhl bez sebemenšího problému… ty byly spíš ještě před odletem v Paříži… letadlo totiž mělo mít více pasažérů než sedadel, a tak nám tam nabízeli hotel + 600 EUR v hotovosti či dokonce 800 EUR ve formě voucheru, když se vzdáme cesty a poletíme jindy… na to jsem samozřejmě neslyšel… a ani nikdo z ostatních účastníků našeho zájezdu… je nás deset a jsem jediným Čechem (pravda, do Jihoafrické republiky jsem vstoupil na německý pas, ale o tom jindy)… všichni ostatní jsou Slováci… a stejně jako ve skupině v Jižní Americe i tady snižuji věkový průměr… dokonce až tak, že se mě jedna účastnice zeptala, jestli ještě studuji…
No dobře, abych řekl pravdu, jeden problém v letadle asi nastal – když jsem se v průběhu letu probudil, cítil jsem podivnou bolest horních zubů – mám jediné vysvětlení – asi jsem chrápal a dostal jednu do zubů… jen o tom nevím… a když jsme u té pravdy, tak ještě jedna – je tu ještě jeden Čech, náš průvodce, Jirka Jobánek z Břeclavi…
Jak jsem se již zmínil, Stolová hora byla dnes nepřístupná, takže jsme museli změnit plány… po ubytování v hotelu Ritz jsme vyrazili na krátkou prohlídku města, kterou jsme zakončili steakovou večeří… jak jsem v Brazílii končil, tak tady začínám… steaky… sice zatím „jen“ hovězími (čekají nás ještě steaky z antilopy a další místní zvěře), ale opět velmi vydařenými…
Kapské Město má asi 3 miliony oficiálních obyvatel… když připočítáme i ty z okolních slamů, tak jejich počet hned povyskočí o několik set tisíc… město bylo prvním místem, které bylo na jihu Afriky osídleno (proto se mu někdy říká matka měst) Evropany (nejdříve tu byli Portugalci, pak Holanďané)… sídlí tu parlament Jihoafrické republiky, je tu i radnice, z jejíhož balkónu v roce 1990 Nelson Mandela vyhlásil konec apartheidu… nesmím zapomenout ani na jeden ze stadiónů na kterém se hrálo MS ve fotbale v roce 2010 či pobočku HSBC (už jsme kolem ní šli)… střed města není vůbec velký… budovy jsou většinou moderní, silnice široké, ale je tu i hodně zeleně… v nejstarším místním parku jsme potkali i nevěstu v bílém…
Město jinak vypadá poklidně (asi je to tím, že je dnes neděle), místní nikam nespěchají (to je prý obecný rys Afričanů) a vše je docela čisté… zatím mi nejvíc potíží dělá přecházení silnice… jezdí se tu totiž vlevo…. co se týká bezpečnosti, tak ta je zatím v pohodě…. i když po setmění už prý nemáme nikam chodit… a to ani na břeh Atlantiku, který je od hotelu jen pár metrů… co bych to ale byl za cestovatele, kdybych se nešel s oceánem pozdravit…
Ahoj Michal
PS: Zajímavé zjištění mám ještě z pánských záchodů letiště ve Vídni… automaty s kondomy už tolik nefrčí, tak je přestavěli a nabízí z nich Tic Tac…
Den třetí a čtvrtý
Ahoj z Johannesburgu,
dnes nocuji v tomto největším jihoafrickém městě…
V pondělí jsme si museli přivstat… jelikož jsme v neděli nemohli na Stolovou horu, chtěli jsme to zkusit včera hned brzo ráno… a byli jsme úspěšní, vítr se utišil, lanovka se rozběhla a my se mohli kochat nádherným výhledem z tohoto symbolu Kapského Města… Stolová hora má nadmořskou výšku 1086 metrů, délka skalního masívu, který má typickou šedavou barvu, je okolo tří kilometrů… vedle „titulu“ nejčastěji zdolávaného vrcholu světa, se pyšní i zařazením na seznam 7 nových přírodních divů světa… na tomto seznamu je vedle Stolové hory ještě zátoka Ha Long, vodopády Iguazu, Amazonský prales a na mě ještě čekající ostrov Cedzu v Jižní Korei, ostrov Komodo v Indonésii a podzemní řeka na Filipínách (teď si říkám, proč tam není naše Punkva)…
Z hory jsme ještě viděli Robben Island (ostrov, kde byl několik let vězněn Nelson Mandela) a pak už jsme se vydali od Kapského Města směrem na jih… naší další zastávkou byl Simon’s Town a jeho kolonie tučňáků afrických… byli roztomilí… slunili se na pláži a dělali, že je vůbec nezajímáme… ještě v roce 1910 jich bylo asi 1,5 milionu, koncem dvacátého století se jejich populace počítala už jen na desetitisíce… a to zejména díky tomu, že jejich vajíčka sloužila k obživě místních obyvatel…
Nádherné slunečné, i když teď už zase i větrné počasí nás doprovázelo i na naší další zastávce… tzv. Cape Pointu… zde jsme se vyšplhali k starému majáku a dívali se do dálek… byli jsme na konci Afriky… dál už byla jen Antarktida…
Kousek vedle Cape Pointu je i známý mys Dobré naděje… dříve se jmenoval mys Bouřek, ale později jej námořníci přejmenovali… když totiž pluli z Evropy do Asie či zpět a míjeli tento mys, věděli, že už mají kus cesty za sebou a měli tedy dobrou naději, že v pořádku doplují…
Mys je známý i tím, že tu prý býval často viděn bludný Holanďan, ještě častěji je však mylně označován za místo setkání Atlantického a Indického oceánu… není tomu tak, tyto vody se mísí asi o 150 km dál… tam jsme už nejeli, stačilo nám, když jsme se na závěr mohli osvěžit v chladných vodách Atlantiku na jedné suprové plážičce…
Včerejšek byl úžasný, nádherné scenérie africké přírody a jako bonus místní zvířata – vedle krásných tučňáků to byli i damani (trochu větší morčata, přesto příbuzní slona), čtyři pštrosi, jeden tuleň (bohužel mrtvý) a párek docela nebezpečných paviánů – tentokrát měli jiné starosti než „okrádat“ turisty – jeden z nich se totiž dostal do zaparkovaného auta a nevěděl jak ven, jeho kumpán seděl na kapotě a přes sklo ho asi dobře navigoval, protože onen zavřený pavián si za chvilku sám otevřel dveře a vítězoslavně z auta vystoupil…
Dnes jsme se tedy letecky přesunuli do Johannesburgu…
I tu je krásné velké letiště, i tu jsou krásné široké dálnice (vše jen díky MS ve fotbale), ale to je všechno… Joburg, jak je místními Johannesburg zkracován, si mě nezískal… je to tu úplně jiné než v Kapském Městě, tady už snad každý dům má elektrický plot či nějaké ostny na ochranu…. přestože tu sídlí největší jihoafrické společnosti, banky a město zbohatlo díky ložiskům zlata, je tu velmi nebezpečno… zejména po skončení apartheidu tu dramaticky vzrostla kriminalita… a to především v centru města (většina bohatších se už dávno přestěhovala na předměstí)… my jsme se tam na chvilku vydali – vyjeli jsme do padesátého patra nejvyšší budovy v Africe (140 m) a koukli na rozlehlou metropoli z výšky… je to taková placka… ale je to taky největší město světa, které nemá řeku…
Za to tu je největší a asi nejznámější slam světa – Soweto (žijí tu přes 3 miliony obyvatel)… aby v něm bylo alespoň trochu bezpečno, vodu a elektřinu jim platí město… chtěli jsme se tam podívat, ale náš řidič to odmítl (přiznal, že má strach) a raději nás zavezl k domu Nelsona Mandely, který tu také několik let žil…
V jiné čtvrti Johannesburgu, Bedfordview tu žije v zemi nejznámější Čech… Radovan Krejčíř, t.č. ve vazbě…
O co zpustošenějším dojmem působilo centrum Joburgu, o to hezčí máme dnešní hotel… sice pro mě jediného neměli volný pokoj (podle jejich rezervace jsem měl přiletět až zítra), ale když mi ho nakonec našli, jsem spokojený… vedle hotelu máme restauraci typu All you can eat a těsně nad námi jako bonus přistávající letadla…
Michal
PS: Jak dlouho myslíte, že tu trvá vyměnit v oficiální směnárně eura na místní randy? Na mě si vyhradili 20 minut… africké tempo je opravdu pomalé…
Den pátý, šestý a sedmý
Jedem do Afriky, jedeme do Zimbabwe…
To byl před lety jeden z hitů YoYo Bandu… vzali jsme to doslova a ve středu jsme z Johannesburgu přeletěli do Zimbabwe, do městečka Victoria Falls, k Viktoriiným vodopádům…
Ty jsou jedny z největších na světě… takto si vedou mezi svými „konkurenty“:
výška šířka průměrný průtok
Niagarské vodopády 51 m 1203 m 2407 m³/s
vodopády Iguazu 82 m 2700 m 1746 m³/s
Viktroriiny vodopády 108 m 1737 m 1100 m³/s
Vodopády leží na řece Zambezi, která tu tvoří hranici mezi Zimbabwe a Zambií… jejich objevitel, David Livingstone je nazval po britské královně Viktorii… nesmazatelně se tu však zapsal i český cestovatel, Emil Holub, který vodopády jako první v roce 1875 zmapoval…
Když jsme přilétali, tak jsme viděli, jak se nad vodopády vznášejí oblaka „páry“… však místní je nazývají „dým, který hřmí“… když jsme pak vystoupili z letadla, byla ve vzduchu cítit neskutečná vlhkost…. ta nás obšťastňovala i při hodinovém čekání na zimbabwské vízum (45 USD za dva vstupy do země)… hotelový autobus (pokud se tomu tak dá říkat) nás poté zavezl do Pamusha lodge, kde jsme jen my… a komáři… před chvílí jsem kolem postele rozvinul moskytiéru…
Nicméně vraťme se k vodopádům… ty jsme navštívili ještě ve středu odpoledne a bylo to ohromující… právě teď, na konci období dešťů, má řeka Zambezi nejvyšší stav hladiny… takže když ta masa vody padá z výšky 108 metrů, tak se následně jakoby vrací ze dna kaňonu a prakticky prší zespodu… měli jsme pláštěnky, měli jsme nepromokavé bundy, ale nic nepomohlo… byli jsme na kost mokří… a v těchto podmínkách je skoro nemožné udělat pěknou fotku, natož filmový záběr… po pár pokusech jsme to vzdali a raději se nerušeně kochali nespoutanou přírodou…
Večer jsme si pak v naší lodge pochutnali na místních specialitách a já jsem konečně ochutnal vyhlášené jihoafrické víno… to se to pak povídá, co se jindy skoro nesmí:
V Zimbabwe vládne už několik desetiletí diktátor Mugabe… i když se místní v průměru dožívají jen 37 let, jemu je už 90… je ukrutně bohatý a ukrutně krutý k bílým… ty po svém nástupu prakticky vyhnal ze země… přesto ho tu nikdo nemá rád… jakmile nastoupil, začalo se Zimbabwe dařit hůř a hůř, např. inflace dosahovala několik set tisíc procent, místní tu po kapsách nosili bankovky miliardových hodnot, přesto si za ně mohli koupit třeba jen chleba… došlo to až tak daleko, že Zimbabwe svou vlastní měnu zrušilo a platí se tu dolary…
Ale dost chmuru, vyrážíme na safari…
A kam tu nejblíže za zvířaty? Přece do Botswany… do parku Chobe, kde žije asi 65 tisíc slonů (v celé Botswaně jich je 120 tisíc)…
Vyrazili jsme tam ve čtvrtek brzo ráno… přesně za hodinku jízdy Pamusha busem jsme dorazili na hranice, povinně si dezinfikovali boty (nařízení botswanské vlády) a následně si prohlíželi další razítko v pasu (do Botswany to máme zadarmo)…
Vzhledem ke koncentraci slonů v Chobe by to musela být velká smůla, kdybychom žádného nezahlédli… riziko tu však bylo – zejména díky tomu, že tu končí období dešťů, vody je všude dostatek, a tak zvířata tolik nechodí k řece se napít… ta řeka se tu jmenuje také Chobe, ale je to jen místní název pro Zambezi… a právě sem vedly naše první kroky…
Měli jsme tříhodinovou projížďku, která začala malou tragédií – nejspíše díky obrovské vlhkosti u Viktoriiných vodopádu mi na foťáku nešlo automatické ostření… byl jsem zdrcen… jak já všechny ty zvířata vyfotím? Co ukáži Maximovi? Naštěstí po půl hodině zkoumání důvodu a zkoušení všeho možného se ostření vzpamatovalo a já mohl všechny ty stovky slonů, antilop, desítky opic, hrochů, prasat, žiraf, zeber, krokodýlů, pár varanů či jednoho buvola vyfotit… ať už z lodi či odpoledne z terénního auta, kterým jsme projížděli nedotčenou přírodou a za hrobového ticha (zejména ženy s tím měly problém) se k jednotlivým zvířatům přibližovali co možná nejblíže… až se to jednomu slonovi nelíbilo a docela rychle se proti našemu autu rozběhl… řidič v mžiku přidal plyn, my jsme se vzdálili a slon se pak už uklidnil…
Musím přiznat, že zvířata jsem dlouho nikde nenavštívil… naposled jsem byl v Brně v zoo, když jsme na základní škole během pracovní soboty (pro mladší – sobota, kdy se za socialismu muselo z rozhodnutí vlády jít povinně nejen do práce, ale i do školy, se nazývala pracovní sobota) umělecky kreslili zvířátka…
Ale toto bylo něco úplně jiného… zvířata ve volné přírodě… přírodě, která je krásná, ale dokáže být i drsná… zvířata v přírodě, jejíž zákony tu platí pro všechny… prostě super zážitek ještě umocněný pěkným počasím…
Další zážitek ale už zase tak příjemný nebyl – při návratu do Zimbabwe jsme museli čekat předlouhé 1,5 hodiny, než jsme dostali razítko do pasu a mohli se v pořádku vrátit…
Večer jsme si pak v naší lodge spokojeně pochutnali na steaku a já dostával od ostatních pozvání na pivo… byla to reciproce za piva, která jsem jim kupoval v Botswaně – konečně jsem si totiž koupil čepici (mou původní jsem ztratil v Kapském Městě), ale v obchodě nebrali dolary, tak jsem je musel vyměnit na místní měnu pulu a abych po koupi čepice zase vše utratil, zval jsem spolucestující na botswanská piva…
Když už jsem u obchodu, tak ten tu je někdy dost zajímavý – jsou to „rození obchodníci“… v naší lodge jsme si vybrali láhev vína… prý za 25 USD… když nám ji donesli, už stála 30 USD a jako důkaz nám ukázali nápojový lístek… jenže tam to víno bylo za 15 USD… jo chtěli víc, nakonec dostali míň…
Jinak v Zimbabwe je to celkově zvláštní, stále tu funguje barterový obchod (kdybych chtěl, mohl bych zaplatit třeba oblečením, tužkami, prostě čímkoliv), ale na druhé straně tu mají internet přes wifi lepší než v JAR… o to víc pak zase překvapí, když se mobil nechytá na žádnou síť… a tak jsem bez spojení… teda až na sekundové výjimky – to zrovna když zafouká správně vítr a já se připojím na sousední zambijskou síť…
No proč se do Zambie připojovat jen přes telefon, když je hned na druhé straně vodopádů… to už je lepší se tam rovnou podívat… tak jsem využil dnešního volného dne a vyrazil… jen co jsem vyšel z pokoje, už se ke mne přidaly další dvě účastnice zájezdu… doktorky… ach jo…
Do Zambie jsme se dostali díky vízu za 20 USD… hlavním cílem bylo vidět vodopády z druhé strany… takže naše první kroky vedly tam… a vůbec jsme nelitovali… sice jsme opět byli mokří od hlavy až k patě, nicméně jsme si to opět suprově užili a jako bonus tu bylo aspoň pár míst, kde se dalo udělat několik záběrů…
I když jsme byli celí mokří, tak naše další kroky vedly do nedalekého městečka Livingstone, kde je i Livingstonovo muzeum, ale hlavně tu je busta Emila Holuba… udělali jsme pár fotek s tímto mým předchůdcem, navštívili tržiště a místní Spar (i ten tu je) a už jsme se vraceli taxíkem zpátky… přestože je v Zambii zakázáno platit jinak než jejich měnou kwacha, našli jsme taxikáře, který bral i dolary… jeho servis byl dokonalý – pivo, které jsme si koupili (jedno dostal i on) nám otevřel zuby… pověst taxikářů však nezlepšil… na závěr chtěl totiž víc než původně požadoval…
To celníci na hranici překvapili, jen co jsme zaplatili dalších 30 USD za jednovstupové vízum (ty dva vstupy ze středy jsme už vyčerpali), už jsme byli zpět v Zimbabwe… tentokrát bez čekání…
Odpolední relaxaci u bazénku v naší lodge vystřídala večeře v místní vyhlášené restauraci Mama Africa… a antilopa na talíři…
Loučím se ze Zimbabwe (i za Botswanu a Zambii), zítra letíme zpátky do Jihoafrické republiky…
Michal
Den osmý a devátý
Ahoj z Hroší díry,
to je název našeho dnešního hotelu v blízkosti Krugerova národního parku… přesunuli jsme se sem dnes…
Stejně tak i včerejší den byl přesouvací… krátce po poledni jsme se rozloučili s Viktoriinými vodopády a odletěli zpátky do Jihoafrické republiky…
To jsme ale ještě netušili, že pečliví celníci v Zimbabwe některým z nás prohrabou kufry a jednomu jakoby zapomenou vrátit mobil, druhému zase rezervní peníze… postižení to bohužel zjistili až v Johannesburgu, resp. až tady…
Ihned po příletu do Johannesburgu jsme se vydali na krátkou návštěvu Pretorie, hlavního města Jihoafrické republiky…
Pretoria má asi 2 miliony obyvatel a leží necelých 50 km od Johannesburgu… stejně jako tam se centrum města stává čím dál víc útočištěm černochů… když jsme vystoupili na náměstí Paula Krugera (prezident bývalé búrské republiky, která tu byla do doby, než Búrové (potomci přistěhovalců z Holandska) prohráli válku s Angličany), byli jsme na celém velkém náměstí jediní běloši… takže rychle něco vyfotit/nafilmovat a šup do autobusu…
V Pretorii je sídlo parlamentu, nicméně není tu celý rok… každý půlrok se parlament stěhuje do Kapského Města a pak zase zpět sem… z toho krátkého poznání musím říct, že Pretoria je hezčí než Johannesburg, ale stejně se mi z dosud navštívených měst nejvíce líbilo Kapské Město… taky to je jediná oblast v Jihoafrické republice, kde nevládne ANC (Africký národní kongres), takže tam nejsou problémy se zásobováním, čistotou a ani určitým řádem…
Takže dnes jsme se přesouvali po zemi… jeli jsme mikrobusem a cesta trvala skoro deset hodin, ale aspoň jsme měli možnost vidět mnohem víc než z letadla…
Už jsem psal, že se tu jezdí vlevo, teď však přidám, že velmi ukázněně… žádné troubení, zběsilé přejíždění z pruhu do pruhu jako v jiných zemích… silnice tu jsou kvalitní, tedy minimálně pár kilometrů za Johannesburgem… čím víc jsme se vzdalovali, tím byly silnice horší… třeba ale benzínek tu mnoho není, nicméně když už, tak jsou velmi pěkné… my jsme třeba zastavili u jedné, kde jsme při stání u pisoáru přes okno pozorovali venku běhající zebry, pštrosy, nosorožce a antilopy…
Zajímavé bylo při cestě sledovat i místní vozový park, ten se samozřejmě vzdalováním se od metropole taky zhoršoval, ale byla tu jedna stálice – VW Golf druhé řady… to je tu tak oblíbené auto, že se Volkswagen rozhodl tuto řadu tu vyrábět dál… jen s novým interiérem… design karosérie zůstal stejný…
No a když už jsme tak na cestách, tak ještě přidám informaci, že alkohol za volantem tu povolen je a to do limitu 0,5 promile… nicméně řidiči jsou i na každé plechovce/lahvi piva či vína upozorňováni, že alkohol snižuje jejich řidičské schopnosti… no a ten, kdo zrovna neřídí, pro něho jsou nápisy typu: Alkohol ohrožuje zdraví… Alkohol je návykový… Alkohol požívaný v době těhotenství ohrožuje matku i dítě…
A když už jsem zabrousil k tématu pití, tak se přiznám, že tu celou dobu testuji místní piva… a musím říct, že jsou dobrá… všechna… za zmínku však stojí značka Castle, kterou vyrábí jihoafrická firma SAB, jež spojena s americkým pivovarem Miller vlastní náš Plzeňský Prazdroj… v hospodách tu pivo čepují bez pěny a nad míru…
Dnešní cesta byla opravdu dlouhá a úmorná… když se někdy na takovou cestu vydáte, radím vám, nepijte předtím mangový džus a už vůbec ne celý litr… nebo vás to přepadne v nejméně vhodnou dobu a budete při návratu z lesa vítán potleskem celého autobusu… aspoň, že hotel Hroší díra je moc útulný… je u řeky a obden jej prý navštěvují hroši a někdy i krokodýli… to mě při večeři navštívil vynikající steak z pštrosa…
Ahoj Michal
PS: Každou naši medaili na Olympiádě tu s průvodcem Jirkou našim slovenským spolucestovatelům náležitě hrdě oznamujeme…
Den desátý
Stále zdravím z Hroší díry,
dnešní den začal krutě… brzké vstávání v pět hodin ráno bylo ještě okořeněno zjištěním slovenských spolucestujících, že mají na Olympiádě první zlatou medaili…
To vstávání bylo proto, že jsme dnes celý den věnovali návštěvě Krugerova národního parku, nejstaršího afrického parku vůbec… park byl vyhlášen v roce 1902 a dnes je nejnavštěvovanější a nejznámější přírodní zajímavostí Jihoafrické republiky… jeho rozloha je 20 tisíc m² a je tedy srovnatelný s rozlohou Walesu či Izraele…
Vyskytuje se zde 137 druhů savců, 112 druhů plazů (z toho 50 hadů), 49 druhů ryb, 33 druhů obojživelníků, 227 druhů motýlů… je to ráj pro ornitology – žije zde téměř 500 druhů ptáků… každoročně je prováděno letecké sčítání jednotlivých druhů zvěře… nejhojnější jsou antilopy impaly, kterých zde žije asi 120 tisíc… zeber je zde 30 tisíc, pakoní žíhaných 13 tisíc, kudu velkých 11 tisíc, prasat savanových a hrochů po 3 tisících… přesto se mi park Chobe v Botswaně líbil víc…
Hned ráno jsme tedy nasedli na otevřené džípy a vydali se vstříc fotkám, které přikládám… další slova jsou dnes zbytečná…
Michal
Den jedenáctý a dvanáctý
Ahoj ze Svazijska,
opět jsme se přesunuli a opět jsme v jiné zemi…
Na včerejšek připadal další volný den v našem programu, takže já měl naplánován výlet do sousedního a nepokoji zmítaného Mosambiku… průvodce i místní mi to vymlouvali… prý budu celý den jen sedět v autobuse (6 hodin tam, 6 hodin zpátky) a nic tam neuvidím… já však chtěl tuto bývalou portugalskou kolonii navštívit… bohužel se tak nestalo… zatrhli mi to sami Mosambičané… včera jsme se dozvěděli, že přestali vydávat víza na hranicích… a jelikož jsem se už tak narychlo nemohl přihlásit na safari, získal jsem opravdu volný den…
Abych řekl pravdu, víc mě mrzí, že jsem se nedostal do Mosambiku než to, že jsem nejel na safari… jak jsem psal minule, víc než místní park se mi líbil ten v Botswaně… možná to bude tím, že jsme se namlsali počtem viděných zvířat v Chobe a tady jsme zástupce říše zvířat někdy hodně dlouho hledali… možná taky tím, že silnice tu jsou vyasfaltované a tedy už to není 100% přirozené prostředí…
Takže jsem využil dne k odpočinku – alespoň dopoledne, kdy jsem lelkoval u bazénu, který jsem měl jen sám pro sebe a kam jsem se šel vždy na chvilku zchladit neboť venku pražilo slunce a teplota dosahovala až 32 stupňů… nicméně odpoledne jsem už chtěl něco podniknout…
Mohl jsem si vybrat šeptání slonům do uší či jízdu na koních, já si však vybral let ultralightem…
A bylo to super… taxikář mě nejdříve odvezl k nejbližšímu bankomatu, kde jsem za dohledu mnoha černých tváří vybral potřebnou hotovost, aby mě následně zavezl na improvizované letiště… taková delší travnatá zahrada… podepsal jsem vzdání se všech práv a už jsem se soukal do letadla vedle Wallyho… pilota, kterému tipuji tak na šedesát… letadlo bylo skvěle vyvážené, já i Wally máme stejnou váhu, takže se vzletem nebyl žádný problém… půl hodiny jsme pak kroužili nad Hazyview a jeho krásným okolím… viděl jsem nádhernou přírodu, zvířata volně pobíhající i v zajetí (farma na krokodýly), golfová hřiště, tenisové kurty (měl je i ten nejchudší farmář) a hlavně největší plantáže banánů v Jihoafrické republice… bylo to opravdu skvělé…
Večer jsme se pak konečně dočkali – zrovna když jsem už měl v sobě předkrm (špíz z krokodýla) a všichni jsme si pochutnávali na výtečném steaku z kudu (antilopa), objevil se u řeky u hotelu hroch a připravil nám tak opravdu stylové zakončení pobytu v Hroší díře…
Ve středu ráno jsme se vydali směr Svazijsko… do země, která sousedí s Jihoafrickou republikou a Mosambikem, která získala svou nezávislost až v roce 1968 a která je menší než Krugerův národní park (16 tisíc km²)… na hranice jsme dojeli těsně před polednem a v nesmírné horúčave (ano, začínám hovoriť po slovensky) jsme vstoupili do Království Svazijského… na hranicích jsem na záchodě získal balíček kondomů zdarma (konečně mám africkou velikost)… a to se bude hodit… Svazijsko má totiž 1,4 milionu obyvatel a z nich je asi 36% HIV pozitivních (mezi mladými kolem 20 let jich je dokonce 50%)…
Království, které je totálně závislé na Jihoafrické republice (jejich měna emalangeni je směnována k jihoafrickému randu 1:1), má s HIV velký problém… ještě k tomu tu je 70% obyvatel nezaměstnaných, takže obrovské bohatství krále Mswatiho III je tu trnem v oku každému, i když to nikdo nepřizná…
Ve Svazijsku je povolené mnohoženství, muž však musí dokázat, že na ženu má – a to tím, že za ni zaplatí nejméně 17 kravami… král Mswati III (je o rok mladší než já) má aktuálně 13 manželek (ale on za ně neplatí, ženy nastoupí na náměstí a on si vybere – zásadně pannu kolem dvaceti let)…
Ve Svazijsku jsme nejdříve navštívili místní sklárnu, potom výrobnu svíček a trh v hlavním městě Mbabane… bylo ukrutných 35 stupňů ve stínu… k tomu jsem u oběda zjistil, že místní mají oblibu v pálivých jídlech, tak ostré kuře s rýží jsem nejedl ani v Asii… zapil jsem to další africkou raritou – točeným pivem v lahvi…
Přestože tu jsou místní nesmírně chudí, připadám si tu mnohem líp než v Zimbabwe… i ubytování je super… bydlíme v typických stavbách podobajících se včelím úlům (v takových tu dříve žili), tvořící dohromady takovou malou vesničku… jsme uprostřed přírody, kolem nás se pasou antilopy, prasata a zebry… v nedalekém jezeru jsou hroši a jeden obrovský krokodýl…
Není tu však signál mobilu (nemám ho v celém Svazijsku), natož internet, takže tyto zápisky pošlu se zpožděním…
Michal
PS: Víte, že žirafí samec si vybírá samičku tím, že ochutnává její moč? A než tu pravou najde, vypije litry moči… v říši lidí se zase vypije hodně kávy…
Den třináctý
Ahoj od úpatí Dračích hor,
dnes ráno jsem se probudil, vyšel před můj úl a hned u dveří jsem narazil na dvě prasata bradavičnatá… potvrdilo se, že jsme uprostřed přírody… na snídani jsme pak dostali od poloviny zájezdu vynadáno, že jsme se včera večer vraceli z degustace místních vín trochu rozdováděni a že jsme naším smíchem vzbudili celou „vesnici“…
Vše se však v pohodě urovnalo a my mohli vyrazit do skanzenu – ukázkové vesnice svazijského typu… zjistili jsme jak tu dříve žili a na závěr si poslechli jejich zpěv a shlédli i domovské tance – ženy i muži při nich vykopávají nohu tak vysoko, že se kolenem dotknou brady…
Pak už jsme opustili Království Svazijské… na hranicích (jsou otevřené jen v úředních hodinách) jsme tentokrát vůbec nečekali… za to na nás kousek za čárou čekala jihoafrická policie… prošli jsme v pohodě a policista nám dokonce zamával…
Dnešní den byl ve znamení 400 km dlouhého a 8 hodin trvajícího přesunu do Dračích hor… kochali jsme se přírodou, ale jinak se moc neudálo, takže využiji toho, že popíšu naši skupinu, nejlépe podle zasedacího pořádku v autobusu:
Milan a Marta, oba 71 let, Milan vášnivý fotograf, který lítá za fotkou ještě víc než já, Marta před důchodem specialistka na škrtielko zemiakove… oba z Košic…
Peter a Jana, mladý pár z Povážské Bystrice, t.č. bydlící u Bratislavy, Jana nedávno zakoupila zrcadlovku, takže jsem její guru… oba jsou členové našeho místního degustačního týmu…
Imrich a Ľubomíra, postarší prodejci nových Mercedesů v Prešově, hodně cestují… Ľuba nemá ráda černochy, to bez skrupulí prozradila našemu řidiči na safari… později jsme zjistili, že Arno má za ženu černošku…
Hien a Zlata, přidali se k nám až v Johannesburgu, jsou ze Skalice, kde Hien vlastní všechny obchody… přestože původem Vietnamec, zápisné ve formě tekuté pálenky donesl právě on…
Peter a Olga, sympatický pár z Bratislavy, další členové degustačního kroužku… Peter často lítá na ropné plošiny… Olga je pak měsíc sama a pořádá party…
A teď ti, co tu jsou sami:
Zuzana, ročník 1950, doktorka nevím čeho, je alergická na lepek a chlad z klimatizace… po návštěvě Zambie mě pozvala na panáka z vlastní výroby…
Eva, o tři roky mladší než Zuzana, ale Prof. MUDr. CSc… to hovoří za vše… a ona hovoří do všeho… jeden z mnoha trablů: když jsme na safari pozorovali supy jak trhají mršinu, přitom čekali na leoparda, Evu to omrzelo a dala pokyn Arnovi, ať jede, že spěchá do supermarketu… to toho kluka úplně dorazilo…
A já, Miško, jak mi tu říkají… jo, a prý mám hlas jak Moravec…
Celé to tu zastřešuje a je taky posledním členem našeho degustačního týmu, průvodce Jirka, pohodový kluk z Břeclavi, který průvodcuje už 5 let, vedle Afriky ještě Austrálii, Nový Zéland a Severní Ameriku…
Podle Jirky je naše skupina výjimečná, zejména tím, že každý večer v takovém počtu chodíme na společné večeře (jindy si prý lidé koupí jídlo na pokoj) a ještě k tomu pak někteří z nás posedí…
Což se možná změní, protože dnešní ubytování v moc krásných domečcích, ale s částečně sdílenými koupelnami, vyvolalo obrovskou nevoli u východňárů…
Mně se tu líbí…
Miško
PS: Sedím si teď na zápraží našeho domečku, píšu Zápisky a najednou mě posere pták… na krk, na tričko… tak snad mi to přinese štěstí…
Den čtrnáctý a patnáctý
Ahoj z Bloemfontein…
posledního hotelu na mé jihoafrické cestě…
Včera ráno jsme měli v plánu túru po Dračích horách…
Pohoří je dlouhé tisíc kilometrů a rozprostírá se na území Jihoafrické republiky a Lesotha… název je odvozen od siluety hor, která připomíná záda a hlavy draka, v afrikánštině tedy Drakensberg… ještě jsem nezmínil, že afrikánština vychází ze staré holandštiny a je vedle angličtiny a jazyků kmenů oficiálním jazykem zemí jižní Afriky…
Vraťme se ale k naší túře, i když v Dračích horách je nejvyšší hora Jihoafrické republiky (má 3480 m.n.m.), my jsme si dali trochu menší cíl… Tygří vodopády ve výšce asi 2010 m.n.m… a výstup to byl náročný, zejména jeho první nejstrmější část… tu jsme dali právě v době, kdy se rozfoukaly mraky a slunce začalo neskutečně pražit… po výstupu k Tygřím vodopádům následovala krátká hřebenovka a pak sešup dolů… po absolvovaných přesunech autobusem to byly pěkně strávené tři hodiny na vlastních nohou…
Odpoledne jsme si mohli vybrat jednu volnočasovou aktivitu… většina šla jezdit na koně, já však zvolil čtyřkolku… byl jsem sám, takže můj „navigátor“ Richard jel přede mnou na motorce… nejdříve jsem teda musel zdolat zkušební dráhu (aby mě vůbec pustil dál), ale pak už jsme se rozjeli do africké divočiny… bylo to super, místy docela nebezpečné (hlavně do prudkých kopců, kdy se čtyřkolka může převrátit), vše jsem však zvládl a vysloužil si pochvalu od Richarda… asi začnu hledat sponzory na příští Rallye Dakar…
Dnes jsme se opět přesouvali a musím potvrdit, že jak jsem psal o dobrých silnicích, tak ty jsou opravdu jen u velkých měst… při našich cestách do zapadlejších končin jižní Afriky poznáváme, že kvalita silnic je mnohem horší, někdy až příšerná… navíc opravy tu probíhají typickým africkým tempem… toto tempo poznáváme po celý pobyt, především však při našem stravování… neskutečně pomalý byl specialita na snídaňová vajíčka ve Svazijsku… ten je připravoval s takovou láskou, že ta jeho pomalost nejde ani popsat…
Nebo včera při večeři jsme dostali víno a sklenice až po 55 minutách čekání… a to byla prázdná restaurace…
Někdy to jsou zase zmatkaři… toto je ještě z Botswany:
– „my si dáme pizzu… “
– „pizza není, vypadl proud, trouba nefunguje… “
– „aha, tak my si dáme to hovězí… “
– „ok, jak jej chcete připravit? “
– „medium, prosím… “
Za chvilku se nese jídlo:
– „vaše pizza… „
Během dnešního přesunu na nás čekalo Lesotho… a to je ten důvod, proč jsem si na cestu do jižní Afriky vzal i německý pas… je to totiž jediná země na naší cestě, kde Němci na rozdíl od Čechů či Slováků nepotřebují víza (a ty tu jsou pěkně mastná – 3500 Kč)…
Lesotho je stejně jako Svazijsko království, stejně jako tam je místní měna (lot) směňován k randu v poměru 1:1, přesto je na tom ekonomicky líp… zejména díky tomu, že tu byly diamantové doly a také tu je velká zásobárna vody pro Jihoafrickou republiku…
Nezávislost na Anglii získalo Lesotho v roce 1966, žádná část jeho 33 tisíc km² „malého“ území neleží níž než 1000 m.n.m., počet obyvatel čítá 2 miliony a díky tomu, že leží uprostřed Jihoafrické republiky, je tak jedním ze tří států na světě, který má hranice jen s jedním sousedem (ty další dva jsou Vatikán a San Marino)…
Hranice Království jsme překročili v poledne a hned v nejbližším „městě“ si udělali zastávku na oběd, na výběr bylo KFC nebo ulice… já zvolil risk a šel se najíst na ulici… sice jsem si vybral játra (omylem, ty totiž nemusím ani doma), ale nebylo to špatné… zapil jsem to lesothským pivem Maluti a pak už jen trávil…
Jak jsem napsal, Lesotho je vysokohorská země, jeho nejvyšší vrchol je stejná hora jakou uvádí Jihoafrická republika (což je zajímavé, protože hora opravdu leží na území Lesotha) a také tu je jediné místo v jižní Africe, kde se dá lyžovat…
Při naší cestě Královstvím jsme navštívili vesničku Kome, kde jsme viděli, jak tu lidé bydlí v jeskyních (jednoduché příbytky ve skále)… hned jak jsme swpřiblížili, vrhla se na nás asi dvacítka dětí… jeden malý klučík se mě chytl za ruku a nepustil se po celou dobu našeho pobytu… byl jsem z naší skupiny jediný, který tu získal kamaráda, tak ostatní spolucestující si mě fotili a špásovali, jestli jej prý beru s sebou do Evropy…
Pak už jsme se rozjeli do Masera, příhraničního a zároveň hlavního města… naše návštěva Království Lesotho tím po šesti hodinách skončila…
Večer jsme pak po dvanáctihodinové cestě dojeli do Bloemfontein, ubytovali se v hotelu a vyrazili na poslední večeři v jižní Africe… zítra nás čeká diamantový důl a přesun na letiště v Johannesburgu…
Ahoj Michal
PS: Přidám ještě jednu zajímavost z Lesotha: viděli jsme povoz tažený kravami a na něm chlapce s vařečkou, kterou používal k popohánění krav – ale nemlátil je… jen jim zdvihl ocas a vařečku strčil do zadku… takové místní „řazení“…
Den šestnáctý
Naposledy zdravím z jihu Afriky,
dnes jsme absolvovali posledních 500 km naší okružní jízdy autobusem… a jelikož jsme v zemi, která zažila zlatou horečku, rozhodli jsme se nad rámec programu navštívit diamantový důl… byl vybrán důl v městečku Cullinan, až za Pretorií, takže jsme museli vyrazit z Bloemfontein už v šest ráno… ještě jsem vlastně nepsal o časovém posunu, tak ten tu je přes zimu jen +1 hodina (v létě je čas stejný)…
Přidám ještě pár faktů z místního života o kterých jsem ještě nepsal:
– zdravotnictví tu není bezplatné (musí se platit pojistka, na kterou však nejchudší nemají)…
– důchody mají jen státní zaměstnanci (ostatní se musí zabezpečit sami)…
– děti ve škole musí nosit uniformu (platí ji rodiče, když na ni nemají, dítě nemůže do školy)…
– Nelson Mandela je tu všude, má tu ulice, sochy, náměstí, je na každé bankovce… jeho obliba je obrovská…
– bohužel stejně tak všude tu je velký počet HIV pozitivních (vzhledem k jejich přístupu k sexu se to asi moc lepšit nebude)…
Diamantový důl Cullinan je stále v provozu a je známý tím, že se tu v roce 1905 našel dosud největší čistý bílý diamant na světě… diamanty jsou získávány z lávy sopky (možné jen u sopek, které sahají do hloubky 120 km a víc)… na 10 g diamantů vychází vytěžení 100 tun lávy… původně jsme mysleli, že půjdeme i dolů do dolu, to by ale byla prohlídka na 4,5 hodiny, tak jsme brouzdali jen po povrchu… i tak to bylo zajímavé…
Teď už jsem na letišti v Johannesburgu a čekám na letadlo… odlétám v 20:15 hod., ráno v 6:00 hod. budu v Paříži… poprvé poletím největším dopravním letadlem současnosti, Airbusem A380… má dvě paluby a já jsem si včera večer při check-inu našel poslední volné místo na horní palubě… už se těším na bonusové zakončení této cesty…
Když jsem se teď díval na natočený materiál, musím uznat, že jsme viděli kus světa… nádherné Kapské Město s jeho Stolovou horou, mys Dobré naděje, nebezpečný Johannesburg, dunící Viktoriiny vodopády z obou stran, hlavní město Pretorii, safari v Botswaně a Jihoafrické republice, krásné Dračí hory, dvě malá království… vyšlo nám suprově počasí, vyšlo nám i složení skupiny a tak jsme mohli zažít i adrenalinové akce, ochutnat super jídla, moc dobrá piva a skvělá vína… hlavně jsme však aspoň trochu poznali způsob života místních lidí… když budu upřímný, tak ze začátku cesty si člověk všímal všech černochů kolem, ke konci už je bere úplně normálně… byla to opravdu zajímavá a pěkná cesta, moje první do Afriky…
Tak ahoj v Evropě!
Michal
