Den 1 – 3
Ahoj z Viñales,
ahoj z Kuby… opět jsem na cestách a po pěti letech opět na Ostrově svobody, starých aut a rumu… tentokrát jedu s Jančou a Ivčou a tedy po vlastní ose…
Je to už nějaký ten týden zpátky, kdy si mě holky pozvaly, abych jim řekl něco o Kubě a při té příležitosti mě nejdříve informovaly, že Janča střídá Ivčinýho kamaráda (podařilo se jim neskutečně levně změnit letenku) a posléze mi položily otázku, zda bych neletěl s nimi… no a jelikož termín úplně přesně zapadal do mé kreativní pauzy v bankovnictví, tak jsem ještě ten stejný den měl koupenou letenku… taková nabídka se totiž neodmítá…
Z Brna jsme na mé oblíbené letiště ve Vídni vyrazili autobusem RegioJet v 2:30 v noci… v 6:55 nám letělo letadlo KLM do Amsterdamu, kde jsme tentokrát neměli čas, abych holkám ukázal aspoň trochu z jeho lákadel, protože už za 1,5 hodiny (v 10:25) nám letělo letadlo do Havany… opět jsme letěli s KLM, které ani tentokrát nezklamalo… let trval úctyhodných 10,5 hodin, ale proběhl naprosto v klidu… tedy když Janča spala… jakmile se probudila, bylo o zábavu postaráno… a vůbec to nepřičítám tomu, že v KLM na rozdíl od SAS, se kterými jsme před dvěma týdny letěli do New Yorku, nám i v ekonomické třídě nabízeli dostatek nápojů včetně alkoholických…
V Havaně jsme z letadla vystoupili v 14:40 místního času (posun oproti České republice je o 6 hodin zpět), takže bylo brzké odpoledne a venku pod mrakem a nějakých 27 stupňů… na letišti jsme absolvovali standardní procedury – teda spíš jen holky, protože na pasovém si mě po prohlédnutí razítek v pasu vzali bokem a vyzpovídali – kde bydlím, kde pracuji, proč jsem na Kubě, kolik mám s sebou peněz, kde mám bankovní účet, kolik mám platebních karet s sebou, kolik z nich je VISA a kolik Mastercard… až pak mě umožnili vstoupit na území Kuby (tentokrát jsem dostal i razítko do pasu)… myslel jsem, že to nejhorší mám za sebou, ale chyba lávky… po pasové kontrole skenovali příruční zavazadla… a opět nastal problém… nelíbil se jim obsah mého batohu… a už mě vedli jako nějakého hříšníka na kontrolu… ještě jsem si musel vyzvednout velký kufr (přitom jsem stihl zamávat holkám a říct, že nevím proč mám zase problém) a pak už jsem čekal ve frontě na revision aduanal (celní kontrolu)… naštěstí jsem byl za člověkem, který šel do pěti minut na řadu… pak se to zadrhlo… skoro dvě hodiny jsem čekal než se dostane na mě… dvě vyčleněné pracovnice celní správy se nepřetrhly, jejich pracovní tempo bylo totiž typicky kubánské… no prostě hrůza… holky čekaly v příletové hale, kde mezitím sledovaly vřelá vítání kubánských rodin a pomalu vymýšlely co budou dělat, když mě nepustí do země… také ale našly objednaného řidiče, který nás měl odvézt na hotel a místo toho trpělivě čekal až projdu celnicí.. po těch dvou hodinách čekání (opakuji, že jsem byl hned na řadě) jsem se dočkal… celý tento problém a zdržení způsobil dron, se kterým jsem chtěl ulovit záběry kubánské přírody… každopádně mi byl dron protokolárně zabaven (v mezičase jsem zjistil, že je nelegální jej na Kubu vůbec dovézt) a mohu si ho vyzvednout až při odletu… tak to jsem zvědav… přitom za tuto „službu“ budu od 6. dne zabavení platit… poplatek se vypočítává z hodnoty věci… naštěstí pracovnice byly ochotné a po prvotním uvedení ceny dronu a po protočení panenek mi umožnily nahlásit nižší hodnotu… přesto mne to bude stát nějakých 1200 Kč…
Totálně zničený jsem nakonec prošel celní kontrolou a v příletové hale se potkal s holkami a naším řidičem, který nás posléze odvezl svým Chevroletem z roku 1952 do prvního ubytování na Kubě – je jím Hostal Peregrino Consulado… příjemný hotýlek nedaleko Capitolu a uliček staré Havany…
Právě tam vedly naše první kroky… navštívili jsme bar Lamparilla Tapas y Cervezas, kde jsme ochutnali první kubánské mojito a dali dobré burrito a tacos do žaludku… po večeři jsme se v potemnělých havanských uličkách prošli do baru La Bodeguita del Medio a La Floridita (oblíbené bary Ernesta Hemingwaye), kde jsme si za poslechu melodické živé kubánské muziky užívali místní atmosféru… následně jsme koukli na havanskou katedrálu a zamířili zpět do hostelu…
Havana se od mé poslední návštěvy moc nezměnila… stav mnoha budov se spíš zhoršil, vláda stále nemá prostředky k opravám budov a navíc Kubu častěji zasahují hurikány (poslední byl Irma vloni v září)… ale na atraktivnosti Havana nepřišla vůbec o nic… toto město, založené roku 1515 a často nazývané Paříž Karibiku má neustále svou jedinečnou atmosféru…
Detailnější prohlídku města jsme měli v plánu na úterý… vstávali jsme docela brzo (časový posun dělá své) a po snídani, kdy si Janča spletla mléko s jogurtem a ten si nalila do kávy, jsme si objednali místního průvodce… ten mohl až odpoledne o půl druhé, takže jsme nejdříve vyrazili vyměnit peníze (za 1 EUR člověk dostane asi 1,2 CUC – konvertibilní peso) a na průzkum podle vlastního uvážení… slunce pražilo a bylo docela dusno… přesto jsme prošli pořádný kus města a nakonec zamířili i na nábřeží Malecon (jeho zdi se přezdívá největší sedačka na světě – má 8 km a když neprší, tak tu sedí Kubánci vedle sebe a kochají se výhledem na vlny… nesmí chybět ani doutníky a rum…) a k hotelu Nacional de Cuba… další mojito na terase mafiánského hotelu nešlo odmítnout… ve čtyřicátých letech tu hlava místní mafie Meyer Lansky uspořádal největší setkání mafiánů v historii… o zábavu se jim tehdy postaral i Frank Sinatra…
Na cestu zpět do hostelu jsme zvolili coco taxi – žluté vozítko (motorka) ve tvaru kokosu… v polovině cesty jsme museli vystoupit, aby řidič mohl dolít benzín schovaný v nádobě za sedačkami, nahnout a protřepat vozítko, aby se ten benzín dostal do všech míst nádrže a my mohli pokračovat… v hostelu jsme potkali Juana… našeho odborného průvodce pro Havanu… hned jsme se s ním domluvili co chceme vidět, a tak nás svým Opelem z roku 1959 (od roku 2005 v něm má motor z Lady) odvezl přes čtvrť Miramar (tam jsme před pěti lety bydleli s Martou v hotelu Comodoro) do části Jaimanitas k místnímu umělci, který si jmenuje José Fuster… před lety se inspiroval Gaudim v Barceloně a od té doby svůj dům a okolí zdobí tisíci barevnými kachličkami…
Juan je již v důchodu, jeho tatínek byl Číňan a tušil, že angličtina bude hýbat světem, proto Juan již v mládí studoval na dvojjazyčné škole… později nějakou dobu žil v USA a přesto se vrátil… důvody nám neřekl, ale teď svou skvělou angličtinu zužitkovává při průvodcování…
S Juanem jsme strávili 3,5 hodiny… bylo to moc příjemné a poučné… zahrnul nás spoustou informací o historii i současnosti a jako bonus přidal zajímavosti jako například který dům je soukromý, který státní a kdo jej obývá… také se projevil jako velký milovník hotelů, protože věděl o každém kdy a kým byl postaven, kdo jej provozoval a teď provozuje a také kolik pokojů má… Juan vzpomínal i na to, jak měl jako malý hračky z Československa, při jehož zmínce si vybaví i naše auta Škoda, Tatra či Karosa… zmiňoval i kvalitní české zbraně… sám v souvislosti s režimem nevypadal nespokojeně, asi vše bere jak to je… každopádně nám zodpověděl všechny dotazy a i ten od holek na místní stomatologii… vše je zdarma, ale někdy (osobně si myslím, že často) se může stát, že na poliklinice zrovna nemají materiál na výplně a někdy tam nemají ani vodu… holky s hrůzou zjistily, že dentální hygienu zde neznají a parodontóza je všude kolem nás…
Když už jsme probrali všechny naše dotazy a Juan nám ukázal všechny havanské hotely – dělám si srandu – když jsme měli program splněný, zavezl nás až před Lamparilla Tapas y Cervezas bar, kde jsme si dali brzkou večeři…
Odpoledne v Havaně bylo několik dešťových přeháněk, proto jsme se po jídle už nikam nevydávali a zamířili na hotel, kde jsem si s holkami zacvičil jógu (jen pozici kočky, psa jsem už nedal) a dopsali pár řádků zápisků – původně jsme chtěli navázat na loňskou dovolenou v Thajsku a zahrát hru 6 bere, ale Janča vytuhla už v devět… ta dnešní mládež nic nevydrží…
Na dnešní den jsme měli v plánu přesun do Viñales – údolí, které je od roku 1999 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO a do stejnojmenného městečka… to je vzdáleno asi 170 km od Havany a tuto 2,5 hodiny trvající cestu jsme absolvovali ještě s jednou americkou turistkou, která byla ubytována ve stejném havanském hostelu… první polovinu cesty jsme byli jak na větrné hůrce – všechny čtyři okýnka byla otevřena a to na dálnici při až 140 km rychlosti vytvoří krásnou foukanou na hlavách vzadu sedících pasažérů, tedy nás tří… kubánská dálnice je plná děr, ale řidič asi někam spěchal, tak jsme čekali, kdy nám upadne kolo… navíc Janča si opět vybrala svůj denní příjem smůly a její okénko nešlo zavřít (než ho otevřela, zavřené bylo)… naštěstí ho řidič při přestávce dokázal opravit, protože další část cesty jsme jeli v obrovském lijáku…
Ještě musím zmínit, že než jsme v 11:30 vyrazili do Viñales, tak jsme si jako správní Kubánci sedli na ulici Prado pod stromy a dopisovali zápisky… přitom jsme dostali žízeň, takže tentokrát jsme náš první rumový koktejl měli už v 10 hodin (v úterý jsme vydrželi do 11 hodin)…
Ubytovaní jsme u Julia a Heliodor… ani jeden z nich neumí anglicky… jejich syn se sice snaží, ale i tak jsme zvědaví na čem jsme se vlastně domluvili… Kuba pure… nicméně toto ubytování jsem rezervoval přes Airbnb a tím, že už jde takto objednat i casa particulares (domácími pronajímané ubytování), tak už to přestává být ta pravá Kuba… naštěstí tu ještě moc nefrčí připojení na internet, jinak by to už byla normální země někde v Karibiku… nicméně ve Viñales jsme si koupili kupóny na internet (1 hodina stojí 1 CUC, a speciální kartičky se kupují jen u Centro Multiservicios de Telecomunicaciones – ETECSA) a po 2,5 dnech se připojili k internetu… sedíme v restauraci (tedy Janča kvůli signálu stojí naproti na ulici), kde jsme měli vynikající jídlo (já si dal grilované jehněčí) a snažíme se využít každé zaplacené minuty… i v tomto se Kuba změnila, ale alespoň můžu tedy poslat tyto zápisky…
Tak ahoj z Kuby
Michal
Den 4 – 5
Ahoj z Viñales,
jsme stále v městečku s nádhernou přírodou kolem a s dostupným internetem…
Ve středu odpoledne, třetí den naší cesty, jsem úspěšně odeslal zápisky, což byl velký pokrok… byl to totiž můj vůbec první email přímo z Kuby… jsem zvědavý, jestli pohledy, které se chystám poslat, půjdou rychleji než půl roku, jako posledně…
Vydatný odpolední déšť, kterým nás Viñales vítalo, rozbahnil nezpevněné cesty a ty asfaltové pokryl vrstvou vody… přesto jsme se po pozdějším obědě a odeslání všech elektronických zpráv vydali na průzkum okolí… Viñales není vůbec velké město, takže každá cesta vedoucí z hlavní silnice se při deštích po pár metrech promění v bláto a kaluže… proto jsme se po pár minutách otočili a vrátili do centra na hlavní náměstí… tam, v domě kultury, holky neodolaly vábení hudby a vzaly si půlhodinovou lekci salsy s rodilým Kubáncem… dost jim to šlo, podezíral jsem je, že doma potají cvičily… prý, že ne, že jim pomohlo to předchozí mojito… každopádně odcházely v euforii a ještě více naladěné na kubánskou notu a rytmus…
Na další drink jsme pak zašli do nedalekého baru Taracos, kde zněla kubánská hudba a kde holky chtěly zužitkovat právě získané zkušenosti… nakonec jsme zůstali sedět u stolu a popíjeli místní koktejly… holkám byly v baru nabídnuty další lekce salsy zdarma, ale tentokrát byl lektor odmítnut, protože za sloupem seděl slavný režisér, který si na Janču počkal až půjde ze záchodu… nakonec to nebyl režisér, ale zpěvák Raul Paz… i když Janča na něj má kontakt, přesto se její představa o roli v kubánském filmu rozplynula… a duet si s ním nedá… mezitím u stolu Ivču oslovil fanoušek extrémního lezení (zná Adama Ondru) z Kanárských ostrovů… dostala růži a hádanku odkud že je… holky naznaly, že je nejvyšší čas zvednout kotvy a bahnem se probrodit domů, což bylo nakonec pěkné dobrodružství, protože jsme zjistili, že Viñales potmě vypadá úplně jinak… chudák papá Julio na nás čekal do jedné ráno… těžko říct, co si o našem příchodu myslel, protože jeho španělštině nerozumíme, ale aspoň jsme si tak nějak potvrdili, že ráno máme snídani v 8:00 a v 9:00 vyrážíme do hor a na koně…
Čtvrteční ráno bylo výjimečné… nastal Jančin nejoblíbenější den v roce – měla totiž narozeniny… už při rezervaci ubytování jsem si s Juliem psal, jestli by šel zařídit pugét květin (psal jsem mu ve španělštině za pomoci překladače google, tak možná byl v úterý při našem příjezdu překvapen, že španělština je pro nás španělskou vesnicí)… a povedlo se… dokonce mě naši domácí překvapili, když vedle kytice růží Janči upekli i dort… bylo to od nich moc milé…
Po vydatné snídani nás v 9:00 vyzvedl místní chlapík a přivedl ke třem koním (Moro, Lucero a Ranchero), které se měli postarat o naši dopravu do kopců kolem Viñales, na tabákovou a kávovou plantáž… už od ráno docela silně pršelo… naštěstí Janča vzala s sebou na Kubu i pláštěnky, tak jsme byli aspoň trochu chráněni… na koních, které náš průvodce označil za semiautomatico (a mně říkal papá), jsme jeli docela dlouho… bahnitý terén koním problém nedělal, ale Ivča byla po celou dobu bílá jak stěna… nějak svému Rancherovi nevěřila… s úlevou pak sesedla u farmáře, který pěstuje tabák a vyrábí doutníky… přivítal nás, jak jinak než mojitem (však už byla naše hodinka – 10:00) a společně jsme si zapálili doutník… právě jeho výrobu nám po chvilce vysvětlil a ukázal… také nám prozradil, že místní musí 90% své produkce tabákových listů odevzdat vládě, zbytek si mohou nechat pro vlastní potřebu nebo prodej turistům… při pobytu na jeho ranchi jsme si vychutnali pohled na údolí Viñales a také pár chvilek bez deště…
Další zastávkou byla místní kávová plantáž, kde jsme se dozvěděli vše o pěstování a výrobě místní kávy typu arabica a místně jedinečného rumu Guayabita del Pinar, který se vyrábí z plodů guavy… myslím, že místo krve nám už koluje rum… asi i díky němu se z nás stali ostřílenější jezdci a cesta k naší poslední zastávce, kterou byl výhled na celé údolí Viñales, jezera a zvířata pobíhající volnou přírodou, byla v sedle koníků už úplná hračka… pravda, i na zpáteční cestě jsme neměli o zábavu nouzi… cesta byla díky neutuchajícímu dešti ještě více rozbahněná, a tak se Ivčin kůň rozhodl vyřešit své trable tím, že se tváří v tvář postavil jedoucímu náklaďáku… nevyšlo mu to…
V pořádku a s bahnem až za ušima, ale plní zážitků jsme se vrátili k Heliodor a Juliovi… jsou to srdeční a stále usměvaví hostitelé… mezi jejich první slova patřilo, že jsme od teď součástí rodiny a že jejich domov je i náš domov… vzhledem k menší jazykové bariéře nám pomáhají ruce, nohy a chabá slovní zásoba španělských slov… včera nám Heliodor připravila velmi chutnou a bohatou večeři… recenze na Airbnb nelhaly…
Posilnění jsme se vydali do města oslavit Jančiny narozeniny… už dopředu měla vyhlédnutý autentický podnik mimo hlavní ulici, který připomínal dřevěný srub, ve kterém nám na jukebox vyhrávala kočka… po náročném dni jsme se tentokrát rozhodli jít brzy spát, ale rytmus salsy holky opět nalákal do jednoho z místních podniků – tentokrát pravděpodobně místní diskotéky… naživo nám zahrála kubánská kapela, zazpíval kubánský zpěvák a zatančila kubánská taneční skupina… pak už byl prostor pro to vyzkoušet naučené kroky salsy… jelikož si pro Ivču přišel jeden z profesionálních tanečníků, zjistili jsme, že má-li člověk dobré vedení, zvládne i nezvládnutelné…
Dnes ráno nás v 9:00 vyzvedlo taxi colectivo – auto předělané na něco jako bus pro 15 lidí a řidiče… nabrali jsme další optimisty, kteří věřili, že na ostrově Cayo Jutia bude svítit slunce a užijeme si den na pláži… nejdřív jsme si užili pořádné naklepání během asi 55 km dlouhé cesty… časově trvala 1,5 hodiny… když už se nám zdála nekonečná, přijeli jsme na pláž a v ten okamžik se na nás vrhly tisíce komárů… a to tu máme vydržet 5 hodin… soutěž kdo zaujme nejvíce těchto nepříjemných a zbytečných představitelů hmyzu s přehledem vyhrála Janča, která v mžiku měla celá záda pokryta barevnými skvrnami… já jsem byl raději zabalen do mikiny a nohy mi pokrýval ručník, přesto mám také nespočet bodanců…
Po pár hodinách se na nás usmálo štěstí a vykouklo sluníčko, čehož holky samozřejmě využily a dopadlo to tak, že jsou opět členky rudého kmene… to já jsem si liboval, že jsem si na tento zájezd pořídil nové plavky a že mají kapsy na zip… tato výhoda je však podmíněna použitím onoho zipu – aspoň bych nepřišel o neurčitou sumu, která mi nejspíš vypadla, když jsem na konci pláže pozoroval focení nahoře bez…
Při cestě zpátky jsme zjistili, že pokud není místo pro dalšího pasažéra v taxi colectivo, není potíž se chytnout okénka a jet zvenku… jak to ten člověk dělal, bylo pro nás záhadou, protože co metr to brutální díra, takže bylo výhodnější jet celou cestu příkopy….
Teď už jsme po večeři a opět hltáme minuty na internetu… je to docela velký stres všechno stihnout při návštěvě restaurace, ale aspoň neponocuji s tabletem v ruce… zítra už Viñales opouštíme a uděláme si zastávku v Soroa…
Michal
Den 6 – 10
Ahoj z Trinidadu,
v sobotu jsme měli poslední ráno ve Viñales… v noci jsem prý mluvil ze spaní, já to však označuji za zaříkávání deště – ten se totiž spustil v pátek večer a celou noc bušil do střechy našeho přechodného viñaleského bydliště… každopádně moc úspěšný jsem nebyl, ráno pršelo stále vydatně…
Naposled jsme posnídali, vyrovnali účty a poděkovali Heliodor a Juliovi za krásné přijetí… jak jsem již psal, stali jsme se opravdu členy rodiny… Heliodor nám dokonce vyprala boty, které jsme měli na koních, ale protože neustále pršelo, neměly šanci uschnout, tak nám v kufrech budou dělat krycí odér proti citlivému čenichu celních psů…
V naší tradiční hodinu – 9:00 jsme nasedli do taxíku, který nám Julio objednal a vyrazili směr Soroa… opět jsme jeli autem z padesátých let, které bylo doplněno o výdobytky dnešní doby – autorádio (nebylo díky motoru vůbec slyšet), elektrické stahování okénka (silně zatmaveného i u spolujezdce) či digitální ukazatel rychlosti (podle mne jen orientační)… co na tom, že autu fungoval jen jeden stěrač (naštěstí ten u řidiče), chyběly bezpečnostní pásy (ty v době výroby auta ještě nebyly povinné) či do něj teklo přes těsnění předního skla… řidič si to v obrovském lijáku šinul po dálnici díra nedíra, kaluž nekaluž bez ohledu na možný aquaplaning (raději jsem ani nechtěl vidět ty sjeté pneumatiky) a bez ohledu na to, ze které strany se tu předjíždí (většinou stačí zatroubit)…
V Soroa nás něco kolem půl jedenácté v její vile Arcoiris přivítala Maria de Los Angeles… postarší žena, která má při ruce nejspíše služebnou a manžela, který je očividně velmi pyšný na svou hifi-věž, ovladač má v igelitu balený a tlačítka mačká s neskonalou něžností… váží si nejen hifi-věže, ale i motorky značky Minerva, kterou parkuje v obýváku vedle gauče… i přesto, že jsme mu vůbec nerozuměli, chrlil na nás spoustu španělských vět… jednou nám i zatančil… je to opravdový milovník hudby… dokud nám odpoledne nevypadl proud, rozléhala se domem hudba všech možných žánrů…
Ihned při ubytování mě od holek separovali (nevím, co stále mají s otázkou, jestli jsem jejich papá) a ubytovali do neskutečně růžové komnaty (růžové stěny, závěsy, deka, květiny a dokonce i růžové umyvadlo a záchod)… a když mě holky chtěly navštívit, Maria je za mnou nechtěla pustit… nevěděl jsem, co má za lubem, tak jsem se později v noci raději zamkl… na tomto místě bych chtěl napsat, že růžová je na Kubě v současnosti velmi oblíbenou barvou… růžový byl i dům Heliodor a Julia ve Viñales a nespočet aut v Havaně…
Venku se rozpršelo ještě více… ne nadarmo se vesnici Soroa, která leží 95 km jihozápadně od Havany říká „duha Kuby“… díky velkému množství srážek (ročně až 1300 mm) se v oblasti daří vysokým stromům a orchidejím… je tu zahrada skýtající na 700 druhů těchto rostlin, 22 metrů vysoký vodopád, kamenné lázně se studenou vodou ze sirného pramene a romantický Hrad v oblacích… no a právě oblaka plná deště nám odpoledne zabránila v Soroa cokoliv podniknout… jelikož jsme bydleli několik kilometrů od všech těchto zajímavostí, nešlo se v tom dešti nikam vydat… byli jsme jak uvěznění na pustém ostrově… odpoledne jsme tak strávili s naší tradiční dovolenkovou hrou 6 bere!… naštěstí jsme si mohli dát i šálek kávy a Maria připravila obědové pohoštění a večer i vynikající večeři – sporák měli na plyn, takže ten dlouhý výpadek proudu omezil jen zmíněnou diskotéku…
Začínám postupně uvažovat, že napíši průvodce, co dělat na Kubě, když prší… jsme bez internetu, tak snad se ještě nikde neformuje hurikán, jejichž sezóna začíná „až“ v červnu… to bych pak musel napsat i díl Na cestách s hurikány a tajfuny (ten jsem měl v Japonsku)…
Díky neustálému dešti nám místo komárů dělaly společnost mouchy… v jednu chvíli měla Janča na posteli několik desítek kusů této havěti… až večer jsme zjistili, že jediné, co je odpudí, je thajská kobří mast na bolavá záda…
Po večeři déšť víceméně ustal, tak jsme se při soumraku odhodlali jít na průzkum okolí… měli jsme na to jen dvě hodiny, než padne úplná tma a my bychom mohli zabloudit… můžu konstatovat, že jsme nakonec viděli po těch všech deštích neskutečně rozbouřený vodopád… úkol Soroa byl tak splněn…
V neděli se stalo něco naprosto nečekaného… vykoukli jsme z okna a svítilo slunce… sice stále bylo mezi hustými mraky, ale bylo tam… 5 minut… pak se opět zatáhlo… nasnídali jsme se, vyrovnali se s Marií, která mi u té příležitosti prozradila, že na velkých fotkách visících na stěnách jejího domu je její moc pěkná dcera, která v nedaleké Artemisi dělá zubařku… no kdyby toto tušily členky této mafiánské skupiny které se mnou cestují, určitě by chtěly na průzkum ordinace…
Jak jinak než v 9:00 jsme sedli do modrobílého starého chevroletu, který nás na jedno otočení klíčku (tedy bez přestávky) za 3,5 hodiny zavezl do Playa Giron… auto bylo opět apartně vybaveno – například přední okna se ovládala ulomenou a také jednou jedinou (putovní) klikou… nejednou mi spadla na zem… bylo totiž třeba ji velmi často použít, protože po cestě se střídal déšť s lijákem a bouřkou… jen prostřední část cesty byla víceméně bez deště s modrou oblohou a pár obláčky…
V Playa Giron (malinká obec s pár domečky) jsme ubytovaní u Xiomary v jejím hostelu Los Pinos… anglicky opět neumí, ale její manžel a syn už nějaké slovo vyplodí… dokonce jsme dostali přeložené menu, které si můžeme objednat… zaujal nás „talíř s nábytkem“, ale na večeři jsem si nakonec objednal humra a holky zůstaly u kuřecího…
Jelikož byla asi jedna hodina odpoledne a obloha slibovala vyčasení, hned jsme se vydali směr pláž… ta je od ubytování vzdálená asi 10 minut chůze, navíc je před ní vybydlená a zchátralá nejspíš ubytovna pro pionýry, takže jsem chtěl zjistit trochu více o vedle ležící Playa Cocos… cesta k ní však vedla po kamenné „promenádě“, kterou bičovaly vysoké vlny… přesto jsem šel… a už při druhé pořádně sprše došlo k tomu, že mi voda strhla z nosu mé brýle… a to někam mezi zkamenělé pobřeží… vzhledem k tomu, že brýle se bez brýlí těžko hledají, poprosil jsem holky o pomoc… nechaly se celé smáčet, ale nenašly je… už jsem se s jejich ztrátou smířil (vždy mám s sebou na cestách náhradní), když se do hledání zapojila kubánská rodina, kterou zlákaly vysoké vlny… a po pár minutách mi brýle našli… mírně poškrábané, ale našli… celí promáčení (ty velké vlny se opakovaly asi každých 15 sekund) jsme pak pokračovali na onu pláž, kde jsme ale do vody prakticky nevkročili, protože se opět spustil velmi silný déšť… vzali jsme nohy na ramena a utíkali směr Los Pinos…
Večer jsme si pošmákli na skvělé večeři, kterou nám Xiomara a její rodina naservírovala… je to už třetí casa particulares a je opět skvělá… ubytovaní jsme v zadní části domu, kde máme velký pokoj jen pro sebe… a jelikož spíme dohromady, tak už nejsem pánem klimatizace… holky se jí bojí jak čert kříže, takže trpím ve vlhkém vedru… v neděli v noci jsem aspoň otevřel ledničku, kterou máme na pokoji…
Pokud je vám Playa Giron neznámá, tak určitě znáte Zátoku sviní… zde se v roce 1961 odehrála CIA sponzorovaná invaze, kde na 1400 kubánských exulantů mělo pomoci svrhnout Fidela Castra… akce však byla z několika důvodů doslova zpackaná a víceméně napomohla směřování Kuby k Sovětskému svazu… dodnes jsou po okolí rozmístěny propagandistické billboardy připomínající vítězství socialismu nad imperialismem…
V pondělí jsme se probudili, jak jinak než do deště… noční silné bouřky byly sice za námi, ale déšť neustával… Xiomara a její manžel Ivan nám připravili úžasnou snídani… co se jídla týká, dost si to tu užíváme… můžu potvrdit, že nejlepší kuchyně je určitě domácí – v casa particulares se vždy vyplatí jíst…
Dopoledne jsme zvládli shlédnout několik filmů na tabletech, holky si zacvičily jógu, nalakovaly nehty – z nudy chtěly i mně, ale nemají s sebou odlakovač, tak jsem svůj odpočinkový spánek měl velmi křehký – co kdyby to zkusily… stále pršelo… lluvia, lluvia, lluvia… toto španělské slovo pro déšť si budu už navždy pamatovat…
Jelikož nám docházely vyměněné CUC, vydali jsme se déšť nedéšť v jednu odpoledne do centra Playa Giron… vyměnili peníze a zašli do baru nedalekého hotelu Cubanacán… na recepci byla i skupinka Čechů, ale do řeči jsme se s nimi nedali… naopak jsme se po jednom cuba libre vydali zpět do Los Pinos a objednali si mojito od našich skvělých hostitelů… odpoledne jsme strávili dlouhým nicneděláním, které mělo přečkat čekání na večeři… holky měly rybu a já krevety… mňam…
Nicméně pak nám všechno zhořklo… po chvíli, kdy jsem domácí informoval, že kvůli dešti chceme předčasně odjet v úterý do Cienfuegos, nám Ivan řekl, že vzhledem k dešti je dálnice na 3 dny uzavřena… v těchto chvílích by pomohla lepší znalost španělštiny… informací bylo hodně, ale ne všechny srozumitelné… nakonec jsme si ze slov autopista, agua, closed, 3 dias, no Cienfuegos, no Trinidad tu mozaiku poskládali… plán se nám začal hroutit… zasedli jsme nad mapu Kuby a přemýšleli, jak se z tohoto trable dostat… vzhledem k nedostupnosti internetu to bylo o hodně těžší, ale nakonec jsme se dohodli, že ráno moudřejší večera…
V úterý ráno jsme se probudili… a moudřejší nebyli… venku stále pršelo a Ivan nás zahrnul dalšími informacemi ve španělštině, ze kterých jsme pochopili, že spadlo několik mostů a že do Cienfuegos ani Trinidadu se nedostaneme… jedině do Havany či na Varadero… ale prý v devět přijede taxikář, který umí anglicky a řekne nám to v jazyku, který ovládáme… a chlapík přijel, potvrdil informace domácích, ale zároveň nám dal naději, že na Cayo Coco, kam jsme chtěli jet po Trinidadu, bychom mohli jet po severním pobřeží Kuby… jižní je zdecimováno dešti… naděje svitla, objednali jsme si večeři a zalehli do pokoje… v tom počasí nic jiného nešlo dělat…
Odpoledne, světě div se, víceméně přestalo pršet… aspoň ten nekonečný déšť se změnil v krátké přeháňky… vydali jsme se na procházku směr obchod, který je u hotelu Cubanacán… potřebovali jsme si koupit láhev rumu, abychom to ještě přečkali… domácí nám sice dělají moc dobrá mojita, ale čistý rum je rum… no a v obchodě pracoval Kubánec, který před lety studoval Karlovu univerzitu a posléze pracoval na kubánském velvyslanectví v Praze, a tudíž mluvil česky… nečekali jsme to, přesto jsme hned využili situace a zeptali se i jeho, jestli je Cienfuegos resp. Trinidad dostupný… první by prý měl být, druhý zatím ne… ale vše záleží na tom, jestli bude dál pršet… svitla nám naděje na vysvobození… no a jelikož později přestalo pršet úplně, přišel za námi i Ivan a zeptal se, jestli chceme ve středu jet do Cienfuegos nebo Trinidadu… prý to bude už nejspíš možné… my věděli, proč si kupujeme ten rum… hned jsme si připili, protože nám byl na středu 9:00 objednán taxík do Trinidadu… plány, které se už měnily, se změnily na ty původní… vidíme světlo na konci tunelu… na zdraví!!!
Dnes ráno jsme probudili plní nadšení, že brzo opustíme deštivé Playa Giron… naše nadšení ještě vzrostlo, když nám Ivan předložil účet za občerstvení a nebylo na něm vůbec žádné mojito… až teď jsme porozuměli, že všechny mojita byla zdarma… a my z té španělštiny pochopili, že jsou zdarma jen ty k večeři… napíšeme jim moc pěknou recenzi…
V 9:00 nás vyzvedl taxikář Nortal Diaz se svým Hyundai Tucson… naštěstí to bylo toto vozidlo, protože po pár kilometrech za Playa Giron jsme poznali, proč byla cesta na Cienfuegos zavřená… jelikož jsou všude kolem bažiny a ty ty předešlé deště moc nepohlcují, tak jsme se asi na 3-4 úsecích museli brodit vodou, která pokryla celou cestu… prostě jsme jeli jezerem… další nečekaný zážitek na této cestě s podtitulem Cuba autentica…
Nortal uměl anglicky, tak jsme se s ním domluvili, že nám udělá krátkou zastávku v Cienfuegos… delší bohužel nešla, protože se bál, že při návratu už těmi lagunami (kdyby znovu pršelo) neprojede…
Cienfuegos, což česky doslova znamená Sto ohňů, leží asi 230 km jihovýchodně od Havany… město bylo založeno v roce 1820 francouzskými imigranty… uspořádání ulic je ve městě přísně pravoúhlé… od roku 2005 je historické centrum města zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO… a právě v historickém centru jsme strávili asi 30 minut… město na nás udělalo velký dojem…
Po další hodince cesty jsme dojeli do Trinidadu do našeho ubytování u Joanny… podle recenzí jsem čekal, že nás uvítá vychlazeným pivem, ale nabídla „jen“ džus… máme moc pěknou terasu, kam jsme se ale jen zašli podívat, protože jsme hlavně chtěli projít uličky tohoto městečka… už před pěti lety mě uchvátilo… a dodnes neztratilo na svém půvabu… podle mě je to prostě nejhezčí město na Kubě…
Město založil v roce 1514 španělský conquistador Diego Velázquez de Cuéllar, což z něj dělá jedno z nejstarších kubánských měst… do Seznamu světového dědictví UNESCO bylo zapsáno v roce 1988 pro svoji koloniální architekturu… v okolí města se rozkládaly rozlehlé plantáže cukrové třtiny, které přinášely městu bohatství…
Trinidad jsme prošli velmi rychle, není nijak velký… navíc tu dnes bylo ohromné dusno… holky si sice užívaly slunečních paprsků, ale já jsem vážil každý krok… teď už pomalu zapadá slunce a jelikož tu máme konečně opět přístup na internet, tak právě teď na schodech u Plaza Mayor sepisujeme poslední věty zápisků a posíláme je do světa…
Michal
Den 11- 13
Ahoj z Cayo Coco,
už třetí den si užíváme all inclusive hotel na tomto nádherném kubánském ostrově…
Ve čtvrtek jsme se probudili ještě v Trinidadu u Joanny… opět neuměla prakticky ani slovo anglicky, ale přesto jsme se nějak domluvili… důležité bylo, že nám na ráno (tentokrát už na 8:30) objednala taxi na Cayo Coco… nasedli jsme do postaršího Peugeotu a za 245 km a 3,5 hodiny nás Mario Leon Montenegro vysadil na severu Kuby na jednom z jejich nejkrásnějších ostrovů… jsme v hotelu Melia Cayo Coco, kam Češi prý prakticky nejezdí…
Ve čtvrtek jsme už nic jiného nepodnikali, nechali jsme se akorát ubytovat (přestože check-in tu je až od 16:00, nedělali v poledne problém s pokojem), šli na oběd (all inclusive je zrádné), pak na pláž (bílý písek kam oko dohlédne) a k bazénu… podle holek jsem tu určitě měl mít možnost se pokochat, ale kdyby tu ve čtvrtek nebyly modelky předvádějící kubánskou módu (bylo to takové bizarní, když se procházely mezi obědvajícími hosty), tak tu nebylo nic k vidění… jen postarší páry z Německa, Francie či Kanady… no dobře, i ten mladší německý pár, který jsem sledoval při focení nahoře bez minulý týden na Cayo Jutia…
Cayo Coco je korálový ostrov, který je součástí souostroví Jardines del Rey (Královské zahrady) v Atlantickém oceánu… tento ostrov je od roku 1988 spojen s pevninou uměle vytvořenou hrází, která se při našem přejezdu zdála být nekonečná… od roku 2005 je na ostrově i letiště, odkud bychom měli zítra ráno odletět do Havany (aspoň si ušetříme více než šestihodinový přejezd autem)… ostrov je vyhledáván turisty z celého světa pro své překrásné pláže s bělostným pískem a průzračné moře, které je jako stvořené pro potápění… nachází se tu totiž jeden z nejdelších (až 400 km) korálových útesů na světě… delší je jen Velký bariérový útes u Austrálie…
Ve čtvrtek večer (ale vlastně kdykoli, kdy jsme zasedli ke stolu) jsme se moc dobře najedli… pak jsme se přesunuli do lobby na další módní přehlídku a koncert místní živé kapely… hráli skvěle… škoda, že byli přerušeni jakousi zábavou pro zhýralé hotelové hosty, kteří pod rouškou alkoholu jen tupě sledovali snahu ukázat kubánské tance… nevím, neměl jsem z toho dobrý pocit… prostě mi to připadalo jako zábava pro vyšší vrstvy (nebo ty, co si to dokáží zaplatit), což opravdu nemám rád… asi začínám fandit Fidelovi… no a když jsme u Fidela, který už nějaký ten měsíc odpočívá na hřbitově v Santiago de Cuba, a jeho bratr Raul v dubnu letošního roku předal prezidentský post (šéfa komunistické strany si ponechal), tak teď něco o novém prezidentovi Kuby:
Miguel Diaz-Canel Bermudez se narodil v roce 1960 (a tedy až po revoluci) ve městě Placetas v provincii Villa Clara… na univerzitě v Las Villas vystudoval elektrické inženýrství a do roku 1986 pracoval v kubánských ozbrojených silách… posléze působil v nejvyšších politických strukturách regionu Villa Clara, kde získal pověst pilně pracujícího a svědomitého úředníka… svůj současný post si prakticky vyseděl, vždy byl blízko Castrům se kterými samozřejmě sympatizoval… proto se nečeká žádná velká změna ve směřování Kuby… za prvé Raul Castro bude stále tahat za nitky a za druhé v Americe je prezidentem Donald Trump, který po svém nástupu opět trochu zmrazil vztahy, které se za Baracka Obamy posunuly směrem k usmíření… nechme se překvapit, každopádně od roku 1959 je to první prezident mimo bratry Castrovy…
Dost bylo politiky, věnujme se tomu, co jsme zažili v posledních dnech… a teď myslím to, že ten vytrvalý déšť měla na svědomí první tropická bouře atlantické hurikánové sezóny letošního roku – jmenovala se Alberto a byla první od roku 1976, která vstoupila do Mexického zálivu v květnu… takže zrovna, když jsme tady… navíc prý byla i nejsilnější bouří z hlediska poklesu tlaku od roku 1951… co k tomu dodat, snad jen, že má na Kubě na svědomí 4 lidské životy a že jsme rádi, že už je za námi…
Pátek, první červnový den, byl opět skvostný… ráno jsme se probudili, zašli si na skvělou snídani, holky si zacvičily jógu a pak jsme se vyplázli na pláži a u bazénu… co jiného jsme tu měli dělat… no dobře, ještě jsme si zašli na masáž (Ivča záda, já nohy), kterou nám provedl masér, který dříve provozoval sportovní střelbu a své první vítězství oslavil v Brně… vzpomínal na dřívější skvělé vztahy Kuby a Československa, ale nejvíc mu udělalo radost, že jsme mu svou přítomností připomněli to jeho tehdejší vítězství…
Nesmím zapomenout ani na svým způsobem komickou scénku (která je až k neuvěření): holky seděly u oběda v restauraci, když najednou ke stolu přistoupila starší Američanka a vzala Janči její taštičku s mobilem, pár drobnými a telefonem na Raul Paze… normálně ze stolu… Janča byla v takovém šoku, že až po chvíli se zvedla, zašla k paní a slušně požádala o vrácení ukradené taštičky… paní jakoby se nemetlo vstala a vrátila ji, přitom něco pronesla o tom, že má stejnou… a když už byla opět u našeho stolu, zalíbila se jí moje kšiltovka… tu už si ale nevzala…
Včerejší i dnešní večeři nám rezervovali v restauraci a la carte, kam je pro pány povolen vstup jen v dlouhých kalhotách… vzhledem k tomu, že tu mám s sebou jen rifle, riskl jsem kraťase a vyšlo to… byl jsem sice jediný nedbající dress codu, ale co už…
Dnešek byl prakticky kopií toho včerejšího… je tu v hotelu sice hodně animačních programů, ale vše ostatní se tu spojuje do slov vedro, voda, písek, jídlo a nicnedělání… takže se vlastně už těším, že jedeme dál… taková dovolená není pro mne… věřím, že pochopíte, že se už moc rozepisovat nebudu a pošlu zápisky i pár fotek do světa…
Michal
Den 14 – 16
Ahoj z Vídně,
už jsme opět v Evropě… pomalu končíme naši 16 dnů trvající cestu… a pokud někomu v mých emailech chybí den číslo 13, tak ujišťuji, že jsem žádný nevynechal, jen jsem u emailu z Trinidadu na jedno číslo zapomněl… tak mi ty dny na Playa Giron splývaly…
V neděli jsme měli hodně brzký budíček… v 5:00 jsme vstávali, abychom v 5:50 byli v lobby, kde nás měl vyzvednout autobus a dopravit na zmíněné letiště na Cayo Coco… v 8:30 nám mělo letět letadlo do Havany… ještě odpoledne předešlého dne jsme nevěděli jestli, a pokud ano, tak kdy poletíme… letenku jsem kupoval s vědomím, že není pevně stanovený čas odletu… ten se prý dozvíme až den předem… tak jsme si přáli letět v rozumnou dobu, abychom ještě využili nadmíru kvalitních služeb hotelu, až jsme byli „potrestáni“ touto ranní hodinou… navíc jsme v lobby byli zbytečně brzo, protože autobus pro nás přijel (aspoň, že odvoz byl v ceně letenky) až v 6:25…
Letadlo nakonec odletělo v 8:15, bylo to ATR kubánských aerolinek Cubana a bylo poloprázdné… v Havaně jsme přistáli za hodinu… i tady na nás čekal odvoz až prakticky k ubytování… tím bylo Ada Colonial Old Havana, které jsem schválně vybral s ohledem na možnosti prozkoumání této části staré Havany… a taky protože bylo blízko muzea rumu Havana Club… mimochodem, zakladatelé této značky (stejně jako rodina Bacardi) po revoluci opustili Kubu, ale nepodařilo se jim (narozdíl od Bacardi) uchránit vlastnictví značky (toto se v muzeu nedozvíte)…
Tentokrát nás metropole Kuby uvítala 30 stupni a modrou oblohou… dali jsme si menší snídani v podniku, kde Janča při odchodu dostala do ruky lístek s tajným vzkazem – stálo na něm „you have beautiful eyes“ – a protože ubytování ještě nebylo připraveno, tak jsme si tam nechali jen batožinu a zašli na nedaleké náměstí Vieja, k přístavu a na náměstí Armády… slunce pražilo o sto šest… pak už jsme se ubytovali a odpoledne zašli do oblíbeného Lamparilla Tapas y Cervezas baru… holky mě pozvaly na večeři a drink… při našem posezení na Ivču házel očka místní popelář… nereagovala, takže nevíme, jestli jí nabízel zajištěný příjem (Havana je plná odpadků, takže bude mít vždy práci) nebo jen bezplatnou projížďku městem na stupínku popelářského vozu…
Uličky Havany jsme měli už docela prochozené, přesto jsme večer nemohli zůstat na ubytování – za prvé kvůli jedinečné atmosféře, která panovala venku a za druhé, protože jsme museli najít náměstí s wifi připojením… chtěl jsem udělat check-in na zpáteční lety… ale když jsme na wifi konečně narazili, došla mi baterka v mobilu i v tabletu…
Včerejší ráno bylo naše poslední na Kubě… opět jsme dobře posnídali v naší casa particulares a jelikož jsme pokoj měli opustit v poledne, vyšli jsme znovu směr internetové náměstí (to se bezpečně pozná podle spousty mladých lidí lešticích displeje mobilních telefonů)… tentokrát se s letenkami už vše podařilo, takže mohl následovat check-out v Ada Colonial, návštěva muzea rumu (konečně doplněného o klimatizaci, která mi v tu chvíli zachránila život) a poslední kubánský oběd… samozřejmě jsem nemohl odmítnout plody moře… a holky kuře… a to každá hned celou půlku…
Večer jsme si vyzvedli kufry a v 18:30 nás opět jeden ze starých chevroletů odvezl na letiště… jeli jsme s předstihem, protože jsem nevěděl, jak dlouho bude trvat vyzvednutí uschovaného dronu… a udělali jsme dobře… společně s jednou pracovníci celní správy jsem prošel snad celé letiště… nejdříve mě protáhla z odletové do příletové haly… pak jsme společně hledali odpovědného člověka, který potom asi čtvrt hodiny hledal balíček s mým dronem… když už jej našel, tak mu jak na potvoru spadl na zem… beze slova omluvy (a nebylo to tím, že anglicky prakticky neuměli) mi nařídil zaplatit 37 CUC (nakonec to bylo méně, než indikovali první den) a opět jsem musel do odletové haly… což obnášelo už třetí bezpečnostní kontrolu…
V 22:40 jsme opustili Kubu… letadlo Air France mířilo do Paříže, kam jsme dolétli za ani ne 8 hodin… navíc jsem skoro celý let prospal, takže to byla dokonalá teleportace… na letišti Charles de Gaulle jsme díky dřívějšímu příletu měli víc času na přestup, ale i ten nám rychle utekl… letiště je rozlehlé a kontroly tu jsou co 100 metrů… je tu i spousta obchodů, takže holky měly opět co dělat… v 17:05 nás začali pouštět do letadla, ale do vzduchu směr Vídeň jsme se dostali až v 18:25, prakticky přesně na minutu s hodinovým zpožděním… údajně kvůli silným bouřkám na východě Francie… let proběhl nakonec v pohodě, jen jsme nestihli vlak, kterým jsme měli jet a čekáme na autobus RegioJet, který pojede v 21:30 a v Brně bude před půlnocí, tedy 24,5 hodin od nasednutí do taxíku v Havaně…
Končí další z mých cest… tentokrát jsem se poprvé vrátil na místo, které jsem již navštívil (počítám vzdálenější destinace) a musím konstatovat, že je hodně poznat, že se Kuba mění… když Raul Castro přebíral v roce 2008 vládu po svém bratrovi, většina obyvatel neměla počítač ani mobil, nemohla cestovat a nemohla podnikat… dnes je na jedenáctimilionové Kubě asi 600 tisíc podnikatelů, 5 miliónů mobilů, prosperující realitní trh a jedno z nejrychleji se rozšiřujících letišť světa… díky ekonomickým reformám mohou Kubánci podnikat v desítkách oborů od zemědělství přes turismus až po stavebnictví… a tito Kubánci bohatnou… blahobyt si zlepšují především díky turismu, kde se příliv cestovatelů více než zdvojnásobil… zároveň ale tři čtvrtiny obyvatel pracuje v neefektivním plánovaném hospodářství sovětského střihu… průměrná mzda je v přepočtu 630 Kč měsíčně a většina lidí musí spoléhat na finanční pomoc od příbuzných v zahraničí…
Pokud uvažujete o návštěvě Kuby, neodkládejte ji… než se změní úplně… zatím má stále svůj šarm a bezprostřednost… kvůli izolaci v ulicích stále jezdí stařičké chevrolety, z barů zní danzon a rumba a v centru Havany pobíhají slepice… ale až se příležitosti chopí i ti, kteří zatím posedávají s lahví rumu v upocených tílkách ve stínu polorozbořených domů, tak bude pozdě…
My jsme si Kubu náležitě užili… viděli jsme Havanu, Viñales, Soroa, Playa Giron, Cienfuegos, Trinidad a Cayo Coco… jeli jsme starými auty přes děravé dálnice, cválali na hřbetu koní v rozbahněném terénu, letěli místními aerolinkami nad krásnou kubánskou přírodou… zažili bouři Alberto a poznali jak může pršet i zespodu… vypili desítky vynikajících koktejlů a vykouřili jeden doutník… vyzkoušeli jsme i all inclusive hotel a jeho bělostné pláže… nic ale nemá na casa particulares a kontakt s místními Kubánci… díky tomu jsme měli aspoň trochu možnost poznat, jak lidé žijí… jak jsou jejich domácnosti plné rodinných příslušníků všech věkových skupin žijících pospolu (často i v jedné místnosti)… a to je k nezaplacení (přitom to bylo levné)… prostě Cuba autentica…
Michal
