Den první a druhý
Ahoj, zdravím z Kuby!
Konečně jsem uskutečnil léta plánovanou cestu na Ostrov svobody… chci tu totiž zažít atmosféru vlády bratrů Castrových – předpokládám totiž, že už dlouho trvat nebude… byl jsem na cestu tak natěšen, že jsem noc před ní spal asi jen jednu hodinu…
A aby byla zábava dvojnásobná, jedeme dva… já a Marta…
Cesta začala v úterý brzo ráno… autem jsme se vydali do Vídně, letecky pak do Frankfurtu a následně přímo na Varadero… kromě malého zpoždění letadla z Vídně, proběhlo vše bez problémů…
Na Kubě nás přivítala teplota 25 stupňů a dost velká vlhkost (ale to je první dojem, jinak tu je lépe než třeba v Asii). Celníci si každého z nás vyfotili (s brýlemi i bez), pak nás nechali projít bezpečnostním rámem a bylo to… jsme na Kubě…
Letenky jsem kupoval zvlášť, stejně tak poznávací zájezd po Kubě a následný pobyt na Varaderu – proto ve mně trochu hrklo, když jsem nás hlásil u Neckermanna a nebyli jsme na seznamu… prý, že nemáme transfer v ceně… nakonec se vše vyřešilo, nasedli jsme do autobusu a s dalšími účastníky zájezdu zamířili do hotelu ve 120 km vzdálené Havaně…
Po ubytování jsme hned zašli vyzkoušet místní pivo (značky Bucanero) a samozřejmě rum… barman byl překvapen, že tu v hotelu jsme i my, Češi… prý jich tu moc nebývá… shodou okolností jsme ale dostali pokoj, kde u umyvadla v koupelně je nalepená nálepka s českým popisem: zde si omyj penis…
Dnes ráno jsme vyrazili na první den poznávání Kuby… na západ, do oblasti Pinar del Río – tedy tam, kde se pěstuje ten nejlepší tabák… stejně jako ve Vietnamu, jsem i zde dostal možnost shlédnout místní jeskyni… pluli jsme na loďkách jako na Punkvě (asi vědí, že za mala jsem byl často v Moravském krasu); předtím jsme ale ještě ochutnali čerstvě vylisovanou šťávu z cukrové třtiny s likérem místní produkce…
Následně jsme navštívili místní rodinu, která pěstuje tabák (měla být jen pro nás, ale autobusy se u jejího stavení střídaly jak na běžícím pásu…); tabákové plantáže tu jsou soukromé, know how jak pěstovat tabák se dědí z generace na generaci… samozřejmě, že stát nepřijde zkrátka, 80-90% produkce se musí prodat státu…
Cestou jsme se dozvěděli spoustu informací o tabáku, ale také například, že
– na Kubě je 8 bankomatů, z toho 10 je poroucháno – platí se tu prakticky jen hotově – turistickou měnou CUC…
– pro Kubu je výhodnější veškerou produkci cukru vyvézt a domácí spotřebu pokrýt cukrem z Brazílie…
– Kuba není ostrov, ale souostroví více než 4000 ostrovů…
Večer jsme na vlastní pěst vyrazili do samého centra staré Havany… navštívili jsme oba bary, kde svého času popíjel Hemingway – vzali jsme si jeho heslo „když Mojito, tak v La Bodeguitě, když Daiquiri, tak v La Floriditě“ důsledně k srdci – v La Floriditě jsme ochutnali několik velmi dobrých (a místu cenově odpovídajících) daiquiri… hrála tam skvělá hudba, zpěv se sice po nějaké době opakoval, ale atmosféře to neuškodilo… V La Bodequitě jsme ochutnali mojito… tento lokál má úplně jinou atmosféru… opět tam hrála super hudba, opět bylo narváno k prasknutí, tak jsme se na závěr v euforii podepsali na zdi tohoto baru…
Cesta zpět zakončila skvělý den – stopli jsme si auto – modrý Buick roku výroby 1956 a nechali se zavést zpět do Hotelu Comodoro, jednoho z hotelů, který svého času patřil mafiánům… tam jsme samozřejmě dali další rumy na dobrou noc…
Michal
Den třetí
Opět zdravím z Havany!
Dnes byla na pořadu prohlídka hlavního města Kuby, ve kterém žije něco přes 2,6 mil. obyvatel… celkově jich na Kubě žije asi 11,2 mil… náš průvodce, Leonardo, tvrdí, že nikdy nedosáhnou hranice 12 mil… – prý za to může ženská emancipace… i tady?
Prohlídku Havany jsme začali stylově – nákupem doutníků v prodejně značky Romeo y Julieta, následované prohlídkou muzea značky Havana Club… na jejím závěru jsme dostali panáka rumu (bohužel ne toho, jehož láhev je popsána zlatým písmem, samotný rum je 30 let starý a jedna láhev stojí 1.700 CUC asi 33.700 Kč) a pak šli do pořádně prosluněných ulic Havany…
Prošli jsme starou části Havany skrz na skrz, podívali se na různá náměstí, do různých paláců a s různými pocity jsme také degustovali doutníky (současně s dalším panákem rumu)… výrobu doutníků nám předvedla mladá Kubánka – každý doutník se skládá z pěti listů, denně by pracovník v továrně měl vyrobit 110 – 150 doutníků (pokud jich vyrobí více, může si dva odnést domů)…
Na skok jsme navštívili i „muzeum“ veteránů – to, když na jednom z náměstí hrdě vystavovali nablýskaná auta, z nichž žádné nebylo mladší 62 let… je známo, že na Kubě jezdí nespočet starých aut, přitom za nejlepší značku je tu považována Lada – ta totiž v době krize jezdila i na šťávu z cukrové třtiny s kapkou limetky…
Dnes jsme se také dozvěděli, že Kuba žije z turismu (loni sem přijelo 2,8 mil. turistů); těžby niklu; „vývozu“ zdravotnického personálu (jen v Bolívii postavili a provozují 26 nemocnic); peněz od exilových Kubánců, a teprve až potom z exportu rumu, tabáku a mořských plodů…
Odpoledne jsme navštívili zmenšenou kopii amerického Kapitolu a taky hotel Nacional de Cuba, který byl dříve hlavním sídlem mafie… to už se moře rozbouřilo tak, že vlny bičovaly malebné nábřeží Malecon do výše několika metrů…
Posléze jsme se dozvěděli, že večer letíme do Santiago de Cuba z vojenského letiště u Havany…
Dnes tedy budeme nocovat v Santiago de Cuba…
Michal
Den čtvrtý
Tady Santiago de Cuba!
Včera jsme přeletěli místní linkou na východ země – opravdu malé vojenské letiště bylo připraveno prakticky jen pro nás… letadlo bylo vrtulové, let trval asi 1,5 hodiny a proběhl naprosto bezproblémově (po přistání nám Leonardo řekl, že poslední nehoda s turisty se tu stala asi před rokem)…
Jsme tedy na východě země a poznáváme jaké tu panuje horké počasí… je tu 32 stupňů ve stínu, nebe bez mraků… je prostě vedro (a to tu je zimní období – v létě tu panují teploty kolem 46 stupňů a 90% vlhkost)…
V tomto počasí nás Leonardo nejdříve zavezl k nejvýznamnějšímu kostelu na Kubě – je v něm umístěna soška – královna Kuby, kterou pokřtil papež Jan Pavel II, když jako první papež vůbec navštívil v roce 1998 Kubu… cestou si vyslechneme informaci, že na Kubě je asi 2% katolíků, 4-5% evangelíků a 80% vyznává náboženství Santoria… víra tu údajně nikdy nebyla zakázána (nesmí ale sloužit politickým účelům)…
V kostelech bývá většinou ticho… v tomto nás však překvapil hlasitý dětský řev/pláč – po chvíli jsme objevili, že tu za pomoci elektrického strojku zbavují malého Kubánce jeho kudrnatých vlasů… že by tu elektřina byla jen v kostele?
Následně jsme se zahřáli na hřbitově, kde je pochován kubánský národní hrdina José Martí (vůdčí osobnost kubánského hnutí za nezávislost na Španělsku, básník, novinář), sledovali výměnu čestné stráže u jeho hrobu, prošli kolem několika hrobů rodiny Bacardi (hrob zakladatele známé značky tu ale není) a poslouchali způsob, jak se na Kubě v současnosti pohřbívá…
Leonardo nás nepotrápil ještě dost, tak jsme se vydali do rozpálených uliček Santiaga de Cuba… město je úplně odlišné od Havany, stejně tak jeho obyvatelé… jeho okolí loni během pár hodin poničil hurikán Sandy, s ním pak na Kubu přišla i cholera… dezinfekce rukou při vstupu do restaurace tu je skoro povinnost…
Měli jsme možnost zahlédnout i továrnu, kde vznikl rum značky Bacardi – znak netopýra v jejím logu pochází z události, kdy Santiago de Cuba postihlo zemětřesení, a v továrně zůstala nepoškozena jen hala, ve které byla kolonie netopýrů… Bacardi se už na Kubě nevyrábí, v novější továrně po Bacardi produkují rumy jiných značek (ale ne Havana Club, jak se někdy mylně uvádí)…
A abychom si vedra užili dosytosti, zamířili jsme na krátkou prohlídku obranné pevnosti pár kilometrů za městem – útěchou nám byl první pohled na Karibik…
Závěrem dne jsme se byli podívat na bývalou slepičí farmu – zde se roku 1953 zformovala skupina kolem Fidela Castra – ta ještě úspěšná nebyla (k Fidelově překvapení, vojáci v kasárnách Moncada, na které zaútočili v době karnevalu, neslavili, ale čekali na něj)… až za několik let, ve vězení, založil Fidel Hnutí 26. července (datum útoku na kasárna), které provedlo na Kubě revoluci…
Celý den bylo neskutečně teplo, pár jedinců to poznamenalo, i my večer strávíme v hotelu (už nás totiž nebaví objednávat si panáky na baru, tak jsme si koupili hned dvě láhve 15letého rumu Matusalem…)
Michal
Den pátý
Ahoj z Camagüey!
Po celodenním přejezdu (326 km) do střední části Kuby jsme dorazili až sem…
Dopoledne jsme krátce zastavili v městečku Bayamo, povinně si poslechli pár kubánských písniček, přičemž nás animátorka snažila probudit k nácviku salsy a dalších tanců (většina z nás však jen odpočívala na židlích – včerejší horký den opravdu pár jedinců zmohl)…
Celou cestu jsme poslouchali historii Kuby od jejího objevení Kryštofem Kolumbem 1492 až do současnosti… probrali jsme nadvládu Španělů, závislost na USA, závislost na Sovětském svazu, cestu reformami, i kolik děti mají Fidel a Che Guevara – docela dost věcí na přetlumočení…
Také jsme zjistili, že čeština tu není až tak vzácná – teď nemyslím autobus cestovky BUBO, který byl ve stejném hotelu jako my, ale to, že náš řidič na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pracoval v Československu… stejně jako další jeho kolega, kterého jsme potkali v Bayamo – u hotelu, kde nás u vchodu vítala paní se „Savem“ – všichni jsme si museli dezinfikovat ruce… asi věděli, že přijíždíme ze Santiaga…
No a náš průvodce, je synem konzula, který měl působiště v bývalé NDR – Leonardo žil jako dítě několik let v Berlíně a pak i tři roky v Praze (ale obklopen němčinou, takže česky nemluví)… svět je malý…
Cestou jsme pak měli už jen oficiální „pipi pause“ (jak neustále opakoval Leonardo), při ní jsme viděli silně vrzající vlak – spíš jeden velmi pomalu jedoucí motorový vagón (na Kubě snad není jediný přejezd se závorami) a dojeli jsme do hotelu, jehož „atrakcí“ byly prosklené dveře do koupelny/záchodu…
Jako zatím každý večer, jsme skončili na baru… otestovali jsme 15letý rum Havana club (až při placení jsme zjistili, že jeden panák stojí 350 Kč), dali suprová Mojita (rumu tam bylo neúrekom) a poslouchali zpěv a hudbu kvarteta z Camagüey – rozhodli jsme se koupit jejich CD (to tu nabízí každá skupina po svém vystoupení), ale měli jen jedno na celý hotel (a už ho prodali), tak nám nabídli, že pro něj skočí domů a za hodinu jej přivezou… když jsme šli na pokoj, udýchaný hudebník běžel za námi, CD v ruce… čerstvě vypálené…
Michal
Den šestý a sedmý
Tady pláž Karibského moře!
Dostali jsme se do all inclusive hotelu u Karibiku (příjemná změna oproti původnímu programu)…
Cestou jsme ale museli urazit dalších 253 km… ráno jsme absolvovali prohlídku městečka Camagüey – ujala se nás místní „průvodkyně“ a neustále na nás křičela „weiter, weiter“ (dále, dále)… pěkné městečko s pěkně upraveným náměstím – sami si ho opravily rodiny, které na náměstí žijí – což je podle Leonarda na Kubě výjimečné…
V autobuse nám Leonardo vykládal o denním životě místních Kubánců… mají na měsíc příděl 1 kg rýže, 1 kg fazolí, 1 mýdlo… mléko dokáže kubánská vláda zajistit jen dětem (do sedmi let), důchodcům a těhotným ženám… Kubánci doplácí na americké embargo, které platí od roku 1962 (americké firmy nesmí obchodovat s Kubou (např. Coca Cola tu je, ale vyrobena v Mexiku), Američané nesmí jezdit na Kubu (postupně se to uvolňuje), apod.)… Doplatili také na rozpad Sovětského svazu – ze dne na den přestala do země proudit pomoc ze zemí východního bloku a Kubánci se museli začít starat sami o sebe… a to stále ještě dnes neumí… v osmdesátých letech prakticky nepracovali, přesto měli všeho dostatek – díky penězům ze Sovětského stavu a bratrských států…
Náš dnešní hotel (budeme tu dvě noci) leží na pěkné pláži u Trinidadu, jednoho z nejbohatších měst koloniální doby – jako jediné město tehdy obchodovalo s cukrem a kávou se světem napřímo… ale po vzpouře otroků, kteří celé plantáže zničili, upadlo v zapomnění… Kubánci si na něj vzpomněli až v padesátých letech 20. století… postupně jej opravují…
Prohlídka města byla na programu až dnes dopoledne… městečko jsme prošli celé pěšky a je to opravdu nádherné město… včetně jeho okolí – ty panoramata… také je od roku 1988 zapsáno na seznamu kulturního dědictví UNESCO….
Opět jsme se zúčastnili kulturní akce – potomci místních otroků se nás snažili naučit rumbu (opět bezúspěšně)… při produkci jsme skoro přišli o jednoho účastníka zájezdu – v domnění, že na něj vystupující hází živého hada (bylo to jen tlusté lano) vyskočil úlekem bleskově ze židle… pak si po zbytek dne potichu pobroukával – asi následek šoku…
Cestou jsme zkoukli údajně živého krokodýla a želvu, která po vhození 1 CUC zazpívá kubánskou národní hymnu (tak pravil Leonardo)… procházku městem jsme zakončili ve věznici… naštěstí bývalé – měli jsme tam oběd… jídlo tu obecně není nijak pestré… je vždy chutné (je poznat, že vepříci tu jsou živeni poctivě), najíme se dostatečně (třeba kombinace rýže s černými fazolemi), ale není to důvod, proč by se na Kubu jezdilo… tím je pro hodně turistů překrásné moře…
Takže celé dnešní odpoledne jsme odpočívali na pláži u Karibiku… někdo na lehátku, někdo ve stínu nedaleko baru…
Michal
PS: pokud požijete větší množství rumu, nevydávejte se po tmě na pláž… druhý den se vás všichni budou ptát kde jste se zranil…
Den osmý a devátý
Tady pláž Atlantského oceánu, jsme ve Varaderu!
Poslední den poznávací části zájezdu byl už jen přejezd do tohoto vyhlášeného letoviska… ale pozor, Varadero je sice na Kubě, ale Kuba není Varadero… je to úplně jiný svět vytvořený pro turisty… místní využili toho, že pláže zde omývá blankytně modrý Atlantský oceán (jsme v Mexickém zálivu) a postavili tu celou řadu hotelů (jsou státní, firmy si je jen pronajímají), platit se tu dá i EURem… taky Kubánci tu pracují v trochu rychlejším tempu…
Jedna zastávka na cestě sem přece jen byla – u památníku Che Guevary v Santa Clara… Fidelův spolubojovník, Che Guevara padl roku 1967 v Bolívii, kde se snažil připravit revoluci, která by odstarovala další podobné v celé Latinské Americe… ale až v roce 1997 byly ostatky Che (v překladu ten, který pochází z Argentiny) spolu s dalšími bojovníky převezeny sem… do památníku se nesmí vzít nic s sebou, žádný foťák, žádaná kamera, žádná kabelka…
V autobuse jsme opět měli možnost poslouchat něco o naší zemi – to, když nám Leonardo vyprávěl, že Che Guevara na své výpravy do Konga (kde taky bojoval) létal přes tehdejší Československo… nebo když Leonardo prohlásil, že nejlepší pivo na světě není německé ani rakouské, ale české – autobus plný Němců (a Rakušanů) se nezmohl na jediný protest…
Taky jsme se dozvěděli, které koktejly vznikly na Kubě – např. známý Cuba libre namíchali Kubánci jako uvítací drink Američanům po vítězství nad španělskými kolonizátory – rum reprezentuje Kubu, Cola zase Ameriku…
Takže jsme v dalším all inclusive hotelu, ale mnohem lepším… dokonce tu mají oddávací síň… a protože na Kubě je možné se rozvést až 2x do roka, co to vyzkoušet? Ne, brrr…
Dnes je středa a celý den máme odpočinkový, jen pláž, jídlo, pití, pláž, jídlo a zase pití… nic jiného… slunce pálí, Marta se smaží na slunku, já sedím u baru ve stínu, dávám si koktejl a ťukám do tabletu… připadám si jako Hemingway… no asi jsem těch koktejlů měl už moc…
Včera večer jsme si u koktejlů (u čeho jiného) říkali, že nám docela chybí osazenstvo našeho autobusu… každý se totiž ubytoval někde jinde… za ten týden jsme se docela spřátelili s řadou účastníků zájezdu, např. Tina a její manžel „říkejme mu Werner“ uměli aspoň trochu anglicky, starší Vídeňák s Asiatkou zase dávali dobré rady co kde a jak koupit/poznat… a hoši od Bobří řeky (6 chlapů, kteří si každý večer kupovali láhev rumu) zase obstarávali zábavu, když chodili do autobusu vždy jako poslední… no a nesmím zapomenout na našeho průvodce, Leonarda – toho, jenž plamenně hovořil o výdobytcích, ale také o chybách Kubánců (později jsme zjistili, že jsme měli štěstí na jednoho z nejlepších průvodců)…
No nic, jdu si pro další koktejl a zahajuji odpočinek…
Michal
PS: Varadero ještě není dokončeno, stále se tu staví… taky tu jezdí okružní autobus, který jsem dobrovolně vyzkoušel… trvalo mi pak dlouhé tři hodiny než jsem poloostrov obkroužil a vrátil se do hotelu…
Den desátý
Zdravím naposledy z perly Karibiku!
Dnes v podvečer odlétáme směr zimní Evropa, letíme bez přestupu a ve Vídni přistaneme v pátek, něco málo po deváté hodině…
Včera jsme měli na večeři rezervaci v restauraci s kubánskými specialitami (a la carte) – dostali jsme ji jen díky tomu, že to byla naše poslední noc na Kubě… tip: konzumaci začněte salátem u bufetového baru – personál pak bude v klidu a místní šéfová (Martha) vám nebude nutit polévku (když si ji neobjednáte)… jo a taky dlouhé kalhoty jsou přežitek… já měl s sebou jen rifle, takže jsem pak záviděl Kanaďanům u vedlejšího stolu… byli v kraťasích…
Apropo Kanaďané – je jich tu opravdu hodně – jelikož jejich země (spolu s Mexikem) po revoluci nepřerušila s Kubou diplomatické styky, mají tu levnější dovolenou než ostatní turisté…
Poslední večer na Kubě jsme trochu protáhli a šli spát až někdy kolem půl čtvrté ráno… už ani nebyl otevřený bar, přesto jsme povídali a povídali… a taky psali pohledy (tedy spíš Marta, já aspoň na pohledech dostál svého označení – Mistr stručného pera)…
Ráno jsme se odplížili na snídani, prodloužili check-out z hotelu a odebrali se strávit poslední chvíle na pláži… ani jednomu se nechtělo domů…
Na závěr přidám pár zajímavostí:
– Kubánci jsou mistři světa v čekání ve frontách – stačí se zeptat „el ultimo?“ a hned víte, koho máte sledovat, protože je poslední…
– národním sportem Kuby je baseball – dokonce Fidel Castro svého času dostal nabídku hrát v americké US-Major League… dal se však na dráhu revolucionáře…
– Fidelovi (vždy vystupuje v teplákovce Adidas; od roku 1985 nekouří) je 86, jeho bratr Raul, který od roku 2006 řídí Kubu je o 5 let mladší… změna opravdu visí ve vzduchu…
– ovoce papaya se na Kubě jmenuje „fruta bomba“, kdežto slovo papaya je hanlivý výraz pro vaginu…
– na Kubě rozlišují majitele aut podle SPZ… modrá značka – auto je státní; žlutá značka – auto je soukromé; červená značka – auto je z půjčovny; bílá značka – majitel pracuje pro vládu; zelená značka – majitel je v armádě; oranžová nebo hnědá značka – majitel pracuje v zahraniční firmě; oranžová nebo hnědá značka s písmenem K – majitel je cizinec a pracuje v zahraniční firmě – ti platí nejvyšší pokuty…
Během naší cesty jsme projeli prakticky celou Kubu, podívali se do hor i do měst, koupali se v Karibiku i Atlantském oceánu, zjistili něco z historie a také současnosti, poznali místní lidi i kulturu… již při objevení Kuby Kolumbus prohlásil: „je to ta nejkrásnější země, kterou kdy oko vidělo“… a přestože Kuba má své (nemalé) problémy, je opravdu nádherná, je to doslova perla Karibiku – člověk tu najde vše, co jej učiní šťastným – slunce, pláže, nádherné moře, krásnou hudbu, nejlepší tabák a nejlepší rum… moc se nám tu líbilo…
Adiós, Cuba!
Michal
