Den první, druhý a třetí
Zdravím ze Siem Reapu,
zdravím z Kambodže… na volání dálek stále slyším a když jsem se dozvěděl, že kamarád Mojmír se účastní dalšího „školícího“ zájezdu, tentokrát do Vietnamu a Kambodže, začal jsem uvažovat, že jej na pár dnů navštívím, protože Kambodža mi byla dosud neznámá (snad jen Angkor Vat a Rudí Khmerové mi něco říkali, ale o tom později), no a protože hned vedle ní leží Laos, stavím se na pár dní i tam…
Na cestu jsem vyrazil v sobotu brzo ráno… venku bylo -7 stupňů (pocitově ještě méně) a já v 5:30 stál u Grandu a čekal až nám řidič žlutého autobusu otevře dveře… jel jsem na mé oblíbené letiště ve Vídni, odjinud v blízkém okolí totiž nelétají aerolinky Etihad, díky kterým jsem se přesunul do Asie… volba na ně padla jeden lednový večer po otevření piva Čestmír, které jsem dostal na Vánoce a které mi dodalo odvahu tuto cestu realizovat… vzpomínám si, že to byla IPA a měla nečekanou sílu… pod jejím vlivem jsem zakoupil základní letenky a pak se v noci probudil, jestli jsem v tom opojení něco nespletl, jestli bude vše navazovat, jestli mi stihnou přeložit kufr… ale po mrknutí na internet a zjištění, že Etihad mívá minimální zpoždění, jsem se uklidnil a začal se na cestu těšit…
A opravdu, na minutu přesně podle letového řádu v 11:00 se naše letadlo typu Boeing Dreamliner dalo do pohybu a po pár minutách popojíždění po dráze se vzneslo do oblak… obsazeno bylo prakticky celé, já měl to „štěstí“, že vedle mne seděl párek prostorově výraznějších Čechů (ona do šířky, on do výšky)… nedal jsem na sobě znát, že jim rozumím, nechtěl jsem zabřednout do rozhovoru… hlavně jsem byl spokojený, že sedím do uličky a že místa na nohy je u Etihadu dostatek… jinak musím poznamenat, že jsem byl zklamán při check-inu, protože ani při něm se nedalo bezplatně vybrat sedadlo… mně bylo automaticky přiděleno do uličky, což jsem chtěl, ale kdybych potřeboval měnit, musel bych podle výběru zaplatit příslušný bakšiš… prostě i Etihad potřebuje peníze… ale jak jsem již psal, já seděl do uličky a byl spokojen… stejně jako se servisem, jídlem a nabídkou zábavy během letu… a to jsem se po business třídě z Mexika a premium economy do/z Kanady opět vrátil do ekonomické třídy…
Etihad je národní leteckou společností Spojených arabských emirátů, a tudíž má svůj hub v hlavním městě Abú Dhabí (někdy se u nás píše Abú Zabí)… tam jsme po pěti hodinách ve vzduchu přiletěli něco po 19:00 hodině místního času (posun oproti ČR byl 3 hodiny) a zaparkovali u v listopadu otevřeného terminálu A… ještě z něj čišela novota… a taky pompéznost, kterou umí snad jen šejkové v SAE… na přestup jsem měl asi 1 hodinu a 40 minut, takže nebyl čas prozkoumat místní salónek, k čemuž se ale chystám při cestě zpět…
Mým dalším letem byl let do Kuala Lumpur… opět jsem jej absolvoval v Dreamlineru, opět byl prakticky plně obsazený, opět jsem naštěstí seděl do uličky a opět jsem byl spokojen se servisem… tento let byl delší, trval 6,5 hodiny a v hlavním městě Malajsie jsme přistáli v 8 hodin místního času (posun oproti ČR byl 7 hodin)… do Kambodže, respektive do Siem Reapu, je trochu složitější se dostat, nabízí se většinou přestup v Bangkoku, já však zvolil Kuala Lumpur, protože třetí let jsem už neměl na jedné letence a potřeboval jsem více času na přestup (musel jsem projít imigračním a vyzvednout si kufr) a taky protože letenka s AirAsia byla levnější než ta z Bangkoku… tento způsob přestupu je docela riskantní, neboť člověk nikdy neví, jestli předchozí lety proběhnou podle plánu a pokud ne, tak může zůstat na místě, kde chtěl být jen hodiny, i několik dní – až poletí to správné letadlo do finální destinace… no já to risknul (vliv piva Čestmír) a vše vyšlo… po přistání jsem se spletitými cestami kualalumpurského letiště dostal k pasové kontrole – od 1.1.2024 musí každý zahraniční návštěvník vyplnit tzv. Malajsijskou digitální příjezdovou kartu (jde to jen online, ale ne dříve než 3 dny před příletem), jinak jej do země nepustí… já ji naštěstí měl, jinak bych byl postaven do řady provinilců a vyplňoval vše na místě… asi se ptáte proč jsem to vůbec řešil, když jsem jen přestupoval… ale já si musel vyzvednout kufr a hlavně se přemístit na druhý terminál letiště… a to jde pouze, když člověk vstoupí na malajsijskou půdu… a jen co jsem na ni vstoupil, dostal jsem facku od vlhkostí nasáknutého teplého vzduchu… bylo ráno, ale asi o 30 stupňů více než před odjezdem v Brně…
Takže jsem se přesunul na klia2 (mezi terminály jezdí zdarma bus, který toho už teda hodně pamatuje), odevzdal kufr a šel se ověřit na přepážku AirAsia… ale ne kvůli boarding pasu… kvůli nové technologii této asijské nízkonákladové letecké společnosti – tzv. FACES… ještě před covidem tu totiž zavedla rozpoznávání pasažérů podle obličeje… při nástupu se už neukazuje pas či palubní lístek… stačí se postavit před čtečku obličejů a jste vpuštěni do letadla… to jsem samozřejmě chtěl vyzkoušet… jenže z mně neznámého důvodu se na tento můj let nastupovalo postaru – s pasem a palubním lístkem v ruce… ještě pro úplnost informací – než jsem na klia2 prošel opět pasovou kontrolou a po pár hodinách opustil území Malajsie, navštívil jsem vynikající salónek Sky Suite Airport Lounge, kde jsem spokojeně relaxoval…
Letadlo AirAsia se vzneslo v 13:34 a po asi 2 hodinách přistálo v 14:32 (čas se opět posunul, tentokrát o hodinu zpět, oproti ČR jsem tedy o 6 hodin vpřed) na novém letišti (otevřeno koncem loňského října) v Siem Reapu… tady musím říct bohužel, protože to původní letiště bylo asi 5 km od města, to nové je vzdáleno hned 50 km a cesta z něj trvá hodinu… vzhledem k tomu, že z něj autobus jezdí jen párkrát za den a člověk je po celé cestě už i trochu unavený, domluvil jsem se s hotelem, kde nocuji, na odvozu… cena byla 38 dolarů… ale ještě před setkáním s řidičem jménem Sambo jsem musel projít pasovou kontrolou a prokázat se vízem, které jsem si naštěstí opět online mohl pořídit z pohodlí domova za poplatek 36 dolarů… Sambo byl upovídaný a také chtěl vydělat – ptal se co mám v Siem Reapu v plánu, jestli nepotřebuji někam zavést, provést atd… jelikož mám vše již domluveno, byl z toho evidentně smutný, tak jsme se dohodli, že mne alespoň odveze na letiště, až budu odlétat… nabídl mi cenu 30 dolarů a pak překvapil „pokrokovým“ způsobem vyjednávání – když jsem těch 30 dolarů odsouhlasil, zeptal se, jestli nechci jet za 35 dolarů…
Cesta z letiště, které postavila a vlastní čínská společnost (Čína si tak utužuje vliv na chudé země), byla nejdříve krásně nová (i tu prý postavili Číňané a vybírají mýto 3 USD), pak se však změnila v starou známou asijskou dopravní tepnu… vládl na ní organizovaný chaos a lemoval ji nespočet stánků se vším možným…
Takže jsem se po 29 hodinách cesty ubytoval v Lotus Blanc Resortu, pětihvězdičkovém hotelu, který jsem si „vybral“ podle cestovního plánu Mojmírové skupiny – sice jsem psal, že mi jejich cesta dala impulz kam se podívat, ale opět (stejně jako v Mexiku) jsem se dopředu nenahlásil… tentokrát jsem však na místo setkání přiletěl o den dříve než oni… chtěl jsem se aspoň trochu aklimatizovat…
Hned po ubytování (nebylo to ani drahé, jedna noc vyšla na 68 dolarů) jsem se vydal prozkoumat okolí… moje první kroky vedly do masážního salónu Mory, kde jsem si dopřál hodinovou masáž nohou (je to už moje tradice, když jsem v Asii)… posléze jsem zapadl do jedné z nejstarších restaurací ve městě (Butterfly Pea) na první kambodžské jídlo – tři druhy amoku (nejznámější khmerské jídlo), což je vydatná omáčko-polévka s rýží… tradičně se tento pokrm připravuje z ryb, ale je k dostání s kuřecím, vepřovým i hovězím masem… já měl rybí, kuřecí a vegetariánskou variantu… a hned první večer jsem se přejedl, misky amoku na obrázku vypadaly malinkaté, ale byla to pořádná porce… což jsem netušil, protože jinak bych si neobjednal místní variantu smažené rýže s hovězím masem… vše bylo vynikající… navíc doplněné mnou v Asii oblíbenou velikostí lahvového piva o objemu 640 ml…
Bylo ještě brzo večer, tma zalila ulice Siem Reapu, ale teplota klesla jen na 26 stupňů, tak jsem se tuk tukem přesunul na Pub street – ulici, kde je bar na baru, hudba překřikuje druhou, a kde jsem po objednání velkého piva dostal asi dvoulitrový džbán… za cenu levnější než půllitr v hotelu… a k tomu jsem zjistil, že osamělý návštěvník baru je z každé strany pozorován místními děv(k)ami, které se snaží pohledem upoutat pozornost…
Siem Reap, jehož význam v překladu je mimochodem „porážka Thajska“ je branou do světoznámého a od roku 1992 na Seznamu světového dědictví UNESCO zapsaného komplexu Angkor, což zase znamená „město“… šest století tu leželo hlavní město Khmerské říše a teď je to jedna z nejvýznamnějších památek jihovýchodní Asie… tvoří ji ústřední komplex Angkor Vatu a Angkor Thomu a menší Roluos a Banteay Srei… a to byl plán na dnešní den… ukrutně dlouhý den, protože jsem vstával již v 4 hodiny ráno (můj biorytmus dostává zabrat), aby mě v 4:40 vyzvedl průvodce Muy a já mohl ještě s dalšími devíti účastníky pozorovat východ slunce nad Angkor Vatem (samotná vstupenka do komplexu stojí na den 37 dolarů)…
Stejný nápad měly stovky dalších turistů, ale Muy nás zavedl na místo, které bych ve tmě určitě nenašel… východ slunce byl završen v 6:30, takže jsme se následně přesunuli do vnitra chrámu, kde jsme vyslechli spoustu informací o historii, a zároveň se mohli kochat dovedností khmerských předků… ráno před východem slunce byla teplota 22 stupňů, po jeho východu začala strmě stoupat až se zastavila na čísle 34, vzduch se nehýbal, vedro bylo úmorné… a to jsme dnes zvládli navštívit 4 chrámy – vedle Angkor Vatu, ještě Bayon, Te Prohm a Banteay Kdei… naštěstí jsme se mezi nimi přesouvali mikrobusem, protože Angkor je obrovský… my jsme viděli jen malou, ale za to významnou část, celý komplex totiž zabírá plochu přes 162 hektarů…
V jednu hodinu odpoledne naše cesta do minulosti skončila, tak jsem opět v rychlosti zašel do Butterfly Pea na další vynikající jídlo – hovězí srok sre chro nuoch… restaurace je trochu vyšší cenové hladiny, ale jelikož odpoledne tu často mívají občerstvovny zavřeno, zvolil jsem osvědčené v blízkosti hotelu… na večeři jsem pak už zajel v klidu do centra, kde jsem si v restauraci Socheata dal pálivou polévku s hovězím masem a na khmerský způsob dušené vepřové maso… oboje s všudypřítomnou rýží… ještě jsem se nezmínil, že se tu v Kambodži dá standardně platit dolary, není třeba si nic měnit, i ceny v obchodech jsou v dolarech, jen někdy na vrácení nemají příslušné bankovky, tak vrací v kambodžském rielu… postupně se země snaží zbavit závislosti na dolaru, který je vedle rielu oficielní měnou, ale v turistických oblastech je dolar stále převažující…
V mezičase mezi jídly jsem absolvoval jízdu na Angkor Eye, což je ruské kolo postavené v roce 2020 do výšky 85 metrů… recenze hovořily o skvělém zážitku, já tak nadšen nebyl, ale aspoň jsem zaplnil čas čekání na příjezd zaprodaných poradců… podle plánu měli odlétat z Ho Či Minova města v 16:20, ale zrovna když jsem byl na onom Angkor Eye, dostal jsem od Mojmíra zprávu, že letí až dalším letem v 19:25… takže se jejich příjezd a mé překvapení oddálilo… tak teď sedím na hotelovém baru, dopisuji zápisky a čekám na jejich příjezd…
Lihai
Michal
Den čtvrtý a pátý
Ahoj z Laosu,
mým 300. letem jsem se dnes přesunul do jediné země jihovýchodní Asie, která nemá moře… konkrétně se nacházím v bývalém hlavním městě Luang Prabang…
Pojďme se ale ještě vrátit v čase – předchozí zápisky jsem končil v pondělí večer v hotelové lobby při čekání na Mojmíra a spol… dočkal jsem se až těsně před 23. hodinou… většinou ten večer před hotel přijížděly tuk tuky, maximálně mikrobusy… tentokrát přijel velký autobus, takže bylo hned jasno… přesto recepční, se kterým jsem se bavil, že čekám na velkou skupinu turistů, za mnou hned běžel a s úsměvem na tváři mi polohlasně sdělil – „už jsou tady“… byl jsem trochu schovaný, ale i tak jsem byl brzo zahlédnut… později se Mojmír přiznal, že mě vyhlížel už na letišti (zná mě už dlouho), a když mě tam neviděl, tak Vendy (jsem rád, že jsem ji po roce opět viděl) mu řekla „aby nebyl už na hotelu“… mám už to tedy pověst… takže jsem se pozdravil s těmi co jsem potkal v Mexiku a následně jsme vyrazili s Mojmírem a dalšími dvěma účastníky (David a Rudolf) přes ulici do pouličního stánku na pivo… provozuje jej Kimlin s manželkou a pomáhá mu kamarád a jeho manželka… bylo to dokonalé a zároveň kontrastní – seděli jsme na ulici, čůrat jsme chodili za keř a přitom náš pětihvězdičkový hotel byl na dohled… Kimlin byl skvělý hostitel, takže jsme tam vydrželi až do 3 hodin do rána – byl to opravdu dlouhý den (vstával jsem ve čtyři ráno kvůli cestě k Angkor Vatu)…
Asi se nebudete divit, že když mi pak včera v 7:00 zazvonil budík, nechtěl jsem věřit tomu, že už musím vstávat… měl jsem ale domluvený další výlet, začínal v 8:00 a směřoval do pohoří (spíš pahorkatina) Kulen… většinou se v Siem Reapu vedle Angkoru nabízí výlet k největšímu sladkovodnímu jezeru jihovýchodní Asie – Tonle Sap, které leží jižně od města, já však zvolil výlet na druhou stranu, tam, kde řeka Siem Reap přitékající do Tonle Sap pramení… a takových turistů není mnoho – naše včerejší skupina čítala pouhé 3 osoby – vedle mě i jeden francouzský pár… a to byl kámen úrazu – při takovém počtu to vyžadovalo interakci a já jsem určitě ještě nespálil všechny ty piva z předchozího večera… ale zvládl jsem to… pomohla klimatizace v mikrobusu a slunce schované za mraky (naštěstí zamračeno nebylo v pondělí při návštěvě Angkoru)… náš průvodce se jmenoval Seila a po cestě do Kulenu nám zastavil na několika místech kambodžského venkova… což bylo super, aspoň se člověk podíval mimo turistickou oblast Siem Reapu… do Národního parku Kulen (vstupné 20 dolarů) jsme přijeli ještě dopoledne… po prašné, úzké a hrbolaté cestě jsme vystoupali nahoru… přitom jsme navštívili Vat Preah Ang Thom a ležícího Buddhu uvnitř, Řeku 1000 lingů (lingam je symbol, jehož prostřednictvím je uctíván hinduistický bůh Šiva) a hlavně vodopády Kulen… pod nimi se dá koupat, což spolucestující využili, já se v mezičase věnoval sledování místní omladiny (v horách je asi deset vesnic, park není bez života) a turistek… všichni společně jsme pak usedli (na zem) do přístřešku u vodopádu a Seila rozprostřel náš oběd – měli jsme grilované kuře s rýží… vše bylo úhledně zabaleno v banánových listech (ušetří se tak za umývání nádobí) a šmakovalo… nechybělo ani místní ovoce a následná krátká siesta v houpací síti za poslechu hučení vodopádu…
Odpoledne jsem se po návratu do Siem Reapu vydal opět do centra města, přičemž jsem znovu navštívil restauraci Socheata a tentokrát ochutnal jarní závitky a tradiční kambodžský hovězí loklak… po dobré večeři jsem ještě prošel místní noční trhy nabízející úplně všechno co člověk potřebuje, samozřejmě tady převažovaly turistické suvenýry… a přestože Kambodžané jsou obecně velmi úslužní, trhovci se snaží nabízet svůj tovar ostošest… a smlouvání je povinnost, vždy totiž nasadí mnohem vyšší cenu… jen u trička, které jsem pak sice nekoupil, protože se mi nelíbilo, šla cena z 8 dolarů na 2 dolary…
Úterní večer jsem opět strávil u Kimlina, ale už jsme nebyli jen čtyři… spokojenost z předchozího večera se ve skupině rozkřikla, takže se přidalo mnohem více lidí… nakonec došlo i na opražené červíky a uvařený kuřecí zárodek…
Dnes jsem se v hotelu konečně poprvé v klidu nasnídal… většina z Mojmírové skupiny odjela k jezeru Tonle Sap, takže jsem se s nimi rozloučil a naposled vyrazil do centra Siem Reapu… navštívil jsem místní největší pagodu Vat Damnak, koupil a poslal pohledy, usmlouval cenu balení kampotského pepře… pak už jsem se vrátil na hotel, sbalil a čekal na Samba, se kterým jsem byl domluven na druhou hodinu na odvozu na letiště… byl přesný, ale už mnohem méně výřečný… věděl, že ze mě už nic víc nekápne, takže celou hodinovou cestu na letiště prohodil jen 3 věty…
Siem Reap jsem opustil na palubě Vietnam Airlines, které odstartovaly o 10 minut a do Luang Prabangu přiletěly o 30 minut dříve než byl letový plán… při koupi letenky jsem si výjimečně vybral místo u okna – chtěl jsem totiž vidět Angkor Vat z výšky, ale to jsem ještě nevěděl, že letiště je jinde a na tu dálku nebude díky oblačnosti vůbec vidět… ale aspoň jsem vyfasoval spolucestující, kteří si přesedli na volná místa u nouzovému východu (tričko jsem měl čisté a sprchoval jsem se), takže jsem měl celou řadu jen pro sebe… bohužel let trval jen 70 minut…
Ještě než v zápiskách opustíme Kambodžu, řekněme si něco o její smutné historii… tím teď nenarážím na francouzskou nadvládu (nezávislost země získala v roce 1953) nebo spousty válek, které se na jejím území odehrávaly (z nich je v Kambodži stále ještě spousta nevybuchlých min – taky tu proto cvičí krysy na jejich vyhledávání), ale roky vlády tzv. Rudých Khmerů… jen pro vysvětlení – Khmerové jsou největší kambodžské etnikum a výraz Rudí Khmerové získala hrůzostrašná sebranka komunistů, kterou vedl nějaký Pol Pot (jeho pravé jméno to není, ale proč se tak začal v roce 1970 nazývat neznáme) a která se v roce 1975 dostala k moci a během pouhých tří let vyvraždila čtvrtinu obyvatel Kambodže… Pol Pot nikdy nevystupoval před davy, obyčejní lidé jeho tvář neznali a často ani nevěděli, jestli je skutečný… v okamžiku, kdy se 17. dubna 1975 Rudí Khmerové zmocnili Phnompenhu (hlavní město), je mnozí lidé vítali s jásotem… neuběhly přitom ani dva dny a přišli o všechno – majetek, zdraví, své nejbližší a mnohdy i život… začal brutální experiment se sociálním inženýrstvím… Rudí Khmerové totiž všechny obyvatele města (víc než dva milióny lidí) okamžitě vyhnali pracovat na rýžová pole na venkov… tvrdili jim, že se Američané chystají město bombardovat… někteří si proto nevzali s sebou vůbec nic… pochodovali týden cestami posetými mrtvolami… kdokoli nemohl dál, ten byl zastřelen… po Phnompenhu následovalo nucené vysídlení obyvatel dalších měst, která Pol Pot považoval za semeniště kapitalismu, a ideologické čistky… Rudí Khmerové povraždili mnoho lidí, kteří měli nějaké vzdělání nebo působili dojmem, že ho mají… někdy stačilo nosit brýle… v roce 1979 vtrhla do Kambodže vietnamská vojska a porazila milice Rudých Khmerů… Pol Pot a jeho soukmenovci se stáhli do hor a vedli guerillovou válku… sesazení se Pol Pot dočkal až na konci 90. let, přičemž soudu už ne – umřel nepotrestán v dubnu 1998…
Naštěstí dnešní Kambodža je už jiná, vládne ji král Norodom Sihamoni (ano, Kambodža je královstvím), který mezi roky 1962 a 1975 pobýval v tehdejším Československu – nejdříve chodil v Praze do základní školy, posléze od roku 1967 na Pražskou konzervatoř a od roku 1971 studoval tanec, hudbu a divadlo na Akademii múzických umění…
Teď už jsem tedy v Luang Prabangu… i do Laosu potřebujeme vízum – stejně jako v Kambodži je možné si jej pořídit při příletu na letištích, já se ale nechtěl zdržovat a opět využil možnosti zařídit si jej přes internet, poplatek byl 50 dolarů… a vyplatilo se, protože jsem předběhl všechny ostatní turisty a uzmul si jediného taxíka, který na letišti čekal… Grab, který jsem využíval při objednávání tuk tuků v Kambodži tu nefunguje, tak jsem si stáhl místní aplikaci LOCA a hned při cestě z letiště ji vyzkoušel – funguje na stejném principu, tedy v pohodě bez dohadování se s taxikářem… a naštěstí místní mezinárodní letiště neleží daleko, takže cesta z něj trvala pouhých 20 minut…
Ubytování mám ve Fides Boutique hotelu… pokojík je mnohem menší než v Siem Reapu, ale proč bych potřeboval větší… stejně na pokoji prakticky nebývám… i tady jsem se hned po check-inu sbalil a vyrazil na večeři do města… zvolil jsem Bamboo Garden restaurant a neudělal jsem chybu… měl jsem larb moo (salát s mletým vepřovým masem) a místní variantu párku jako zákusek… jediné co mi nevyhovovalo bylo to, že o restauraci byl takový zájem, že před ní čekala fronta a lidé se mi dívali do talíře kdy konečně dojím… takže jsem se pak zvedl a o kousek dál našel restauraci, kde měli i čepované pivo, ale zase nebrali karty… musel jsem tedy porušit zákon a zaplatit v dolarech (placení v cizí měně je v Laosu údajně nezákonné)… místní měnu jsem ještě nestihl vyměnit, naštěstí jsem si ale do hospody vzal mikinu, protože tu je 20 stupňů a tak jsem ji využil…
Ted už jsem na hotelu a před rozloučením posílám ještě drobnou statistiku:
300 letů = 700 985 km, což je 17,5x kolem Země
300 letů = 1040 hodin ve vzduchu, což je 44,3 dnů, respektive 6,2 týdne
300 letů = to určitě není mé konečné číslo…
Ahoj
Michal
Den šestý a sedmý
Ahoj z Luang Prabangu,
ještě jednou se hlásím z Laosu a hned přecházím na zážitky čtvrtečního dne…
Ten byl balzámem na uspěchanou dobu… přesunul jsem se totiž do jiného světa – z rušného a už i turisty nasáklého Siem Reapu do neskutečně poklidného Luang Prabangu… však mě při plánování cesty mimo jiné inspiroval komentář na stránkách doporučující zajímavé destinace: „Lidé si zde užívají přítomnost svých rodin a bližních. Práce je pouze prostředkem k tomu, aby si užili zcela obyčejné jídlo v dobré společnosti. Taxikář se vás s klidem zeptá, zda byste nechtěli ke krásným vodopádům Kuang Si vyrazit raději až za dvě hodiny, protože by teď rád odpočíval.“
A odpočinkově jsem si to naordinoval i já… ráno trochu sprchlo (prý je to v tuto dobu velká výjimka) a tak jsem na snídani nepospíchal… servíruje se tu v hotelu na čerstvém vzduchu a je formou à la carte – není problém si objednat například omeletu a k ní kuřecí polévku, ovoce, káva a další věci jsou samozřejmostí… každopádně jako Evropané si prý vybíráme s rozumem, kdežto Číňané si objednají úplně vše a taky tedy vše sní… myslím, že za chvíli hotel změní pravidla…
Dopoledne bylo zataženo a na místní poměry a dobu i chladno, dokonce i já jsem si opět oblékl mikinu a vyrazil pěšky poznávat městečko… nejdříve jsem své kroky směřoval do směnárny (mají tu měnu KIP, příčemž když něco stojí 100 000, tak je to na naše +/- 100 korun), abych následně vystoupal na kopec Phousi, ten sice není nejvyšší v okolí (má asi 100 metrů), ale je nejnavštěvovanější… leží uprostřed města a na jeho vrcholu stojí majestátně stúpa postavená už v roce 1804… vystoupal jsem tedy 328 schodů (to už šla mikina dolů) a kochal se panoramatickým pohledem na celé okolí… je moc pěkně vidět jak je Luang Prabang zasazen mezi hory poseté zelení a hned vedle teče Mekong… ten je tu stejně hnědý jak si jej pamatuji z návštěvy jeho delty v roce 2012… ale to vůbec není na škodu, naopak je to žádané, protože tato megařeka transportuje tuny usazenin a podporuje tak úrodnost celého regionu jihovýchodní Asie… a jen mimochodem, leží na něm hlavní město Laosu, Vientiene, stejně tak Phnompenh, hlavní město Kambodže…
Jakmile jsem sestoupil z Phousi, pokračoval jsem v poklidné prohlídce Luang Prabangu, jehož centrum je od roku 1995 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO… je tu cítit vliv francouzských kolonialistů na každém kroku… a hlavně tu je neskutečný počet buddhistických chrámů – celkem 33… člověk má chuť každý navštívit, ale nakonec se mu z nich zamotá hlava a ani neví ve kterém Vatu právě je… jinak ve 12. století patřil Luang Prabang k hlavním městům tří nejvýznamnějších říší na území Laosu… pak však přišla staletí velkých porážek… město postupně plenila vietnamská vojska a hordy loupežníků přijíždějících z Číny… na konci druhé světové války ho okupovali Japonci, od 19. století a po válce znovu v celé zemi vládli Francouzi… nezávislost získal Laos, stejně jako Kambodža, až roku 1953…
Na pozdější oběd jsem zašel do restaurace Khaipean a jelikož jsem viděl Mekong, dal jsem si rybu z jeho vod v kokosové lakse (polévce) s rýžovými nudlemi a něčím z banánovníku…. a samozřejmě pivo značky Beerlao (má v sobě špetku rýže)…
Odpoledne jsem si zašel na další masáž nohou – trvala opět hodinu, ale úroveň oproti Siem Reapu šla trochu níž, nicméně co by člověk chtěl za 90 korun… a tím se dostávám k cenám v Laosu… jsou hodně nízké… jídlo v restauraci 50-65 korun, pivo 25 korun, litr a půl vody 8 korun… a když se večer otevřou noční trhy, dá se najíst ještě levněji… já neodolal další variantě polévky, tentokrát pod názvem Luang Prabang Kao Soy Ramen… stála 40 korun (za vajíčko se připlácelo)…
Pozdní večer jsem trávil na hotelovém baru… možná to je zavádějící údaj, protože je to takový honosnější venkovní stánek… chtěl jsem využít klidu (nikdo další tam neseděl) a psát zápisky… nicméně poté co bar opustil laoský zaměstnanec, dal jsem se do řeči s Leem, což je Holanďan, který hotel zrekonstruoval a provozuje jej (hotel otevřel před 8 týdny)… povídání bylo zajímavé, ale ještě více se mi líbilo, když se k nám později přidala slečna (bohužel jméno si nepamatuji), která pochází z Bangkoku, provozuje však hotel v Chiang Mai (hned jsem se přiznal, že jsem tam byl), studovala hotelový management ve Švýcarsku, před 5 lety navštívila Prahu, Český Krumlov a Karlovy Vary a dokonce je ji známá podobnost češtiny a slovenštiny (přišlo to na řeč, protože jsme se bavili, že Thajci rozumí ze 60% Laosanům)… přiletěla včera Vietnam Airlines ze Siem Reapu, kde byla 3 noci a v Laosu bude také 3 noci (jaká to podobnost se mnou)… ale bohužel ji dnes večer už neuvidím, v Luang Prabangu byla jen jednu noc a dnes odjela vlakem do Vientiene… škoda… tak rychle jak vkročila do hotelu, tak ještě rychleji odjela… doslova vysokorychlostně… ano, Laos má vysokorychlostní železnici… zprovozněna byla v roce 2021, a stavěla ji opět Čína, která na ni Laosu půjčila, takže jej má v hrsti – Laos se tím stal nejzadluženějším státem světa (při porovnání dluhu vůči HDP)…
Když už dnes nebude žádný zážitek s Thajkou, řekněme si aspoň pár informací o Laosu… dříve byl královstvím, také se nazýval Zemí miliónů slonů, dnes má celý název Laoská lidově demokratická republika a historii má stejně pohnutou jako řada zemí někdejší Francouzské Indočíny… třebaže se o tom mluví mnohem méně než o válce ve Vietnamu, americká armáda a její spojenci tu vedly takzvanou tajnou válku, při které mezi roky 1964 a 1973 svrhli přes dva milióny tun bomb, přičemž zahynulo 350 000 civilistů… nevybuchlá munice z kobercových náletů je problémem do dnešních dnů…. zejména když po vydatných deštích voda odnese povrchovou vrstvu půdy, tak mají odminovávači hodně práce…
Když roku 1975 skončila vietnamská válka i válka v Laosu, byla zde vyhlášena nová komunistická republika… dodnes je vláda země silně ovlivněna politikou vietnamských a teď už i čínských komunistů… při pochůzkách po Luang Prabangu je možné zahlédnout spoustu vlajek se srpem a kladivem…
Dnešní den začal opět skvělou snídaní, ale moc klidu jsem na ni neměl, protože už v 8:20 mě vyzvedl průvodce Thim a společně s dalšími účastníky jsme se nejdříve nalodili na loď kapitána Kama a hodinu jsme pluli (na vodě za plné rychlosti byla docela zima) proti proudu Mekongu na sever od Luang Prapangu… tam jsme vystoupili a ve vesničce Xang Hai se seznámili s místním způsobem výroby rýžového vína a whisky, která je také z rýže… dostali jsme ochutnat a při té příležitosti jsem si uvědomil, že v kufru od nás vezu hruškovici jako dezinfekci, ale ještě ani jednou jsem se nenapil… nevadí, obdaruji někoho z místních, ať si udělá hezký den… každopádně whisky z rýže jsem koupil už včera v obchodě, takže vedle další pálenky z Kambodže rozšířím sbírku alkoholu z cest…
Po této zastávce jsme ještě 40 minut pluli po Mekongu (největší exportní artikl Laosu je elektřina, má 95 vodních elektráren a elektřinu vyváží do všech okolních zemí), abychom přistáli u jeskyní Pak Ou… jsou dvě, ta dolní v nitru ukrývá přes 4000 sošek Buddhy, ta horní, ke které musí člověk zdolat 278 schodů je větší, ale nečekejte žádné krápníkové výjevy, je to „jen“ díra ve skále, kterou nicméně jeden z králů v 16. století pojal za královskou kapli… a taky později sloužila jako úkryt v dobách válek…
Ještě jednou jsme nasedli na bárku kapitána Kama a po čtvrt hodině se ocitli na Sloní záchranné stanici na obědě… slona jsem samozřejmě neměl (na talíři skončil špíz z buvola), jen jsem si jednoho z nich nakrmil, vyfotil, ale nepohladil…
Následoval 1,5 hodinový přesun (už mikrobusem) na jih od Luang Prabangu… Thim tvrdil, že kdo nebyl v jeskyni Pak Ou a u vodopádu Kuang Si, tak nemůže tvrdit, že byl v Luang Prabangu… takže naše další zastávka byla u vodopádu… a tam jsem zažil šok, v jeskyni nás bylo pár, ale na parkovišti u vstupu do areálu vodopádu byly desítky mikrobusů a po cestě k němu stovky převážně korejských a čínských turistů… až tam jsem pochopil, proč je Luang Prabang přes den tak klidný a prázdný – všichni jsou u Kuang Si…
Dobře, vodopád je v bujné přírodě… je krásný, kaskádovitý a jeho tyrkysová voda vyzývá ke koupání a relaxu, ale určitě ne v obležení neurvale se chovajících čínských turistů… to je daň za ten vysokorychlostní vlak, který je samozřejmě napojen na Čínu… podle mne je jen otázka času, kdy se i Luang Prabang a jeho okolí stane dalším standardním turistickým centrem a komentář, který jsem zmínil na začátku těchto zápisků přestane platit…
Večer se opět kupodivu blížil déšť, a tak jsem přes noční trh, který je na otevřeném prostranství, jen prošel a zamířil si to do již vyzkoušené restaurace Bamboo Garden… opět bylo plno, opět jsem musel čekat (asi jen 10 minut), opět jsem si pochutnal… na závěr pobytu v Luang Prabangu jsem si dal orestovanou říční trávu z Mekongu a Pad Thai – to abych se naladil na zítřek… ráno totiž odlétám do Bangkoku…
Sabaide
Michal
Den osmý, devátý a desátý
Ahoj z Vídně,
posílám poslední zápisky z mé krátké cesty do Kambodže a Laosu… právě se nacházím na konci zpáteční cesty, kterou jsem započal již v sobotu a měl ji naplánovánu i s návštěvou Bangkoku a následně i Abú Dhabí… konkrétně jsem v autobusu Regiojetu a mířím do Brna…
V sobotu ráno jsem šel na snídani s divným pocitem v žaludku… nebylo to následkem nějakého jídla, jen jsem měl tušení (možná protože se mi v noci zdálo o opici se skleněným okem), že něco nevyjde… vzhledem k tomu, že byl v plánu odlet do Bangkoku, tak se mohlo stát hodně věcí… třeba hned ráno – na 8:00 jsem měl z předchozího večera objednaný přes aplikaci LOCA odvoz z hotelu na letiště (už jsem se zbavil všech KIPů a takto se odvoz dá pohodlně zaplatit kartou)… rezervace sice byla potvrzena, ale když jsem se při snídani díval kolik takových taxíků se v té době po městě pohybuje (chvíli jeden, chvíli žádný), tušení se začalo blížit skutečnosti…
Přesně v 8:00 jsem dostal na mobil zprávu, že moje rezervace byla zrušena, protože není k dispozici žádný řidič… a tak bylo třeba konat… do odletu sice zbývaly 2 hodiny, a letiště v Luang Prabangu je prakticky za městem, přesto to byl trochu adrenalin… oni totiž v sobotu ráno odpočívali i tuktukáři… naštěstí se zaměstnanci hotelu povedlo jednoho probudit telefonen, tak jsem se dočkal náhradního odvozu… a aspoň jsem se projel na korbě s větrem ve vlasech (ráno bylo kolem 17 stupňů)… řidič jel jak o život a cestu na letiště zvládl rychleji než ve středu Sayphone s Hyundaiem… jen pak nastal problém s placením – za odvoz si řekl 8 dolarů (skoro dvojnásobek než přes LOCA), já mu dával desetidolarovku s tím, že je to ok… nicméně se mu nelíbila, protože byla uprostřed asi dva milimetry natržená (pravda, nechtěl ji ze stejného důvodu přijmout ani Sambo v Siem Reapu), což hodně kontrastuje se stavem bankovek jejich místních měn, někdy má člověk pocit, že se mu rozpadnou v ruce… každopádně sobotní tuktukář našel v peněžence 10 dolarů a tak jsem mu mohl předat dvacku, která se mu už líbila…
Šťasten, že jsem dorazil na letiště, jsem odevzdal kufr, prošel úsměvným imigračním a ještě úsměvnější bezpečnostní kontrolou a úplně zapomněl, že když letím opět s AirAsia, mohl bych využít to jejich FACES… ale upřímně – byl bych překvapen, kdyby to v podmínkách letiště v Luang Prapangu fungovalo…
Každopádně prakticky přesně v 10:00 jsem na křídlech AirAsia opustil zemi, kde bývalo milión slonů a už jich je jen tisíc… a zamířil do země úsměvů… po 70 minut dlouhém letu jsem přistál na jednom ze dvou bangkokských letišť (Don Mueang)… moje O2 SIM karta se po čtyřech dnech opět přihlásila k síti (v Laosu jsem byl jen na Airalu) a vydal se do centra megametropole…
Vzhledem k tomu, kolik jsem již zaplatil (hlavně v Siem Reapu) za odvoz z/na letiště, zvolil jsem tenkrát nízkonákladovou variantu autobusu linky A4 (starší, ale klimatizovaný a poloprázdný), který za 50 bahtů (asi 30 korun) jel prakticky až před ubytování… a tam jsem se vrátil v čase – nocoval jsem totiž ve stejném ubytovacím zařízení (říká si Ratchadamnoen Residence), kde jsme 3 noci strávili s Jančou a Ivčou v roce 2017 při naší cestě do Thajska/Malajsie/Singapuru… schválně jsem si jej opět vybral… nejen, protože noc stála 400 korun (měl jsem pokoj bez okna), ale hlavně se nachází nedaleko známé Khaosan Road, což byl cíl mého večerního programu…
Na hotel jsem se dostal kolem 13:00, žádný časový posun se nekonal, jen se o dost zvýšila teplota (34 stupňů) a vlhkost… nicméně ani to mě neodradilo, abych hned nevyrazil na jediný kopec v Bangkoku, na jehož vrcholu je Vat Saketu, což je jiný název pro Zlatý vrh… do chrámu vede 320 schodů a v ceně vstupného 100 bahtů máte i půllitr vody, který se určitě hodí… z vrchu je pěkný pohled na okolí, ve kterém jsem (samozřejmě díky Googlu) našel skvost mezi bangkokskými restauracemi… zvenku úplně obyčejně vypadajíc a uvnitř o nic víc načančaná restaurace Krua Apsorn, která se od roku 2019 pravidelně objevuje v Michelinu… a pozor, to vůbec neznamená, že jídla tam jsou drahá… stojí mezi 100 a 150 korunami a jsou skvostná… já si dal zelené kari s knedlíčky z nožovce pestrého (ryba) a k tomu pikantní salát ze skleněných nudlí s krevetami, kalamáry a mletým vepřovým… kdyby byla akce na letenky do Bangkoku, poletím jen kvůli této restauraci… a samozřejmě i kvůli nabídce street foodu, který jsem ochutnal večer při prozkoumávání Khaosan Road… aniž bych si to předem vyhledal, podle aktuální obsazenosti (bylo plno) a pocitu, že je to to správné místo, jsem usedl na židličku u stánku Som Tum a dal si vynikající massaman kari, což jsem později zjistil, je zimní jídlo (mělo by hlavně zasytit)… i v letních teplotách moc chutnalo…
Mezi ochutnáváním všech těch dobrot jsem odpoledne zašel i na thajskou masáž nohou… přiznám se, že jsem od ní očekával trochu víc… přesto mohu konstatovat, že letět do Bangkoku již v sobotu ráno (nabízel se ještě odpolední let) byla dobrá volba, protože jsem měl a) více skvělého jídla a b) jistotu přestupu na nedělní let Etihadu…
A právě kvůli jistotě, a vzhledem ke zkušenosti z Luang Prabangu, jsem si na nedělní cestu na letiště objednal taxi přímo přes hotel… tentokrát byl odjezd v 6:00, tentokrát jsem potřeboval jet na druhé bangkokské letiště Suvarnabhumi, tentokrát nebyl v neděli ráno velký provoz, tak jsme tam dojeli za 30 minut… což byla výhoda, protože imigrační a následná bezpečnostní kontrola byly úplným opakem laoského přístupu… důkladnost nadevše…
Letadlo Etihad Airways také nemělo zpoždění, takže jsme v 8:55 odjeli od stojánky a v Abú Dhabí jsme přistáli v 12:40 místního času, což bylo 15:40 času na který jsem byl zvyklý a už jsem měl hlad (v letadle buď servírovali jen jedno jídlo nebo jsem druhé prospal)… v příletové hale terminálu A (po imigračním) jsou jen 2 (slovy dva) stánky a to ještě Starbucks a Costa Coffee… no dal jsem si aspoň bagetu… ale předtím jsem si byl pořídit a nabít kartu, která tam funguje v MHD (mají jen busy) a pro turisty platí měsíc… na radu místního pracovníka jsem si nabil 20 dirhamů a v Costa Coffee naplánoval jak kam pojedu (neměl jsem data a nechtělo se mi kupovat druhou SIMku nebo šachovat s Airalem)…
Mám rád pohledy z výšky, takže moje první kroky směřovaly k vyhlídce s názvem Observation deck 300, nejdříve jsem nasedl na linku A1 a vystoupil na první zastávce (po 34 minutách jízdy), pak absolvovat 19 zastávek dalším busem… celkem hodina a 25 minut v tak vyklimatizovaném buse, že i mně byla zima… a to venku bylo příjemných 24 stupňů a vál docela silný vítr…
Observation deck 300 je v 74. patře jedné z věží Etihad a je docela těžké ji najít, po cestě nejsou vůbec žádné ukazatele, až u malých bočních dveří věže je první nápis… nevím, jestli se standardně platí, ale vmísil jsem se mezi malé Číňany (jsou všude) a prošel bez placení (tady mi aspoň udělali kulisu)… udělal jsem pár fotek a pak už kolem pláže Corniche spěchal na další bus (jezdí jednou za půl hodiny), abych 80 minut (44 zastávek) jel k Velké mešitě šejka Saida… dokonce jsem byl poctěn kontrolou místních revizorů… ty časy jízdy autobusem uvádím záměrně, aby bylo poznat jak s dlouhými přesuny po Abú Dhabí musí člověk počítat, když má nějaký čas na přestup a myslí si, že to hravě zvládne…
Velká mešita šejka Saida s plochou přes 22 tisíc m2 je největší na Arabském poloostrově a jedna z největších v islámském světě… není to žádná starobylá stavba, otevřena byla v roce 2007 a nebyli by to arabští obchodníci, kdyby u mešity (v podzemí) nevybudovali zároveň moderní tržiště… aby člověk prošel kolem všech obchodů, tak vstup do mešity se registruje (je zdarma) na jednom konci chodby a vstup přes bezpečnostní kontrolu je na druhém konci chodby… nicméně mešita, která je zbudována především z bílého mramoru, opravdu působí impozantně… a při nasvětlení po západu slunce jak z pohádky tisíce a jedné noci…
Po prozkoumání části mešity (na víc jsem neměl síly) jsem zašel do restaurace Alkhayma, která nabízela místní arabská jídla, recenze byly veskrze jen pozitivní, tak jsem si dal jehněčí matchboos – uvařené maso ochucené množstvím exotického koření, sušenými citróny, smíchané s basmati rýží… no, na Asii to nemělo… a taky mi chybělo pivo… a tak jsem se po opětovném dlouhém přesunu busem (druhá kontrola revizory) na letiště (i to v únoru pojmenují po šejku Saidovi) vydal hned do salónku Pearl Lounge (má vynikající nabídku a služby, jen zásuvek na nabíjení elektroniky bylo málo), kde jsem strávil poslední chvíle v Abú Dhabí… myslím, že město, jehož doslovný překlad je „Otec antilopy“ mám pro mé potřeby projité, a stejně jako Dubaj, kterou jsem podobným způsobem poznal při jednom z přestupů v roce 2016, mě pro delší pobyt tak nějak neláká… je čisté, uspořádané, moderní, ale není to ono…
To Siem Reap či Luang Prabang jsou něco jiného… tam bych se vydal znovu, a hlavně do Kambodže a Laosu jako takových, protože jsem nic dalšího z jejich nabídky neměl možnost poznat… co jsem však poznal, byla pohostinnost, přátelskost a svým způsobem nezkaženost jejich obyvatel… samozřejmě skvělé jídlo a zajímavé památky jak přírodní, tak vytvořené lidmi před mnoha a mnoha lety… výlet byl sice krátký, ale o to intenzivnější… vše co jsem si naplánoval (včetně piva s Mojmírem) vyšlo, tak už teď se těším na další výpravu…
Michal
PS: I poslední let s Etihad (odlet byl v pondělí ráno v 3:10 jejich času) proběhl bez problémů… tentokrát jsem poprvé u těchto aerolinek neseděl v uličce, ale u okna, nicméně bonusem bylo to, že jsem dostal místo v řadě s větším prostorem (opravdu velkým) na nohy… člověk se mohl pohodlně natáhnout… a jelikož jsem byl před odletem už víc než 25 hodin vzhůru, tak jsem tento noční let skoro celý prospal…
