Den první a druhý
Ahoj ze San Francisca,
celé čtyři měsíce jsem nebyl ve vzduchu, tak jsem se už nemohl dočkat… v neděli jsem započal druhou stovku mých letů, a to letem z Prahy do Paříže, odkud jsem pak pokračoval do USA, do Kalifornie, do San Francisca…
Zaoceánský let trval jedenáct hodin a probíhal úplně v pohodě, na Air France (prosím vyslovit s francouzským přízvukem) jsem si už zvykl… tentokrát je musím pochválit za vynikající kuchyni… aspoň něco, když už tam nebyla žádná pěkná letuška…
Spojené státy americké, i přes jejich neduhy, považuji za civilizovanou zemi, proto jsem návštěvu odkládal až na později, přesněji řečeno na důchod… nakonec vše ale změnila nabídka, která se neodmítá…
S Jančou a Verčou (neboli Double trouble – tuto přezdívku si vysloužily při svém tříměsíčním pracovním nasazení v pittsburském Hard Rock Cafe) jsme se potkali hned na letišti v San Franciscu… já přiletěl o 2,5 hodiny dříve, takže jsem měl čas prohodit pár vřelých slov s imigračním úředníkem (i když jsem doufal, že o důvody mé cesty projeví větší zájem) a pak už jsem hledal domácí terminál 1, kam měly holky přiletět…
Z letiště jsme jeli už jen na hotel, sice tu bylo „teprve“ deset večer, ale já měl biorytmus ještě nastavený na náš čas, což znamenalo sedm hodin ráno (je tu devítihodinový časový posun)… naštěstí máme hotel hned u zastávky letištní rychlodráhy, takže jsme se rychle ubytovali a šli spát…
Náš ****** výlet jsem plánoval celé tři měsíce, ještě nikdy jsem nešel do takových podrobností a přípravy, tak snad se to vyplatí… jen naznačím, že navštívíme 7 amerických států, 9 národních parků či 3 velkoměsta…
A to první z nich hned na začátku… na dnešek jsme měli naplánovánu prohlídku San Francisca…
San Francisco má něco kolem 900 tisíc obyvatel, je tak čtvrtým největším městem Kalifornie a zároveň kulturním a finančním centrem její severní části… leží u Sanfranciského zálivu a je často považováno za jedno z nejkrásnějších měst světa…
Naše poznávání města začalo hned ráno… díky časovému posunu nám brzké vstávání nedělalo žádný problém, v recepci hotelu jsme si načepovali kávu a čaj, doplnili zásoby vody (ta je tu na požádání všude zdarma) a vydali se hledat místo na snídani… a našli jsme super lokál, v místním stylu, s místní obsluhou (rasy všeho druhu) a s místním super jídlem…
Posíleni jsme pak šli na jednu z hlavních atrakcí San Francisca – tramvaje Cable Car – to jsou ty typické vozy, které nesmí chybět v žádné sbírce fotografií ze San Francisca (i já jednu přikládám)… zajímavostí je, že tramvaje nemají motor a městem je táhne kabel vedený pod povrchem ulice…
Neskutečně dlouhá fronta čekajících turistů nás ale odradila, a tak jsem se vydali městem pěšky… nejdříve jsme prošli Čínskou čtvrt – ta tu s vlastními školami, bankami, divadly a novinami funguje jako město ve městě a je zcela soběstačná… v úzkých ulicích s motivy draků a asijskými branami kypí život pouličním prodejem ryb a zeleniny… všude je plno trhovců, bylinkářů, obchůdků a bufetů… odtud také pocházejí tradiční sušenky „štěstíčka“…
San Francisco je městem kopců, takže jsme následně šplhali k nejklikatější ulici světa – části Lombard street, abychom hned zase šli z kopce dolů k vodě… došli jsme až k nábřeží Fisherman’s Wharf, kde u jednoho z mol končí i Cable Car… a protože návštěva San Francisca se opravdu nesmí obejít bez svezení se na této atrakci, vyčkali jsme tentokrát menší frontu a vydali se na šestnáctikilometrovou cestu zpět do Powell Station… a musím uznat, že to byl super zážitek…
Odpoledne jsme pak zvládli shlédnout Painted ladies (domy ve viktoriánském stylu) ve čtvrti Haight-Ashbury, radnici s kopulí z pozlacených desek, budovu přístaviště (Ferry building) postavenou podle katedrální věže ve španělské Seville a pak už jsme se po nábřeží dostali na Pier 39 – molo, kde je spousta obchodů a restaurací – mezi nimi i Krevety Bubba Gump… i když to normálně nedělám, koupi trička společnosti Bubba Gump Shrimps & Co. (založeno 1975) jsem prostě neodolal…
Na večeři jsme pak zašli do Hard Rock Cafe, kde holky hned začaly porovnávat úroveň místního s tím v Pittsburghu… já porovnávat nemohu, najedl jsem se dobře, ale u holek jasně vyhrál Pittsburgh…
Večerní procházka v okolí hotelu se smrskla v obcházení obchodů s alkoholem, a když jsme jednu láhev koupili, odešli jsme na pokoj a udělali si vlastní večírek…
Zítra nás čeká výlet na Alcatraz a Golden Gate Bridge… pak už toto krásné město opustíme…
Ahoj Michal
Den třetí a čtvrtý
Ahoj někde z pohoří Sierra Nevada,
dnes nocujeme kdesi uprostřed černého lesa, na hranici národního parku Sequoia… ten ale máme v plánu navštívit až zítra…
V úterý jsme ještě byli v San Franciscu, měli jsme totiž naplánován výlet na Alcatraz, známé to vězení ležící na skalnatém ostrůvku asi 2 kilometry od pobřeží… v letech 1934 až 1963 tu byla obávaná věznice, kde byl vězněn mimo jiné třeba mafián Al Capone… útěk z ostrova byl téměř nemožný, za celou historii bylo podniknuto 14 pokusů (36 trestanců), ale nikomu se to nepodařilo… to je oficiální verze, ono se totiž třem vězňům v roce 1961 podařilo uprchnout na střechu budovy (v celách vydlabali do stěn díru pomocí lžiček), ale pak už je nikdy nikdo neviděl a ani jejich těla nebyla nikdy nalezena…
Takže jsme se ráno vymotali z hotelu (vstávání bylo o trochu těžší než v pondělí) a vyrazili na tramvaj linky F (jsou to historické vozy, ale žádná atrakce, regulérní součást místní MHD), a i když jsme v pondělí viděli jezdit jednu tramvaj za druhou, teď nás tato linka trochu potrápila… ne a ne přijet… byli jsme docela nervózní, protože trajekt na Alcatraz vyrážel v přesně stanovenou dobu, ale nakonec jsme jej i za cenu menšího sportovního výkonu stihli a mohli vyrazit…
Ještě jsem nezmínil, že nás v úterý San Francisco seznámilo s tolik tu typickým oblačným počasím… bylo příjemně (oproti pondělním třiceti stupňům), ale pod mrakem… chvílemi i padal déšť…
Alcatraz jsme zkoumali něco přes dvě hoďky, se sluchátky na uších (kde nám vše barvitě popisovali, až z toho běhal mráz po zádech) jsme se procházeli po hlavní budově tohoto vězení…
Po návratu z Alcatrazu jsme opět zašli do Hard Rock Cafe (přece nenecháme propadnout poukazy, které holky dostaly v Pittsburghu) a vzali si balení jídla s sebou… to jsme pak s patřičnou chutí spořádali ještě v tramvaji – byla prakticky prázdná, tak jsme tam řidiči a dalším cestujícím voněli pod nosem kuřecími křidélky, prsíčky, nachos, bruschetty, cibulovými kroužky a nechyběl ani špenát, pálivé papričky a zde všudypřítomné omáčky…
Pak už nás čekala trochu zdlouhavější návštěva autopůjčovny a první kilometry ve vypůjčeném Chevroletu Captiva… v tomto našem novém společníkovi jsme se vymotali z ulic San Francisca, které jsme nakonec opustili stylově po Golden Gate Bridge – je to nejnápadnější atrakce a symbol města – most byl postaven v roce 1937 a jeho konstrukce visí dohromady na 130 kilometrech ocelových lan…
Následoval přesun do ubytování s názvem Virginia Creek Settlement, asi 460 kilometrů dlouhá cesta kolem hlavního města Kalifornie, Sacramenta a prvními průsmyky pohoří Sierra Nevada… hned na začátku jsme poznali místní provoz a tedy i zácpu, a tak se nám příjezd do ubytování asi o 3 hodiny protáhl… na recepci už nikdo nebyl, ale protože jsme náš pozdní příjezd avizovali telefonicky, pokoj byl otevřen a my se mohli v klidu ubytovat… dostali jsme se do oblasti, kde narazit na signál mobilní sítě je skoro zázrak, proto jsme se o to víc těšili na slibované wifi spojení se světem… no jo, ale koho se zeptat na heslo, když jsme přijeli tak pozdě? Janča to vyřešila radikálně, okamžitě ulehla s vidinou, že vše zaspí a dřív se tak dočká rána, kdy na snídani heslo zjistí…
Ráno jsme se probudili do blankytně modré oblohy (ta nás mimochodem provázela i v úterý hned pár kilometrů po opuštění San Francisca), nasnídali se, popovídali si s bývalou letuškou a administrativním pracovníkem United Airlines a vydali se do městečka Bodie – zatímco například New York láká turisty na pestrý kosmopolitní mix kultur mnohamiliónové metropole, Bodie přitahuje pravým opakem: nikdo tu nežije… přitom tu v 80. letech 19. století žilo až 8 tisíc obyvatel… zlatokopové… jenže šťastné chvíle vystřídaly doby smutné, a když se roku 1942 odporoučel poštovní úřad a o dvacet let později se z obce stala jen památková rezervace, zůstalo Bodie jen městečkem duchů…
Po prohlídce Bodie jsme se krátce podívali na Mono Lake (kdysi označené za mrtvé jezero, protože v něm nežijí ryby, neboť je téměř třikrát tak slanější než mořská voda) a pak už jsme průsmykem Tioga vjeli do Yosemitského národního parku… je to nejvyhledávanější park Kalifornie s nádhernými scenériemi… hlavní atrakce lze nalézt v Yosemitském údolí, které je prakticky uprostřed parku… taky nám cesta tam trochu trvala… ale pak ta krásná příroda… no bylo to úchvatné… a ani nám nevadilo, že jsme šli v docela velkém vedru k vodopádu, který nebyl – v létě tu totiž vodopády vysychají… ale to jsme věděli…
Cestou z parku jsme se stavili na vyhlídce Glacier point, abychom Yosemitům zamávali z výšky a následně jsme přes Fresno (označil jsem ho za město okresního formátu, ale překvapilo širokými dálnicemi) dojeli až sem, do Montecito Sequoia Lodge… dnes jsme najeli nějakých 480 kilometrů…
Michal
PS: přesuny máme trochu delší, ale je při nich velká zábava, holky jsou neskutečné pohodářky… a ty jejich nápady… za všechny zmíním perličku dne: v parku by měl každý turista nosit rolničku, protože když ho sní medvěd, rolničku vyplivne a ostatní aspoň budou vědět, koho medvěd snědl…
Den pátý
Zdravím z Údolí smrti,
po 550 kilometrů dlouhé celodenní cestě nocujeme na nejteplejším místě západní polokoule…
Ráno jsme stihli navštívit národní park Sequoia, jehož hlavní a nezaměnitelnou atrakcí jsou sekvoje obrovské, nejmohutnější živé organismy planety, které dorůstají stametrové výšky a dožívají se běžně 3200 let… z našeho ubytování jsme to neměli daleko, takže jsme byli v parku mezi prvními… a naše cesta vedla hned k té největší sekvoji – říká se ji General Sherman – její obvod je 32 metrů a váhu přírodovědci odhadují na skoro 1400 tun… dostat ji celou na fotku je prakticky nemožné, přesto přikládám důkaz, jak jsme proti sekvoji malí…
Musím se přiznat, že jsem si myslel, že uvidíme zástupy těchto gigantických stromů, ale nebylo tomu tak… ony totiž nemohou růst všude, tak ty „volná“ místa vyplňují borovice či jedle… jinak je sekvoje velmi odolná, kromě člověka ji nic neporazí, dokonce ani oheň, proti kterému je chráněna tlustou kůrou…
V parku je i několik padlých sekvojí, samozřejmě, že jsou z nich hned udělány atrakce… jako například Tunnel Log, což je v padlém kmeni vydlabaná díra pro průjezd automobilů… na druhé straně musím konstatovat, že se tu o parky náramně starají, sice jsou tu silnice vybudovány skoro až přímo k příslušné atrakci, nicméně ostatní tu nechávají na volné přírodě… proto jsme dnes měli možnost spatřit i medvědy… hned dva si nám to špacírovali po silnici… pravda, byla to ještě mláďata, ale i tak budila respekt…
Ten jsme měli i na vyhlídce Moro Rock, žulové skále, jejíž plochý vrchol naskýtá výhledy až do vzdálenosti 240 kilometrů… po krátkém výšlapu jsme se i my mohli kochat strhujícím výhledem do údolí západní strany Sierra Nevady…
Tam jsme také měli posléze namířeno… abychom jsme se totiž dostali na místo dnešního noclehu, museli jsme toto pohoří velkou oklikou objet… proto tolik dnešních kilometrů, proto tolik dalších hodin strávených za volantem našeho Chevroletu… a musím si postěžovat, nejsem s ním moc spokojený… prostorově je dostačující, chování na silnici má obstojné, ale výkon mizerný… to vše je navíc doplněno zmatečným automatem, který do kopců absolutně neví jakou rychlost má zařadit… vše však nahrazuje stále skvěle naladěna posádka…
Do Stovepipe Wells, což není ani vesnice, ale jen motel, jeden obchod a jedna pumpa uprostřed pusté planiny, jsme přijeli až po západu slunce, přesto tu bylo ještě 42 stupňů… takže rychle do plavek a do bazénu… a pak taky na poslední večeři před návštěvou Údolí smrti… a pro jistotu si dopřát něco dobrého – místní pivo (opravdu dobré) a pěkně šťavnatý steak…
Tak ahoj po návštěvě Údolí smrti…
Michal
Den šestý
Viva Las Vegas,
zdravím z hlavního města hazardu a neřesti…
Přijeli jsme sem dnes plní dojmů z Údolí smrti a jelikož jsme jeho návštěvu přežili bez úhony (což jsem náležitě oslavil dalším steakem), mohu se rozepsat, jaké to dnes bylo…
Slunce nad Údolím vycházelo něco málo po šesté hodině, já byl připraven s fotoaparátem a čekal na nějaký ten pěkný záběr… holky, protože jsou mladší a východů slunce ještě uvidí spousty, spaly…
Hned, jak vykoukly první sluneční paprsky, bylo poznat, kde právě jsme… teplota začala neskutečně rychle stoupat, vítr přestal foukat a vzduch se naplnil dusnem… nás však nic neodradilo, dobře jsme se nasnídali a vyrazili na doslova žhavou cestu…
Měli jsme naplánováno několik zastávek – první byla u nedalekých písečných dun (zde jsme pořídili dnešní první společné foto), druhá zastávka byla u slimáka z Údolí smrti – jediného živočicha, který dokáže ve „vodách“ Badwater vůbec přežít (následovala druhá společná fotka)… toto místo je však význačné hlavně tím, že je to nejníže položené místo na západní polokouli (nachází se 85,5 metrů pod úrovní moře) a teplota tu dosahuje takových grádů, že po desáté dopoledne by sem lidé už neměli chodit… my tam byli za deset deset…
Cestou zpět jsme projeli kolem pestře zbarvených skal (Artists Palette) k třetí zastávce (a třetí společné fotce) – Zabriskie point – s krásným výhledem na „měsíční krajinu“… na závěr naší cesty po Údolí smrti jsme si nechali Danteho vyhlídku (zde jsme vytvořili čtvrté společné foto a jako bonus navíc společné selfie)… z vyhlídky, která se nachází ve výšce 1669 m.n.m. jsme měli úchvatný výhled na celé Údolí…
Krásné to zakončení našeho pobytu v tomto neskutečně rozpáleném koutu světa (předpověď nelhala, i dnes tu naměřili 46 stupňů)… nakonec přišel k užitku i pytlík ledu, který jsme nafasovali jako dárek od motelu… abych se osvěžil, házel jsem si ledové kostky za triko… pánové, přijměte mou radu – až to někdy budete provádět, dejte si dobrý pozor, aby se vám led nedostal do trenek… vím o čem píšu…
Krátce po poledni jsme opustili Kalifornii a přesunuli se do Nevady, jediného státu v USA, kde jsou tolerantní k prostituci… oproti minulým dnům jsme dnes moc kilometrů nenajeli, snad asi jen 250, přesto to v tom vedru stačí… s Verčou se za volantem střídáme, ale i když člověk neřídí, je to namáhavé… své by o tom mohla vyprávět Janča, která nám vydatně pomáhá udržet pozornost – zábavnými vložkami…
Takže jsme v Las Vegas… město, kde je vše velkolepé, je tu 14 z 15 největších hotelů světa, jsou tu napodobeniny měst jako New York, Benátky či Paříž, ale hlavně je tu neskutečný počet kasin, rulet, výherních automatů a všeho co má spojitost s hazardem… a je tu i pěkné vedro (při našem příjezdu teplota atakovala 40 stupňů) a ani po setmění nejsou teploty kolem 35 stupňů výjimkou…
Jelikož spíme v Stratosphere hotelu, jehož součástí je i 350 metrů vysoká věž, naše první kroky vedly do výšin… super výhled na Vegas tu doplňují atrakce, které lze považovat za nejvýše položené na světě… s Jančou jsme se rozhodly dvě z nich vyzkoušet – nejdříve jsme se nechali vystřelit za okraj hrany věže (X-Scream) a potom do výšky (Big shot)… přitom jsme viseli neskutečně vysoko, neměl jsem raději brýle, takže jsem toho moc neviděl, ale to přetížení jsem cítil… náš pocit při „výstřelu“ myslím dobře dokumentuje přiložená momentka…
Až se nám přestala klepat kolena, vydali jsme se k bazénu na krátké osvěžení před cestou do víru velkoměsta… měli jsme toho za celý den dost, přesto nás nic neodradilo od šestikilometrové pěší vycházky do místního Hard Rock Cafe… je až na druhém konci Stripu (ulice, kde jsou všechny ty atrakce), takže jsme šli kolem všech těch blikajících reklam, nasvícených hotelů, cinkajících výherních automatů… bylo to jedinečné a nepopsatelné zároveň… Las Vegas se opravdu nedá popsat, nedá se zachytit na fotku či film, to se musí vidět a zažít…
My jsme tedy dali večeři v Hard Rock Cafe, a protože se holky přihlásily, že pro ně pracovaly v Pittsburghu, začali se nám věnovat ještě více a nakonec jsme mohli se šéfem místní pobočky (mimochodem třetí největší na světě) projít útroby podniku, včetně míst kam se podívají jen umělci vystupující na místním pódiu… např. Bon Jovi či Imagine Dragons… samozřejmě ani tady nemohla chybět naše společná fotka… na onom pódiu…
Je půl druhé v noci a my se pomalu ukládáme ke spánku (zpátky jsme jeli autobusem, ale žádná rychlá jízda to nebyla, v Las Vegas byla zácpa i o půlnoci)… na něj však máme jen 2 (slovy dvě) hodiny, protože nám ráno letí letadlo do Yellowstonu…
Tak ahoj
Michal
PS: na žádné cestě jsem nebyl tolik fotografován… a to ani nemluvím o selfie…
Den sedmý a osmý
Posílám pozdrav z Yellowstonu,
domova Médi Bédi, nespočtu bizonů, vlků, losů, černých medvědů a dalšího zvířectva, hlavně ale stříkajících gejzírů a bublajících vřídel… pod Yellowstonem, jakožto supervulkánu, to doslova vře…
V sobotu ráno, v 6:37 nám letělo letadlo z Las Vegas přes Salt Lake City do West Yellowstonu… jak jsem psal minule, spali jsme pouhé dvě hodiny, a tak jsme byli docela rozlámaní… odbavení proběhlo v pohodě, jen Janča testovala pozornost bezpečnostní kontroly – nejdříve před nimi demonstrativně vypila láhev coca coly, aby následně musela po kontrole z příručního zavazadla vytáhnout láhev vody – byli pozorní…
Let z Las Vegas trval asi 1,5 hodiny a byl standardní… v Salt Lake City jsme ale zažili překvapení – bylo pro nás připraveno vrtulové letadlo značky Embraer pro asi 33 pasažérů, letušku a pilota… ten si ten náš let vysloveně užíval – nad Grand Tetonem (další národní park) nakláněl letadlo ze strany na stranu a z běžné linky tak udělal vyhlídkový let… po přistání v malém městečku West Yellowstone (stát Montana) jsme si vyzvedli červený Hyundai Tuson a vyrazili za Méďou Béďou…
Yellowstonský národní park byl založen roku 1872, je tak nejstarším americkým národním parkem, jeho největší část se nachází ve státu Wyoming, takže jsme už ve čtvrtém americkém státu…
Do většiny amerických parků se vjíždí přes vstupní bránu, kde vybírají vstupné (my máme celoroční pas pro auto a posádku za 80 dolarů) a zároveň nabídnou první informace… o tom, že nám před týdnem zavřeli jednu z cest, přes kterou jsme chtěli jet, jsme už věděli, takže jsme si to zamířili rovnou k atrakci, která přitahuje nejvíce pozornosti – gejzíru Old Faithful, který se železnou pravidelností (každých 78 minut) chrlí hektolitry vody až do výšky 60 metrů… ukázali jsme se jako znalci místní přírody, protože jsme přijeli přímo na čas – do výstřiku chyběly 4 minuty…
Další naše zastávka byla u známého „oka“ Yellowstonu – úchvatně zbarvená krajina kolem jednoho ze sopečných bazénku jakoby byla stvořena pro objektiv fotoaparátu… i tady nám nádherně vyšlo počasí… oproti dusnému Las Vegas tu bylo mnohem příjemněji… i když tu teď noční teploty padají skoro až k nule…
Jelikož jsme ještě neměli dost všech těch přírodních krás, zastavili jsme se u Yellowstonského kaňonu – podle jeho strmých a zlatě se lesknoucích stěn dostal celý park název… podívali jsme se na vodopády Lower (94 metrů vysoký) a Upper Falls (34 metrů) a pak už si to zamířili na západ slunce k jezeru Yellowstone… tam jsme také nocovali… na to, že to bylo nejdražší ubytování naší cesty, jsem byl trochu zklamán… hotel byl plný amerických důchodců a na místo v místní restauraci bychom museli čekat dvě hodiny… tak jsme vzali za vděk vedlejší bufet a zapili to na pokoji lahvovým pivem z místní provenience…
Dnes ráno, tedy v neděli, jsme v Yellowstonu stihli navštívit seskupení křišťálově průzračných sopečných bazénků West Thumb Geyser a okolí sopky Mud… ani jedno nás nezklamalo… poté jsme už vyrazili směr letiště… po cestě nás zdržela rodinka bizonů – zatímco v sobotu si to na tomto místě štrádoval jeden bizon v protisměru (za ním poslušně jela auta), dnes si jeho rodinní příslušníci silnici vybrali k bivakování… naštěstí jeden z místních, jedoucí ve velkém autě, začal bizonům naznačovat, aby uhnuli, což na naší straně udělali a my stihli odevzdat auto i letadlo…
Výlet do Yellowstonu byl takovým bonusem, park je trochu mimo naší cesty autem, musím ale říct, že byl zatím tím nejlepším, co jsme viděli… a potvrzují to i holky…
Po přískoku do Salt Lake City (opět malým letadlem) jsme nastoupili do Boeingu 737 a v okamžiku, když už jsme rolovali na dráhu, jsme se od pilota dozvěděli, že nad Las Vegas zuří bouře a letiště nepřijímá žádné lety… byli jsme tedy odstaveni bokem a čekali na nové zprávy, naštěstí se bouřka uklidnila dříve než se čekalo a my mohli, sice se zpožděním, ale přece, odstartovat…
Po příletu jsme hned zamířili na jídlo… a kam jinam, než do Hard Rock Cafe… po dobrém jídle následoval přesun do hotelu – máme zase ten s věží, ale na ni se už nechystáme… naopak jsme byli poctěni upgradem zdarma a máme teď velikánskou suite – předsíň, obývák, ložnici, vanu s vířivkou atd… jen nám chybělo třetí povlečení… a když jsme o něj byli požádat na recepci, dívali se na nás jako na blázny, že si na něj chceme počkat… důvod jsme zjistili později – když na nás někdo zaklepal, my otevřeli dveře a místo pokojské s povlečením za nimi stal portýr s celou postelí…
Jelikož jsme v Las Vegas, nesmí v programu chybět návštěva kasina – jak jsem psal, jsou tu všude, dokonce hned v příletové hale letiště… je i u nás dole v hotelu, takže tam teď míříme a já se ozvu až jako milionář… samozřejmě dolarový…
Michal
PS: Díky nedostatku času a nedostupnosti wifi jsem se dostal do skluzu se Zápisky, proto jsem v Yellowstonu napsané spojil s dnešními z Las Vegas…
Den devátý a desátý
Ahoj z Monument Valley,
země navažských indiánů, reklamy na značku Marlboro a místa, kde Forrest Gump ukončil svůj 3 roky, 2 měsíce, 14 dnů a 16 hodin trvající běh…
V pondělí ráno jsme se nějak nemohli vymotat z hotelu ve Vegas, svou roli v tom sehrála snídaně v baru připomínající film Pulp Fiction a samozřejmě kasino… sice jsme ráno už nehráli, ale přesto jsme se zastavili u našeho nedělního stolu s ruletou… mimochodem tady jsou výsledky naší návštěvy kasina: Verča +40 dolarů, Janča -30 dolarů a já symbolický 1 dolar v plusu…
Las Vegas jsme opustili až někdy kolem jedenácté hodiny, projeli jsme ještě jednou Strip (abychom udělali pár fotek za světla, přestože to bez svítících neonu není ono) a pak už se napojili na dálnici I-15 směrem do Utahu – tam nás čekaly národní parky Zion a Bryce Canyon…
Jak jsem již psal, najedeme tu denně stovky kilometrů – na tomto místě musím holky pochválit, zvládají to úžasně a bez emocí – pro představu, naše nejemotivnější debata se odehrála zrovna včera a byla o tom, kdy, kdo a proč bude zapisovat ujeté míle… tato debata však skončila hned, jakmile jsme vjeli do Utahu… v mnoha průvodcích je utažská příroda popisována za čarující a my hned poznali, že je to pravda…
Za nejpůvabnější utažskou perlu je často označován národní park Zion, kam jsme dojeli odpoledne… a měli jsme štěstí – jelikož jsme z Vegas odjeli později, než bylo plánované, průtrž mračen, která tu byla těsně před naším příjezdem právě odezněla… my jsme už jen potkávali na kost promoklé turisty…
Parkem Zion, respektive jeho hlavní atrakcí, kaňonem Zion, nelze projet vlastním autem, musí se přesednout na speciální autobusy, které turisty vozí asi osmikilometrovým úsekem nahoru a dolů… následných 25 kilometrů už musí turisté po svých… tam jsme nešli, ale aby to nebylo jen o sezení v autě či autobusu, rozhodly se holky absolvovat menší procházku (k vodopádům, které tu mimořádně vznikly po předchozím dešti)… já jsem si koupil kávu a sedl si do houpacího křesla hned vedle pár důchodců…
Zion musí být opravdu nádherný, bohužel se však opět začalo zatahovat, a tak jsme se sbalili a vyrazili po serpentinách silnice z roku 1930 (má do červena zbarvený asfalt) do 1,8 kilometrů dlouhého tunelu z jehož „oken“ je vidět kamenný oblouk Great Arch of Zion…
Měli jsme namířeno do nedalekého národního parku Bryce Canyon, těšili jsme se na doruda zbarvené věže, ale bohužel následovala další průtrž mračen a zlepšení počasí bylo v nedohlednu… a i když jsem se osobně na Bryce Canyon strašně moc těšil, musel jsem s těžkým srdcem konstatovat, že jeho návštěva z důvodu neskutečně škaredého počasí nemá smysl…
Rozhodli jsme se tedy jet přímo do hotelu, kam nás prakticky až před dveře doprovázel hustý déšť… motel High Desert Lodge byl opět uprostřed ničeho, přesto nabízel pračku a sušičku, tak jsme ušetřený čas využili praním a následně odskočením si na večeři do sousední Arizony (motel byl ještě v Utahu)…
Po návratu z večeře jsme se nestačili divit zprávám na internetu… severovýchod od Las Vegas v pondělí postihly bleskové povodně… prý jakýsi zbytek hurikánu Norbert… a asi 50 kilometrů dálnice I-15, kterou jsme ještě v poledne projížděli, bylo z důvodu sesuvu půdy uzavřeno (prý až na 4 dny)… to mi připomíná požár, který vypukl v Yosemitech minulý týden také po našem odjezdu… co bude dalšího?
Každopádně dnes ráno jsme pokračovali v naší cestě… počasí nebylo o moc lepší, proto jsem chtěl návštěvu nedalekého Antelope Canyonu odpískat, ale holky mě přesvědčily a já byl nakonec moc rád… Antelope Canyon je velmi malý, je to jen několik metrů široká a 40 metrů dlouhá štěrbina, ale přitahuje fotografy-fajnšmekry… kaňon má barvu zralé broskve a shora dopadající světlo, které se láme do různých vlnových délek společně s barvou podloží dokáže na fotografiích zázraky…
Kaňon, pojmenovaný podle antilop, které tu dříve žily, „patří“ Navahům, otevřeli jej v roce 1997 a udělali si z něj bohužel zlatý důl… jen zaparkovat auto stojí 8 dolarů na osobu, dalších 40 dolarů pak stojí prohlídka – ta začíná na korbě automobilu, na kterém se absolvuje divoká jízda po nezpevněné cestě ke vchodu do kaňonu (už jen ta cesta je zážitek)… každá skupina má svého průvodce, který je i řidičem… my vyfasovali indiánskou babičku, které zde provádí už 11 let a zná každý kout kaňonu… bylo to poznat, protože nám ochotně radila kde a co máme fotit, a když bylo potřeba, vzala foťáky a mobily turistů do svých rukou a klidně si pro naši dobrou fotku lehla i na zem…
Dalším bodem našeho dnešního programu bylo Monument Valley… je vzdáleno jen asi 2,5 hodiny jízdy od Antelope Canyonu, proto jsme měli starost, jaké tu bude počasí… a musím přiznat, že jsme měli opět štěstí… po cestě nám lilo jako z konve, ale jakmile jsme vjeli do Údolí monumentů, vyčasilo se…
Monument Valley je notoricky známá krajina rudočervených pískovcových hor a prapodivných skalnatých útvarů, opět „patří“ Navahům a je velmi rozlehlá – rozkládá se na území Arizony, Nového Mexika a Utahu…
A do Utahu jsme nakonec opět dojeli, bydlíme totiž ve vesnici s názvem Mexican Hat… v útulném motelu na břehu řeky San Juan s výhledem na rudé stěny místních hor… po cestě sem jsme ještě zastavili na místě, kde v roce 1980 ukončil svůj běh Forrest Gump… najít toto místo nebylo jednoduché, ale my to zvládli…
Na večeři jsme zašli do vedlejšího baru na swingující steaky (masa se houpala nad otevřeným ohněm), které jsme zapíjeli pivem značky Polygamy… po dobrém jídle (měl jsem skoro 0,5 kg steak, holky poloviční) jsme si udělali popcorn a s Verčou se na chvilku ponořili do venkovního, ale vyhřívaného bazénu (Janča byla zachumlaná na břehu a skoro celý popcorn nám snědla)…
Ted odpočíváme na pokoji, protože zítra jedeme dál… čeká nás zlatý hřeb Arizony – Grand Canyon…
Michal
PS: při cestě poznávám, jací jsou Američané patrioti, všude mají vyvěšené vlajky a hvězdami a pruhy jsou někdy pomalované i střechy či stěny domů… také se nás často se zájmem ptají odkud že jsme, ale znají spíš Československo… a holek se ptají, jestli jsou dvojčata nebo aspoň sestry… já byl zase jednou dotázán, jestli jsou to mé dcery…
Den jedenáctý a dvanáctý
Zdravím z Los Angeles,
ve středu jsme se probudili a venku byla modrá obloha bez jediného mráčku… po předchozích dnech plných oblačnosti a deště jsme s radosti vyskočili z postele a ihned po snídani vyrazili na prohlídku rezervace navažských indiánů, kteří i v Monument Valley kasírují pěkné vstupné…
Určitě se však vyplatí jej zaplatit, člověk tak dostane možnost poznat Údolí monumentů blíže a taky se může projet po 27 kilometrech nezpevněných prašných cest mezi jednotlivými skalami… my jsme celou trasu neabsolvovali, neměli jsme tolik času a taky jsme nechtěli trápit naše auto… každopádně jsem pořídil „povinné“ záběry monumentů a holky zase pořídily několik indiánských suvenýrů…
Pak už naše cesta vedla ke Grand Canyonu neboli Velkému kaňonu, což je nejznámější a největší kaňon na světě… přijeli jsme tam v brzkém odpoledni a hned na první vyhlídce (Desert View) jsme užasli co všechno vytvořila řeka Colorado… kaňon, který tok řeky modeloval milióny let, je skoro 446 kilometrů dlouhý, 500 metrů až 29 kilometrů široký a až 1,5 kilometrů hluboký… my jsme byli na jeho jižní hraně, ta je nejlépe dostupná a proto sem ročně přijede až na pět miliónů turistů… až takové davy tu teď ale nebyly, každých pár metrů je totiž vyhlídka a tak se turisté moc nemačkají… největší koncentrace lidí je v Grand Canyon Village, odkud jezdí zdarma autobusy, které turisty dovezou i do míst, kam auta nemohou… my jsme se vydali na nejhezčí vyhlídky (Hopi Point a Mohave Point) sledovat západ slunce… při západu či úsvitu, kdy skály začnou hrát mnoha barvami, je totiž kaňon nejhezčí…
Pěší procházka po okraji kaňonu poskytovala úchvatné pohledy do dálky i hloubky… zábradlí bylo jen na vyhlídkách a tak někdy stačil jeden neopatrný krok a mohlo být po idylce… proto se kaňonem často rozléhal Verčin hlas a moje a Jančino jméno – zejména když jsme se fotili na hraně jižní hrany…
Za úplné tmy jsme se pak docela promrzlí (kaňon přece jen leží v nadmořské výšce 2400 m.n.m.) a hladoví (na jídlo nebyl čas) vrátili do Grand Canyon Village, dali něco teplého do žaludku a vyjeli směr Williams, městečka hodinku od kaňonu, kde jsme nocovali ve vysloužilém železničním vagónu Grand Canyon Railway… to pro zpestření našich nocí…
Dnes ráno jsme nemohli dospat… čekal nás totiž návrat do Grand Canyonu, respektive vyhlídkový let nad tímto přírodním skvostem… cestou jsme se nasnídali u Flintstonů (podnik v jejich stylu – byla tam zima jak u nich v jeskyni) a poté jsme přijeli na místní letiště… s Jančou jsme měli objednaný let malým letadlem pro asi 15 pasažérů… trval necelou hodinku a my se tak mohli nerušeně kochat místy, která jsme viděli předchozí den ze země… až teprve z letadla člověk pozná, jak je tento kaňon Grand…
Naše další cesta směřovala na legendární Route 66 – v době své největší slávy 3940 kilometrů dlouhou mezistátní dálnici vedoucí z Chicaga, přes Missouri, Kansas, Oklahomu, Texas, Nové Mexiko, Arizonu a Kalifornii do Los Angeles… dnes už takový význam nemá… na mnoha místech byla rozšířena a použita pro výstavbu nových dálnic, někde dokonce zanikla… a tak jen díky snaze nadšenců, tam, kde jsou nové dálnice vedeny jinudy, je k dispozici jako turistická atrakce pod jménem „Historic Route 66“…
My jsme projeli jeden z nejdelších souvislých dochovaných úseků začínající v městečku Seligman až do města Kingman, které se pyšní titulem „srdce Route 66“… musím však poznamenat, že jsem byl zklamán, myslel jsem, že to bude cesta v historickém stylu (něco jako naše D1), ale ona je to široká, přehledná cesta s minimem zatáček a kvalitou povrchu německé dálnice… kdyby po stranách nebyly cedule s označením cesty, myslel bych si, že jsme se netrefili…
Každopádně po občerstvení v Kingman (v místní pobočce Denny‘s obsluhují ti, co Route 66 určitě dobře pamatují) jsme 5,5 hodinovou nonstop jízdou dojeli až do Los Angeles… dnes jsme celkem najeli 947 kilometrů, ale většina trasy vedla po dálnici, tak to šlo… obecně mohu konstatovat, že místní se v rychlosti moc nevyžívají (často jsme byli nejrychleji jedoucí vozidlo), ve městech pouští chodce i mimo přechody a prakticky netroubí… všechny cesty jsou dobře značeny (i když bez navigace bychom nemohli fungovat), značky podél silnic jsou často psané (místo obrázku) a světla semaforů jsou až za křižovatkou (z toho jsem měl největší strach)… na vše se dá ale snadno zvyknout, takže se tu pak člověk na silnici cítí bezpečně… důkazem je našich bezproblémových 3955 kilometrů v 8 dnech… pěkná to dávka…
Michal
PS: trochu jiná statistika o Grand Canyonu: Od 60. let 19. století v kaňonu zahynulo přes 600 lidí… vedle obětí letecké nehody z roku 1956 (128 mrtvých), jsou to oběti pádu vrtulníků či malých letadel (114), pádu do propasti (50), infarkty, přehřátí či dehydratace (65), utopení se v řece (79), pádu kamenů či úderů blesku (65)… v kaňonu se stalo i 47 sebevražd a 23 lidí se stalo obětí násilného trestného činu…
Den třináctý, čtrnáctý a patnáctý
Aloha! Ahoj z Havaje,
už třetí den relaxujeme na Kauai…
Na čtvrtý největší havajský ostrov, kterému se také říká Zahradní ostrov a kde žije asi 60 tisíc obyvatel, jsme doletěli v pátek, po šestihodinovém letu Hawaiian Airlines z Los Angeles… letecká linka do ráje, k ostrovům slunné Havaje, nabrala kurs vlastní osy už v osm hodin ráno, takže jsme měli další kratší noc… ráno jsme se rychle sbalili, vrátili Chevroleta v autopůjčovně a nechali se odvézt na letiště…
Když jsme s holkami někdy v květnu plánovali cestu na jihozápad USA, myšlenka navštívit Havaj byla docela živá… a když se v červnu naskytla možnost koupit levné letenky, vůbec jsme neváhali… a ani trochu nelitujeme… je to tu super… i když pro mě je tu dost vedro…
Název Kauai znamená doslova „místo za krkem“ a je odvozen z legendy, že první vládce Havaje Hawaiiloa věnoval tento ostrov svému oblíbenému synovi, kterého v dětství rád nosil na ramenou…. kuriozitou ostrova jsou všudypřítomné zdivočelé slepice (na Kauai nežijí žádné šelmy, takže je nic neohrožuje) a nařízení, že žádná z budov nesmí být vyšší než zde rostoucí palmy…
Ihned po pátečním příletu jsme si půjčili auto (opět Chevrolet, ale Sonic) a vyrazili do Castle Kaha Lani, našeho přechodného bydliště, asi deset minut od letiště, mezi městy Lihue a Kapaa… apartmán máme přímo na pláži, má dvě ložnice (škoda), dvě koupelny (hurá), dva balkóny, jeden obývák a jednu kuchyň… k dispozici je i bazén a venkovní gril… však jsme si to pohodlí po těch kilometrech strávených na silnici zasloužili…
V pátek jsme šli hned k oceánu, voda byla krásně teplá, takže jsem se svlažil i já… po příletu na ostrov nás uvítala pěkně velká vlhkost, takže jsem se potřeboval osvěžit… holky zároveň zjistily, kde jsou happy hours, což jsme posléze náležitě využili popíjením koktejlů a večeří… následně jsme se ještě namočili v bazénu a pak padli za vlast… přece jen jsme vstávali ve čtyři ráno a tady je další tříhodinový časový posun (oproti Brnu je to teď rozdíl 12 hodin)… přiznám se, že já jsem usnul při psaní Zápisků na balkóně na lehátku…
V sobotu ráno jsme už docela svěží vyrazili na průzkum tohoto zeleného ostrova… nejdříve jsme jeli na jih k městečku Waimea, odkud jsme pak stoupali až do výšky skoro 1100 m.n.m. na prohlídku Waimea Canyonu a zejména Kokee parku… holky si daly pěší túru pralesem a já hledal nejhezčí záběry na famózní Na Pali pobřeží z výšky…
Z ještě větší výšky jsme pak viděli celý ostrov… měli jsme totiž rezervovaný let letadlem nad Kauai… nakonec to byl let privátní… v letadle jsme totiž byli jen my tři a pilot… hodinu jsme kroužili nad ostrovem a kochali se… viděli jsme místa, kde se natáčel Jurský park 1, částečně i 2 a 3, a teď i 4 (v kinech bude příští rok), Piráti z Karibiku, Avatar či jiné hollywoodské trháky… viděli jsme nespočet vodopádů, největší kávové plantáže v USA, Waimea Canyon a hlavně již zmíněné Na Pali pobřeží… proletěli jsme kolem hory Waialeale, vysoké 1560 metrů, kde v dlouhodobém průměru spadne za rok 12 344 milimetrů dešťových srážek… tím je toto místo považováno za nejdeštivější na světě – prší tu 340 dnů v roce… dnes nepršelo…
Po přistání jsme vyrazili vyzkoušet další pláž… ty tu jsou prakticky liduprázdné… Kauai má nejvíce pláží ze všech havajských ostrovů, takže když to přeženu, každý si tu najde tu svou, soukromou…
Dnes, v neděli, byla na programu návštěva severu ostrova… ještě jsem nezmínil, že Kauai nemá okružní silnici, ostrov nelze celý objet… z Lihue, administrativního centra ostrova vede silnice na jih nebo na sever… toť vše…
Nejdříve jsme zajeli ke dvěma vodopádům, poté k majáku u města Kilauea, kolem krásného zálivu Hanalei, abychom krátce po poledni dojeli až na konec severní silnice… holky se, nejspíše pod vlivem čerstvého kokosového mléka (měli jsme jej po cestě), rozhodly absolvovat další pěší túru… když jsem je pak po návratu viděl, byl jsem rád, že jsem zvolil odpočinek na pláži, který byl rušen jen pobíhajícími slepicemi a kohouty (toto se mi tu moc nelíbí)…
Cestou zpět do hotelu jsme se stavili ochutnat nějakou tu rybu… byla dobrá, přestože byla nečekaně smažená… stejně jako celá páteční večeře… a sobotní oběd… kolik oni toho tady nasmaží…
Pak přišla na řadu další pláž… tam jsme viděli, jak místní rodiny či přátelé pořádají společný odpolední piknik… asi každý doma něco navaří (spíš usmaží) a pak to společně v jednom z přístřešku na pláži spořádají… my jsme v tu chvíli už ale měli myšlenky trochu jinde – dostali jsme zprávu od Air France, že kvůli stávce pilotů ruší náš let do Paříže… no bude to ještě dobrodružné…
My si zatím užijeme poslední havajskou noc a já se zase ozvu z Los Angeles…
Michal
Den šestnáctý a sedmnáctý
Zdravím opět z Los Angeles,
v pondělí ráno jsme se ještě rychle smočili ve vodách Pacifiku, vybrali všechny peníze, co měly holky na účtu (aby jej banka mohla zavřít), vrátili auto a postavili se do dlouhé fronty na bezpečnostní kontrolu na letišti… Janča podstoupila namátkový test na drogy, Verča přišla o omáčku k nachos, kterou mi „potají“ dala do batohu a já jsme musel sníst banán, protože Havaj nesmí opustit žádné ovoce…
Bohužel letiště na Kauai je docela malé a žádný z obchodů tu nemá licenci na prodej alkoholu, tak jsem si místní rum značky Kaloa (malou lahvinku) musel koupit až na palubě Hawaiian Airlines… ani tentokrát nebylo letadlo plně obsazeno a ani tentokrát jsem se nedočkal pěkné letušky…
Čtyři dny a tři noci strávené na Kauai byly skvělé… ostrov je to nádherný a podle vyprávění místních je z havajských ostrovů výjimečný… jeho obyvatelé se snaží co nejvíce zachovat jeho přirozený ráz, nejsou tu žádné velké hotelové komplexy a tedy ani davy turistů… nejspíše i proto byl Kauai s jeho okouzlující přírodou zařazen mezi nejkrásnější ostrovy světa, bok po boku třeba se slavným Bora Bora…
Mahalo, Kauai!
V Los Angeles nás čekalo martyrium se zrušeným letem Air France… marně jsme na mezinárodním terminálu hledali jejich přepážku, marně jsme se po nich ptali na informacích, marně u jiných leteckých společnosti… proč by tam taky asi byli, ne? Zákazníci jsou jim nejspíše jedno… úplně jsem si vzpomněl, jak nám ve Vietnamu francouzský obchodní cestující říkal, že má zakázáno létat s Air France, protože nikdy neví, jestli doletí…
Vysvobozením byla myšlenka jít na domácí terminál a přepážku Delta Airlines, kteří jsou místní a hlavně v alianci s Air France… natrefili jsme na moc ochotnou paní, která nám asi půl hodiny vyhledávala náhradní lety a pak nám je další půl hodinu telefonicky ověřovala… protože všechny spoje do Evropy jsou teď přeplněné, máme letenky až na středu a letíme nejdříve do Detroitu, pak do Frankfurtu a následně do Prahy… tam přistaneme ve čtvrtek dopoledne… ani si nedokážete představit, jakou jsme měli radost, že se opravdu vrátíme do Evropy…
Takže jsme si s novými letenkami v kapse jeli půjčit auto (už čtvrté, tentokrát Kia Rio), vyzvednout kufry v předchozím hotelu (na Havaj jsme letěli jen nalehko) a pak už jen neskutečnou spletí losangeleských silnic a dálnic do hotelu v centru Hollywoodu… dnes jsme spali přímo na Hollywood Boulevardu…
A protože náš hotel byl opravdu jen přes ulici od známého Chodníku slávy, mohli jsme si dnes dopřát trochu delší spaní… když jsme se dostali z pokoje, uvítalo nás obrovské vedro… podle internetu dnes bylo asi 38 stupňů a to jsme chodili po rozpálených ulicích Mekky filmového světa…
No, prakticky jsme chodili jen po onom Boulevardu s pěticípými hvězdami, ale i tak to stačilo… Chodník je 5,6 kilometrů dlouhý a hvězd je tu více než 2000, mají je známé osobnosti filmu, hudby a televize (i fiktivní postavy), které jsou ochotné udělit souhlas k uspořádání ceremoniálu a zaplacení 25 tisíc dolarů… první hvězdu zde položili v roce 1960 pro herečku Joanne Woodwardovou…
Odpoledne jsme autem projeli Beverly Hills (včetně ulice Rodeo Drive, kde Julia Roberts ve filmu Pretty Woman potkala Richarda Gera), nakoukli na Santa Monica Beach (kde se natáčel seriál Baywatch) a pak už se přesunuli do našeho dnešního útočiště (hotelu Crystall Inn & Spa) u letiště… ono v Los Angeles (i když se mu přezdívá Město andělů) není zase o co stát… je to po New Yorku druhé nejlidnatější město USA, ale není vůbec pěkné… neustále se rozrůstá, přitom pohlcuje menší městečka (aktuálně jich je přes 80) a vše propojuje neskutečnou spletí dálnic… kromě Downtownu (jak se označuje centrum L.A., ve kterém se nachází několik mrakodrapů), tvoří Los Angeles a okolí většinou nízké rodinné domky, proto zde lidé stráví dvakrát víc času dojížděním do práce, než v ostatních amerických městech…
Náš ****** výlet se postupně blíží do svého závěru… za 6 hodin budeme zase na letišti… každopádně jsme během dvou a půl týdne toho viděli strašně moc, prozkoumali jsme Kalifornii, její přírodu a města San Francisco a Los Angeles, navštívili jsme Nevadu a v ní Las Vegas, uchvátili nás parky v Utahu a Arizoně, na skok jsme navštívili Yellowstone ve Wyomingu a relaxovali jsme na Havaji…
Bydleli jsme ve čtyřhvězdičkovém hotelu, chatě u horské řeky, v hlubokém lese, uprostřed Údolí smrti, v hotelu s kasinem, u jezera v hotelu v koloniálním stylu, v rozlehlé poušti, v indiánské rezervaci, ve vysloužilém železničním vagónu, na břehu Pacifiku či v samém srdci Hollywoodu…
Najeli jsme přes 4700 kilometrů v autě (včetně cest po Yellowstonu a na Havaji), absolvovali několik místních přeletů a vyhlídkových letů, okusili lokální kuchyni a samozřejmě i piva… podívali se kde se točil Jurský park či kde přestal běžet Forrest Gump…
A jak v tomto filmu zaznělo, život je jak bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš… my jsme při naší cestě ochutnali jen to nejlepší…
Tak ahoj v Evropě…
Michal
PS: přikládám mé foto s Jennifer Aniston…
