Den první a druhý
Ahoj,
obnovuji svůj cestovatelský email a hlásím se z hlavního města Vietnamu, Hanoje. Třímiliónové město je zahaleno do mraků, lehce poprchává, teplota je kolem 15 stupňů… právě nám tu začala sobota…
Na cestu jsme se vydali ve čtvrtek po čtvrté hodině ranní, nejdříve směr pražské letiště, kde nám v deset letělo letadlo do Paříže… vše proběhlo hladce, v Paříži jsem pobyli asi jen hodinu a už jsme seděli v letadle do Hanoje… let byl neskutečně klidný, žádné turbulence, nic… taky jsme přiletěli asi o hodinu dříve, než bylo v plánu… náš vietnamský průvodce, Zui, to nečekal, takže jsem čekali my na něj…
Z letiště jsme jeli do hotelu, cestou taxikář třikrát skoro boural, nejhůř to vypadalo s paní, která pokojně stála v křižovatce na kole a on si to šinul přímo na ni… ubrzdil to a ještě ji vynadal… na cestách po městě je třeba si dávat pozor na všudypřítomné motorkáře, jezdí tu docela bezhlavě, klidně tři čtyři na jednom skútru… alkohol se neměří, rychlost taky ne, jen musí mít helmu…
V hotelu jsme se ani neohřáli a šli na snídani – přikládám rychlou fotku z kuchyně restaurace… takže jsme si v 9 hod. místního času (3 hod. ráno českého) pochutnali na skvělé polívce… následné rýžové víno a káva už jen doplnili degustační začátek výletu… mimochodem, seděli jsme naproti pobočce HSBC…
Po dobré snídani jsme se přece jen vydali si odpočinout na hotel, už jsme byli 24 hodin vzhůru, tak jsme hned usnuli…
Se Zuim jsme byli domluveni na odpolední pivo… nejen, že přišel zase pozdě (hrál u kamaráda na kytaru), ale po prvním pivu odpadl a šel domů spát… je tu už od minulé soboty a ještě se nevyrovnal s časovým posunem…
To my jsme se vydali na večeři… byli jsme ujištěni, že pes se na nový rok (začal v pondělí a slavil se do dneška) nejí… dlouho jsme nevěděli do které restaurace zajít, těžko se tu člověk ještě orientuje, zejména, když se většina jídla konzumuje přímo na ulici před restauracemi… ale nakonec jsme si vybrali… nudle s masem… údajně hovězím… zatím je vše ok, fotku z kuchyně jsem už nedělal…
Zítra nás čeká bohatý program v Hanoji, tak dám vědět, jaké to bylo…
Michal
Den třetí
Ahoj,
dnes ráno jsme na Zuiho (našeho průvodce) čekat nemuseli, zaspali jsme, takže čekal on…
Takže jsme vyrazili prozkoumat Hanoj trochu později, díky tomu jsme nestihli navštívit Ho Chi Minha v mauzoleu, v sobotu odpoledne totiž odpočívá… nechali jsme to na jiný den a vydali se navštívit různé pagody, jedna z nich je známý symbol Hanoje, další zase vyhledávaným místem domácích…
Jinak Hanoj přes noc trochu vyrostla, včera měla 3 mil. obyvatel, dnes už 6,5 mil… Zui se totiž doma podíval do průvodce…
Na oběd jsme zašli do restaurace, která je u jezera, kde za války sestřelili letadlo s bývalým americkým kandidátem na prezidenta Mc Cainem (porazil ho Obama)… dokonce tam má památník, který nedávno navštívil…
Oběd byl vynikající, měli jsme krevety, šneky, tofu, grilované výhonky, kuře, rýži a polívku s úhoři… Zui nám na další dny přislíbil i sarančata…
Cestou zpět jsme navštívili bývalé vězení, které vybudovali francouzští kolonizátoři a pak jej místní využili i při věznění sestřelených amerických pilotů… asi aby nám vytrávilo…
Večer jsme byli pozvání do Zuiho rodiny na večeři… a to byl zážitek… maminka s tatínkem se potkali v Československu, svatbu měli v Hradci Králové, a protože čekali malého Zuiho, museli se vrátit zpátky do Vietnamu, tehdejší mezistátní dohoda zakazovala Vietnamcům mít děti mimo Vietnam… rodiče nás jako Čechy považovali za významnou návštěvu, takže jsme seděli na zemi a tam byla i prostřena velkolepá hostina… účastnili se i strýcové a jejich děti… měli jsme krevety, výhonky, kuře, různé druhy polívek, bambus, místní tlačenku, plněné prasečí nožičky, rýžový koláč a zlatý hřeb večera – lektvar na zvýšení potence:
To se asi před patnácti lety vezme desetilitrová nádoba, dá se do ní 5 hadů (pozor, musí jich být přesně 5, jinak to bude jedovaté), přidá se mořský koník, gekon, pták připomínající vránu (komplet i s peřím), bylinky a zalije se to alkoholem a vodou…
Každý jsme dostali malého panáka… to byl vrchol večera…
Teda než jsme odjeli na masáž… ale o tom někdy jindy…
Michal
Den čtvrtý a pátý
Opět zdravím z Hanoje!
Zmoženi ze sobotního hodování a masáže jsem byli tak oslabeni, že jsme opět nestihli návštěvu Mauzolea… využili jsme toho, že jsme dnes byli bez Zuiho a prozkoumali okolí hotelu… máme ho super v centru, všude dojdeme pěšky nebo taxíkem, který je tu dost levný (nástup za 10 Kč a kilometr podle velikosti auta mezi 10 a 13 Kč)… Zjistili jsme, že i tady má každý slušný taxikář zabudované turbo…
Navštívili jsme místní Operu a Vodní loutkové divadlo, operu jen z venku, vodní loutky jsme shlédli v hodinovém představení… to je k vidění jen a pouze ve Vietnamu, původ má někde v okolí rýžových poli Mekongu a spočívá v tom, že herci jsou schovaní za kulisou, do půl těla stojí ve vodě a pomoci tyčí ovládají loutky, které se pohybují po hladině… je až s podivem, jak jim to šlo… bylo to úchvatné, až jsem na chvilku usnul…
Večer jsme už potkali Zuiho, vzal nás do místního klubu Dragonfly… žádná lokální hudba, místní mládež se tu chce hodně přiblížit Evropě/Americe… teď nevím ke komu se přibližují vodními dýmkami, ale to je jedno… bylo to super, i když tam byly jen brunetky… nikde žádná blondýna… ale na vysokých podpatcích tu chodí všechny…
Na závěr jsme si ještě před klubem poseděli na ulici (stoličky jsou asi 20cm vysoké) a pochutnali si na nápoji, který i Zui pil poprvé… cestou zpět nás přepadl hlad, tak jsme nepohrdli jarními rolkami… dali jsem jich hned několik druhů… a poprvé nám (ačkoli ten podnik na to nevypadal) dali hůlky zabalené do obalu – jinde se totiž jí s hůlkami, které už byly asi miliónkrát použity…
Na pondělní ráno jsme si už nastavili budík, ale Ho Chi Minha jsme opět neviděli… ne, že by tam neležel, ale v pondělí nepřijímá návštěvy… tak snad v úterý…
Ráno jsme tedy vyrazili na místní vyhlášenou tržnici, těšili jsme se na barvami oplývající stánky se zeleninou a ovocem… ale to bychom nesměli být ve Vietnamu… tržnice velikosti středního pavilónu na BVV byla plná stánků se spotřebním zbožím… od oblečení, přes hodinky, elektroniku po plyšáky… ceny jsou příznivé a je slušností tu smlouvat… batoh se usmlouvá z 350 na 250 Kč, 10 párů ponožek z 250 na 190 Kč… ale pozor, pokud budete smlouvat u zboží za 20 Kč, může vás čekat odehnání od stánku a ani po opětovném návratu vám plyšák nebude prodán ani za původní plnou cenu…
Obohaceni o tyto zkušenosti jsme vyrazili do Chrámu literatury, krásný areál který je protikladem rušného života Hanoje, ale hlavně jeden z cílů, kam míří celé zástupy školáků… věří totiž, že se jim následně bude dařit ve studiu… bylo to obohacující, sice nikdo z nás už nestuduje, ale i tak jsme cítili sílu, co nám Konfucius předal…
Pozdě odpoledne jsme se potkali se Zuim a vyrazili nejdřív opět na nákupy, pak si sednout doprostřed křižovatky na pivo a následně na skvělou večeři, kde jsme postupně spořádali: žabí stehýnka, medúzu, buvola sušeného i šťavnatého, polívku se šneky, křupky alias kuřecí kloubky, lesní bambus, slané mango s chilli a samozřejmě na závěr rýži… vše jsme prokládali několika druhy rýžového vína… skvělý zážitek… mimochodem jsme seděli prakticky na zemi (bez bot a s nohama v díře pod stolem)…
Zui nás občas hodně překvapí… asi nejvíce, když se nás včera zeptal, jestli v úterý budeme v Hanoji… na to, že to je náš průvodce a organizuje vše kolem, to byla docela troufalá otázka… naštěstí vše bereme s humorem a těšíme se, když i my můžeme místního občana poučit informacemi z průvodce… na oplátku nás pochválí za statečnost, protože by například sám do té výše popsané tržnice vůbec nešel…
Prý se na vás valí zima z Ruska, tak to vydržte, my tu máme příjemných 15 stupňů a postupně se budeme přesouvat až k 33 stupňovým teplotám…
Michal
Den šestý
Ahoj,
dnes ráno jsme konečně viděli Strýčka Ho… stačili jsme se včas vzbudit, nasnídat a vyrazit do mauzolea… nesmí se tam vzít žádná batožina, nesmí se tam vzít ani foťák (odevzdává se), nesmí se tam mluvit, nesmí se tam zastavovat… takže člověk kolem Ho Chi Minha, ležícího uprostřed chladné místnosti, jen pomalu projde… při tom je pozorován několika vojáky… atmosféra je taková zvláštní, nepopsatelná… sám Strýček Ho takto skončit nechtěl, měl přání být zpopelněn a jeho popel měl být rovnoměrně rozprášen v severním, středním a jižním Vietnamu…
To byl z dnešního dne „nejkulturnější“ zážitek, další část dne jsme věnovali bloumání po místních stáncích, takže přidám aspoň pár obecných poznatků pro ty, co by chtěli jet do Hanoje:
– Centrem Hanoje není žádné náměstí, ale Jezero navráceného meče…
– Hanoj je město značky The North Face… kdo ji tu nemá, jako by nebyl… vídáme v ní turisty i místní, bohaté i chudé, holky i kluky… taky už jsme nakoupili…
– Na dopravu je třeba si zvyknout, motorka vás může překvapit zprava i zleva, dokonce i na chodníku, všichni neustále troubí, nikdo se nedívá doprava ani doleva, dokonce ani při vjíždění do křižovatky z vedlejší ulice…
– Při přecházení přes ulici nečekejte, že vám někdo dá přednost, prostě do reje motorek a aut vstupte a hlavně nezastavujte! Přes křižovatku nejlépe křížem… všichni vás objedou… dnes jsme viděli přejít ulici za plného provozu i slepého… bez problémů to zvládl sám…
– Spropitné není v levných podnicích očekáváno, dražší podniky to naopak čekají…
– Za masáž se platí až na recepci, to, co z vás vymámí masérka, je jen pro ni…
Zítra ráno vyrazíme na dvoudenní výlet do Ha Longu – tato zátoka je jedním ze sedmi nových přírodních divů světa… přestože má být stále zataženo (slunce jsme naposled viděli v Paříži), těšíme se, že opustíme ten mumraj hlavního města…
Michal
Den sedmý a osmý
Tady opět Hanoj,
tak, jak jsme se těšili vypadnout z Hanoje, tak jsme se teď zase těšili se tam vrátit…
Ale popořadě… ve středu ráno jsme se vydali na dvoudenní výlet do zátoky Ha Long, cesta měla bezmála 150 km a trvala 3,5 hodiny… zažili jsme několik zajímavých předjížděcích manévrů, tisíckrát jsme nadskočili na hrbolech a poznali, že na kole se zásadně jezdí v protisměru…
Hned po příjezdu do přístavu jsme se nalodili na loď (jsou jich tu stovky), na které jsme měli proplout více než 1900 ostrovy zátoky Ha Long (podle legendy se jedná o prskance draka)… cesta lodí trvala 4 hodiny… jedna ze zastávek spočívala i v prohlídce jeskyně… nám, odkojeným Moravským krasem, připadala dost umělá, vše bylo pestrobarevně nasvíceno, u proudící vody jsme slyšeli čerpadlo a před jeskyní byla loď plná štěrku a písku…
Následovalo vylodění na ostrově Cat Ba, kde jsme měli nocovat… mikrobusem jsme projeli celý ostrov, až jsme dorazili do města Cat Ba (jediného na ostrově) a ubytovali jsme se v hotelu, kde byla ještě větší zima než v té jeskyni… naštěstí jsme si klimatizací topili… není nad to si u moře přitopit…
Ráno jsme se hotelu pomstili tím, že jsme sbalili roli toaletního papírů… ale kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá… to když si těsně před check outem ještě odskočíte a kamarády i s papírem necháte na recepci…
Čtvrtek byl ve znamení mlhy… ta nás vyprovázela jak z Cat Ba, tak i při cestě z Ha Longu do Hanoje (přidal se ještě déšť)… jak jsme se dozvěděli, dnešní výlety zátokou byly kvůli počasí zrušeny… takže jsme měli štěstí, že jsme tu dálku nejeli zbytečně…
Po návratu do Hanoje jsme se krátce potkali se Zuim (s ním si teď víc telefonujeme (máme vietnamskou SIM kartu), než vidíme), pak jsme zamířili do restaurace, kde jsme v úterý obědvali a následně do hospody na čepované pivo… to tu je víceméně vzácné… sice se tu vaří pivo plzeňského typu (přivezli ho tehdy studenti z Československa), ale prodává se většinou v lahvích (0,45 l) a plechovkách… ceny jsou od 15 Kč do 50 Kč (na lodi)…
Zítra přiletí další část výpravy, večer jdeme opět na návštěvu Zuiho rodiny a pak nás čeká přesun nočním vlakem do Hue… cesta má trvat 11 hodin a na výběr byly varianty sezení na polstrovaných nebo dřevěných sedadlech… vybrali jsme polstrované… jinak jsme naznali, že Zui ztratil vietnamskou houževnatost a průbojnost… vypadá, že má strach smlouvat a třeba dnes prý na nádraží čekal 2 hodiny, než poznal, že lístkový systém nefunguje a je třeba se jít tlačit k prodejnímu okýnku mezi ostatní Vietnamce…
Tak uvidím, kdy se zase ozvu, snad z Hue, 800 km od Hanoje…
Michal
Den devátý a desátý
Zdravím z Hue,
bývalého hlavního města Vietnamu… včerejším dnem začalo větší cestování po této zemi… ráno jsme přivítali další členy výpravy, uvolnili jim postele, aby si po letu mohli aspoň chvilku odpočnout a pak jsme společně vyrazili na oběd do restaurace typu Sníš co můžeš… Zde jsme ochutnali krokodýla, mušle, malé kraby (jedí se vcelku včetně klepítek), sushi, pečeného holuba a další vietnamskou všehochuť…
Následovalo přesunutí do čajovny (opětovné sezení na zemi) a večer večeře u rodičů Zuiho (naštěstí jsme seděli na židlích u stolu), kde jsme měli nudle se vším možným a salát s medúzou… mimochodem, tady jsem zjistil, že Zui se jmenuje Duy (ale vietnamsky se to čte Zui)… no budu stále psát Zui…
V 23:00 jsme vyrazili vlakem na cestu do Hue… k překvapení všech vlak vyrazil na minutu přesně… odhadujeme, že vagóny byly vyrobeny v ČR za hlubokého socialismu… sedíme na měkkých sedadlech, ale jsou tu opravdu i tvrdé lavice… vlak je plný, klimatizaci samozřejmě nemá, tou jsou otevřená okna (i během chladné noci), takže spíme v bundách…
Hanoj jsme opustili, doufaje, že brzo uvidíme slunce, a taky, že bude tepleji… ještě se tam na konci pobytu vrátíme, ale i tak můžeme říct, že centrum máme prochozeno křížem krážem… typické tu jsou především úzké, do výšky vyhnané stavby (platí se tu daň podle šířky domů), neskutečný rej motorek (v pátek místní jezdili i po chodníku) a prodejci všeho možného (samozřejmě s nápisy světových značek – bez toho se tu asi nic neprodá)…
Cesta podle některých údajů měřila 650, podle jiných 790km… každopádně vlak ji nakonec urazil za 12 hodin… když vše zprůměruji, tak jsme jeli rychlosti 60km/h… ne nadarmo se říká, že vietnamská železnice je jedna z nejpomalejších na světě…
Těsně před Hue se nám Zui snažil namluvit, že pojedeme ještě asi hodinu, ale když se pak polovina vagónu zvedla, naznal, že jsme na místě… další překvapení nám přichystal po výstupu… neměl tu rezervovaný žádný hotel, takže jsme vytáhli našeho průvodce a podle doporučení si našli ubytování… od této chvíle jsme Zuimu změnili profesní zařazení… už nebyl naším průvodcem, ale překladatelem…
Odpoledne jsme se vydali na prohlídku bývalého císařského paláce, je zapsán mezi památky UNESCO a moc na nás zapůsobil… impozantní areál, ze kterého se zachovalo jen několik staveb (ostatní padly za oběť bombardování za vietnamsko-americké války)…
Večer jsme zašli na další skvělou večeři (například jako zákusek se podávala rýžová palačinka s nastrouhanými krevetami a škvarkama), následovala krátká procházka městem – musím říct, že nám tu častěji než v Hanoji nabízejí ladys a „bum bum“… – a posezení v místním baru u piva a sušené chobotnice…
Jinak jsme už překročili demilitarizační zónu, také se nám zvedla vlhkost a teplota vzduchu, ale slunce ještě nevykouklo…
Tak snad zítra, kdy se přesouváme do Hoi An…
Michal
Den jedenáctý a dvanáctý
Slunce budiž pozdraveno…
konečně jsme 11. den naší cesty spatřili slunce… přesunuli jsme se totiž o nějakých 150km jižněji do Hoi An… je tu vedro (toto není provokace :-))
Neděle tedy byla ve znamení přesunu… ještě předtím jsme v Hue navštívili místní tržnici a musím konstatovat, že tu bylo mnohem pestřeji (i maso/zelenina), ale i nebezpečněji než v Hanoji… protože tam se Zui bál jít, tak tady jsme jej s sebou ani nebrali… na jihu jsou lidi obecně obchodněji založeni, neustále něco nabízí, vnucují se… to v Hanoji nebylo…
Samozřejmě, že jsme v Hue ještě museli navštívit místní restauraci (musím říct, že tu dost často jíme, tak 5-6x denně – a vždy výborně), abychom se posilnili před cestou autobusem do Hoi An… a to byl zážitek… mělo nám přijít hned divné, že jsme při vstupu do autobusu museli sundat boty… mysleli jsme, že to je nějaký místní zvyk… nebylo tomu tak… důvodem bylo to, že autobus byl lůžkové úpravy… takové, kterou jsme ještě nezažili… ve dvou řadách nad sebou byly vedle sebe dvě někdy tři lehátko-sedadla… shodou okolností na mě padlo lehátko uprostřed… byl jsem tam jak v rakvi… nešlo zvednout opěrátko, tak jsem celé 3 hodiny ležel… strop byl asi 30 cm nade mnou…
Takže jsme dojeli do Hoi An, kde nás uvítalo sluníčko, teplota kolem 30 stupňů a dusno (nechci těmito údaji provokovat)…
Večer bylo ve městě neskutečně plno lidí, končilo tu totiž období oslavy nového roku (už se mohou jíst kachny a psi) a je tu také mnohem více turistů…
Dnes ráno (no před polednem) jsme vyrazili na pláž, náš překladatel nám řekl, že to je asi kilometr… byly to skoro čtyři… v tom pražícím slunku moc příjemná procházka… přišli jsme na pláž a s námi přišla i mlha… od moře… naštěstí se brzo rozplynula…
Odpoledne jsme se opět vydali do města, samozřejmě za specialitami místní kuchyně… většinou to děláme tak, že Zui objedná několik jídel a my je všechny ochutnáváme… hůlkami už operujeme jak místní…
Po setmění jsme si udělali „romantickou“ vyjížďku na lodi po řece… bylo to super, stejně jako to, když jsem stojíc na zádi označkoval místní vody…
Že jsme pak šli na další jídlo ani psát nemusím…
Zítra nás čeká přesun přímo na pláže do Nha Trang… opět lehátkovým autobusem, skoro 13 hodin… tentokrát přes noc… když jsme se toto dozvěděli, využili jsme situace, že Zui už nezastává funkce průvodce a objednali na poslední část naší cesty do Saigonu (Ho Chi Minhova města) letadlo… vyjde to jen 2x dráž než autobus a ušetříme asi 11 hodin cesty vleže…
Tak příště napíšu od pláže s koktejlem v ruce (opravdu nechci provokovat :-))…
Michal
Den třináctý, čtrnáctý a patnáctý
Zdravím z Nha Trang,
města, které je hodně turistické a má super pláže – na důkaz přikládám fotku…
V úterý jsme byli ještě v Hoi An, ráno jsme vyrazili na výhodné nákupy, v poledne si dali všechny jejich místní speciality na oběd a v podvečer už jsme byli připraveni na dálkový přesun do Nha Trang…
Podle informací při objednávání lístku to měl být luxusnější autobus než ten, kterým jsme přijeli do Hoi An… pravda, neměl tři sedadlo-lehátka vedle sebe, dokonce měl i dvě uličky, ale nám to moc platné nebylo… vyfasovali jsme místa, která se dají bez nadsázky přiřadit ke kopce… nebo lépe ke konzervě sardinek… představte si pět v Čechách živených mladíků, kteří leží vedle sebe, úplně vzadu v autobusu, jak bývá v zájezdních autobusech posledních pět sedadel, ale ležmo a nad hlavami asi jen 20 cm místa (nad námi byla druhá řada)… takto jsme strávili 13 hodin cesty (s jednou hodinovou zastávkou)… nedýchatelno, bez možnosti jakéhokoliv pohybu a za přítomnosti několika blech… mimochodem, na záchodě uvnitř autobusu bylo napsáno: nepoužívejte, způsobilo by to zápach, máme před sebou dlouhou cestu…
Jen pro doplnění: průměrná rychlost nebyla ani 50 km/h, přesto je potřeba dodržovat pravidlo troubení… to se uplatní vždy když je autobus předjížděn, nebo když někoho předjíždí… troubit se musí také na vozidla jedoucí v protisměru… troubí se samozřejmě i bezdůvodně, ve dne, v noci, protože řidič, který nezatroubí tak 30x do minuty, tu nepožívá úcty ostatních řidičů…
Pohled na krásnou pláž nám ale dal zapomenout na tento, ve Vietnamu velmi oblíbený způsob cestování…. město je plné hotelů (a v létě určitě i Rusů), náš nám byl doporučen paní Chi, kterou jsme poznali při cestě do Ha Longu… jmenuje se Sea View, což trochu klame, těšili jsme se na výhled na moře, ale spíš je to hotel, na který je vidět od moře… ale má super polohu (je minutu od pláže i obchodu) a stojí jen 15 dolarů za pokoj… asi protože hned pod okny právě zakládají piloty nového hotelu…
Hned ráno po příjezdu jsme zašli na pláž… a teď budou mé Zápisky trochu stereotypní… teplota vzduchu tu kolísá mezi 26 a 30 stupni, teplota vody je 27, takže pláž, pláž a zase pláž… a to včera, dnes a zítra…
Tuto zaslouženou relaxaci doplňujeme hodováním nad mořskými specialitami všeho druhu, nebo včerejší oslavou narozenin jednoho z účastníků zájezdu… tu jsme měli důkladnou, samozřejmě pomocí panáků místního rýžového vína a zakončenou nočním koupáním za svitu úplňku…
V baru jsme potkali naše staré známé z nočního autobusu, trojici blond Dánek, z nichž jedna je učitelka a další dělá v útulku pro kočky a psy, ale neví, jestli má ráda zvířata… dva Američany (ostřelovače z Afganistánu a stavitele ropných věží) a Španěla, který stále ještě nevěřil, jak velcí gekoni v této zemí žijí… při přestávce při cestě busem jsme totiž viděli naloženého gekona velikosti novorozeněte…
Dnešní zážitek budeme možná hodnotit až zítra… navštívili jsme totiž místní výčepnu typu Bia Hoi, kde čepují pivo (to je tu spíš výjimkou) způsobem, že se nejdříve načepuje do plastového džbánu a to si pak hosté sami rozlévají do sklenic… každý jsme měli 3 piva, každý jsme za ně zaplatili celkem 10 Kč… tomu odpovídá určitě i starost o čistotu výčepních trubek… načepovat pivo do igelitového sáčku na cestu do hotelu jsme odmítli…
Michal
Den šestnáctý a sedmnáctý
Zdravím ze Saigonu,
tedy spíše z Ho Či Minova města, jak se město od roku 1975 nazývá… Saigon se však mezi lidmi stále používá… je tu neskutečné dusno a vlhko, jako v prádelně…
Přesunuli jsme se včera (tentokrát již pohodlně letecky, letadlo letělo asi 40min), po čtyřech dnech strávených v Nha Trangu… města, kde hodně nápisů je v azbuce a kde prý v noci řádí zdivočelé prostitutky a obírají turisty o jejich poslední peníze…
Ten třetí den (pátek) jsme začali návštěvou místní tržnice – trhu s ovocem, zeleninou a rybami… pokračovali výbornou snídaní na pláži (kde jinde) a pak pokusem vyzkoušet nejdelší lanovku nad mořem na světě… měří 3,3 km, vede z Nha Trang na jeden z ostrovů, ale protože na ostrově je prakticky jen zábavní park, tak jsme od tohoto úmyslu upustili…
Místo toho jsme šli na pláž… což ovlivnilo další dějství dne a noci… potkali jsme slečnu Tram a její kamarádku Ha… slovo dalo slovo a už byla domluvena večerní party na pláži… holky jsme nalákali na sušené ryby a pivo…
Opravdu přišly… nastrojené… použily všechny prostředky jak přilákat naši pozornost… Tram je z Hoi An, před dvěma roky její pěveckou kariéru ukončila nehoda, teď má v plánu být konferenciérkou, její bývalý přítel byl Němec… Ha, prodává kosmetiku, vypije víc piva než Tram, a je ze Saigonu, který nám slíbila ukázat… dnes tedy přikládám fotografie tři… Tram je ta černovlasá, Ha je ta černovlasá… takže jinak, Tram má sombrero…
Holky toho hodně napovídaly, nejvíc tedy ve vietnamštině, takže rozuměl jen Zui, který po odebrání funkce průvodce svévolně položil i funkci překladatele… odmítal totiž překládat co holky říkaly o nás a co jsme my chtěli sdělit jim…
Po 4 hodinách na pláži došlo ke kontrole snubních prstenů (někteří z nás brblali) a přesunu do klubu, tam se vydrželo až do brzkých ranních hodin… naštěstí jsme včera měli v plánu jen ten přesun do Saigonu…
Ale nebylo to naposled, co jsme holky viděli.. hned v sobotu ráno se několika telefonáty a SMS dožadovaly setkání… někteří účastníci zájezdu jsou dívkami tak okouzleni, že nedokáží odmítnout… nakonec jsme se tedy opět potkali na pláži… a na večeři (holky nám chtěly začít organizovat i místa večeře)… a skoro i v letadle… holky se totiž ve stejný den přesouvaly také do Saigonu a zjišťovaly, jestli je v našem letadle ještě místo… nebylo… tak jely autobusem…
Michal
Den osmnáctý a devatenáctý
Ahoj ze Saigonu,
neděli jsme věnovali prohlídce města (v tomto počasí je třeba vážit každého kroku, tak jsme to nepřeháněli), podívali jsme se do největší a snad i nejstarší tržnice, na Palác sjednocení, katedrálu Notre Dame, pobočku HSBC, navštívili Muzeum válečného dědictví (zde je dost krutě vyobrazena vietnamská válka) a pak jsme si zameditovali v pagodě s pozlaceným Buddhou…
Oběd byl zvláštní, jelikož jsme byli bez Zuiho (občas a čím dál častěji raději má svůj program), zažili jsme první restauraci, kde neumějí slovo anglicky… a to ani slovo „tea“… a toto už byl jen bonus: po prohlédnutí jídelního lístku (měli jen jeden) nám byl před objednáním beze slova odebrán… pak jsme chvíli hráli pantomimu: museli jsme gesty naznačovat, že chceme jíst… abychom v následně doneseném lístku objevili zvýšené ceny námi vybraných jídel… ale hlad a únava byli větší, tak jsme zůstali…
Saigon působí jako pulsující velkoměsto (určitě víc než Hanoj), je tu asi 7 mil. obyvatel, taky více turistů… potkali jsme už několik skupinek Čechů a Slováků… doprava je ale stejně chaotická jako v jiných městech, převažují samozřejmě motorky… pro příklad přikládám fotku jak se dá obsadit jedna motorka…
Večer bylo setkání s… Tram a Ha… přestože Ha měla dnes odjet na svatbu, zůstala v Saigonu… anglicky mluví jen Tram, s ní se není problém domluvit, ale komunikace s Ha probíhala přes překladač Google, což prakticky nejde, takže vzniklo několik neskutečných překladů… a nejspíše i návrhů…
Pondělí ráno jsme vstávali na naše poměry dřív než v jiné dny, v 6:30, vydali jsme se totiž na celodenní výlet směr delta třetí největší asijské řeky, Mekongu… vlhkost se ještě zvýšila… slunce, přestože schované za mraky, pálilo, když jsme pluli po řece na velké lodi, na malých loďkách, když jsme ochutnávali čaj s medem, kokosové karamelky a nechali si zahrát a zazpívat písničky, které nadchly snad jen korejské výletníky… čekali jsme výlet přímo tam, kde ústí řeka do moře, dostali však turistickou vyhlídkovou plavbu na lodi, 17 km od ústí, doplněnou o mnoho zastávek motivujících k nákupu zbytečností… ale plout na Mekongu je i tak zážitek…
Večer jsme měli opětovné setkání s Tram a Ha… holky se nás nechtějí pustit… máme nespočet teorií proč tomu tak je… na druhou stranu, ani zainteresovaní účastníci zájezdu nejsou proti… na oplátku dnes holky dokonce přizvaly další kamarádku… říkejme ji Pho, pracuje v dopravě, žije v Nha Trang a teď je na dovolené… je ale zase černovláska…
Mimochodem, Zui dnes sám odletěl zpět do Hanoje, jsme tu v Saigonu sami…
Michal
Den dvacátý, dvacátýprvý a dvacátýdruhý
A opět zdravím z Hanoje,
tentokrát přímo z letiště, těsně před odletem do zimní Evropy…
Do Hanoje (kde je 18 stupňů a standardně zamračeno) jsme se na jednu noc přemístili ve středu, teda část výpravy tu už byla o den dřív (jeli se podívat na Ha Long), kdežto my jsme ještě zůstali v Saigonu a navštívili proslulé podzemní tunely Cu Chi, kde během války žili lidé několik měsíců…
Tunely jsou vzdáleny asi 70 km od Saigonu, začaly se stavět ještě za období francouzské nadvlády, k jejich rozšíření až na 250 km podzemních chodeb došlo ale během vietnamsko-americké války… je to neskutečné, v jakých podmínkách dokázali přežít… taky nám byly ukázány důmyslné pasti, do kterých během války chytali americké vojáky… až z toho všeho běhal mráz po zádech…
Na závěr prohlídky jsme dostali ochutnat to, co místní obyvatelé a bojovníci Vietkongu jedli – suché brambory…
V podvečer jsme měli už všech výletů dost, ještě jsme sebrali poslední síly a vyrazili na menší prohlídku města… konečně jsme objevili nejfotografovanější budovu Vietnamu – budovu Lidového shromáždění (foto přikládám)… večerní prohlídka byla zakončena příjemnou masáží…
Ptáte se co dělala Tram a Ha? Holky přes den snad nepracují a s hledáním práce si ani moc starostí nedělají, takže Tram dělala dopoledne doprovod na letiště, Ha se stavila večer na hotel…
Středa tedy byla ve znamení přesunu do Hanoje… měli jsme letět v 15:30, v poledne ale přišla SMS (ve vietnamštině), že letíme až 17:10… za chvíli nám volali (naštěstí v angličtině), jestli nechceme letět už 14:05… souhlasili jsme, rychle zavolali taxi a ve spěchu opustili Saigon… i přes tyto zmatky se Tram i Ha stihly přijet rozloučit až na letiště…
Poslední dny byly opravdu ovlivněny setkáním s Tram a Ha… neuběhl den, kdy bychom je neviděli… zapomněl jsme zmínit jednu z pár vtipných částí seznamování, kdy nám Tram sdělila, že nezpívá kvůli nehodě na motorce (zlomená noha) a jeden z nás se ji snažil povzbudit, že u nás (vlastně na Slovensku) máme jednu zpěvačku, která je už od 80. let na vozíku a taky zpívá… dokonce, aby si ji pamatovala, Mariku Gombitovou jmenoval… Tram „kupodivu“ nereagovala… ale za pár dní jsme získali její CD…
V Hanoji jsme nejdříve navštívili Zuiho rodinu (opět jsme byli bohatě pohoštěni) a následně zamířili na hotel… už jsme asi hodně unaveni, jeden z nás dlouhou dobu trval na tom, že čtvrté patro tohoto hotelu se nachází NAD pátým patrem… později se také rozpoutala plamenná diskuze, zda do ČR dovézt balení 10 kg kávy, o což nás požádal Zui… padaly dokonce obavy z drogového dealerství…
Dnes je závěrečný den našeho třítýdenního pobytu ve Vietnamu… ještě jsme stihli dokoupit všechny potřebné i nepotřebné věci… následně jsme se měli vydat k Zuiho strýci do restaurace… ale protože strýc si naši návštěvu už nevyžadoval (přitom my bychom rádi zašli), tak jsme tam nejeli… Zui si tedy udělal vlastní program, rychle se s námi rozloučil a my čekali v hotelu… večer jsme vyjeli na letiště… hanojské se zdá menší než v Saigonu, ale i tu je wifi… samozřejmě zdarma… stejně jako snad v celém Vietnamu… i v hotelu za pár babek, i v supermarketu… jednou jsme byl už tak zmatený, že jsem chtěl wifi hledat i v taxíku… i mobilní sítě tu jsou velmi levné, místní si v moderních technologiích libují…
Letadlo nám letí v 23:30 místního času, v 6:50 SEC bychom měli být v Paříži, o půl dvanácté v Praze… a pokud odhážu sníh, nastartuji auto a projedu D1, tak odpoledne v Brně…
Končí má dosud nejdelší dovolená… když jsem teď bleskově projížděl fotky, uvědomil jsme si, kolik jsme toho zažili… až budu zpracovávat všechen ten materiál pro video (asi 3000 fotek a 300 několikasekundových videozáběrů), budu si to teprve pořádně uvědomovat…
Xin chào
Michal
