Den první, druhý a třetí
Ahoj z Čiang Mai,
ahoj zase jednou z cest… právě se s Julčou nacházíme v poklidném thajském městě Čiang Mai, kam jsme přiletěli včera, ale hlavní část naší cesty bude v Myanmaru (dříve Barmě), kam přelétáme zítra…
Když jsme před letními prázdninami hledali letenky do Indonésie, objevila se skvělá nabídka letět do Myanmaru s krátkou návštěvou sousedního Thajska… neváhali jsme ani minutu a letenky koupili…
Na cestu jsme se vydali v úterý 4. prosince, 1,5 hodiny po půlnoci… skvělé letenky měly trochu omezení v tom, že se odlétalo z Budapešti… naštěstí existuje jeden jediný autobusový spoj (Regiojet), který jede z Brna přímo až na letiště Ferenze Liszta… naštěstí na letiště přijíždí v akceptovatelném předstihu (hodinu a tři čtvrtě před odletem), naštěstí nepříjemná ledovka proběhla o noc dříve a naštěstí, i když celou skoro pětihodinovou cestu pršelo, tak nikde nebylo náledí a my jsme přijeli přesně na čas…
Z budapešťského letiště jsem letěl poprvé, pětkrát po sobě bylo vyhlášeno jako nejlepší v regionu a mě překvapilo, že tam nebyl žádný frmol… ale asi to bylo brzkou ranní hodinou – letadlo Qatar Airways (také moje premiérová zkušenost) se do vzduchu vzneslo s drobným zpožděním v 8:25… let proběhl naprosto v pohodě, opět nám vyšla strategie, kdy si Julča sedne k oknu, já do uličky a mezi námi zůstane volné sedadlo… však ono letadlo bylo poloprázdné… nicméně v řadě za námi seděli tři Češi a před námi dva… servis během letu byl skvělý… prostě aerolinka z Perského zálivu…
A jelikož jsme letěli s Qatar Airways, měli jsme v itineráři přestup v Kataru, resp. jeho hlavním městě Dauhá… tam jsme přistáli po pěti hodinách ve vzduchu a vydali se k pasové kontrole – když už jsme byli v zemi, která bude za 4 roky hostit MS ve fotbale a která loni občanům 80 zemí (včetně České republiky) umožnila při transferu podívat se jak se daří asi nejbohatší zemi světa, tak jsme toho chtěli využít… ale nevyšlo to… vystáli jsme si frontu na razítko v pasu, ale to nám nedali… sice jsme cestovali s Qatar Airways (podmínka udělení povolení vstupu), ale na přestup jsme neměli požadovaných minimálních 5 hodin… měli jsme jen 4 hodiny a 45 minut… byli neoblomní… takže jsme se otočili na podpatku a zašli si sednout do salónku… ten byl oproti dubajskému strohý, ale nakonec mi donesli i pivo a nikdo mě nebičoval ani nekamenoval (to tam totiž hrozí za konzumaci alkoholu a nemanželský sex, za odpadlictví od víry a homosexualitu hrozí trest smrti)…
Další let nám letěl v 20:10 místního času (v Kataru je o dvě hodiny více než v České republice), tentokrát už bylo letadlo větší (Dreamliner se dvěma uličkami), ale prázdnější bylo snad ještě víc než ranní let… tak mizernou obsazenost jsem dlouho neviděl… zajímavé ale bylo, že i ti Češi z ranního letu byli s námi opět na palubě… všech pět…
V Čiang Mai jsme přistáli v 6 hodin ráno (v České republice byla právě půlnoc)… venku začalo teprve svítat a přesto bylo už pěkných 21 stupňů… v letištní hale ještě nebyla otevřena žádná směnárna, tak jsme našli bankomat a vybrali peníze na taxi (z letiště se do centra platí pevná taxa 150 bathů (asi 105 Kč)) a na hotel, kde se dalo platit jen v hotovosti… tím hotelem byl Punsuk@Prasing a i když jsme sice ještě neměli připravený pokoj, čekala na nás super snídaně… na ni jsme se těšili už z Kataru, kdy mi na Whatsapp začala psát slečna Pik s přesnějšími údaji o poloze hotelu a také informací, že nám připraví snídani… moc milé uvítání…
Po skoro 24 hodinách na cestě jsme tedy byli v Thajsku… Julča je tu poprvé, já tu byl loni s Jančou a Ivčou… ale to jsme byli v jiných městech… Čiang Mai působí mnohem klidnějším dojmem… pravda, taky má pouze 150 tisíc obyvatel… po vydařené snídani (Pik se mohla přetrhnout), jsme se vydali do města na první obhlídku… ta nás opět utvrdila, že Thajci nejsou ranní ptáčata… většina obchodů, kaváren či restaurací tu otvírá až v deset hodin… takže jsme viděli zatažené rolety a nespočet chrámů… těch tu je prý přes 300… vedle nich jsou místní atrakcí i sloní, orchidejové, hadí nebo motýlí chovy, případně výlety k nejvyšší hoře Thajska Doi Inthanon (2565 m n.m.)… častým cílem je také 1676 metrů vysoká hora Doi Suthep, kam Julča naplánovala naši dnešní cestu… ale o tom později… ještě než jsme dostali přidělen náš pokoj, navštívili jsme jednu z mála otevřených restaurací a dali si pivo (už se mi po těch velkých lahvích stýskalo) a posléze také specialitu severu Thajska a okolí – khao soi – od Čiang Maie až po Laos se restaurace předhánějí ve vyšperkování tohoto pokrmu do dokonalosti… jeho původ sahá až do vedlejšího Myanmaru a jedná se v základu o domácí vařené nudle ponořené do jemně žluté kari omáčky s trochou kokosového mléka… a to celé ještě posypané další várkou osmažených vaječných nudlí… k tomu se na dochucení podává limetka, cibule a nezbytné mleté sušené chilli papričky…
Do Thajska jsme se moc těšili hlavně kvůli skvělému jídlu… to na nás čekalo i večer na místním nočním trhu… prošli jsme jej celý a pak se rozhodli dát si u stánku pad thai… a abychom den ukončili ještě ve větší pohodě, zašli jsme si na masáž nohou do jednoho ze salónů založeného paní Thanasrisutharat, bývalé ředitelky místní ženské věznice, která dává práci propuštěným ženám… já měl nejspíš nějakou odsouzenou za násilný trestný čin, protože masáž byla vražedná…
Jak jsem již naznačil, na dnešní den Julča naplánovala návštěvu Wat Phra That Doi Suthep, chrámu na hoře Doi Suthep, který je nejposvátnějším místem v celém severním Thajsku… sami Thajci říkají, že kdo neokusil khao soi a neviděl pohled z Doi Suthep, tak nebyl v Čiang Mai… a to my teda byli…
Chrám leží na hoře a ta je asi 15 km od hranic města… dostat se k němu není až tak složité… stačí využít služeb všudypřítomných červených dodávek (tzv. songthaew), což jsou předělané pick-upy různých značek, a taky vědět kam jet a kde přestoupit (Thajci jsou na turisty připraveni, nicméně printscreen názvu v jejich písmu usnadní komunikaci)… takže stačí mávnout, oznámit řidiči vyhlédnutý cíl a naskočit na korbu… cestou může řidič naložit ještě další pasažéry, takže se většinou nevezete sami… každý platí pevnou sazbu 30 bathů…
My jsme tedy dojeli k místní zoo, kde je nástupní stanice pro další část cesty – stejná auta, ale jiné podmínky – cesta už je dražší (40 bathů) a vyráží se v počtu nejméně deseti pasažérů… nás nakonec jelo 15 (12 na korbě, 2 vedle řidiče a 1 zavěšen na stupínku auta)… po půl hodině cesty plné serpentin jsme dorazili k chrámu… tady už bylo znát, že se jedná o největší turistickou atrakci Čiang Mai… lidí tu bylo opravdu hodně… my jsme si vše důkladně prošli, podívali se na město a vyrazili zpět…
Odpoledne jsme strávili ve staré části města… dali jsme si něco dobrého na zub (tom kha gai a tom yum), podívali se na další z nespočtu místních chrámů (jeden z nich byl výjimečně celý stříbrný) a také do prodejny gramodesek, která tu je nejspíše jediná, ale za to má obrovský výběr… jen Julča si skoro 1,5 hodiny nemohla vybrat… mně to ani nevadilo, byla tam klimatizace, pěkně hráli, tak jsem si poprvé v životě v obchodě zdříml…
V podvečer jsme pak objevili Spades bar, kde mají čepované pivo (v nabídce buď malé nebo tuplák) a žaludek si naplnili opět na nedalekém nočním trhu… teď už na pokoji dopisuji zápisky a před námi je poslední noc v Thajsku, zítra odpoledne se přesouváme do Myanmaru…
Michal
Den čtvrtý, pátý a šestý
Ahoj z Baganu,
tak už se hlásím z Myanmaru… přiletěli jsme sem v pátek v podvečer letadlem Bangkok Airways na pravidelné lince Čiang Mai – Mandalaj…
Páteční dopoledne jsme po další vydatné snídani v Punsuk@Prasing hotelu (ve čtvrtek nám Pik na začátek dne připravila regulérní teplé thajské (a tedy pálivé) jídlo) věnovali průzkumu několika uliček starého města – Pik nás poslala do dalších dvou chrámů (Wat Chedi Luang a Wat Jadlin), hledání prodejny kávy a po odhlášení z hotelu i závěrečnému thajskému jídlu, pivu a kávě.. ve dvě hodiny odpoledne jsme se rozloučili s neskutečně nápomocnou Pik a na korbě songthaew se přesunuli na místní letiště…
Letiště v Čiang Mai není velké, přesto má dva terminály – pro vnitrostátní i mezinárodní lety… my jsme letěli s Bangkok Airways, aerolinkou, která letos slaví 50 let a celou tu dobu klade velký důraz na spokojenost zákazníků… už od loňského roku, kdy jsme s ní letěli na/z Koh Samui, vím, že každému z pasažérů umožní vstup do salónku a i při krátkém letu servíruje teplé jídlo… i my jsme na našem 75 minut trvajícím letu dostali dobře najíst (těstoviny s krevetami)… a jelikož let startující v 16:30 (malé vrtulové ATR) proběhl bez problémů, byli jsme nadmíru spokojeni… jen na okraj – dva z pěti Čechů, kteří s námi letěli už z Budapešti, byli také na palubě… a ještě jedna zajímavost – Bangkok Airways je hrdým partnerem Borussia Dortmund (což je fotbalový klub v Německu – jak jsem zjistil, ne každý ví oč se jedná)…
Takže v 17:15 jsme přistáli na mezinárodním letišti v Mandalaj… pokud vám nesedí časy s dobou letu, tak vězte, že v Myanmaru je o půl hodiny méně než v Thajsku… časový rozdíl oproti České republice teď tedy máme +5,5 hodiny… mandalajské letiště působí moderně, ale asi nebude moc frekventované – nejen, že u pasové kontroly byli jen pasažéři našeho letadla (mimochodem pro vstup do země je třeba si nechat schválit vízum – jde to elektronicky a poplatek je 50 USD), ale zároveň po průzkumu příletové haly musíme prohlásit, že ani v Mandalaj nebyla na letišti otevřena ani jedna směnárna… stejně jako v Čiang Mai, ale tam jsme byli brzo ráno… takže jsme opět museli k bankomatu, abychom vybrali pár místních drobných (měna se nazývá kyat (vyslovováno „čat“)), koupili si místní SIM kartu společnosti Ooredoo a díky ní pak objednali odvoz z letiště do hotelu nám už dobře známým Grabem… střetnutí s řidičem bylo trochu složitější (neodpovídal na zprávy a místo toho mi volal – na české číslo, ale to jsem nechtěl za cenu spojení 36 Kč za minutu přijmout), nicméně nakonec se vše povedlo… jeli jsme Nissanem, který měl volant na pravé straně… a to se tu jezdí vpravo jako u nás… v Myanmaru je totiž nespočet aut importovaných z Japonska, takže mají volant na druhé straně… zvláštní to byl pocit – jeli jsme po stejné straně a seděl jsem na stejném místě jako u nás, ale volat v ruce měl Thiem (náš Grab řidič)…
Cesta do hotelu byla dlouhá asi 30 km a trvala 45 minut… žádná velká zácpa po cestě nebyla, to spíš jen Thiem jel rychlostí odpovídající kvalitě místních komunikací… nakonec jsme přijeli na 29. ulici mezi 82. a 83. ulici, kde stál náš Hotel 8… ano, v Mandalaj ulice nemají jména a domy čísla, jelikož ve středu města jsou ulice rovnoběžné, napíše se třeba 82. ulice mezi 30. a 31. ulicí – na této adrese sídlí jeden z vyhlášených mandalajských podniků – Bistro na 82… zašli jsme tam ještě v pátek večer, ale dali jsme si jen místní pivo značky Mandalay… a) byli jsme nasyceni ještě z předchozích konzumací a b) neměli tam jediné místní jídlo… jen „západní“ kuchyni…
Mandalaj je druhé největší město Myanmaru, má asi 1 milión obyvatel a mezi roky 1858 a 1885 bylo posledním hlavním městem královské Barmy… pak přišli Britové a hlavním centrem celé země udělali Rangún (dnešní Yankoun)… ale o historii někdy příště…
V okolí Mandalaje se nachází hned několik historicky důležitých míst, zejména bývalá hlavní města Ava (Inwa), Sakaing a Amarapura… do posledně jmenovaného jsme se vydali v sobotu hned ráno… jeli jsme tuk-tukem, kterého jsme si objednali přes náš hotel – řidič A Thay Lay s námi strávil celé dopoledne a nestálo to o mnoho víc než jízda taxíkem z letiště do hotelu…
Po cestě do Amarapury jsme zastavili u jedné z nejimpozantnějších pagod Mandalaje – chrámu Mahamuni, zasvěcenému nejposvátnější barmské soše Buddhy-Mahamuniho… byla tam spousta lidí a dokonce i pár turistů… nicméně cítil jsem se docela nesvůj… a nebylo to kvůli tomu, že se do chrámu chodí výhradně bez bot (na to jsem si už z cest po Asii zvykl), ale protože jsem byl snad jen jeden ze dvou mužů, kteří na sobě měli kraťasy… i v tom vedru myanmarští muži nosí dlouhé kalhoty nebo longuyi, což je tradiční sukně, kterou tu nosí i muži… každopádně nikdo mi nic nevytkl a ani mi nezakázali vstup, tak snad jsem až tak moc nepohoršoval…
Horší to je s čínskými turisty, kteří jsou neomalení a neposlechnou prosby ani vlastních průvodců… přesvědčili jsme se o tom při následné návštěvě kláštera Mahagandayon, který patří k největším v Myanmaru a je jedním z nejvýznamnějších center buddhistického vzdělávání… je více než 150 let starý a dnes v něm žije přes 1000 mnichů a noviců (chlapci od 7 let)… klášter je také známý tím, že každý den v 10 hodin si zástupy mnichů jdou mlčky pro oběd, což je jejich poslední jídlo dne… průvod je nekonečný a impozantní, proto se před jejich jídelnou srocují turisté, kteří vytváří špalír, aby získali nějaký ten zajímavý záběr… ale včera se to docela zadrhlo, když se blázniví Číňané postavili mnichům do cesty a fotili a fotili a fotili… vůbec nechtěli ustoupit bokem a nechat mnichy v tichosti projít…
Poslední dopolední zastávkou byl nejdelší dřevěný most na světě z teakového dřeva – tzv. U-Bein bridge… most je nad jezerem Taungthaman, je 1,2 km dlouhý a je častým cílem místních svatebčanů pro nějakou tu pěknou fotografii do alba… a když se nefotí svatebčané, tak se fotí cizinci – několikrát jsme byli požádáni, jestli se nevyfotíme s místními…
Pak už nás A Thay Lay zavezl svým zeleným tuk-tukem (jezdí i pro Grab) do směnárny (za 1 USD jsme dostali 1543 MMK) a do hotelu… tam jsme si za pomoci průvodce a internetu vybrali kam půjdeme na oběd… s jídlem v Myanmaru to není tak jednoduché jako v Thajsku, kde se člověk nemusí bát jíst na ulici… tady musí trochu lépe vybírat a sledovat jakým způsobem jídlo připravují… každopádně my jsme si vybrali restauraci Shwe Let Yar, kde k mému úžasu měli i čepované pivo Myanmar… a jídlo bylo výborné… ale hlavně to pivo… čepované…
Jakmile jsme se nadlábli, objednali jsme si přes Grab tuk-tuka, který nás zavezl ke Kuthodaw pagodě – tady se nachází údajně největší kniha světa… a to díky 729 mramorovým deskám na kterých je vytesán text všech 15 knih Tripitaky (buddhistické kanonické texty)… každá z desek je uložena v malé stúpě… odhaduje se, že pokud by nápisy četla jedna osoba osm hodin denně, trvalo by přečtení 450 dnů…
Po prohlídce pagody jsem byl „přesvědčen“, že na nedalekou hlavní atrakci města, kterou je 263 metrů vysoký Mandalajský vrch, musíme vyjít pěšky… takže jsme (bosky) vystoupali 1729 schodů (jako na potvoru jsme minuli jezdící schody i výtah) a v doprovodu dvou mnichů, kteří se s námi dali do řeči, jsme vyšli na kopec, odkud je krásný výhled na město a samozřejmě tu je postavena svatyně s velkou sochou stojícího Buddhy… k ní se váže legenda, podle které Buddha při návštěvě Barmy vystoupal na Mandalajský vrch a prorokoval, že za 2400 let bude dole pod kopcem založeno velkolepé město… a podle výpočtu učenců to vyšlo na rok 1857, kdy král Mindon opravdu vydal příkaz o přestěhování hlavního města z Amarapury do Mandalaje…
Na večeři jsme zašli do další restaurace otestovat místní kuchyni… tentokrát jsme si vybrali Shwe Khaing, kde jsme kromě jednoho páru byli jediní turisté mezi mnoha místními… vybrali jsme si na špejlích napíchnutá masa, která nám dobře ugrilovali a opět jsme vše zapili čepovaným pivem…
Dnes ráno jsme měli budíček už v 5 hodin… v 5:45 nás vyzvedl taxikář a zavezl na břeh řeky Iravádí, po které jsme dnes skoro 11 hodin pluli až sem do Baganu… Iravádí je největší řeka v Myanmaru… pramení v Číně a ústí do Andamanského moře… je dlouhá 2150 km… a jelikož mezi Mandalají a Baganem není železnice, autobusy jsou velmi pomalé, a tak když člověk nechce jet 4 hodiny 182 km taxíkem, zvolí loď… plující po proudu řeky, takže přiměřeně rychle… ta naše vyrazila v 6:30… 10 členů posádky (včetně dvou kuchařů) se o nás velmi dobře staralo… koupili jsme si lístky i s občerstvením, takže nás čekala snídaně a oběd… mezitím jsme v 10 hodin zakotvili u vesnice Lekkapin a zašli se podívat na život vesničanů… odpoledne nám zase ukázali jak se váže longuyi a jak se nanáší tanaka (pudr z kůry stromů tanaka, kterým se tu líčí ženy i muži)…
Využiji delší cesty a vysvětlím jak je to s názvem této země – když vojenská junta v roce 1989 zavrhla název Barma (společně s dalšími koloniálními názvy jako Rangún, Pagan či Arakan) ve prospěch názvu Myanmar, uvedla jako důvod, že tento název více odpovídá rozmanité etnické populaci země… byl to ale falešný argument, protože oba výrazy (Barma i Myanmar) mají stejné kořeny v barmštině – Barma je hovorový výraz, název Myanmar zase vychází ze způsobu zápisu v barmštině… i po konci vojenské diktatury zůstal oficiálním názvem státu Myanmar, a to přestože je údajně povoleno nazývat zemi i Barma, čehož se v minulosti drželi podporovatelé demokracie… teď už tato polarizace mizí… no a aby to pro nás bylo trochu složitější, tak podle průvodce Lonely planet by se správně česky měl stát nazývat Myanma, protože „r“ na konci názvu se nevyslovuje ani v angličtině ani barmštině… já však používám zažitější Myanmar, což je i českými jazykovědci povolená alternativa k Myanmě…
A přidám ještě pár prvotních informací o samotné zemí – oficiální název je Svazová republika Myanmar… nachází se při pobřeží Bengálského zálivu a Andamanského moře… sousedí se státy Bangladéš, Indie, Čína, Laos a Thajsko… odhaduje se, že má asi 50 miliónů obyvatel… od roku 2005 je hlavním městem Neipyijto… úředním jazykem je barmština a přes 88% obyvatel se hlásí k buddhismu…
Do Baganu, tedy respektive vedle ležícího Nyaung U, jsme připluli v 17:15… u přístaviště nás čekal domluvený taxikář, který nás převezl do Hotelu@Tharabar Gate… jak jsme později zjistili, před jeho branou stanuje bývalý odborový předák a pár zaměstnanců, kteří byli podle jejich názoru neprávem propuštěni z hotelu… když jsme šli z večeře (byl jsem snad asi poprvé ve vegetariánské restauraci), zrovna si pouštěli internacionálu…
Michal
Den sedmý, osmý a devátý
Mingalaba (ahoj) z Nyaungshwe,
je středa a my jsme opět na jiném místě… tentokrát blízko jezera Inle, 332 kilometrů od Baganu…
Ten jsme důkladně prozkoumali předchozí dva dny… v pondělí jsme měli budíček na 5:30, abychom stihli východ slunce nad místními pagodami… polovině naší skupiny však nebylo dobře, tak jsem šel sám… vyhlédnutou jsem měl pagodu Shwesandaw, která byla vzdálená jen asi 20 minut pěšky od našeho hotelu a na kterou se podle jednoho cestovatelského blogu dá vyjít a pozorovat úchvatný východ i západ slunce… takže jsem vyrazil a za celou dobu nepotkal jediného turistu… přitom právě Bagan je v Myanmaru turistickým cílem číslo jedna, jsme tu v hlavní sezóně a navíc tyto časy v průběhu dne jsou v Baganu nejatraktivnější… to jen pro dokreslení, jak málo turistů v Myanmaru teď je…
Když jsem přišel k pagodě, zjistil jsem, že je z důvodu silného deště od 18.10.2017 uzavřena… smutně jsem ji tedy jen obešel a vyrazil zpět na pokoj… cestou jsem využil ranního světla a prodloužil si návrat kolem dalších pagod… mimochodem, zmínil jsem se, že jich v Baganu je přes 2000? a že jich původně bylo kolem 4000? jsou postaveny na rovině na ploše 42 km², východně od řeky Iravádí… stavět je začal král Anawratha, který na stavbě využil na 30 tisíc monských válečných zajatců… jeho následníci ve stavbě pagod pokračovali a Bagan se stal centrem theravádského buddhismu… stavby jsou dvojího druhu, buď tzv. stúpy se zvoncovitými věžemi, nebo stupňovité chrámy (tzv. gu)… všem se ale říká pagody… nikdo neví co se stalo, ale mezi 14. až 18. stoletím byl Bagan zcela opuštěn lidmi, a navíc si získal pověst, že zde straší duchové… znovu ho osídlili až Britové… město leží v seismicky aktivní oblasti a bylo několikrát zemětřesením poškozeno… poslední silnější otřes se udál v roce 2016 (6,8 stupňů)…
Po návratu na hotel jsem se pak podíval kdy byl onen doporučující článek napsán a zjistil, že tomu jsou už tři roky… hned jsem hledal aktuálnější a našel ty, které pojednávají o celkovém zákazu výstupu na pagody v Baganu… prý platí od března 2018… to však neuspokojilo Julču, která našla seznam pagod, na které lze vyšplhat… platnost prosinec 2018… jen dopředu prozrazuji, že na jednu z nich už to také nelze… tak rychle se tu věci mění…
Julči se tedy udělalo lépe a tak jsme se rozhodli půjčit si „e-bike“… ještě do neděle jsem byl přesvědčen, že si půjčíme elektrokolo, ale když jsme před hotelem viděli v řadě stojící skútry, tak nám došlo, že to bude ten jejich e-bike… elektroskútr… nu což, jeden z nich jsme si půjčili (cena na den byla 8000 MMK pokud na něm pojede jeden a 12000 MMK, když na něj sednou dva (v přepočtu 120 resp. 180 Kč))… a smlouva? řidičák? pojištění? kdepak, ani jedno tu není třeba… stačí předat příslušný obnos a dostanete klíčky, nahodíte baterii a neslyšně odjedete… ještě jsem neřídil elektromobil, ale elektroskútr teď už ano…
Na cestu po planině plné pagod jsme se vydali v 11 hodin… cesty mezi nimi jsou prašné a písčité, takže naše rychlost nebyla závratná… jako itinerář našeho výletu jsme použili onen seznam „otevřených“ pagod, abychom věděli na kterou v úterý vylézt… slunce pražilo, teplota byla asi 31 stupňů, ale na elektoskútru bylo příjemně… první zastávkou byl chrám Utrecht, na který jsme ale nevylezli, protože se jedná o stúpu bez schodiště a její příkré a polorozpadlé stěny nevzbuzovaly pocit jistoty… zato hned vedlejší Lever de Soleil byl o něčem jiném – chrám s vnitřním schodištěm (pro představu na šířku mých ramen a výšku průměrného Barmánce)… navíc po vydrápání se nahoru jsme si byli skoro jisti, že tento chrám navštívíme při svítání… na další chrám (neznámého jména) se dalo docela dobře vystoupat, ale pak se před námi rozprostřely všemožné divoké skládky, se kterými si v Baganu nejspíše hlavu nelámou…
Další pagoda se jmenovala Nagayon a je vhodná spíš jen pro západ slunce, takže jsme ji navštívili, ale místo výstupu si Julča koupila pískovou malbu od místní umělkyně (jeden z výjevů, který je prý uvnitř pagody)… Chrám 860 ležel nejdál od našeho hotelu a je to ten, který byl v průběhu tohoto měsíce uzavřen… poslední pagodou, na kterou jsme vystoupali, byl Chrám východu slunce, ale ani on nepředčil Lever de Soleil, který jsme si zvolili pro úterní ranní návštěvu…
V pondělí jsme ještě stihli navštívit restauraci Bravo a dát si místní specialitu – hovězí na curry z černých fazolí, využít happy hour (1+1 zdarma) v našem hotelu (zjistil jsem, že pivo tu je dražší než místní whisky – 5 USD oproti 2 USD) a po menším odpočinku zajít na „trh“ před hotelem… pár stánků s keramikou lokální produkce se vyznačuje laxním až bojácným přístupem prodejců… to není kritika, ale spíš pochvala – nechají si zájemce vše prohlédnout a vůbec netlačí na prodej… tak se mimochodem chovají i jiní nabízející své služby, většinou (samozřejmě až na výjimky) jim stačí jednou říci „děkuji“ a oni se stáhnou a nic nenutí… bohužel místní volnější přístup jsme poznali i u restaurace Bravo, kterou jsme chtěli večer opět navštívit… bylo půl osmé a už měla asi vyděláno, takže bylo zavřeno… po krátkém zkoumání situace v okolí jsme naznali, že bude nejlepší zajít na večeři do našeho hotelu… objednal jsem si těstoviny s krevetami a dostal jsem porci pro tři osoby… ale zvládl jsem to…
Včera ráno jsme měli budík opět na 5:30 (jestli toto někomu připadá jako dovolená, tak to teda není… ale nezaměstnaní vlastně dovolenou nemají)… u hotelu nám stál elektroskútr, který jsme si večer dopředu půjčili od další půjčovny (abychom nechali vydělat i jiné rodiny) a vyrazili jsme k Lever de Soleil… po cestě se zdálo, že dnešní východ slunce bude grandiózní, ale než ten žlutý kulatý kotouč vystoupal nad nedaleké pohoří, zahalily Bagan mraky… to však neodradilo 13 horkovzdušných balónů, které vzlétly nad planinu… přiznám se, že když jsem poprvé viděl fotografie z Baganu, většina z nich byla s balóny… to jsem si říkal, že je zvláštní, přece tam nejsou každý den… ale postupně jsem zjistil, že to je jedna z hlavních místních atrakcí… ty balóny tu opravdu vzlítají každé ráno… a každý z pasažérů zaplatí minimálně 300 USD… za asi půl hodinu trvající let… dobře, nad pagodami, ale i tak jsme si řekli, že toho se nezúčastníme a raději si ty balóny nad Baganem vyfotíme… teda pokud bychom měli teleobjektiv a nebylo by bylo bývalo víceméně pod mrakem…
Na našem elektroskútru jsme se vrátili do hotelu, jehož bránu mezitím opustil protestující odborář… jestli dobrovolně nebo násilím nevíme, ale zahradníci už upravovali poničenou flóru… po vydatné snídani jsme vyrazili do Nyaung U, zastavili u pagody Shwezigon (tady bylo jediné místo, kde nás kontrolovali, jestli jsme při vstupu do Baganu zaplatili povinných 25000 MMK (platí na 3 dny)) a navštívili místní tržiště… kolem poledne jsme si prohlédli 200 metrů vysokou vyhlídkovou věž, která tu byla postavena v roce 2005 a kvůli které nechce UNESCO nechat zapsat Bagan na Seznam světového dědictví… dalším důvodem jsou prý neodborné zásahy do oprav pagod v devadesátých letech minulého století…
Vedle tzv. Starého Baganu leží i Nový Bagan (byl založen tím, že během jednoho týdne roku 1990 byla násilím přemístěna vesnice Starého Baganu o několik kilometrů dále)… a mezi těmito dvěma místy se nachází nenápadná restaurace San Thi Dar… na záchod byste tam chtít jít nechtěli… a když si tam umýváte ruce na konci přístřešku, vidíte přímo do kuchyně tohoto lokálu… nicméně paní domu vaří výtečně… dali jsme si hovězí a kuřecí na curry (typicky plavalo v oleji) a salát z taramindových lístků, které rostou v okolí… jako pozornost domu jsme dostali brambory na curry a nesměla chybět ani vždypřítomná rýže… skvěle jsme se najedli…
Odpoledne se začalo ještě více zatahovat, dokonce trochu zapršelo, takže jsme zvolili odpočinek na hotelu, já i masáž nohou a oba pak happy hour na baru… tady jsem ochutnal myanmarskou whisky a nebyla vůbec špatná…
Ani dnes ráno jsme moc dlouho nespali… budík zazvonil v 6 hodin, protože už v 7:15 nás měl vyzvednout odvoz na autobusové nádraží… nakonec přijel až v 7:40, nicméně odjezd dálkového busu byl přesně na čas… v 8:30 jsme vyrazili směr Nyaungshwe… jeli jsme společností JJ Express, která je jednou z těch kvalitnějších… autobus měl velké sedačky v rozložení 2+1, přesto byl opět poloprázdný… a pěkně vychlazený… klimatizace jela na 16 stupňů… a to je i pro mne dost málo… ale dostali jsme deky a mohli sledovat filmy či poslouchat hudbu na monitorech před námi… dostali jsme i menší sladké občerstvení a pití… jediné minus byl chybějící záchod… přitom cesta trvala skoro 9 hodin, a měli jsme jen 2 zastávky, přičemž ta druhá byla neplánovaná… nejspíše nám unikal vzduch z jednoho z kol, tak jsme museli zastavit v místním pneuservisu (stánek u cesty) a měnila se přední kola se zadními (bus měl tři nápravy)… v druhé polovině cesty jsem si připomněl, jaké bylo cestování v Bhútánu – museli jsme překonat hory, a tak se cesta začala neskutečně klikatit a stoupat… nejvyšším bodem naší cesty byla vesnice Kalaw (1320 m.n.m.), kde jsme zastavili a všichni, ale opravdu všichni cestující kromě nás vystoupili… měli jsme s Julčou autobus jen sami pro sebe…
Ted už jsme tedy v Nyaungshwe, městečku ležícím nejblíže jezeru Inle… i zde jsme museli zaplatit poplatek za vstup do oblasti… tentokrát 15000 MMK… naším přechodným domovem je ViewPoint hotel, kde spíme v chatce nad vodou a v pokoji máme dřevěnou ledničku… jakmile se zítra rozední, prozkoumáme jej více… dnes jsme v Nyaungshwe stihli jen navštívit restauraci Paw Paw, která pomáhá utlačovaným ženám z odlehlých oblastí země… v místním marketu zjistit, že sedmička (!!!) místního rumu je levnější než tabulka čokolády… a také si na recepci hotelu domluvit program na zítřejší den – plavbu po jezeře Inle…
Michal
Den desátý, jedenáctý a dvanáctý
Ahoj z Yankounu,
největšího myanmarského města, které bylo do roku 2005 i hlavním městem a do roku 1989 se jmenovalo Rangún (přičemž původně to byl zase Yankoun)…
Přiletěli jsme sem dnes letadlem společnosti Myanmar National Airways z letiště Heho, které je vzdálené asi 45 minut jízdy od Nyaungshwe… jak jsem psal minule, toto městečko bývá výchozím bodem pro prozkoumání jezera Inle… a na to jsme měli předchozí dva dny a tři noci…
Na čtvrtek jsme si tedy přes hotel domluvili celodenní výlet na jedné z mnoha místních loděk… jsou patnáct metrů dlouhé, uvezou až pět pasažérů a jak jsme se později dozvěděli, jejich stavba trvá čtyřem lidem jeden měsíc… už v 7:30 ráno si nás vyzvedl náš průvodce po jezeře… do pekelného stroje na zádi lodi nalil benzín a mohli jsme vyrazit… byla docela zima, nějakých 16 stupňů a zataženo… takže jsem byl rád, že jsme asi po 45 minutové plavbě mohli vystoupit a v teple si prohlédnout výrobu šperků ze stříbra… přes hotel jsme si výlet objednávali, abychom se vyhnuli tahání po různých obchůdcích se suvenýry, ale mám pocit, že jsme se tomu stejně nevyhnuli, protože po výrobě šperků jsme navštívili ještě výrobu látek (z leknínů, což je na druhé straně zajímavé), lodí, doutníků (list cheroot, tabák, med, tamarind, hnědý cukr, rýžové víno, banán, ananasový květ, lepkavá rýže na finální zalepení) a na závěr i všeho tohoto dohromady… v mezičase jsme ale viděli zajímavé věci – plovoucí zahradu (pěstují tu rajčata na hladině jezera), místní trh a taky stovky pagod v chrámu Indein…
Abych dokreslil velikost druhého největšího jezera Myanmaru, tak si představte obrovské poklidné jezero, 22 kilometrů dlouhé a 11 kilometrů široké, lemované mokřinami a plovoucími zahradami… na jezeře se žije – je tu nespočet vesnic, kde domy jsou na kůlech nad vodou a když jdete za sousedem na návštěvu, tak jedině na loďce… a také se tu pracuje – cestou jsme viděli mnoho rybářů, kteří jedinečným způsobem řídí své lodě – jako by pro ně neplatily fyzikální zákony… stojí jednou nohou na hraně své loďky a druhou mají obtočenou kolem pádla… a aby toho nebylo málo, rukama drží ze dřeva a síťoviny vyrobený kužel, který hází do vody a snaží se vytáhnout nějaký ten úlovek…
Když se vrátím k těm trhům, tak jejich zvláštností je, že je tu pět míst (vesnic kolem jezera), kde se tyto trhy v pětidenním cyklu střídají… my měli to štěstí, že trh u pagody Phaung Daw Oo (nejposvátnější místo v okolí) byl zrovna ve čtvrtek, jinak bychom museli mnohem dál… trh byl obrovský a k dostání bylo vše, od oblečení, přes zeleninu, výrobky ze stříbra, maso, koření až po benzín…
Oběd jsme měli také na jezeře… náš kapitán nám vybral restauraci Blue Sky, kterou uvedl, že patří jeho kamarádovi… no to neměl říkat, protože jsme pojali podezření, že to nebude ono, že tam budeme sami a jídlo nebude nic moc… asi jsme už moc „zkušení“ z jiných zemí, ale Myanmar ještě nevypadá tak turisticky zkažený… sice jsme v restauraci byli na začátku jediní, ale po chvilce se zaplnila, jídlo bylo výborné a ceny normální… takže jsme byli spokojeni…
Po obědě nás čekala návštěva chrámu Indein, který se vyznačuje tím, že v komplexu je 1054 stúp… většina z nich byla postavena v 17. a 18. století, ale na mnoha z nich je možné si přečíst cedule, že byly opraveny a kdo na jejich opravu přispěl… podle průvodce Lonely planet jsme měli dole u řeky (k Indeinu se musí asi 20 minut stoupat do kopce) vidět spoustu turistických lodí a stánků se suvenýry… ano, stánky lemovaly celou cestu k chrámu, ale prodejci byli stejně bázliví jako ti v Baganu… a hlavně, nahoře v chrámu jsme napočítali asi 7 turistů… včetně nás… takže tu vládl klid a mír…
Další zastávkou byla návštěva Kláštera Skákající kočky, který je proslulý tím, že mniši v přestávkách mezi modlitbami naučili kočky proskakovat obručemi… asi to bylo už dávno, protože my jsme viděli jen kočky spící všude kolem na zemi… ale možná jen odpočívaly před dalšími skoky…
Nesmím ani zapomenout na návštěvu u dam s dlouhým krkem – říká se jim žirafí ženy, ale ony se spíš označují za tygří ženy (kruhy na krku mají kvůli ochraně před tygry)… v devíti letech dostanou 14 kruhů, ve čtrnácti 19, přičemž 25 kruhů je maximum… pokud si ale myslíte, že tyto ženy mají delší krk, tak vězte, že je to jen optický klam… těžká spirála neprodlužuje krk, ale stlačuje hrudní koš dolů… klíční kosti, které jsou běžně skoro vodorovné, se u těchto žen posunou do tvaru písmene A… s nimi poklesnou i horní řady žeber… ramena se tak začnou jevit jako součást krku, který se tím zdánlivě prodlouží až na dvojnásobek…
Celkem jsme na jezeře strávili 9 hodin… docela jsem pak byl rád, že mohu z lodi vystoupit na pevnou zem… a taky se trochu ohřát na hotelovém pokoji… ale protože u vody je hlad, netrvalo nám moc dlouho a už jsme vybírali kam půjdeme na večeři… zvolili jsme místní šanskou restauraci Sin Yaw, kde jsme si konečně dali rybu… neznámého jména, ale známého původu – jezero Inle… takže trochu bahnitá rybka… ale moc dobře připravená, takže jsme byli opět moc spokojeni…
Včerejšek byl odpočinkový den… nad jezerem Inle se stáhla mračna, podle předpovědi mělo pršet, což se nakonec nevyplnilo, ale i tak jsme si udělali volnější den… snídaně, masáž, oběd (čínský), odpočinek, večeře (indická) a spát…
A tak si teď dovolím trochu těžšího čtení…
Prvním barmským státem bylo království Pugam (11. – 13. století), které se rozkládalo na většině území dnešního Myanmaru a nakonec podlehlo vpádům Mongolů… země pak byla znovu sjednocena až v 17. století… roku 1866 byla Barma připojena jako provincie k Britské Indii a roku 1937 se stala britskou korunní kolonií… za druhé světové války byla Barma okupovaná Japonskem… vyhlášení její nezávislosti proběhlo 4. ledna 1948 (na doporučení numerologů ve 4:20 ráno)… roku 1962 došlo k opětovnému vojenskému převratu… v roce 1974 byla země přejmenována na Socialistickou republiku Barmský svaz… nová ústava potvrdila existenci jen jedné politické strany – vládní Strany barmského socialistického programu… v létě roku 1988 zemi zachvátily mohutné demonstrace, které byly násilně potlačeny… na popularitě nabývala především Aun Schan Su Ťij, která se po letech vrátila do Barmy, aby se starala o nemocnou matku… náhle v zemi došlo k vojenskému převratu a vlády v zemi se chopila nová vojenská junta… Su Ťij s dalšími představiteli opozice založila Národní ligu pro demokracii… nedlouho poté byla však internována do domácího vězení… junta změnila oficiální název státu na Myanmarský svaz… v roce 1990 se konaly volby, které jednoznačně vyhrála Národní liga pro demokracii, ale junta odmítla výsledky voleb uznat… v roce 1991 byla Su Ťij udělena Nobelova cena za mír, přesto strávila v domácím vězení ještě několik dalších let… definitivně propuštěna byla až v listopadu 2010… v roce 2015 vyhrála volby a stala se neoficiální hlavou státu… ústava přetrvávající z dob junty ji totiž brání stát se prezidentkou… velký vliv má v Myanmaru stále armáda… a právě ta rozpoutala v minulém roce něco, co OSN nazvalo „ukázkovým příkladem etnické čistky“ – vyhánění Rohingů ze severu Myanmaru do sousedního Bangladéše… myanmarské úřady Rohingy neuznávají jako etnikum a mluví o nich jako o nelegálních přistěhovalcích z Bangladéše… poté co rohinští povstalci loni v srpnu zaútočili v myanmarském Arakanském státě na řadu policejních stanovišť (a pravděpodobně mají na svědomí i masakr desítek hinduistů ve vesnici Ah Nauk Kcha Maun Sei), tak armáda zahájila proti příslušníkům této menšiny dost neadekvátní odvetné tažení… od té doby z Myanmaru uprchlo asi 700 000 Rohingů… myanmarská vláda a také Su Ťij tvrdí, že to je protiteroristické opatření… přitom k dodržování lidských práv vyzval při své loňské první návštěvě Myanmaru i papež František…
Jelikož tu má stále velký vliv armáda, nemám s sebou raději ani dron, protože i když to prý oficiálně není zakázáno, tak při vstupu do země jsou drony zabavovány (něco jako jsem zažil na Kubě) a také jsem četl o případu novináře, který byl za použití dronu uvězněn… údajně se provinil natáčením vojenského objektu… a jak já tu poznám co patří armádě? vždyť si tu ani nic nepřečtu (pokud to není v latince)… a tím jsme se dostali k místnímu písmu, které je založené na slabičním písmu indického původu… dokonce mají i vlastní číslice…
Dnes nám budík zazvonil v šest ráno… o půl osmé nás vyzvedl taxikář a za tři čtvrtě hodiny jsme byli na letišti Heho… tam vládl řízený chaos, protože z letiště ráno odlétalo snad 15 letadel… jelikož tam ale nejsou informační tabule, bylo třeba sledovat jakou ceduli má zrovna místní pracovník v ruce… a aby toho nebylo málo, tak jedno letadlo Myanmar National Airways letělo v 9:35 a další hned v 10:05… to druhé bylo naše… na cestu do Yankounu (anglický přepis je Yangon, ale česky je to Yankoun) jsme vzlétli na minutu přesně… letadlo bylo vrtulové ATR, skoro nové a let proběhl úplně bez problémů…
V Yankounu jsme přistáli v 11:15, před letištěm jsme našli nově zavedenou (od letošního června) autobusovou linku spojující letiště s centrem města a za hodinu a čtvrt jsme vystoupili prakticky u našeho hotelu… před vystoupením jsem náš pohyb musel sledovat na mapách na mobilu, protože zastávky, na kterých bus zastavoval, vůbec neodpovídaly těm předepsaným… náš hotel se jmenuje Clover City Hotel a je nedaleko známé pagody Sule… k ní jsme zašli hned odpoledne, ale ještě předtím jsme hledali první a zatím jediný obchod s gramofonovými deskami v Myanmaru… ten byl otevřen v roce 2016 a jeho hledání nebylo vůbec snadné – neodpovídala adresa ani umístění na mapách Google… přesto jsme jej našli… teda aspoň místo, kde byl… už totiž neexistuje… smutek jsme zašli zajíst do 999 Shan Noodle Shopu a pak pokračovali v prvním pěším průzkumu města… po klidnějších místech jako byl Bagan nebo jezero Inle jsme byli v obrovské metropoli mezi spoustou lidí… navíc, i když jsme se pohybovali jen v centru, některé boční uličky mi připomínaly Indii… a k tomu byla teplota 31 stupňů a v následujících dnech má vystoupat až na 34… máme se na co těšit…
Michal
Den třináctý, čtrnáctý a patnáctý
Ahoj opět z Mandalaje,
po třech nocích a dvou dnech v Yankounu jsme opět na výchozím bodě naší cesty po Myanmaru…
Yankoun byla už opravdu velká metropole… žije v ní přes 5 miliónů obyvatel a bylo to znát… hlavně na dopravě… chtělo by se napsat, že je typický asijská, ale není tomu až úplně tak… velkou zvláštností je, že v Yankounu jsou zakázány motorky a tuk-tuky… ulice jsou přeplněny jen auty a autobusy… a ty motorky mi tam i trochu chyběly… důvodem jejich zákazu prý byla akce jednoho mladíka, který jel v roce 2003 vedle vozu nějakého generála a gestem naznačil pistoli v ruce… zdá se to být až neuvěřitelné, ale klidně si takové rozhodnutí vojáků dokáži představit…
My jsme v neděli nejdříve navštívili obrovský trh Bogyoke Aung San, který je známý i pod jeho britským názvem Scottův trh a kde je na 2000 stánku se vším možným… pak jsme se přesunuli k hlavnímu nádraží, abychom vyzkoušeli tzv. okružní trať… každou chvíli přijede na nádraží vlaková souprava, která toho už opravdu hodně pamatuje a vydá se velmi pomalou jízdou na 50 km dlouhý okruh… vagóny vlaku nemají sklo v oknech ani dveře, takže se používá přirozená klimatizace a pohodlně lze vystupovat i za jízdy… zároveň mezi cestujícími procházejí obchodníci nabízející jídlo, ovoce, zeleninu či nafukovací balónky…
Po asi 1,5 hodině (celý okruh se jede 3 hodiny), kdy jsme pozorovali kontrast života ve městě, jsme vystoupili na zastávce Danyingon, neboť nás zaujal živý trh rozprostírající se přímo na kolejích nádraží… buď tam jezdí opravdu málo vlaků, takže jim jedna kolej stačí, nebo jsou prodejci tak šikovní, že stihnou vše sbalit a před přijíždějícím vlakem uhnout…
Pak jsme se Grabem přesunuli k největší atrakci Yankounu – Šweitigoumské pagodě… ta je také známá jako Zlatá pagoda… nachází se na kopci u Královského jezera a je největší buddhistickou stúpou v Myanmaru (měří 99 metrů)… při naší návštěvě byla pagoda opravována a pod plachtou, ale jinak je pokryta tunami zlatých lístků a její špice je ozdobená více než 6000 diamanty a dalšími drahokamy… ve svých základech údajně ukrývá osm Buddhových vlasů…
Právě kolem Šweitigoumské pagody byla v 6. století postavena rybářská osada Dagon, ze které vznikl Rangún… po dobytí Brity v roce 1852 bylo centrum města posunuto více k řece a ulice byly postaveny v pravoúhlém půdorysu… z města se stalo hospodářské centrum země, která se pod britskou správou stala druhou nejbohatší zemí v jihovýchodní Asii… v roce 1948, kdy země získala nezávislost, byl Rangún nadále hlavním městem, ale štěstěna se od něj začala odvracet po roce 1962, kdy byla zavedena vojenská vláda… následná barmská cesta k socialismu město a celou zemi prakticky zruinovala (nakonec byla v roce 1987 Barma zařazena mezi nejméně rozvinuté země světa)… v roce 1989 byl Rangún přejmenován na Yankoun a v roce 2005 bylo 320 km severně od Yankounu založeno nové hlavní město Neipyijto…
Na Yankoun jsme pak ještě mrkli z 20. patra Sakura toweru, odkud jsme viděli i na deltu řeky Yankoun u níž se město rozkládá… viděli jsme také jak se město snaží být moderní (vyrostlo tu několik výškových budov a moderních obchodních center, přičemž další se budují) a při té snaze docela často zapomíná na stavby z koloniální doby… ty jsou po desetiletí špatné ekonomiky tak zanedbané, že pro mnohé majitele bude lepší je nechat strhnout a pozemek prodat… a možná je to právě i jejich zájem…
Na pondělí jsme si naplánovali návštěvu tzv. Zlaté skály… z Yankounu je to pořádný kus cesty (200 km)… když jsme se ještě doma dívali, kolik by nás mohla stát, tak se cena pohybovala kolem 300 USD, případně jsme mohli využít místní agenturu, která by nás tam vzala za 150 USD, nakonec jsme na hotelu usmlouvali auto s řidičem za 65 USD… za ty nás vezl 4 hodiny tam a 3,5 hodiny zpět… včerejšek jsme tedy víceméně strávili v autě… ale stálo to za to – Zlatá skála, nebo chcete-li Zlatý viklan, je jedním ze symbolů Myanmaru… ohromný skalní blok pokrytý zlatými lístky se podloží dotýká jen nepatrnou částí své plochy, stojí navíc na nakloněné rovině a člověk má nutně pocit, že se každou chvíli musí zřítit na terasu s poutníky pod ním… viklan ale nespadne… proč? podle věřících jednoduše proto, že je ve více než sedmimetrové stúpě na vrcholu ukrytý jeden z Buddhových vlasů a ten drží celý kolos v naprosté rovnováze…
My jsme s naším řidičem Ko Myo Thantem bezpečně (řízení měl jako většina aut, které jsme tu viděli, na druhé straně) přijeli o půl druhé do vesnice Kin Pun – ta je skále nejblíže a také odsud vyráží speciálně předělaná nákladní auta s lidmi na korbě namačkanými jak sardinky… bylo nás tam asi 50… a cesta nahoru byla jak na horské dráze, strmá, klikatá a těsně nad srázem… za 40 minut jsme byli nahoře, rozdýchali všechny ty zákruty a vyšli směr Zlatá skála… po cestě jsme museli zaplatit 10000 MMK (150 Kč) vstupné (stejně museli cizinci platit i u Šweitigoumské pagody), samozřejmě zout si boty a s mravnostní policii si vyjasnit, jestli Julčiny šaty jsou dostatečně dlouhé, aby mohla jít dál… já měl opět kraťase, ale stažené pod kolena… musíme přiznat, že viklan je ve skutečnosti menší, než se ze známých fotek zdá… přesto bylo mystické k němu přijít (mohou jen muži) a dotknout se ho… hlavně ale aby nespadl, to bych se z Myanmaru asi už nikdy nedostal…
Odpolední cesta nazpátek jen potvrdila, že myšlenka půjčení si auta (bez řidiče) by nebyla ta nejlepší… způsob jízdy po místních silnicích je nepopsatelný… a při stmívání a následné tmě neskutečně dobrodružný… každopádně jsme v pořádku dojeli k hotelu a po krátké pauze zašli ještě něco málo nakoupit na dnešní den…
Na dnes jsme si totiž řekli, že poznáme myanmarskou železnici důkladněji… prostě, že z Yankounu do Mandalaje pojedeme vlakem… přestože jsme věděli, že vyráží už v 6:00, že cesta bude trvat minimálně 15 hodin a že jedinou klimatizací budou otevřená okna…
Myanmarské dráhy nevydávají elektronické lístky, takže jsme tu naši cestu měli koupenu přes internet s tím, že si den předem lístky vyzvedneme v jedné místní cestovní agentuře… nebylo to daleko od hotelu, ale i tak jsme využili cesty s Ko Myo Thantem, který nás tam před cestou k viklanu zavezl… už nedělní „krátká“ jízda okružním vlakem nás mohla varovat, ale i tak jsem doufal, že dálkový vlak bude mít lepší parametry… ano, měli jsme lístky v tzv. vyšší třídě (2 z 10 vagónů), ale i tak to byla síla… sedadla (v normální třídě jsou dřevěné lavice) byla sice prostorná, ale tááák stará… a třeba moje nešlo sklopit… nad hlavami jsme měli nefunkční větráky, které kdyby se zapnuly, tak rozvíří tolik na nich usazeného prachu, že bychom se udusili… na jednom konci vozu turecký záchod, na druhém západní, vše šlo samozřejmě na koleje… a ty tu musí být strašně zanedbané… chvílemi, a to docela často, jsme se pohupovali jako bychom byli na koni… a to nejen ze strany na stranu, ale i nahoru a dolů… ještě nikdy jsem nejel vlakem v takovém stavu… protřepané kosti mám po této jízdě dokonale… navíc venku byla opět bezmračná obloha a teplota vystoupala určitě nad 30 stupňů… což o to, při jízdě to ještě šlo, ale při stání v zastávkách bylo ve vagónu hrozné dusno… naštěstí se tu brzo stmívá… ale potom je pohled do temné krajiny s minimem osvětlení ještě více strašidelný… prostě další silný zážitek na závěr cesty…
Do Mandalaje jsme nakonec dojeli se 45 minutovým zpožděním v 21:45… cesta tedy trvala skoro 16 hodin (vzdálenost nějakých 650 km)… naštěstí jsme měli rezervován Hotel Marvel, který se nachází doslova nad nádražím, takže jsme se nemuseli nikam přesouvat… čeká nás poslední noc v Myanmaru, zítra začíná přesun zpět do mrazivé Evropy…
Michal
Den šestnáctý a sedmnáctý
Ahoj někde ze zasněženého Maďarska,
už jsme v Evropě a právě sedíme ve vlaku Budapešť – Brno a dopisuji zápisky z posledních dvou dnů… sice byly už prakticky jen přesouvací, ale pořádek musí být…
Ve středu jsme se probudili v deštivé Mandalaji, kam jsme v úterý přijeli po dlouhé, opravdu velmi dlouhé cestě myanmarskou železnicí… i když jsme už byli v hotelu na večeři, měli jsme pocit, že se s námi točí svět jako bychom byli po nějaké akci… těch skoro 16 hodin neskutečného rachotu, naklánění a nadskakování udělalo své… ale byli jsme rádi, že jsme nevykolejili a Julča řekla, že už nikdy nebude nadávat na České dráhy a že se dokonce těší do letadla (i když létání moc nemusí)…
A letadla se dočkala včera odpoledne… bylo to s Bangkok Airways, což naznačuje, že naši zpáteční cestu jsme zahájili přesunem do Thajska… takže na druhou stranu… konkrétně do Bangkoku… Mandalaj a tedy i Myanmar jsme opustili přesně podle letového plánu v 14:30… stále pršelo… někdo by napsal, že Myanmaru bylo líto, že odlétáme… já tomu však nevěřím a spíš to přičítám dobrému plánování a vědění, kdy je čas odletět…
Byla to ale skvělá poznávací cesta… Myanmar je velmi zajímavou zemí, která aktuálně prochází velkými změnami… po dlouhých letech útlaku a skomírání dostali obyvatelé Myanmaru (žije tam více etnik než jen Barmánci) možnost rozvoje a změny… ty jsou nejvíce vidět ve městech, které jsou pulsující a zejména Yankoun si nezadá s jiným asijským velkoměstem… ale zároveň i zde si lidé stále najdou čas na duchovno… stačí navštívit některou z pagod a dostanete se do jiného světa… vedle měst ale zůstává venkovský Myanmar jedním velkým skanzenem pod širým nebem, kde se žije stejně jako před sto lety…
Všechny tyto místa spojují neskutečně přátelští a tolerantní obyvatelé… alespoň všude tam, kde jsme byli… ještě nejsou zkažení masovou turistikou a jsou proto otevření a dá se říci bezelstní… ano, i tady výjimky existují, ale jinak tam lze cítit mírumilovnou a harmonickou energii… domnívám se, že teď je poslední šance tuhle zemi vidět ještě panensky čistou… buďte si jisti, že při návštěvě místních velkolepých chrámů na vás dýchne dlouhá tradice, přičemž při objevování přírodních krás se vám zase dech zatají… Myanmar prostě za návštěvu stojí…
Snad nás teď nebude nikdo pranýřovat jako nedávno šéfa Twitteru, který jel na deset dní do Myanmaru meditovat a posléze napsal tweet, že země je nádherná, jídlo skvělé a lidé plní radosti… a vůbec se nezmínil o etnické čistce, kterou místní armáda provádí… po kritice pak Dorsey napsal tweet ve smyslu, že si je vědom toho, co se děje v Myanmaru, nepovažuje návštěvu země a rozhovory s místními za schvalování čistek, nevidí nic špatného na tom, že se o nich nezmínil, ale mohl přiznat, že toho ví málo a musí si zjistit více o problematice Rohingů…
Do Bangkoku jsme přiletěli za 1,5 hodiny v 16:30 (opět půlhodinová změna času) a jelikož jsme do dalšího našeho letu měli jen 4,5 hodiny, což je na polohu bangkokského letiště a dopravu z/na něj málo, abychom zajeli do centra (původně jsem chtěl mrknout na noční trh na Khao San Road), tak jsme zapluli do salónku Air France/KLM (na Priority Pass), kde jsme se přejedli… teda minimálně já… byl moc dobře zásobený a na závěr přinesli ještě i sushi… tomu nešlo odolat… s plnými břichy jsme pak nastoupili do letadla Qatar Airways a v 21:15 odstartovali směr Katar…
Let do Dauhá trval 7 hodin a 20 minut, letadlo opět nebylo zcela obsazené, proto nám zase vyšla taktika Julča okno, já ulička, uprostřed nikdo… na katarském letišti jsme se po příletu nemohli moc rozkoukávat, protože už za 50 minut (v 1:30 katarského času) nám letělo další letadlo katarských aerolinek… naštěstí jsme v pohodě prošli další bezpečnostní kontrolou, našli tu správnou odletovou bránu a společně se všemi Čechy, kteří nás doprovázeli na letech do/z Myanmaru (jinde jsme je neviděli) jsme nastoupili do letadla směr Budapešť… doufali jsme, že stejně jako my to stihly i naše kufry, což se po dalších hodinách letu, kdy jsme krátce po páté ráno přistáli v mrazivé Evropě, potvrdilo… takže zbývalo už „jen“ přesunout se na budapešťské nádraží Nyugati (po doporučení „zástupce“ dopravní společnosti provozující shuttle bus jsme zvolili konkurenčního taxíka), kde nám v 7:40 vyrážel vlak ve kterém teď sedíme… a vůbec nedrncá, je tu příjemné teplo, ticho a já tak v klidu mohu ťukat do tabletu a psát poslední zápisky z další velmi zajímavé cesty…
Za čtyři dny je Štědrý den, takže přeji krásné Vánoce a do nového roku jen to nejlepší!
Michal
PS: Vánoční výzdoba nás provázela po celou cestu v Asii, ale v tom teple to bylo takové zvláštní, z tohoto důvodu jsem rád zase v zimě…
