Den první, druhý a třetí
Zdravím ze Santiaga de Chile,
po dvou letech jsem opět v Jižní Americe… Chile je známé svou úchvatnou přírodou a to je ten hlavní důvod, proč jsem se sem vydal… do drsného prostředí Patagonie a její Ohňové země, příjemného středu s rozsáhlými vinicemi či na stále tajemný Velikonoční ostrov…
Právě tyto oblasti během následujících tří týdnů navštívím… tentokrát jsem se dal všanc cestovní kanceláři Adventura, která se mnou vzala dalších 16 účastníků (není to zrovna malá skupina, přesto jsem opět nejmladší) a v pondělí jsme vyrazili na dalekou cestu… já, jako jediný, jsem letěl z Vídně – přece jen je toto letiště z Brna lépe dostupné (člověk se vyhne nevyzpytatelné D1 a autobus přijede přímo před příletovou halu), a navíc mi jedna z mých platebních karet umožňuje se zadarmo dostat do letištního salónku…
Let společností Iberia do Madridu byl v pohodě, pokud tedy odhlédnu od méně místa a placeného občerstvení (nová móda klasických aerolinek)… odletěli jsme v 12:30 a po třech hodinách přistáli na pěkném novém terminálu 4 madridského letiště… jelikož jsem se s ostatními účastníky zájezdu měl potkat až večer (let do Santiaga měl letět až těsně před půlnocí), rozhodl jsem se vypravit do centra Madridu… ještě jsem tam nikdy nebyl, tak jsem se chtěl pokochat… ale taky trochu naposlouchat španělštinu, v které umím pozdravit, poprosit a pěkně poděkovat… takže jsem nasedl na AirportExpres a za 35 minut jsem byl v centru… kousek jsem se prošel k hlavnímu náměstí – Puerta del Sol (nultý kilometr všech vzdáleností ve Španělsku) a pak jsem tu krásu našel… nádherné malé uzenářství s pár stolky, kde se dají ochutnat jejich výrobky a hlavně kde jim ze stropu visí kýty sušené šunky… vstoupil jsem do tohoto království a až za dvě a půl hodiny sebral odvahu jej opustit… má návštěva Madridu splnila svůj účel…
Na letišti jsem se pak potkal s naší průvodkyní, Ivou, která mě celá ustaraná vítala slovy: Asi nám zruší let… každopádně jsem, stejně jako ostatní, provedl check-in a pak už mrkl na internet a postupně Ivu uklidňoval, že letadlo, které nejdříve mělo přískokem přiletět z Frankfurtu, už z Německa odstartovalo… sice se zpožděním, sice jiný stroj (těšil jsem se na můj první let Dreamlinerem, ale asi, protože je moc nové, tak mělo poruchu), ale odstartovalo…
Jaké však zavládlo zklamání, když nám půl hodiny před naším plánovaným odletem oznámili, že v pondělí nikam nepoletíme… ve skupině byla najednou nálada na bodu mrazu… vydali jsme se tedy přes pasovou kontrolu zpět do Schengenu a pak před letištní halu, kde na nás čekal autobus, který nás odvezl do hotelu… ten nám zajistila letecká společnost LAN, ale ani to jí nepomůže od naší žádosti o kompenzaci, kterou budeme po návratu žádat (už mám zkušenosti s Air France)… pondělní noc jsme tedy místo v letadle strávili v Madridu…
Druhý den ráno se skupina rozhodla opět navštívit centrum hlavního města Španělska, ale protože v pondělí tam už většina byla a Madrid, řekněme si to upřímně, moc památek nemá, tak byla zvolena návštěva muzea Prado… galerie… s obrazy… no to bylo něco pro mě… tak jsem se při nejbližší příležitosti odpojil a zajel se podívat ke stadiónu Santiago Bernabéu, kde své domácí zápasy hraje Real Madrid… tam jsem i poobědval (v restauraci jsem vzbudil rozruch, když jsem si v 11 hodin dal paellu… místní tu totiž ještě snídali)… následně jsem se vypravil opět na letiště…
Takže letadlo směřující do Santiaga de Chile odstartovalo z Madridu až v úterý v 17:40, skoro s osmnáctihodinovým zpožděním… nakonec to byl opravdu ten Dreamliner… opravený… abych byl upřímný, tak kromě nepřeberné nabídky filmů a hudby jsem žádný rozdíl nepoznal… snad jen nezvykle vibrující vnitřek letadla… byl to můj zatím nejdelší let, trval něco přes 13 hodin a proběhl úplně v pohodě…
V Santiagu jsme přistáli v noci na středu, ale protože nám mezitím uletěl let do Punta Arenas, dostali jsme od LANu opět hotel (asi za trest až 80 km od letiště)… středu jsme tedy neplánovaně strávili odpolední procházkou po Santiagu… toto hlavní město Chile má sice 6 miliónů obyvatel, ale jeho střed je velmi malý… během naší cesty se sem podíváme třikrát, takže dnes jsme se jen v rychlosti podívali na prezidentský palác, justiční palác, Náměstí zbraní (centrální náměstí), tržnici a nakonec po vyjetí lanovkou na celé Santiago svrchu…
Teď je tu středa 23:00, právě jsem se vrátil z večeře, kterou jsme si dali na účet LANu… a jelikož jsme v Jižní Americe, nesla se ve znamení masa… opět se tu začínám přejídat… nicméně za 3 hodiny už zase budu sedět v letadle a snad už konečně přiletím do Patagonie, do Punta Arenas… ráno tam má sněžit…
Michal
Den čtvrtý, pátý a šestý
Ahoj z Patagonie,
mám za sebou nejspíše nejtěžší část našeho výletu… tři dny treků v této drsné krajině…
Ve čtvrtek nad ránem jsme konečně přistáli v Punta Arenas, asi o 35 hodin později, než bylo plánováno… díky tomu jsme museli upravit náš program v Patagonii… sníh nás sice nevítal, ale zato zima (pouhý 1 stupeň) a vítr… a taky nesmím zapomenout na Carlose, místního průvodce, který nás okamžitě naložil do auta a hned z letiště jsme vyrazili na dvouhodinovou jízdu do hotelu, kde jsme podle původního plánu měli nocovat – připravili nám aspoň snídani… ale ani té jsme si moc neužili, jen jsme dali první sousto do úst, už jsme museli vyrazit – Carlos totiž zjistil, že cestu, kterou chtěl pro následující přesun použít, na několik hodin uzavřeli – takže rychle nakoupit něco na další tři dny v místním supermarketu a pak nasednout do auta, abychom stihli katamarán, který nás dostane přes jezero Pehoe (v překladu Ztracené)… cesta k němu zabrala další dvě hodiny, ale stihli jsme ho… to už jsme byli v nejnavštěvovanějším chilském parku – Torres del Paine… po asi půlhodinové cestě lodí jsme přistáli, odvlekli naše kufry a batohy (na nezpevněném povrchu jsou kolečka u kufru na nic) a ubytovali se v horské chatě na břehu jezera… je to jediná chata v širokém okolí (proto ten nákup v supermarketu), když je obsazena, dá se ještě spát venku pod stanem, my však spali v malých pokojících… po šesti, na palandách, ve spacácích… takže, když mi dnes v noci spadly brýle na Jirku, ležícího pode mnou, bylo dobrodružstvím je najít… nejen, že jak známo, brýle se bez brýlí špatně hledají, ale ono nešlo ani rozsvítit, protože na chatě o půlnoci vypínají elektřinu…
Ale vraťme se ke čtvrtku – ještě jsme se v našem minipokoji ani nestačili rozkoukat a už byl vyhlášen sraz na první trek po místních stezkách… takže po noci strávené na letišti a v letadle, ranní cestě autem a plavbě po jezeře jsme hned vyšli na pětihodinovou túru… k ledovci Grey… bylo to dost náročné, ani ne tak vzdáleností, jako profilem treku a charakterem cesty… prostě přes kameny nahoru a dolů… navíc drobně poprchávalo a bylo pod mrakem… jakoby příroda chtěla ten šedý ledovec nechat ještě více zešednout…
Večer jsme si pak v chatové vývařovně (vaří jen jeden druh jídla) dali večeři, což sice nebyl žádný kulinářský zážitek, ale po tom vysílení jsme byli rádi za každý žvanec (klidně i s „vysokohorskou“ přirážkou)…
Každopádně, pro velký úspěch, jsme si trek dali i včera (teda až na Vlada, 41-letého Slováka, který raději zůstal na chatě)… cílem treku bylo Francouzské údolí a jeho ledovec… počasí se oproti čtvrtku vylepšilo, přesto jsme v rychle se měnících podmínkách bojovali s větrem, deštěm a chvílemi i sněhem… pili jsme vodu z potůčků, jedli bobule… prostě trek se vším všudy… a to na celých 8 hodin…
Zlatý hřeb našich pěších výletů však měl přijít až dnes – cílem byly známé Modré věže (což je česky Torres del Paine)… mimochodem, Patagonie v řeči místních Indiánů znamená Velká noha… dřív tu totiž v těch mrazivých podmínkách chodili s nohami obalenými do kožešin… to já při těch všech trecích vyzkoušel kvalitu mých nových bot a nemohu si stěžovat… jen kdybyste ale mohli vidět ty oblepené nohy…
Ještě trochu k Torres del Paine – jak jsem uvedl, je to nejnavštěvovanější chilský národní park, je také jeden z největších a údajně jeden z nejhezčích… nachází se asi 130 km severně od města Puerto Natales a v jeho historii jsou důležité dva milníky – rok 1978, kdy byl prohlášen za biosférickou rezervaci UNESCO, a rok 2005, kdy zde nejmenovaný (pisateli však osobně známý) český turista z Brna způsobil při ohřívání polívky na plynovém vařiči rozsáhlý požár… zasaženo bylo asi 6% území parku a na jeho obnově se do současnosti podílí i Česká republika… Jirka Šmiták však dostal pokutu jen asi 200 dolarů… díky němu však park přijal nová pravidla a každý další takový požár pocítí i ti, kteří jej způsobili, jako třeba naposled Izraelci…
Torres del Paine je opravdu nádherný park, není v žádné vysoké nadmořské výšce (snad něco mezi 50 a 3000 m.n.m.), ale ty krásné skalní masívy, zelenkavá jezera a čistý vzduch dělají divy… jsem nadšený, že jsem tu tři dny mohl prochodit desítky kilometrů, přičemž těch několik dnešních opravdu stálo za to… vůbec mi nevadilo jít dalších 6 hodin pěšky, z toho polovinu čistě jen do kopce… bylo totiž nádherně, teplota dosáhla až 12 stupňů, což je na místní poměry hodně, a tak bylo radost se tu dnes projít…
V Torres del Paine prakticky není mobilní signál, natož internet, takže tyto zápisky posílám až Puerto Natales, kam jsme se po úspěšném zdolání posledního treku přemístili… nebudu se rozepisovat víc, protože myslím, že přiložené fotky vyjádří víc než další slova…
Michal
Den sedmý a osmý
Ahoj z Punta Arenas,
hlásím se z nejjižnějšího místa na zeměkouli, kde jsem kdy byl – Písečného bodu neboli Punta Arenas…
V neděli jsme měli na programu krátkou návštěvu Argentiny – naším cílem byl národní park Los Glacieres s hlavním centrem El Calafate a výjimečný ledovec Perito Moreno…
Cesta do El Calafate (název nese po lesním ovoci, které, když prý ochutnáte, tak se do Patagonie zase vrátíte – já alespoň ochutnal pivo Calafate Ale), které má asi 20 tisíc obyvatel, byla dlouhá 350 km a včetně zdržení na hranicích a jedné přestávky nám trvala 5 hodin… přestože v Argentině, stejně jako v Chile, je maximální povolená rychlost 100 km/h, tak Carlos s Christianem (řidič druhého auta – přemisťujeme se tu ve velkých Fordech pro 11 lidí) jeli mnohem rychleji než doma… prý se v Argentině rychlost až zas tak často neměří…
Národní park Los Glacieres, kde najdeme na 47 ledovců, byl roku 1981 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO… nachází se v provincii Santa Cruz, což je po Buenos Aires druhý největší region Argentiny… na druhou stranu má ale nejmenší hustotu obyvatelstva (1 obyvatel na 1 km²)… přestože jsme stále byli v Patagonii, poznali jsme i její jinou tvář – ta argentinská je mnohem sušší – Andy totiž veškeré mraky od Pacifiku zadržují a tak tu skoro neprší…
V El Calafate jsme nejdříve směnili dolar na černém trhu resp. v čínském bistru (situace se od mé poslední návštěvy Argentiny nezměnila, stále je „tržní“ kurz o mnoho lepší než oficiální), zároveň jsme využili místa směny a najedli se, abychom poté už jen vyrazili na další 80 km dlouhou cestu směr samotný ledovec Perito Moreno… ten je 32 km dlouhý a leží mezi 1900 a 180 m.n.m… jeho konec vyčnívá 70 m nad hladinu Lago Argentino a zároveň dosahuje úctyhodných 5 km na šířku… jako jeden z mála dorůstá a ubývá zároveň… za rok se posune o nějakých 700 m (skoro dva metry za den)… aktuálně se dotýká protilehlého poloostrova, tak se čeká, kdy jeho konec podemele voda… a právě ke stěně ledovce jsme se nejdříve vydali na lodi… byli jsme tak blízko, jak jen to bylo možné… od ledovce se totiž každou chvíli odlamovaly kusy ledu a s obrovskou silou dopadaly do jezera…
Měli jsme opět velké štěstí na počasí – svítilo sluníčko a bylo příjemné teplo (na tuto oblast) – takhle tu prý bývá jen 20 dnů do roka… však jsme všichni byli nadšení… se zatajeným dechem jsme pozorovali ledovec z lodi i při následné procházce na hraně protilehlého poloostrova… byl to opravdu úžasný zážitek…
Tím byla i večerní návštěva místní restaurace… prostě bez steaku bych nemohl odjet… noc jsme pak strávili v El Calafate… včera se v Argentině konaly prezidentské volby (vítězem se stal Mauricio Macri), proto mi v hotelu nechtěli prodat pivo… prý až po 21:00, kdy volby končí… nakonec se mi podařilo recepční obměkčit a pivo v litrové lahvi (ani toto se od posledně nezměnilo) mi prodala o půl hodiny dříve, než měla povoleno…
Uvolnění prodeje alkoholu nejspíše uvítal i náš druhý řidič Christian, protože když jsme dnes ráno v sedm chtěli vyrazit, nebyl schopen řídit… naše průvodkyně Iva má naštěstí zkušenosti s tak velkými auty, tak sedla za volant a polovinu dnešní cesty odřídila… den byl takový přejezdový – z El Calafate do Punta Arenas nám to trvalo skoro 10 hodin…
Jelikož se toho dnes moc nedělo, přidám pár informací o samotném Chile, neboli plným názvem Chilské republice, vzniklé vyhlášením nezávislosti na Španělsku v roce 1818 – jeho území je zhruba 4300 km dlouhé a 200 km široké, je sevřeno Tichým oceánem z jedné strany a pohořím Andy ze strany druhé… má odhadem asi 17 miliónů obyvatel a také dva nositele Nobelovy ceny, z nichž jeden je básník Pablo Neruda… Chile je také známé svým vínem a častým zemětřesením (mimochodem, když jsme včera byli v Argentině, tak tu v Chile prý jedno bylo… ale já nic necítil)… v dobách minulých jsme o této zemi často slýchávali v souvislosti s vládou generála Augusta Pinocheta, zajímavostí může být, že tu v roce 1994 zemřel dlouholetý šéf NDR Erich Honecker, nebo že tu před pár lety způsobil faux pas náš tehdejší prezident Václav Klaus při jeho „manipulaci“ s perem… možná si vzpomenete i na 33 horníků, kteří v roce 2010 byli 69 dnů uvězněni v hloubce 700 m v dole San Jose, jejich vytažení s napětím sledoval doslova celý svět…
Vraťme se však do současnosti… jsem v Punta Arenas, což je takové zvláštní město… má asi 130 tisíc obyvatel, leží na okraji Magalhaesova průlivu a je na něm vidět, že v minulosti se tu měli dobře (zejména díky obchodu s vlnou), ale v současnosti už to tak dobré není, město upadá v šeď… navíc tu je skoro neustále zataženo a fouká velmi silný studený vítr… ale ani toto nehostinné počasí nepotlačí přátelskou náturu místních obyvatel… tu jsme si vyzkoušeli, když jsme s Jirkou a Martinem navštívili restauraci Yellow submarine… mořské plody, losos a pisco sour či samotné pisco byla taková příjemná tečka naší návštěvy jižní Patagonie…
Zítra už přelétáme do Puerto Montt, hlavního města Jezerní oblasti…
Michal
Den devátý, desátý, jedenáctý a dvanáctý
Zdravím z Pucónu,
v úterý ráno jsme opustili Punta Arenas a krátkým dvouhodinovým letem jsme se přesunuli do městečka Puerto Montt – místní jej přezdívají mrtvý Montt (Muerto Montt), jeho výjimečností je snad jen množství způsobů, jak jej opustit – letadlem, trajektem, busem či autem – my zvolili autobus, který řídil Mario (místní Mluvka – vůbec nekomunikuje), a s kterým jsme se přemístili do nedalekého přístavu na rybí oběd (restaurace Aurora) a pak hned do mnohem hezčího městečka Puerto Varas…
Puerto Varas se nachází v oblasti, které se říká Jezerní (Los Lagos) – je tu totiž vedle vysokých sněhem pokrytých vulkánů i nespočet ledovcových jezer… některá jsme viděli už při příletu, což bylo vlastně štěstí, protože po přistání se oblast zahalila do mraků a po zbytek dne dost pršelo… to tu není neobvyklé, proprší tu i sedm měsíců v roce… samotné město není velké, leží na břehu jezera Llanquihue na jehož konci lze za jasného počasí vidět sopky Osorno a Calbuco (my tu možnost neměli)… stejně jako ostatní města kolem, bylo i toto silně ovlivněno německy mluvícími přistěhovalci a tak tu je cítit štábní kultura a najdeme tu i sídlo Německého spolku, do jehož restaurace mohou i nečlenové – přestože jsem byl k tomu vyzýván, nevyzkoušel jsem to… místo toho jsme s Martinem v restauraci El Baristo, kterou vede chilsko-pákistánský pár, ochutnali místního „utopence“ – kousky studeného lososa a krevet na octu s cibulí… mňam…
Pršelo nám i ve středu, kdy jsme měli v plánu navštívit jeden z nedalekých národních parků – Alerce Andino (Alerce v překladu znamená modřín, v parku jsou však kupodivu cypřiše), který není nijak velký, ale vyznačuje se bujnou vegetací a jedním hooodně starým stromem… túra deštným pralesem byla pro zajištění autentičnosti doplněna vydatným deštěm… to k sobě sice patřilo, ale běžte 5 hodin za deště (naštěstí jsme nešli déle, protože nebylo možné přebrodit říčku Rio de Plata), to ani moderní nepromokavé materiály neplní, co mají v názvu…
Jen pro zajímavost – o parky se tu v Chile stará organizace CONAF, a když jsme ve středu přijeli před bránu parku Alerce Andino, bylo tam napsáno: CONAF en paro (CONAF stávkuje)… ptáte se, jak jsme se tedy mohli projít v parku? No oni ti stávkující správci doslova zavřeli oči a my pak branou prošli… tím jsme navíc ušetřili za vstupné…
Mario při zpáteční cestě v autobusu moc netopil, takže, protože jsme byli promoklí, docela jsme prochladli… jako prevenci před nemocí jsme s Jirkou zvolili opětovnou návštěvu restaurace El Baristo a konzumaci pěkně velkého steaku… mňam…
Ve čtvrtek se nám opět trochu pozměnil program, silnice na vyhlídku na jezero Llanquihue byla kvůli nadměrnému transportu na několik hodin uzavřena, takže jsme zvolili cestu do Valdivie na další rybí trh a lvouny (jsou přímo u trhu a čekají na odřezky… byli už tak tlustí, že kdyby spadli do vody, asi by se utopili) a pak přímo do Pucónu…
Přejezd to byl trochu delší, tak krátce něco o účastnících zájezdu:
Tonda a Helena – pohodová dvojice, která se zná s Pavlem a Janou resp. Vaškem a Lídou již z dřívějších zájezdů, všichni jsou zkušení trekaři důchodcovského věku z/od Prahy, pražskou nervozitu nejvíce projevuje Lída – když nemá při snídani vše k dispozici, je oheň na střeše…
Josef a Věra – on lékař v boskovické nemocnici, ona personalistka v nadnárodní společnosti, bydlí v Řečkovicích a na Zélandu byli se stejnými průvodci jako já…
Martin – nejukecanější a často i vtipný člen výpravy, obchodník s realitami a místostarosta Strančic (u Prahy)… fanatický fanoušek Sparty a Karla Gotta…
Vlado – úplný opak Martina, mluví jen, když je tázán… slovenský doktor pracující v Ústí nad Labem po prvních dnech zjistil, že je na špatném zájezdu, během jednoho dne totiž nachodil to, co normálně za dva roky… právě prodělává silné nachlazení…
Anna – bydlí vedle Strančic, kam prý byla přinesena hned po porodu… má domek a psa…
Jirka a Magda – architekti z Brna, pohodáři, hlavně 115 kg vážící Jirka… bydlí v Masarykově čtvrti a právě staví dětem domy (Drásov a Újezd u Tišnova), ve své vile pořádají cestovatelská setkání – už jsem dostal pozvánku…
Andrea – ani nevím odkud je… hned první den v Santiagu nechala fotoaparát na sedadle v taxíku…
Radmila – žije u Zlína a sem přijela s jediným cílem – vidět věže Torres del Paine… teď už se jen veze…
Jirka – nejstarší člen skupiny (74 let), Slávista… protože se mi s ním dobře povídá, tak při trecích jdeme většinou spolu… Jirka je jedním z autorů známého Čtyřlístku (Fifinka, Bobík, Pinďa a Myšpulín), má syna a dvě dcery – jedna z nich má modelingovou agenturu…
Iva – naše průvodkyně, specialistka na latinskou Ameriku (nejraději má Peru), Adventura si nemohla přát lepší průvodkyni… všechny treky absolvuje s námi a má neustále dobrou náladu… do loňska byla 21 let ředitelkou speciální školy, takže tato průprava se jí pro současnou práci náramně hodí…
Takže teď jsem v Pucónu, který leží u nádherného jezera Villarrica pod dýmající sopkou stejného jména (poslední erupce byla letos v březnu)… když jsme sem včera přijeli, vykouklo na nás po pár dnech slunce… nejdříve jsme se zajeli podívat na dva takové malé vodopády Los Ojos del Caburgua (Oči jezera Caburgua) a pak jsme navštívili místní termální lázně Huife… já jsem tedy navštívil místní pohostinství a cenu vstupného investoval do piva… o něm jsem ještě nepsal – mají ho tu všude dobré, však mnoho pivovarů tu zakládali právě němečtí přistěhovalci, jako například značku Austral v Punta Arenas… jinak austral znanemá jižní, což jsem si neuvědomil při první objednávce – nemohl jsem pochopit, proč mi nabízí australské pivo… cenově v restauraci vyjde v průměru na 100 Kč (třetinka), v obchodě se dá pořídit šest malých plechovek za 160 Kč… viděli jsme už i Plzeň…
Takže po pauze v lázních jsme se přesunuli do našeho ubytování – bydlíme v chatkách, a přestože jsou jednodušší, je to pro nás luxus – po těch všech přesunech totiž spíme celé 3 (slovy tři) noci na jednom místě…
Dnešní den byl opět trekový… navštívili jsme národní park Huerquehue… šest hodin jsme byli neustále v pohybu, celé tři hodiny jsme šli jen do kopce, abychom spatřili několik krásných ledovcových jezer, bohužel bylo i dnes pod mrakem, tak jsme to neměli nasvícené sluncem, ale i tak jsme si to užili… a po cestě dolů, která trvala déle než jsme čekali (po těch propršených dnech byla cesta dost podmáčená), jsem si opravdu oddechl… byl to poslední trek této mé dovolené… tolik jsem ještě na žádné nenachodil… ale bylo to super… za odměnu jsem si večer dal další skvělý steak…
Michal
Den třináctý a čtrnáctý
Ahoj opět ze Santiaga de Chile,
přeji pěknou první adventní neděli… dnes jsem se spálil od sluníčka, byl jsem totiž na kole kolem Pucónu a zapomněl jsem se namazat opalovacím krémem…
Oba víkendové dny byly slunečné, navíc víceméně volnočasové, každý si mohl dělat, co chtěl… jelikož jsme byli stále v Pucónu, který nabízí nepřeberné množství aktivit, tak v sobotu si část naší skupiny vybrala rafting, kde jsem plnil funkci dokumentaristy a v neděli jsem zase vytvořil skupinu cyklistů, kteří se vydali poznávat zdejší okolí ze sedla bicyklu… najel jsem několik jarních (na jižní polokouli je jaro) kilometrů a exoticky tak zakončil letošní cyklistickou sezónu…
Z každého místa Pucónu je vidět hlavní tahák této oblasti, jedna z nejaktivnějších sopek And – Villarrica – v jazyce domorodých obyvatel Rucapillan, tedy „dům duchů“… kolem Pucónu je celkem 11 sopek, z toho 2 stále aktivní (v celém Chile je 92 aktivních sopek)… jak jsem psal minule, poslední erupce sopky Villarrica byla letos v březnu… teď upřesním, že to bylo 3. března, kdy tak ve dvě v noci začali nejdříve výt psi (těch se tu mimochodem pohybuje velmi mnoho na volno) a pak začalo ohnivé divadlo… naštěstí Pucón je na straně, kam většinou láva ani popel nesměřují, přesto bylo na 3300 lidí evakuováno…
Už jsme v Chile skoro dva týdny a musím uznat, že místní obyvatelé jsou velmi přátelští… poznali jsme to i dnes na kole, neustále nás zdravili a pomáhali s orientací… úplně neskutečná je však ohleduplnost místních řidičů k chodcům – pouští je přes silnici všude, přechod nepřechod… obecně to tu je velmi civilizované, infrastruktura je velmi dobrá, silnice kvalitní, letiště nová, není tu však skoro žádná železnice… taky jsme neviděli moc škodovek… a já bohužel ani moc blondýn… za to jsme zažili suprovou kuchyni… ať už jsme jedli v jakémkoli zařízení, vždy jsme si pochutnali… možná to je i tím, že nás neobtěžoval kouř kuřáků… mimochodem, krabičku cigaret si tu kupuje asi jen zarytý kuřák, jsou na nich totiž detailně vyobrazeny neblahé následky tohoto zlozvyku… naopak alkohol tu člověk může konzumovat i na ulici (alespoň my tak činili) a není třeba složitě hledat kdo má či nemá licenci (jako na Zélandu či v Austrálii)…
Dnes jsme také ještě zvládli přesun autobusem do Temuca (130 km od Pucónu), kde jsme nastoupili na další vnitrostátní let LANu a odletěli do Santiaga de Chile… let trval jen něco málo přes hodinu… tentokrát už spíme v centru, takže cesta z letiště byla oproti té z minulého týdne mnohem kratší… hned po ubytování jsme vyrazili s Jirkou a Martinem na panáka, ale jelikož byla neděle a jedenáct v noci, tak měli všude už zavřeno… naštěstí až na peruánskou restauraci, kde jsem si vedle pisco sour připomněl i jejich Inca kolu…
Zítra nás hned dopoledne čeká návštěva místních vinic… vzhledem k tomu, že v Santiagu má být 32 stupňů, tak přestože nejsem velký vinař, vítám možnost se schovat ve sklípku… jen mám obavu, že je tu budou mít nad zemí…
Každopádně pak to konečně přijde – v 19:30 místního času odlétám na Velikonoční ostrov…
Michal
Den patnáctý, šestnáctý a sedmnáctý
Zdravím z Velikonočního ostrova,
poslední listopadový den roku 2015, přesně v 23:07, se mi splnil cestovatelský sen… to se má noha dotkla půdy nejodlehlejšího místa na planetě, Velikonočního ostrova… ten pocit se prostě nedá popsat… už dlouho jsem o návštěvě tohoto tajemného místa snil, a proto jsem byl při výstupu z letadla napnutý jako nikdy předtím… na světě je totiž spousta ostrovů, ale jen jeden je Velikonoční… a já tu právě jsem…
Než toto mé nadšení nastalo, tak jsme v pondělí ráno ještě vyrazili na obhlídku 130 let starého vinařství Undurraga v oblasti Maipo… výlet byl nad rámec cestovkou připraveného programu (chtěli jsme využít volného času v Santiagu) a byl docela fajn… nejdříve jsme absolvovali teoretickou průpravu s informacemi jaké odrůdy tu pěstují, jak velké mají vinice, kolik vyrábí vína apod… následovala krátká návštěva sklepů a prezentace výroby vína v moderních tancích, abychom na závěr na čerstvém vzduchu (naštěstí ve stínu, protože už od rána bylo v Santiagu pěkně vedro) ochutnali čtyři vzorky – dvě bílá a dvě červená vína (takový jsem expert na víno)…
V poledne jsme si dali poslední společný oběd v prostorách centrální tržnice – na žádném talíři nechyběla nějaká ta rybka a vedle něj sklenička pisco sour… na letiště jsme jeli ještě společně, ale tam jsme se rozdělili – větší část účastníků zájezdu odletěla zpět do Evropy a já a sedm dalších jsme nastoupili do letadla LANu (opět Dreamliner) a podnikli 5,5 hodin dlouhý let na Velikonoční ostrov…
Velikonoční ostrov pro Evropany objevil nizozemský mořeplavec Jacob Roggeveen roku 1722, stalo se tak na Velikonoční neděli, což určilo jeho název… v jazyce původních domorodců je ostrov nazýván Rapa Nui (Velká země) či také Te Pito o Te Henua (Pupek světa)… tento malý kousek země sopečného původu je nejodlehlejší místo na světě, protože široko daleko není žádný další obydlený ostrov, nejblíže je 2075 km vzdálený Pitcairn, do Santiaga je to 3600 km a do České republiky 14661 km, je tu oproti nám šestihodinový časový posun…
Rapa Nui, který je jihovýchodním koncem polynéského trojúhelníku ohraničeného na severu Havají a na západě Novým Zélandem, by byl zcela nezajímavým ostrůvkem, kdyby na jeho pobřeží nestály ohromující, až deset metrů vysoké kamenné sochy – Moai… těch tu je přesně 887… stovky (288) jsou na pobřeží (jen pár jich stojí, ostatní leží tváří k zemi) a ještě více (397) jich zůstalo v lomu Rano Raraku, kráteru sopky, kde je vyráběli a následně je na vzdálenost několika kilometrů přesouvali… když vezmeme v potaz, že průměrná socha váží 14 tun (největší asi 82 tun), tak to byl na tu dobu neskutečný kousek… na místě je totiž ještě museli usadit na připravený, až tři metry vysoký podstavec (ahu) a navíc některé osadit „klobouky“ (pukao)… všechny sochy stály čelem do vnitrozemí, jen jedna plošina byla obrácena na oceán… proč tyto sochy místní obyvatelé stavěli a koho představují je dodnes předmětem mnoha teorií…
Jednu z teorií jejich přesunu měl i Čech Pavel Pavel, který se roku 1986 nesmazatelně zapsal do historie tohoto ostrova – jako člen výpravy norského badatele Thora Heyerdahla přímo na místě prokázal, že sochy mohli přemísťovat již vzpřímené – za pomoci lan a jen 16 mužů tu rozpohyboval sochu, které se teď říká Pavlína… takže, když jsem před dvěma roky uviděl v nabídce Adventury zájezd s Pavlem Pavlem na Velikonoční ostrov, neváhal jsem, zaplatil zálohu a… oni ten zájezd tehdy zrušili… prý se přihlásili jen dva zájemci – asi já a Pavel Pavel… když to tehdy nevyšlo, tak jsem týden před mým letošním odletem do Chile aspoň navštívil v Brně festival Kolem světa, kde Pavel Pavel popisoval jaké to tehdy bylo… na festivalu jsem se i dozvěděl, že tu předminulý týden natáčela Česká televize známý cestopisný pořad „Na cestě po“ (s komentářem herců Bartošky a Donutila), prý jej budou vysílat týden před Velikonocemi… tak snad moje video z cesty uvidíte dřív…
Velikonoční ostrov opravdu není velký, má trojúhelníkový tvar (24 km na délku), ale přistávací dráhu letiště tak velkou, že na ní mohou přistávat raketoplány (pozůstatek amerických plánů)… od roku 1888 patří ostrov k Chile, ale to nebyla nějaká výhra – vždyť do roku 1953 byl pronajat anglické firmě na pěstování ovcí a místní obyvatelé museli žít za plotem… až v 60. letech 20. století byl chilským kongresem přijat zákon o právech obyvatel ostrova… sami Rapanuici jsou velmi hrdí obyvatelé, předpokládá se, že připluli z Polynésie (někdy kolem roku 400, tedy stovky let před osídlením Nového Zélandu a Havaje) a postupně jich tu žilo 12 až 20 tisíc, nicméně bitky mezi kmeny a „návštěvy“ evropských dobyvatelů udělaly své, takže, když Chile prohlásilo ostrov za své území, bylo původních obyvatel už jen 111… teď jich je prý na 5 tisíc a každý rok za nimi přijede na 80 tisíc turistů…
My jsme se po příletu jeli hned ubytovat do jediného městečka na ostrově, Hanga Roa… je tu tradicí, že každý návštěvník obdrží hned na letišti květiny kolem krku… takže jsem se těšil na polynéskou krásku a dočkal se chlapíka, který by mohl hrát rugby… hotelový řidič…
Ve středu ráno si Iva vyzvedla v půjčovně auto a vyrazili jsme na velký okruh ostrovem… postupně jsme navštívili místa s názvy Vinapu (podstavce postavené jako v Peru), Vaihu (8 soch tváří k zemi), Akahanga (pohřebiště náčelníka), Rano Raraku (lom), Tongariki (15 stojících soch), Papa Vaka (petroglyfy), Te Pito Kura (magnetický kámen) a Anakena – jediná písečná pláž na ostrově a místo, kde přistáli první Polynésané… shodou okolností tam včera právě probíhala svatba…
Celý den bylo pod mrakem, ale na první prosincový den bylo pěkně teplo… vidět ty všechny Moai byl zážitek… jen jsem byl překvapen, kolik jich leží tváří k zemi, ať už to je způsobeno tím, že vítězný kmen po bitvě vždy zbořil sochy uctívané poraženým kmenem, nebo tím, že roku 1960 ostrov zasáhla obrovská vlna tsunami a třeba ty obrovské sochy na Tongariki posunula o nějakých 90 metrů… za to, že nyní opět stojí, vděčíme Japoncům, kteří zaplatili jejich opravu…
Večerní návštěva vyhlášené restaurace Tataku Vave jen krásně orámovala můj první den na Rapa Nui…
I dnes jsme pokračovali v průzkumu ostrova… prvně jsme vyjeli se podívat do kráteru další zdejší sopky Rano Kau (uvnitř je, stejně jako v Rano Raraku, sladkovodní jezero) a pak na místo zvané Orongo, kde najdeme „vesnici“, která byla využívána jen několik týdnů v roce – během soutěže o Ptačího muže… to si každý kmen ze svých řad vybral soutěžícího, který se nejdříve musel dostat z vysokého útesu, přeplavat či přeplout na malý ostrůvek Motu Nui, najít ptačí vejce a neporušené jej přepravit zpět na vrchol útesu… takový prehistorický Ironman… vůdce vítězného kmene pak ostrovu vládl celý rok… což nevím, jestli byla výhra, protože jej oholili do hola a umístili do jeskyně, kde jen přijímal potravu… poslední soutěž se konala kolem roku 1867…
Večer jsme se pak chtěli pokochat místními tanečnicemi, ale kochala se spíš jen dámská část našeho zájezdu… v tomto se už těším domů…
Michal
Den osmnáctý a devatenáctý
Ještě jednou zdravím z Velikonočního ostrova,
dnes jen krátce, využívám času, který nám dál LAN – jeho letadlo má 2 hodiny zpoždění, tak alespoň pošlu tyto Zápisky…
Čtvrtek začal brzkým vstáváním, o půl šesté jsme totiž vyjeli na pozorování východu slunce u plošiny Tongarika… a přestože předchozí dny bylo na obloze dost mraků, včera se nám východ povedl… fotili jsme tam skoro dvě hodiny… takže už jsou spokojeni i fotografové mezi námi…
Po návratu do hotelu a snídani jsme pokračovali v poznávání ostrova… nejdříve jsme zajeli do lomu Puna Pau, kde se vyráběly „klobouky“ pukao, pak k jediné plošině, která je obrácená směrem k oceánu – Ahu Akivi, následně do jedné malé jeskyně a nakonec opět na pláž Anakena… tam jsme strávili většinu odpoledne… už jsme si po těch cestách nějakou tu chvilku nicnedělání zasloužili… bylo nějakých 25 stupňů, ale sluníčko pěkně peklo (jsme na jihu, kde je tenká ozónová vrstva), naštěstí na celém ostrově vanou docela silné větry, takže to bylo snesitelné… navíc se pláž dala pozorovat i ze stánku místního občerstvení… ale aspoň kotníky jsem si v Pacifiku smočil…
Včera jsme chtěli pozorovat i západ slunce, ale příroda byla tentokrát proti… tak jsem využil chvíle, kdy ostatní byli „v terénu“ a čekaje v autě jen s Ivou ji vyzpovídal, jak to chodí v cestovním ruchu – co kdybych chtěl změnit obor… i když jako bankéř se ve skupině těším úctě a rozpočítávám všechny útraty v restauracích – tady není zvykem, aby to dělal číšník… mimochodem, spropitné tu je deset procent a většinou je ihned připočítávají k útratě…
Dnes je tedy můj poslední den na Velikonočním ostrově, zpožděné letadlo LANu by se do oblak mělo vznést v 17:40 místního času… jako satisfakci za čekání jsme dostali voucher do restaurace, takže nás 4. největší letecká společnost na světě opět pohostila na svůj účet… hlavně jsme ale mohli strávit na tomto tajuplném ostrově o pár hodin déle… a toho si cením víc, protože ty necelé čtyři dny strávené zde byly nezapomenutelné…
Rapa Nui je totiž tajemný a krásný kousek země, leží v nekonečných prostorách Pacifiku a utvářely jej jenom živly – sopky, mořský příboj, vítr, slunce a déšť… navíc národ, který tuto krásu před staletími objevil tu vytvořil dílo, které zná celý svět… záhadné sochy Moai jsou do dnešních dnů jednou z nerozluštěných záhad naší planety… bylo mi tu nádherně, ahoj Velikonoční ostrove…
Michal
PS: přidávám ještě tři střípky z Rapa Nui:
– nejsou tu skoro žádné lesy, všechny stromy byly použity na výrobu (přepravu) soch… v posledních letech se snaží alespoň část ostrova zalesnit…
– Rapanuici mají i své písmo, to však ale už neumí nikdo přečíst…
– a nejdůležitější nakonec – mají tu vlastní pivo značky Mahina, pil jsem i pivo z „nedalekého“ Tahiti značky Hinano, obě jsou dobrá…
Den dvacátý a jednadvacátý
Ahoj z Madridu,
tak už jsem v Evropě… před chvíli jsem se rozloučil s ostatními účastníky zájezdu (letí do Prahy přes Frankfurt) a teď čekám na madridském letišti na let do Vídně… pokud na Schwechatu stihnu ten správný autobus, tak bych měl být v Brně dřív než oni v Praze… letět z/do Vídně se prostě vyplatí…
Má dovolená se blíží k úplnému závěru, tak ještě popíši její poslední dva dny…
Letadlo z Velikonočního ostrova mělo nakonec tříhodinové zpoždění, takže do postele v hotelu Carlton (pozor, je to jen shoda jména, až tak zhýčkaní jsme nebyli) jsme se dostali až v sobotu ve tři hodiny v noci… jen pro zajímavost, mezi Velikonočním ostrovem a Santiagem sice létají jen dvě letadla denně, přesto jsme další hodinu nad oznámené zpoždění ztratili tím, že na nebi byl moc velký provoz a piloti proto dostali přidělenu novou trasu, kterou si nejdříve museli nastudovat…
V sobotu ráno jsme vyrazili na poslední prohlídku Santiaga… nejdříve se šlo do muzea, což jsem jako jediný vynechal a raději se vydal na kopec Santa Lucia… místo, kolem kterého roku 1541 Pedro de Valdivia založit osadu, která dala základy vzniku Santiaga… už ráno bylo pěkně teplo (odpoledne dosáhla teplota až 31 stupňů), tak jsem po cestě hltal poslední letošní teplé sluneční paprsky (samozřejmě ve stínu)… taky jsem byl po skoro třech týdnech sám, tak to nebylo vůbec špatné… mohl jsem si fotit a filmovat jak jsem chtěl a jak dlouho jsem chtěl (jinak to byl vždy velký kalup)… aspoň mám fotky Santiaga i za slunečného počasí…
S ostatními jsem se v poledne potkal před muzeem… všichni jsme byli spokojení a musím napsat, že i unavení, tak jsme zapluli do peruánské restaurace, kde jsme se doslova přežrali… opět jsem udělal začátečnickou chybu a před dlouhým letem se nacpal k prasknutí, ale když ono tam tááák chutnalo… myslím, že i když jsem za dovolenou nachodil desítky kilometrů a vydal spoustu energie, tak na váze to poznat nebude…
Odpoledne jsme se vrátili na hotel, rychle se „přebalili“ a přesunuli na nám už dobře známé letiště (během dovolené jsme jej využili celkem 6x)… těsně před devátou se pak naše letadlo definitivně odlepilo od země… poslední let s LANem (13,5 hodiny ve vzduchu) proběhl bez problémů… servis na palubě byl opět na velmi dobré úrovni a nakonec musím uznat, že letět Dreamlinerem (celkem 4 lety) bylo super… přece jen je to jedno z nejmodernějších letadel a je hodně komfortní…
Dnes je poslední den mé dovolené, díky časovému posunu bude velmi krátký, ale prakticky se už jen přesunuji domů, takže to se dá (musí) vydržet… držte mi palce, ať ve Vídni stihnu ten autobus (mám na to jen 25 minut), jinak budu muset jet přes Bratislavu…
Na závěr mých Zápisků musím konstatovat, že Chile je nadmíru zajímavá země, nabízí toho tolik, že se určitě vyplatí ji navštívit… ale pozor, není to ta „pravá“ Jižní Amerika, jak ji člověk může zažít v Peru či Bolívii… je to takové Švýcarsko Jižní Ameriky s velmi dobrou infrastrukturou, službami a hlavně úchvatnou přírodou… navíc tu jsou velmi přátelští a nápomocní lidé, je až s podivem, že je ostatní národy kolem moc nemusí, ale to asi souvisí s válkami, které Chile v minulosti vedlo (třeba Bolívii připravilo o přístup k moři a s Peru se o část území do nedávna soudilo i v Haagu)… každopádně Chilané jsou na svou zemi patřičně hrdi, což mimo jiné vyjadřuje nespočet vyvěšených chilských vlajek…
Za tři týdny jsme měli možnost aspoň trochu prozkoumat jižní Patagonii, kde nám počasí nakonec bylo více než nakloněno… v příjemné Jezerní oblasti bylo typicky zamračeno a deštivo, přesto nás i tato část země oslovila… Santiago a jeho blízké sluncem zalité vinice nám ukázaly další tvář Chile… a nakonec jsem si splnil i můj cestovatelský sen a stoupnul na půdu tajemného Velikonočního ostrova… co víc jsem si mohl přát…
Mám za sebou další z cest do dalekých krajů, doufám, že bylo poznat, že jsem si ji užil…
Adios Chile
Miguel
