Den první, druhý a třetí
Ahoj z Francouzské Guyany,
ahoj z Cayenne… sotva jsem doma odstrojil vánoční stromek, už jsem balil kufry a vyrazil na další mou zimní cestu do tepla…
Tentokrát mám v plánu vedle tohoto francouzského departementu (ano, jsem v Jižní Americe, ale zároveň stále v Evropské unii a taky ještě nad rovníkem), navštívit i sousední Surinam, Guyanu, ostrovy Trinidad a Tobago a následně krátce Svatou Lucii a Martinik, další francouzský departement v Karibiku…
V úterý, ještě během mé pracovní doby, jsem opět stál u autobusového nádraží u Hotelu Grand a vyhlížel žlutý autobus Regiojet… vyhlížel jsem i Světlanu s Honzou, spolucestující z Transsibiřské magistrály, které jsem na tento zájezd nalákal… z Ostravy se přesunuli do Brna, kde jsme společně nasedli do busu a vydali se směr vídeňské letiště… snad úplně poprvé jsem na něj přijel podle jízdního řádu, neměli jsme žádné zpoždění… na letišti už nás čekala zástupkyně cestovní kanceláře Bubo/SEN, která nám předala pasy s vízy a další informace… náhodou jsem tu potkal i mého učitele angličtiny, Dimiho…
Už i na vídeňském letišti si člověk musí odbavit kufr sám… nejdříve si naskenuje palubní lístek a stroj mu vytiskne pásku, kterou si omotá kolem madla kufru a jde jej odevzdat na další speciální přepážku, kde se načte čárový kód… nám byl odmítnut… a tak jsme přece jen museli k lidské obsluze – systém asi ještě není dotažený k dokonalosti, protože ho zmátlo, že do Cayenne jsme letěli až následující den…
I přes toto zdržení jsme měli dost času, tak jsem spolucestující pozval do salónku (aby ušetřili své řízky), kde mne ale tentokrát dost „vypekli“ – vše bylo k dispozici, jen teplé jídlo podávali do 15:00 a pak až od 17:00… my tam přišli v 16:00 a museli odejít v 16:50… letadlo Austrian airlines odletělo směr Paříž v 17:20 a bylo do posledního místa obsazené… let byl krátký a pohodový… v Paříži jsme přistáli na letišti Charles de Gaulle a následně jsme se museli dostat na další pařížské letiště Orly, respektive do hotelu u letiště, protože jsme noc strávili podle plánu v Paříži… naštěstí mezi letišti jezdí přímé autobusy a díky tomu cesta trvá jen necelou hodinu (když nikde není zácpa)…
Už v letadle jsme identifikovali další trojici účastníků zájezdu – Jirku, Květu a Mirku… moc se k nám nehlásili, a i po vystoupení z autobusu na Orly se do hotelu vydali tou nejpřímější cestou – mezi jedoucími auty po příjezdové cestě na letiště… to my jsme šli pohodově podle směrovek a díky tomu jsem potkal Alejandru, Španělku, která s námi jela už z letiště Charles de Gaulle a měla stejný cíl (hotel Ibis)… ale taky tři velké a těžké kufry… nabídl jsem ji pomoc a jeden z nich jí vzal… a pak už jsem si připadal jako Colin Firth ve filmu Láska nebeská… já na Alejandru anglicky a ona na mne španělsky… ani jeden jsme si nerozuměli… potkali jsme se pak na večeři, ráno na snídani a následně i na terminálu W letiště Orly… letěla totiž stejným letadlem do Cayenne… za manželem… jen pro dokreslení jak vypadala naše konverzace: já: šla jsi na terminál pěšky nebo shuttle busem? ona: koupila jsem v duty free shopu šampaňské…
Let do Cayenne už byl s Air France a proběhl opět v naprosté pohodě… trval 9 hodin a hned na jeho začátku jsem si uvědomil, že jsem před tímto výletem opravdu trpěl cestovní horečkou… ta se u mne projevuje tím, že se asi dva týdny před odletem začínám neskutečně pozorovat… každé píchnutí, zakašlání či něco podobného ve mne vzbuzuje podezření na problém, se kterým bych nechtěl zájezd absolvovat – rýmečka… a tentokrát, když kolem zuřila chřipka, to bylo ještě horší… zejména v pondělí, tedy den před odletem – to jsem v práci vypil hektolitry čaje, abych tu, pro chlapy smrtelnou, nemoc nedostal… vše však jakoby mávnutím čarovného proutku zmizelo sednutím do letadla ve Vídni… to už mi skončila pracovní doba, blackberry jsem vypnul a přepnul se do dovolenkového módu…
Takže jsem opět v Jižní Americe… celý loňský rok jsem létal prakticky jen na východ (Filipíny, Transsibiřská, Severní Korea), tak už se mi po těchto končinách stýskalo… zájezd jsem si vybral už někdy v září loňského roku… jak jsem již psal, dostatečně barvitě jsem jej přednesl Světlaně a Honzovi, kteří se ke mne přidali… a nakonec i cesta ze Severní Koreje s přestupem v Dubaji měla velký význam, protože tam jsem potkal Martina (spolucestujícího z Chile 2015), kterému jsem se o mých plánech jen letmo zmínil a on se pro tento výlet nadchl také… to bylo důležité, protože jinak bychom nejspíše neletěli… cestovka měla nastavený minimální počet účastníků na čísle deset, nás je sice jen osm (Martin vzal i přítelkyni Kláru), ale přesvědčili jsme je, že nás i tak vypravili…
Martin s Klárou nakonec letěli do Cayenne už v neděli, aby se trochu aklimatizovali (bohužel já nemám tolik dovolené), takže jsme se ve středu potkali až na místě… stejně jako s naší průvodkyní Danielou (Slovenka, která nás přiletěla provádět až z Norska)… z celé skupiny jsem tak třetí nejmladší…
Jelikož jsme stále v EU, mohli jsme přiletět na občanku, ale to bychom se následně nedostali nikam jinam… ani sem bychom se ale nedostali bez mezinárodního očkovacího průkazu dokazujícího, že jsme očkovaní proti žluté zimnici… ta tu totiž docela řádí… je tu i jisté riziko viru zika a malárie… možná proto sem ještě tolik turistů nelétá…
Oficiální francouzský název departementu je Guyane… přívlastek „francouzská“ je pouze hovorový, aby se zabránilo záměně s Britskou Guyanou (dnešní Guyana) a Nizozemskou Guyanou (dnešní Surinam)… francouzskou kolonií je od 16. století… roku 1809 území obsadili Britové a Portugalci, ale už po roce 1814 bylo vráceno Francii… v letech 1854 až 1936 území fungovalo jako trestanecká kolonie pro těžké zločince…
Obyvatelé jsou hlavně černoši, mulati, míšenci a indiáni… většina území je nížinatá, z 81% pokryta tropickým deštným pralesem… jen 5% území je obydleno… rozloha je 2x větší než Slovensko, obyvatel tu je však jen 250 tisíc… podnebí je tropické a velmi vlhké… takže přímo dělané pro mě… hlavně, když sem člověk přijede ze zmrzlé Evropy…
Letiště v Cayenne, správním centru Francouzské Guyany, je moderní, ale malé… cesta na hotel nám trvala nějakých 40 minut, během kterých nám vytrvale pršelo… jsme tu sice v nejlepší době pro návštěvu, zároveň ale také v období dešťů… nejdříve nás to počasí zklamalo, ale posléze jsme si řekli, že to až tak nevadí… aspoň ten přechod není takový drastický a hlavně jsme na středu po příletu už neměli velké plány… po půlhodince na hotelu jsme vyšli do ulic Cayenne a prošli to nejzajímavější za další půlhodinku… město je opravdu malé… natož jeho historické centrum… jinak ale mohu potvrdit, že Cayenne je město spousty kultur a je obklopené všemi barvami Karibiku… ulice lemují domy v koloniálním stylu a díky rušným tržištím a vynikajícím restauracím tu člověk hlady nezemře… prostě, kdyby tu v létě nebylo takové tropické klima, hned bych se sem přestěhoval a rozšířil řady 55 tisíc obyvatel… a taky se naučil francouzštinu… protože bez její znalosti tu člověk nepřežije… místní neumí skoro vůbec anglicky… nebo tak aspoň dělají, protože když jsme zašli do vyhlášené restaurace (na rybí speciality) a já jsem na závěr objednával rum/ron/ram či jak všelijak se tento nápoj ve světě vyslovuje, tak mi chtěl číšník přinést další pivo…
Dnes nás čekala návštěva jednoho ze dvou symbolů Francouzské Guyany – Ostrovů spásy… to jsou tři ostrůvky u města Kourou, které je vzdáleno asi 50 km od Cayenne… abychom včas přijeli k našemu katamaránu, museli jsme vyrážet už o půl sedmé… takže žádné dlouhé polehávání, hned se vyráželo na poznávačku…
Ostrovy spásy dostaly své jméno v době kolonizace, kdy se na ně Evropané uchylovali do bezpečí před indiány… později se však proslavily úplně jinak… za doby panování Napoleona III. a pozdějších vlád sem byli posíláni trestanci z Francie… ze tří malých ostrovů (Královský, Ďábelský a Sv. Josefa), ležících 16 km severně od Kourou v rozbouřeném moři plném žraloků, bylo prakticky nemožné uniknout… ze všech vězňů, kteří trpěli na Ďábelském ostrově, dosáhl pouze Alfred Dreyfus, Francouz křivě obviněný z velezrady (za jehož propuštění se přimlouval i TGM), téměř takové slávy jako Henry Charriere, který proslul díky neuvěřitelnému příběhu o devíti útěcích z trestanecké kolonie ve Francouzské Guyaně… Charriere, který měl podle tetování přezdívku Motýlek, později vydal autobiografickou knihu, podle které byl natočen známý film se Steve McQueenem… ale přestože on sám trval na své nevině, později bylo prokázáno, že opravdu vraždil a kniha je kompilace jeho vlastních dobrodružství a příběhů, jež slyšel od svých spoluvězňů…
Náš katamarán vyplul v osm ráno, cesta nám trvala asi 1,5 hodiny a na rozbouřeném moři to chvílemi dost houpalo… k lepší náladě nám nepřidával ani pohled na zamračenou oblohu… sice už nepršelo, ale bez sluníčka to prostě není ono… asi jsme museli být hodně hodní, protože těsně po našem přistání na Královském ostrově se obloha začala protrhávat… k hlavní administrativní budově vězení a vedlejší restauraci jsme sice ještě šli ve stínu mraků, ale po krátkém deštíku, který jsme využili k dodržení pitného režimu, už na nás vykoukla modrá obloha… a byla s námi a pár obláčky až do našeho odpoledního odjezdu… na ostrově jsme strávili šest hodin a bylo to super… tolik „pohlednicových“ fotek jsem ani nečekal, že pořídím… vychutnávali jsme každou minutu pobytu na ostrově, což bylo svým způsobem bizarní, protože tu v minulosti dost lidí trpělo… prý jich tu celami prošlo na 70 tisíc… zvláštní událost jsme zažili i my – v rámci volného času na ostrově (po velmi dobrém obědě) se Jirka, kterému je 72 let a je vášnivý rybář, rozhodl zkusit štěstí i ve vodách Atlantiku… a měl ho, jen chytil něco, co nečekal – želvu… od té chvíle už pro nás nebyl rybářem, ale želvářem…
Zpět do hotelu jsme se dostali až o půl osmé… s Honzou jsme zašli na pivko do včera navštívené a tedy ověřené restaurace a vychutnávali si poslední večer v Cayenne… zítra se totiž přesouváme do Surinamu…
Michal
Den čtvrtý, pátý a šestý
Ahoj ze Surinamu,
ahoj z Paramariba… přijeli jsme sem v pátek po absolvování 334 km autobusem a dvou kilometrů lodí…
Z Cayenne jsme vyráželi relativně pozdě, až v 8:30 a hned první zastávka při našem přesunu byla u druhého highlightu této země – Guyanského kosmického centra… to se nachází opět u městečka Kourou, které bylo v roce 1964 díky své poloze poblíž rovníku (což rakety zrychluje) a zároveň mimo oblasti tropických bouří a zemětřesení a také díky malému počtu obyvatel vybráno jako vhodné místo pro vybudování kosmického centra… otevřelo se roku 1968, což bylo právě včas, protože Francie musela svůj první kosmodrom v Alžírsku, po vyhlášení jeho nezávislosti, opustit…
Po založení Evropské vesmírné agentury roku 1975 bylo toto centrum nabídnuto k využití i jí… komerční starty se sice prodávají také mimoevropským společnostem, ale hlavně odsud startují rakety Ariane, Vega (od roku 2012) a ruský Sojuz (od roku 2011)… areál se skládá z komplexu budov pro přípravu raket a satelitů, startovacích zařízení (každý typ rakety má svou vlastní odpalovací rampu) a závodu na výrobu paliva… ročně tu vypustí na 12 raket… tou nejbližší je na 27. ledna naplánovány start Sojuzu…
Po návštěvě centra jsme pokračovali po pobřežní silnici, mimochodem velmi kvalitní, směr Saint Laurent du Maroni… ona je Francouzská Guyana obrovská, ale ten hlavní život probíhá u pobřeží… a právě města na březích Atlantiku spojuje silnice č. 1… doprava mimo města není nijak hustá, vozový park je moderní (zejména v Cayenne to bylo hodně znát) a řidiči docela ohleduplní…
Během cesty nám Daniela „nařídila“ se více představit, tak to předám dál:
Květa – je z Brna, důchodkyně, projela 78 zemí, zejména v Asii, nejvíc se jí ale líbilo v Austrálii…
Mirka – bydlí na Valašsku, cestuje už 9 let s Květou, hrála manželku Bolka Polívky ve filmu Děda…
Jirka – 13 let žil v Asii, procestoval už 100 zemí a je nejstarší z účastníků… narodil se v Prostějově, žije v Žilině…
Klára – narodila se v Harrachově, pracuje v Praze a cestuje s Martinem, prý nerada jí…
Světlanu, Honzu a Martina už znáte z dřívějších zápisků…
Představila se i sama Daniela, naše průvodkyně, která už šest let žije v Anglii, šest měsíců žila v Ekvádoru, pro Bubo pracuje 1,5 roku a specializuje se na Jižní Ameriku a Skandinávii…
Francouzská Guyana sousedí jen s Brazílií a Surinamem… s ním tvoří hranici řeka Maroni, která se nám ukázala asi ve dvě odpoledne… to jsme totiž přijeli do již zmíněného Saint Laurent du Maroni, druhého největšího města departementu… úmyslně je umístěno jen u řeky a nemá přístup k pobřeží, protože právě zde se trestanci vyloďovali… tak aby neměli možnost útěku na moře…
Protože to byly naše poslední chvíle strávené ve Francouzské Guyaně, přidám ještě pár střípků:
– jelikož jsme v Evropské unii, měnou je tu euro, ceny za volání i SMS jsou stejné jako v Evropě…
– ostatní ceny tu jsou dost vysoké, třeba jídlo na večeři stálo 19 EUR, pivo 7 EUR a panák místního rumu 3,50 EUR…
– místní pivo není špatné, já testoval hlavně značku Jeune gueule…
– časový posun oproti České republice jsou 4 hodiny…
– Guyana v překladu znamená Země mnoha vod…
– pobřežní vody Atlantiku tu nejsou moc čisté, důvodem jsou bahnité řeky přivádějící vodu z pralesa…
V roce 1954 získal Surinam statut zámořské autonomie a 25. listopadu 1975 byla vyhlášena nezávislost pod jménem Surinamská republika… hned poté tu začaly etnické nepokoje, byla svržena civilní vláda a moci se chopila armáda… hospodářství zkolabovalo a „černoši z buše“ začali ozbrojený boj za ovládnutí země… v roce 1988 přešla moc do rukou civilistů… dodnes se země zmítá v hospodářské i politické krizi – například úřadující prezident Dési Bouterse byl před svým zvolením v roce 2010 v Holandsku odsouzen na 11 let za obchod s drogami… nikdy si to neodseděl…
Na území Surinamu se nachází mnoho chráněných území – největší z nich je přírodní rezervace Centrální Surinam, která zabírá více než 10% rozlohy státu… my však v neděli vyjeli do národního parku Brownsberg…
Po cestě jsme se zastavili na návštěvu u Big Henryho, který svému jménu moc nedostál, protože byl menší než většina z nás… ukázal nám však svůj dům a zahradu a nabídl nám kávu a šťávu z kokosu… jeho manželka nám připravila velmi dobrou buchtu…
Brownsberg je asi 130 km od Paramariba a jelikož i v Surinamu mají kvalitní silnice (tam, kde je civilizace), trvalo nám to „jen“ 3 hodiny… důvodem bylo posledních 13 km na okraji parku… ty nám zabraly celou hodinu…
První „trek“ v deštném pralese (po dešti dnes nebylo ani památky) byl k Leonovu vodopádu… trek píši v uvozovkách, protože to bylo asi jen 450 výškových metrů dolů a pak stejnou cestou nahoru… kupodivu mi v pralese ani nebylo takové vedro (přičemž slunce pěkně svítilo), ale přesto jsem se dole nechal osvěžit vodou z vodopádu… jen já a Daniela jsme se pod ním prošli…
Další, mnohem kratší cesta byla na vyhlídku, ze které jsme mohli vidět Brokopondo, uměle vytvořené jezero o rozloze 15 hektarů, zajišťující prakticky veškerou elektrickou energii pro Surinam…
Jelikož Honza přežil svůj první výstup po zjištění astmatu, rozhodl se to oslavit lahví surinamského rumu Borgoe (známe ho z večerních sedánků), a navíc sobě a mně koupil omylem pivo, které mělo 14% alkoholu (aspoň vyrovnal můj chybný nákup v Cayenne, kdy jsem koupil sladovou limonádu), takže zpáteční cesta uběhla docela rychle…
Večer jsem se důstojně rozloučil s hlavním městem Surinamu – na rozdíl od ostatních, kteří šli k Číňanovi, jsem se nechal odvézt do Zus&Zo, kde jsme byli včera na obědě… nejen, že to je jedno z mála míst, kde mají Parbo bier čepované, ale hlavně tu mají neskutečně dobře připravený salát se surinamským lososem… takový labužnický zážitek jsem si musel zopakovat…
Zítra nás čeká další přejezd, vyrážíme už ve čtyři ráno, abychom do Guyany resp. jejího hlavního města Georgetownu dorazili včas… třeba už budu mít mobilní signál, který jsem tu (protože mám O2) neměl celý Surinam…
Michal
Den sedmý a osmý
Ahoj z Guyany,
ahoj z Georgetownu… pondělní vstávání bylo velmi brzké, takže s Paramaribem jsme se rozloučili za hluboké tmy, čekala nás totiž 450 km dlouhá cesta přerušená přejezdem na trajektu…
Do Nieuw Nickerie, posledního města před hranicí s Guyanou, jsme přijeli těsně před jejím otevřením – v osm hodin ráno… i surinamsko-guyanskou hranici tvoří řeka (Courantine)… takže vzhledem k tomu, že trajekt, který přes ní pluje, je „v provozu“ jen jednou za den, je třeba být na místě co nejdříve, aby se na nás dostalo… navíc, protože v současnosti je porouchaný a tlačí jej mnohem menší loď, není ani jeho jediná cesta denně jistá…
Ještě na surinamské straně nám místní vekslák přes plot vyměnil peníze na guyanské dolary (1 USD = 200 GYD) a pak už následovaly velmi rychlé celní a pasové procedury… surinamský celník se se mnou dokonce rozloučil v němčině – celou tuto cestu totiž absolvuji na německý pas, díky kterému nemusím mít vízum do Guyany…
Vraťme se však ještě pomocí pár střípků do Surinamu:
– díky mnoha etnikům je v zemi i mnoho jazyků, ten spojující je směsicí angličtiny, němčiny, holandštiny a říká se mu taki-taki…
– s rozvojem internetu, který tu je dost rychlý a dostupný, přestala prakticky fungovat pošta, na vesnicích zrušili poštovní schránky a třeba poslat pohled z Paramariba je nadlidský úkol…
– v Surinamu jsou neuvěřitelně tolerantní k vyznávání náboženství, což dokazuje například největší mešita v karibské oblasti postavená v Paramaribu hned vedle synagogy…
– Surinam je skoro celý (91%) pokryt deštnými tropickými pralesy, jen ploché pobřeží je řídce obydleno, porostlé mangrovníky a pokryto močálovitou nížinou…
– barvy surinamské vlajky znamenají následující: zelená úrodnou krajinu, bílá spravedlnost a svobodu, červená lásku a pokrok… pěticípá hvězda uprostřed symbolizuje sebeobětování…
– Surinam sousedí s Francouzskou Guyanou, Brazílií a Guyanou..
Do posledně jmenované země, jejíž oficiální název je Kooperativní republika Guyana a kde je o hodinu méně než v Surinamu, jsme se tedy dostali na trajektu… hned při prvních krocích na místní půdě mě píchla nějaká bodavá havěť… lekl jsem se a předvedl pro pobavení ostatních taneček na molu… guyanské celní procedury byly velmi byrokratické, dokonce jsme museli otvírat kufry… je to fraška, když si člověk představí, že pár metrů dál na řece čile bují pašování zboží a nelegální přechody hranice…
Guyana sousedí s Brazílií, Surinamem a Venezuelou… je jediným státem Commonwealthu na jihoamerické pevnině a také jediným, kde je jedním z úředních jazyků angličtina… než její pobřeží roku 1498 objevil Kryštof Kolumbus, bylo osídleno kmeny Arawaků a Karibů… o rok později přišli do země první Španělé, kteří však o toto území neprojevovali velký zájem, a proto se v Guyaně od 16. století usazovali Holanďané, Francouzi a Britové… v polovině 17. století se Holanďanům a Francouzům podařilo Angličany ze země vytlačit… asi o jedno století později však Angličané obsadili i holandskou část Guyany… k rozdělení pak došlo roku 1814, kdy tato část připadla Britům… evropští usedlíci do země přivezli velké množství otroků z Afriky pro práci na plantážích, ale po zrušení otroctví (1833) země zaznamenala velký příliv indických pracovních sil…
1923 se Guyana stala britskou královskou kolonií, v roce 1953 získala vnitřní autonomii a 26. května 1966 definitivně samostatnost…
V roce 1978 získala Guyana mezinárodní pozornost a je dosud převážně spojována s incidentem, kdy 918 členů (z toho na 300 dětí) americké sekty Chrám lidu pod vedením reverenda Jima Jonese spáchalo hromadnou sebevraždu…
My se po zdolání hranice museli ještě docela daleko přesunout, ale protože jsme měli dobrý čas, využili jsme jej pro oběd v městečku New Amsterdam… a hned jsme zjistili, že něco takového jako typická guyanská kuchyně tu neexistuje… vše je laděno do indické či čínské… zvláštní jsou i některé názvy vesnic, jako např. 78 village, nebo 44 good hope či Friendship… i pořádek na silnicích (stále jezdí vlevo) získal více exotičtější nádech…
Do hlavního města země – Georgetownu, respektive hotelu na jeho druhém okraji, jsme se dostali po 14 hodinové cestě až v pět odpoledne… a asi tento náročnější přesun a z něj pramenící únava, způsobili, že kvalita ubytování v Aracari resortu byla účastníky zájezdu hodně zkritizována… pravda, nebylo na mých cestách moc horších hotelů, ale i tak máme kde hlavu složit a v tomto nebezpečném městě budu raději dál od centra…
Samotné centrum jsme měli v plánu navštívit dnes… ráno bylo na ostatních účastnících zájezdu vidět, že stále nestrávili kvalitu ubytování… Daniela nám tedy zařídila, že se na dnešní noc budeme moci přestěhovat do pokojů de luxe, odpovídající ale stále jen spíše kategorii standard… každopádně jsme po menším zdržení kvůli snídaňovým balíčkům a většímu zdržení kvůli zácpě přes pontonový most spojující naši část města s centrem (je v provozu od roku 1979 a je 2 km dlouhý), dojeli do historické a dnes i docela nebezpečné části Georgetownu… zejména kolem nikdy nespícího tržiště pojmenovaného Stabroek jsme se museli držet pospolu… na turisty tu obecně moc zvyklí nejsou a proto jsou často terčem nechtěného zájmu…
Město Georgetown bylo založeno v 18. století Nizozemci na řece Demerara… byli to ovšem Francouzi, kteří ustanovili Georgetown hlavním městem, i když ti jej nazývali La Nouvelle Ville…. svůj dnešní název dostalo až v roce 1812 na počest krále Jiřího (George) III… dnes je to bohužel rozpadající se město, které chrání uměle vytvořený val (leží totiž 2 metry pod úrovní moře)… na druhou stranu má stále výrazný karibský charakter… zajímavé také je, že v Georgetownu, kde žije na 170 tisíc obyvatel, je poměr Indů mnohem menší než ve zbytku země (celkově jich je 33% z 735 tisíc obyvatel)…
Na odpoledne jsme měli naplánovánu návštěvu jednoho z největších vodopádů na světě a hlavní lákadlo v Guyaně – vodopád Kaieteur… proto jsme se po poledni přesunuli na letiště Ogle, odkud nám v 13:00 startovala malá cessna pro 13 lidí a pilota směr Amazonský prales… přesněji řečeno, do roku 1929 založeného národního parku Kaieteur… let probíhal v pohodě až do okamžiku, kdy jsme prolítali menší bouřkou… ale náš švýcarsko-kanadský pilot, který vypadal na 15 let (bylo mu 23), to bravurně zvládl a my se mohli nadále kochat „zeleným oceánem“, který se pod námi rozprostíral po celém obzoru… je dechberoucí vidět ten nekonečný prales… za hodinku jsme přistáli v parku… z Georgetownu se do něj dá dostat i autobusy a pěšky, ale v tom případě cesta trvá pět dní… v parku nás přivítal průvodce Alex, který nás dovedl na vyhlídky, odkud jsme mohli pozorovat vodopád… byl mnohem mohutnější, než ten v Surinamu, a tak jsme se kochali jen z výšky… vodopád je na řece Potaro a je (s navazujícími kaskádami) 251 metrů vysoký… pod ním se nachází hluboký kaňon, dlouhý osm kilometrů… šířka vodopádu činí okolo 100 metrů (v období dešťů až 130 metrů) a průměrně jím proteče 660 m³ vody za sekundu… tato kombinace výšky a šířky vodopádu je světovým unikátem… vodopád je obklopený tropickým pralesem se vzácnou faunou a flórou… v parku žije na 1200 druhů rostlin, 390 druhů ptáků nebo 86 druhů plazů a další havěti…
Zpáteční cesta letadýlkem proběhla už bez sebemenších problémů, a tak jsme poslední večer v Guyaně typicky (vzhledem k národnostní skladbě země) strávili v indické restauraci…
Když to shrnu, tak Guyana nepatří mezi nejnavštěvovanější cestovatelské destinace a už vůbec ne mezi turistické cíle klientů běžných cestovních kanceláří… místní infrastruktura a nejspíše ani mentalita obyvatelstva není připravena pojmout více turistů… navíc, když v povědomí mnoha lidí figuruje jako nebezpečná země plná korupce, kriminality a tropických nemocí… nakonec jsme byli i my rádi, že ve středu poletíme do pravého Karibiku – čekají nás ostrovy Trinidad & Tobago…
Michal
Den devátý, desátý,jedenáctý a dvanáctý
Ahoj z Trinidadu a Tobaga,
ahoj z Port of Spain… ve středu ráno jsme opustili naše ubytování v Georgetownu a přesunuli se na letiště, kde nám v 9:05 odlétalo letadlo směr Port of Spain… nedali jsme si moc velký náskok a protože procedury na letišti trvaly déle než jsme čekali (odevzdání kufru, zaplacení odletové a bezpečnostní taxy, kterou od ledna zvýšili na 26 USD, a hlavně pasová kontrola), tak nás začali vyvolávat a hrozit vyloučením z přepravy…
Nakonec jsme vše stihli a nasedli do poloprázdného letadla společnosti Caribbean airlines… let byl krátký, takže už v deset hodin jsme přistáli v Port of Spain, hlavním městě státu Trinidad a Tobago, který se skládá z ostrovů Trinidad a Tobago a dalších 20 malých ostrůvků… Port of Spain je na Trinidadu a my měli v plánu hned pokračovat dalším letem stejnou aerolinkou na Tobago… přesto jsme si museli vyzvednout kufry a vyjít ven z letiště… následně jsme udělali „amatérskou“ chybu, která zaměstnala místní pracovníky na několik desítek minut – odstranili jsme označení na kufrech (vždyť jsme už byli z letiště venku) a oni nebyli schopni je znovu odbavit… naštěstí náš let byl opožděn… ale i to jim dělalo problém, protože jednou to bylo posunuto na 13:15, pak na 12:50, zase 13:15 a nakonec jsme odletěli 12:40 (přitom plán zněl 11:30)…
Let na Tobago trval jen 20 minut, hned po přistání jsme sedli do taxíků a vyrazili do hotelu s názvem Conrado Beach Resort… Daniela nám, ve snaze zlepšit dojem z Georgetownu, vyjednala pokoje s výhledem na moře (až po zabookování ji recepční řekla, že tam je příplatek 25 USD na noc) a my se konečně mohli kochat pohledem na nádherně zbarvené moře… toto už je opravdu Karibik…
Večer jsme šli na další společnou večeři, kde jsem Honzovi, Martinovi a sobě objednal 75% rum Puncheon (od místní světoznámé firmy Angostura)… a dali nám ho požehnaně… ale aspoň jsme zapili to dobré jídlo… s Honzou jsem pak na hotelovém baru chvilku pokračoval a díky tomu mohu potvrdit, že se tu nekrade… zapomněl jsem tam přes noc čepici a Honza úplně novou zrcadlovku…
Tobago je menší ze dvou hlavních ostrovů… jeho rozloha je 300 km²… nachází se na pomezí Karibského moře a Atlantiku zhruba 100 km severovýchodně od jihoamerického pobřeží… od ostrova Trinidad je vzdálen asi 30 km… ostrov je vulkanického původu, panuje zde tropické klima s průměrnou roční teplotou 28 stupňů (my jsme pocitově měli určitě přes 30 stupňů)… na ostrově žije okolo 50 tisíc obyvatel, z toho 17 tisíc v hlavním městě Scarborough… většina obyvatel je afrického původu… po objevení Ameriky Evropany patřilo Tobago pod španělskou korunu… během koloniálního období ostrov změnil několikrát svého majitele – Spojené království, Holandsko, Francii… Tobago bývá na základě své zeměpisné polohy ztotožňováno s ostrovem, na který Daniel Defoe umístil děj své knihy Robinson Crusoe…
Ve čtvrtek byl super den… Daniela nám zařídila pronájem auta a my se mohli po vlastní ose vydat na průzkum ostrova… jelikož z ostatních účastníků zájezdu jsem měl s sebou řidičák jen já, měl jsem tu čest řídit jedno ze dvou vozidel (druhé řídila Daniela) a měl jsem v něm Honzu se Světlanou a Jirku… ani jeden z nás totiž není plážový povaleč, tak jsme si udělali vlastní program… ze začátku jsem jel za spolucestovateli, ale ve Scarborough jsme se rozdělili a bylo to skvělé… podívali jsme se na místní pevnost krále Jiřího, navštívili překrásnou pláž v Englishman’s Bay, prošli kousek deštného pralesa a hlavně se koukali na život místních… tedy všichni až na mě – už jsem se zmínil, že na Trinidadu a Tobagu se jezdí vlevo? ano, už mám za sebou 124 km na levé straně silnice… dá se na to docela zvyknout, zejména, když má auto automatickou převodovku… jen nesmí přijít kruhový objezd, který je na ostrově naštěstí jen jediný a nás překvapil až v samém závěru výletu… to pak člověk při výjezdu nestačí ani dát blinkr a spíš spustí stěrače… i páčky na volantu jsou totiž opačně…
Večer nás pak šest ještě zašlo do baru (kde jsem si konečně mohl dát pivko, na Tobagu je nulová tolerance alkoholu při řízení), odkud postupně odpadly Mirka s Květou, Martin s Klárou až jsme jako jediní zůstali mi řidiči… do hotelu jsme došli ve tři ráno… pozval jsem Danielu ke mne na terasu na lehátko a po krátké přednášce o hvězdách jsem usnul… probudil jsem se až ráno o půl sedmé… byla krásná tepla noc…
Páteční den byl už úplně celý v režii každého z nás… neměli jsme kromě společné večeře nic naplánováno… tak jsem se s osazenstvem našeho auta vydal (pěšky) na sousední Pigeon point, kde jsme jen lelkovali na pláži… myslím, že jsme si to po všech těch přesunech zasloužili…
Večer jsme šli na další společnou večeři, tentokrát do vyhlášené rybí restaurace… bylo to velmi dobré, i když jsem si už musel od Honzy půjčit další trinidadsko-tobažské dolary (ty mají kurz 1 EUR = 6,34 TTD)… ale ani dluh mi nezabránil pokračovat v průzkumech místních barů, kam jsem nejdřív zašel s Květou, Mirkou a Danielou, přičemž první dvě jmenované nás po prvním pivu opustily a mi šli do stejného baru jako předchozí večer…
Dnes ráno jsme opět vstávali velmi brzy – už v pět jsme vyráželi směr přístav ve Scarborough, odkud nám v 9:30 odplouval trajekt na Trinidad… mají tu zvláštní systém prodeje lístků – protože v Crown pointu (tam jsme měli hotel) jich mají jen omezený počet, museli jsme si koupit lístky na jiné datum a před naloděním je u pokladny vyměnit za dnešní… každopádně jsme vše zvládli a trajekt mohl vyplout… byl obrovský a cesta na nedaleký Trinidad mu zabrala 3,5 hodiny… museli jsme totiž obeplout celé severní pobřeží Trinidadu…
Trinidad je nejjižnějším ostrov v Karibiku a nachází se 11 km severně od Venezuely… prvním Evropanem, který na ostrově přistál, byl opět Kryštof Kolumbus, který roku 1498 během své plavby do „Nového světa“ tento ostrov objevil a pojmenoval ho La Trinidad (Trojice)… roku 1888 byly Trinidad a Tobago sloučeny do jedné korunní kolonie… v roce 1976 Trinidad a Tobago vyhlásily nezávislost na Britském impériu a staly se nezávislou republikou, která má nyní asi 1,3 miliónů obyvatel…
Největším městem na ostrově je Port of Spain… a právě sem jsme se přesunuli hned po přistání trajektu… pravda, nejdříve jsme odevzdali batožinu v hotelu, který je asi půl hodinky od přístavu, ale pak jsme absolvovali prohlídku města… naším průvodcem byl Glen – bývalý tělesný strážce bývalého prezidenta Trinidadu a Tobaga… myslel jsem si, že město bude nezajímavé (však při připlutí trajektem jsme mohli pozorovat především tu přístavní a tedy nepěknou část), ale byl jsem příjemně překvapen… prohlídka se mi moc líbila a jelikož jsme zvolili večeři mezi místními v parku Savannah, bylo to úplně skvělé…
Glen nám posléze připravil překvapení – zašli jsme na místní hudební styl kalypso, který mě uchvátil… navíc to bylo v rámci nacvičování na zdejší karneval, který se bude konat 20.-22. února… nejúžasnější na tom bylo to, že jsme se účastnili veřejné přípravy, což znamená, že to nebylo vystoupení určené jen pro turisty, které nemám rád… a hrála nám skupina Silver star sponzorovaná PCS Nitrogen… nedokáži to popsat, protože jsme byl opravdu dojat, ale je neuvěřitelné, co dokáží na sudech s jedním dnem a pár doplňujících nástrojích zahrát… lepší zakončení pobytu na Trinidadu a Tobagu jsem si opravdu nemohl dopřát… a to jsem ještě nevěděl, že budu až do jedné v noci „dovádět“ v hotelovém bazénu s naší průvodkyní…
Za pár hodin nás čeká přelet na Martinik s přestávkou na Svaté Lucii… už nás bude jen pět a už teď mohu prohlásit, že mi bude chybět Daniela… sice přebírám její pozici šéfa skupiny, ale její úsměv a neustále dobrou a povzbuzující náladu těžko dokáži nahradit…
Michal
Den třináctý, čtrnáctý, patnáctý a šestnáctý
Ahoj z Martiniku,
ahoj z Fort de France… tady jsem tyto zápisky začal psát, ale vzhledem k nepřetržitému zápřahu v posledních dnech je posílám až z Evropy…
V neděli ráno v 5 hodin jsme vyráželi od hotelu Holiday Inn v Port of Spain na Trinidadu už jako skupina jejíž vedoucím byl Herr Bluschke… právě v ten okamžik jsem převzal vedení závěrečné fáze zájezdu, který jsme si prodloužili o návštěvu Martiniku s přestupem na Svaté Lucii… vzhledem k tomu, že jsem v noci ještě bral lekce plavání, naspal jsem jen pouhé dvě hodiny… rozloučili jsme se tedy s Danielou a nastoupili do hotelového autobusu, který nás zdarma zavezl na nedaleké letiště… opět nás čekala místní byrokracie, následovaná asi hodinovým letem se společností Liat… na Svaté Lucii jsme přistáli něco málo před osmou hodinou… při přistání jsme museli prolétnout hustou vrstvou mraků, takže jsme se báli, jestli nás dosavadní štěstí na slunečné počasí neopustilo… už teď prozradím, že se mraky v průběhu dne roztrhaly…
Jelikož Svatá Lucie je nezávislý stát, museli jsme i tady projít pasovou a celní kontrolou… a pak už nás na letišti, které je podle Martina menší než nádraží ve Strančicích (hlavní letiště ostrova je totiž na jihu), čekal Bumpy (to je přezdívka, vlastním jménem se jmenoval Benedikt), který byl naším řidičem i průvodcem pro objednaný výlet ostrovem… držel ceduli s mým jménem, takže nebylo těžké jej vypátrat…
Auto, které nám přistavil, bylo dostatečně velké po nás pět (já, Honza, Světlana, Martin a Klára) i naši veškerou batožinu, kterou jsme si museli vyzvednout… vyrazili jsme, a v tu chvíli jsem si uvědomil, že můj den nebude vůbec odpočinkový… všechno, co Bumpy řekl, jsem musel překládat do češtiny…
Honza se Světlanou totiž nevládnou žádným cizím jazykem… a výklad byl hned na začátku velmi podrobný… projížděli jsme Castries, hlavní město ostrova a Bumpy popisoval snad každou ulici, kterou jsme jeli… samozřejmě doplněnou o historii místa či osoby podle níž bylo místo pojmenované… věděli jste, že tak malý ostrov se 170 tisíci obyvateli má dva nositele Nobelovy ceny? já do neděle také ne, ale později se ze mne stal odborník i na pěstování banánů či chemické reakce při výbuchu sopky… ale vše postupně…
Svatá Lucie patří (stejně jako Trinidad a Tobago) mezi ostrovy Malých Antil (zařazena je mezi Návětrné ostrovy) a leží mezi Martinikem a Svatým Vincencem… většina obyvatel má africké předky… svou nezávislost vyhlásila v roce 1979, přesto je stále členem Commonwealthu… ostrov je vulkanického původu a můžeme tu najít několik sopek, jako například Mount Gimie nebo Qualibou (950 m n. m.), která naposledy vybuchla v roce 1766… celý ostrov je pokrytý úrodnou sopečnou půdou… nejvíce se tu daří pěstování banánů, které nahradily cukrovou třtinu a jsou místním největším exportním artiklem… nejpůsobivější jsou pak zalesněné kužely Gros Piton a Petit Piton, které se nachází na západním pobřeží ostrova… jsou typickým znakem Svaté Lucie, který se dostal až na státní vlajku… tato oblast byla v roce 2004 zapsána do Seznamu světového dědictví UNESCO… a zejména sem mířil náš celodenní výlet…
Bumpy nám chtěl ukázat to nejlepší ze své země, a tak jsme nejdříve absolvovali prohlídku banánových plantáží včetně odborného výkladu jejich pěstování, snídani složenou výlučně z místních výrobků, rybářské vesnice Anse La Raye a Canaries, krásné vyhlídky, vodopád Torraile a také odpočinkovou hodinku na Sugar beach mezi Pitony, kam nás dopravilo vodní taxi…
Přelet na vedlejší Martinik byl velmi krátký, všeho všudy trval nějakých patnáct minut… zajímavostí je, že s námi v letadle společnosti Air Caraibes letělo ještě dalších 6 Čechů… v 20:30 jsme dosedli na letiště ve Fort de France… byli jsme v dalším francouzském departementu a tedy zpět v Evropské unii…
Na letišti už nás čekala Táňa, spolucestující ze zájezdu Transsibiřskou magistrálou, která na Martiniku pracuje ve zdejší nemocnici a kvůli jejíž návštěvě jsme si s Honzou a Světlanou prodloužili tento zájezd (Martin s Klárou se přidali později)… na letišti jsme posléze strávili docela dost času, protože jediná fronta u půjčoven aut byla u společnosti Budget… což byla zrovna ta, u které jsem měl rezervovaný vůz… nakonec jsme získali klíčky od Kia Venga, do které jsme však naskládali sotva tři kufry… a tak Martin s Klárou nasedli k Táni do auta a společně jsme se pak vydali do hotelu La Bateliere v městečku Schoelcher hned za Fort de France na západním pobřeží ostrova… a přestože jsme si říkali, že po dlouhém dni půjdeme hned na pokoj, vydrželi jsme s Honzou a Světlanou až do půlnoci testovat místní pivo a rum…
V pondělí nás tři čekal celodenní výlet ostrovem… Táňa si vzala v práci volno a dělala nám průvodkyni… opustili jsme Schoelcher a kolem místních Pitonů jsme vyrazili až na sever ostrova… bohužel bylo docela pod mrakem, tak jsme z vyhlídky na úpatí sopky Mont Pelée moc daleko neviděli… no dobře, viděli jsme Atlantik vlevo a Karibik vpravo…
I Martinik je součástí Malých Antil, žije zde něco kolem 400 tisíc obyvatel a úředním jazykem je francouzština… prvními Evropany, kteří narazili na Martinik, byli námořníci Kryštofa Kolumba… v roce 1502 zde našli jen pár karibských indiánů, kteří ostrov nazývali Madinina – ostrov květin… kolonisté však velmi brzo tuto kulturu zničili… začátkem 17. století ostrov osídlili francouzští zemědělci, kteří založili osadu Saint Pierre, tehdejší hlavní město… díky úrodné půdě a obchodům s cukrovou třtinou byl Martinik velmi bohatý, přečkal tak i britskou okupaci mezi roky 1794 a 1815… prosperitu ostrova ale zásadně ovlivnila přírodní katastrofa z roku 1902… 8. května zničil výbuch sopky Mont Pelée celé Saint-Pierre… po této katastrofě, která si vyžádala skoro 30 tisíc životů (údajně ve městě přežil jen jeden – vězeň), byl hlavním městem zvolen přístav Fort-de-France… v roce 1946 byl Martinik oficiálně uznán francouzským zámořským departmentem…
Naše další zastávka byla místně typická – navštívili jsme jednu ze sedmi destilérek, které na ostrově vyrábějí rum (tato pod značkou Rhum Depaz)… prohlídka nebyla nijak vedená, proto jsme v areálu mohli strávit tolik času, kolik jsme chtěli… nakonec jsme ze všech aut na parkovišti odjížděli jako poslední… samozřejmě se zásobou místních produktů…
Po krátké návštěvě ruin ve městě Saint-Pierre (bylo znovu vybudováno), jsme zastavili na břehu Karibiku, kde jsme nejdříve v jedné a pak druhé restauraci v poklidu strávili odpoledne a večer… měli jsme si toho s Táňou dost co vyprávět, takže čas uběhl velmi rychle… navíc jsme měli i vynikající rybí speciality a ostatní i chutné koktejly – o ně jsem byl ochuzen, protože jsem byl opět řidičem… ostrov má docela kvalitní silnice, ale často vedou do příkrého stoupání/klesání a mají také neskutečně mnoho zatáček… nejdelší rovný úsek měřil snad jen 500 metrů… celkově jsem najel kolem 130 km a skoro jsem si ukroutil ruce… navíc se člověk musí přizpůsobit stylu jízdy místních (hlavně na sebe neupozorňovat dáváním znamení o změně směru jízdy – hned by poznali, že řídí turista, protože oni blinkr zásadně nedávají)… na hotel jsme přijeli kolem deváté… tam už na nás čekali Martin s Klárou, kteří měli přes den vlastní program… poseděli jsme společně na terase hotelu a vyzkoušeli další místní značku rumu…
Úterní den byl naším posledním v Karibiku… jelikož už jsme znali místní podmínky, sraz s Táňou jsme měli v 9:15 až ve Fort-de-France… nalodili jsme se na místní loďku a přepluli záliv do místa zvaného Pointe du Bout… ve velmi poklidném tempu jsme si jej prošli a pak zamířili na pláž u Anse Mitan… na ní jsme strávili asi dvě hodinky, které jsme zakončili dalším vynikajícím mořským kulinářským zážitkem… hlavně jsme ale dokončili rozehranou partičku karet z Transsibiřské magistrály… v 14:00 nám jela další loďka zpět, tak jsme si prošli ještě kousek města…
Fort-de-France bylo založeno guvernérem Jeanem de Baas v roce 1669, avšak až jeho následník, hrabě de Blenac, dokončil jeho výstavbu a také výstavbu pevnosti, dnes známé jako Fort Saint-Louis… odtud i jméno města, které doslova znamená „francouzská pevnost“… ve městě žije asi 95 tisíc obyvatel a na rozdíl od krásné přírody uprostřed ostrova nemohu říct, že by mě uchvátilo…
Po krátké prohlídce města jsme zajeli zpět na hotel, vyzvedli naše kufry, Martina s Klárou a vydali se na letiště… tam oba jmenované čekalo překvapení… až na místě totiž zjistili, že neletí v 19:25 jako my, ale až v 22:10… také letadlem do Paříže, také Air France, ale prostě později… Martin si nezkontroloval letenku, tak měli štěstí, že to nebylo naopak…
Rozloučili jsme se Táňou, rozloučili jsme se s Martinikem, rozloučili jsme se s Karibikem… prakticky na čas jsme odletěli směr zimní Evropa… let byl docela krátký, trval asi jen 7,5 hodiny a proběhl naprosto bez problémů… opět jsme přistáli na letišti Orly a museli se přesunout na druhé pařížské letiště Charles de Gaulle, ale to už jsme měli vyzkoušené, takže vše proběhlo hladce… v Paříži bylo 14 stupňů, tak ani ten teplotní šok nebyl tak velký…
Následoval krátký let do Vídně, kde mě hned po přistání zmrazil pohled z okna – tolik sněhu jsem nečekal… ještě včera jsem v ťapkách a vedru chodil po pláži a teď tu v zimě čekáme na autobus Regiojet… do Brna přijedu v sedm večer, což bude znamenat skoro 29 hodin na cestě… zakončím tak další velmi zajímavý poznávací zájezd, který byl plný intenzivních zážitků v úmorném tropickém počasí… zejména poslední 4 dny, kdy jsem se „staral“ o zbytek skupiny mi dal zabrat, takže se omlouvám, že jsem nereagoval na emaily, které jsem dostal…
Domů se vracím nadmíru spokojený, jsem rád, že jsem měl možnost alespoň trochu poznat všechny navštívené země… zájezd je označován jako lahůdka pro zkušené cestovatele do oblasti s minimem turismu, ale také lákal na návštěvu Karibiku, což mohlo některé účastníky trochu zmást, protože neměli jasné představy o destinacích… občas to způsobilo rozpory a brblání, což mne mrzelo hlavně vůči Daniele, která se snažila jak mohla… věřím však, že až si budou všichni doma prohlížet fotky, určitě budou na zájezd vzpomínat v dobrém a třeba si i uvědomí, že byli jedni z mála, kteří navštívili Francouzskou Guyanu a její Ostrovy spásy či Kosmodrom… pozorovali delfíny v dřevěném Paramaribu v Surinamu… v Guyaně se proletěli nad vodopádem Kaieteur… koupali se na nádherných plážích Tobaga nebo se zaposlouchali do úžasného kalypsa na Trinidadu… nezapomenutelná je určitě i návštěva Svaté Lucie a jejich Pitonů, stejně jako možnost dát si schůzku s kamarádkou na Martiniku…
Tak zase někdy příště napíšu z mých cest…
Michal
