Den první a druhý
Ahoj z Peru,
hlásím se z Limy, hlavního města prvního z pěti státu, které tu v Jižní Americe navštívím… jsem poprvé na jižní polokouli…
Cesta sem začala v neděli v jednu hodinu v noci a trvala 25 hodin… nejdříve jsem jel autobusem do Prahy… tam jsem se sešel s ostatními účastníky zájezdu (mimochodem, z naší „party“ jsem nejmladší) a pak následoval ranní let do Amsterdamu… na přestup na letadlo do Limy jsme tam měli přes 4 hodiny, rozhodl jsem se toho využít, opustit letiště, sednout na vlak a zajet si do centra Amsterdamu na skvělou snídani – chtěl jsem si zopakovat zážitek z července… ani mi nevadil déšť a dost pošmourné počasí, prostě jsem jel za jídlem… kávu jsem si pak dal na letišti ve Starbucksu – to se od letošního výletu do Barcelony stalo mým pravidlem…
Letadlo do Limy bylo do posledního místečka obsazené… já seděl mezi Čechem a Američankou… to, že to je Američanka, jsem nepoznal z jejího přízvuku, ale z toho, že zabrala jeden a půl sedadla… bohužel ta půlka byla zrovna moje… a to celých 13 hodin letu… naštěstí v letadle podávali pivo i whisky… rovník jsme překročili v 23:08 hod. SELČ… to bylo v Limě teprve 16:08 hod., časový rozdíl je tady -7 hodin…
Do Limy jsme přiletěli už za tmy (nejsme až tak daleko od rovníku, takže se tu celoročně stmívá pravidelně kolem šesté), ubytovali se v hotelu a zatímco ostatní šli spát, já využil svých mladých kostí a vyrazil hned do vedlejší hospody na pivo a pisco sour (místní koktejlová specialita)… v nabídce sendvičů mne zaujal ten s čarodějným názvem Zungguzunggzungguzeng… ale byl jsem najedený z letadla a taky už byly čtyři hodiny ráno českého času…
Lima leží na pobřeží Tichého oceánu, má 9 milionů obyvatel, a je to 4. největší město Jižní Ameriky a 2. největší pouštní město světa (po Káhiře)… ta poušť se jmenuje Atacama a traduje se, že Indiáni schválně poradili španělským kolonizátorům postavit město tady, protože právě a jen tady bývá skoro neustále zataženo a na jihoamerické poměry v zimě nevlídno… ale pozor, jsme na jižní polokouli, tady se i voda v umyvadle při odtékání stáčí na druhou stranu… místní zima znamená minimální teplota 15 stupňů (nad nulou) a žádné srážky… ty tu v Limě nejsou ani v létě, prší tu půl hodiny za rok… poslední vydatnější (tříhodinový) déšť tu před šesti lety z důvodů chybějících kanálů způsobil záplavy…
Dnes ráno jsme vyrazili na jih za město… v autobusu jsem vyfasoval spolu-cestující Marušku a musím přiznat, že mi hodně připomínala tu Američanku z letadla… proč zase já???
Projeli jsme pár limských čtvrtí (luxusní i ty méně honosné), minuli pouštní duny, až jsme dorazili na jednu z místních pláží… ale protože studený Humboldtův proud s sebou přináší vodu z Antarktidy a teplota oceánu se tu pohybuje max. kolem 16 – 20 stupňů, nikdo se do vody neodvážil…
Po krátkém pobytu u Pacifiku jsme se vydali do starobylého centra Limy, prošli několik náměstí a parků, viděli několik budov v koloniálním stylu a vyfotografovali si domečky na jejichž barvu fasád přispěla Evropská unie…
Ještě jsem se nezmínil o další místní specialitě – aby turisté nemuseli hledat pobočky bank (přestože jich tu je podle mne dost), jsou do ulic vysíláni oficiální „veksláci“ – mají modré vesty s nápisy dolares + euros, a kdykoliv vám smění na místní měnu sol… náš vekslák nám je měnil za jízdy v autobusu… něco mi to připomíná…
Odpoledne a večer jsme pak měli volný program… jen co nás rozpustili, vydal jsem se na jídlo – vynikající chobotničky přelité omáčkou z místních černých oliv jako předkrm a velmi šťavnaté hovězí maso jako hlavní chod mě nadmíru uspokojili… prohlídl jsem si Kennedyho park (centrum čtvrti Miraflores, kde máme hotel) a pak zašel na útes, ze kterého jsem pozoroval romantický západ slunce nad Pacifikem…
Zítra nás čeká přelet do Cuzca, které leží v nadmořské výšce 3300 metrů, a tak už se těším na lék proti výškové nemoci – čaj z koky…
Adios amigos…
Michal
Den třetí
Ahoj z Cuzca,
bývalého hlavního města Incké říše… jsem vysoko v peruánských Andách… dnešní let nám trval jen něco málo přes hodinu, autobusem by to bylo hodin osmnáct…
Když jsem u té dopravy, tak ještě zůstanu v Limě – provoz tam je velmi hustý, auta jsou všude… a to i nejnovější modely… jen pravidla silničního provozu tu moc respektována nejsou, snad jen, že červená na semaforu opravdu znamená stop… na druhou stranu jsem ještě neviděl žádnou havárku… a taky žádnou Škodovku, jen vystavený LTP – lehký tank peruánský… vyrobený v Československu a používaný ve válce s Ekvádorem…
Co se týká hromadné dopravy, tak v Limě se právě staví druhá linka nadzemního metra a uvažuje se i o metru podzemním… častým a levným dopravním prostředkem jsou taxíci (jezdí bez taxametru, cena se stanovuje dohodou před nástupem) nebo soukromé autobusy… pár páteřních linek městských autobusů tu sice najdeme, převážná většina autobusů je ale soukromých… a tyto autobusy už něco pamatují… názvy míst, kudy jezdí, mají napsány přímo na boku karosérie, a to je ještě pro jistotu vykřikuje asistent řidiče vykloněný za jízdy ze dveří…
V Peru neexistují sociální dávky, není tu třeba ani mateřská, takže se každý o výdělek musí postarat sám… na ulicích jsou stovky malých obchůdků, mezi auty na červené běhají prodejci všeho možného, nikdy ale nejsou dotěrní… ani vůči turistům… jinak ulice jsou tu neskutečně čisté, všude se zametá, nikde žádné pohozené odpadky… v parcích se vysazují nové květiny hned jak ty staré odkvetou… na pořádek dohlíží i spousta policistů… teda musím napsat policistek, protože těch tu u policie pracuje mnohem víc než mužů… na druhou stranu jsem ještě neviděl ženu za volantem – takže ženské tu v roli policistek řídí chlapy i v dopravě…
Do Cuzca jsme tedy letěli letadlem – čekal jsem nějaký malý stroj, ale on to byl regulérní Airbus… a úplně plný… je poznat, že Cuzco a okolí jsou hlavním turistickým cílem v Peru…
Z letiště jsme jeli hned do hotelu… a musím zatím cestovku pochválit, protože vybírá kvalitní hotely na dobrých místech… i náš průvodce je fajn, jmenuje se Adam, je mu 25 let (aspoň někdo mladší) a dětství prožil s rodiči diplomaty v šesti zemích Jižní Ameriky…
V hotelu nás uvítali čajem z koky… to je dokonce v peruánských zákonech, že ve všech hotelích ležících v nadmořské výšce nad 3000 metrů musí mít čaj z koky k dispozici zdarma 24 hodin denně…
Následovala krátká pěší prohlídka centra Cuzca… stejně jako včera, kdy jsme měli pěkné počasí v Limě, tak i tady se na nás štěstí usmálo… jen co jsme přiletěli, začaly osychat silnice a sluníčko vykouklo z mraků… při prohlídce jsme mimo jiné navštívili i místní muzeum čokolády – to sice není nic pro mě, ale když je s kokou… a pak už jsme šli na obědovečeři… dnes jsem vyzkoušel steak z lamy… a nebyl vůbec špatný… měl jsem i místní předkrm, pak místní polévku a nakonec i nemístní palačinku… no a nevím, jestli jsem neudělal s tím vším chybu… jen co jsem dojedl a vyšel z restaurace, tak to na mě přišlo… nebudu si hrát na hrdinu, ale asi ta přemíra jídla zaměstnala mé tělo tak, že se mu z důvodu řídkého vzduchu nedostávalo kyslíku a přišla na mě lehčí forma výškové nemoci… už vím jak se někdy cítil Jožka Rakoncaj… je to taková tupá bolest hlavy a motání se jak po flámu… každý se s výškou pere individuálně… dal jsem si hned čaj z koky, bonbón z koky a šel na hotel odpočívat… teď už je to v pohodě… prostě mám výlet se vším všudy…
Ještě jsem si vzpomněl, že když jsem byl v restauraci, přišlo tam trio zpívajících Indiánů a hrálo docela pěkné kousky… jeden zajímavý přišel po jejich dotazu odkud že jsme… když zjistili, že z „Československa“, začali hrát píseň, jejíž název zněl foneticky „čurej apači“…
Zítra nás čeká výlet po místních vykopávkách a ve čtvrtek bájné Machu Picchu… vyrážíme už v pět hodin ráno… brrr…
Z výšky 3400 m.n.m. (včera jsem Cuzcu ubral 100 metrů) zdraví
Miguel
Den čtvrtý
Ahoj z Aguas Calientes,
jsme těsně pod Machu Picchu, kam zítra ráno za rozbřesku vyrážíme…
Dnes ráno jsme se po včerejší všeobecné absenci kyslíku všichni v pořádku sešli na snídani… uklidnění, že mezi námi je pro případ další kyslíkové nouze i jeden doktor, však vzalo za své, když jsem zjistil, že on na řídký vzduch včera reagoval dokonce chvilkovým bezvědomím…
Dnešní přesun sem začal už v sedm hodin ráno, nejdříve jsme vyjeli nad Cuzco (v kečuánštině, jazyku Indiánů, to znamená Pupek světa) a viděli celé město i s jeho 350 tisíci obyvateli jako na dlani… viděli jsme i přistávací dráhu letiště, u kterého nám náš průvodce raději zatajil, že patří mezi 25 nejnebezpečnějších na světě… piloti musí mít speciální výcvik a po třetí odpoledne se z něj kvůli zrádným větrům už nelétá…
Následně jsme se přesunuli na první z dnes navštívených archeologických nalezišť, Sacsayhuaman… sluníčko nás opět nezklamalo, tu vysoko v horách pěkně pálilo, a tak už nás je hodně červených… následovaly další vykopávky jejichž názvy ani raději psát nebudu… na jedné ze zastávek jsme pili pramen věčného mládí – a byl o něj mezi účastníky zájezdu velký zájem…
Návštěva lamí farmy proběhla rychlým nakrmením pár hladových krků a zjištěním, že když jim člověk dá vše pod hubu, pěkně mu žerou z ruky…
Po celou dnešní cestu jsme se pohybovali v náročných podmínkách And – autobusem… ale těch vystupování a nastupování… a těch následných výšlapů… to je v těchto nadmořských výškách i pro trénovaného člověka – teď myslím samozřejmě sebe – dost náročné… nejvyšší bod dnešní cesty byl v nadmořské výšce 3800 metrů a to je opravdu každý krok znát… ještě k tomu s mou výbavou, fotografickou…
Dostávám dotazy na místní děvčata… tak vězte, že jsem si tu našel nevěstu – naši společnou fotku i s jejím věnem přikládám – má lamu a malou ovečku… co víc si přát… ony totiž nejsou jen na vlnu a maso… už inčtí pastevci věděli, že se nimi dá špásovat…
Však díky tomu je syfilis rozšířena i mezi lidmi… z lam přešla na pastevce, ti ji předali svým ženám a ty zase evropským námořníkům… a aby toho nebylo málo, tak v rámci zachování stability, se Inkové zásadně ženili se svými sestrami a měli s nimi děti…
Poslední část cesty do Aguas Calientes jsme absolvovali vlakem… před přesunem na nádraží v Ollantaytambo jsme měli rozchod a následně sraz na náměstí… zde však došlo k dramatické chybě našeho průvodce… při počítání přítomných, spočítal jako šestnáctého účastníka zájezdu sám sebe, a tak se nečekalo na posledního, kterého ostatní nechali samotného v cizím městě… no nebyl jsem to zrovna já?
Ale až tak dramatické to nebylo… protože jsem byl na správném místě srazu včas a nikoho dalšího jsem tam už neviděl, tušil jsem, že prostě vyrazili dřív… napsal jsem tedy Adamovi SMS a za chvíli pro mě přijel tuk-tukem… a to mi ostatní záviděli… oni šli na nádraží pěšky, já se vezl…
Vlakem jsme pak jeli skoro 2 hodiny, ono se sem ani jinak nedá dostat, takže není divu, že za zpáteční jízdenku chtěly peruánské dráhy 110 dolarů… no aspoň jsme dostali napít a sušenky…
Zítra je teda ten velký den… čeká nás Machu Picchu…
Michal
PS: už ani den bez koky 🙂
Den pátý
Ahoj opět z Cuzca,
dnes byl celý den vyhrazen Machu Picchu, jednomu ze sedmi novodobých divů světa… a hned na začátku musím přiznat, že mi dnes ukápla slza, že jsem měl možnost tento div vidět na vlastní oči…
Ale popořadě… ranní vstávání ve čtyři hodiny nám mělo zajistit přední místa ve frontě u vstupu do tohoto komplexu… Z Aguas Calientes nás tak po klikatých cestách vyvezl autobus a v šest hodin jsme opravdu byli mezi prvními návštěvníky, které vpustili… denně má vstup povoleno pouze 2000 turistů, vstupenky jsou na jméno a musí se objednat dlouho dopředu… jejich cena je 60 dolarů a ani ten autobus s 19 dolary není nejlevnější…
Asi jsem včera Inky trochu pomluvil, protože nás Machu Picchu přivítalo mlhou hustou tak, že by nám ji záviděl i Rákosníček… náš místní průvodce, Hector, navrhl v zájmu zlepšení počasí někoho obětovat – když se však na naši partu podíval, zjistil, že mladou dívku, natož pannu, mezi námi nenajde…
Nebudu se dnes moc rozepisovat, protože to se nedá jen tak popsat… byl to jedinečný zážitek podpořený i tím, že jsme měli opět štěstí a ranní mlha záhy ustoupila a nám se Machu Picchu ukázalo v celé své kráse…
A abych si dnešní den pořádně vychutnal, absolvoval jsem i volitelný hodinový výšlap na Wayna Picchu – když se podíváte na klasickou „pohlednicovou“ fotku, tak Wayna Picchu je ta vysoká hora naproti… denně se tam může dostat maximálně 400 lidí – a průvodci špásují, že se jich vždy vrátí jen 390… však při vstupu se člověk musí zapsat do knihy a po odchodu zase odepsat… bylo to hodně náročné, šplhal jsme po kamenech různých tvarů a velikostí, prolézal po břiše „jeskyní“ a cestou dolů se hlavně nedíval ze srázů… ale stálo to za to…
Prostě a jednoduše Machu Picchu bylo úúúžasné…
Ahoj Michal
PS: připojuji jen pár „suchých“ informací:
– Machu Picchu se nachází nad řekou Urubamba, 80 km od Cuzca, v peruánském pralese, kde znají jen dvě roční období – období dešťů a období sucha…
– Machu Picchu začali Inkové stavět nejspíše okolo roku 1430, proč však, to nikdo přesvědčivě neprokázal…
– město upadlo skoro na 400 let v zapomnění, protože jakmile se Inkové dozvěděli, že Španělé jsou v Cuzcu, ihned Machu Picchu opustili…
– Španělé nikdy Machu Picchu nenašli, proto kompletně zarostlo…
– až v roce 1911 Machu Picchu „znovuobjevil“ Američan Hiram Bingham…
– Machu Picchu znamená v kečuánštině Starý vrch, Wayna Picchu zase Mladý vrch…
– od roku 1983 je Machu Picchu zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO, v roce 2007 bylo zvoleno mezi sedm novodobých divů světa…
Den šestý a sedmý
Zdravím z Bolívie,
nejchudšího státu Jižní Ameriky…
V pátek ráno jsme v Cuzcu nasedli do autobusu a vydali se na 450 km dlouhou a 10 hodin trvající cestu směr jezero Titicaca… měli jsme několik přestávek a třeba hned ta první byla v nejvyšším místě naší jihoamerické cesty – na hranici mezi provincií Cuzco a Puno, ve výšce 4335 m.n.m…
Na další zastávce jsme ochutnali kávu, která byla v roce 2010 vyhlášena jako nejlepší organická káva na světě – káva Tunki byla opravdu moc dobrá, takovou jsem na ni měl chuť, až jsem si spálil jazyk… tak jsem si koupil i něco chladnějšího – pivo z koky…
Když jsme u té koky… tato rostlina je legální pouze v Peru a Bolívii, kdo ji však pěstuje, musí celou úrodu prodat státu… no ale co dělat, když jiní „obchodníci“ platí víc? v ostatní zemích světa je koka zakázána, stejně jako výrobky z ní… takže ani pytlíkový čaj z koky si nemohu dovézt… a já si už tak zvykl…
Když jsme jeli směrem k bolivijským hranicím, člověk pozoroval, jak se mění způsob života místních lidí… i když i v Limě stojí domy, do kterých by se člověk skoro neodvážil vstoupit (což klame, protože vevnitř to mají pěkně zařízené, včetně nejmodernější elektroniky), tak postupem cesty k Bolívii, se domy ještě více „zhoršovaly“… často je na stavbu domů používána vepřovice, která přes den naakumuluje teplo a v noci tam pak není taková zima (v Peru nemají topení, maximálně přímotopy)… často je dům pomalovaný reklamními nápisy, popsán politickými hesly, či polepen plakáty… a často je dům „nedokončený“ – pak se totiž nemusí platit daně…
On ten dojem chudoby je umocněn i tím, že provincie Puno, kde jsme trávili poslední noc v Peru, je 3. nejchudší oblastí země… a taky tím, že jsme se při naší další zastávce mohli podívat, jak taková rodina žije… my si stále jen stěžujeme, ale nemáme se vůbec, ale vůbec špatně…
Celkově jsou Peruánci strašně příjemní, nápomocní, skoro až bezelstní… nedivím se, že jejich předky Španělé tak lehce dostali… vypadá to, že jsou i hodně pracovití, nikde jsem neviděl někoho jen tak lelkovat… svá políčka obdělávají zásadně za pomoci dobytka a lidské práce, nikde žádný traktor…
Jinak se mi ale zdá, že nejsou zvlášť dobří obchodníci… no asi to mají spočítané, ale můj dojem pramení z toho, že zboží, které prodávají, ať je to na tržišti nebo i stánek s občerstvením na turistickém místě, vůbec nenabízí… jen tam sedí a čekají, jestli si někdo něco nekoupí… a vlastně musím přiznat, že i toto je mi sympatické, nemám rád otravné prodejce arabského typu…
Takže jsme absolvovali přejezd do městečka Puno, ležícího u jezera Titicaca… vede sem z Cuzca i železnice, ale vlak jede asi tak dvakrát za měsíc… ona totiž trať na Machu Picchu a trať Cuzco – Puno jsou jediné dvě tratě pro pasažéry v Peru…
Dnes ráno jsme vyrazili lodí po jezeře Titicaca na obydlené plovoucí ostrovy, které jsou z rákosu a na nichž žije kmen Uros, odolný proti chladu…
Je to už taková turistická atrakce, kdy nám místní Indiáni ukáží, jak loví ryby z jezera, jak se staví rákosový ostrov a jak oni sami na těchto ostrovech žijí…
Samotné jezero Titicaca je nejvýše položené jezero světa s pravidelnou lodní dopravou, leží ve výšce 3810 m.n.m., je 160 km dlouhé a 60 km široké, v nejhlubším místě má hloubku 280 metrů… 60% jeho plochy patří Peru, 40% Bolívii…
Odpoledne jsme se vydali už opravdu do Bolívie, do městečka Copacabana – což je významné poutní místo, město patronky Bolívie, černé sošky Panny Marie… zvláštností je, že se sem z okolních státu sjíždějí s auty na jejich vysvěcení, aby se v nich pak cítili bezpečně…
Město má shodný název se známou pláži v Rio de Janeiro… legenda praví, že svatá z města Copacabana se jednoho dne ztratila a našla se až po pár dnech právě v Riu – proto se na počest tohoto zázraku pojmenovala pláž a čtvrť v Riu Copacabana…
V Bolívii je o hodinu víc než v Peru, tedy pouhým překročením hranice – opravdu jsme museli pěšky, protože turistické autobusy nesmí z Peru do Bolívie (a naopak), jsme přišli o hodinu z dnešního dne…
Takže jsme pak hned po ubytování vyrazili na pstruha z jezera Titicaca – a stejně jako včera, kdy jsem ho měl v Puno, byl skvělý…
Adios
Michal
PS: víte, co zajímá mé spolucestovatele? Pro dokreslení jedno včerejší nadšené zvolání: Kájo, podívej, hřbitov…
Den osmý a devátý
Zdravím z La Pazu,
nejvýše položeného hlavního města na světě…
V neděli ráno jsme v Copacabaně opět vypluli na jezero Titicaca, tentokrát na bolivijské bárce, s bolivijským kapitánem – děda, neurčitého věku, který než nastartoval motor, dokonale provoněl celou loď benzínem… člověk už tak v takové výšce nepřemýšlí (dělá hrubky v emailech, nechává se ošidit při směně dolarů na místní boliviany) a oni ho ještě dorazí benzínovými výpary…
Cílem naší plavby byl Ostrov slunce – sem podle legendy indiánský Bůh sestoupil na zem a stvořil svět…
Dvě hodiny strávené na lodi, hodina cesty pěšky do kopce za svitu horského slunce ve 4000 m.n.m…. a výsledek? Šutr… no dobře, Posvátný kámen…
Při plavbě zpět jsme ještě udělali zastávku na jihu ostrova, kde nám byla nabídnuta možnost koupání na místní pláži… brrr, do tak ledové vody jsem nevlezl… jo, kdyby tu byly ty dvě chobotnice z Kréty… ty by mě tam určitě dostaly…
Odpoledne nás čekalo 90 km do La Pazu, jeli jsme to 4 hodiny… zejména i kvůli tomu, že na hlavní spojnici mezi Copacabanou a La Pazem chybí most… takže jsme se museli nechat převézt… autobus zvlášť a my taky… ale ty převozy, to si člověk nedokáže ani představit, co všechno je schopno plout… pekelný zážitek… na lodi jsme byli s domácími, my jsme si fotili je, oni zase nás…
Po cestě do La Pazu bylo poznat, že Bolívie má sice skoro stejný počet obyvatel jako ČR, ale její rozloha je 14x větší – viděli jsme spoustu neobydlené země… a taky mnohem větší chudobu než v Peru… jsme sice ve stejných horách, kde se s chudobou počítá, ale rozdíl je vidět…
Do podpory lidí v horách, odkud pochází, teď směřují aktivity bolivijského prezidenta Moralese – prvního indiánského prezidenta Bolívie, který drží basu se socialistickými zeměmi jako Kuba, Venezuela a v poslední době i Argentina… takže už tu znárodnil telekomunikace, rafinérie a chystá se i na firmu Monopol, která tu má monopolní postavení na trhu s barvami a kterou vlastní Češka, paní Patricia Řezníček…
V horách je i La Paz, proto tu jsou velké výkyvy mezi denními a nočními teplotami…. my jsme sem přijeli za tmy a vše působilo dost hrozně… dnes ráno jsme ale zjistili, že jsme přijížděli tou nejchudší částí La Pazu, tedy spíš předměstím El Alto… takže dole, kde bydlí bohatší, už to tak hrozné není…
Nejnižší část La Pazu je ve výšce 3000 m.n.m., nejvyšší v 4200 m.n.m., cesta autem zespodu nahoru trvá někdy až 2,5 hodiny… v tomto městě najdeme mnoho nej spojených s výškou – nejvýše položené mezinárodní letiště, nejvýše položené golfové hřiště (díky řídkému vzduchu se tu míček chová úplně jinak a hodně golfistů sem kvůli tomu míří) a taky nejvýše položený fotbalový stadión, kde se hrají mezinárodní zápasy… mimochodem, toho bolivijské národní mužstvo vždy využívá a domácí zápasy hraje výlučně v La Pazu – tady jsou totiž schopni porazit i Argentinu 6:0… jelikož je nadmořská výška asi jedinou jejich zbraní, jsou z Jižní Ameriky na tom nejhůře… a to je pro ně fotbal druhým náboženstvím…
Nadmořská výška hraje v La Pazu důležitou roli, jak jsem napsal, dole bydlí bohatí, nahoře chudí, a tak u každého realitního inzerátu je nedílnou součástí i údaj o nadmořské výšce nabízené nemovitosti…
My jsme dnes ráno navštívili park tzv. Měsíčního údolí – což jsou pískovcové útvary podobající se vzdáleně Monument Valley v USA… následovala prohlídka jediné zachované uličky v koloniálním stylu, náměstí s prezidentským palácem a pak zjištění, že tu jsou dokonce některé uličky bez jména, čísla, prostě bez adresy… a když někdo čeká poštu, musí se domluvit s někým u hlavním silnice, který mu propůjčí poštovní schránku…
Doprava tu je opět chaotická, ale zase jsem neviděl ani jednu havárku… hromadná doprava (zajišťována městem) tu žádná není, jen soukromé autobusy podobné těm v Limě a naháněči ve dveřích vykřikující trasu vozů…
La Paz je hodně tradiční město – hlavně ženy tu stále chodí v původních indiánských úborech s typickými kloboučky na hlavě… abychom si to potvrdili, odpoledne jsme navštívili místní čarodějnický trh – prodávají se tam všechny potřebné věci k rituálům… jejich hlavní ingrediencí jsou lamí embrya… čím větší, tím větší šance na úspěch rituálu… přemýšlel jsem o jednom, ale jelikož jsme byli na cestě na jídlo, dal jsem přednost nasycení… Adam nás zavedl do echt místní vývařovny a ty jejich vepřové kousky jménem Chicharrony byly skvělé…
Což o to, ale zítra, zítra budeme večeřet vyhlášené argentinské steaky v restauraci typu All you can eat v Buenos Aires…
Naposled z Bolívie zdraví
Michal
Den desátý
Ahoj z Buenos Aires,
píše se mi těžce, hodně těžce… stále ještě trávím ty neskutečně dobré steaky…
Dnes ráno jsme vstávali už o půl čtvrté, abychom byli včas na letišti v La Pazu… Čekal nás jeden místní přelet do Santa Cruz de la Sierra (nejbohatší město Bolívie), kde jsme měli přesednout na letadlo do Buenos Aires…
V letadle do Santa Cruz jsem měl konečně štěstí na spolucestující… teda částečně… sedla si vedle mě útlá blondýna… Janica zo Zvolena… už jsem si jí všiml na Machu Picchu, patří totiž do skupiny Slováků, která nám jde v patách… takže už od té doby vím, že Janica tu je se svým chalanom…
V Santa Cruz to bylo kuriózní – vysedli a nasedli jsme do stejného stroje… mezitím jsme si ale v letištní hale vystáli pěkně dlouhou frontu na pasovou a celní kontrolu… dostat se tu ze země, je očividně těžší než sem přijet… prohlídli nás důkladně, každému prohrabali příruční zavazadlo a některé z našich dam nejspíš vypadaly jako mezinárodní pašeračky, takže dokonce musely na osobní prohlídku…
Další komická vložka přišla hned v letadle – člen naší skupiny, pan Josef, měřicí snad 2,20 metrů, trval na přiděleném místě u nouzového východu, aby si aspoň trochu mohl natáhnout nohy… dostal se však do křížku s letuškou, která tvrdila, že podle bolivijských zákonů může na těchto místech sedět jen ten, kdo umí perfektně španělsky… konflikt přišel dokonce řešit kapitán letadla… Pepa seděl, kapitán stál, přesto se sobě dívali rovně do očí… malý vzrůst pana kapitána asi Pepu obměkčil, přesedl si a my mohli nabrat kurz Argentina…
To, že Pepa zvedl ze sedadla i kapitána, muselo být „po zásluze“ potrestáno – po výstupu z letadla v Buenos Aires si na něj počkala místní policie… nakonec se vše vyřešilo a aspoň se mohlo postoupit k vstupní prohlídce batožin – tam zase paní Aleně zabavili dvě jablka – do Argentiny se nesmí přivážet žádné jídlo… na rozdíl od Pepy, s paní Alenou byl sepsán protokol, jablka před ní rozkrojena a vyhozena… úsměvné, když si vezmeme, že já jsem propašoval bonbóny z koky…
Opustili jsme tedy Bolívii, která je v obecných věcech hodně podobná Peru…
– v obou zemích žijí převážně potomci Indiánů, v obou zemích dbají na udržování indiánských tradic a v obou zemích nemají rádi Chilany… Bolívie se teď dokonce bude chtít soudit v Haagu, protože někdy před 100 lety prohrála válku právě s Chile a přišla o území u Pacifiku… což by se ji teď náramně hodilo…
– v obou zemích nosí děti do školy uniformy, v obou zemích pijí žlutou limonádu s názvem Inca kola a v obou zemích vaří dobré pivo – Pilsen a Cusqueña v Peru, Huari a Paceña v Bolívii…
Takže jsme v Argentině… 14-ti milionové Buenos Aires je úplným kontrastem k bolivijskému La Pazu, dokonce i Limě… je to moderní město evropského formátu… nás přivítalo mírně zataženou oblohou… jak jsme však přijeli do hotelu, který máme na ulici 9. července, což je prý druhá nejširší ulice na světě (má 16 pruhů), začalo prosvítat sluníčko…
To nás však až tak nezajímalo, naším dnešním jediným cílem byla steaková restaurace Siga la Vaca… přišli jsme tam brzo odpoledne a odešli pozdě večer… jak mám popsat to skvělé jídlo? těžko… však ono mi je stále těžko… takže přikládám dnes jedinou, tajně pořízenou fotografii do kuchyně této restaurace… a jdu zažívat…
Buenas noches
Michal
Den jedenáctý
Ahoj z Buenos Aires,
píše se mi těžce, hodně těžce… stále ještě trávím ty neskutečně dobré steaky…
Že bych se opakoval? Ano, je to tak… však, když je člověk jednou za čas v Argentině, měl by si to užít, ne? Takže jsem dnes večer opět zašel na steaky… do stejné restaurace jako včera…
Dnes opět spíme v Buenos Aires, ale skoro celý den jsme strávili v sousední Uruguayi… městečko Colonia del Sacramento je od Buenos Aires vzdáleno jen 60 km přes úžinu řeky Rio de La Plata… cesta rychlolodí trvá hodinu, skoro stejně jako zaberou pasové kontroly na obou stranách… navíc v Uruguayi je o hodinu více než v Argentině, takže se tu cestuje i v čase… mimochodem, už včera jsem si po příletu do Buenos Aires posouval hodinky o hodinu dopředu – oproti Bolívii…
Colonia byla původně osadou založenou Portugalci za účelem kolonizace jihu Jižní Ameriky… jenže Španělé na oplátku založili Buenos Aires, takže se pak Colonia chvilku dostala pod španělskou nadvládu, pak zase zpět pod portugalskou, španělskou… až to skončilo vyhlášením nezávislosti Uruguaye na Argentině…
Uruguay, je druhou nejmenší jihoamerickou zemí… možná právě proto byla často Argentinci posměšně nazývaná jejich 13. provincií, po argentinské krizi v roce 2001 se však karta obrátila… teď mají navrch Uruguayci… je jich 5 milionů a pokud jsou stejně v pohodě, jako ti v Colonii, je jim co závidět…
Colonia je velmi příjemné a klidné místo, na člověka tu dýchá portugalský i španělský duch… je tu určitě i pár duchů německých válečných zločinců, ale to je jiná kapitola…
Nás v Colonii potěšilo krásné jarní počasí s dostatkem sluníčka… prošli jsme historickou část městečka, podívali se na řeku a pak celý zájezd na místní pobočku HSBC… hlavní dotaz byl, proč tu bankéři pracují jen mezi 13 a 17 hod…
Když jsem odrazil i tyto narážky, rozhodl jsem se půjčit si na projetí městečka takové malé golfové vozítko, neměl jsem však s sebou řidičák… chtěl jsem si tedy půjčit kolo, neměl jsem však s sebou kreditku na zálohu… navrhl jsem ji zaplatit v hotovosti… chtěli 100 dolarů, neměl jsem ani ty… tak jsem šel pěšky…
Všechno jsem totiž měl na hotelu v Buenos Aires – z bezpečnostních důvodů… byli jsme hned po příletu naším průvodcem varováni, že Buenos Aires je nejnebezpečnější místo naší cesty, a že nás může ukolíbat evropský charakter města, a tudíž budeme pro kapsáře lehkou kořistí… že pokud někdy někdo někoho z jeho skupiny okradl, tak to bylo vždy tady… takže s sebou nosím jen to nejnutnější…
V rámci našeho výletu do Uruguaye jsme měli možnost poznat i místní kuchyni… což nás všechny potěšilo a s radostí jsme všichni zašli na Civichos… takového místního hamburgera a hranolky… samozřejmě jsem vyzkoušel i uruguayské pivo – Patricia… nebylo špatné a hlavně – viděl jsem to už včera v Argentině – lahvové pivo tu má objem 1 litr… člověk ho musí nalívat oběma rukama, jak je ta skleněná láhev těžká…
Těsně před odplutím zpět do Buenos Aires, se v Colonii zvedl vítr a já začal kýchat jak ten největší alergik… no snad se jím na stará kolena nestanu… vítr rozvířil i hladinu řeky, takže jsme se cestou zpět dost houpali… což mě krásně uspalo a já se probudil ve stejný čas, ale na jiném místě (do Buenos Aires jsme dorazili ve stejnou hodinu, jako jsme vypluli z Colonie)…
Po příjezdu na hotel jsem si hned zavolal taxi a vydal se směr steakhouse… dnes už jsem věděl po čem jít, takže výběr byl ještě lepší než včera…
Jsem najezený, spokojený, jdu zažívat…
Michal
Den dvanáctý a třináctý
Zdravím z Brazílie,
k zastižení jsem právě u vodopádů Iguazu…
Ve čtvrtek jsme si ještě prohlíželi Buenos Aires – parlament, mechanickou květinu či hřbitov… tam, mezi obrovskými hrobkami, je i hrobka rodiny Evity Perón… ona sama je pohřbena 6 metrů pod zemí a je tam i neprůstřelné sklo… to všechno, protože po její smrti (v pouhých 33 letech), bylo její tělo uneseno a do Argentiny se vrátilo až po 20 letech… i dnes je Evita stále symbolem Argentiny, je stále uctívána a její hrobka je neustále v obležení… mimochodem, vedlejší hrobka je na prodej…
Při průjezdu Buenos Aires jsme viděli několik demonstrací – učitelů za lepší podmínky, pracujících, kteří bubnovali přímo pod naším hotelem za kdo ví co, či válečných veteránů boje o Malvíny (Falklandy) za uznání výsluh… zdá se, že demonstrace mají místní v krvi… včera odpoledne nás vyplašila zpráva, že je zablokována i cesta na letiště… naštěstí jsme letěli až dnes ráno, kdy demonstrující ještě spali…
Argentině teď vládne prezidentka Fernández-Kirchner, je hodně levicová, snaží se být lidová, ale do úřadu lítá vrtulníkem… a když má projev, musí ho všechny televize a rádia povinně přenášet… těžko říct, jak je oblíbená… v roce 2001 prodělala země bankrot a stále se z něj nemůže vyhrabat… „kupodivu“ nepomáhá ani znárodňování… na černém trhu se mění dolar na argentinský pesos za dvojnásobný kurz a po blížících se volbách prý bude rozdíl ještě vyšší… tím se pro turisty Argentina hodně zlevňuje, samozřejmě nesmí platit kartou nebo měnit v bance, ale najít si svého veksláka jako my… jmenoval se Daniel…
Jak jsem již psal, Buenos Aires působí hodně evropsky… vedle těch moderních částí jsme navštívili i čtvrť La Boca… čtvrť, kde stojí stadión nejlepšího argentinského fotbalového klubu Boca Juniors, za který hrál i Maradona, podle Argentinců nejlepší fotbalista všech dob… no, raději jsem se jich neptal na Pelého… mezi Brazílií a Argentinou by kvůli fotbalu mohla klidně vypuknout i válka…
Při zpáteční cestě do hotelu jsme ještě navštívili hrobku José de San Martína, jednoho z nejvýznamnějších bojovníků za nezávislost na Španělsku… v Argentině je považován za národního hrdinu a v Peru za osvoboditele země…
Samotná Argentina má 48 milionů obyvatel a 90 milionů krav… každý Argentinec sní ročně 90 kg jen hovězího masa… takže hádejte, co jsem dělal poslední večer v Buenos Aires… pokud tipujete, že jsem šel na steak, tipujete správně… do třetice všeho dobrého… do třetice do Siga la Vaca v části Puerto Madero… do třetice jiným způsobem dopravy – v úterý pěšky, ve středu taxíkem, ve čtvrtek metrem…
Ještě v polovině zájezdu jsem se domníval, že se vrátím hubenější… stačilo však pár dnů v Argentině a už si to nemyslím… nebudu popisovat chutě, to ani nejde, ale aspoň systém této restaurace… nejlepší je jít tam něco kolem šesté sedmé večer… to vás ještě docela rychle usadí, později se totiž může stát, že budete čekat dlouho venku než se vůbec uvolní místo… v ceně (300 Kč) je neomezená konzumace masa, neomezený výběr z velkého salátového baru, neomezené množství vody… 1 litr piva nebo 1 litr vína na osobu… a na závěr sladké… měl jsem ho pokaždé…
Včera jsem u stolu seděl s Jiřím z Brna (doktor, mající jméno Bluschke ve své kartotéce…) a Antonií z Kobylnic (moje bývalá klientka z doby Commerzbank)… nevím, jestli to byla výhra, protože když u vedlejšího stolu jedna pěkná Francouzka začala se svými kamarádkami řešit problémy se svým velkým poprsím (pěkně dlouho a pěkně názorně), musel jsem zachovat dekorum…
Dnes ráno jsme vstávali znovu dost brzo… jeli jsme na letiště, abychom se přesunuli na sever Argentiny, k vodopádům Iguazu… jednomu ze sedmi nových přírodních divů světa…
Po přistání jsme na vlastní kůži poznali, že jsme se ocitli prakticky v pralese… teplota vystoupala na 30 stupňů a o vlhkosti raději ani nepíšu… národní park Iguazu je na řece stejného jména… samotná voda tvoří hranici mezi Argentinou, Brazílií a Paraguayí… dnes jsme si vodopády prohlídli z argentinské strany… dostali jsme se až těsně pod ně… ten největší – Ďáblův chřtán – byl ohromující… ta síla proudu… to množství vody… naštěstí jsme měli pláštěnky… v parku roste okolo 2000 rostlinných druhů, žije zde na 80 druhů savců, 450 ptačích druhů, nespočetně hmyzu včetně mnoha motýlů… a opravdu, kolem nás byla spousta motýlů, po zemi se plazili leguáni, ve stromech jsme viděli opice a na zemi nosály… moc krásná příroda… zítra nás to čeká znovu, tentokrát z brazilské strany…
Po prohlídce argentinské strany parku jsme přejeli do Brazílie… opustili jsme tedy další zemi Jižní Ameriky… poznali jsme ji jen krátce a jen v jejím hlavním městě, takže je těžké ji hodnotit… co mne však určitě trklo do nosu, je to, že na rozdíl od pracovitých Peruánců, Argentinci jsou víc evropští… nechce se jim dělat… důkazem bylo i jejich chování dnes ráno na letišti… nešel jim při odbavování pás na posunování kufrů… a oni tam jen seděli a koukali… nikoho z nich netrápilo, že lidem odlétají letadla… to v Peru by určitě začali nosit kufry ručně… tady ne… tady dokonce po opětovném spuštění pásu, tedy v tom největším frmolu, se jeden z pracovníků zvedl a odešel… že prý má nárok na pauzu…
Ale steaky mají výborné… no, ona ani brazilská kuchyně není k zahození… ve Foz do Iguaçu, kde jsme dnes ubytováni, jsme si zašli do restaurace, kde se to domácími jen hemžilo… samozřejmě, že jsem si dal zase hovězí… a dokonce dvojitou porci… tedy porci, kterou Brazilci jedli ve dvou, jsem si dal sám…
Boa noite
Michal
PS: dnes, při výměně argentinských pesos na brazilský real, jsem byl směnárníkem upozorněn, že se mu snažím prodat falešnou argentinskou bankovku… no jo no, člověk tady střídá měny tak rychle, že ani nepozná padělek… samozřejmě se to hned stalo tématem zájezdu… bankéř a jeho falešné peníze…
Den čtrnáctý a patnáctý
Ahoj z Ria,
města, které bude v roce 2016 pořádat letní olympiádu a v příštím roce se tu bude hrát MS ve fotbale…
Jsme tu už od včerejšího večera… včera ráno jsme si ještě užívali vodopádů Iguazu… tentokrát na brazilské straně… na rozdíl od argentinské, kde jsme museli hodně chodit, ale za to jsme se dostali až do bezprostřední blízkosti vodopádů, na brazilské straně se nám hned ukázaly nádherné panoramatické scenérie… jeden vodopád vedle druhého… nakonec jsme se i tady dostali pod jeden z nich, takže jsme si také užili super sprchy… kdo neměl pláštěnku, byl durch mokrý… což se mi líbilo u mladých holek, už ne tak u těch z našeho zájezdu…
Abychom si vodopády vychutnali co nejvíce, někteří z nás absolvovali i let vrtulníkem nad celým komplexem… bylo to úžasné… vybojoval jsem místo hned vedle pilota, takže jsem měl dokonalý přehled… bylo to sice jen 10 minut (za 110 dolarů), ale ten zážitek… doplněný při návratu o mírné cukání stroje, který po našem vysednutí hned odletěl natankovat…
Pak už jsme spěchali na letiště a přes Sao Paulo jsme doletěli do Rio de Janeiro… už jsme přistáli za tmy, takže jsme viděli osvětlený stadión Maracana, osvětlenou světoznámou sochu Krista a osvětlenou pláž Copacabana… hned u ní totiž máme náš hotel…
Na večeři jsme šli společně, ale nakonec jsem skončil sám… zvolil jsem totiž místní tradiční churrasco-rodizio – kdy hostům nosí maso na šavli a postupně jej ukrajují… někteří členové skupiny již večer nechtěli tolik jíst, některým se to zdálo moc drahé a některým se to zdálo moc drahé a nechtěli tolik jíst… takže jsem si deset minut počkal před restaurací než se uvolnilo místo a pak zaplul… nejdříve jsem byl spokojen, ale pak se výhoda obrátila v nevýhodu a já raději v zájmu zachování zdraví utekl…
Ono totiž, zatímco v Buenos Aires jsem si pro jídlo chodil, když jsem chtěl, tady jídlo chodilo za mnou… vždy přiskočil někdo se šavlí a masem, něco zablekotal portugalsky, tomu jsem samozřejmě nerozuměl, tak jsem souhlasil s odřezkem, abych nepropásl nějakou specialitu, a tak jsem za chvilku měl na talíři hromadu masa… bylo moc dobré, ale bylo toho prostě moc…
Jak jsem se vyvalil z restaurace, šel jsem na Copacabanu pozdravit oceán… bylo tam docela prázdno, tak jsem tam chvilku pobyl a pak šel spát…
Dnes jsme měli na pořadu dne jen dvě atrakce v Riu, ale jelikož je o ně velký zájem, jejich navštívení nám zabralo skoro sedm hodin… nejdříve jsme vyrazili ke kopci zvaný Cukrová homole… jelikož Brazílie je velmocí v pěstování cukrové třtiny a v dřívějších dobách se vyvážela v sudech, které tvarem připomínaly tento kopec, začalo se mu tak říkat… na 400 metrů vysokou horu jsme vyjeli lanovkou… a najednou se před námi otevřel nádherný výhled na Rio… na Copacabanu, na město samotné, na Krista…
A právě socha Krista byla náš druhý cíl… myšlenka na jeho stavbu vznikla už roku 1850, ale Portugalsko, tehdejší vládce Brazílie, nedalo peníze… to se opakovalo i v roce 1890… až roku 1921 se vybralo dostatečně peněz díky sbírce mezi místními… a tak se mohly ve Francii vyrobit jednotlivé bloky sochy, které se pak na místě dávaly dohromady jako Lego… inaugurace Krista proběhla roku 1931… ale ani to neproběhlo úplně hladce… tehdejší Papež měl ve Vatikánu stisknout tlačítko a na dálku spustit osvětlení sochy, ale to se nepodařilo, tak to museli nahazovat „ručně“…
Třicet metrů vysoká socha Krista je na kopci zvaném Corcovado (shrbený, 710 m.n.m.), ten je součástí národního parku a jak jsem psal, o návštěvu tohoto místa je obrovský zájem… my jsme nejdříve čekali ve frontě na autobus, který by nás tam vyvezl… když se zjistilo, že čekací doba jsou dvě hodiny, odjeli jsme na vláček, který tam taky jede… no a protože na něj se čekalo hodiny hned čtyři, vrátili jsme se zpět do fronty na autobus…
Když už jsme byli nahoře, udělali jsme v tlačenici pár fotek a zase jeli dolů… je to pěkný monument, symbol města, ale nejsem si jist, jestli si zaslouží být na stejném seznamu jako Machu Picchu, tedy novodobých divů světa… tam to byla úplně jiná atmosféra…
Ale to je samozřejmě Rio… mimochodem, v překladu Rio de Janeiro znamená Lednová řeka… obyvatelé Ria si říkají Cariocas (v překladu z indiánštiny Bílé tváře), a ty ženského pohlaví jsou dost pěkné… teda než se jim člověk podívá na zadek… i když, to je tady výraz krásy…
V podvečer jsme zašli, tentokrát společně, na Copacabanu… byly obrovské vlny… voda byla studená, ale koupat se dalo… říkali ostatní… já zatím pozoroval, že tu mají mnohem hezčí modely ženských plavek než u nás… ony teda nejsou skoro vidět… ale o to je to hezčí podívaná… bohužel jsem byl na pláži bez foťáku…
Večer jsme zašli na poslední společnou večeři… nepoučen z předchozího dne jsem souhlasil s opětovnou návštěvou restaurace, kde chodí novodobí bojovníci se šavlemi… opět jsem si tedy dal nespočet gramů masa… opět jsem se pořádně najedl… nicméně nelituji a ještě jako bonus jsem vyhrál soutěž CK Livingstone o jejich tričko – byl jsem nejblíže tipu kolik naletíme během našeho zájezdu kilometrů letadlem… na závěr jsme si dali brazilský národní nápoj, Caipirinha… a protože ji tady nešidí, dal jsem si ji hned dvakrát… a tak jsem si dodal odvahu k nočnímu koupání na Copacabaně…
Zítra nás čeká volnější den… večer sice letíme do Evropy, ale před tím jej můžeme trávit na pláži… já jsem si teda ještě objednal výpravu do jedné z místních favel… tak jestli to přežiju, dám o sobě ještě vědět…
Boa noite!
Michal
Den šestnáctý
Ahoj naposled z Jižní Ameriky,
za chvilku odjíždíme směr letiště, kde nám 21:20 hod. místního času letí letadlo do Paříže… je to stejná linka, které před pár lety spadla do oceánu, tak snad jim už nic nezamrzne…
Dnes ráno jsme se vydali do největší z místních favel, Rocinha… byla založena už roku 1921 a v současnosti má něco kolem 300 tisíc obyvatel… jeden z nich, jednapadesátiletý Zezinho, potetovaný od hlavy až k patě, nás vyzvedl u hotelu, zavedl na nejbližší zastávku městského autobusu (linka 539) a za hodinu jsme vystupovali ve favele… těch tu je v Riu a okolí asi 1200, název dostaly od stromů, které tu rostou a podle nich se začali nazývat obyvatelé těchto chudinských čtvrtí…
Rocinha jsme prošli pomalu, ale jistě… jen jsme museli dávat pozor na rychle jedoucí motorky a auta… místní obyvatelé nás zdravili jako staré známé… „domy“ se začaly stavět v roce 1921, elektřina však byla zavedena až v šedesátých letech, kanalizace (pokud se tomu tak dá říct) ještě později… Zezinho nám nabízel dům za cca. 30 tisíc realu (asi 300 tisíc Kč)… s díky jsem odmítl, ale aspoň vím, že kdybych chtěl bydlet v Riu, není to až tak nemožné…
Hodně domů už má kabelovku, internet, ale prakticky žádný nemá adresu… fungují tu sběračky pošty, které sedí na frekventovaných místech, kudy chodí domácí domů a když kolem ní projdou, zeptají se, jestli nepřišla pošta… mají tu i školy (dětí je tolik, že směňují) a tři lékařské ordinace… většina obyvatel pracuje ve favele v obchodech nebo ve městě např. jako pokladní nebo portýr v hotelu…
V souvislosti s blížícím se MS ve fotbale a olympiádou byly do některých favel (blízko turistických míst, případně míst, kde bude olympiáda) instalovány policejní hlídky – místní je moc nevítají, protože tvrdí, že pořádek i zákon dodržují a policie je korupční, a tak prý nemá ani význam… jinak z drog se tu prodává jen kokain a marihuana… na druhou stranu, poslední válka gangu tu v Rocinha byla už dávno – v roce 2005 a byla jen pětidenní…
Odpoledne jsem se ještě toulal po Copacabaně, ale ty modelky ze včerejška jsem nenašel…
Končí mi úžasný zájezd… byl docela náročný – během 15 dnů jsme vystřídali 10 hotelů, naletěli asi 27 tisíc kilometrů a nespočet jich najeli na souši autobusy, vlaky a taxíky (já i tuk-tukem) a na vodě loďmi… viděl jsem však neskutečně moc míst, zažil spoustu super zážitků a poznal nové země a lidi… bylo to prostě úchvatné a nezapomenutelné…
Tak ahoj zítra v Evropě…
Michal
