Den 1 – 4
Ahoj z Bangkoku,
ahoj z hlavního města Thajska… opět jsem na cestách a opět v Asii… a jelikož organizovaných zájezdů jsem měl v poslední době několik, bylo načase si zase jednou připravit vlastní program… ale úplně sám jsem v tom nebyl, pracovaly na něm i Janča s Ivčou, se kterými cestu společně absolvuji… několik měsíců jsme sledovali letenky a vybírali destinaci (termín jsme díky květnovým svátkům a tedy ušetřené dovolené měli vybraný už dávno)… nakonec padla volba na Thajsko, doplněné o prohlídky velkoměst Asie – Pekingu, Kuala Lumpur a Singapuru…
Naše cesta začala v neděli, kdy jsem holky v 10:30 vyzvedl a vyrazili jsme směr Bratislava… sice jsme letěli z Vídně, ale opět jsme využili toho, že se dá koupit jízdenka z Bratislavy na vídeňské letiště za 1 EUR a přitom v Bratislavě parkovat po celou dobu zdarma…
Na letiště jsme přijeli přesně dvě hodiny před odletem našeho letadla, trochu jsme se zdrželi při odbavování batožiny (mladík za přepážkou nevěděl jak nám vytisknout palubní letenky na navazující let), ale i to se vyřešilo a my si mohli zajít do salónku na malé občerstvení a něco silnějšího před cestou… jako by místní kuchař tušil kam poletíme – podával se thajský wok… zeleninový… bez masa… což jsem poznal, až když jsem si šel přidat a přečetl si popisek…
Letadlo Air China se s malým zpožděním vzneslo v 15:40, byl to můj sedmý let s touto společností a opět proběhl v naprosté pohodě… nestěžovaly si ani holky, pro které měly aerolinky speciálně přichystané vegetariánské menu…
V Pekingu jsme po devítihodinovém letu přistáli něco málo před sedmou hodinou ráno místního času… hodinky se nám posunuly o celých šest hodin dopředu… další více než hodinu jsme „ztratili“ v neskutečně dlouhé frontě na udělení 72 hodinového povolení k pobytu… bylo to chvílemi až frustrující… každopádně v příletové hale na nás čekal Hardy… starý „dobrý“ známý z loňského roku, kdy jsem s Verčou a Adel letěl na Filipíny… tehdy jsme si zaplatili prohlídku Pekingu a protože i tentokrát jsme měli na přestup víc než 12 hodin, oslovil jsem na základě dobrých zkušeností stejné lidi… že však bude naším řidičem opět on, to jsem nečekal… a ani on ne… byl z toho úplně paf… stejně tak ze skutečnosti, že jsem na cestě s dalšími slečnami…
Vzhledem k tomu, že jsem byl v Pekingu po čtvrté během posledních čtrnácti měsíců, zvolil jsem prohlídku Letního paláce, který jsem ještě neviděl a holky chtěly samozřejmě na Velkou čínskou zeď… Hardy, kterému jsem na začátku dne pochválil zlepšenou angličtinu (stačilo však pár dalších vět a byli jsme tam, kde loni – výslovnost má stále nesrozumitelně čínskou), nám nejdříve udělal zastávku u Ptačího hnízda, symbolu letních olympijských her 2008 a pak už u onoho Letního paláce, což je komplex na severozápadním předměstí Pekingu, rozkládající se na ploše 2,9 km², přičemž tři čtvrtiny zaujímají různé vodní plochy… zbytek je zaplněn více než 3000 stavbami… komplex byl postaven v polovině 18. století jako letní příbytek pro císařskou rodinu dynastie Čching… od roku 1998 je zapsán do seznamu Světového dědictví UNESCO…
My jsme se prošli po břehu jezera a když jsme se nadopovali pomerančovou sušenkou, rozhodli jsme se vydrápat na vyhlídku… vydrápat píšu schválně, protože jsme neznali přesnou cestu a Janča podlehla pokušení následovat místní, kteří ale nejspíše také nevěděli kam jdou… a to jsme se dole smáli ceduli No climbing… nakonec jsme se vyšplhali nahoru celí zaprášení a špinaví… tento horolezecký výstup vyvrcholil přelézáním zábradlí a oddechnutím, že nemusíme stejnou cestou zpátky… navštívili jsme tedy místního Buddhu a po chvilce zamířili dolů a k východu… jelikož 1. května je i v Číně Svátek práce (následovaný dalšími dvěma dny volna), bylo v areálu Letního paláce neskutečně mnoho lidí…
Jaké překvapení nás pak čekalo na Velké čínské zdi (části Mutianyu), kde bylo poloprázdno… stejně jako loni jsme vyjeli lanovkou, prošli se po této části zdi, udělali nespočet fotografií (s holkami opět propadám selfiemanii) a po návratu dolů (holky zvolily jízdu na bobech, což jak samy poznamenaly, absolvovaly stylem Kokosy na sněhu), jsme se vydali docela dost dlouhou cestou zpět na letiště… pomůžu si citací z „konkurenčních“ Zápisků: „nutno říci, že místní doprava je very crazy, všechny cedule a nápisy jsou v čínských znacích, zásadně se nedodržuje směr jízdy, předjíždí se zprava, troubí se na všechno a na všechny a pruhy a čáry jsou na silnici jen pro parádu“… na letišti jsme se trochu déle zdrželi v jednom z nejchudších salónků, jaký jsem kdy navštívil a proto nám přišlo vhod, když nám místní „svážeč“ nabídl svezení letištním vozíkem až k odletové bráně… byli jsme jedni z posledních, ale vše se zvládlo, a tak letadlo s námi na palubě vzlétlo v 19:35 směr Bangkok… i tentokrát vše proběhlo v naprostém pořádku, i tentokrát byl servis na palubě velmi vstřícný a jídlo velmi chutné… navíc jsem za letu shlédl film Pařba v Bangkoku (holky to zvládly na letu do Pekingu), a tak jsme byli připraveni na vše…
V Bangkoku jsme přistáli před půlnocí… i tady se nám změnil čas, tentokrát o hodinu zpět… na letišti jsme absolvovali pasovou kontrolu, vyměnili peníze a vyšli před budovu, kde nám dalo facku 29 stupňů… rádi jsme proto nasedli do taxíku (místní metro přestává jezdit o půlnoci) a vydali do našeho bangkokského ubytování – Ratchadamnoen Residence, kde nás uvítal recepční v pyžamu…
Ještě do dvou v noci jsme si sdělovali dojmy z druhého dne cesty a pak už padli doslova za vlast…
V úterý nás čekalo probuzení do „krásných“ 37 stupňů… pravda, nebyla to hned ranní teplota, ale přes den jsme se k tomuto číslu dostali… pocitově však bylo ještě mnohem víc… naštěstí jsme se před naplánovanou túrou Bangkokem posilnili tradičním pad thai… a to hned na snídani…
Bangkok, jehož celé thajské jméno zní Krungthep Mahanakorn Boworn Rattanakosin Mahintharayuttha Mahadilokpop Noparatratchathani Burirom Udomratchaniveymahasathan Amornpiman Avatransathit Sakkathattiay-avisnukarmprasit (přeloženo do češtiny: Město andělů, velké město, věčné a nádherné sídlo hinduistického boha Indry, vznešené město, kde je uloženo devět skvostných drahokamů, královské město s mnoha velkolepými paláci a stavbami, věčné město, kde sídlí bohové a má svůj domov hinduistický bůh Krišna, město stvořené bohem Višnou), je nejlidnatějším městem v zemi… žije tu přes 14 miliónů obyvatel a ročně ho navštíví nespočet turistů…
Naší první zastávkou byl chrám Wat Suthat ukrývající velkou sochu Buddhy (těch je tu v Thajsku nepočítaně)… byl to jediný z chrámů, kde se holky nemusely halit a stačilo se jen zout… ale možná to bylo jen díky tomu, že jsme nevstoupili hlavním vchodem…
Poté následoval přesun k řece Menam a nalodění na místní lodní MHD, díky které jsme dojeli až k chrámu Wat Arun… to už se teplota nebezpečně zvedala a proto i Ivča byla nucena opustit svůj pitný režim úrovně dromedár a zvýšit příjem tekutin…
Po prohlídce jsme se vrátili opět na protější břeh řeky, kde nás čekal další chrám – Wat Pho s obrovským ležícím Buddhou (15 metrů vysoký, 46 metrů dlouhý – největší socha v Thajsku – zobrazuje jeho vstup do Nirvány)… před Buddhu se nesmí sedat s chodidly dopředu, byl by to výraz neúcty… proto jsme k němu strčili alespoň hlavy a zvěčnili se na další z mnoha selfie… kromě Buddhy se zdejší areál pyšní několika dalšími skvostnými budovami, které na nás působily doslova magicky… přestože bylo ukrutné vedro… to není nic pro mne, dost jsem trpěl, čehož si všimla i místní paní uklízečka a nabídla mi sprchu zahradní hadicí… přiznám se, že jsem to nečekal a s díky odmítl… bylo na čase se posunout o dům dál…
A ten dům nebyl ledajaký… prohlídku chrámů jsme završili v nejnavštěvovanější bangkokské památce – Velkém paláci… než jsme se do něj ale dostali, museli jsme absolvovat pasovou a bezpečnostní kontrolu a několikrát navštívit protilehlé pouliční obchody s oblečením… neustále nás totiž vraceli, protože jsme nesplňovali přísné požadavky na oblečení… nebyli jsme dostatečně zahalení… a to ani já… do areálu se totiž může jen, když má člověk zahalené i kotníky… zahalená ramena a minimálně krátký rukáv byly samozřejmostí… a tak mám krásné thajské kalhoty se slony…
Areál se nedá slovy popsat… ze zlata, barev a architektury nám přecházel zrak, doslova jsme oněměli… měli jsme také štěstí, že jsme byli jedni z posledních, kteří si koupili vstupenku (snad nejdražší ze všech v Thajsku) a nemačkali se v davu dalších návštěvníků… nevědomky jsme totiž k Velkému paláci přišli hodinku před zavřením… stálo to však za to…
Následně jsme se pak propocení, uřícení a spálení vydali za vidinou sprchy do hotelu… večer nás čekala pravá thajská večeře a večerní město… vzpomněli jsme si na Pařbu, kde pronesli – Snad nás Bangkok nepohltí…
A Bangkok nás opravdu pohltil :-)… večer jsme započali výbornou večeří u pouličního stánku na známé ulici Khaosan, kterou jsme poté zažívali při pravé thajské masáži nohou… bohužel na mě vyšel starý harcovník místního masérského salónu… ale i tak jsme dostatečně zrelaxovali… však jsme si to po těch úterních toulkách městem zasloužili… večer jsme pak zakončili v jednom z místních barů, kde jsme nasávali (doslova) místní atmosféru…
Dnes ráno mne nejdříve obě zdravotnice naší skupiny ošetřily puchýř (včerejších 14 kilometrů ve vietnamkách muselo zanechat stopu) a pak jsme už vyrazili na naplánovanou návštěvu bývalého hlavního města Thajska, Ayutthaya…
Ayutthaya, která kdysi patřila mezi významné metropole světa je od Bangkoku vzdálená 71 kilometrů, proto jsme pro přesun zvolili vlak… ten odjížděl z hlavního bangkokského nádraží Hua Lamphong, kam jsme se dopravili tuk-tukem… koupili jsme lístky a zjistili, že dokonce můžeme jet o spoj dřív, než jsme plánovali… nadšení však netrvalo dlouho… vlak totiž vyjížděl se 75 minutovým zpožděním a my celou tu dobu seděli uvnitř… a zkuste si sedět ve vlaku plném lidí, když venku je 36 stupňů a místo klimatizace alespoň malý poryv větru obstarávaly ještě menší ventilátory kdesi u stropu… prostě sauna jak se patří… však jsem za dobu čekání vypil celou 1,5 litrovou láhev vody… slabou útěchou mohla být jen skutečnost, že vlak číslo 71, kterým jsme původně chtěli jet, stál v době našeho odjezdu stále ještě na nástupišti…
Když jsme byli včera propocení, uřícení a spálení, tak dnes jsme se ještě k tomu ugrilovali… jelikož vlak stavěl na každé zastávce, tak mu samotná cesta trvala dvě hodiny… celou tu dobu vlakem procházeli vlakoví prodavači všech různých možných thajských pokrmů (svůj průchod vždy náležitě hlasitě oznamovali)… vůbec jsem jim to v tom vedru nezáviděl…
Když jsme dorazili do cíle, vypotáceli se z vlaku, nechali se převézt loďkou na druhou stranu místní řeky a započali prohlídku chrámů a paláců, které sice dříve zářily na míle daleko, ale dnes z nich jsou jen zříceniny… i když ty nejdůležitější jsou zrestaurované… tentokrát jsme zvolili trochu jiný způsob dopravy – jízdní kola… ještě jsem se nezmínil, že v Thajsku se jezdí vlevo a že ani tady čára není zeď… každopádně v 37 stupních a dusném počasí (blížila se bouřka, která nás ale naštěstí minula), byla kupodivu jízda na kole velmi osvěžující… byl to totiž jediný způsob, jak dostat vítr do vlasů…
Objeli jsme centrum města a zakotvili ve „sloním kempu“, kde bylo možno slony nakrmit, podrbat a vyvenčit… toho využily holky, které se po královské zahradě projely na hřbetu jednoho z nich…
Když nám na kole už opravdu došel dech, vyrazili jsme znovu vlakem zpět do Bangkoku… je s podivem, že spěšný vlak s názvem RAPID, zastavující na mnohem menším počtu zastávek, byl o půl hodiny pomalejší než ranní slimák… naštěstí nebyl tak plný a my získali místo u dokořán otevřeného okna a pod větrákem… do Bangkoku jsme dojeli až po sedmé večerní…
Po dalším náročném dni nás čekala zasloužená sprcha, večeře a noční Bangkok… ještě před tím, než jsme vyšli do ulic, jsme se museli poprat s problémem, který postihl Janču – když si chtěla vybrat večerní outfit, zjistila, že její kufr protestuje a nejde odemknout… byť jsme zkoušeli všemožné číselné kombinace, sílu i modlitby, nepovolil… ve fázi naprostého zoufalství jsme se obrátili s prosbou na našeho recepčního o kleště… ani jsem netušil, jak nekvalitní takové zabezpečení může být… stačilo, abych párkrát zakroutil a kufr byl otevřen… tato epizoda by se určitě nestala, kdyby si Janča dnes nesedla k Buddhovi chodily vpřed…
Vzhledem k naprosté vyčerpanosti a kručícím žaludkům jsme posléze co nejrychleji zamířili na Khaosan Road, kde jsme velmi dobře povečeřeli, kvalitně popili a kde nám byla naposled v Bangkoku nabídnuta návštěva ping-pong show…
Michal
za vydatného přispění Ivči a Janči
Den 5 – 8
Ahoj z Koh Samui,
druhého největšího thajského ostrova… jsme tu od čtvrtka, kdy jsme se rozloučili s hříšným Bangkokem… to jsme nasedli do taxíku a nechali se zavézt na stejné letiště, na které jsme přiletěli v pondělí a které se jmenuje Suvarnabhumi… po dobudování v roce 2006 přebralo pozici hlavního letiště po Don Muang, které teď slouží převážně nízkonákladovým aerolinkám (Bangkok má tedy dvě letiště)… my jsme si pro přelet na Koh Samui vybrali Bangkok Air, která má na lety na ostrov prakticky monopol (patří ji totiž místní letiště), a která byla v loňském roce oceněna jako nejlepší regionální letecká společnost Asie… možná také díky tomu, že dává svým zákazníkům automaticky k dispozici salónek s občerstvením… což bylo nečekané, ale příjemné překvapení…
Ještě se vrátím k cenám za dopravu v Bangkoku – taxíci jsou v pohodě, teda alespoň ti, kteří automaticky zapnou taxametr (cesta z/na 30 kilometrů vzdálené letiště nás stála 400 bahtů (280 Kč) a to byl v ceně i poplatek za využití dálnice a letiště)… tuk-tukáři taxametr nemají, a tak se musí cena dohodnout předem… s tím je trochu problém, protože obrat turistu je i v těchto končinách lákavé… když jsme jeli ve středu ráno na nádraží, stál nás tuk-tuk 100 bahtů, při cestě zpět začali nabízet odvoz na 300 bahtech… nakonec jsme skončili opět na stovce… v kontextu toho se cena za jízdenku do Ayutthaya zdá směšná (připomínám, že to bylo 71 kilometrů)… stála totiž 15, resp. 20 bahtů na osobu…
Ale teď už pojďme na Koh Samui, na jeden ze tří úžasných ostrovů v jižní části Thajského zálivu… ty další a zároveň sousední dva jsou Koh Pha-Ngan a Koh Tao… tato rodina ostrovů láká svým jemným pískem a průzračnou vodou každý rok nespočet turistů…
Letadlo vzlétlo o půl druhé odpoledne a samotný let trval jen hodinu… zvolením Bangkok Air jsme ušetřili spoustu času, protože další variantou byl let na pevninu do Surat Thani, odkud bychom museli ještě autobusem a trajektem… letiště na Koh Samui je otevřené, vše je jen pod altány, palmy a prostředí trochu připomínají Havaj… i teplota se nám zdála přijatelnější – klesla totiž na 31 stupňů… na letišti nás čekal odvoz, kterým jsme se dostali do našeho místního přechodného bydliště – Lamai Bay View Resortu, který nám doporučila Jančina kamarádka a my jsme za to moc rádi… bydlíme v bungalovu s terasou, ze které vidíme na záliv Lamai… na pláž to máme asi 25 kroků a kdyby se nám chtělo, můžeme se ochladit i v bazénu… vládne tu příjemný klid… překvapilo nás, že jsme tu téměř sami… na druhé straně tu jsme mimo úplně tu hlavní sezónu…
Ani jsme se nevybalili a už jsme byli ve vodě… a ta nás taky překvapila… byla to totiž první mořská voda, ve které jsem se zpotil… neumíme odhadnout kolik stupňů měla, ale ani v Brně v zimě se tak teplou nesprchujeme… je to díky tomu, že moře u hotelové pláže je velmi mělké… holky ani po ujíti stovek metrů nenarazily na hloubku…
Celý zbytek odpoledne jsme pak strávili na pláži… k úplnému štěstí nám už chybělo jen něco teplého do žaludku… rozhodli jsme se tedy prozkoumat okolí a čistě náhodou jsme objevili sympatickou restauraci, kde nás usadili doprostřed bazénu (molo bylo už celé rezervované)… jídlo bylo delikátní, stejně tak účet… z pouličních stánků na Khaosan Road jsme se totiž dostali do restaurace pětihvězdičkového hotelu… ale nic nás nezastaví, chceme vyzkoušet všechno…
První den na Koh Samui jsme zakončili koupáním pod hvězdami v bazénu našeho resortu s drinkem v ruce…
V noci na pátek se venku čerti ženili a vyčistil se vzduch… tedy alespoň do času naší snídaně… nebe pak zůstalo mírně zatažené, a tak jsme se vydali na průzkum pláže Lamai… je neskutečně dlouhá… po pěti kilometrech jsme přišli ke skalnímu útvaru Hin Ta & Hin Yai a jelikož jsme chtěli poznat i uličky letoviska, zašli jsme dál od pláže, kde jsme po pár dalších kilometrech narazili na Harry’s restaurant, rodinnou restauraci, kde nás mile překvapili jak kvalitou, tak i velikostí porcí…
Po obědě jsme pokračovali v bloumání po ulicích, přičemž holky objevily místní zubní ordinaci… a protože obě jsou činné v oboru dentální hygieny (prý si dokonce vzaly nástroje s sebou a chtějí se mi podívat na zoubek), tak tam chtěly hodit očko… na recepci se šly slušně zeptat, jestli si mohou místní praxi prohlédnout, ale nepochodily… prý na recepci nerozuměli… asi dostali strach, že jdou na kontrolu… nevadí.. prý to zkusí znovu a jinde… nic nás nezastaví…
Večerní drinky jsme doplnili karetní hrou „šestá bere“, při které jsem údajně souhlasil s tím, že ten, kdo prohraje, donese ostatním snídani do postele… a kdo asi prohrál… samozřejmě, že já…
V sobotu ráno jsem tedy splnil sázku a donesl holkám snídani do postele… pak jsme se rozhodovali, jestli si půjčíme motorky nebo auto… dilema za nás rozhodli na recepci – motorky byly všechny rozpůjčované, tak nám nabídli auto… které ale nejdříve hodinu ručně umývali… tak vyleštěné auto jsem ještě nepřebíral… byla to Honda City a naštěstí měla automat… v Thajsku se totiž, jak jsem psal, jezdí vlevo… naštěstí mám průpravu z letošního Tobaga…
Koh Samui se dá objet po okružní silnici, která měří asi 100 kilometrů… my se vydali na jih, kde jsme měli v plánu navštívit vodopády Namuang… bylo opět velké vedro a dusno… k většímu vodopádu, který měří 80 metrů, se musí dojít pěšky, navíc se dá vylézt i k jeho vrcholu, po krkolomné cestě plné překážek… však také dole žádají návštěvníky, aby na vodopád nelezli a připojují číslo na místní nemocnici… ale jelikož tato naše cesta je vedená pod heslem nic nás nezastaví, šli jsme nahoru… asi v polovině výstupu jsem naznal, že to místo bude dobré pro vypuštění dronu… holky šly dál a nahoře se vítězoslavně osvěžily ve studenější vodě… dron nakonec v té divočině nechytl signál GPS a tedy nevzlétl…
Po třech hodinách strávených u vodopádu jsme se vydali dál na průzkum ostrova… zastavili se ve vesničce Nathon, kde jsme se opět velmi dobře najedli… stejně jako mnoho dalších návštěvníků, i my jsme přijeli do Thajska také za lokální kuchyní… nadšení místních pro jídlo a k tomu množství fantastických surovin vytvořilo jednu z nejlepších kuchyní na světě… navíc jsem rád, že jsme v jižním Thajsku, kde se jídla připravují pálivější… ke stolování přidám ještě zajímavost, že se tu moc nepoužívá nůž, jídlo se jí vidličkou a lžící, přičemž vidlička slouží k nabírání jídla na lžíci, která se pak vkládá do úst…
A když už jsme u úst, tak prozradím, že holky šly opět zkusit štěstí prohlédnout si nějakou tu dentální kliniku, ale v Nathonu ji před nimi raději hned zavřeli…
Nasedli jsme tedy opět do auta a přejeli na sever ostrova, kde jsme krátce navštívili pláž Bang Por… utvrdili jsme se, že Lamai je lepší, a pokračovali dál… provoz začal dost houstnout, bylo poznat, že se blížíme k centru všeho dění na ostrově, do části Chewang… trochu později než plánovaně (za zdržení jsem mohl já, respektive kombinace tepla, únavy a možná i jídla), jsme nakoukli k soše nazvané Big Buddha a pak už skrz centrum Chawengu zamířili směr Lamai… kolem osmé večerní jsme po 81 kilometrech strávených na levé straně silnice dojeli do našeho resortu…
Dnešek jsme měli vyhrazen pro odpočinek… v poklidu jsme se nasnídali (u stolu nás obsluhovala Ivča, která prohrála včerejší partičku) a pak se vyplácli na pláž… tu jsme pak vyměnili za bar a ten zase za bazén… holky pak odpoledne vyrazily do městečka na nákup suvenýrů, přičemž se jim konečně (do třetice všeho dobrého) povedlo dostat k prohlídce místní dentální kliniky…
Využiji volnějšího dne a přidám ještě pár slov o samotném Thajsku, konstituční monarchii, v jejímž čele stojí král Maha Vatciralongkon… ještě však nebyl korunován, protože loni v říjnu zemřel jeho otec, nejdéle vládnoucí panovník na světě (na trůn nastoupil v roce 1946), Pchumipchon Adundet, a celé Thajsko rok truchlí… tento král byl u Thajců velmi oblíben, všude, ale opravdu všude, kudy jsme cestovali je vystavena jeho podobizna a u ní spousta kytek… dokonce i když se člověk přihlásí na internetu na stránku jakékoliv thajské organizace, uvidí odkaz, že se na krále vzpomíná…
Ekonomicky na tom Thajsko není vůbec špatně – patří k nejsilnějším v regionu a pro okolní země působí jako ekonomická opora… hospodářství je založeno převážně na exportu (zejména rýže) a turistice (včetně sexuální)… k úspěchům země patří boj s chudobou, podíl lidí žijících v extrémní chudobě je pouze zlomek procenta, nezaměstnanost je velmi nízká, což je dáno velkým počtem lidí mající svou vlastní živnost…
Symbolem Thajska je slon… možná proto, že tvar země připomíná hlavu slona i s jeho chobotem… podnebí je tu tropické, s vysokými teplotami, vlhkostí a pod vlivem monzunů… hádejte, které měsíce přináší nejvyšší teploty? jasně, že duben a květen… údaj o průměrných teplotách 36 stupňů mohu jen potvrdit… jen pro upřesnění – nacházíme se nad rovníkem, tedy stále na severní polokouli, takže tu roční období mají stejně jako my, jen je rozdělují na období dešťů a sucha… v červnu začíná jihozápadní monzun, který zahajuje deštnou sezónu trvající tak do října… zimní severovýchodní monzun naopak přináší suché počasí…
Večer jsme šli na večeři jen nedaleko, a když jsme se pak vrátili do našeho bungalovu, který mimochodem každý den uklízí tak důkladně, že Ivča i Janča už obě chtěly projít skleněnými dveřmi na terasu (místo toho na skle zůstal jejich obtisk), holky mi připravily představení – potíraly se jogurtem… prý to vytahuje teplotu z těla… jinými slovy – sluneční paprsky dnes byly silnější než obvykle a náš pokoj se proto stal domovem rudého kmene…
Michal
s výrazným přispěním Ivči a Janči
Den 9 – 11
Ahoj z Kuala Lumpur,
jsme v hlavním městě Malajsie… přiletěli jsme sem včera přímým letem z Koh Samui…
Na ostrově jsme v pondělí měli další volnější den… holky se po nedělní dávce slunce zdráhaly vystavit jeho paprskům, a tak došlo k paradoxu, že já jsem po snídani ležel na pláži (sice ve stínu) a holky byly v našem bungalovu se zapnutou klimatizací… svět se zbláznil… naštěstí jen na chvilku, protože jsme se po několika minutách sešli u bazénu a společně jsme se v něm ochladili… ještě musím zmínit, že servírování pondělní snídaně měla na starosti Janča… konečně v kartách došlo i na ni…
Odpoledne jsme nasnímali pozdrav našim čtenářům (přiložen) a pak se vydali do centra Lamaie na další vynikající jídlo v Harry’s restaurantu… nic honosného si pod tím nepředstavujte, je to obyčejný rohový stánek s plastovými stoly a stoličkami, kde vaří rodina paní Harry… ještě teď na ni vzpomínáme… dokonce jsme našli její profil na Facebooku (pochybujeme ale, že vůbec ví, že ho má) a holky jí napsaly recenzi…
Nákupem dalších suvenýrů jsme zakončili náš pobyt v centru Lamaie a přesunuli se do našeho resortu, kde nás čekala poslední noc na Koh Samui…
Ani v úterý ráno jsem se od holek nedočkal slibovaného pozdravu slunci… ještě když jsme byli ve fázi plánování, tak vyhrožovaly, že budeme každé ráno cvičit jógu, ale ani jednou jsme se k tomu nedostali… a to jsem si koupil speciální kalhoty… škoda, mohl na nás být pěkný pohled…
Každopádně včerejšek byl naším posledním dnem v Thajsku a jelikož jsme si prodloužili check-out z hotelu, mohli jsme si ještě užít posledních chvil v moři a na pláži… a na to nezapomenu… zatímco jsem na lehátku nabíral sílu na další cestování, dostal jsem se pod palbu argumentů proč se mám po návratu z cesty objednat k tomu či onomu zubaři… prý mi to změní život… nebylo úniku… byl jsem v pasti…
Hotel pana Nongluka jsme nakonec opustili o půl čtvrté… v 17:50 nám letělo letadlo Bangkok Air do Kuala Lumpur… opět musíme ocenit služby této aerolinky, neboť dává občerstvení jak na palubě, tak před odletem na letišti…
Po asi 75 minutovém letu jsme přistáli na jednom ze dvou letišť v Kuala Lumpur… přesněji řečeno na KLIA, kde před několika týdny zavraždili nevlastního bratra severokorejského vůdce Kim Čong-una… nás nikdo neohrozil, a tak jsme nasedli na KLIA ekspres a nechali se zavézt až na KL Sentral, hlavní nádraží v Kuala Lumpur…
Náš hotel, s názvem Metro Hotel @ KL Sentral, je nedaleko stanice, ale bohužel nás po výstupu z vlaku nasměrovali na trochu větší zacházku, což v tom vedru a vlhkosti po předchozím dešti bylo žůžo… ale co čekat ve městě, kde panuje klima tropického deštného pralesa… na všem špatném je vždy něco dobré – alespoň jsme se více rozkoukali po části, která si říká Little India (Malá Indie)… chvílemi jsme si říkali, jestli jsme opravdu v Malajsii… navíc to bylo i úplně jiné než na letišti, kde se pohybovala velká spousta muslimských žen (odpovídajíc zahalených) a letně oděná Janča s Ivčou vzbuzovaly pozornost…
Ona ústava Malajsie, která je jediným federativním státem v Asii (sestávající ze 13 státu (monarchií i republik) a 3 teritorií pod správou federace), sice prohlašuje zemi sekulárním státem (zaručuje svým občanům svobodu vyznání), ale dominantní islám vyzdvihuje jako „náboženství federace“… jednotlivá náboženství se mezi sebou tolerují, nicméně vystoupení z islámu je trestné…
Ještě jsem nenapsal, že po příletu se nám opět posunul čas… o jednu hodinu vpřed… i tak jsme po ubytování ještě vyšli do ulic a pochutnali si na indickém chicken tikka masala…
Dnes jsme posnídali na střeše našeho hotelu nejspíše první malajské jídlo… posléze jsme se ranním příměstským vlakem dostali k Batu Caves, což jsou obrovské jeskyně… mezi hinduisty je to čtvrté nejdůležitější malajské poutní místo, které ročně navštíví milióny lidí… návštěvníky nejdříve vítá 42 metrů vysoká socha boha války a vítězství Murugara, která je pokryta 300 litry zlata… první na koho jsme však narazili my, byly přidrzlé všudypřítomné opice…
Do vápencové jeskyně vede 275 schodů a uvnitř se člověk ocitne jako v pravé Indii… vše další nechám na představivosti čtenáře…
Zpáteční cesta vlakem, který byl i na můj vkus příliš vychlazený (a to je dost co říct), trvala necelou půlhodinku… vůbec doprava ve městě je na asijské poměry velmi moderní, čistá a přesná… místo jízdenek se na různé linky metra či nadzemní dráhy prodávají žetony… některé linky autobusu tu dokonce jezdí zdarma… pravidla jsou však velmi přísná, mimo jiné se v prostředcích nesmí ani líbat… a některé vagóny jsou jen pro ženy…
Naší další zastávkou byla ulice Jalan Alor, která je rájem chutí a vůní… připomínala mi Khaosan Road v Bangkoku, však v nabídce bylo vedle vietnamského, kambodžského či čínského jídla i to thajské… my však dali přednost místní kuchyni… a nelitovali jsme…
Z ulice plné jídla jsme se pěšky vydali do centra Kuala Lumpur, což v překladu znamená blátivá zátoka… město má asi 1,6 miliónů obyvatel (Malajsie má asi 31 miliónů) a je relativně mladé… jeho historie začíná v roce 1850, kdy tehdejší malajský vůdce najal čínské dělníky pro založení cínových dolů… dnes je to nejrychleji se rozvíjející region Malajsie… všude jsou vidět vysoké budovy hotelů a kanceláří… dominantou města a vlastně i symbolem celé země jsou věže Petronas… dva mrakodrapy, spojené ve 170 metrech lávkou, pyšnící se celých šest let titulem nejvyšší budovy světa (než postavili Taipei 101)… my jsme tam měli rezervovanou prohlídku s vyhlídkou… dostali jsme se nejdříve na onu lávku a následně až do 86. patra (z 88), což bylo ve výšce 370 metrů nad úrovní země… byl to skvělý zážitek, který předčil moje očekávání… přece jen bylo dnes pod mrakem (jednu chvíli i vydatně pršelo), ale protože jsme ve věži byli v ten pravý čas (pro fotografa zejména), bylo to skvělé zakončení naší krátké návštěvy Kuala Lumpur…
Zítra nás čeká brzké vstávání a přesun do Singapuru…
Michal
za vydatného přispění Ivči a Janči
PS: dnes jsme poprvé na naší cestě potkali Čechy… dokonce z Brna… jinak jsme doposud slyšeli jen slovenštinu… a když jsem u jazyků, tak přidám výhodu Malajsie – jedním z úředních jazyků je angličtina…
Den 12 – 15
Ahoj ze Singapuru,
tak to je všechno, co jsem stačil v tomto městském státě napsat… zápisky dopisuji až v letadle na zpáteční cestě…
Ve čtvrtek jsme opustili Kuala Lumpur – letadlo společnosti Malindo Air mělo sice menší zpoždění, ale nakonec jsme se zhruba v 10:50 odlepili od země a po necelé hodince přistáli na jednom z nejlépe hodnocených světových letišť – Chinga v Singapuru… letiště je důležitou leteckou křižovatkou a nabízí cestujícím spoustu zábavy… třeba my jsme se cestou k imigračnímu nejdříve zastavili v motýlí zahradě…
Už při vyplňování příjezdové karty jsme byli poučeni, že za pašování drog je tu trest smrti… jak je to se žvýkačkami, které jsme měli v batohu, nevíme, ale každopádně Singapur je jejich zákazem pověstný… a aby se nikdo nepokusil vyplivnout žvýkačku, raději se tu ani neprodávají… ve městě platí spousta dalších zákazů, které se tu striktně dodržují (české švejkování tu neznají), takže když se člověk zapomene a vezme si do metra kelímek s pitím, raději jej schová pod oblečení, aby nepohoršoval…
A když už jsem v tom metru, tak to tu provozuje společnost se zkratkou SMRT… její služby jsme vyzkoušeli cestou z letiště… je zvláštní, že hned po dvou zastávkách se musí přesedat, ale mají to tu dobře připravené, takže se jen přeběhne nástupiště a pokračuje druhým vlakem do centra… nás tam čekal další přestup, abychom nakonec vystoupili na zastávce Bayfront…
Když se mne holky ráno kvůli štítku na kufru ptaly, jak se jmenuje náš hotel v Singapuru, musel jsem kápnout božskou a prozradit, že Marina Bay… když pak viděly letáček s Marina Bay Sands, tvrdil jsem, že to je jen shoda jmen… ale nebyla… jako překvapení jsem si totiž připravil ubytování ve známém pětihvězdičkovém hotelu s „nekonečným“ bazénem na střeše…
Jedná se o nejdražší stavbu světa (stála 136 miliard korun), která byla otevřena roku 2010… v areálu je hotel s 2561 pokoji, kasino (mimochodem nejziskovější na světě), konferenční a výstavní sály, kulturní a vědecké muzeum, dva divadelní sály, nespočet restaurací, barů, ale také nákupní středisko s těmi nejdražšími značkami, kde se vedle nákupu dá projet i na gondole jako v Benátkách nebo zabruslit si na umělém kluzišti…
Po ubytování v 21. patře (měli jsme pokoj s výhledem na město… a taky budovu HSBC) jsme se hned vydali na obhlídku… samozřejmě, že naše první kroky směřovaly do 57. patra, kde se nachází bazén, zahrada a vyhlídková plošina… bylo to dechberoucí… už jsme se viděli, jak v županu jedeme výtahem a ponoříme se do vody… nejdříve jsme se však vydali na jídlo… museli jsme vzít zavděk mapkou, která nás navigovala obrovským komplexem… namířili jsme si to do části s názvem Rasapura masters, kde člověk může ochutnat snad celou Asii… tak rozmanitou nabídku na jednom místě jsme nečekali… při této příležitosti musím holky pochválit, protože celou cestu vyhledávaly jen asijskou kuchyni… nenechaly se zlákat úskokem k nabízené pizze či něčemu známému evropskému…
Odpoledne jsme pak strávili u bazénu… ze střechy jsme pozorovali skyline finančního centra Singapuru, na druhé straně lodě čekající na povolení vplout do přístavu (druhého největšího nákladního na světě) a na známou zahradu s barevnými „stromy“… tam jsme se také šli večer projít… bylo stále teplo… však to je další, čím je Singapur známý… je tu vedro a vlhko… 18,5 stupně je nejnižší teplota, která tu kdy byla naměřena… navíc monzuny přinášejí velké množství srážek… takové podnebí je vhodné pro pěstování rostliny durian, která se kvůli zápachu nesmí vnášet do metra…
Singapur je placka (nejvyšší kopec má 163 metrů), leží na ostrově, který je od malajského poloostrova oddělen úzkým Johorským průlivem… je neustále rozšiřován tím, že je okolní moře zasypáváno pískem… na dohled je indonéský ostrov Batam, kde mimochodem loni bylo zatčeno několik lidí, kteří plánovali vystřelit raketu na náš hotel… žije tu skoro 5 miliónů obyvatel, úředními jazyky jsou angličtina, čínština, malajština a tamilština… název Singapur v překladu znamená Lví město… toho tu však prý viděl jen jednou nějaký princ…
Singapur založil v roce 1819 Sir Thomas Stamford Raffles z Britské východoindické společnosti… v roce 1867 se stal britskou korunní kolonií jako součást Průlivových osad… v roce 1963 byl přijat do Malajské federace, ale v roce 1965 se osamostatnil a zůstal dodnes nezávislou republikou…
V pátek ráno bylo venku pošmourno… takže ani nevadilo, když jsme si trochu déle poleželi v pohodlných postelích… pak nám to už nedalo, a přestože venku stále pršelo, vydali jsme se nakouknout do místního Chinatownu… holky propadly nákupní horečce a já zatím vychutnával pivo značky Tiger… po celou dobu naší cesty musím oželet čepované pivo, ale pokud se mi do ruky dostane velká láhev, má objem 620 nebo dokonce 640 ml… a všechny místní piva chutnala dobře…
Dokonce i v Chinatownu (a to je dost co říct) bylo uklizeno a na zemi nebyly žádné odpadky… po nákupu 138 hůlek na jídlo a půl kila tygří masti jsme navštívili Chrám Buddhova zubu…
Odpoledne jsme si udělali obchůzku kolem Marina Bay, mrkli na další symbol města – „blinkajícího“ lva a pak už zapluli do vychlazených prostor nákupního střediska na další dobré jídlo… večer jsme si dali ve vířivce rozlučkový drink a začali se balit na zpáteční cestu…
Ze Singapuru jsme toho neviděli příliš, ale nadchl mě… často se říká, že je unikátní, dynamický a plný kontrastů… a tomu musím dát za pravdu… rád bych se sem někdy vrátil…
Ale teď už nás čeká cesta domů… v sobotu jsme vstávali v pět ráno, abychom se zavčas dostali na letiště a odtud pak s Air China do Pekingu… letadlo nám letělo v 9:30… let trval nějakých sedm hodin a až na podivné manévry před přistáním proběhl v pohodě…
Na pekingském letišti nás opět čekala dlouhá fronta na imigrační přepážce… tentokrát byl úředník naštěstí rychlejší než minule, takže za hodinku jsme už stáli na nástupišti Airport Expressu, kterým jsme se přesunuli do centra Pekingu… měli jsme totiž několik hodin mezi lety, a tak jsem holkám chtěl ukázat Náměstí Nebeského klidu a ulici Wangfujing… na samotné náměstí jsme se ale nedostali, protože bylo ohraničené a projížděly jím kolony aut… všude byly pověšené vlajky čínské a dalších zemí… nevíme, co se dělo, ale třeba to mělo souvislost s tím, proč sem v tuto dobu přiletěl i náš prezident Zeman…
V Pekingu vládlo nádherné počasí, modrá obloha, teplo, po vlhkosti ani památky… konečně, ty předchozí dny byly skličující… na Wangfujing je to z náměstí kousek, prošli jsme si onu uličku s produkty místní kuchyně a já se pak těšil na čepované pivo ve stánku, který jsem navštívil při každé mé návštěvě Pekingu… a on už tam nebyl… můj stánek… můůůůj stánek…
Letadlo do Vídně nám letělo v neděli v 1:50… servis Air China byl opět dokonalý a jelikož jsme většinu letu prospali, uteklo nám těch 10 hodin ve vzduchu velmi rychle… teď už jsme na vídeňském letišti, pomatení z šestihodinového časového posunu čekáme na autobus Regiojet do Bratislavy (snad se mi nestane stejná chyba jako při návratu z Lucemburku) a pak už hurá do Brna… nějak rychle nám to uběhlo… ale bylo to super… teď už jen utřídit zážitky, zpracovat fotky, video a zase začít plánovat nějakou další cestu…
Tak zase někdy příště…
Michal
