Den první až pátý
Ahoj z Filipín,
někdy začátkem loňského října jsem se dozvěděl, že Air China nabízí letenku do tohoto koutu jihovýchodní Asie doslova za pár korun… podmínkou byl sice odlet z Barcelony, ale ani to nás neodradilo a ještě ten den večer jsem měl koupené tři letenky… pro mě, Verču a Adél…
Od té doby jsem byl pomalu každý den ponořen do příprav tohoto výletu… jedeme na vlastní pěst, a protože jsme si k Barceloně, díky delšímu času na přestup, přidali i krátkou prohlídku Pekingu, tak to tentokrát bylo trochu složitější na přípravu…
Na tuto poněkud krkolomnou cestu jsme vyrazili v sobotu dopoledne… a aby to bylo ještě více dobrodružnější, tak jsme do Vídně, odkud jsme letěli do Barcelony, jeli přes Bratislavu… zjistil jsem totiž, že když si člověk koupí lístek Bratislava – Vídeň u Slovak Lines, tak může v Bratislavě parkovat zdarma… třebaže lístek na autobus stojí v akci jen 1 EUR…
Na vídeňském letišti jsem holky pozval do letištního salónku, kde jsme se pořádně najedli a napili – nicméně alkoholu se nedotkl nikdo z nás… nejspíš proto, že jsme každý ještě vstřebával následky páteční předodletové přípravy…
Letěli jsme Vuelingem a vše, tedy až na docela silné turbulence v závěrečné části letu, proběhlo k naprosté spokojenosti…
V Barceloně jsme přistáli okolo půl šesté večer, sedli na Aerobus a dojeli do hotelu, který jsme měli přímo na La Ramblas… kde jinde… na této nejrušnější barcelonské ulici jsem nocoval už potřetí… ale holky tu ještě nebyly, tak poznávání katalánské metropole mělo být zážitkem především pro ně… to jsem si alespoň myslel na začátku… nakonec jsme si to totiž užil i já…
V sobotu večer nám tu pršelo (poprvé po celých čtyřech měsících sucha), tak jsme poznávání místního prostředí započali návštěvou nedalekého Hard Rock Cafe… Verča předloni v Pittsburghu v takovém podniku pracovala, takže stále využívá znalostí, ale také výřečnosti a hereckého umu (nehnula ani brvou, a to ji „zkoušeli“ čtyřikrát), aby se dostala k 50% slevě na útratě… vyšlo to, a tak jsme seděli u přednostně přiděleného stolu, za zády měli kytaru Richieho Sambory ze skupiny Bon Jovi a před sebou obrovské porce hamburgerů… takže abych to aspoň trochu převedl na španělskou notu, dal jsem si místní pivo…
Později jsme se potkali s kolegy holek z Red Bullu (Dan a Bára), kteří byli shodou okolností také v Barceloně a ti nás vzali do grunge a skate baru Nevermind, kde je docela častým rituálem po dopití piva láhev rozbít o zem… i obrazovky televizí tu byly za drátěnou ochranou…
Neděli jsme měli celou na prohlídku Barcelony… udělalo se krásné jarní počasí, tak jsem holkám naordinoval „můj“ okruh – Gaudího domy, park a katedrálu, olympijský stadión, výstaviště s fontánou, přístav a uličky staré čtvrti… v neděli jsme už měli i španělské jídlo… a to i večer, kdy jsme na doporučení Verčiné kamarádky navštívili jeden z místních tapas barů… Magda nás později i vyhledala a já jsem okamžitě změnil názor, že není pěkných Portugalek… i proto jsem pak s radostí svolil k návštěvě La lime baru, kde jsme dali další skvělá mojita… bylo to prostě super…
V pondělí ráno jsme se sbalili a přesunuli na letiště El Prat… letadlo Air China vzlétlo v 11:25 a za nějaké dvě hodinky přistálo ve Vídni… s tím jsme počítali, protože technická přestávka na dočerpání paliva byla dopředu avizovaná… s čím jsme však nepočítali, bylo to, že jsme i na tomto krátkém letu dostali teplé jídlo… to se v této době neustálých úspor už skoro nevidí… Air China dostala plusové body… naše cesta pak pokračovala v 15:15, kdy jsme vzlétli směr Peking… let trval necelých devět hodin a až na počáteční docela silné turbulence proběhl úplně bez problémů…
Přistáli jsme v úterý ráno v 6:45 místního času (v ČR bylo ještě pondělí, překonali jsme sedmihodinový časový rozdíl)… po obdržení povolení k 72 hodinám pobytu na území Pekingu bez víza (člověk musí mít koupený navazující let) jsme se v příletové hale potkali s Hardym… naším řidičem a dá se říci i průvodcem Pekingem… domluvil jsem ho ještě z domova, tak jsem měl radost, že na nás na letišti opravdu čekal… po krátkém uvítání a ujištění, že angličtina není jeho silnou stránkou (později se svěřil, že tento jazyk nemá rád) jsme nasedli do auta a vydali se na prohlídku Pekingu… hned po pár kilometrech bylo znát, že město má přes 13 miliónů obyvatel… dohnala nás totiž zácpa při ranní špičce… každopádně na Náměstí Nebeského klidu a vedle sousedícího Zakázaného města jsme dojeli jen s drobným zpožděním… následovala bezpečnostní prohlídka – tu musel podstoupit každý, kdo chtěl na Náměstí… Hardy říkal, že v úterý v Pekingu zasedala čínská vláda, tomu také odpovídal počet bezpečnostních složek, přičemž někteří jejich členové ještě usilovně cídili zábradlí…
Po prohlídce Zakázaného města nás Hardy odvezl na Velkou čínskou zeď… cesta trvala skoro dvě hodiny, tak jsme po příjezdu nejdříve skočili na jídlo… Hardy nám chtěl domluvil slevu, ale nebylo mu rozumět, tak jsme si raději vybrali jiné jídlo… na Zdi jsme strávili asi 1,5 hodiny a bylo to super… ještě jsem nezmínil, že nás opět potěšilo počasí – měli jsme slunečno, sice chladno, ale v úterý nebyl žádný silný smog, jinak tak typický pro Peking…
Večer v 20:00 jsme pak odletěli na Filipíny… opět s Air China a opět úplně v pohodě… měl jsem z nich větší strach, ale dali si záležet… a kolik jídla nám naservírovali… no prostě vše proběhlo k naší spokojenosti… tedy až na letištní salónek, který nám dali k dispozici jako tranzitním cestujícím… chudší nabídku jsem jinde neviděl, ale to je maličkost…
Na Filipínách jsme přistáli dnes, tedy ve středu, 40 minut po půlnoci… a jelikož v Manile se nachází údajně nejhorší letiště na světě, byl jsem zvědav jak to pocítíme… měli jsme totiž naplánován ranní přelet na Bohol, což však obnášelo změnu terminálu a to tu kvůli velké vzdálenosti mezi nimi není vůbec snadné… první překážkou jsou taxikáři, kteří byli určitě na zaučení v Praze… ceny měli horentní… proto jsme je nevyužili a raději čekali na místní autobus, který jezdí mezi terminály… ale ani s ním to není jednoduché… měl přijet v 3:30, nepřijel… měl přijet v 4:00, nepřijel… dorazil až v 4:30… naštěstí jsme měli hodně času a autobus byl zdarma… dostali jsme se tak na terminál 4, kde jsme po odbavení poznali další docela běžnou součást Filipín – nespolehlivou leteckou dopravu… náš odlet byl o 3 hodiny opožděn…
Každopádně něco po půl dvanácté jsme nakonec přistáli na ostrově Bohol, ve městě Tagbilaran… ten teplotní šok byl ohromný… tentokrát jsme služeb místní taxislužby využili a přesunuli se na další ostrov, Panglao, na jednu z nejhezčích pláží Filipín – Alona Beach – zde budeme nocovat celé tři noci… hotel máme přímo na pláži, takže netrvalo dlouho a už jsme byli ponoření ve vodě… a položení na masážních lůžkách… holky si nechaly namasírovat záda a já si dopřál masáž nohou, tak jsem zvědav, jestli silné ruce bezzubé Filipínky napraví mou patu víc než laserové terapie českého zdravotnictví…
Zbytek dnešního dne byl ve znamení nicnedělání… však jsme si ho po té cestě zasloužili – z dosavadních čtyř nocí jsme jednu strávili v letadle a jednu na letišti… takže únava je dost znát… a hlavně – je tu pěkné vedro…
Michal
Den šestý a sedmý
Zdravím z Panglaa,
jednoho ze 7 107 ostrovů, ze kterých se skládá Republika Filipíny… ostrovy a ostrůvky, z nichž jen dvě pětiny mají své jméno, leží na území 1 850 kilometrů dlouhém a 1 100 širokém… stomiliónové Filipíny mají své jméno po Filipovi II. který vládl Španělsku v 16. století, v době, kdy Španělé začali s kolonizací souostroví… ale o historii někdy příště…
Ve čtvrtek jsme měli v plánu prozkoumat stále zelený ostrov Bohol… z Panglaa se na něj dostanete suchou nohou po jednom ze dvou mostů… na Boholu žije 1,2 miliónů obyvatel a většina z nich pěstuje rýži… oni sami svůj ostrov nazývají „Republic of Bohol“ s odkazem na krátkou nezávislost na přelomu 19. století… naše cesta začala hned ráno, kdy jsme s autem a soukromým řidičem vyrazili za snad nejmenšími opičkami na světě… říká se jim Tarsier (česky Nártoun filipínský)… skáčou až tři metry do dálky, žijí především v noci a kromě toho, že mají neskutečně vykulené oči, umí otáčet hlavu o 180 stupňů… jsou bohužel velmi ohroženým druhem a Filipíny jsou jediným místem, kde je možné je potkat… my jsme viděli tři…
Na Bohol se ale hlavně jezdí kvůli Čokoládovým kopcům… to je soustava zalesněných kopců, táhnoucích se až daleko k obzoru… celkem jich je 1 268 a člověku se ani nechce věřit, že je vytvořila jen příroda sama (vědci tvrdí, že jsou výsledkem zdvihu starého korálového podloží a následné eroze a zvětrávání)… podle místních jsou to slzy obra, kterému umřela milá… mně však připomínají rumové pralinky… jsou 30 – 120 metrů vysoké a v období sucha získávají čokoládovou barvu…
Měli jsme to štěstí, že jsme se mezi nimi mohli projet na čtyřkolkách… něco málo přes hodinu jsme spokojeně brázdili prašnou cestou vedoucí z místa zvaného Buenos Aires (opravdu jsme na Filipínách) ke Třem sestrám a pak i dále… po této atraktivní vložce jsme popojeli jen kousek dál na vyhlídku… a z ní jsme pak měli možnost spatřit celou tu krajinu posetou kopečky jako na dlani… bylo neskutečné vedro, ale ani to nám nevadilo, moc se nám tam líbilo… a my jsme se zase líbili školou povinné mládeži, která se s námi chtěla fotografovat…
Cestou zpět jsme se stavili i na adrenalinové atrakci zvané zip line – to jste prostě a jednoduše zavěšeni vleže na laně a docela velkou rychlostí se řítíte v pěkné výšce nad údolím řeky Loboc z jedné strany na druhou a pak zase zpět… skvělý adrenalinový zážitek…
Čtvrteční výlet jsme zakončili kolem půl páté… naše první kroky pak vedly hned k moři… chtěli jsme využít posledních slunečních paprsků… ještě jsem nepsal, že slunce tu docela pravidelně zapadá už v šest večer (svítá také pravidelně v šest)… večer jsme pak zašli na vynikají rybičky, pivo a rum… ten jsme měli dvanáctiletý a panák stál v přepočtu 50,- Kč…
Na dnešní den jsme si naplánovali lodní výlet k ostrovům Balicasag a Virgin… v osm ráno na nás už čekala bárka, kterou jsme za neskutečného hluku jejího motoru po třičtvrtěhodině plavby dopluli k prvnímu jmenovanému ostrovu… je to jedno z prvních míst pro potápění na Filipínách, je vzdálen asi 6 km od Panglaa a je obklopen bezvadně zachovalým útesem… možnosti šnorchlování využila jen Verča… my dva jsme zaujali polohu ležmo na pláži, Adél na slunci, já ve stínu…
Na Virgin Island je to dalších asi 20 minut plavby, ale žádný velký ostrov nečekejte… je to malá písečná plocha, která vystupuje z moře… nic na ní není, tedy kromě dvou chatrných stánků, kde domorodci prodávají drobné občerstvení připluvším turistům… kolem ostrova je (stejně jako zatím všude, kde jsme byli) průzračně čistá voda… tady navíc tak mělká, že člověk může jít několik desítek metrů a stále má vodu jen po kotníky…
Pak už jsme se přesunuli zpět k našemu hotelu, zašli na pozdní oběd do korejské restaurace na filipínské speciality a odpoledne trávili na naší pláži Alona… je to hodně turistické místo, ale náš hotel je až na jejím konci, takže si užíváme klidu… no a večer pak vždy zajdeme do centra dění… stejně jako dnes…
Tak teď už jen sbalit kufry, zítra letíme na ostrov Palawan… ten je teď prý nejkrásnějším z Filipín…
Michal
Den osmý a devátý
Ahoj z El Nida,
právě jsme v top 1 destinaci Filipín… přijeli jsme sem až dnes večer, takže pořádně prozkoumávat ji začneme teprve zítra… teď se vraťme k víkendu…
V sobotu brzo ráno jsme opustili náš Alona Tropical Beach Resort a vydali se směr Palawan… ten je od Panglaa vzdálen asi 600 km vzdušnou čarou a abychom nemuseli letět přes Manilu, zjistil jsem při plánování výletu, že ze sousedního ostrova Cebu létá jeden přímý let do Puerto Princesa, hlavního města nejkrásnějšího ostrova světa (vyhrál v letech 2013 – 2015)…
Takže jsme se nejdříve přesunuli do přístavu v Tagbilaranu, nalodili se a přepluli na Cebu, do stejnojmenného města… cesta lodí společnosti Oceanjet byla v pohodě, trvala dvě hodiny a jelikož moře nebylo moc rozbouřené, tak jsme se ani moc nehoupali… Cebu je páté největší město na Filipínách (žije zde na 730 tisíc obyvatel) a možná bývalo i krásné, ale my jsme během přesunu od přístavu na letiště viděli jen šeď, špínu a dopravní chaos… nicméně letiště v Lapu Lapu bylo docela nové, či možná nedávno rekonstruované…
Musím zmínit, že při odbavování na místních letištích panuje trochu zmatek… lidé stojí v dlouhých frontách na check-in, přestože ten se dá udělat dopředu po internetu (ten tu je všude)… my jsme ho samozřejmě už měli, tak stačilo jednoduše odevzdat kufry u speciální přepážky, kde žádná fronta nebyla… stejně jsme to udělali už ve středu v Manile…
Každopádně hodinový let se společností Cebu Pacific z Cebu do Puerto Princesa proběhl bez problémů, a teď se divte, neměl dokonce ani žádné zpoždění…
V Puertu (tak místní zkráceně nazývají město) jsme přistáli deset minut po třetí odpoledne… poprvé na Filipínách jsme si pro následný přesun najali tříkolkou (motorku s přidělaným sezením vedle)… bydleli jsme na hlavní městské ulici, přesto měl náš drožkař dost co dělat, aby Arnaldo’s Place Guest House našel… čekal jsem jednodušší ubytování, nicméně jsme byli pozitivně překvapeni… pěkná zahrada, strašně moc milí lidé a prostorný pokoj… jen ty pojistky ve sprše naháněly hrůzu… ale aspoň nám, na rozdíl od hotelu na Panglau, odtékal záchod…
Po ubytování nás přepadl hlad, tak jsme vyšli do města najít nějaké zajímavé místo s klimatizací… vedro bylo zase úděsné… nakonec jsme našli kavárnu, kde obsluha chodila s plastovými rouškami přes ústa a písničky pouštěli „manuálně“ na počítači maximálně po dvou… každopádně jsme se tam vedle napojení kávou i dobře najedli… a protože je nepodezříváme, tak určité pozdější střevní potíže přičítáme pobytu na prudkém sluníčku v minulých dnech… proto jsme si na večer nařídili léčbu rumem… účinnou a levnou… láhev pětiletého rumu o objemu 0,375 litrů totiž stála pouhých 22,50 Kč 🙂
Puerto je nejen správním centrem ostrova a významným lodním přístavem, ale zejména brána k Palawanu… drtivá většina turistů přiletí na místní letiště a snaží se co nejrychleji dostat na sever ostrova do El Nida… cesta tam je však strastiplná a trvá nějakých pět až šest hodin, takže jsem při plánování uvážil, že se nebudeme hned po příletu trmácet dál, raději přespíme v Puertu a cestu na sever si necháme na neděli… navíc ji ozvláštníme návštěvou kmene Batak…
S ní nám pomohl Roman, Čech žijící skoro dva roky na Palawanu (oženil se tu s Filipínkou, která je o 6 let starší) a spravující inspirativní webové stránky, ze kterých jsem při přípravě hodně čerpal… Roman zároveň nabízí českým turistům výlety po tomto krásném ostrově… to prostě nešlo nevyužít, tak jsme si vyměnili pár emailů a program na neděli byl dohodnut…
Využiji toho, že víkend byl ve znamení přesunu a přidám pár poznámek o Filipínách…
O tom, že Filipíny jsou republika ležící na nespočtu ostrovech rozsypaných v Tichém oceánu jsem již psal… že hlavní město je Manila tuším také, ale určitě jsem nezmínil, že Filipíny se nacházejí v oblasti velké sopečné aktivity (na samotném souostroví je 50 velkých sopek)… že od března do května je na Filipínách horko a sucho, od června do října trvá období dešťů… že průměrná teplota se pohybuje mezi 25 – 30 stupni a vlhkost je 77 procentní… však taky to je to první, co vás po přistání, vyplnění vstupního formuláře a obdržení turistického víza na 21 dnů, doslova trkne do nosu… ta vlhkost je všudypřítomná…
Jinak jsou Filipíny opravdovým lékem na depresi… překrásná příroda a usměvaví lidé… na turisty jsou tu milí a nevnucují se jako to známe z jiných zemí… přestože nejsou vůbec bohatí (třeba u našeho hotelu v Puertu ve stánku přes ulici, kde jsme kupovali vodu, lze zahlédnout stůl, postele pro dospělé a dokonce i dětskou postýlku – prostě prodávají z domova), vypadají spokojeně… mají přes 30 svátků a volných dní v roce, takže neustále něco slaví… když padne volno na půlku týdne, posouvá se na konec, aby se to spojilo s víkendem… vánoční stromeček tu zdobí 1. září a uklízejí ho na Tři krále… Filipíny jsou jednou ze dvou převážně katolických zemí Asie… na loňskou bohoslužbu Papeže tu přišlo neskutečných 7 miliónů lidí… každoročně se i k nám dostanou obrázky oslavy Velikonoc – procesí v Manile, v němž věřící vezou černou sochu Ježíše Krista v životní velikosti…
Jazyku, který místní používají, říkají filipino… má základy ve španělštině, ale také na 176 různých dialektů… někdy si nerozumí ani mezi sebou, takže je pro ně i pro cizince jednodušší mluvit anglicky… Filipíny byly v minulém století pod kontrolou USA asi 40 let, proto jsou nyní třetí největší zemí na světě, kde se angličtina používá… i když s trochu zvláštní výslovností, kterou člověk musí nejdříve naposlouchat… a stejně nerozumí… ale na Hardyho z Pekingu to nemá… sluší se dodat, že Filipínci Američany považují stále za přátele, kdežto nic dobrého si nemyslí o Španělech, kteří jim vládli 350 let…
Dnes jsme už třetí den po sobě vstávali v šest hodin ráno… a musím přiznat, že na návštěvu kmene Batak jsem se docela těšil… v předvečer výletu jsme se s Romanem domluvili na podrobnostech setkání a Adél si od Verči nechala učesat culíky a nalakovat nehty… řekla si, že zaujme náčelníka kmene… ráno jsme si tedy na Rizal street stopli další tříkolku a nechali se odvézt na terminál San Jose… tam už na nás čekal Roman (šaman mu v sobotu naraženou ruku dal aspoň trochu do pořádku) a další čtyři účastníci výletu… v osm hodin jsme nasedli na autobus směr El Nido a asi po hodině a půl cesty dorazili do Tarabananu, uschovali si kufry u Paula, jehož manželka šije doma uniformy pro politiky a on sám dělá průvodce k Batakům, a vyrazili… hned z rána bylo pěkně vedro, takže následná více než hodinová pěší túra stála za to… naštěstí jsem se mohl ochladit, když jsme se třikrát brodili… vůbec mi nevadilo, že jsem na nohou měl tenisky a ponožky…
Kmen Batak patří mezi původní obyvatele Palawanu a žije v lesích a horách zhruba 70 km severně od Puerta Princesa… tento kmen si stále žije po svém – ženy většinou nenosí vrchní část oděvů, muži loví v lesích, dohromady pěstují rýži, nemají televize a internet znají jen z doslechu… po staletí žijí zejména z výměnného obchodu, kdy z lesů sejdou do civilizace a prodávají tam své produkty…
Když jsme k Batakům dorazili, byla většina vesnice v kostele… ale nečekejte nějaký chrám, byla to ze dřeva a rákosu zbitá budova… stejně jako místní škola a okolní chatrče… tak jsme aspoň chvilku pozorovali jak mladí hrají basketbal a nejmladší si pod paží nosí kohouta jako hračku… dokonce je měli na „vodítku“ a připravovali je na kohoutí zápasy, které jsou na Filipínách oblíbenou nedělní zábavou… hlavně kvůli sázkám, které se při nich uzavírají…
Po rozloučení s Bataky, kteří nám na závěr zatancovali a za odměnu od holek dostali polaroidovou fotku, jsme se zase pěkně prošli zpět do Tarabananu… tam nám Roman ještě pomohl stopnout autobus do El Nida a my vyrazili… autobusem, který nemá stálé zastávky, prostě si jen řeknete, kde má zastavit… autobusem, který neměl klimatizaci a tak celou cestu jel s otevřenými dveřmi a všemi okny… autobusem, který pod každou sedačkou převážel velký pytel rýže… autobusem, s nímž jízda sama o osobě byla zážitkem… pětihodinovým…
V El Nidu spíme tři noci v nejnovějším hotelu, který jsem vybral, abychom si po té dnešní cestě odpočali a užili si to tu se vším všudy… už máme za sebou večeři na pláži a já teď ležím u bazénu na lehátku a dopisuji Zápisky…
Tak ahoj z El Nida
Michal
Den desátý
Ahoj od Bacuitské zátoky,
včera jsme do El Nida dorazili až po setmění, takže jsme se těšili na dnešní ráno a první pohled z okna hotelu… ani trochu nezklamal… a protože se celý den nesl ve znamení úchvatné přírody, posílám krátké Zápisky doplněné o více fotek už dnes…
Na dnešní den jsme měli naplánovanou vyjížďku lodí… El Nido je známo svým neskutečně krásným okolím a místní okruhy (Tour A, B, C a D) jsou světově vyhlášené… kdo by zde ani jeden neabsolvoval, ten by tu vlastně ani nebyl… každá Tour má svá specifika a je svým způsobem zajímavá, ale nejvíce vychvalované jsou A a C… takže jsem pro nás objednal obě dvě… na tom jsem se domluvil s Crisem, majitelem Maambeng Travel, ještě od nás… proto mě potěšilo, že se ještě včera večer stavil u nás v hotelu a potvrdil ranní vyzvednutí… nechci to zakřiknout, ale zatím nám vše vychází podle plánu…
Ráno nás na hotelu vyzvedl Crisův kolega, zavedl nás k němu do kanceláře, kde jsme zaplatili výlet (dnes Tour C), eko daň (200 pesos na 10 dní) a následně se přesunuli o pár metrů dál k pláži… tam už na nás mezi mnoha dalšími čekala jedna z Chrisových lodí, náš průvodce, kapitán, jeho pomocník a pomocník pomocníka…
Samotný výlet začal před půl desátou… na lodi nás nakonec bylo jen sedm (nepočítaje posádku)… my tři, dva mladí Filipínci z Manily, Španělka z Barcelony a Polka z Varšavy… ta byla sice kost a kůže, ale pěkná (blond)… studuje v Singapuru a tvrdila, že Filipínám se nic nevyrovná… porovnávala to například s Thajskem a Bali, kde je však už turistů příliš a příroda tím trpí…
Tady je příroda ještě víceméně nedotčená… a naše Tour C to potvrdila – obsahovala pět zastávek v Bacuitské zátoce – Helicopter Island (ostrov připomínající helikoptéru), Hidden Beach (Ukrytá pláž), Star Beach (Hvězdná pláž), Secret Beach (Tajná pláž), Matinloc Island (ostrov s kapličkou) a všude bylo nádherně… někde jsme šnorchlovali, někde jsme plavali, někde se procházeli, někde jsme obědvali, ale na každé zastávce jsme se kochali… doslova a do písmene… bylo to úžasné… však přikládám slíbené fotografie…
Zpět na pevninu jsme se dostali kolem čtvrté odpolední… zbytek dne jsme už jen relaxovali a užívali si atmosféru trochu zvláštního El Nida – je to takové ošklivé káčátko v krásném prostředí… ale o tom až příště…
Michal
PS: Secret Beach byla inspirací pro Alexe Garlanda, který při svém pobytu v El Nidu napsal román Pláž…
Den jedenáctý a dvanáctý
Naposled zdravím z El Nida,
zítra jej opouštíme a přesouváme se na největší filipínský ostrov – Luzon – na něm leží Manila, ale i rýžové terasy v okolí Banaue, kam máme namířeno…
Včerejšek byl odpočinkový, trochu jsme se prospali a po pozdní snídani vyrazili na pláž… konkrétně na Nacpan Beach…
Ta leží asi 25 kilometrů severně od El Nida… a je k ní velmi složitý přístup… to platí obecně pro celý Palawan… je nejméně zalidněnou částí Filipín (na celém ostrově žije kolem 730 tisíc obyvatel), má převážně hornatý reliéf, nejvyšším vrchem je Mount Matalingahan (2086 m.n.m.), má velmi členité pobřeží a z větší části je zalesněný, takže cesty se tu staví velmi obtížně… ale místní se snaží, na několika místech jsme viděli na zdejší poměry čilý stavební ruch… na Palawanu, nedaleko Puerto Princesa, se nachází také nejdelší dosud známá podzemní řeka ústící přímo do moře, nemá ani svůj název, přesto byla v roce 1999 zařazena do Světového dědictví UNESCO a v roce 2011 se stala jedním ze sedmi novodobých přírodních divů světa… jelikož u nás máme Punkvu, tak jsme se po této řece nesvezli, ale jen kolem projeli… takže mi už zbývají jen dva divy – ostrovy Komodo v Indonésii a Jeju v Jižní Koreji…
Vraťme se ale do samotného El Nida (španělsky Hnízda)… je to všední město s nevšedním okolím… ten shluk všelijakých domečků a stánků tísnících se mezi skalami až přímo k moři je skoro až odstrašující… zejména, když sem přijedete za tmy jako my… místní si však moc dobře uvědomují, kvůli čemu sem turisté přijíždějí… kvůli již několikrát zmíněným ostrovům v Bacuitské zátoce… a aby jim vyšli vstříc i na souši, tak tu od tohoto roku nainstalovali první bankomat – nejspíše čekali až bude mít El Nido elektřinu 24 hodin denně… tu tu mají teprve od října loňského roku… za pár let tu bude turistům podřízeno bohužel už úplně všechno…
Takže jsme se včera vydali na těžce dostupnou Nacpan Beach… na tricyklu nám těch 25 kilometrů zabralo celou hodinu… ona motorka s takovou zátěží do kopce moc nejede a navíc poslední část cesty je prašná a plná děr… nejspíše i proto tam až tolik turistů nezavítá… po příjezdu se zaplatí 50 pesos (25 Kč) vstupné a pak už člověk udělá jen wow… taková nádhera po tak strastiplné cestě… pěkná to odměna…
Na pláži jsme strávili nějaké čtyři hodinky, většinu času jsem byl ve stínu, ale nakonec jsem neodolal, a vyšplhal na vedlejší kopec, abych pořídil fotky pláže a okolí i z menší výšky… s Adél jsme pak ještě vyzkoušeli kuchyni místní rodiny (jedné ze dvou provozujících skromné restaurace) a pak jsme vyhledali našeho drožkaře (celou dobu tam na nás čekal) a vyrazili zpět do víru El Nida… byli jsme poté tak zaprášení, že jsem se skoro bál projít kolem recepce… asi to však tušili (tricykl jsme objednali přes ně), tak na našem pokoji „zapomněli“ prachovku 🙂
Na dnešní den jsme měli opět naplánovánu vyjížďku lodí… tentokrát Tour A, která vede zejména kolem ostrova Miniloc a má opět pět zastávek… dnes to však nebyl můj den… jen na dvou z pěti zastávek jsem se nezranil… v Big Lagoon (Velké laguně), kterou jsme jen propluli a u pláže Seven Commander, kde jsem z lodi pro jistotu už ani neslézal… v Malé laguně (Small Lagoon) jsem si o korálový útes poranil palec na levé noze, při šnorchlováni u ostrova Miniloc jsem byl popálen planktonem (i když Verča mnohem víc), ale hlavně po návštěvě Secret Lagoon (Tajné laguny) jsem v moři zakopl a odřízl si kus onoho palce na levé noze… trochu jsem to ošetřil hned na lodi, ale finální operace proběhla až na hotelu pod patronací sestřičky Verči…
Každopádně i dnešní Tour nám nabídla úchvatné pohledy a super zážitky… i dnes jsme se na lodi moc dobře najedli – je až s podivem, že na velmi malém a provizorním grilu nám dokázali připravit ryby, krevety, mušle, kuřecí a vepřové maso, zeleninový salát, a pak taky jejich mazlaninu eggplant… nakrájet meloun či ananas… pravda, s nožem, kterým náš průvodce to ovoce krájel dokázali dělat i jiné věci – například si na poslední zastávce u pláže Seven Commander seškrabávat starou kůži z nohou… no a když jsem u té pravdy, tak jsem i já na této zastávce z lodi slezl… ale jen do vody… holky mi totiž jako bolestné koupily litrovou láhev piva… a já pak musel…
Když už jsem u toho piva, tak dominantní značkou tu je San Miguel, na Filipínách vyráběné licenční pivo… je docela dobré, jen ho bohužel většinou prodávají v třetinkách… stejně jako jeho silnějšího bratra Red Horse… jiné pivo jsem tu už neviděl (teď nemyslím importované z Evropy či jiných koutů Asie)… co se týká jídla, tak filipínské není takové, že by aspirovalo na světové kulinářské ceny… mají rádi vše nasládlé, mají rádi sójovou omáčku, mají rádi rýži… ta je přílohou snad všech místních jídel… jedí kuřecí, vepřové, doplní vám ho UHO omáčkou a nazvou to Adobo… při zvláštních oslavách vám naservírují Lechon – speciálně grilované mladé selátko… a když chcete ochutnat zákusek a objednáte si zmrzlinový pohár Halo Halo, nebudete se stačit divit, co vše se dá smíchat (ledová tříšť a mléko s kukuřicí, fazolemi, banánem, cukrovou palmou a želé všeho druhu)… zajímavé je, že nemají rádi ostrá jídla… ty jedí jen v části nazývané Bicol… však jsem už ochutnal Bicol Express… jídlo, které zkusil i francouzský kuchtík Fred v populárním pořadu S kuchařem kolem světa… ten snědl i další místní specialitu – Balut – zárodek malého kachňátka… na to ale já nemám…
Takže čas na Palawanu se nám krátí, zítra odpoledne se přesuneme na nedaleké letiště a přeletíme do Manily… jelikož ještě tu samou noc pojedeme nočním autobusem k rýžovým terasám v Banaue, zvolil jsem místo krkolomné cesty přes Puerto Princesa (6 hodin v buse) raději dražší, ale komfortnější let přímo z El Nida…
Michal
Den třináctý, čtrnáctý a patnáctý
Ahoj z Manily,
máme před sebou poslední filipínskou noc…
Ve čtvrtek jsme se rozloučili s Palawanem… nebo spíš bych měl napsat, že Palawan se rozloučil s námi… jak jsem se zmínil posledně, na přelet do Manily jsem naplánoval využití linky společnosti ITI, létající denně s malým letadlem pro 50 lidí mezi El Nidem a Manilou… to jsem však ještě nevěděl, že letiště v El Nidu je privátní, že bezpečnostní kontrola probíhá pouze vizuálně (žádné rentgeny nebo skenery) a že nám před nástupem do letadla na rozloučenou zazpívá a zahraje kvarteto vysloužilých hudebníků…
Letadlo bylo plné do posledního místa, mezi cestujícími byli i další tři Češi, což navýšilo počet našinců, které jsme při našem putování potkali na deset… let byl hodinový a proběhl úplně bez problémů… v Manile jsme přistáli na mezinárodním letišti, ale na soukromém terminálu… po vyzvednutí kufrů jsme se vydali stopovat místní taxi… pro budoucí cestovatele do těchto končin doporučuji si před nástupem do taxíku ověřit, že taxikář má taxametr (a taky že jej zapne), protože fixní ceny jsou většinou nadsazené… nám se například nabídl jeden taxík, že nás odveze za 550 pesos, odmítl jsem a raději chvilku počkal na další s taxametrem… to stálo i se spropitným 200 pesos… a to jsme přitom 25 minut stáli v zácpě… tak typické pro 13 miliónovou Manilu…
Vystoupili jsme u hotelu Stone House, kde budeme ubytovaní v noci ze soboty na neděli… ale protože jsme měli v plánu jet na rýžové terasy v Banaue nalehko, domluvil jsem, že si v hotelu můžeme, než se z teras vrátíme, nechat velká zavazadla… a když už jsme byli na solidním místě, využili jsme i vedlejší restaurace a dali si rychlou večeři… pak jsme opět nasedli do taxíku a nechali se odvézt (cesta trvala 45 minut) na nádraží, odkud odjíždějí autobusy společnosti Ohayami do Banaue… musím napsat, že nádraží je v tomto případě hodně silné slovo… byl to roh ulic, u kterých stály dva autobusy a bylo tam pár laviček s prodejnou lístků… nicméně jsme byli správně… přesně podle plánu jsme v deset hodin vyrazili na noční jízdu… na rozdíl od mé poslední ve Vietnamu, kde jsme měli spací autobus, byl tento standardní se sedadly…
Opět využiji toho, že jsme se docela dlouho přesouvali a přidám pár dalších informací o Filipínách…
Filipíny objevil v roce 1521 při své cestě kolem světa Fernao de Magalhaes… v roce 1565 se staly španělskou kolonií… jak jsem již psal, na tuto dobu místní nevzpomínají moc dobře, ale jejich snahy o nezávislost vyvrcholily až ve druhé polovině 19. století… první povstání v roce 1872 bylo neúspěšné… nicméně národním hrdinou a symbolem odboje proti Španělům se stal lékař a básník, Dr. Jose Rizal… po španělsko-americké válce v roce 1898 a po americké invazi a filipínsko-americké válce se v roce 1901 Filipíny staly kolonií Spojených státu amerických… v roce 1916 byla Filipínám udělena tzv. omezená autonomie… roku 1934 byl domluven desetiletý přechodný stav během něhož se měly Filipíny připravit na nezávislost… ten však přerušila světová válka… na jejím počátku Filipíny obsadili Japonci… a tak opět museli pomoci Američané, kteří v roce 1944 zahájili znovudobývání Filipín… nezávislost získaly Filipíny roku 1946… ale ani poté to neměli jednoduché, třeba když jim 20 let vládl diktátor Marcos…
Ale dost politiky, zajímavější mohou být tyto střípky:
– v roce 2014 překročil počet obyvatel na Filipínách magickou stomiliónovou hranici… Filipíny jsou tak sedmou nejpočetnější zemí Asie a dvanáctou nejpočetnější zemí na světě…
– Filipínci milují karaoke… patent na něj získal Filipínec Roberto del Rosario, který vynalezl první karaoke automat v roce 1975… zároveň zde prý vzniklo i jo-jo…
– na ostrově Camiguin je více sopek (7) než měst (5)… od roku 1950 nebyla na Camiguinu žádná sopka aktivní, nicméně tento ostrov má nálepku místa, kde je největší výskyt sopek na světě na metr čtvereční…
– Filipíny mají velmi podobnou vlajku té naší… dva pruhy (červený a modrý) a mezi nimi bílý klín… pokud je filipínská vlajka pověšená s červeným pruhem dole a modrým nahoře, je vše v pořádku, ale pokud je červená barva nahoře a modrá dole, tak jsou Filipíny ve válce…
Pátek jsme celý strávili v Banaue a okolí… po noční jízdě, která nakonec trvala 11 hodin a během kterých nepřetržitě běžela klimatizace, jsme byli rádi, že jsme u cíle a že v Banaue svítí sluníčko (předpověď hlásila zataženo a déšť)… zaregistrovali jsme se u místního úřadu, zaplatili každý 20 pesos (mimochodem, právě na rubu této bankovky jsou vyobrazeny místní rýžové terasy) a ve zmatku nasedli do připraveného jeepney, který nás odvezl jen na půl cesty, doslova do Halfway Lodge, kde se na nás vrhli prodejci místních okruhů… jelikož jsme už ale světa znalí, neskočili jsme na první nabídku, místo toho si dali snídani a přešli do našeho hotelu Bogah Home Stay… a jak už název napovídá, člověk se tu cítil opravdu jako doma… tady jsme se také domluvili na túře, kterou nás provedl Ronnie a řidičem tricyklu byl Freulain (nevěřím, že by se psal opravdu německy)…
Vyrazili jsme na průzkum rýžových teras, které jsou často označovány za osmý div světa, jsou více než 2000 let staré a nachází se na filipínském ostrově Luzon… my se pohybovali v Banaue, ale především také v sousedním Hapao… a stálo to za to… vedle nespočtu zastávek, kdy jsme mohli fotit a kochat se, nás Ronnie vzal i na 1,5 hodiny trvající „trek“ – chodili jsme mezi terasami, na úzkých zídkách ve stráních, kde chůze vyžadovala dokonalou koordinaci rovnováhy… Ronnie nás zavedl k vřídlu, přičemž po cestě vyprávěl vše o životě Ifugaů, jak se nazývají místní obyvatelé (v Banaue a okolí jich je na 22 tisíc)… takže se třeba zmínil, že terasy nelze koupit, že se po staletí dědí a vždy je získá prvorozené dítě… poslední zase zdědí dům, který musí být postaven v blízkosti rýžových políček… že když se někdo chce oženit/vdát, rodiče především zajímá, jestli nastávající je prvorozený/á a má tak šanci získat rodinná políčka… že když se po sňatku chce přestěhovat do vedlejší vesnice, musí požádat stávající vesnici o souhlas a následnou pomoc s přesunem domu… díra po domu na původním místě se zasype a dům na novém místě dostane střechu z kokosu… že práce na rýžových polích je hodně náročná, přičemž v některých oblastech sklízejí dvakrát, někde jen jednou do roka… proto mladí čím dál víc přestávají mít zájem na polích pracovat… raději holdují počítačům a internetu… z internetu a především sociálních sítí se stává droga… a nejenom tady – třeba Verču s Adél po příchodu na nové místo nejdříve zajímá, jestli mají wifi a jaké je heslo…
Po návratu na ubytování jsme se nechali pohostit místní kuchařkou (hotel nemá restauraci, vše vaří jedna paní doma v kuchyni) a moc dobře se najedli… lepší skorozávěr dovolené jsme si v už tak pohostinné zemi ani nemohli přát…
Dnes jsme museli vstávat už ve čtyři hodiny ráno… z Banaue zpátky do Manily jezdí jen noční autobusy, takže ten pro nás nepřipadal v úvahu (museli bychom jím jet hned včera večer, ale dvě noci po sobě v autobusu, navíc s vyhlídkou nedělní zpáteční cesty do Evropy, jsme nechtěli absolvovat)… proto jsem zjistil, že z nejbližšího letiště v Cauayan léta jednou denně let do Manily… Cauayan je sice vzdálen jen nějakých 150 km, ale cesta tam trvá 4 hodiny… proto to brzké vstávání… a to jsme jeli privátním vanem majitelů Bogah Home Stay… za úctyhodných 6 000 pesos…
A tím se dostávám k popisu stavu silniční sítě na Filipínách – jedním slovem tristní… silnice jsou samá díra, neustále se někde něco opravuje… člověk nikdy neví, kdy před ním skončí pevný podklad a začne prašná část cesty… značky? ty tu jsou vidět minimálně… asi aby nerozptylovaly řidiče od všelijakých reklamních plakátů, kterých je zase u silnic nespočet… benzín tu je na naše poměry dost levný… záleží na místě, ale v průměru se pohybuje mezi 13 – 17 Kč na litr, nafta za 11 Kč… trochu dražší je pak benzín prodávaný v pouličních stáncích například v litrových lahvích od Coca Coly…
Dopravní chaos, který na silnicích vládne ani nejde popsat… jezdí se všude a se vším… předjíždí se kdekoliv a kdykoliv, maximálně vás na to někdo upozorní troubením… mezi pár osobními auty, mnoha plně naloženými nákladními auty, autobusy a jeepney se proplétají tisíce motorek a milióny tříkolek… ty jsou opravdovým fenoménem Filipín – zvláštní je, že jsou na každém ostrově jiné… třeba na Palawanu jsme se krásně vešli tři na jednu, tady už to tak pohodlné nebylo…
Let Cebu Pacific měl asi půlhodinové zpoždění, ale jinak byl velmi krátký (netrval ani hodinu) a bezproblémový… v Manile jsme přistáli ve čtvrt na jednu odpoledne, přesunuli se na hotel, vyzvedli uschovaná zavazadla a po menší pauze jsme se nechali zavést do Mall of Asia… nedalekého nákupního střediska, kde byla snad půlka Manily… nicméně i za těchto podmínek holky něco nakoupily a já alespoň našel poštu, abych mohl poslat pohledy (známky tu prodávají jen na poštách)… na závěr jsme navštívili thajskou restauraci, nakoupili rumy a nasedli do dalšího z místních taxíků… ani nevěděl, kde náš hotel je, tak jsem mu musel vysvětlovat cestu… společnými silami jsme to nakonec zvládli… o Manile se rozepisovat moc nebudu… není to místo, kde bych chtěl trávit více času, než je nutné… určitě tu jsou zajímavá místa, ale vše přebíjí ten neskutečný chaos… beru to jako úděl asijského velkoměsta, které roste až příliš rychle… navíc ne každý tu je ten vyvolený, takže vedle moderních budov tu jsou i velké slumy těch nejchudších obyvatel…
Zítra brzo ráno, v 6:40 nám startuje letadlo do Pekingu, tam máme nějakých 15 hodin na přestup, tak mám naplánovánu další prohlídku města, ale o tom až v příštích Zápiscích…
Naposled z Filipín zdraví
Sir Michal
PS: takto tu oslovují muže… ženy jsou pro ně madam…
Den šestnáctý a sedmnáctý
Ahoj z Vídně
jsme zpět v Evropě…
Když v neděli nad Manilou svítalo, tak my jsme už byli na letišti… letadlo Air China se s námi vzneslo těsně před sedmou (tedy před třiceti hodinami)… ještě jsme naposled zakroužili nad městem a pak se ponořili do mraků a nechali se unášet směr Peking…
Filipíny jsou v současnosti turisty stále ještě opomíjená země, všichni chtějí na Bali, do Thajska či Vietnamu… přitom v zemi 7 107 ostrovů (my jich navštívili 10) je nádherně… strávili jsme tam pouhých 11 dní, ale myslím si, že jsme z nich vytěžili maximum možného… měli jsme štěstí na počasí, na dopravu a veškeré věci kolem… takže nám bylo dopřáno trochu nahlédnout pod pokličku Manily, prozkoumat Bohol s jeho Čokoládovými kopci a roztomilými nártouny, slunit se na známé Alona Beach, odkud to byl už jen kousek na Virgin Island… nic však nepřekonalo nejkrásnější ostrov světa Palawan respektive El Nido a jeho úchvatné okolí… no a prastaré rýžové terasy v Banaue a nesmírně pohostinní lidé byli už jen bonbónkem na závěr…
Tak zase někdy příště, Filipíny…
V Pekingu jsme po bezproblémovém letu přistáli čtvrt hodiny po jedenácté dopoledne… další let nám letěl až za 15 hodin, tak jsme opět využili možnosti opustit letiště až na 72 hodin bez víza… a jelikož jsme už měli dost dohadování se s taxikáři, na přepravu do centra jsme zvolili Airport Express (vlak) s následným využitím pekingského metra (má 14 linek)… na stanici Dongzhimen jsme dojeli asi za hodinu… hned po výstupu na povrch jsme zapadli do nejbližší budovy, kde za vstupní plentou byla bistra… bylo jich několik, ale u žádného jsme se nedomluvili anglicky (pravda, byli jsme moc zhýčkaní z Filipín)… tak jsme si vybrali podle obrázků a tipovali co vlastně jíme… jízda metrem je v této metropoli zážitkem – nejdříve vám na každé stanici zrentgenují zavazadla (mezi zakázané věci patří i voda) a když si koupíte správný lístek (dopředu se zadává, kde budete vystupovat), tak pak máte možnost si zahrát hru zvanou přetlačovaná… žádné pravidlo, že se nejdříve vystupuje a pak až nastupuje tu neplatí… člověk musí mít ostré lokty, aby se dostal do vozu a pak i někdy z něj…
Náš další cíl byl známý Chrám Nebes… ani se mi nechtělo věřit, že uprostřed Pekingu může být tak krásný areál plný klidu… opět nám vyšlo počasí, bylo sice o dost chladněji než na Filipínách (nějakých 10 stupňů), ale krásně slunečno a minimum smogu… po této prohlídce jsme se přesunuli na ulici Wangfujing – nákupní třídu s věhlasným koutkem pro gurmány… úzké uličky se stánky, které nabízí vše, co čínské hrdlo ráčí… nudí-li vás krevety a jiné běžné plody moře, můžete tu zkusit mořský svět na špejli… kolekce mořských koníků, malých žraloků a hvězdic vypadá už na první pohled „lákavě“… ale nepřejezte se, protože hned vedlejší stánek může nabízet i zajímavější sousta – pavouky, štíry, stonožky či brouky různých velikostí…
Holky se pak dostaly do menšího nákupního rauše (na chvíli přerušeného informací, že v prodejně Miniso neberou karty) a já se po dlouhé době odměnil točeným půllitrem (singapurský Tiger)… na Filipínách pivo prakticky netočili… a vlastně jsem tam neviděl ani žádnou českou pivní značku…
Večer jsme se vrátili na letiště, které je velké a moderní, ale pasové a bezpečnostní kontroly zdlouhavé (v Pekingu to berou důkladně a někdy dvakrát) a rychle se přemístili do salónku Air China… tentokrát jsme jej opravdu využili – ani ne tak kvůli občerstvení a internetu (jen pro představu – v Číně je zablokováno mnoho stránek jako třeba Google či Facebook…), ale zejména možností si alespoň na chvíli lehnout… let nám totiž posunuli až na 2:55 pekingského času… ale to byl jediný zádrhel, jinak proběhl úplně bez problémů a po 9,5 hodinách ve vzduchu jsme před chvílí bezpečně přistáli ve Vídni… teď už se jen dostat do Bratislavy, nasednout do auta a dojet do Brna…
Právě jsem si uvědomil, že jsem celou dobu nic nepsal o filipínských ženách, které docela pravidelně vyhrávají světové soutěže krásy… no, moc takových jsem nepotkal, takže to zkrátím a napíšu, že v tomto ohledu se už těším domů…
Michal
