Den první, druhý a třetí
Ahoj z Tchaj-peje,
zdravím z hlavního města Tchaj-wanu, což je jiný název pro Čínskou republiku (pozor, není to stejné jako Čínská lidová republika), ale o tomto komplikovaném tématu někdy příště…
Ještě před měsícem jsem si zoufal, že nemám naplánovanou žádnou cestu na začátek letošního roku… už jsem měl vybránu únorovou cestu do afrického Gabonu, ale když jsem se ptal v cestovce, kolik je už přihlášených, byl jsem první… vybíral jsem tedy dál, protože 1.1. mi opět naskočilo 25 dnů dovolené a ty se přece musí využít… a pak přišla jedna neděle, kdy jsem si našel zájezd do Nepálu a Bhútánu a Julča mi napsala, že druhý týden v lednu letí na Tchaj-wan… úplně to pasovalo do mého kalendáře… v březnu dám Mt. Everest (nebojte, výstup neplánuji) a abych neměl do té doby absťák, poletím hned začátkem ledna do Tchaj-peje… jen musí Julča souhlasit, že se přidám…
A jelikož souhlasila, a zároveň jsme se domluvili na itineráři, začal jsem rezervovat hotely, a nakonec jsem tento pátek vyrazil na vídeňské letiště, kde jsem nasedl do letadla Emirates a přes Dubaj přiletěl sem… oba dva lety byly naprosto pohodové, ten do Dubaje trval něco málo přes pět hodin a ten do Tchaj-peje hodin sedm… v nepřeberném množství filmů, které lze na palubě Emirates shlédnout, jsem našel tři české filmy (Lichožrouti, Miluji tě modře a Bába z ledu) a mezi sedmnácti členy posádky zase dvě české letušky…
Na tchajpejské letiště jsem dorazil v 16:10 místního času (časový posun oproti České republice je +7 hodin), takže vlastně na minutu přesně po 24 hodinách od chvíle, kdy jsem vyrazil od brněnského Grandu… prošel jsem pasovou kontrolou (na rozdíl od ČLR zde Češi nepotřebují vízum), vyměnil peníze (platí se tu novým tchajwanským dolarem) a v příletové hale počkal na Julču… přistála s mírným zpožděním 2 hodiny po mně, let měla sice mnohem kratší (z Ósaky to trvá jen 3 hodiny) a ani časový posun ji nemohl rozhodit (pouze -1 hodina), přesto jsem v rukou držel ceduli s jejím jménem – pro jistotu, kdyby mne nepoznala 🙂
Hned jsme sedli na místní metro a co nejrychleji se přesunuli na naše ubytování, abychom si ještě stihli užít první tchajwanskou večeři… v sobotu večer pršelo, a jelikož stejně jako při mé poslední cestě do Asie nevypadá předpověď počasí moc slibně, vidím to opět na zájezd po gurmánských zážitcích… a věřím, že nebudeme zklamaní – Tchaj-wan sice leží na okraji turistického zájmu, ale podle toho, co jsem se dočetl, tak neprávem… kromě nádherné přírody a čínského pokladu císařů nabízí i jednu z nejlepších kuchyní na světě… navíc obyvatelé tohoto ostrova prý patří k těm nejpřátelštějším, které na svých cestách můžete potkat…
Po krátkém pátrání v okolí našeho O2 hotelu (je to byt v 12. patře jednoho z místních věžáků) jsme našli restauraci, kde ani překlad do angličtiny nepomohl v jistotě, co dostaneme na stůl… důležité bylo, že jsme nedostali všude kolem nabízené kuřecí pářátky… následoval přesun na pivo lahvové (mají jej tu v objemu 0,6 litrů) a nakonec i čepované… všechno bylo místní produkce, i když to poslední, které jsem si omylem objednal, bylo typu Kölsch…
Dnes ráno se potvrdilo, že Tchaj-pej bývá často zahalena do mraků… bylo zataženo a lehce poprchávalo… alespoň tak se to zdálo za okny naší zimní zahrady (zasklený balkón s ledničkou a pračkou)… jen jsme vyšli z budovy, začalo pršet víc… a pak ještě víc… a nepřestalo přes celý den… díky tomu jsme upravili dnešní program a nejdříve zašli na snídani do kavárny nedaleko hlavního nádraží – až později jsme zjistili, že je holandská… našli jsme ji náhodou, protože dostat se tu ze spleti podchodů u hlavního nádraží je umění… posléze jsme se přemístili k svého času (2004-2010) nejvyšší budově světa… Taipei 101… ta zde byla vybudována, přestože Tchaj-pej patří kvůli častým zemětřesením a pravidelným tajfunům mezi nejrizikovější oblasti světa… budova má 101 pater a vzhledem připomíná stonek bambusu… výtah, který jede z přízemí do 91. patra (382 metrů nad zemí) a kterým se vozí návštěvníci, byl v roce 2004 zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako nejrychlejší výtah na světě… od roku 2015 je rychlejší jeho konkurent v Šanghaji… věž, která při svém otevření 31.12.2004 nahradila na trůnu nejvyšší budovy světa Petronas Twin Towers v Kuala Lumpur, přerostla v roce 2010 Burdž Chalífa v Dubaji… každopádně, i přes svou výšku (508 metrů) se údajně jedná o nejbezpečnější budovu na Tchaj-wanu při zemětřesení či tajfunu… proto jsme se ani my nebáli… a kolem spousty obchodů těch nejdražších značek na módním trhu (o pár pater níže byl i velký Apple store, kde jsme docela dlouho zkoumali iPhone X – je tu totiž asi o 20% levnější než v ČR, jen mu nesedí naše pásma internetu), jsme se dostali k onomu rychlovýtahu… jeli jsme rychlostí 1010 metrů za minutu a cesta nám trvala 37 sekund…
Pohled na Tchaj-pej z vyhlídkové plošiny (v případě krásného počasí se dá jít i na vzduch) musí být úchvatný… nám štěstí nepřálo a tak jsme se dívali na čtvrté největší (má 2,7 miliónů obyvatel) město Tchaj-wanu zahalené do mraků zpoza skla… Tchaj-pej tedy není největší město země… tím je Nová Tchaj-pej, která byla na město povýšena teprve v roce 2010…
My jsme ale chtěli aspoň trochu poznat starou část města ležícího u řek Sin-tien a Tan-šuej, a tak jsme se po návštěvě Taipei 101 přesunuli k palácům Dalongdong Baoan a Konfuciovu, abychom udělali několik uměleckých fotek v dešti (výhodou tohoto nečasu je totální absence turistů), a posléze naznali, že je čas opět vyzkoušet umění místních kuchařů a kuchařek… dvě stanice metra (které tu je velmi moderní, prostorné a čisté) od obou paláců je největší a nejznámější noční trh ve městě… jmenuje se Shilin… a prodává se tu všechno možné (zboží ale nejsou žádné napodobeniny, na to si místní nepotrpí, přece nejsou Čína), dokonce tu některé stánky fungují jako pouťová atrakce (hází se míčky, chytají ryby (živé) nebo hrají různé hry), my ale hledali jídlo… a jelikož venku stále pršelo, vzali jsme zavděk zastřešené části trhu… a na stůl jsme vedle knedlíčků plněných vepřovým masem, výhonků s hovězím masem dostali i smažené krevety s ananasem, majonézou a dortovou posypkou…
A protože se každé dobré jídlo musí dobře zapít, dali jsme si v nedalekém baru další lokální pivka a při cestě na hotel jsem vyzkoušel nápoj u stánku, u kterého byla dlouhá fronta, ale v popise co nabízí ani slovo anglicky… údajně jsem měl velmi zdravé pití…
tak na zdraví z Tchaj-peje…
Michal
Den čtvrtý, pátý a šestý
Ahoj z Tainanu,
nebo spíš podle českého přepisu z Tchaj-nanu… jsme asi 314 kilometrů jižněji od Tchaj-peje… je to až k neuvěření, ale dnes byl první den naší cesty kompletně bez deště…
V pondělí ráno jsme se sbalili a vyrazili na hlavní vlakové nádraží, abychom v 9:21 nastoupili na rychlovlak (HSR), opustili šedivou Tchaj-pej a přesunuli se do Tchaj-čungu… venku pršelo snad ještě víc než v neděli… věci, které jsem si na pokoji oblékal mi připadaly stále navlhlé a to nemluvím ani o botách, u kterých moje amatérská oprava silikonem nevydržela silně vlhké prostředí tohoto ostrova…
Rychlovlaky, které tu od roku 2007 jezdí po západní straně země, jsou prakticky na vlas stejné jako šinkaseny v Japonsku (původně se zamýšlelo, že tu budou jezdit soupravy podobné ICE v Německu, ale Japonsko nabídlo lepší financování a získalo tak lukrativní zakázku)… cesta do 180 kilometrů vzdáleného Tchaj-čungu trvala při třech zastávkách 1 hodinu a 2 minuty… velká část cesty vedla tunely, ale pokaždé, když jsme z nich vyjeli, mohli jsme pozorovat, jak se za okny všichni čerti žení…
Tchaj-wan, jehož rozloha je proti České republice poloviční a počet obyvatel více než dvojnásobný (23,5 miliónů), je stále trochu pozapomenutý ostrov… turisté se sem moc nehrnou… přitom portugalští mořeplavci před jeho břehy v roce 1544 údivem vykřikli: „Formosa!“ Překrásný!… asi měli jiné počasí… každopádně tímto výkřikem dostal své původní jméno – Ilha Formosa…
Možná za ten menší zájem cestovatelů může ožehavé politické postavení Tchaj-wanu, který je oficiálně uznáván z evropských států pouze Vatikánem… jak jsem již psal, jedná se o „druhou Čínu“, nebo první, jak se to vezme… pro velkou Čínu (Čínská lidová republika) je malý Tchaj-wan (Čínská republika), který se prohlašuje za jedinou pravou čínskou reprezentaci, odpadlickou provincií…
Za čínské občanské války druhé poloviny 40. let minulého století se totiž na ostrov uchýlila vojska a úředníci poražené nacionalistické strany Kuomintang vedené generálem Čankajškem… následující léta byla obdobím tzv. bílého teroru, který přinesl nejméně 40 tisíc obětí… přesto má generál v Tchaj-peji mnohem větší památník než ony oběti… Čankajšek zemřel v roce 1975, skutečnou demokracií se Tchaj-wan, jehož založení se datuje do roku 1912 (což je také pro místní rok 1 (letos tu máme rok 107)) stal až na přelomu 80. a 90. let…
V Tchaj-čungu, třetím největším městě na Tchaj-wanu, jsme měli v plánu strávit jen pár hodin… možná kdyby bylo pěkně, tak zajedeme k pobřeží se podívat na obrovského Buddhu, ale protože stále pršelo a obloha byla jednolitě šedá, chtěli jsme vidět trochu barvy a proto vyrazili do Duhové vesnice (Rainbow village)… přestože zastávka HSR v Tchaj-čungu je asi 8 km mimo město (rychlovlaky na Tchaj-wanu většinou zastavují „v polích“), tak zrovna Duhová vesnice je jen 12 minut autobusem od stanice… nám přijel autobus číslo 99, do kterého nás navedli ochotní naháněči taxikářů… teda aspoň za to jsme považovali, protože takové „poradce“ známe z jiných zemí, ale tady jsou asi jiného ražení, opravdu chtějí pomoci… každopádně jízda autobusem v končinách, kde nejde přečíst název zastávky a ani se na každé nestaví, je vždy naplněna adrenalinem… my to však zvládli a za chvilku byli u nízkých barevných domečků, které všechny pomaloval jediný člověk… bývalý voják Chuang Jung Fu, kterému bude letos 96 let… každý den vstává ve tři hodiny ráno, aby slum, ve kterém bydlí, proměnil svými malbami… i při naší návštěvě byl na místě…
Chuang, jenž pochází z Hongkongu, bojoval ve druhé čínsko-japonské válce jako člen čínské nacionalistické strany… na Tchaj-wan se dostal roku 1949… ve vesnici začal malovat ve snaze zachránit ji před zničením, které mělo přijít z důvodu renovace městské části… a pomohlo to… místo se stalo atrakcí a pomalu se zařazuje do povinných zastávek cestovních kanceláří, protože jinak toho v Tchaj-čungu až tak moc zajímavého zase není…
Zpátky na stanici rychlovlaků jsme přijeli něco před jednou hodinou odpoledne, zašli na japonský oběd (nudle udon) a v 13:48 nastoupili do dalšího vlaku HSR směr Ťia-i (v anglickém přepisu Chiyai)… městečka s 270 tisíci obyvateli… měli jsme objednán pokoj v Hotelu Country blízko hlavního nádraží (pro normální vlaky, stanice pro rychlovlaky je opět 30 minut jízdy autobusem od města), abychom to ve středu neměli daleko na vyhlášenou úzkokolejku do místních hor…
Ještě jsem se nezmínil, že ač Tchaj-wan není velkým ostrovem, jsou na něm vysoké hory, ta nejvyšší se jmenuje Jü-šan (v překladu Jadeitová hora) a má 3952 metrů… než jsme však ve středu vyrazili do hor, museli jsme v úterý večer prozkoumat jaký mají noční trh v Ťia-i… pěkný… barevný… a moc chutný…
Ve středu ráno počasí bohužel nepřekvapilo… přestože jsme v úterý už viděli malé modré flíčky na obloze, včera jsme z hotelového pokoje neviděli ani nejbližší budovu přes ulici… nicméně jsme se nasnídali a před devátou hodinou už stáli na nástupišti čekajíc na příjezd Alishan forest railway (lesní úzkokolejky), jejíž základy položili Japonci už roku 1912, kdy v oblasti bezostyšně těžili cedrové dřevo…
Kdyby byla v provozu po celé délce, měřila by 72 km a končila ve výšce 2450 metrů nad mořem (nádraží v Ťia-i leží 30 m.n.m.), ale v roce 2009 její konec poničil tajfun a teď se jezdí „jen“ do 1403 metrů nad mořem položené vesnice Fenchihu (český přepis neznám, ale v překladu znamená „východ nad jezerem“, a to tam žádné jezero není)… zdolání 45 km neskutečně klikaté a prudké cesty trvalo vlaku 2 hodiny a 25 minut… projeli jsme nespočet tunelů a přejeli mnoho mostů… to si aspoň myslíme, protože po celou dobu bylo z vlaku vidět sotva na pár metrů…
Fenchihu je vyhlášeno svými obědovými boxy, které jsme nemohli nevyzkoušet… a tak můžeme říct, že jsme si do hor zajeli prostě jen na oběd… jelikož slovy pana Komárka ze Samoty u lesa „chcalo a chcalo“ a navíc byla i zima (10 stupňů), tak nic jiného nešlo dělat… ano, mohli jsme tuto atrakci vynechat, ale lístky jsem docela krkolomným způsobem objednával už z Brna, tak jsme to nechtěli nechat plavat – jelikož jede jen jeden vlak denně, musel jsem v přesně stanovený okamžik sedět u počítače a mít štěstí při objednávce – že budu mezi prvními a při platbě kartou kliknu na to správné políčko s čínskými znaky…
Zpět do Ťia-i jsme prokřehlí (zima byla i ve vlaku) přijeli o půl páté… rozloučili se s městem, kde jsme neasijských turistů potkali tak málo, že bychom je mohli spočítat na prstech jedné ruky a standardním vlakem se přesunuli do Tchaj-nanu, nejstaršího města na Ilha Formosa… přestože ostrov objevili Portugalci, jeho většinu později ovládli Holanďané a v roce 1624 začali psát historii tohoto poklidného města…
Hotel 3 Door máme 5 minut pěšky od nádraží… po cestě nás zaujala sushi restaurace, kam jsme se večer zašli podívat, abychom konstatovali, že i na Tchaj-wanu jej umí připravit… večer jsme potom zakončili na barové stoličce našeho hotelu, kde jsem poprvé ochutnal první tchajwanskou whisky – Kavalan… teprve od roku 2008 je ostrov na mapě producentů tohoto lahodného nápoje, a to díky panu Tien-Tsai Lee, který si splnil sen…
Jak jsem uvedl na začátku těchto zápisků, dnešní den jsme měli krásné počasí… ono až na včerejší den v Ťia-i a také v horách, kde bylo docela zima, bylo od našeho příjezdu venku příjemné teplo (kolem 20 stupňů), ale ten déšť byl až neskutečně vydatný… a to tu jsme v období sucha…
A tak jsme hned po velmi dobré hotelové snídani (nezvykle musela být objednána už večer předem na přesnou hodinu) vyrazili do staré části města nazývané Anping… Tchaj-nan, kterému se říká Kjóto Tchaj-wanu, je proslulé svými historickými památkami a charakteristickou kuchyní… oboje mohu potvrdit, o paláce či chrámy se tu doslova zakopává a jídlo tu mají opět vynikající… jen je někdy dost zábavné si objednávat – na stolech totiž leží objednávkový list, kde označíte zvolené pokrmy a ty vám pak donesou… přikládám fotografii objednávání oběda, kde jsem za pomoci anglického překladu hledal stejné čínské znaky na onom objednávkovém listu pro kuchyň…
No a když už jsem u poživatin, tak věděli jste, že i u nás známý bubble tea vznikl v 80. letech minulého století právě v Tchaj-nanu? po celém Tchaj-wanu je stále ohromně populární, nabízí ho tu opravdu na každém rohu, ale vznikl v místní čajovně Hanlin pana Tu Tsong-he… a tak jsem ani já neodolal a vypil můj první bubble tea…
Večer jsme se rozhodli zajít na hot pot (objednáte si ingredience a pak si je sami uvaříte přímo na stole) a abychom eliminovali případné špatné postupy při vaření místních surovin, skončili jsme u whisky a koktejlu na baru našeho hotelu… Kavalan mi opravdu zachutnal, ale všeho s mírou, zítra si totiž půjčujeme auto a po dnech sledování provozu na tchajwanských silnicích vyrážíme na úplný jih ostrova… do Kentingu… jsem zvědav, kolik směrovek bude s popisem i v latince…
Držte palce…
Michal
Den sedmý, osmý, devátý a desátý
Ahoj z Tchaj-peje,
sedím na letišti a dopisuji zážitky z posledních tří dnů… v 23:45 se vznesu do oblak a odletím přes Dubaj do Vídně…
Ale vraťme se ke čtvrtku… ráno jsme se nemohli dočkat vynikající snídaně v našem hotelu v Tchaj-nanu, po které jsme už jen sbalili kufry a vydali se o pár metrů vedle, kde byla autopůjčovna Easyrent a na nás čekající Toyota Vios… po cestě jsme viděli už druhou čerstvou havárii auta a skútru během dvou dnů, což mi úplně na klidu nepřidalo, ale nechtěl jsem to dát na sobě znát… suverénně jsem v autopůjčovně podepsal smlouvu (kompletně v čínštině), svolení, že mi ještě půl roku po vrácení auta mohou z karty strhnout pokuty, které „najedu“ (tam už něco v angličtině bylo) a pak už jsme dostali klíčky od auta a mohli nasednout…
Nejdříve jsme to měli namířeno do kláštera Fo Guang Sha, který je asi 45 minut od Tchaj-nanu a 20 km severně od města Kao-siung a kterému vévodí 36 metrů vysoká socha Buddhy… navigace (v angličtině byla jen částečně) nás nejdříve dovedla na špatné místo (Buddha tam byl, ale menší, a taky jsme tam byli jediní), ale po dalších 5 minutách jízdy jsme už byli tam, kde jsme chtěli být… ani tady však nebylo mnoho turistů… navíc se ani nevybíralo žádné vstupné, což nás překvapilo… ale neprotestovali jsme… jen počasí mohlo být lepší… sice nepršelo, ale obloha byla kompletně šedá…
Po této zastávce nás čekalo dalších asi 100 km cesty na jih Tchaj-wanu, do Kentingu – malého městečka, které dalo jméno nejstaršímu (založen 1984) národnímu parku ostrova… musím se sebekriticky přiznat, že jsem nezvládl ovládání automatu našeho vozů (přitom to nebyl první, který jsem řídil) – celou cestu jsme totiž brzdili motorem… špatně jsem pochopil označení u řadící páky a řvoucí motor jsem přičítal počtu kilometrů, které auto z půjčovny už má za sebou… od včerejška jsme už tak velkou spotřebu neměli – už jsem na tu amatérskou chybu přišel…
Do Kentingu jsme přijeli něco kolem půl třetí… bydleli jsme v hotelu, který se skládá z budov postavených v starém tchajwanském stylu a který je primárně určen pro mládež, ale když člověk řekne, že je učitel, může také přespat… nakonec se mě nikdo na obor, který vyučuji neptal (měli dost co dělat s rezervací), jen hlídač u vjezdu do areálu (soukromý je celý rozsáhlý pozemek kolem hotelu) po nás chtěl poplatek za parkování, ale když jsme mu pantomimou ukázali, že tam budeme spát, tak nás pustil…
Hotel je nedaleko hlavní silnice v Kentingu, kde je spousta restaurací a stánků (nic jiného se na Tchaj-wanu ani nedá čekat)… nicméně některé zavírají v 15:00 a pak zase otevírají v 17:00, takže jsme se trefili do jejich siesty… ale i tak jsme jednu restauraci s velmi dobrým jídlem našli… a abych se pak dojedl, neodolal jsem grilovanému chapadlu chobotnice… po menší, tentokrát naší, siestě na pokoji jsme pak večer vyrazili do víru maloměsta (Kenting je oproti předešlým městům opravdu malý), abychom se pak dojedli (smažené mléko a tchajwanská klobása) a dopili (pivo, gin a tonic, whisky)…
V pátek ráno jsme poprvé vynechali snídani… čtvrteční chobotnice mi stále ještě ležela v žaludku, tak jsme nikam nespěchali… venku mezitím silný vítr rozehnal oblačnost a my tak měli konečně zase modrou oblohu jen s pár mráčky nad hlavou… asi v 11 hodin jsme sedli do auta a vyrazili k nedalekému nejsvítivějšímu majáku na ostrově a následně na nejjižnější místo Tchaj-wanu… dokonce i já jsem se po tolika zamračených dnech vystavil slunečním paprskům a chytal bronz… samozřejmě důkladně oblečen, protože vítr, který tu foukal dosahoval ohromné síly a my si chvílemi vybavovali říjnový tajfun v Kóbe…
Ošlehat větrem jsme se pak ještě nechali na moc pěkné vyhlídce na východním pobřeží ostrova, ale pak už jsme se přesunuli do Hengchunu, městečka nad Kentingem, kde jsme pozřeli opět něco dobrého do žaludku, koukli do supermarketu (ty tu jsou velkou výjimkou (snad kromě Tchaj-peje), ale bohužel ani tady Kavalan neměli – chtěl jsem si whisky odvézt domů) a na západ slunce se vrátili do Kenting Youth Activity Center (naše ubytování)…
Dnešní můj poslední den na Tchaj-wanu (Julča odlétá do Ósaky až v neděli ráno) začal na jihu ostrova a končí tady na jeho severu… celý jsme jej projeli během 5 hodin, z toho 2 hodiny autem a 2 hodiny rychlovlakem… tu hodinku mezitím jsme strávili v Kao-singu, druhém největším městě země… ale jen tím, že jsme odevzdali auto, zaplatili asi 50 Kč za využití dálnice (mýto tu mají elektronické a platí se podle najetých kilometrů) a poobědvali na stanici Zuoying, což je konečná HSR vlaků, jižněji nejezdí… naše autopůjčovna byla prakticky naproti stanici, takže jsme nemuseli nic zdlouhavě hledat…
Když bych měl popsat, jak jsem se během těch 347 najetých kilometrů cítil, tak mohu říct, že bezpečně… ve městě to sice tak jednoduché není – člověk si musí dávat hlavně pozor na všudypřítomné řidiče skútrů a motorek, ale mimo město je to už něco jiného… nejezdí se tu moc rychle (pokud odmyslím to naše zpomalování špatně zařazeným stupněm převodovky) a silnice (ty hlavní mimo města) jsou dostatečně široké… mají vždy dva pruhy v každém směru a vedle ještě jeden užší vyhrazený pro motorky a kola (Tchaj-wan je prý rájem cyklistů)… jen jsem dosud nepochopil, jestli se tu má jezdit v pravém nebo levém (pro nás rychlejším) pruhu… většina řidičů totiž jezdila vlevo a zprava se nechali předjíždět… zvláštní kapitolou jsou i semafory, které mezi zářícími neonovými reklamami často nejsou ani vidět a navíc jsou vysoko nad silnicí a vodorovné… zelená je vpravo, červená vlevo… jako bonbónek z cesty autem uvedu, že místní rádio (vysílané v angličtině) ve zprávách zmínilo, že jsou u nás prezidentské volby, ve kterých se utká 8 kandidátů a Miloš Zeman, kterému je předhazována přílišná náklonnost k Rusku a Číně (asi proto to tu bylo i v rádiu)…
Po příjezdu do Tchaj-peje (HSR pak má už jen jednu stanici), jsme v podzemním labyrintu místního hlavního nádraží našli správný východ k poslednímu rezervovanému ubytování – Mr. Lobster’s Secret Den Hostelu… já už tam nespal, ale aspoň jsem se měl kde přebalit před cestou domů… byly čtyři hodiny odpoledne, tak jsme se ještě vydali do uliček hlavního města, abychom jej aspoň chvilku zažili bez deště – celou cestu od jihu bylo venku pěkně, ale jakmile jsme se blížili do Tchaj-peje, začala oblačnost sílit… ale nepršelo… a kam si myslíte, že naše kroky mířily? samozřejmě na další noční trh plného jídla… prostě kdo se bude chtít pořádně a hlavně dobře najíst, ten ať jede na Tchaj-wan – prakticky všude se domluví anglicky (až nás to překvapilo), ceny tu jsou příjemné a spropitné se neplatí (ale klidně může), nicméně jen ať si prosím nedává „smradlavé“ tofu…
Večer jsme ještě objevili místo, kde jsem si mohl konečně koupit vysněnou láhev první místní značky whisky a pak už jen následovalo balení a loučení… nejen s Tchaj-pejí a Tchaj-wanem samotným, ale i s Julčou, se kterou jsem to tu vše intenzívně zažíval… a musím přiznat, že už při cestě metrem na letiště mi bylo smutno…
Tak teď už jen přečkat desetihodinový let do Dubaje, počkat si tři hodinky na let do Vídně a pak v neděli o půl čtvrté odpoledne přijet na brněnské hlavní nádraží… výlet na Tchaj-wan byl sice krátký, ale stál za to… člověk se obohatil jak o nějaké to kilo navíc, tak zejména o další zážitky, které mu nikdo nevezme… tedy pokud nezapomene… ale proto taky píšu tyto zápisky…
Tak zase příště…
Michal
