Den první, druhý a třetí
Zdravím z Mexika,
pro mě je to svým způsobem neskutečné a vzrušující zároveň – opět jsem se totiž vydal za oceán, abych prozkoumal další malý kousek naší planety… psal se rok 2018, konkrétně bylo 20. prosince, kdy jsem posílal své poslední Zápisky z cest – to jsme se vraceli z Myanmaru… nedlouho poté jsem vstoupil do restauračního byznysu, což jsem si naivně představoval mnohem jednodušeji, takže cestování šlo stranou… a když nám pak životy začala ovlivňovat čínská chřipka, bylo s poznáváním světa na čas utrum… pravda, v mezidobí jsem alespoň začal vychutnávat krásy České republiky, což jsem v původním „plánu“ měl na programu až v důchodu, ale taky jsem byl párkrát ve vzduchu… když nepočítám let Ostrava – Praha (jediný let roku 2020, kdy jsem už měl z létání absťák), tak jsem byl podruhé na Madeiře, krátce na Sicílii, ještě kratší dobu na Kypru, Zakynthosu či v Bari, a úplným expres výletem byla Barcelona – jen na pivo a jídlo – ráno tam a večer zpátky… jo, a taky jsem absolvoval výlet do Budapešti a plážovou dovolenou v Chorvatsku, ale to bylo autem a pro velký úspěch hned dvakrát (loni a předloni)… ale dost minulosti, věnujme se aktuální cestě – ani ta sice nebude přímo poznávací, ale beru ji jako možný začátek nové etapy… takový výkop před dalšími cestami, které snad budou brzy následovat… na svědomí jej má kamarád Mojmír – před týdnem totiž odletěl s kolegy do Mexika, kde stráví 11 dnů u karibské pláže na poloostrově Yucatán… no a protože jsme se o jeho cestě (má ji za odměnu) nespočetněkrát bavili, řekl jsem si, že jej přiletím překvapit a zajdeme na pivo ve Střední Americe…
Ve čtvrtek časně ráno jsem nasedl do autobusu společnosti Gepard Express a v 4:10 přijel na vídeňské letiště… je štěstí, že Gepard z Brna v tuto brzkou hodinu jezdí, protože od chvíle, kdy Regiojet začal posílat některé své vlaky přímo na vídeňské letiště, zrušil noční autobusy a ten jeho ranní vlak jede v tak nešťastnou dobu, že se prakticky nedá stihnout první vlna odletů… to musel plánovat někdo hodně znalý létání… hlavně, že to město Brno dotuje (dvakrát jsem už tím ranním spojem jel a jestli tam bylo 15 cestujících, tak je to moc)… každopádně já byl po příjezdu na letiště nějak omámený voláním dálek, ale spíš to byla rozespalost – na samoobslužném kiosku jsem si vytiskl štítek na kufr, který jsem pak poslal do útrob letiště… a v tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem si chtěl vyměnit boty… ale už bylo pozdě… na nohou mi zůstaly zimní, a tak jsem musel doufat, že kufr přiletí se mnou a v něm i tenisky, protože jinak bych se v Mexiku upekl… už teď můžu prozradit, že vše dopadlo dobře…
Nicméně jsem byl trochu rozhozený, tak jsem po rychlé kontrole, jestli jsem svou roztržitostí nepřišel o něco důležitějšího, spěchal do salónku se uklidnit ranním panáčkem whisky… v 7:10 jsem pak už seděl v letadle Austrian Airlines a těšil se na let do Frankfurtu… ten trval jen hodinu, takže jsem na přestup v tomto obrovském leteckém uzlu měl pohodlných 90 minut… aspoň jsem si to myslel, protože cesta z příletové brány k odletové byla docela dlouhá a navíc zahrnovala pasovou kontrolu (ta byla rychlá) a opakovaně i kontrolu bezpečnostní… a u ní se táhl pořádný had cestujících… a protože se kontrolovalo důkladně, k odletové bráně jsem došel, až když už se nastupovalo… no a pak jsme hodinu čekali v letadle, protože se zpozdila nakládka batožiny a letadlo přišlo o slot, kterým mohlo letět nad Velkou Británií… pilot nám nakonec oznámil, že se podařilo změnit plánovanou trasu a my můžeme vzlétnout… dálkový let jsem absolvoval na palubě Eurowings Discover, což je nejmladší součást skupiny Lufthansa a zaměřuje se na dovolenkové destinace… a také na šetření – za sluchátka, deku a pivo (o tvrdém alkoholu nemluvě) se platí… úpadek dálkové letecké dopravy pokračuje… ale to přeháním, nakonec to nebylo tak špatné… pěkně se o nás starali…
Ještě jsem nezmínil, že letenky jsem pořídil za nasbírané míle z programu Miles and More, s nímž má banka koncem roku ukončila spolupráci a míle je třeba do pololetí vyčerpat… takže jsem spojil pivo s Mojmírem v Mexiku s uplatněním těchto mil (a doplatkem asi 4.400 Kč)… výhodou této mé odměny také bylo, že jsem nemusel připlácet za odbavený kufr a zároveň jsem si mohl vybrat zdarma sedadlo s větším prostorem na nohy… a toho bylo na ekonomickou třídu opravdu spousta…
Přestože jsme vzlétli s hodinovým zpožděním, přistáli jsme podle plánu… v 16:20 místního času (časový posun oproti ČR je 6 hodin)… let tedy trval necelých 11 hodin a musím jej označit za jeden z těch pohodlnějších… až na to placené pivo… a kdyby někdo v blízkosti neustále nepouštěl plyny…
Letiště v Cancúnu má 4 terminály a jak je v Americe zvykem, každá aerolinka má přidělený svůj a jinde nepřistane… naše letadlo nezaparkovalo u stojánku, takže jsme se museli přepravit autobusy a to byl hned teplotní šok… bylo odpoledne a slunce hřálo na 28 stupňů… než jsem si pak vyzvedl kufr, musel jsem ještě projít imigrační kontrolou – se štěstím jsem si stoupl do fronty, která byla docela rychlá, takže za půl hodiny jsem dostal razítko do pasu… úplně čistého pasu… i to značí nový začátek… pas jsem sice obdržel již v roce 2016, ale pro své předchozí cesty jsem používal jiný, kterému však již vypršela platnost, a tak musel do služby nastoupit tento „panic“…
Takže jsem oficiálně vstoupil do Mexika, jsem na poloostrově Yucatán, ve státě Quintana Roo… nevzpomínám si, že by se tady odehrávala nějaká část seriálu Narcos Mexico, takže by to mělo být bezpečné a daleko od nechvalně známých bojů mexických drogových kartelů… tak uvidíme…
Ještě v Brně jsem pátral, jak se dostanu do hotelu, který leží mimo město a není u něj žádná autobusová zastávka… nakonec jsem se vložil do rukou pracovníků USA Transfers… těžko říct, proč mají takový název, ale v nabídce bylo ještě Canada Transfers či Happy Transfers… všechny tyto společnosti mají dobrou reputaci (a přibližně stejnou cenu – já platil 90 dolarů), na rozdíl od místních taxikářů, kteří buď byli na zkušené v Praze nebo je to prostě úděl této profese – v několika diskuzích jsem četl, že turistu neskutečně oberou… často podle toho jak bohatého si jej podle oblečení otipují… toho bych se u mě nebál, spíš by to bylo podle cíle cesty – tím byl 78 km vzdálený Barceló Maya Riviera hotel na pobřeží Mayské riviéry…
Tento hotel jsem si „musel“ zvolit, protože v jeho areálu je ubytovaný Mojmír, a když jsem jej chtěl překvapit a zajít na to pivo, tak nebyla jiná volba… sám bych si jej nevybral, je to obrovský komplex sestávající se ze šesti pětihvězdičkových hotelů ve třech „kategoriích“ – hosté ubytovaní v hotelech Beach, Caribe, Tropical a Colonial mohou využívat služby a zařízení kteréhokoliv z těchto hotelů… ale už nemohou do hotelu Palace a ti z Palace mohou všude kromě hotelu Riviera – ten je jen pro dospělé a jeho hosté mohou všude, ale nikdo z ostatních hotelů nemůže k nim… a Riviera byla na tři noci mým útočištěm… o tom ale později…
S Josem z USA Transfers a jeho vanem jsme najeli na místní dálnici, což je čtyřproudová silnice prakticky bez zatáček, ale s častými omezeními rychlosti (maximální je 100 km/h) a vydali se směr hotel… podle na internetu popisovaného způsobu jízdy místních řidičů (z tohoto důvodu jsem si auto nepůjčil) jsem čekal otlučená vozidla, ale když nepočítám ty nákladní a mikrobusy, tak byla skoro všechna nebouraná a docela nová… asi v tom tady umí řídit (chodit)… před hotelem (byl jsem jediný pasažér – transfer byl privátní) jsem byl vysazen přesně v 19:00 (u nás už bylo pátečních 01:00)… slunce bylo zrovna na horizontu… cesta z Kameňáku tak trvala 23,5 hodin…
Při check-inu jsem podle mého názoru proti pravidlům zjistil i číslo Mojmírova pokoje… kupodivu to vůbec nebylo těžké… mnohem těžší ale bylo jej najít… teď nemyslím pokoj (kde jsem klepal asi 3x), ale Mojmíra… představte si 6 Vaňkovek vedle sebe… a teď v nich hledejte kamaráda… no nachodil jsem několik kilometrů, křížem krážem, stále ještě pod vlivem časového posunu (takže nabuzený), ale nenašel jej… a to jsem se díval skoro do každé restaurace a baru v areálu (a že jich je nespočet)… nakonec jsem zaujal pozici v baru, který byl nejblíž jeho pokoje a předpokládajíc, že nebude večer chodit moc daleko, čekal jsem, jestli jej nezahlédnu… už bylo skoro 22:00 místního času, když jsem se na bar vydal objednat si další pivo, a v tom mne najednou někdo přepadl zezadu – Mojmír… vracejíc se z atrakce mimo areál a po večeři v nedaleké restauraci se jeho skupina vydala si sednout do baru, kam chodili každý večer (tip jsem tedy měl dobrý), a při průchodu zahlédl známou postavu… takže jsme se potkali… v Mexiku… ne u Kolína, ale v Mexiku…
První noc v hotelu Barceló Maya Riviera jsem dokonale prospal… po cestě, změně času, hledání Mojmíra a následných uvítacích drincích se není čemu divit… a proto přidám pár informací o Mexiku…
Mexiko, jehož oficiální název zní Spojené státy mexické, je federativní republika… většina území je geograficky v Severní Americe, ale často bývá řazeno mezi státy Střední Ameriky… na severu hraničí se Spojenými státy americkými, na jihu s Guatemalou a Belize… břehy Mexika omývá na západě Tichý oceán, na východě Mexický záliv a na jihovýchodě Karibské moře… má více než 130 miliónů obyvatel, hlavním městem je Ciudad de México – při plánování cesty jsem uvažoval, že bych si udělal zastávku i tam, ale nakonec celou dobu budu na poloostrově Yucatán… pojďme teď ale zpátky na zážitky pátečního dne…
Když je člověk v all inclusive resortu, tak ty zážitky jsou trochu jiné než při poznávací cestě… já se ráno nasnídal, následně na pláži vyhledal Mojmírovu skupinu, chvilku pokecal, dal pár drinků, pak se prošel na konec resortu do hotelu Palace, kde jsem si dal oběd plný rybích specialit, a když jsem se po 1,5 km cesty vrátil do mého hotelu, oběd jsem zopakoval (opět jsem hledal rybičky a našel mahi-mahi)… odpoledne jsem vyzkoušel vířivku na terase mého pokoje (v hotelu Riviera ji má každý, já měl štěstí a získal upgrade zdarma, takže se z vířivky místo do zahrady dívám na moře), abych následně opět vyhledal skupinu Mojmír, od které jsem se pak před pátou odpoutal… čekala mě totiž večeře v à la carte mexické restauraci, kde jsem pokračoval v degustaci místních specialit: ceviche z Acapulca, steak z krávy a sladké z mandle s kávovou příchutí… dobré, ale nic zvláštního, každopádně to zasytilo…
Celý den dost silně foukalo, což mi vůbec nevadilo – aspoň ten teplotní přechod byl snesitelnější… a že jsou v moři velké vlny a koupání je zakázáno? to mi už vůbec nevadí… už teď můžu prozradit, že za celý pobyt jsem byl 1x v moři a 1x v bazénu… takováto vodní krysa já jsem…
Večer už byl opět akční… v již zmíněném baru „The Mall“ jsem čekal na účastníky zájezdu pojišťovacích „agentů“… a když jsem se po nějakém čase (kdy nakupovali dárky domů) dočkal, zjistil Mojmír, který předtím na pláži požil více caipirinh než by snesl, že u sebe nemá mobil… následovala akce „iPhone“, která vyústila v opětovné shledání majitele se svým telefonem… ale předtím jsme prošli a prohledali všechna možná zákoutí, zalarmovali 3 recepce, až nakonec naše snaha o protokol o ztrátě vedla k větší aktivitě personálu a v konečném důsledku k nalezení vytraceného mobilu… ve čtvrtek jsem 2 hodiny hledal Mojmíra, v pátek zase 2 hodiny s Mojmírem jeho telefon…
Ve čtvrtek jsem si při cestě na svůj hotel musel ulevit u křoví, načež jsem druhý den zjistil, že za močení na veřejnosti tu dokonce posílají do vězení… takový rebel jsem byl… no když jsem se v pátek vracel na svůj hotel, tak poslední otevřený bar byl v obležení asi 200 žen v bílém (svatebním?))… další nebezpečný zážitek…
V sobotu ráno jsem se přidal k části skupiny Mojmír a opustil areál resortu… v dochozí vzdálenosti se nacházel překrásný park Kantun Chi s bujnou vegetací a hlavně unikátní cenotes… vstupné bylo 45 dolarů, museli jsme se osprchovat a povinná byla i plovací vesta…
Po celém Yucatánu se ukrývají tisíce jezírek a zatopených jeskyní – cenotes… tyto fascinující přírodní útvary vznikly rozpukáním vápencového podloží po dopadu obřího asteroidu před 65 milióny lety… v podzemí se utvořil spletitý systém řek a zatopených jeskyní… některé mají propadlé klenby, a proto vypadají jako malá jezírka… do jiných vede jen malý otvor, takže pronikající paprsky světla překrásně nasvěcují krápníkovou výzdobu… jejich voda je křišťálově čistá, a tak pro mnohé obyvatele jsou cenotes dodnes zdrojem pitné vody…
My jsme měli možnost navštívit hned čtyři cenotes, strávili jsme tam moc příjemné dopoledne… ještě jsme při návratu u cesty ochutnali tacos místního prodejce a pak už jsme „museli“ na oběd do resortu, abychom si odpoledne zopakovali další flákání se u moře – dokonce i já jsem se do vln plných chaluh ponořil (jak víte, tak poprvé a naposled)… moře bylo teplé, jen u břehu dojem kazily ty chaluhy, které se na pobřeží Yucatánského poloostrova začaly objevovat v roce 2014… jinak krásně tyrkysovou mořskou vodu zabarvují do hněda a nenechají spát řadě místních obyvatel závislých na turistickém ruchu – obávají se odlivu turistů, a tak s touto přírodní záležitostí (někteří vědci přičítají přemnožení chaluh klimatickým změnám) bojují tak, že je fyzicky sbírají a po tunách odváží z pláží… boj je však nekonečný…
Na večer jsem si rezervoval místo v další à la carte restauraci (když už jsem si s sebou vzal oblekové kalhoty, abych splnil dress code), tentokrát rybí… a tak jsem měl po 10 letech humra (naposled to bylo na Kubě)… jako předkrm mix mořských plodů… taky to ušlo, stejně jako v pátek… ony ty restaurace à la carte v resortech sice dělají zajímavá jídla, ale i tak to je jiné, než by člověk poznal v regulérní restauraci…
Večeři jsem měl tentokrát až v 20:00 (vždy se musí dělat rezervace a dříve místo pro mě neměli), navíc byla v restauraci ob 3 hotely, tak jsem využil služeb místního doubledeckra (ano, areál je tak velký, že tu jezdí místní „MHD“) a to při cestě na i z večeře… chtěl jsem se ještě účastnit rozlučkového večera skupiny Mojmír… samozřejmě, že jsem je našel v „jejich“ baru… a hned viděl, že jedna z účastnic požila více alkoholu než měla… a tak jsme se s Mojmírem a Vendy vzdálili na bar, pak na další bar a následně zase zpátky na původní bar… po návratu k ostatním ze skupiny byl Mojmír polit vodou, a tak jsme po chvilce sezení naznali, že stačilo a šli spát… všechny nás čeká poslední noc v Barceló Maya Grand Resortu…
Buenas noches
Michal
Den čtvrtý, pátý a šestý
Zdravím z Playa del Carmen,
jak jsem zmínil posledně, dlouho jsem žádné Zápisky nepsal a tak nejsem úplně ve formě a všechny je pošlu naráz, ačkoliv na nich pracuji průběžně, jen mi dá více práce jim dát hlavu a patu…
Teď popisuji neděli, která znamenala přesun – můj do nedalekého Playa del Carmen a výletem „podplacené“ prodejce pojistek do České republiky…
Ráno po snídani jsem se podíval z okna mého pokoje, sluníčko svítilo (jako každý den) a ten nekonečný bazén pod okny zel prázdnotou… to byla výzva i pro mě… a tak jsem do toho bazénu vkročil… voda byla mnohem studenější než sobotní moře a docela mě nakopla… bylo to příjemně osvěžující…
V poledne jsme se museli odhlásit z hotelu, ještě jsem pak mohl zajít na oběd, dát si drink, ale i tak jsem byl s Mojmírem domluvený, že se před druhou hodinou odpolední přijdu do jejich hotelu rozloučit… dali jsme si rozlučkový koktejl a pak jsem se drze připojil k jejich odvozu a nechal se za pár dolarů (předaných řidiči) přepravit před můj další hotel v Playa del Carmen…
Tím hotelem je Casa de las Flores a vybral jsem si jej kvůli tradičnímu mexickému vzhledu… žádná moderna, ale útulný hotýlek, ve kterém tři noci stojí stejně jako jedna v předchozím resortu… nejdřív jsem ještě musel hodinu čekat na přidělení pokoje (zůstal jsem na recepci, protože za poslední dny jsem tu nachodil 48 km – resort byl opravdu rozlehlý), ale pak už jsem vyrazil na (pozvolnou) obhlídku – s cílem zjistit, kde je tu terminál autobusů ADO, které budu v následujících dnech využívat… shodou okolností je hned u známé 5th Avenue, což je turistická ulice jak se patří… a hned jsem viděl zatýkání nějakého pobudy ozbrojenými členy místní policie… no je to Mexiko…
Mám dojem, že resort takového typu jako byl ten z předchozích dnů z člověka udělá nesvéprávnou osobu – všechno dostane, o nic se nemusí starat… po příjezdu do Playa del Carmen jsem se ocitl v jiném světě… trochu nesvůj, neříkám, že vystrašený, ale ostražitý… přitom v podobných končinách jsem byl už několikrát… možná na mě dolehlo to zatýkání, které jsem viděl hned po příjezdu, ale spíš to přičítám té bezstarostnosti dnů strávených v resortu… naštěstí se stačilo vyspat a člověk už byl zase ok… ale vraťme se ještě k té neděli…
Mimo jiné jsem při průzkumu městečka zjistil, že v Playa del Carmen smí každý obchod prodávat alkohol jen v určité hodiny v týdnu, a tak, když jsem si zašel do Walmartu, s překvapením jsem zjistil, že v neděli prodávají alkohol (včetně piva) jen do 17:00… chladničky byly zamčené, regály opáskované…
V těsné blízkosti mého hotelu se nachází restaurace The Lost Tiki, kterou můžu vřele doporučit… je vzdálená od turistického mumraje a v rozumných cenových relacích nabízí skvělá jídla a koktejly – ty jsem tedy neměl, ale konečně jsem si mohl dát jiné pivo než Coronu (tentokrát Dos Equis a Bohemia)… jídlo bylo opravdu delikátní – krevetí kung pao… o něm se mi bude ještě zdát… jen musím popsat jeden nešvar, který se tu rozšířil – nápojový a jídelní lístek najdete jen po scanu QR kódu v mobilu… nikde jinde… dokonce to tak měly i ty restaurace v resortu… prostě bez mobilu tu do hospody nelez… naštěstí mám v telefonu vedle své české SIM karty i tzv. eSIM na které jsem si přes aplikaci Airalo koupil a nastavil datový tarif mexických operátorů – tzn. volání a SMS jdou přes roaming O2, data jsou místní (nejsme v EU, takže přes datový roaming bych se nedoplatil) a jsem tedy stále on-line…
Na pondělí jsem si naordinoval shlédnutí Mayských památek, a jelikož jsem už nějaké viděl v Guatemale a Hondurasu (neříkám, že jsou stejné), tak jsem zvolil asi 65 km od Playa del Carmen vzdálené městečko Tulum a jeho archeologický park na břehu moře – jediný přístav Mayů, který v té době provozovali… no a jak se tam nejlépe dostat? Co třeba využít služeb autobusu ADO, když už vím, kde mají nádraží… takže jsem si za 130 Kč koupil lístek a v 9:20 očekával odjezd, ale měli trochu zpoždění a taky zmatek při nastupování – autobusy nemají značení destinace, ta se vyvolává místním pracovníkem (samozřejmě jen ve španělštině) a to nemluvím o aplikaci či webových stránkách, přes které jsem to kupoval – ty jsou jen a jen ve španělštině… ale ta je naštěstí odhadnutelná, takže mi vždy vše klaplo, včetně platby kartou…
Takže jsme s drobným zpožděním a silnou klimatizací vyjeli… cesta trvala něco kolem hodiny… po výstupu se na nás vrhli všemožní naháněči, každý z nich měl tričko s nápisem „oficiální informace“, každý ho měl ale jiné a každý asi čekal na svou ovečku… já jsem je minul a vydal se po svých směrem k parku… po chvilce jsem zahlédl ceduli oznamující oficiální prodej lístků za 500 metrů, abych po ještě kratší chvíli narazil na mooc pěknou ozbrojenou vojačku, která hlídala bránu a poslala mě zpět pro lístek… přiznám se, byl jsem zmaten, protože jsem nikde prodejnu neviděl… křížem krážem jsem prochodil vedle stojící tržiště, kde měli všechno, jen ne lístky, abych po docela delší době našel jejich prodejnu… tak dobře schovanou jsem ještě nezažil… a nebrali karty ani dolary… a já neměl pesos… zase jsem musel na tržnici, kde mi jediná směnárna odmítla směnit dolary, protože jsem u sebe neměl pas (z bezpečnostních důvodů jen kopii)… nakonec jsem musel vybrat z bankomatu… a tak jsem se dostal poprvé k pesos… 58 pesos (70 Kč) jsem hned použil u té neskutečně dobře schované prodejny lístků (z dálky vypadala jak záchody a prodávající stáli za mřížemi) a šel dál… a pak jsem zjistil, že těch 58 pesos byl poplatek za vstup do nějaké zóny, protože po chvíli chůze přišla ta opravdová pokladna do archeologického parku… to byla ta 500 metrů vzdálená, a opět nebrali karty a opět jen v pesos… tentokrát 90 (108 Kč)… naštěstí jsem už pesos měl, jinak by mě kleplo… konečně jsem se dostal do areálu, na který svítilo rozžhavené polední mexické slunce…
Po prohlídce, při které jsem propotil tričko, a zároveň jsem si uvědomil, že fotím prakticky jen na mobil (přičemž fotoaparát tu mám v Mexiku s sebou), což je hodně pohodlné, ale zároveň přes displej skoro nevím co fotím nebo s jakým výsledkem fotím (u foťáku jsem vždy využíval hledáček), a taky si vzpomenu kolik kilometrů jsem se s fotografickým závažím v minulosti nachodil, tak nevím co je lepší… mimochodem od roku 2021 tu s dronem mohou létat jen Mexičané, cizinci to mají zakázáno, navíc dovoz dronu může být pokutován, takže jsem jej nechal doma…
Za skvělou věc můžu považovat rozhodnutí jet do Tulumu – ta scenérie mayských památek na břehu moře byla úchvatná… už tak skvělou volbu jsem neudělal v restauraci El Habanero Ruinas, která byla trochu mimo ten mumraj u vstupu, ale jejich tlayuda byla mimo moje chuťové buňky… docela dost toho ochutnám, ale tady jsem si nepochutnal… tlayuda je specialita ze státu Oaxacan (já jsem v Quintana Roo) a její tortila je úplně jiná než ostatní, na ni se pak dají rozmačkané vařené fazole, avokádo, maso (já měl hovězí), oaxacanský sýr a salsa… nevím co mi tam vadilo, prostě to nebyla trefa do černého…
Cesta zpátky do Playa del Carmen probíhala opět se společností ADO, odjezd byl z neoznačené zastávky, ale říkal jsem si, že bude +/- na stejném místě jako dopoledne… byla… po příjezdu do Playa del Carmen jsem zašel ještě jednou do Walmartu, abych si v povolené době koupil tequilu domů…
Jinak krátce o Playa del Carmen – město leží strategicky uprostřed Mayské riviéry, má přes 300 tisíc obyvatel, které doplňují každoročně zvyšující se počty digitálních nomádů a expatů… mísí se tu západní svět se všemi jeho vymoženostmi s opravdovým Mexikem více do vnitrozemí… po jeho širším centru se dá bez problémů pohybovat pěšky či na kole… a trochu z krimizpráv: loni v lednu tu jeden turista zastřelil dva Kanaďany a pár dalších osob zranil…
Na večeři jsem si vybral restauraci Mariscos y Clamatos El Doctorcito, místo s údajně nejlepšími cevichi v Playa del Carmen… nevím jestli nejlepší, ale skvělé byly… vybral jsem si kombinaci s názvem Recept z roku 1994 (a dovětkem něco o pekáči buchet, ale tomu nerozumím :-)) obsahující krevety vařené / krevety naložené / chobotnici / mořského vlka / pepř / chiltepin / jalapeño / červenou cibuli / okurek / koriandr / clamato / vývar z krevet / speciální omáčku Doctorcito / a taky rybu… mňam…
Playa del Carmen je známé svým nočním životem, diskotéky tu jedou do tří hodin do rána, což byla častá výtka recenzentů, když jsem si hledal ubytování, ale já mám hotel ob dvě ulice od té hlavní a je to v pohodě… spí se mi nádherně…
Úterý, poslední celý den v Mexiku, jsem pojal relaxačně – ne, že bych se tu těch pár posledních dnů honil, ale proč to rvát na sílu před odletem… rozhodl jsem se využít toho, že z Playa del Carmen jezdí trajekty na nedaleký ostrov Cozumel a vyrazil na loď… co by to bylo být u moře a nevstoupit na nějakou tu bárku… toto byl ale regulérní trajekt, který tu provozují dvě společnosti – Winjet a Ultramar… střídají se v odjezdech v hodinových intervalech… já se vydal na 10:00, a když jsem cestou odmítl opět několik naháněčů, vystál si frontu u Winjetu, chtěli po mně hotovost, prý kartou jde platit jen zpáteční, ale musím si vybrat čas kdy pojedu zpátky… copak vím jak se mi na Cozumelu bude líbit? Tak jsem přešel k Ultramaru, jehož odjezd byl v 11:00, ale dá se i jednotlivá jízda platit kartou… a v mezičase se usadil do restaurace Señor Frog, kde mi pivo dali do obrovské „zkumavky“ neznámého objemu… a pak ještě jedno… no jestli se mi tady nelíbí víc než pak na Cozumelu… jsem si myslel, než jsem platil – za ty dvě zkumavky chtěli 720 Kč… drahá to čekačka…
Nu což, přiblížila se doba odplutí, tak jsem u Pana žáby zvedl kotvy a přešel přes bezpečnostní kontrolu (něco jako na letišti, ale s 10% důrazem) k nástupní bráně a pak na trajekt… následovala 45 minutová plavba, která uběhla strašně rychle, neboť nám na palubě hrálo duo hudebníků nejznámější hudební pecky… samozřejmě ve španělštině… a to rozhicovalo vedle mne sedící Argentinky, až jsem měl strach, že ztroskotáme… dělám si srandu, ale rytmus měly holky očividně v sobě…
Cozumel (maysky Cuzamil = Místo vlaštovek) je největší ostrov v mexickém Karibiku, je 50 km dlouhý a 14 km široký… je vyhledávaný zejména kvůli potápění, šnorchlování a fantastickému podmořskému životu korálových útesů… ten zdejší je po Velkém bariérovém útesu v Austrálii druhým největším na světě… na ostrově je městečko San Miguel, tak už chápete, proč jsem tam musel…
Žádné větší plány jsem ale neměl, snad jen najít pěkné místo – restauraci – kde budu moci konečně zkompilovat větší část Zápisků… naštěstí se povedlo, a v Aqui Ahora baru jsem měl skvělé jídlo (hovězí quesabirrias – kříženec mezi tacos a quesadillou), ještě hezčí výhled (přímo na moře) a spoustu času na psaní…
Zpátky do Playa del Carmen jsem se vydal v 16:00 (ještě jsem neuvedl, že jedna cesta stojí 310 Kč) a absolvoval ji na přídi trajektu, takže když jsem se na hotelu podíval do zrcadla, hruď jsem měl rudou jak rak… takže namazat a mazat hned vedle do The Lost Tiki na další gurmánský zážitek – smažené krevety a dva druhy tacos… každý z těch obědů či večeří co jsem tu Playa měl (a to jsem k nim vypil vždy pár piv) stál méně než ty dvě zkumavky u Señora žáby… to byla skutečná past na turisty…
Poslední večer v Playa del Carmen jsem už „musel“ do víru turistického centra… aby se neřeklo… a taky protože jsem zatím v žádném obchodě se suvenýry nezahlédl, že by prodávali pohlednice… to už jim odzvonilo a každý posílá pohled v jedničkách a nulách? nebo tu nefunguje pošta? no nakonec jsem jeden obchod našel a světe div se, byla to lékárna… tam bych to tedy nečekal.. i když lékáren je v Playa del Carmen neskutečný počet… asi výdělečný obchod – že by si tu Američané či Kanaďané kupovali něco, co u nich nesmí? nevím, nepátral jsem, byl jsem rád, že mám pohledy… a dokonce i známky… jenže nastal jiný problém – nejsou tu poštovní schránky… tedy k jedné mě lékárník poslal, byla 3 bloky rovně a 2 bloky doleva… a vypadala jako vykradený bankomat… a nepomohlo ani optání se na recepci hotelu, protože chlapík se na pohledy díval jako by něco takového viděl poprvé v životě…
Zítra se už budu loučit a přesouvat do Evropy…
Michal
Den sedmý a osmý
Zdravím z Vídně,
tak už jsem opět v Evropě… dnes ráno jsem přistál na novém istanbulském letišti, kde jsem přestoupil na let do Vídně, abych za chvíli nasedl do vlaku směr Brno…
Vraťme se ale ještě na chvíli do Mexika, do Playa del Carmen… konkrétně do středy… na ni jsem měl v plánu přesun na cancúnské letiště a odlet směr Evropa… ráno jsem se ale ještě naposled nasnídal (předchozí dny jsem snídani s vidinou dalšího obžerství raději vynechal) a k tomu jsem zvolil nedaleký podnik s názvem Muelle de Chema (Chemické molo)… snídaně nebyla špatná, ale dvě vajíčka s grilovanými fazolemi byly zality zelenou a červenou salsou a celkově mi to připadalo moc sladké… vajíčka a sladké… no nic, vyzkoušet se to muselo…
Po snídani jsem si zabalil saky paky a v 11:05 autobusem ADO opustil kosmopolitní Playa del Carmen… bude mě chybět móda zdejších mladých žen chodit nahoře bez podprsenky… tentokrát mě cesta na letiště vyšla na nějakých 285 Kč… musím napsat, že autobusy ADO jsou skvělou možností jak se přepravovat po jižním Mexiku, kde společnost působí… s tím výběrem odjezdového času jsem udělal dobře, protože na cestě u letiště probíhaly stavební práce a místo 70 minut jsme jeli minut 100… já jsem ale byl s časem v pohodě a to také tím, že jsem zpátky do Evropy letěl business třídou Turkish Airlines – vybral jsem si ji opět jako prémiový let za nasbírané míle (abych je skoro všechny vyčerpal), tentokrát s doplatkem 8500 Kč… takže letenky z Vídně do Cancúnu a zpět mě vyšly celkem na necelých 13000 Kč a jedna cesta byla v pohodě a druhá v ještě větší pohodě – a tu teď popíší…
Požitek z mého prvního dálkového letu v business třídě (úplně první let v businessu jsem absolvoval z Madeiry do Lisabonu, ale to byl krátký let a letenka tehdy vyšla levněji než už v plné ekonomické třídě) začal už na letišti… jak jsem napsal, přijíždím později než jsem plánoval, šinu si to k přepážkám Turkish Airlines, abych odevzdal kufr a když vidím tu dlouhou frontu cestujících, jsem rád, že můžu přistoupit k přepážce business třída, kde jsem bez čekání hned na řadě… odevzdávám kufr, ukazuji pas, dostávám palubní lístky a zároveň vstupenku do místního salónku… do něj bych měl možnost vstoupit i s mou LoungeKey kartou, ale proč si čerpat volné vstupy, navíc, když jsem na ten salónek četl mizivé recenze… a ty nelhaly, salónek je tak malý, že jedinou frontu za mého letu do Evropy jsem čekal před vstupem do něj (i bezpečnostní kontrolu jsem měl bokem bez fronty, pasová nebyla žádná, ale tu neměl nikdo)… salónek byl úplně plný a vždy se čekalo než někdo vyjde, aby další mohl vejít… navíc tam nebyl bufet, ale muselo se objednávat přes QR kód (to je mor) a čekat až jídlo přinesou… frontu jsem si tedy vystál, protože jsem měl chuť dát si ještě něco mexického… a udělal jsem dobře – dvakrát tacos a polévka gulášového stylu (birria ze státu Jalisco) byly chutné… k tomu jedno pivo Modelo a už jsem pomalu mohl jít k odletové bráně…
Shodou okolností jsem byl u brány první, tak jsem si říkal, že budu i úplně první pasažér vstupující na palubu Boeingu 777, ale když jsem vstoupil, už tam seděli… pasažéři business třídy, kteří přilétli z Ciudad de México, odkud letadlo vzlétlo a v Cancúnu mělo mezipřistání… takže jsem se usadil vedle vážně tvářícího se pana Suota, kterému jsem hned šlápl na nohu (možná proto bez úsměvu)… místo bylo obrovské, doslova vyzývající k užívání si letu (abych příště vůbec šel do ekonomické třídy :-))… u sedadla byly připraveny papuče a deka… ještě před vzletem nám byl nabídnut uvítací drink… pak už jsme se odlepili od ranveje cancúnského letiště (s 30 minutovým zpožděním v 15:30)…
A hýčkání pokračovalo – dostali jsme toaletní taštičky, další drink, a pak už kuchař v bílé čepici přinesl menu… při výběru a obsluze jsem byl oslovován jménem a tak jsem si na přípitek vybral pivo… následně nám na stoleček rozprostřeli ubrus, postavili svíčku na baterii ?!? a začalo servírování… já si vybral cuketový krém s krutony, roastbeef s olivami a cherry rajčaty jako předkrm… grilovaného lososa s kaší jako hlavní chod a výběr sýrů jako zákusek… vše bylo moc dobré… i ta 15letá whisky Glenfiddich, kterou jsem to musel zapít…
Jelikož jsme letěli proti času a tedy prakticky přes noc, personál nám na sedadla dal něco jako podložky a připravil silnější deky, ztlumil světla a vyzval tím ke spánku… ještě chvíli jsem datloval do tabletu části Zápisků (majíc k dispozici Wi-Fi a 1GB dat zdarma), ale pak už položil sedadlo (do vodorovné polohy), zachumlal se do deky, otočil na bok a s drobnými přerušeními si na 5 hodin zdříml…
Dvě hodiny před přistáním v Istanbulu nám naservírovali snídani obsahující trochu sýru, trochu salámu, jogurt, ovoce a míchaná vajíčka (ta se jim tedy nepovedla)… nové letiště v Istanbulu bylo otevřeno v roce 2019, a jelikož jsem teď moc nelétal, byl jsem tam poprvé… letiště leží asi 40 km severozápadně od Istanbulu, je obrovské a ještě se bude zvětšovat – údajně se chce stát největším vzdušným přístavem světa… na jeho přistávací dráhu jsme dosedli v 11:15 istanbulského času (časový posun o 8 hodin oproti Cancúnu, 2 hodiny oproti České republice), takže opět s 30 minutovým zpožděním… let tedy trval něco málo přes 12 hodin, ale díky skvělému komfortu to uteklo jak voda… na dráze jsme pak ještě 15 minut rolovali ke stojánku, takže se mi zkrátil čas na přestup a já musel vynechat návštěvu místního salónku… škoda, prý je suprový… tak někdy příště…
Do Vídně jsem letěl opět na palubě Turkish Airlines, opět v business třídě, ale jelikož je to jen krátký let a malé letadlo, už ten rozdíl není tak znatelný… pravda, sedačky byly prostorné, místa na nohy taky spousta, ale ležení v letadle je prostě ležení… jsem rád, že jsem to na svém 263. letu vyzkoušel… jinak servis i na palubě letadla do Vídně byl úslužný, jídlo dobré (grilovaná zelenina jako předkrm, hovězí steak jako hlavní jídlo), takže jsem s cestou zpět nadmíru spokojen… myslím, že se celý výlet tímto pěkně završil…
Ve Vídni jsme přistáli v 13:15, letadlo nepřijelo až ke stojánku, takže jsme museli autobusem, ale výhoda pro cestující v business třídě je jejich extra odvoz malým mikrobusem, takže se člověk rychleji dostane k pasové kontrole a k pásu se zavazadly… ale co je mu to platné, když pak u něj čeká a čeká a čeká… už bylo vyloženo snad celé letadlo, než vykoukl můj (priority označený) kufr… už jsem myslel, že se mi poprvé ztratí…
Na závěr cesty pojedu jedním ze tří vlaků Regiojet, které denně vyráží přímo z vídeňského letiště… břicho mám plné z dobrot v letadlech, ale určitě si dám sushi… a pokud vše dobře půjde, zabere mi zpáteční cesta opět celý den – přesně 24 hodin… ale co bude skvělé – přijedu do republiky, která bude mít nového prezidenta… konečně…
Jak bych výlet zhodnotil? Účel splnil, dostal jsem se za oceán, překvapil Mojmíra, nakoukl do mexické kuchyně a vyzkoušel business třídu na dálkovém letu… jestli jsem poznal Mexiko? tak to vůbec ne… první dny v resortu byl člověk mimo jakoukoliv mexickou realitu a tu jsem prakticky nepoznal ani v Playa del Carmen… i tam to bylo hodně turistické… ale nestěžuji si, jen popisuji… na poznání země, jejich obyvatel a trochy historie je potřeba více dnů a hlavně ji více procestovat… takže bych se do Mexika někdy rád vrátil, věřím, že má určitě co nabídnout…
Tak snad zase brzy ahoj
Michal
