Den první až čvrtý
Ahoj,
právě jsem se vrátil ze Severní Koreje… sice to byla oficiálně dovolená (na takovou destinaci to zní divně, že?), ale já to stejně považuji spíš za studijní cestu… a jelikož jsem byl celou dobu odříznut od internetu a mobilního signálu, sepíšu své dojmy najednou při zpáteční cestě do Evropy…
Na cestu jsem se vydal minulý pátek, hned po práci jsem sedl na autobus Regiojet a vyrazil směr vídeňské letiště… tam mi v 22:00 letělo letadlo společnosti Emirates do Dubaje… letěl jsem s nimi poprvé, řekl jsem si totiž, že využiji možnosti a při cestě navštívím Dubaj… ale taky mě dostala reklama s Jennifer Aniston… mimo jiné i na sprchu na palubě A380…
Když jsem přišel na přepážku, vypadalo to, že mě na palubu ani nepustí… z Dubaje jsem měl totiž pokračovat do Pekingu… ale já neměl čínské vízum – chtěl jsem využít možnosti 72-hodinového pobytu bez víza (platí jen při mezinárodních transferech), ale slečna na přepážce nechtěla věřit, že z Číny poletím do Severní Koreje… po několika telefonátech a ověření, že FNJ je opravdu zkratka pro letiště v Pchjongjangu, jsem nakonec dostal palubní lístek na let Dubaj – Peking a mohl nastoupit…
Nejdříve však na let do Dubaje, který proběhl úplně bez problémů… přestože to byl Boeing 777 a Jennifer jsem neviděl, mohl jsem si užít mnohem více prostoru, super jídlo a obrazovky velikosti malé televize…
V Dubaji jsme přistáli ráno o půl sedmé (posun času o tři hodiny), už při čekání na pasovou kontrolu jsem poznal, že v tomto městě bude vše velkolepé… trochu jsem se ze snění probudil, když mně bankomat HSBC odmítl vydat peníze, ale hlavu jsem si z toho nedělal… tady se určitě bude moct platit všude kartou… jsem si říkal…
Moje první kroky vedly na metro, které tu řídí počítač (mimo jiné je to nejdelší vlakový systém na světě, který neřídí člověk) a vystoupil jsem ve „staré“ Dubaji, kde jsem se porozhlédl po tržištích… typicky arabských… přestože bylo ráno, teplota byla někde kolem 27 stupňů… takže jsem se venku moc nezdržel a metrem jsem vyrazil směr přístav (tam se člověk dostane po přestupu na jedinou dubajskou tramvajovou linku (metro má linky dvě)) a pak na Palm Jumeirah – to jsou v Dubaji uměle vytvořené ostrovy, které při celkovém pohledu z výšky mají tvar palmy… a tady jsem narazil – monorail, což je vláček spojující „kmen“ palmy s jejím vrcholem není součástí místní MHD a lístky na něj se prodávají jen za hotovost… zpáteční je za 25 AED (ty na metro stojí 22 AED na celý den)… takže jsem musel vybrat v bankomatu United Arab Bank…
V hotelu Atlantis, který se nachází na vrcholu palmy, jsem se naobědval (má tu restauraci i Gordon Ramsay, ale tam jsem nebyl) a po menší siestě se vydal zpět do města… nakoukl jsem do The Mall of Emirates, jejíž součástí je i krytá sjezdovka pro místní lyžaře, z dálky mrkl na Burdž al-Arab (známý hotel ve tvaru plachetnice) a zaplul do útrob obrovského (údajně největšího na světě) nákupního střediska Dubai Mall… ani ne tak kvůli nákupům, ale protože se tu nachází vchod do nejvyšší budovy světa – 828 metrů vysoké Burdž Chalífa… na 16:00 jsem měl koupený lístek, který mě opravňoval vystoupat za 77 sekund výtahem do 125. patra této budovy… vyhlídková plošina se nachází o patro níže, ve výšce 452 metrů… zde jsem pobyl nějaké dvě hodinky – kochal jsem se pohledem na supermoderní město za svitu slunce i po jeho západu…
Přesun na letiště a návštěva salónku (doposud nejlepší, jaký jsem navštívil) vyplnili večer a noc v Dubaji…
Má cesta měla pokračovat letem do Pekingu, jeho odlet byl naplánován na nedělních 3:30… tentokrát už to byl Airbus A380… seděl jsem úplně vepředu, prakticky jen pár metrů od pilotní kabiny (lepší třídy jsou v tomto letadle totiž ve druhém patře), takže jsem mohl z bezprostřední blízkosti sledovat, jak po narolování na dráhu došlo k rozhodnutí, že se musíme vrátit k odletové bráně, protože dva cestující musí být vysazeni… ze zdravotních důvodů – nevím, co se přesně stalo, ale 78 letý Číňan tvrdil, že je fit a sedmihodinový let zvládne… neuvěřili mu a tak s doprovodem musel vystoupit… nakonec vystoupila i těhotná paní se svým manželem… ani tady důvod neznám, ale ani jednomu se to nelíbilo, takže se dohadovali a let byl opožděn o 2,5 hodiny… nicméně let samotný byl už v pohodě, docela dobře jsem usnul a tím pádem vše rychle uteklo…
V Pekingu jsme přistáli až skoro o půl šesté odpoledne… čas se oproti Dubaji posunul o další čtyři hodiny (o sedm oproti České republice) a tak už jsem jen absolvoval přesun na hotel jménem Swissotel Hong Kong Macau Beijing, kde jsem si konečně po dvou nocích strávených v letadle mohl lehnout…
V pondělí jsem měl jediný pevně stanovený program dne – předodletovou schůzku v cestovní kanceláři Koryo Tour… ta však byla až ve čtyři odpoledne, tak jsem dopoledne potřetí v tomto roce zašel na náměstí Nebeského klidu, potřetí do gurmánské uličky plné „delikates“ na Wangfujing a potřetí na čepované pivo v nedalekém stánku… abych viděl aspoň něco nového, zajel jsem se podívat na buddhistický klášter Yonghe… po jeho návštěvě jsem si zašel do kavárny a byl jsem zklamán – bylo v ní totiž hrobové ticho – každý, ale opravdu každý, v ní čučel do mobilu nebo notebooku… nikdo se s nikým nebavil… takže ani se mnou…
Oproti Dubaji bylo v Pekingu chladněji, ale mně 15 stupňů na cestování vyhovuje… navíc tu byla opět nádherně modrá obloha (stejně jako v březnu)…
Cesta do cestovní kanceláře nebyla tak složitá jak to vypadalo na papíře (na něm nám dokonce připravili věty v čínštině, abychom se při hledání mohli poptat místních)… takže jsem dorazil v předstihu a zjistil jsem, že nás do Severní Koreje pojede 63… rozdělení budeme do tří skupin, přičemž v té mé bude ještě jeden Slovák jménem Peter (a 6 Angličanů, 4 Američané, 2 Australané, 2 Novozélanďané, 2 Brazilci, Švýcar, Francouzka a Finka)… v druhé skupině byli dva Češi a v té třetí jeden… žen bylo celkem jen 11… všechny účastníky dala dohromady již zmíněná Koryo Tour, čínská cestovní kancelář se sídlem v Pekingu, kterou ale vede a vlastní Brit Simon… již léta pořádá zájezdy do méně navštěvovaných destinací, přičemž Severní Korea tvoří gró jeho businessu a ročně tam prý doveze víc než polovinu turistů mířících do této stále ještě nepoznané země…
Po krátkém seznámení a obdržení instrukcí na další den jsem se odebral zpět na hotel, kde jsem se nechal zlákat na čínskou masáž nohou… hodinu jsem trpěl… nabídku abych se víc uvolnil jsem ale odmítl… následně jsem zašel do hongkongské restaurace na dobrou večeři a pak už do hajan, neboť v úterý mě čekala cesta, kvůli které jsem do Pekingu přiletěl…
Michal
Den pátý
Úterního rána jsem se nemohl dočkat – v noci jsem se často budil – ale přičítal jsem to časovému posunu, určitě ne nervozitě před návštěvou snad neizolovanější země světa…
Sraz byl ráno v deset hodin před provozovnou Burger King, odkud nás připravené autobusy převezly na Terminál 2 pekingského letiště… prošli jsme vstupní kontrolou a u přepážky Air Koryo (severokorejská národní letecká společnost, která je kvůli bezpečnosti na černé listině EU) jsme potkali severokorejský národní fotbalový tým, který se právě vracel z vyhraného východoasijského turné… a prakticky všichni měli s sebou obrovské bedny, které si vezli do Koreje… a to pak ještě vykoupili všechny duty free shopy za bezpečnostní kontrolou…
Letadlo Air Koryo bylo už připraveno na letištní ploše, takže jsme viděli, že poletíme Tupolevem 204… dobrodružství mohlo začít… let byl asi o hodinu opožděný, ale jinak proběhl bez problémů… těch 950 kilometrů jsme zvládli za necelou hodinu a půl… jako občerstvení jsme dostali studený hamburger a nealko nápoj (pivo v nabídce nebylo)… musím také konstatovat, že korejské letušky byly moc pěkné… na rozdíl od Číňanek, které jsem potkával v předchozích dnech…
Instrukce, které jsme od cestovky dostali, byly jasné:
– před vstupem do Severní Koreje budete vyplňovat 3 formuláře – zdravotní, celní a vstupní…
– na nich uvedete vaši přesnou adresu, povolání, kde jste v poslední době byli, kolik peněz si vezete s sebou, zda přivážíte nějakou literaturu, jakou máte elektroniku… vše se musí deklarovat…
– do Severní Koreje se totiž nesmí přivážet žádná literatura nebo film o Koreji (ani průvodci jako je např. Lonely Planet), nesmíte mít u sebe Bibli ani žádnou pornografii… ani tištěnou ani digitální…
– před celní kontrolou vám vezmou pas i mobil, při kontrole vám prohledají obsah kufru, podívají se na elektroniku, zároveň i na fotky v mobilu či tabletu… po kontrole vám pas i mobil vrátí…
– před vstupem do letadla vám budou nabízet anglicky psané noviny – dejte si pozor, jak přehnete případnou fotku vůdce Severní Koreje Kim Čong-una na titulní straně – vždy kolem, nikdy ne přes fotku, protože by to mohli považovat za urážku vůdce, což je nejhorší zločin v Severní Koreji…
Z výše uvedeného jde trochu strach, ale na tomto místě musím konstatovat, že vstup proběhl prakticky jako v každém druhém státě… odevzdal jsem zdravotní formulář (nečetli ho), ukázal pas a vízum (nedali mi razítko) a snad jen ta celní prohlídka byla důkladnější… ale když zjistili, že jsem z České republiky (i v Koreji nám říkají „Česko“), nedívali se ani do mobilu ani do tabletu… nechtěli vidět ani foťák a vystačili si s tvrzením, že literaturu s sebou žádnou nevezu… přiznal jsem jen správně přehnuté vydání The Pyongyang Times z letadla (nemohl jsem odolat)…
Ještě jsem nenapsal, že jsme v Pchjongjangu přistáli na Terminálu 2 loni otevřeného letiště, takže je moderní, velké a srovnatelné se světovými… jen tam odlétá jedno, maximálně dvě letadla denně… letový řád je tedy zhruba stejný jako v zimě v Brně… přistáním se nám čas posunul o půl hodiny (dříve byl sever Korejského poloostrova ve stejném časovém pásmu jako jih, ale loni jej Kim Čong-un nechal změnit) a také jsme přišli o veškeré spojení se světem – žádný operátor tu nemá roaming a o internetu v Koreji jsme si také mohli nechat jen zdát… navíc nám bylo oznámeno, že pokud na našem mobilu zapneme wifi, hrozí nám pokuta 1500 dolarů… teoreticky bychom si mohli pořídit místní SIM kartu, která je určena jen pro cizince, ale je drahá, dá se s ní jen volat (ne smskovat) a jen do zahraničí… Severokorejci mají vlastní síť, která s tou pro cizince nekomunikuje…
Za kontrolou jsme s Peterem objevili asi jediný bankomat v zemi (nezapojený, protože tu platební karty prakticky nikdo nemá a nikde je neberou, ale byl tu) a také na nás čekala slečna Kim – naše průvodkyně… velmi příjemná s dokonalou angličtinou… dovedla nás k modernímu autobusu čínské výroby, kde čekal další náš doprovod – pan Song, pan Kim a řidič, jehož jméno bylo opět Kim… v Koreji se nejdříve uvádí příjmení, pak až křestní jméno… navíc asi 20% Korejců má příjmení Kim… stejně jako první vůdce Severokorejců Kim Ir-sen, jeho syn Kim Čong-il a vnuk a současný nejvyšší představitel Kim Čong-un… tyto jména budeme v mých zápiscích mít hodně často…
Nad Pchjongjangem se začalo stmívat… seděli jsme v autobusu a hltali první pohledy na Severní Koreu… co tu uvidíme? kam nás pustí? co si budeme moct vyfotit? uvidíme reálný život nebo jen připravené divadlo? každý z nás měl hodně otázek, každý byl natěšen poznat něco nového… dokonce i James, Angličan, který do Severní Koreje přijel už po třinácté…
Asi na nás chtěli udělat hned dobrý dojem, protože první cesta v Pchjongjangu vedla po ulici postavené v roce 2012 – u příležitosti stého výročí narození Kim Ir-sena se nechala zbourat stará zástavba a postavily se moderní budovy a mrakodrapy, které bych tu nečekal… po ulicích jezdila spousta aut a dokonce jsme se dostali do menší zácpy… toto že je Severní Korea?
Ano, je… což bylo potvrzeno hned vzápětí, kdy jsme zastavili u 30 metrů vysokých a velmi silně nasvícených soch Kim Ir-sena a Kim Čong-ila… a i tady jsme dostali přesné instrukce – tentokrát jak sochy fotit – vždy celé, nikdy detaily a už vůbec ne samotné nohy… a jako výraz úcty jsme se v přesně předepsaném způsobu museli oběma vůdcům poklonit… navíc náš Koryo průvodce Jeremiáš (počeštil jsme mu jméno) před sochy položil kytku… on, Američan z New Hampshire… tedy úhlavní nepřítel Korejské lidově demokratické republiky…
Ta byla založena roku 1948 jako výsledek dohody mezi USA a Sovětským svazem po skončení druhé světové války… od roku 1910 až do roku 1945 byl Korejský poloostrov okupován Japonskem… po jeho porážce bylo území rozděleno podél 38. rovnoběžky na jižní část okupovanou Američany a severní část okupovanou Sověty… jelikož se obě okupační správy nedokázaly dohodnout na společné správě, došlo v onom roce 1948 k vytvoření státu Korejská republika (Jižní Korea) a Korejská lidově demokratická republika (KLDR resp. Severní Korea)… v důsledku toho má Severní Korea tři sousedy – na severu Čínu a Rusko (s ním má hranici asi jen 16 km dlouhou) a na jihu Jižní Koreu – tato hranice je jedním z nejmilitarizovanějších míst naší planety…
První večeře v severokorejském pojetí nám nejspíš měla ukázat, že jídla tu mají všichni dost… postupně nám na stůl přinášeli další a další pokrmy, takže jsme se hned moc dobře najedli… a přitom nás začal natáčet další člen doprovodu místní Korea International Travel Company – prý na konci výletu dostaneme video z cesty… ale hodně lidí si říkalo, jestli se naše záběry nepoužijí spíš pro místní propagandu…
Jen co jsme opět nasedli do autobusu, tak nám pod záminkou vyřízení výstupních formalit vzali pasy a vstupní víza (kartičky)… s tím, že je dostaneme až na konci zájezdu… že by měli strach, že někam utečeme? nebo že bychom tu chtěli dokonce zůstat?
To nás však měl čekat ještě další šok – hotel Sosan – když jsme do něj vstoupili, padla nám brada… věděli jsme, že byl nedávno zrekonstruován, ale takovou parádu jsme tu nečekali… bylo to úplně jiné, než jsme předpokládali… možná i to byl důvod, proč jsme to hned zapili – všichni čtyři Češi jsme důkladně otestovali místní pivo…
První hodiny v Severní Koreji přinesly rozporuplné dojmy…
Michal
PS: podle jedné průvodkyně měla teplá voda v hotelu téct do 22:00, podle druhé do půlnoci… já ji otestoval ve dvě v noci a stále tekla…
Den šestý
Ve středu jsme vstávali docela brzo – o půl sedmé… čekal nás totiž dlouhý přesun až na hranici s Jižní Koreou, do demilitarizovaného pásma v blízkosti města Kesong – místa zvaného Panmunjom… on to nebyl kilometrově dlouhý přesun (160 km), ale spíš časově náročný – jedna cesta trvala 3 hodiny… a to jsme jeli po dálnici… jakmile se totiž vyjede z Pchjongjangu, radikálně se změní kvalita vozovky… takže autobus nemohl jet rychle, neboť musel kličkovat mezi dírami… naštěstí je dálnice čtyřproudá, prakticky bez aut, takže se dá v případě potřeby jet i v protisměru… ještě kousek za Pchjongjangem jsme viděli spoustu cyklistů jedoucích do práce… přestože venku byly dva stupně pod nulou… ale co se dá dělat, když auto tu vlastnit prakticky nemůžete, k přesunu mezi městy potřebujete povolení stejně jako k nákupu benzínu… za celou cestu do Kesongu nás nepředjelo jediné auto… my jich předjeli asi 10… kontrolních vojenských stanovišť bylo po cestě pět…
Demilitarizována zóna je výsledkem korejské války, která probíhala mezi roky 1950 a 1953… je to 250 kilometrů dlouhé a 4 kilometry široké pásmo (2 km na každou stranu) víceméně kopírující 38. rovnoběžku… je považováno za nejstřeženější hranici světa… přesto nás do jejího nitra zavezli… nejdříve jsme museli vystoupit z autobusu, za přísného zákazu fotografování jsme čekali na povolení vjet do pásma – čekání nám zpříjemnili možností navštívit obchod s místními produkty (Kesong je prý znám kvalitním ženšenem) a bojovnými plakáty (já si koupil kesongský 43% likér), abychom posléze v dvojstupu odpochodovali k autobusu, nastoupili a nechali se převézt na místo, kde se ve válečných letech dohadovalo příměří… to se tu nakonec i podepsalo… za účasti KLDR a Číny na jedné straně a OSN na straně druhé se tak stalo 27.7.1953… nebyla to ale mírová dohoda, takže obě Koreje jsou prakticky stále ve válečném stavu… o válce však později…
Vojáci nás doprovodili ještě hlouběji do zóny, prakticky až na hranici s Jižní Koreou… tam jsme měli možnost udělat pár fotografií (někde nám to povolí, jinde ne, kdo se v tom má vyznat… přitom vojáci jsou v Koreji na každém rohu) a já na chvilku zachytil i jihokorejský mobilní signál…
Pak jsme se byli podívat přímo do Kesongu, kde dříve sídlila dynastie Koryo (zkomolením došla Korea ke svému jménu), jehož Koryo muzeum vedle univerzity je zapsáno v UNESCO, ale samotné město (a jeho 150 tisíc obyvatel) nemá ani elektřinu – všude jsou proto solární panely… zastávka obsahovala i návštěvu restaurace, která je vyhlášená přípravou polévky obsahující psí maso… za příplatek 5 EUR si tuto delikatesu pár odvážlivců dalo jako přídavek ke standardnímu korejskému menu… takže už jsem měl Bóbika… mimochodem, vlastnit psa tu donedávna bylo nevhodné, prý přežitek západní kultury… ale chutnal dobře…
Při zpáteční cestě do Pchjongjangu jsme nejdříve navštívili místo, kde se baví severokorejští zbohatlíci… nikdo mi nenamluví, že sem na bowling chodí obyčejní obyvatelé města… bylo to totiž zvláštní… 40 bowlingových drah, kulečníkové stoly, výherní automaty, malý obchůdek s výběrovým zbožím (bylo ho velmi málo)… to i v kontextu toho, co jsem viděl v následujících dnech není pro obyčejný lid… přestože jsme byli v hlavním (a tedy nejbohatším) městě země…
Nebo že by důvodem takové návštěvnosti byl středeční svátek matek, v KLDR znamenající den pracovního volna? tomu také nevěřím… čemu však věřím je, že tu každý měsíc nějaký svátek slaví, což jim přeji, protože jinak pracují 6 dní v týdnu a volno mají jen v neděli… stejně tak to platí pro školáky… a aby ráno měli všichni lepší náladu, je možné v ulicích Pchjongjangu každý pracovní den vidět cvičící ženy s prapory… údajně to zlepšuje pracovní nasazení Severokorejců…
Poslední středeční zastávka před další společnou večeří (opravdu jsme vše museli dělat dohromady) byla v místním obchodním domě… podle slečny Kim střední úrovně… zároveň to je poslední objekt, který Kim Čong-il slavnostně otevřel… následně zemřel na infarkt… na tomto jediném místě nám bylo dovoleno směnit cizí měnu za místní wony… a teď se podržte… doposud jsme všude platili eurem, dolary či čínským juanem… přestože ceny byly ve wonech… kurz byl většinou 1 ku 100… takže pivo stálo například 100 wonů, já platil 1 euro… v tomto obchodním domě nám však za 1 euro dali 8600 wonů… to se to pak nakupovalo… ale pozor, obchod byl sice nejlépe zásobený (z těch co jsme při našem putování viděli), ale plné regály obsahovaly po většinou jen obrovské balení chipsů či cukrovinek… základních potravin bylo málo, zeleniny ještě míň a maso jsme neviděli vůbec… veškeré wony jsme museli utratit (případně vyměnit zpět na tvrdou měnu), také jsme nesměli fotografovat, ale všechno se dá nějak udělat… jako kuriozitu spíš beru to, že jeden pár z druhé zájezdové skupiny si tu koupil kolo…
Čekala nás druhá noc v hlavním městě Severní Koreje, Pchjongjangu… město leží na dolním toku řeky Tedong, která jej dělí na výstavní západní část a nepříliš pěknou východní… je to administrativní centrum Severní Koreje, sídlí zde všechny důležité organizace… podle slečny Kim v něm žije na 3 milióny obyvatel (v celé Severní Koreji jich je 25 miliónů, v Jižní 45 miliónů, v zahraničí jich je na 10 miliónů)… zajímavostí je, že když nám tuto informaci sdělovala, začala tím, že Korejců je 80 miliónů… stejně tak všechny mapy v Severním Koreji zobrazují Koreu jako celý Korejský poloostrov… jakoby žádná Jižní Korea neexistovala…
Budu se opakovat, ale i druhý den přinesl rozporuplné dojmy…
Michal
Den sedmý
Na čtvrteční den jsme se vystrojili do gala… ale ne kvůli tomu, že u nás byl svátek 17. listopadu, ale protože jsme jeli navštívit Palác Kumsusan – mauzoleum, ve kterém leží Kim Ir-sen a také Kim Čong-un…
Při této příležitosti se podle mne hodí připomenout, kdo tito dva pánové byli…
Kim Ir-sen byl politickým vůdcem Severní Koreje od jejího založení roku 1948 až do své smrti v roce 1994 (8.7., na moje narozeniny :-))… v zemi vybudoval autokratickou vládu vycházející nejdříve z marxismu-leninismu, od poloviny šedesátých let pak z vlastní verze socialismu zvané Čučche… hlavně však vybudoval neskutečný kult osobnosti, který přežívá dodnes… narodil se roku 1912, nedivme se proto, že je tento rok v Severní Koreji považován za rok 1 (letos mají rok 105, což bylo uvedeno například i na vstupním vízu)… má na svědomí neskutečně mnoho lidských životů a přesto je Severokorejci přímo milován… po jeho smrti mu byl přidělen titul věčný prezident…
Kim Čong-il převzal vedení země po smrti svého otce v roce 1994… na převzetí moci byl dlouhou dobu připravován… kdy se narodil nelze s určitostí říci, některé prameny tvrdí v roce 1941, jiné zase o rok později… každopádně jisté je, že zemřel 17. prosince 2011 na rozsáhlý srdeční infarkt… Severokorejci je nazýván „drahý vůdce“, přestože zemi v devadesátých letech přivedl k hladomoru… to bylo v době po rozpadu Sovětského svazu, kdy v Severní Koreji jako jedné z mála sovětských satelitů nedošlo ke změně režimu… v době korejské války byl v bezpečí v Sovětském svazu, dva roky údajně studoval v NDR a podle svých slov i na Maltě… ale čemu se dá v KLDR věřit… například oficiální životopis uvádí, že jeho narození bylo ohlášeno zpěvem vlaštovek, rozkvetly květiny, nad nejvyšší horou se vytvořila dvojitá duha a na obloze se zjevila hvězda na znamení narození budoucího vůdce… kvůli vadě řeči nikdy nevystoupil s projevem na veřejnosti…
Tak těmto dvěma pánům (samozřejmě jejich sochám) jsme se museli uklonit v úterý hned po příletu a ve čtvrtek jim „úctu“ projevit přímo v mauzoleu… proto jsem si poprvé na dovolenou musel vzít s sebou košili, kravatu a kalhoty (rifle nebyly povoleny)… několikrát jsme byli slečnou Kim požádáni, ať pochopíme, jak jsou tito dva pro Severokorejce významní a jak se máme chovat… celé to bylo bizarní… museli jsme všechno nechat v autobusu, případně šatně, nesměli jsme mít s sebou absolutně nic… seřadili jsme se do čtyřstupů, který se narušil jen při pojezdu na rovných eskalátorech, které měly neskutečnou délku… když jsem přemýšlel proč, tak mě napadlo jen to, že se při tak pomalé jízdě za zvuku písní a prohlídce fotografií obou vůdců po stěnách člověk svým způsobem uklidní… Severokorejci mauzoleum navštěvují několikrát ročně a vždy jsou velmi rozrušení… nejdříve jsme navštívili místnost, kde ležel Kim Ir-sen… před vstupem nás ofoukl speciální fukar (asi kvůli nečistotám z venku), uvnitř jsme se (stále ve čtyřstupu) poklonili u jeho nohou, po pravé a po levé straně (ne za hlavou)… pak jsme přešli do místnosti, kde jsou vystavena všechna vyznamenání, která obdržel (poprvé jsem na vlastní oči viděl Řád Bílého lva – dostal jej od prezidenta Ludvíka Svobody) a pak už jsme se přesunuli do místnosti, kde byl vystaven vagón (kterým jezdil po světě) a jeho auto (Mercedes)… jako druhý na řadu přišel Kim Čong-il a při tom stejné procedury, jeho vyznamenání, jeho vagón, auto a tentokrát i loď…
Následovala stejně dlouhá a pomalá jízda po eskalátorech zpět (jeden Nor z druhé skupiny při tom dokonce omdlel) a pak už nás pustili ven do parku, kde jsme se mohli vyfotografovat… samozřejmě, že s omezením, protože vojáky nesmíme fotit nikde… a protože po většinu času nemají co dělat a pomáhají na stavbách, tak se nesmí fotit ani rozestavěné budovy…
Klanění toho dne však nebylo dost – následovala návštěva hřbitova padlých revolucionářů – kde je vedle mnoha velikánů severokorejské historie pochována i matka Kim Ir-sena – Kang Pan-sok, nazývaná matka Koreje…
Venku bylo příjemných 15 stupňů, bohužel se tím pádem trochu zvedl opar a tak některé pohledy do dálky nebyly možné… památník k 50. výročí Strany práce Severní Koreje jsme však viděli… je to obdoba srpu a kladiva (SSSR), kladiva a kružítka (NDR) – kladivo, tužka a nějaký majzlík či co to je… hned vedle jsme na místním sídlišti navštívili podivnou obrazárnu s ještě podivnější skladbou obrazů – takové ty socialistické, které aspoň my, co jsme z bývalého socialistického bloku, známe… ostatní účastníci zájezdu na to koukali s podivem… byly tam i další fotografie vůdců při různých příležitostech… zde musím poznamenat, že Kim Ir-sen se nejčastěji fotil při setkání s lidmi, kdežto Kim Čong-il při pozorování jídla…
Po obědě jsme pokračovali v průzkumu Pchjongjangu… nejdříve jsme zamířili na 170 metrů vysokou věž Čučche (vyhlídka je ve 150 metrech) – symbol socialismu v KLDR a Kim Ir-senem vymyšlená teorie soběstačnosti, jejíž hlavním principem je teze „člověk vše vede a vše rozhoduje“… první aplikací ideologie byla korejská pětiletka 1956-1961… tento plán sliboval rychlý ekonomický vzestup, ale opak byl pravdou… Čučche způsobila hlubokou ekonomickou krizi a závislost na státech, které jsou ochotny Severní Koreu podporovat, ještě vzrostla…
Posléze jsme se prošli po Kim Ir-senově náměstí, kde často bývají velkolepé vojenské přehlídky a oslavy… zamířili jsme i do nedalekého obchodu s cizojazyčnou literaturou, nicméně ani jeden z projevů ani jednoho z Kimů mě nezaujal (přitom je to v Severní Koreji pokládáno za vrchol literatury)… po cestě jsme mohli vidět, že ne každý obchod je zásoben jako ten středeční… naopak většina nákupů se děje ve stáncích podobných našim novinovým… severokorejská společnost není konzumní…
Hrdě nám bylo ukázáno i pchjongjangské metro… to má dvě linky a 14 stanic… vybudovaných hluboko pod zemí s možnosti sloužit jako protiatomový kryt… my jsme měli možnost vidět 3 stanice – metro je docela podobné pražskému, teda až na propagandistickou výzdobu jednotlivých stanic… v okrasných věcech se zase snažilo inspirovat v Moskvě… vystoupili jsme u Vítězného oblouku, který oslavuje vítězství nad Japonskem a o kterém s pýchou říkají, že je větší než ten v Paříži… když už jsme u té dopravy, tak přidám informaci, že po Pchjongjangu jezdí 9 linek trolejbusů, 3 linky tramvají (na nich československé vozy) a několik linek autobusů (i zde je možné spatřit české Karosy, navíc v brněnských barvách)…
Dalším čtvrtečním vrcholem (alespoň pro naše korejské průvodce) byla návštěva muzea války… zde nám ukázali sbírku sestřelených letadel a další americké vojenské techniky… nejvíce se však chlubili americkou špionážní lodí Pueblo (zabranou roku 1968)… uvnitř muzea jsme se pak dozvěděli kdo si korejskou válku vlastně vůbec začal… a hádejte… samozřejmě, že imperialisté z Ameriky… prostě místní propaganda vše úplně otočila… ve skutečnosti (ale to je zase naše verze) chtěl Kim Ir-sen spojit korejský poloostrov silou a proto si vyžádal svolení Stalina a 25. června 1950 zaútočil na Jižní Koreu… během prvních dnů to vypadalo, že se mu to i povede… pak však přišla protiofenzíva Spojených národů a zatlačila Severokorejce za 38. rovnoběžku až k řece Ja-lu u čínských hranic… to však zase Čína považovala za ohrožení vlastní bezpečnosti a přispěchala Kim Ir-senovým vojákům na pomoc, čímž se boje opět přesunuly k 38. rovnoběžce… stala se z toho zákopová válka, kterou jsme mohli sledovat v seriálu M*A*S*H… ve válce bylo zabito, zraněno či pohřešováno na 2,5 miliónů Korejců, zemřelo 33 tisíc Američanů, 3 tisíce příslušníků OSN a skoro milión Číňanů… po třech letech války zůstala dělící čára mezi Korejemi skoro tam, kde byla na začátku – u 38. rovnoběžky…
Stejně smutná jako minulost je i současnost KLDR… člověk při cestě krajinou vidí, jak chudá ta země je… sice se staví obrovské paláce pro již nežijící vůdce, na oko bombastické věžáky, které jsou však v noci zcela potemnělé (svítí jen okrasné osvětlení kolem domů), vytváří se jaderný zbrojní program, ale lidé se pohybují převážně jen pěšky, na kole či korbě aut… v domech není většinou topení ani teplá voda, když se vyjede mimo hlavní město, je všude samá tma a ani v hlavním městě pouliční lampy moc nesvítí… nejsmutnější na tom však je, že si většina Severokorejců myslí, že žijí v nejlepší zemi na světě… silou držená nesvoboda jim neumožňuje kontakt s realitou… a dokonalá kontrola pohybu zahraničních osob zamezuje jakémukoliv setkání s „neprověřenými“ osobami…
Suma sumárum jsme se na náš svátek boje za svobodu poklonili v nesvobodné zemi celkem desetkrát… 5x Kim Ir-senovi, 3x Kim Čong-ilovi a 2x matce Koreje… chápali jsme to jako daň za pobyt v této zemi… přesto jsme to museli večer opět zapít… a protože jsme se mezitím přesunuli do asi 45 km vzdáleného Pchjongsongu, do hotelu Jangsusan, který na svou renovaci ještě čeká, teplou vodou jsem se v noci už neosprchoval (ta tekla jen v časech 6:30-8:30 a 20:30-22:30)…
Na závěr aspoň vyjmenuji české spolucestující – David z Prostějova, který po jedenácti letech práce v Anglii dal výpověď a teď cestuje po Asii… Martin z Českých Budějovic, který navrhuje silnice a jako jediný z nás se z Koreje vracel vlakem… Martin od Prahy, který v Mnichově pracuje pro Airbus… a přidám i slovenského spolucestujícího a abstinenta Petera z Košic, který vlastní a řídí firmu zajišťující společnostem (zahraniční) pracovníky…
Připojím ještě pár místních střípků:
– byty jsou v Severní Koreji všechny státní, nájem se neplatí, platí se jen za elektřinu, tedy pokud je…
– průmyslová zóna v Kesongu, na které se podílejí oba státy je kvůli aktuálně zhoršeným vztahům zavřená…
– pěstování marihuany je povoleno, dříve (možná i dnes) se drogy dokonce vědomě vyvážely přes diplomaty…
– obyvatelé KLDR od roku 1974 neplatí daně…
– je tu svoboda náboženského vyznání, to se však nesmí nijak projevovat…
– všechna média jsou státní, internet je cenzurován a podle posledních údajů existuje jen 28 severokorejských stránek…
– prakticky nikde není vidět reklama, za to budovatelská hesla jsou všude…
– do země ročně přijede minimální počet turistů… když se nepočítají obchodníci, tak údajně jen 2000…
– mezi klasické pokrmy patří kimchi, které se skládá z čínského zelí naloženého v solném nálevu a dalších ingrediencí… konzumuje se po 14 denním kvasu… mně teda moc nechutnalo…
Michal
Den osmý, devátý a desátý
V pátek jsme si mohli trochu pospat… vzbudil nás však místní rozhlas hrající budovatelské písně… každopádně jsme na další poznávací den vyrazili až v devět hodin… naše první kroky směřovaly na pchjongsongské náměstí, kde jsou opět velké bronzové sochy Kim Ir-sena a Kim Čong-ila… ti jsou opravdu všude… na každé významné severokorejské budově visí jejich portréty, které každá domácnost musí mít doma, a do nedávná byl Kim Ir-sen i na všech bankovkách… na náměstí jsme provedli ranní rozcvičku (předpisově se poklonili) a vydali se na návštěvu místní střední školy… na ní studuje na 650 studentů a my jsme měli možnost účastnit se výuky angličtině jedné z tříd… patnáctiletí studenti na nás už čekali… bylo vidět, že jsou nervózní… měli totiž za úkol nám klást předem připravené otázky a na oplátku jsme se mohli ptát i my jich… toho se za naší skupinu ujal Russell a Charlie… jak pak Russell přiznal, nejhorší bylo, když musel odpovědět odkud že je… z (nepřátelské) Ameriky… a pak také, aby nepoložil otázku na kterou by některé z dětí odpovědělo „špatně“… ředitel školy si po celou dobu něco psal… celé to představení na mě působilo zvláštně… nevím, co si o tom mám myslet…
Před obědem jsme se ještě zajeli podívat na místo, kde studenti Kim Ir-senovy univerzity během korejské války studovali… je to v lesích za Pchjongsongem a pro Severokorejce je to významné místo… na 600 studentů se tu tehdy připravilo na obnovení válkou zničené země… místo je dokonce tak posvátné, že se sem jezdí oddávat novomanželé až z daleka a na místě, kde po letech při své návštěvě Kim Ir-sen seděl a naslouchal básni, kterou mu jako poděkování tehdejší studenti napsali, je velká pamětní tabule…
Po obědě jsme pokračovali ve školním dni a navštívili základní školu – a tady to bylo dojemné… prošli jsme asi 10 tříd ze 40… v každé pro nás měli připravené nějaké to vystoupení… moc pěkná besídka… však jsme jim tam nechali kopu sladkostí a majitel cestovky jim daroval několik kalkulaček – nějaký dar prý přiveze při každé návštěvě…
Školní docházka v Severní Koreji trvá 12 let… jeden rok je předškolní příprava, pět let trvá základní škola a šest let střední… následuje možnost volby mezi studiem na univerzitě či prací… školné se neplatí, školáci nosí uniformy… hodně mladých lidí si volí i možnost práce v armádě… přestože vojenská služba není povinná, je o ni velký zájem… však KLDR má přes milión vojáků a šest miliónů jich je v záloze…
Pchjongsong jsme opustili v pátek odpoledne… košili, kterou jsem měl při návštěvě mauzolea jsem se pokusil nechat na hotelu… přece bych v ní nemohl jít do HSBC… bohužel neúspěšně… ještě před odjezdem prošli všechny pokoje a košili mi vrátili (pozn.: nechal jsem ji druhý den v Sosan hotelu)…
V Pchjongjangu jsme navštívili rodný dům Kim Ir-sena, zvenku si prohlédli v současnosti největší stadión na světě (pro 150 tisíc diváků) a zajeli do první pivnice v Severní Koreji… tam jsme mohli vyzkoušet sedm různých druhů piva odlišující se poměrem ječmene a rýže… večer jsme měli barbecue večeři, kde jsme poprvé byli spolu všechny tři zájezdové skupiny… jinak se pořádající Korea International Travel Company dost dobře podařilo logisticky skloubit to, že jsme všichni viděli všechno, ale ne vždy ve stejný čas… nebo to bylo proto, aby si nás lépe ohlídali? nevím, i čtvrtý den v Severní Koreji mi potvrdil, že nám programově ukazovali jen to nejlepší co v jejich zemi je… samozřejmě, to se dělá standardně, ale tento způsob je moc okatý…
V sobotu jsme ukončili pobyt v Korejské lidově demokratické republice… my, kteří jsme letěli z Pchjongjangu zpátky do Pekingu letadlem, jsme museli vstávat již v 5 hodin… trochu déle si mohli pospat ti, kteří zvolili opuštění republiky vlakem… těm následující cesta do Pekingu trvala 23 hodin… já se rozhodl pro letadlo, protože jinak bych si musel vyřizovat vstupní víza do Číny a navíc jsem vlakem letos už nacestoval spoustu kilometrů… třeba Američané jinou volbu neměli – ti musejí Koreu opustit letecky… logický důvod k tomu ale nikdo nezná…
V Pchjongjangu právě svítalo, když jsme naposled viděli davy lidí na kole či pěšky na cestě do práce… snad i jim svítá na lepší časy, které by si opravdu zasloužili… moc jim to přeji… ale musí to jít postupně, jinak by to byl šok… není to tak dávno, co jsem viděl francouzský dokument, ve kterém zmiňovali, že Kim Čong-un se shlédl v čínské verzi komunismu, údajně chce zavézt možnost podnikání pod podmínkou vlády jedné strany… už prý umožňuje stále více lidem vycestovat, ale stejně to jsou jen jeho věrní, kteří ze svého privilegia budou určitě chtít profitovat… uvidíme… každopádně ještě přidám pár informací o současném vůdci Severní Koreje – Kim Čong-un je nejmladší, nemanželský syn Kim Čong-ila… v době svého mládí tajně pod cizím jménem studoval ve Švýcarsku… on je vlastně mladý stále, protože se smrt jeho otce nečekala, nebyl dlouho připravován na převzetí funkce, které se musel ujmout v roce 2011 ve 27 letech… předtím se však musel stát generálem, což zase nesla nelibě stará vojenská garnitura… nicméně Kim Čong-un pochopil, že jinak než silou svoji pozici neuhájí a tak nechal popravit i několik svých blízkých příbuzných… zároveň se snaží fyzicky se co nejvíce podobat svému dědečkovi, který je Severokorejci stále zbožňován (spekuluje se o plastických operacích)… světem také občas proběhne nějaká ta fotografie, jak vůdce radí co vše se kde má zlepšit, všichni kolem mu přitakávají a poctivě si jeho myšlenky zapisují do deníčku… když není po jeho, dokáže být krutý… na vlastní kůži to poznal například i architekt nového letiště…
Jestli nás strašili před příjezdem do Severní Koreje, tak před jejím opuštěním jsme měli ještě sevřenější pocit… co budou kontrolovat? na co se budou ptát? třeba já nafotil nějakých 700 fotek a natočil několik minut videa… kdyby chtěli, určitě by na nich našli něco protistátního… stejně jako pašované wony (na památku) mezi ponožkami v odbaveném kufru… a opět nás překvapili… na nic se neptali, nic neřešili… naopak po kontrole jsme před jejich zraky mohli fotit i letiště a na ploše stojící letadlo Air Koryo… opět to byl Tupolev… odlet proběhl podle plánovaného letového řádu v 8:25 a na palubě zavládlo uklidnění… když to shrnu, tak přes všechna u nás zveřejňovaná omezení nebylo vůbec těžké se do Severní Koreje dostat… stačilo zaplatit 50 EUR za vízum a vydat se na cestu… no a na místě dodržovat pár „bezpečnostních“ zásad…
Opravdu jsem rád, že jsem alespoň na pár dnů mohl navštívit tuto zvláštní zemi… někdo si může říct, že jsem tím podpořil jejich režim, ale já to tak nevidím… prostě jsem si chtěl udělat obrázek na vlastní oči… alespoň v mezích dovoleného… ještě teď, když v letadle píši tyto zápisky, si pořádně neuvědomuji co všechno jsem vlastně viděl…
V Pekingu jsme přistáli kolem desáté, rozloučil jsem se s Peterem a ještě zašel na pivo s Davidem… další let mi letěl až za 14 hodin, ale protože jsem potřeboval napsat úplně celé zápisky a protože Peking už „mám za sebou“, zůstal jsem na letišti – jen jsem se přesunul z Terminálu 2 na Terminál 3…
Těsně před půlnocí vzlétl z pekingského letiště Airbus A380 směr Dubaj… tyto letadla v provedení Emirates jsou i v ekonomické třídě velmi pohodlná… navíc, když při hlášení zveřejnili, že posádka je složená z občanů 17 zemí a mluví 17 jazyky, doufal jsem, že tu budou i Češky… a byly… Barbora a Lucie… tento let sice trval 8,5 hodiny, ale mně utekl jak voda… holky mě pozvaly „k sobě“ a tak jsem ani nespal…
V Dubaji jsem si posunul hodinky o čtyři hodiny zpět a zašel na snídani do jednoho ze zdejších salónků… měl jsem přes čtyři hodiny na přestup a tak jsem pokračoval v kompletaci zápisků… a když už jsem se chystal na odchod (letadlo mělo odletět v 9:00), zaslechl jsem známý hlas… otočil jsem se a uviděl Martina, spolucestujícího z loňské cesty do Chile… právě se vracel z Jižní Afriky… to byla náhoda…
Odlet do Vídně se nakonec opozdil o celou hodinu, na palubě další A380 byla opět minimálně jedna česká letuška (Michaela), ale nebyla tak přátelská jako ty z Pekingu… i tento let (letos můj 32.) proběhl bez sebemenšího problému a do Vídně jsme přiletěli včas abych stihl žlutý autobus do Brna… až do něj dorazím, budu mít za sebou nějakých 40 hodin cesty… už se těším domů…
Michal
