Den 1, 2 a 3
Ahoj z Jakarty,
zdravím z hlavního města Indonésie, kam jsem přiletěl včera odpoledne… ano, opět jsem na cestě… a opět s Julčou, se kterou jsme se rozhodli strávit následující tři týdny v této zemi…
Na začátek pár standardních údajů – odjezd byl v pondělí v 7:48 vlakem do Vídně… v 12:40 jsme se odlepili od dráhy vídeňského letiště a na palubě tchajwanských aerolinek EVA Air vzlétli směr Tchaj-pej… let trval 11,5 hodin a servis po celou dobu byl vynikající… navíc jsme s Julčou seděli podle našeho přání (ona okýnko, já ulička a mezi námi bylo volné sedadlo)…. v Tchaj-peji jsme měli 2,5 hodiny na přestup, tak jsme se jen osvěžili a už jsme seděli v dalším letadle EVA Air směřujícím do Jakarty… tento let trval 4 hodiny a 45 minut, takže indonéské půdy jsme se dotkli v 13:20 místního času…
Časový rozdíl oproti České republice je +5 hodin, po příletu jsme tedy měli biorytmus nastaven na naše brzké ráno… tady však slunce už rozpálilo městský beton, venku bylo 30 stupňů, nicméně chyběla ona známá asijská vlhkost… jsme tu v hlavní turistické sezóně, v období sucha (přitom všude v okolních zemích je období dešťů), tak jsem zvědav, jestli se mnou nepřijde opět nějaký nečekaný déšť…
V Indonésii jsme oba poprvé, sice jsem při výběru destinace preferoval chladnější zemi, ale byl jsem přesvědčen, že po návštěvě Černobylu (byli jsme přesně před dvěma týdny) bude lepší letět sem, do čtvrtého nejlidnatějšího státu světa (má více než 250 miliónů obyvatel)… státu, který má také největší počet obyvatel hlásících se k islámu a rozkládá se na 17508 ostrovech… jedním z nich je Jáva, na kterém se právě nacházíme… není největší, ale za to je to nejzalidněnější ostrov na světě… žije tu přes 140 miliónů lidí… v samotné Jakartě to je přes 9 miliónů… v šedesátých letech minulého století tu čtyři roky svého dětství trávil i Barack Obama…
Letiště Sukarno-Hatta v Jakartě je nejvýznamnější v zemi, přesto bylo teprve loni zprovozněno vlakové spojení s centrem velkoměsta… moc se o tom nejspíš neví, protože jestli nás ve vlaku bylo 10, tak je to hodně… vlak zatím staví jen na třech stanicích a je docela pomalý (cesta do města zabrala 46 minut), ale to nám nevadilo… hlavně, že jsme se vyhnuli jízdě taxíkem skrz pověstně ucpané jakartské ulice, což by trvalo mnohem déle… vystoupili jsme na stanici BNI City a za tři minuty jsme byli ve velmi pěkném a útulném Liberty hotelu (na rozdíl od rozkopaného okolí)…
Byla už tma (tady se stmívá už v 18:00), když jsme se rozhodli vyjít z hotelu a zajet si na večeři… volba padla na Penang Bistro, což ale je zavádějící název, neboť to byla velmi kvalitní a luxusně zařízená restaurace… bylo velmi těžké si z jídelního lístku vybrat první indonéskou stravu… vše vypadalo tak lahodně… a stejně to pak i chutnalo… právě začal náš další gurmánský zájezd…
Dnes ráno se nám nechtělo moc vstávat – a) časový rozdíl dělá své, b) upřímně řečeno, Jakarta toho moc nenabízí, takže nebylo kam spěchat… přesto jsme si nemohli nechat ujít výstup (výjezd výtahem) na Monas monument, což je 132 metrů vysoká věž symbolizující boj za nezávislost Indonésie, a na které se ve 115 metrech nachází vyhlídková plošina… k tomuto národnímu památníku jsme šli docela dlouho pěšky – museli jsme obejít 80 hektarů velký areál a najít ten správný vchod… vyčkali jsme asi půlhodinovou frontu na výtah… a to vše v poledním vedru… ale nestěžuji si, nejspíš mi to prospělo, protože obsluha výtahu považovala i mě za studenta a na vyhlídkové plošině si se mnou jeden místní návštěvník udělal selfie… ale jinak výhled z věže byl tristní… kam oko dohlédlo, tam byl smog… ten je tu prý věčný… však přikládám fotografii…
Ještě jsem zapomněl napsat, že jsme dopoledne vyzkoušeli místní MHD, na které je Jakarta pyšná (přitom je to nejlidnatější město na světě bez metra)… nevím, jak to vypadalo dříve, ale zavedením autobusů Transjakarta se prý vše neskutečně zlepšilo… mají vlastní vyhrazený pruh a nastupuje se do nich z vyvýšených plošin, kam se člověk dostane jen přes turnikety… s lístky, které stojí v přepočtu asi 5 Kč, je to složitější – musí se koupit nabíjecí karta a s ní se platí, ale jak to vše funguje cizinec většinou pochopí až druhý den… ale to už v Jakartě málokdo zůstává… ještě je třeba zmínit, že každý autobus má svého závozníka, který hlídá kdo nastupuje a většinou zajišťuje i hlášení zastávek… samotné vozy jsou čisté a klimatizované… také je třeba zmínit, že přední části busu jsou vyhrazeny jen pro ženy a ve vozidlech se podle piktogramů nesmí kouřit, jist, pít a ani nadzvedávat ženám sukně…
Když jsme ráno stáli na zastávce, všimli jsme si dvou zajímavostí… v Indonésii natírá zábradlí o pár metrech neskutečně mnoho pracovníků… buď se má práce zvládnout v krátkém čase (pak by se firmy rekonstruující naši D1 měli tady inspirovat), nebo spíš jde o to zaměstnat co nejvíce lidí… tou druhou a více zmatečnou zajímavostí bylo, že na zastávku přijížděly autobusy, které tam vůbec neměly zastavovat… což se však odpoledne vysvětlilo – v hotelu nám dali mapku z roku 2014, kdy systém ještě nebyl tak rozvinutý a proto na ní nebyly všechny současné linky…
I to byl jeden z důvodů, proč jsme odpoledne, po návštěvě jedné z místních železničních stanic (byli jsme si vyzvednout lístky na zítřejší cestu) místo vlakem (jak radila mapka) sedli do taxíku Modrý pták (Blue bird) a nechali se za 50 Kč odvézt na bleší trh v ulici Surabaya… já si z každé cesty vozím domů suvenýr v podobě láhve místního alkoholu, Julča zase gramofonovou desku… a úspěšná byla i zde… představte si, že si z trhu ležícího u smradlavého potoka odváží Večery s Vladimírem Menšíkem s vlastnoručním podpisem mistra, který desku v roce 1978 věnoval svému indonéskému příteli, panu Bachtiaru Achmadovi…
A to se muselo zapít… jenže jsme v muslimské zemi, kde navíc pro jistotu platí suchý zákon… takže k prvnímu dnešnímu pivu jsem se dostal až večer na našem hotelu… jak já byl za třetinku vychlazeného Bintangu vděčný…
Jak jsem již napsal, do Jakarty se nejezdí za památkami, ale pokud budete chtít potkat dobře naladěné, přátelské a pozitivní lidi, přileťte… každý se tu na vás usměje, poradí a pomůže… tak příjemné obyvatelé jsem tu mezi šedí betonu vůbec nečekal… a jako bonus se tu budete cítit velmi bezpečně, protože ve srovnání s řadou světových metropolí je tu nízká kriminalita…
Bohužel Jakarta má jiný a docela velký problém – celé město se postupně propadá a hrozí, že do roku 2030 bude skoro polovina města pod vodou… bylo totiž zbudováno na bažinách, pod kterými je zásobárna vody (neboli zvoden, což je hydraulický jednotná a souvislá kumulace gravitačních podzemních vod v hornině – zdroj: Wikipedie.com), z které obyvatelé čerpají stále více vody a proto dochází k poklesu… jsem zvědav, jak si s tímto místní poradí – možností je prý přestěhování poloviny obyvatel (to by mě zajímalo kam) nebo postavení velké ochranné hráze, která by bránila město před mořem…
Každopádně my se zítra stěhujeme do třetího největšího indonéského města – Bandungu…
Michal
Den 4 a 5
Ahoj z Bandungu,
jsme ve vnitrozemí západní Jávy, v údolí obklopeném horami vulkanického původu… Jakartu jsme opustili ve vlaku Argo Parahyangan, který odjel na minutu přesně v 10:30 z nádraží Gambir… jak jsem pochopil, tak Jakarta nemá jedno hlavní nádraží, ale vícero menších, ze kterých vlaky odjíždějí podle směru jízdy… vlak byl čistý, silně klimatizovaný, docela obsazený a zastavoval jen na 2 mezizastávkách… 124 km cesty zvládl za něco málo přes 3 hodiny…
Využiji této cesty a trochu představím Indonésii – od roku 1949 nezávislou republiku s voleným prezidentem a parlamentem… indonéské ostrovy (asi 6000 jich je obydleno) se rozkládají na obou stranách rovníku… největšími jsou Jáva, Sumatra, Kalimantan (indonéská část Bornea), Nová Guinea (sdílená s Papuou-Novou Guineou) a Sulawesi… na pevnině sousedí Indonésie s Malajsií, se zmíněnou Papuou-Novou Guineou a s Východním Timorem… na severu sousedí přes moře také s Filipínami a Singapurem a na jihu s Austrálií…
Podle rozlohy se jedná o patnáctou největší zemi světa… nejvyšší horou je s výškou 4884 m Puncak Jaya na ostrově Nová Guinea… jelikož se Indonésie nachází na okrajích Pacifické, Euroasijské a Australské tektonické desky, vzniklo na jejím území mnoho sopek, z nichž je asi 150 aktivních… sopkám se budu věnovat později, plánujeme totiž na jednu z nich vystoupit… teď jen poznámka, že tu často dochází k zemětřesením…
Díky poloze na rovníku se tu projevuje tropické klima s obdobími sucha a deště (monzunu)… průměrná vlhkost vzduchu se pohybuje okolo 80%… teploty se v průběhu roku mění jen mírně… například v Jakartě se pohybují mezi 26 až 30 stupni…
První Evropané, kteří přistáli v Indonésii v roce 1512, byli Portugalci… následovaní anglickými a holandskými obchodníky… v roce 1602 vznikla Holandská Východoindická společnost, která zbankrotovala v roce 1800 a nizozemská vláda prohlásila Holandskou východní Indii za svou kolonii… nizozemskou vládu ukončila druhá světová válka a japonská invaze… a když Japonsko v srpnu 1945 kapitulovalo, hned dva dny poté vyhlásil Sukarno, vlivný nacionalistický lídr, nezávislost Indonésie a byl jmenován jejím prezidentem… Nizozemsko se pokusilo opětovně získat kontrolu nad ztraceným územím, ale nakonec v roce 1949 pod mezinárodním tlakem ukončilo ozbrojený a diplomatický boj a uznalo indonéskou nezávislost…
Ještě na nádraží v Jakartě jsme si koupili místní SIM kartu, abychom ve vlaku z mého starého mobilu udělali wifi hotspot a mohli být na internetu i bez wifi… funguje to bezvadně… máme kartu se 6GB dat, která nás stála asi 100 Kč… mohli jsme mít i 17GB za 200 Kč, ale to bychom museli být na netu od rána do večera… všimli jste si těch cen? internet tu není drahým zbožím… a když už jsme u těch cen, tak musím prozradit, že se z nás stali milionáři… vyměnili jsme si 200 USD a dostali 2.849.000 IDR (indonéských rupií)… vše se tu počítá v tisících… lístek na bus v Jakartě stojí 3.500 IDR, cola v obchodě stojí 7.000 IDR, jídlo v restauraci v průměru 40.000 IDR a pivo 45.000 IDR… když to přepočítám do korun, tak 5/10/57/64 Kč… prostě pivo je nejdražší… a to se jedná o třetinku v láhvi prodávanou prakticky jen v hotelu… ani v supermarketu není pivo k nalezení… už se těším na turistické Bali…
Nicméně teď jsme v Bandungu, městě, které má více než 2,5 miliónů obyvatel… ubytováni jsme v hotelu Grand Sovia, který je velmi blízko nádraží a má na střeše bazén… se zelenou vodou, takže zavřený… ale aspoň jsme ze střechy viděli, že i Bandung má problémy se smogem… a to jsme ve vyšší nadmořské výšce (768 m.n.m.) než v Jakartě (8 m.n.m.)… ale kolem jsou hory a ty brání čerstvému vzduchu… aspoň tu ale není takové horko jako jsme měli v předešlých dnech…
Na pozdější oběd jsme se vypravili do nedalekého Bistra Kampiun… pravda, byla to až druhá volba… tou první byl Lontong Kari Kebon Karet, který na internetu vypadal lákavě, ale realita byla jiná… na takovou formu stravování ještě nemáme připravený žaludek… nicméně s oním Bistrem Kampiun jsme udělali dobře… dali jsme si další indonéské speciality a moc si pochutnali… aspoň jsme pak večer v klidu mohli navštívit korejskou restauraci a dát si bibimbap a hovězí BBQ… našli jsme totiž asi 2 km vzdálenou ulici, které se přezdívá džínsová, a na jejímž konci je obchodní centrum Cihampelas Walk, které se vymyká okolní zástavbě… moderní, čisté a zároveň plné lidí, obchodů a restaurací… cesta k němu však byla velmi dobrodružná – ani v Bandungu není o hustou dopravu nouze… navíc tu asi nikdo nechodí pěšky, takže chodníky jsou v neskutečně dezolátním stavu, přechody pro chodce prakticky neexistují (člověk prostě musí vstoupit do vozovky a doufat, že projíždějící ho objedou, zpomalí či zastaví) a pruhy na silnici jsou jen pro okrasu (tři pruhy a čtyři auta a navíc motorky vedle sebe jsou standardem)… na cestu zpátky jsme si raději vzali taxíka… stál nás 28 Kč…
Dnešní den jsme měli vyhrazen na průzkum Bandungu a jeho okolí… z technických důvodů se začátek programu posunul až na odpoledne, kdy jsme si objednali taxíka a nechali se zavézt do 11 km vzdáleného Lembangu… cesta trvala 40 minut… i když je Lembang už jiné město, nachází se zde nejnavštěvovanější atrakce Bandungu – floating market (plovoucí trh)… u uměle vytvořeného jezera se můžete procházet mezi prodejci, kteří z loděk prodávají své zboží… a také se u nich můžete najíst… Julča neodolala v těstíčku osmaženému banánu se sýrem a čokoládou… našla tam i prodejce durianu, který jsme včera vyzkoušeli, ale nakonec „jen“ ve formě bonbónů… a i ten byl nepoživatelný… nevím jak to lidem může chutnat, připojuji se totiž k těm, kteří jeho pach přirovnávají např. k shnilé cibuli, terpentýnu nebo žumpě… však kvůli pronikavosti svého pachu je v mnoha státech jihovýchodní Asie zakázán v hotelích a veřejné dopravě… a tak byl dnes durian jen vyfocen a ponechán bez dalšího ochutnání (a ty bonbóny skončily na hotelu v koši)…
Po prohlídce trhu jsme se rozhodli vrátit do Bandungu… jelikož Uber tu nefunguje, vyzkoušeli jsme Grab… a tak nás tentokrát vezl Wawan Setiawan, cesta trvala 60 minut a stála o čtvrtinu méně než taxík (92 místo 122 Kč)… musím smeknout před místními řidiči… pravda, nejedou rychle, ale i tak se vždy všemu vyhnou a jezdí v nových neotlučených autech… a to je dost co říct, protože o změně směru jízdy se rozhoduje na poslední chvíli a tak již není čas dát blinkr… také musí být neustále ve střehu, protože nikdy neví ze kterého směru jej předjede motorka… a když píšu směr, tak to klidně může být i protisměr…
Bandung jsme měli v našem itineráři jen jako zastávku mezi pulsující Jakartou a kulturním centrem Jávy Jogdžakartou, kam se přesouváme zítra… při plánování jsem chtěl využít leteckého spojení, ale bylo mi vysvětleno, že vlakem to bude krásnější… nebyl jsem proti, takže se těším na 8,5 hodinovou cestu vlakem…
Michal
Den 6 a 7
Ahoj z Jogdžakarty,
včera ráno jsme nasedli do vlaku Argo Wilis a v 8:30 opustili Bandung… ještě předtím jsme si zahráli na celebrity a nechali se z hotelu převézt autem na ani ne 100 metrů vzdálené nádraží… vždyť to bylo zdarma… tedy až na poplatek za vjezd na parkoviště… řidič se nás zvědavě ptal odkud že to jsme – nevím jestli kvůli tomu, protože si myslel, že se nám nechce jít pěšky (přitom my nechtěli vláčet kufry přes ty rozkopané chodníky) nebo kvůli tomu, že se Julča i na těch pár metrů připásala…
Tentokrát jsme ve vlaku měli koupenou vyšší třídu, ale rozdíl jsem poznal snad jen tím, že byla optimálně klimatizovaná… dobře, možná jsme měli trochu víc místa na nohy, ale toho bylo i v předešlém vlaku dost… takže opět velká spokojenost s místními drahami Kereta API…
Cesta vlakem uběhla velmi rychle… sice jsme jeli 388 km skoro 8,5 hodiny, ale při každém pohledu z okna bylo na co se dívat… hned za Bandungem jsme z okna viděli nádherné přírodní scenérie, které si představuji, že uvidíme na Bali… ale i později mezi městy Cipeundeuy a Banjar se příroda nenechala zahanbit… jedním velkým spojovatelem po celé trase byla rýže… rýže, rýže, rýže… kdykoliv se člověk podíval ven, pokaždé uviděl políčka s rýží… v indonéštině existuje hned několik označení pro rýži… na poli je padi; sklizena, ale ještě nevařena, je beras; uvařené se říká nasi…
Rýže pro Indonésany není jen tak nějakou potravinou… je tou hlavní a nejdůležitější potravinou… místní jí sní asi 400 gramů denně… také vám prý řeknou, že mohou sníst celé kuře, ale pokud k němu nebudou mít aspoň hrstku rýže, nebudou se cítit sytí… také je velmi neslušné rýži, kterou dostanete na talíř nesníst… klidně nedojezte maso, ale rýži ano…
V Jogdžakartě jsme ubytováni v hotelu Neo Malioboro, který je opět na dohled nádraží a také prakticky hned u největší obchodní ulice města – Malioboro… no a tam směřovaly naše první kroky… jelikož jsme do města přijeli v 15:52 (vlaky tu opravdu jezdí přesně podle jízdního řádu), a než jsme se dostali z hotelu, tak už se spíš než na oběd blížil čas večeře… ulici jsme si prošli celou… byla neskutečně plná lidí, stánků se vším všudy (hlavně však s tričky s nápisem Jogdžakarta ve všech možných variantách) a samozřejmě jídlem… nakonec jsme zakotvili nedaleko hotelu v Loko cafe, kde si Julča dala konečně smaženou rýži nasi goreng a já polévku soto, obě to tradiční indonéská jídla…
Na večer jsem se pak těšil na střešní terasu našeho hotelu… při odpolední prohlídce jsem totiž za barem zahlédl pípu na pivo Bintang… jaké však zavládlo zklamání, když jsem si ho chtěl objednat a bylo mi řečeno, že mají jen lahvové… co se dalo dělat… už si opět zvykám na třetinky… ještě musím zmínit, že se na střeše hotelu včera konala oslava 29. narozenin jedné místní obyvatelky (jméno neznám) a za ten obrovský raut by se nemusela stydět lecjaká firma u nás… no my jsme si tam jen popíjeli naše třetinky piva… i Julča se jedním přidala… radler totiž také došel…
Na dnešek jsme si naplánovali návštěvu nedalekých chrámů – buddhistického Borobuduru a hinduistického Prambananu… začneme u Borobuduru, což je chrámový komplex asi 40 km od Jogdžakarty… skládá se ze šesti čtvercových a z třech kruhových teras… celá stavba je poseta 504 sochami Buddhy… jedná se o nejnavštěvovanější indonéskou turistickou atrakci, která je od roku 1991 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO…
Borobudur je zasvěcen především Buddhovi Gautamovi… komplex pochází asi z 9. století, pravděpodobně od 14. století byl opuštěn nejspíše protože buddhismus a hinduismus na Jávě upadal, když obyvatelé postupně konvertovali k islámu… postupně byl zakryt sopečným popelem a z velké části jej pohltila džungle… znovu objeven byl Borobodur až v roce 1814, kdy tehdejší místodržící na Jávě, sir Thomas Stamford Raffles, byl na stavbu upozorněn domorodými Javánci…
No a jelikož Borobudor je prý nejhezčí za svítání, vstávali jsme již ve tři hodiny ráno, abychom byli v pět hodin u paláce… za speciální vstupné jsme dostali vypůjčenou baterku a jako světlušky jsme se s desítkami dalších turistů vydali na vrchol chrámu… do svítání zbývalo ještě 40 minut, takže jsme měli za úkol najít místo, kde bychom mohli fotografovat tak, aby na fotkách bylo co nejméně lidí… a to je prakticky nemožné… což o to, kde je východ ještě za pomoci kompasu na mobilu zjistíte, ale už těžko vytvoříte tu ideální fotografii… nakonec jsme na Borobuduru strávili přes 2,5 hodiny, takže nějaké ty úlovky máme (tedy spíš Julča), ale jednoduché to nebylo…
Následovala lehká snídaně, přesednutí do jiného mikrobusu a už jsme si to šinuli k Prambananu… k němu jsme dojeli v deset hodin dopoledne a na prohlídku obrovského areálu jsme měli dvě hodinky… mohli jsme mít i dvakrát tolik, ale k prohlídce bychom se nejspíše ani poté nedostali… nejdříve jsme totiž absolvovali photoshooting s místními – ti sem přijíždějí z odlehlejších částí Indonésie a rádi se fotí se západními turisty… bylo to jako bychom byli celebrity (hlavně teda opět Julča) – takže jsme tím autem včera jeli vlastně oprávněně 🙂 no a posléze, když už jsme se přiblížili k hlavnímu paláci Prambananu, tak nás zastavovali studenti místního kurzu angličtiny a ptali se, jestli si s námi mohou vyzkoušet jejich znalosti… byli jsme obklopeni různě velkými skupinami dívek a chlapců všeho věku a v pozadí jejich učitelkami, které rozhovor natáčely… jednou nás oba, jindy nás odchytli každého zvlášť… ptali se nás na základní věci – jak se jmenujeme, odkud jsme, kdy jsme přijeli, čím se živíme, jak se nám líbí v Indonésii, jaké jídlo máme rádi… někteří měli otázky strojově naučené, ale většina se snažila… nejkrásnější ale bylo, když mi za odměnu, že jsem si udělal čas, skupinka asi sedmi těch nejmenších zazpívala a zatančila… tito byli nejlepší a budu na ně ještě dlouho vzpomínat… jejich otázky se krásně odlišovaly od ostatních, ptali se mě jaké mám rád zvířátka nebo třeba jaká je má neoblíbenější barva… no a pak ta jejich roztomilá choreografie… to mi pak byl nějaký palác prakticky ukradený…
Čas vyhrazený na Prambanan nám tedy velmi rychle utekl, ale nelituji… jsem rád, že jsme na všechny ty děti a studenty měli čas a že jsme je potkali – prý sem jezdí každou třetí neděli, takže to byla náhoda… a kdo se dostane na Julčin Instagram, zjistí, že má ode dneška spoustu nových followerů z Indonésie…
A abych nezapomněl, dostali jsme také několikrát spoustu informací o Prambananu, takže je přidám také:
– je to největší hinduistický chrámový komplex v Indonésii, leží asi 18 km od Jogdžakarty a je zapsán na seznam památek Světového dědictví UNESCO…
– chrám je čtvercového půdorysu, hlavní nádvoří tvoří šest chrámů, z nich tři největší jsou zasvěcené bohům Višnuovi, Šívovi a Brahmovi…
– postaven byl pravděpodobně v 9. století, kdy Jávě vládla Mataramská říše, jejíž vládci postupně upřednostnili hinduismus před do té doby převládajícím buddhismem…
– již v 10. století byl areál opuštěn a začal chátrat, velké zemětřesení v 16. století jej silně poničilo…
– znovu objeven byl v 19. století, v roce 1953 byl chrám po 35 letech trvající rekonstrukci kompletně renovován, ale v květnu 2006 postihlo Jogdžakartu i okolí zemětřesení, při kterém sice nebyly poškozeny základy chrámu, nicméně některé části jsou z bezpečnostních důvodů stále nepřístupné…
Do Jogdžakarty jsme se po další dobrodružné jízdě (řidiči tu jsou opravdoví kouzelníci) vrátili po druhé odpolední, dali jsme si oběd v již vyzkoušeném Loko cafe a odebrali se na hotel si trochu oddechnout… přece jen jsme už byli 11 hodin vzhůru a museli jsme roztřídit spousty dnešních fotek… budu se opakovat, ale večer jsme zašli opět na velmi dobré jídlo, tentokrát do nedalekého podniku s názvem Bedhot Resto a při této příležitosti musím konstatovat, že velká láhev Bintangu existuje – měli ji právě zde, měla objem 620 ml a jednu jsem si pro lepší psaní vzal s sebou na hotel…
Michal
Den 8, 9 a 10
Ahoj ze Surabaya,
města, které jsme ani neviděli… jen jsme přilétli na zdejší letiště, podnikli výlet a výstup na sopku a už z něj zase odlétáme…
Ale než se dostanu k popisu dnešního dne, začnu v pondělí… to jsme ještě byli v Jogdžakartě… už od rána bylo ten den pěkně teplo… teploměr ukazoval nějakých 25 stupňů, když jsme se vydali na průzkum města, které samo o sobě není velké, má jen 400 tisíc obyvatel, ale celá provincie jich má přes 3,3 milióny, takže i zde je velmi rušno…
Nejdříve jsme se prošli po Malioboro, navštívili vedlejší obrovské tržiště Beringharjo (místní musí být nákupní maniaci) a pak zašli do Kratonu, což je sídlo sultána… město má totiž zvláštní statut – stále mu vládne sultán, což je odměna za jeho podporu povstalcům při bojích proti Nizozemcům v roce 1948…
Nicméně aktuálně došlo u dvora k roztržce, takže je třeba dát si pozor kterým vchodem vstoupíte do Kratonu – jeden stojí 5000 IDR, ale ve výsledku se dostanete jen do malé části paláce a na závěr vás zavedou do předražené prodejny batiky… ten druhý stojí 15000 IDR + tisícovka za foťák a uvidíte toho víc… jde prakticky o opevněné město, kde žije 25000 obyvatel, z nichž přes 1000 zaměstnává sultán… ten také uprostřed Kratonu žije… nejvnitřnější skupina budov byla postavena v 18. století… ve dvacátém století zde přibyly prvky v evropském stylu, přesto se jedná o jeden z nejkrásnějších příkladů jávské palácové architektury s řadami luxusních síní, prostornými nádvořími a pavilóny…
Následně jsme se pěšky přesunuli k vodnímu paláci Taman Sari, který byl vystavěn, aby sultánovi a jeho rodině sloužil k odpočinku… údajně byl jeho portugalský architekt popraven, aby toto tajné útočiště nebylo prozrazeno… i tato památka byla lety zničena buď okolními boji či přírodními zkázami… rekonstruované byly alespoň bazény, které byly opravdu nádherné… často se sem chodí fotografovat svatebčané – my jsme jeden takový pár viděli – teď si jen říkám, jestli to náhodou nebylo domluvené manželství jak tomu bývá v Indii…
Mezitím teplota v Jogdžakartě dosáhla tropické hodnoty, tak jsme si zavolali Grab a nechali se odvézt do pivnice Oxen Free – ano, čtete správně, v Jogdžakartě je pivnice… v areálu bývalé kliniky ji před časem založili Indové… pivo sice nemají čepované, ale na to jsem tu už rezignoval, naopak jsem rád za každou velkou láhev tohoto moku (tentokrát jsem testoval značku Anker)…
Na odpoledne jsme už žádné plány neměli, to nejzajímavější z Jogdžakarty jsme už viděli, takže jsme jen tak vyšli z pivnice a nestačili se divit… Malioboro bylo uzavřeno a tam, kde normálně jezdí všechny možné transportní prostředky (koně, becaky (rikše), motorky, auta i busy) se šinul průvod v maskách… jak jsme později zjistili, jednalo se slavnostní parádu na začátek 30. ročníku Jogdžakartského festivalu… a my měli to štěstí pozorovat na 29 skupin z celé Indonésie, které se představovaly (měli i vlastní alegorické vozy) pod letošním heslem „v rozmanitosti je jednota“…
Po hodině strávené s fotoaparátem v ruce jsme se šli podívat ještě jednou do obchodu, abychom se posléze nechali Grabem (je tu neskutečně levný, však taky litr benzínu tu stojí 10,50 Kč) do restaurace na druhé straně města (našli jsme si ji na internetu)… jaké bylo naše překvapení, když nás řidič zavezl do úplného turistického gheta… tím je ulice Prawirotaman a my jsme o ní neměli tušení… má nový asfalt a lemují ji menší hotely a spousta restaurací, kde místní jen obsluhují… všichni hosté jsou turisté… ne, že bychom takové podniky vyhledávali (byli jsme rádi, že jsme bydleli u Malioboro), ale když už jsme tam byli, vybrali jsme si restauraci It is all about sate (původně vybraná Yam Yam byla beznadějně obsažena) a dali jsme si další skvělou večeři (bakmi a nasi goreng)… ani v této, pravé turistické restauraci, jsme k jídlu nedostali nůž… po celou dobu našeho pobytu v Indonésii jíme jen vidličkou a lžící… a místní zase rukama… teda jen pravou, protože i tady se levá považuje za nečistou…
Jak jinak než Grabem jsme se přesunuli do našeho hotelu, já si skočil vedle do Bedhot Resto pro velkého Bintanga a spokojeně šli na kutě…
Na včerejšek jsme měli naplánován „jen“ nezáživný přesun do Surabaya… tentokrát letadlem… přesto jsme měli den plný zážitků… a ty jak známo nemusí být vždy pozitivní, hlavně když jsou silné… ráno jsme ještě zvládli pár nákupů (Julča přitom potkala studentky dalšího kurzu angličtiny a sáhodlouze debatovaly nad situací tady i u nás), odhlásili se z hotelu a zašli na oběd do osvědčeného Loko cafe… měli jsme přes dvě hodinky čas, než jsme museli odjet na letiště… už nás ani nepřekvapilo, že i zde si nás vybrali k rozhovoru na kameru… tentokrát to nejspíše bylo pro indonéské dráhy, které, jak jsme později zjistili, tento lokál provozují… však jsme je potěšili, když jsme zmínili, že jsme z Bandungu do Jogdžakarty přijeli vlakem, který jsme vychválili… do této chvíle bylo vše ještě ok… ale pak jsme se rozhodli, že na letiště, které je jedno ze tří v Indonésii spojeno železnicí, pojedeme místo Grabem vlakem… ten nám jel v 14:40 a měl být v 14:56 na letišti (druhá stanice na naší cestě)… ale asi jsme Kereta API přechválili… sice jsme odjeli na minutu přesně, ale hned v další stanici jsme zůstali stát s otevřenými dveřmi a nikdo netušil kdy pojedeme dál… v tu chvíli mne najednou přepadl nepříjemný pocit… ani ne z toho zpoždění, ale z velmi pikantního obědu… no a na stanici se ve vlaku nemůže, že? navíc se stále nevědělo kdy se rozjedeme… podle jízdního řádu jsme už dávno měli být na letišti… tlak se zvyšoval, tak jsem zavelel k výstupu z vlaku… v tu chvíli bych porazil i Usaina Bolta… a to při cestě na záchod… ale i zpět – ten vlak totiž stále ještě stál na nástupišti, takže jsme opět „v klidu“ nastoupili… čekal jsem ve vlaku potlesk, ale sklidil jen nechápavé pohledy…
Každopádně na stanici u letiště jsme přijeli s 25 minutovým zpožděním… ještě jsme museli čekat až vlak odjede z perónu, abychom přes koleje (po kterých 30 sekund poté projel rychlík) mohli přejít k východu z nádraží a pak na letiště… letěli jsme vnitrostátním spojem Garudy, který odstartoval s půlhodinovým zpožděním v 17:10… a i když to bylo malé ATR, bylo poloprázdné… a nám začalo další vzrůšo dnešního dne – v letadle jsem se zeptal Julči, jestli si vzala z trezoru hotelu v Jogdžakartě obálku se svými 200 dolary… no nevzala… a tak jsme přemýšleli, jestli už ten trezor otevřeli, jestli ty peníze našli, co s nimi udělali a jestli nám je vrátí… variant bylo hodně a my nemohli nic dělat… let tak utekl docela rychle… a když jsme v 18:20 přistáli, hned jsem přes booking.com napsal na hotel… a za chvilku přišla odpověď, že peníze opravdu našli… to už jsme seděli v shuttle busu, který nás přes 20 minut vezl z terminálu 2 na terminál 1 surabayského letiště…
Už ve větším klidu jsme se ubytovali v IBIS hotelu přímo na letišti, napsali opět do Neo Malioboro a šli si dát něco letištního do žaludku… a proč jsme byli na letišti? no protože půl hodiny před půlnocí jsme se potkali s řidičem Nickem… to už jsme zase byli z IBISu odhlášeni (aspoň jsme se osprchovali a chvilku poleželi), jelikož nám začala Mt. Bromo tour… a taková tour obnáší: 3 hodiny jízdy autem, 1 hodinu jízdy jeepem, 2 hodiny čekání na východ slunce, 1 hodinu fotografování, 1/2 hodiny jízdy jeepem, 1 hodinu výšlapu na sopku, 1/2 hodiny sestup ze sopky, 15 minut jízdy jeepem a nakonec 3 hodiny jízdy autem… to je člověk prakticky 12 hodin na cestě, z toho velká část přes noc a bez vyspání… ale rozhodně to stálo za to… Bromo a okolní sopky Kursi, Batok a Semeru se nám ukázaly v plné parádě…
Tu tour jsme měli objednánu už z České republiky… byli jsme domluveni s Nickem, že se potkáme u LA Cafe na letišti… byl tam dokonce dřív, ale my si chtěli ještě odpočnout na hotelu, takže jsme se domluvili na 23:30… nasedli jsme do jeho toyoty a vydali se na 113 km dlouhou cestu do vesnice Cemoro Lawang… ta leží kousek od stále činné sopky Mt. Bromo (poslední erupce byla v roce 2016) a odkud už tu cestu normální auto nezvládne a proto jsme museli přesednout do jeepu s pohonem všech čtyř kol…. s ním jsme jeli stále ještě za tmy po planině, která se po rozednění ukázala jako měsíční krajina u úpatí zmiňovaných sopek… jeep byl jen pro nás, ale kolem bylo asi 50 (možná i víc) stejných vozidel… vyjeli jsme na kopec, kde nás řidič poslal směr vyhlídka… tma byla všude okolo… naštěstí jsme šli v patách dalších turistů a zakotvili u zábradlí, kde jsme tušili výhled na sopky… jelikož jsme z celého týdne prohřátí, tak nám v nadmořské výšce kolem 2700 metrů při dvouhodinovém čekání byla pěkná zima… a to jsme byli podle instrukcí teple oblečeni… jakmile vyšlo slunce, začalo fotografické šílenství… a my byli jeho součástí… po hodince jsme to zabalili a vrátili se k jeepu, který nás zavezl dolů na planinu k úpatí Mt. Bromo… všude kolem byl rozvířený sopečný prach, k čemuž pomáhali koně, kteří na svých hřbetech nesli fyzicky méně zdatné turisty… my jsme šli po svých a po dvou kilometrech vystoupali až na okraj kráteru sopky, která měří 2329 metrů… byl z ní fantastický pohled do údolí i do jejího nitra… síra byla cítit všude… bylo právě 8 hodin ráno a my stáli na okraji jednoho z nejkrásnějších vulkánů planety… po krátkém pokochání se jsme sestoupili dolů a s roční dávkou prachu v plících nasedli do jeepu… ten nás opět zavezl do Cemoro Lawang, kde jsme si dali lehkou snídani a nastoupili k Nickovi do auta… cesta zpět sem na letiště trvala opět 3 hodiny…
V mezičase jsme se domluvili s hotelem v Jogdžakartě, že nám ty zapomenuté dolary pošle přes Western Union, takže konec dobrý, všechno dobré… můžeme uzavřít naše týdenní putování po Jávě, nasednout do dalšího letadla Garudy (letět by mělo 16:25) a nechat se převézt na Bali…
Michal
Den 11, 12, 13 a 14
Ahoj z Bali,
ve středu jsme zjistili, proč se Indonésii říká „země sopek“ – údajně v žádné jiné zemi se nevyskytuje tolik činných vulkánů jako právě tady (více než 150) a zároveň jsme přeletěli na Bali… letadlo mělo menší zpoždění, ale i tak jsme stihli přistát ještě před sedmou večerní… na Bali se nám posunul čas o hodinu dopředu, takže časový rozdíl oproti naší zemi teď dělá +6 hodin… na letišti nás čekal předem domluvený řidič, který nás odvezl na poloostrov Bukit do Milo’s Home… na kilometry to nebylo daleko, ale cesta trvala skoro hodinu… ještě jsme aspoň stihli dát vynikající večeři – Julča si po deseti dnech dala zeleninu a já k ní ještě připojil tuňáka, krevety a kalamáry… a samozřejmě velký Bintang…
Milo’s Home je krásné ubytování v typickým místních chatkách… naše byla úplně první a jediná s přímým výhledem na moře… bydleli jsme tak přímo nad burácejícím mořem… a jelikož jsme posledních 38 hodin prakticky nespali, neměli jsme ani trochu problém s usnutím…
Ve čtvrtek jsme nikam nespěchali… v klidu jsme se nasnídali a pak se rozhodli zajet na největší balijský rybí trh… ten se nachází v Jimbaranu, asi 40 minut jízdy od našeho hotelu… opět jsme využili služby Grabu, jehož ceny se přizpůsobily balijským (turistickým) podmínkám a jsou tedy vyšší než na Jávě… hlavně tu je však na hodně místech zakázáno těmto alternativním taxislužbám nabírat klienty… to jsme zažili při odjezdu od rybího trhu, kdy nám Laurentina napsala, že na trh nemůže přijet… přitom zůstala stát doslova za rohem… tak jsme k ní přišli, nasedli a odjeli…
Ještě předtím jsme však jimbaranský rybí trh museli vyzkoušet… vybrali jsme si menšího tuňáka (měl přes 1 kg), nechali jej rozpůlit a v tašce si jej odnesli… ale jen pár metrů ke stánku, kde jsme rybku odevzdali mistrům grilu a nechali si ji čerstvě připravit… byla vynikající…
Takže po tomto dalším labužnickém zážitků jsme seděli v autě s Laurentinou a nechali se odvézt k chrámu Pura Luhur Uluwatu (pura = chrám, luhur = posvátný), který je na Bali jeden z nejposvátnějších a je strážcem celé jihozápadní strany ostrova… postaven byl v 11. století přímo na skále ve výšce 70 metrů nad hladinou moře… dnes je zasvěcen duchům oceánů a moří… před vstupem se musí všichni spoře odění zahalit do sarongu, jehož půjčení je naštěstí zdarma (jinak se tu platí za vše)… v celém areálu přebývají partičky makaků, které není radno podceňovat… často se stává, že nepozorným turistům (a těch tu bylo opravdu hodně) něco seberou a dostat to zpátky je velmi těžké…
Těžké až nemožné se nám po návštěvě Uluwatu zdálo sehnat odvoz zpět do Milo’s Home… zkoušeli jsme to několik minut přes aplikace Grab, Uber, Blue Bird, Bali taxi… ale bezúspěšně… až posléze jsme pochopili, že i Uluwatu je jedno z těch míst, kde mají jen svoji „smluvní“ přepravu… a tak nás odvoz stál 200.000 IDR (původní indikace Grabu byla 85.000)…
Večeři jsme si dali „doma“ (já zůstal u indonéské kuchyně a Julča se rozhodla pro pizzu) a protože jsme měli krásný výhled na přistávající letadla, sledovali jsme jak v maximálně pětiminutových rozestupech sedalo jedno za druhým… jen mezi devátou a dvanáctou večerní jich každý den na balijské letiště pravidelně přistává 14 za hodinu… 42 letadel za 3 hodiny… brrr, tak si říkám kam všichni ti turisté míří (Bali je přece malý ostrov) a jestli už toho není až příliš…
V pátek dopoledne jsem se snažil udělat pár snímků z dronu, ale nějak se to ještě nepovedlo… bohužel android na mém mobilu a tabletu si s ním v poslední době přestal rozumět, a tak se něj stala dost drahá hračka… navíc jej čím dál víc zakazují – chtěl jsem s ním letět už nad Uluwatu, ale měl jsem smůlu… neklesám však na mysli a věřím, že do konce cesty nějaký ten letecký snímek ulovím… držte mi palce…
Na odpoledne jsme měli naplánován přesun do Ubudu, takže jsme v poledne opustili naši chatku v Milo’s Home a přes aplikaci si přivolali taxi Blue Bird (Grab nás tentokrát nechal ve štychu)… jaké bylo naše překvapení, když ani oficiální taxík se neodvážil přiblížit k našemu ubytování… u alternativních služeb bych tomu ještě nějak dokázal porozumět, ale tady už jsem nechápal… museli jsme do něj nasednout o 100 metrů dál… a navíc k němu při našem nasedání přijel jeden z těch, kteří nám nabízeli „oficiální“ odvoz od hotelu a vyříkával si to s naším řidičem… mám pocit, že na Bali se někteří inspirovali u nás v Praze…
Do Ubudu jsme jeli 2,5 hodiny… ubytovali jsme se v Yuni’s House – velmi zajímavě řešeném hotelu, který se zase odlišuje od všech dosavadních… jsme v pokoji, který připomíná výkladní skříň (naštěstí jdou zatáhnout závěsy) a zouvá se už v přízemí (po hotelu se chodí bosky)… velkou výhodou je jeho poloha – jsme v samém centru města, máme to všude velmi blízko a můžeme chodit pěšky… v Ubudu taxi ze zásady nepoužívají taxametry, takže nám aspoň odpadne dohadování se o ceně… ještě jsem se tuším nezmínil o tom, že v Indonésii se na trzích smlouvá…
V hotelu jsme jen odhodili batožinu a zašli na jídlo, kávu, koktejl a pak zase další jídlo… mezitím jsme prošli tržiště a udělali si první dojem o městě… původně to byla malá vesnička, která se díky několika umělcům, kteří se zde usadili, stala kulturním centrem celého Bali… teď tu je spousta galerií, restaurací, barů a hotýlků… a taky turistů… musím napsat, že první dojem mám dobrý, je tu cítit uvolněnější atmosféra, zejména je to poznat na ženách, které tu častěji chodí nahoře bez (pod tričkem), ale přesto jsme si říkal, kdy už konečně bude kolem ten klid, který bych tu čekal… nejezdí se na Bali za odpočinkem? jenže mezitím sledujete davy lidí korzujících na chodnících podél hlavních cest, které jsou navíc ucpané auty… a to jsem rád, že jsme nebyli v Kutě, která je prý úplně přelidněná…
Naštěstí vše vynahrazují místní lidé, kteří jsou velmi milí a pohostinní… přemýšlel jsem o tom, jakou vnitřní sílu musí lidé na Bali mít… jako by s nadhledem pozorují turisty, vycházejí jim vstříc, využívají je, ale sami zůstávají ve svém vlastním světě… ať jim to co nejdéle vydrží…
Na sobotu jsme si nařídili budík už na půl sedmou, nasnídali se a ještě brzo z rána vyrazili na procházku mezi nedaleká rýžová políčka… ty tu jsou doslova hned za domy… Ubud je obklopen neuvěřitelně zelenou přírodou, kterou protékají desítky říček a potůčků, včetně nejdelší balijské řeky Ayung… a právě všude kolem říček je možné vidět terasovitá rýžová pole, tak typická pro zdejší krajinu… díky své poloze ve vyšší nadmořské výšce je v Ubudu příjemnější klima než na pobřeží… dokonce tu je chladněji než aktuálně v Brně… naštěstí… protože z krátké ranní procházky se vyklubalo 10 km chůze… mimo jiné i proto, že jsme se rozhodli „zkrátit“ si cestu přímo mezi políčky, což nakonec znamenalo prodloužení o nějaké ty metry navíc… můžeme však říct, že rýži máme prozkoumanou dokonale…
Odměnou za absolvování procházky nám byl chlazený Bintang a čerstvý kokos… zároveň jsem v jednom z obchodů navýšil počet GB na naší indonéské kartě… s internetem v mobilu to nakonec tak jednoduché není, protože 6 GB, které jsme zakoupili, nejde využít celých (je tam nějaký rozdíl mezi „internetem“ a „internetem lokal“)… naštěstí mi v jednom ze supermarketu pomohli a já mohl dobít předplacenou kartu o nějakých 75 Kč (na internet v objemu 1,3 GB)… pak už následoval vynikající oběd v Melting warungu (konečně jsem si dal curry) a cesta k Lesní svatyni posvátných opic (tzv. Opičímu lesu)… jednomu z nejznámějších míst Ubudu… jsou tu tři chrámy, ale také v tomto stinném a hustém porostu džungle žije na 700 šedých, chamtivých makaků… včera však byla prováděna sterilizace, a tak některé části lesa byly uzavřeny… proto jsme návštěvu odložili na neděli… trochu mě překvapilo, že sterilizaci prováděli 28.7… tento den podle balijskeho kalendáře (rok podle něj má 420 dnů) není k tomu nejvhodnější… tím bylo 2., 8., 9., 14., 20 a 26… a třeba ostříhat si vlasy je dobré 11., 13., 15. 18… naopak svatby by se v červenci konat neměly vůbec…
Při opouštění areálu Opičího lesa a také při průchodu nedalekou Monkey forest road jsme si připadali jak v hororu… makakové nejsou zrovna přívětiví tvorové, berou vše co jim přijde pod ruku (často prý i brýle z nosu), takže když se jich asi 50 ukázalo na střechách budov mezi kterými přelézali po natažených drátech, tak to byl zvláštní pocit… myslím, že to byli ti, kteří chtěli uniknout sterilizaci… což se jim nedivím, ale příjemné to nebylo…
Večer jsme se rozhodli jít do restaurace Fair Warung Balé, kterou provozuje švýcarská nadace (zakladatel Alex Wettstein byl naší návštěvě osobně přítomen) a jejíž celý výtěžek jde na zdravotní péči balijských dětí… jedno jídlo = dvě vyšetření… letos budou otevírat novou nemocnici… takže jsme se s dobrým pocitem a ještě k tomu výtečně najedli… já si dal rybku mahi-mahi, Julča nasi goreng a pak ještě palačinku s ovocem… a taky jsem ochutnal balijské pivo Bali Hai (kdybych věděl, kolik vyšetření tím zaplatím, dal bych si víc než jen dvě)…
Dnes ráno v 6:47 si Julča myslela, že se mi něco zdá a převaluji se v posteli… já jsme si zase myslel, že Julča houpe postelí, protože chrápu… a ono to bylo zemětřesení… moje první… s epicentrem ani ne 150 km od nás – na vedlejším ostrově Lombok, v hloubce asi 7 km… a cítili jsme ho i my tady v Ubudu… trvalo asi 20-30 sekund a houpala se s námi celá postel… Julča si sedla na zem ke stěně (pozice trojúhelníka života, což ale asi není nejlepší varianta) a já jsem se postavil s tím, že v případě nutnosti vyběhnu z pokoje a budovy… naštěstí to nebylo třeba… hned jsme si na internetu zjistili, že se zem zachvěla silou 6,4 stupně… a za chvíli znovu… to už bylo kratší, slabší… a u snídaně opět… podle posledních zpráv je na Lomboku bohužel 14 obětí a stovky zraněných… tady na Bali to ale místní ani moc nevzrušovalo… při snídani se nás obsluhující zeptal, jestli víme, že na střeše hotelu je terasa a jestli jsme viděli svítání… na zemětřesení jsme se museli zeptat sami… jen prohodil, že to tu je běžné… takže jsme se šli podívat na tu terasu a pokračovali v programu dle plánu…
Prvně jsme se podívali do paláce Ubudu, následně do chrámu Saraswati (teda v obou případech jen do veřejných částí, jinam tu turisty nepouští), na poštu, na oběd a k opičákům do Opičího lesa… na jeho prohlídku člověk moc času nepotřebuje… tedy pokud nechce pozorovat makaky jak se snaží někomu něco ukrást… a jednou takovou obětí jsem mohl být já… nedlouho po vstupu do areálu, zrovna když jsem fotil jednoho starého makaka, nenápadně se ke mně zezadu přiblížil jeho komplic a zatáhl mi za tašku, kterou jsem měl přes rameno… ani nevím, co jej zaujalo a co mi chtěl vzít, ale byl jsem tak překvapený a v šoku, že jsem sebou trhnul, otočil se a neúspěšného zloděje odehnal… od té chvíle jsem měl oči na šťopkách a dával si pozor před každým podezřele se blížícím opičím tvorem…
Po tomto dalším dnešním zážitku jsme se šli uklidnit do místního supermarketu… byl klimatizovaný a měl v nabídce jak místní whiskey (zakoupili jsme značku Omrach), tak cibetkovou kávu neboli kopi luwak… je to indonéská specialita… kopi znamená káva a luwak je místní název pro cibetku – šelmu, která žere plody kávovníku, z nichž stráví pouze dužinu a zrnka vyloučí spolu s výkaly… tím, že kávová zrnka prošla trávicím traktem cibetky, prý mají jemnější, méně hořkou chuť… kopi luwak patří k nejdražším druhům kávy, ročně se jí vyprodukuje jen asi půl tuny – ono sbírat trus cibetky někde v lese není zrovna jednoduché, proto se zakládají farmy, kde zvířata chovají v klecích…
Na večer jsme měli v plánu kulturu v Ubudu… každý den se až v deseti místních chrámech konají představení balijských tanců… lístky můžete koupit v předprodeji nebo těsně před začátkem u pouličních prodejců… a všichni mají stejné (oficiální) ceny, takže žádná šmelina… navíc celý výtěžek jde na obnovu chrámů a komunitní aktivity… přestože jsme měli nasměrováno do paláce Ubudu, nakonec jsme dali přednost chrámu Pura Puseh, kde nám předvedli kecak, což je asi nejznámější místní tanec… v kruhu sedící sbor mužů a chlapců napodobuje tlupu opic vydávajíc zvuky „čák-a-čák-a-čák“… uprostřed se pak odehrává milostný příběh o princi Rámovi a jeho princezně Sítě (epos Rámájana)… po kecaku následovalo ještě představení, při kterém muž na koni (vyroben ze slámy) v transu rozkopával žhavé uhlíky, aby nás ochránil před zlými silami…
Doufám, že nás to opravdu ochrání… zítra totiž budeme bojovat s místní taxikářskou mafií, neboť opouštíme Ubud a míříme na severozápad Bali, do Amedu…
Michal
Den 15,16 a 17
Ahoj z Gili Air,
jsme na jednom ze tří malých ostrůvků u Lomboku… připluli jsme sem dnes z Amedu, kam jsme dojeli v pondělí…
To byl ten den, kdy jsme byli připraveni bojovat s taxikářskou mafií v Ubudu… věděli jsme, že alternativní, ale dokonce i standardní taxi „nesmí“ v tomto jinak mírumilovném městečku nabírat klienty… oficiálně to zakázané není, ale z recenzí na internetu lze vyčíst, že objednáním Graba či dokonce i Blue Bird vystavujete sebe i řidiče riziku inzultace… a nepomůže vám ani přesun na odlehlejší místo… lokální „podnikatelé“ vás budou nadále sledovat… navíc, když máte s sebou velkou batožinu, jste ještě více nápadní…
Nemám nic proti tomu nechat vydělat místní, ale když je to slušné… takže jsme na to šli jinak… v neděli jsem vytvořil poptávku u Grabu, kterou jeden z řidičů akceptoval… cena byla 406.000 IDR… ihned jsem se s ním domluvil, že do Amedu potřebujeme jet až v pondělí… neměl s tím problém, takže jsem mu poslal moje telefonní číslo a byl spokojen… jenže večer mi najednou napsal otázku – kolik mu zaplatíme… no a když jsem mu navrhl, že stejnou cenu jakou akceptoval v poptávce, nicméně že to nepůjde přes Grab, ale celé rovnou do jeho kapsy, tak chtěl víc… 600.000 IDR… což mě upřímně řečeno naštvalo, takže jsem odmítl… ještě v jednu v noci jsem našel na netu dopravce z Tulambenu (nedaleko Amedu), napsal mu na whatsapp a ráno v šest jsem už měl odpověď, že pro nás přijedou… za 450.000 IDR… a opravdu, jak napsali, přijeli… přesně v poledne jsme Ubud opustili a taxikářské mafii nedali ani jednu rupii…
Za tři hodiny pohodové jízdy se třemi krátkými přestávkami na focení rýžových teras jsme byli v Amedu… jeli jsme i kolem 3142 metrů vysoké sopky Agung, která letos dost výrazně potrápila obyvatele a také leteckou dopravu v okolí… po docela dlouhé době se koncem loňského roku probudila k životu a ještě v červnu chrlila hustý dým a popel, který nedělá dobře motorům letadel… však na několik hodin musela být letiště v Denpasaru na Bali i Surabaya na Jávě zavřena a desetitisíce obyvatel museli preventivně z okolí sopky evakuovat…
V Amedu jsme byli ubytovaní ve Villa Infinite Horizon, což je ubytování o čtyřech pokojích a bazénu s nádherným výhledem na moře… a ten božský klid… dali jsme si pozdní oběd přímo na terase našeho pokoje (zelené curry a rybku neznámého jména) a šli se ochladit do bazénu… podle recenzí pod námi mohli být k vidění delfíni, ale v pondělí jsme viděli jen nadechující se želvu… tedy jen Julča…
Amedem se jednoduše nazývá pobřeží, které se táhne od skutečné vesnice Amed až na jihovýchod do Aas… všechno je to neskutečně roztažené a člověk, když tam přijede, nikdy nebude mít pocit, že je uprostřed dění, přesto je tu v každém zálivu spousta známek turistické scény… docela dost jsme toho mohli vidět, když jsme v pondělí projížděli vesnicí… trvalo totiž skoro dvacet minut než jsme přes Amed přijeli před naše ubytování… a to jsme ještě nebyli na jeho konci… právě díky své roztaženosti je v této části Bali krásný klid… většina ubytování je hned u vody ve stráni nebo přímo na pláži… kousek vedle nás bylo dokonce ubytování, které vlastní Čech, Roman Hruška… recenze jeho hotýlku nejsou nějak povzbudivé, ale Čechům se líbí výhled na moře a restaurace s nabídkou českých jídel… po tom jsme tedy na Bali neprahli, ale musím se bez mučení přiznat, že jsme v pondělí zašli do nedaleké trattorie a oba jsme si dali pizzu… nechci říct, že dva týdny s dennodenní dávkou rýže jsou už moc, ale prostě vedle prakticky nic jiného nebylo, nám se jít dál nechtělo, tak jsme zašli do italské restaurace…
Včera ráno jsme se probudili a venku byla blankytně modrá obloha… slunce mělo už takovou sílu, že jsme rychle spořádali snídani, chvilku se ochladili na pokoji a pak se vydali k vraku japonské rybářské lodi, která je potopena asi 10 minut chůze od nás… to, že je japonská se prý poznalo podle toho, že při jejím objevení ještě měla funkční japonskou toaletu… Julča si vypůjčila ploutve (šnorchl a brýle měla už z domova) a nebojácně se vrhla do mořských vln… nafotit a nafilmovat vrak a faunu kolem něj byl její úkol… já zatím na souši hlídal věci a pozoroval ostatní šnorchlaře (teda hlavně šnorchlařky)… bohužel moře kolem vraku nebylo úplně čisté, takže fotky budou potřebovat menší úpravu na počítači… ale máme je… stejně tak jako záběry z dronu, který se mi podařilo oživit… ale jen a díky tomu, že jsem jej začal ovládat přes Julčin iPhone… to byla úplná balada… tak dobře se mi dron ještě nepoštěstilo ovládat… že bych zatratil android a přesedlal k „nějaké ovocnářské firmě“, do které svého času investoval i Forrest Gump?
Odpoledne jsme strávili v našem ubytování, kde jsme se střídali v bazénu a hlídali, jestli neuvidíme nějakého delfína… každopádně jsme jen relaxovali… už jsme si to myslím zasloužili, vždyť se neustále někam přesouváme, měníme ubytování a ani na místě nemůžeme zůstat v klidu…
A další takový přesun nastal dnes… původně jsme měli odeplout až v 9:30, ale včera jsme dostali informaci, že loď musí podle správce přístavu vyrazit již 8:00 a vyzvednuti tedy budeme v 6:30… jak jsme se později dozvěděli, byla to první loď po dvou týdnech, která se vydala na cestu lombockým průlivem… v předchozích dnech byly cesty kvůli velkým vlnám zrušeny… měli jsme teda více štěstí než rozumu… plavba z Amedu trvala asi 1,5 hodiny a i při naší byly docela velké vlny… nejdříve jsme krátce zastavili u Gili Trawangan, kde vystoupila většina cestujících a pak po asi pětiminutové další plavbě jsme zakotvili na pláži Gili Air… ani jedno z míst, kde jsme s lodí přistáli, nemělo molo, ze kterého by se mohlo pohodlně nastoupit na loď, museli jsme z pláže po schůdkách… zajímavé také bylo jak nosili na loď všechny zavazadla – tu nejtěžší práci, kdy tahaly mnohdy 20 a vícekilové kufry měla za úkol drobná indonéská děvčata… nevěřil bych, že to všechno odnosí… většinou navíc na hlavě… a když jim někdo chtěl pomoci, tak byl odmítnut… úplně mi to připomnělo Bhútán, kde holky tahaly kufry a pánové byly v nedohlednu… na Bali bych chtěl věřit, že aspoň byli lovit na moři…
Jsme tedy na Gili Air… jak jsem psal, je to jeden ze tří malých ostrůvků na severozápadě Lomboku… s názvy ostrůvku je to v Indonésii složité… samotný výraz „gili“ se dá přeložit jako ostrov, stejně jako pro ostrov používají „pulau“… no a pokud byste čekali, že Gili Air je vzdušný ostrov, tak ne – air v indonéštině znamená voda… vraťme se ale k jednotlivým ostrůvkům – ten největší se jmenuje Trawangan, ten nejmenší Meno… my jsme šli zlatou střední cestou a rezervovali si ubytování v PinkCoco hotelu na Gili Air… je to letos nově otevřený resort, který se vyznačuje tím, že kam se člověk podívá, vidí růžovou… tady si zase vzpomenu na letošní Kubu, ubytování v Soroa a všudypřítomné růžové kabriolety…
Jelikož jsme na ostrov připluli dříve, bylo super, že nám pokoj dali již v 11 hodin… máme jej jen na jednu noc, zítra se budeme stěhovat do jiného… důvod je prozaický – tak moc jsem chtěl být ubytován tady, že jsem musel rezervaci rozdělit na dva rozdílné pokoje (pokoj na tři noci totiž nebyl volný)… odpoledne jsme opět jen lelkovali… byli u bazénu, v restauraci, na pláži, a já i na hodinové masáží nohou, kterou mi provedla šikovná Mia…
Ted právě sedíme na terase hotelové restaurace a užíváme si klidu… před chvílí jsme shlédli krásný západ slunce… a za okamžik si objednáme něco dobrého do žaludku… při čtení zpráv o teplotách v Evropě či přímo v Brně se mi tak nějak ani nechce zpátky… dnes tu bylo příjemných 28 stupňů, člověk se může osvěžit v bazénu či moři (tam jen dopoledne, odpoledne je tu velký odliv) a v noci se ochladí na 21 stupňů… jsme u rovníku a máme se tu lépe než v tropické Evropě…
Michal
Den 18 a 19
Zdravím opět z Gili Air,
zítra tento malý ostrůvek opouštíme, tak chci poslat ještě jedny zápisky z ráje na Zemi… nebudou moc obsáhlé, ale budou obsahovat zajímavé fotky…
Ve čtvrtek jsem se probudil a měl pocit, že venku prší… ale bylo to jen šustění palem nad našimi střechami (naštěstí jsou očesané, protože riziko, že vám kokos spadne na hlavu je prý 15x větší, než že spadnete s letadlem)… obloha byla opět bez mráčků… nasnídali jsme se (v PinkCoco je to spíš už oběd – výběr je z 8 jídel a ještě k tomu dostanete čerstvé ovoce a toust nebo palačinky), půjčili kola (samozřejmě růžová) a vydali se na průzkum ostrova… ten je tak malý, že se dá pěšky obejít ani ne za 2 hodiny… my jsme to na kole zvládli za několik minut… možná právě proto jsme tu potkali už několik skupinek Čechů… doposud jsme češtinu v Indonésii nezaslechli, ale tady několikrát…
Jak jsem psal minule, Gili (ostrovy) tu jsou tři… všechny jsou malebné lemované plážemi s bělostným pískem a kokosovými palmami uprostřed tyrkysového moře… jejich obliba v poslední době strmě vzrostla, neboť zde panuje klid a mír… a nenajdete tu prakticky žádné rozlehlé betonové hotely… vše je zasazeno do krásné přírody s důrazem na ekologii… navíc si můžete vybrat ten pravý ostrov pro vás – Gili Trawangan má živou barovou scénu a pořádají se tam velké party… Gili Air nabízí vyváženou směs vzrušení a klidu, a na Gili Meno se budete cítit jako na opuštěném ostrově…
Z každého Gili je vidět na Lombok, Gili Air je mu nejblíže, ale vůbec nic tady nenasvědčuje tomu, že na Lomboku došlo k silnému zemětřesení… podle aktuálních zpráv se tam v mezičase počet obětí nedělních otřesů zvýšil na 17… také bylo třeba pomoci přes 500 turistům z nejvyšší lombocké hory Rinjani… na Lombok jedeme zítra, tak uvidíme… předevčírem jsme zaslechli na recepci žádost jedněch Holanďanů, jestli by si nemohli o jednu noc prodloužit pobyt v PinkCoco… měli totiž v plánu nocovat na Lomboku, ale jejich hotel asi spadl…
Ještě jsem se nezmínil o tom, že ani na jeden z ostrovů Gili nesmí auta ani motorky… však tu pro ně ani nejsou cesty… ty jsou jen písčité a ne všude udusané, takže i jízda na kole je někdy dost „zábavná“… stejně jako tahání kufru v písku… proto jsme ve středu po připlutí z Bali využili služeb drožky a do našeho hotelu se dostali za pomoci koňské síly… ty tu jezdit mohou…
Včerejšek tedy byl o poznávání Gili Air… ale také o hledání želvy a korálů pod hladinou moře… to měla opět na starosti Julča, já zatím dělal plavčíka… v dostatečné vzdálenosti s vychlazeným Bintangem před sebou… seděl jsem si pěkně ve stínu a užíval si… Julča mezitím zkoušela štěstí, ale na želvu nenarazila… proto jsme se po cestě zpátky na hotel rozhodli, že si na dnes zaplatíme výlet lodí spojený se šnorchlováním… cena ani ne 150 Kč na osobu se zdála až moc výhodná, snad to nebude nějaká stará kocábka, říkali jsme si… přesto jsme výlet koupili…
Odpoledne jsme pak už jen trávili u bazénu, večer v restauraci (na talíři byly domácí nudle s mořskými plody a chicken burger) a noc na pokoji – ten nám přes den podle plánu vyměnili, takže máme prostornější… a samozřejmě růžový…
Dnes ráno jsme museli být už v 9:20 u přístavu – byl tam sraz všech účastníků šnorchlovacího výletu… celkem nás bylo 25 a 3 členové posádky… loď se na první pohled jevila v dobrém stavu, měla i skleněné dno, takže šlo sledovat dění pod vodou i přímo z ní… toho jsem využil a nijak jsem se k šnorchlování nehrnul… díky mému dávivému reflexu to není moje oblíbená činnost… navíc tu byla Julča, která při každé ze čtyř zastávek šla statečně do vody a má skvělé záběry… podmořských soch i dlouho hledané želvy… a ne jedné, ale hned několika… klobouk dolů, protože, když jsem viděl, jak jsou všichni po návratu na loď rádi, že už nejsou ve vodě, tak bylo poznat kolik sil to stálo… naštěstí jsme aspoň na 1,5 hodiny zakotvili na vedlejším Gili Meno, kde jsme si dali oběd v Sasak cafe… široko daleko nebylo jiné restaurační zařízení, takže se jen potvrdilo, že Gili Meno je skoro neobydlené…
Na dohled jsme měli i Gili Trawangan, ale tam jsme se nevylodili… však ty vzdálenosti mezi jednotlivými ostrovy se počítají na metry, což může některé dobré plavce inspirovat k přeplavání mezi ostrovy, ale to se důrazně nedoporučuje, protože tu jsou zrádné proudy a mohlo by to dopadnout špatně… Julča a spol po obědě ještě absolvovali jeden ponor u Gili Air, ale už na všech bylo poznat, že toho mají dost… myslím, že byli rádi, že se už vracíme… po druhé odpolední jsme tedy byli v přístavu a vydali se zpátky do PinkCoco… měli jsme to za sebou, tak jsme se těšili na dobrý koktejl na oslavu návratu na souš… jelikož nám dochází hotovost a další USD a EUR se nám nechtělo měnit, rozhodli jsme se dát si koktejl v PinkCoco, kde můžeme platit kartou… a bylo to dobré rozhodnutí – dnes tam totiž nainstalovali ceduli, že kdo přijde v růžovém, dostane 10% slevu… takže jsem šel hned na pokoj, převlékl se do mého růžového trička (vzal jsem si ho schválně kvůli PinkCoco) a šel objednat mojita…
Budu se opakovat, ale odpoledne jsme pak už jen trávili u bazénu, večer v restauraci (na talíři bylo indonéské curry s mořskými plody a šéfkuchařova speciální rýže s lososem) a noc budeme na pokoji – ta bude poslední na Gili Air, zítra odpoledne míříme na letiště na Lomboku a večer přelétáme do Jakarty…
Michal
Den 20, 21 a 22
Ahoj z Vídně,
hlásím návrat do Evropy a posílám poslední zápisky z cesty po Indonésii, kde jsme navštívili 5 (slovy pět) z 17508 ostrovů…
Tím pátým na naší cestě byl Lombok, na který jsme v sobotu zajeli jen abychom z místního letiště odletěli do Jakarty… když jsme cestu po Indonésii plánovali, chtěli jsme na Lomboku pobýt nějaké ty dny a noci, ale protože hlavní atrakcí tohoto ostrova je sopka Rinjani (uprostřed kráteru má tyrkysové jezero z něhož se noří další kouřící vulkán), ale na její návštěvu je potřeba více dnů, kterých se nám v itineráři už nedostávalo, tak jsme ji vynechali… a to jsme nemohli vědět, že bychom se tam ani nedostali, cesta na ni je po nedělním zemětřesení stále uzavřena…
Takže náš poslední den na Gili Air jsme začali v poklidu, užili jsme si snídani, udělali check-out a počkali na náš odvoz… ten jsme měli domluvený už od našeho příjezdu, ale pro jistotu jsme se každý den na recepci ptali, jestli vše platí… a pokaždé se nás (ta stejná) recepční zeptala, kdy že z Lomboku odlétáme… a když se nás zeptala i v sobotu, tedy v den odjezdu, pojali jsme podezření, že ještě nic není domluveno… ona však tvrdila, že vše bude ok, že budeme mít privátní loď i auto… tak jsem vysázel 1,2 miliónů IDR a bez jakéhokoliv dokladu či instrukcí odešel na poslední Bali Hai…
Ve tři čtvrtě na tři na nás pak čekal koňský povoz… personál PinkCoco se s námi rozloučil a drožka nás odvezla do přístavu… tam nám ukázali na člověka, který nám měl zařídit převoz lodí na Lombok… ihned začal vehementně telefonovat a dívat se na širé moře… po chvilce jedna loďka připlula… jen pro nás dva… i když to zní luxusně, tak to takové nebylo… loď už toho měla hodně za sebou, ale bezpečnost jsme v tu chvíli ani moc neřešili, věřili jsme zkušenosti tříčlenné posádky… na přiložené fotce je vidět nad lodí vlající indonéská vlajka – je to vlastně obrácená polská (červená nahoře a bílá dole) a prodloužená monacká (Indonésie a Monako mají stejnou vlajku, jen Indonésie ji má širší)…
Po vylodění v Teluk Nara na Lomboku jsme očekávali řidiče, nicméně nikde nikdo… chvilku jsme čekali, ale protože se k nám nikdo nehlásil, napsal jsme přes whatsapp na hotel… za 5 minut se přiřítil řidič, který na nás čekal… ale v jiném přístavu… s úlevou jsme nasedli a nechali se odvézt na letiště… cesta (myslím, že jsem se ještě nezmínil, že v Indonésii se jezdí vlevo) trvala asi 1,5 hodiny a kromě části hlavního města ostrova (Mataram) jsme jeli jen zelenou krajinou… ostrov je docela hornatý, ale hlavně zelený… ať už jsou to všudypřítomné palmy či tabáková nebo rýžová pole…
O Lomboku se traduje, že tak vypadalo Bali před rozmachem turismu… sice nemá bohatou hinduistickou kulturu (je převážně muslimský), ale dohání to na přírodních krásách… každopádně se postupně dostává do povědomí cestovatelů… a také investorů… ještě před odletem do Indonésie mi přišla nabídka na pronájem (na 99 let) nově stavěného bytu s terasou, bazénem a krásným výhledem na oceán… a bylo by to levnější než 2+kk v Brně…
Na moderní lombocké letiště jsme přijeli v dostatečném předstihu v pět odpoledne… letadlo Lion Air do Jakarty nám mělo letět o půl deváté, ale jak je v Indonésii bohužel zvykem, mělo zpoždění a odletělo až o půl jedenácté… právě z tohoto důvodu jsme do Jakarty letěli o den dříve… ubytovali se hned u letiště v hotelu Orchardz, kde jsme jen přenocovali, nasnídali se a v nedělní poledne se opět nechali zavést na jakartské letiště Sukarno-Hatta…
Tam nám v 14:20 mělo letět letadlo EVA Air do Tchaj-peje… ale mělo také zpoždění, takže jsme odletěli o hodinu později… ještě předtím mě poprvé za mých 236 letu vyvolávali… úplně jsem se lekl, co se děje… jestli něco našli v odbaveném zavazadle nebo zda mě třeba nechtějí přesunout do business třídy… důvodem se nakonec ukázalo oznámení, že u mého sedadla 49H nefungují sluchátka a jestli mi to prý nevadí… oddechl jsem si, že je to taková prkotina, a mávl nad tím rukou… což oni ještě chtěli podepsat…
Let trval něco málo přes 5 hodin… tak jak se nám přidala hodina života při sobotním přeletu z Lomboku do Jakarty, tak nám ji tento let zase vzal… v Tchaj-peji jsme přistáli v 21:45, čímž se nám čas na přestup zkrátil z původních tří na dvě hodiny… přesto jsme měli stále dostatek prostoru na to, abychom našli stánek s bubble tea a čepovaným pivem (to jsme měl po třech týdnech)… a když jsme se připojili na internet, překvapila nás zpráva, že na Lomboku se opět otřásla zem… tentokrát silou 7 stupňů s bohužel mnohem větším počtem obětí a k tomu navíc nedaleko místa, kde jsme se v sobotu vylodili při plavbě z Gili Air… brrr, naštěstí jsme už byli na Tchaj-wanu…
Ten jsme opustili přesně na čas v 23:45, kdy jsme v letadle EVA Air zamířili 12,5 hodiny trvajícím letem do Vídně… měli jsme opět štěstí v tom, že mezi námi bylo volné sedadlo, takže ten noční let byl o něco pohodlnější… v každém případě musím opět pochválit tuto pětihvězdičkovou leteckou společnost, její servis je vynikající… přistáli jsme před chvílí, teď už se jen autobusem dostat do Brna, kde bychom měli být v 9:50…
Končí tak další z cest, která tentokrát směřovala do nesmírně rozmanité Indonésie… nakoukli jsme na oněch pět ostrovů, ale to je jen malá část země sopek, ostrovů a mnoha tváří… díky obrovské škále přírodního bohatství i kultur je možné ji navštěvovat stále dokola a věřím, že nikdy neomrzí… nabízí bělostné pláže a pestrý podmořský život, nepropustné džungle, upravená rýžová pole, kopce, vodopády a majestátní vulkány… orangutany, nosorožce, slony či obrovské varany komodské… tradiční i bizarní rituály, zvyky a umění… starobylé chrámy… ale hlavně usměvavé, milé a nápomocné lidí… to bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat… můžu jmenovat všechna ta místa, kde jsme během tří týdnů byli – ať už smogovou Jakartu, klidnější Bandung, kulturní Jogdžakartu, úchvatný Borobudur, Prambanan a jeho studenty angličtiny, nádherný východ slunce u Mt. Bromo, oblíbené Bali s Bukitem, Ubudem a Amedem či rajské Gili Air a roztřesený Lombok, ale hlavně a zejména jsme všude potkávali otevřené, přátelské a pohostinné Indonésany… to je to největší bohatství této země…
Tak zase někdy příště…
Michal
