Den první a druhý
Ahoj z Osla,
po červencových úžasných výletech do Barcelony a na Krétu jsem se tentokrát vydal na sever Evropy… během týdne bych se postupně měl dostat až za severní polární kruh a zpět…
Cesta začala už včera odpoledne, kdy jsem nasedl do žlutého autobusu směřujícího do Vídně… byl kompletně obsazený, cestovalo v něm hodně cizinců, a tak jsem měl radost, když si vedle mě sedla milá česky hovořící slečna… byla sice bruneta, ale to mi v tu chvíli nevadilo… můj zájem však opadl, když si na obrazovce pustila film Happy feet… člověk ten věk teď nerozezná…
Do hlavního města Norska jsem letěl společností Norwegian, první evropskou leteckou společnosti, která na palubě většiny svých letadel nabízí volný přístup na internet… nám ale zrovna včera nefungoval… vedle internetu jsem se taky těšil na první seveřanky, ale ani to mi nevyšlo, měl jsem všechny tři sedadla v řadě jen sám pro sebe…
Protože jsme přistáli až v jedenáct v noci, ani mi nevadilo, že mě Oslo přivítalo deštěm… měl jsem totiž v plánu se jen dostat z letiště do města, najít hotel a jít spát…
Po dnešní vynikající snídani jsem hned vyrazil na průzkum města, které je prý jedno z nejstarších hlavních měst Evropy… žije tu něco kolem 600 tisíc obyvatel a město se vůbec netváří staromódně… sice tu je královský palác a pár dalších historických budov, ale je tu i spousta nových staveb, z nichž asi nejznámější je Opera… bílá stavba, která dominuje zálivu Bjorvika, se hned po dokončení v roce 2008 stala magnetem pro turisty… bez jediného schodu se totiž dá vyjít až na její střechu…
Dnes mi počasí náramně vyšlo… od rána bylo slunečno, a tak jsem využil nabídky a vyplul lodí na poznávací cestu po Oslofjordu… má prý délku 100 km, my absolvovali jen pár, ale i tak to byl super zážitek… po přistání jsem u místní radnice narazil na právě konající se Mela festival, který má spojovat kultury světa pomocí hudby, zpěvu a umění… mě teda hlavně zaujala jiná část – stánky s jídlem… vybral jsem si ten s pákistánskou kuchyní…
Dobře nasycen jsem se pak zastavil před budovou, kde každoročně udělují Nobelovu cenu míru, zašmátral v kapse, vytáhl vizitku a hodil ji do schránky… co kdyby…
Pak už jsem se vydal na místní promenádu, poseděl u sklenice chlazeného piva a pozoroval všudypřítomné blondýny… když mě to přestalo bavit, vyjel jsem vyhlídkovým výtahem nad město a pak se přesunul do míst, kde měli svou show skokani do vody… vrcholem představení byl skok z 25 metrů, na fotce se však lépe vyjímá skok, kdy se skokan nejdříve zapálil, a pak skočil…
Na závěr dne jsem navštívil jednu rybí restauraci, takovou obyčejnou, člověk by kolem ní jen prošel, ale měl jsem tip z internetu… a i já jsem byl spokojen… dal jsem si vynikající sledě na norský způsob… sem by se měl někdy podívat pan Varmuža…
Tak dobrou noc neboli god kveld!
Michal
Den třetí a čtvrtý
Zdravím z Bergenu,
druhého největšího města Norska, ležícího na západním pobřeží a nesoucího název „brána k fjordům“…
Přijel jsem sem vlakem s jednodenní zastávkou ve Vossu a okolí… ale popořadě, tentokrát s trochou železniční romantiky…
V neděli se se mnou Oslo rozloučilo stejně jako mě přivítalo, deštěm… bohužel zataženo bylo skoro po celou šestihodinovou cestu vlakem do městečka Voss, kde jsem včera nocoval… opravdu musím zdůraznit bohužel, protože trať mezi Oslem a Bergenem je považována za jednu z nejhezčích v Evropě… měří 496 km, její stavba začala v roce 1875 a trvala 34 let, je na ní 182 tunelů a je nejvýše položenou tratí severní Evropy – vyšplhá až do výšky 1237 m.n.m…
Lemují ji nádherné scenérie norské přírody… to je úplná pastva pro oči… škoda, že byly špatné podmínky pro fotodokumentaci… právě norská příroda láká do země nejvíce turistů… je tu spousta národních parků a když člověk bude chtít, nemusí za celý den potkat ani živáčka…
Vlak vyjel na minutu přesně v 12:01 a cestování to bylo moc příjemné… žádné drncání ani hluk… jen jednou mi v zatáčce ze stolečku spadl můj těžký foťák na tlapku sousedovic psíka… celou cestu jsem pak doufal, že ji nebude mít zlomenou… raději jsem sledoval teploměr (nejméně naměřil 8 stupňů) a nadmořskou výšku (např. stanice Finse je ve výšce 1222 m.n.m)…
Ještě jedna poznámka k Oslu – na nádraží jsem si všiml bankomatů, kde jsem si mohl vybrat české koruny… trochu zvláštní… nabídku jsem nevyužil, doma jich mám dost…
Ve Vossu jsem měl hotel prakticky na nádraží, když jsem si ho objednával, tak byl jediný volný, proto byl i docela drahý… v Norsku je obecně dost draho… pivo (0,4 l) v hospodě stojí 250 Kč, plechovku v obchodě člověk sežene za 90 Kč, půllitr nápoje místní výroby zase za 60 Kč… např. ty sobotní sledi (studení, jen naložení v dipech) vyšli na 460 Kč…
Voss je městečko s 13 tisíci obyvateli a je vzdáleno asi 400 km vzdušnou čarou od Osla… cesta autem by sem trvala asi 5,5 hodiny… cestování po Norsku autem není až tak příjemné, prakticky tu nejsou dálnice, cesty jsou klikaté, úzké, a tak při cestách hlavně na sever mnoho řidičů raději jede přes sousední Švédsko… mimochodem, oblíbená barva auta je tu černá… odhaduji, že ji má 70% aut a většina z nich má stříbrné ližiny…
Do Vossu jsem přijel když poprchávalo, tak jsem šel po té delší, ale nádherné cestě vlakem, hned relaxovat – navštívil jsem saunu a bazén – ještě, že jsem si do Norska vzal plavky…
Na večeři jsem pak zašel tam, kam chodí místní… no a ti tu chodí do různých no name fast foodu na hamburgery (to je podobné jako na Islandu) a do China house… tak jsem zašel na pekingskou polívku a jehněčí po sečuánsku… Číňana jsem tam neviděl, ale obsluhoval mě dvojník Bubby z Forresta Gumpa… jééé, já si měl dát krevety…
Dnes jsem měl v plánu absolvovat moc zajímavou okružní cestu – autobusem po jedné z nejprudších silnic Norska, lodí po vedlejším ramenu nejdelšího fjordu světa a vlakem po trati nejstrmější nezubačkou severní Evropy…
Ráno bylo pošmourné, 14 stupňů a poprchávalo, autobus nás nejdříve vezl kolem vodopádu, ve kterém, když se člověk vykoupe, omládne o 20 let, až na cestu s krutými zatáčkami a ještě větším klesáním… sklon silnice místy dosahoval až 20%… do přístavu Gudvangen jsme však přijeli na minutu přesně…
Hned po vyplutí se na nás usmálo štěstí a aspoň na chvilku se ukázal malý kousek modré oblohy… plavba po fjordu byla úchvatná, však sám fjord je zapsán na seznamu UNESCO… v nejužším místě má jen 250 metrů šířky a 12 metrů hloubky, zatímco hory kolem dosahují až 1600 metrů výšky… po dvou hodinách čisté přírody jsme přistáli ve Flamu, kde na nás už čekala železnice Flambana…
20 km trati až do stanice Myrdal v nadmořské výšce 866 metrů… stavěla se v letech 1924-44 a 18 z jejich 20 tunelů bylo raženo jen lidskou silou… v jednom z nich se vlak otočí o 180 stupňů… trať lemuje krásná údolí a nespočet vodopádů – kdybych je dnes po celé okružní cestě počítal, byly by jich desítky až stovky, menší či větší… u jednoho z nich vlak extra zastavil a nám se zjevila víla… její jméno neznám, ani nevím, co nám přinesla, ale snad jen vše dobré…
V Myrdalu jsem rychle přestoupil na další, tentokrát již „běžný“ vlak a vyrazil posledním kouskem trati Oslo – Bergen až do samotného Bergenu…
Jelikož tu slunce zapadá asi o hodinu a půl později než u nás, měl jsem ještě čas navštívit místní rybí trh na super večeři a pak lanovkou (zubačkou) na kopec nad toto hanzovní město…
Zítra tu trávím celý den, ale už ve středu letím za polární kruh na Špicberky…
Pa gjensyn!
Michal
Den pátý
Ahoj opět z Bergenu,
města, ležícího mezi sedmero horami (teď už jen najít sedmero řek)…
Bergen má asi 250 tisíc obyvatel a je vyhlášen svým deštivým počasím, prší tu prý 300 dní v roce… i dnes tu zapršelo, ale naštěstí jen trochu, zataženo však zůstalo po celý den…
Ráno, po snídani v jedné doporučené bageterii (až posléze jsem zjistil, že pečivo pečou ekologicky – to by mě zajímalo, co to znamená), jsem se nějakým nedopatřením dostal do budovy místní univerzity, šel jsem totiž s davem mladých… tak jsem aspoň navštívil toalety a nafasoval reklamní balení šamponů, pasty na zuby, corn flakes a nějakých kupónů…
Později jsem zjistil, že tu právě probíhá tzv. „Buddy week“ – týden, kdy sem přijíždí noví studenti… a to je potřeba oslavit… dokonce v hotelu je vyvěšena omluva za hluk venku…
Musím říct, že v Bergenu se nedá jíst snad nic jiného než ryby… ráno, v poledne i večer… malé i velké… bílé i barevné… pěkné i škaredé… ale vždy čerstvě připravené a moooc dobré… rybím trhem jsem prošel asi 10x a ani jednou jsem neodolal…
Překvapilo mě, kolik na tržišti slyším italštiny… jednak mezi turisty, ale to se dá vysvětlit, že třeba připlula výletní loď z Itálie, ale také mezi prodejci… češtinu jsem v Norsku ještě neslyšel, viděl jsem zatím jen jedno auto a jeden autobus… však když se mě chlapík při prodeji lístku na plavbu přístavem ptal odkud jsem, jen s podivem pokýval hlavou…
Ano, opět jsem se byl projet lodí… tentokrát jen v okolí přístavu, počasí nebylo nijak valné, ale aspoň na chvilku jsem chtěl zase na vodu…
Bergen má moc příjemnou atmosféru… v jeho centru je zmiňovaný rybí trh (své místo tam má už od 17. století) a hned vedle jsou známé dřevěné domečky části Bryggen (zapsány na seznamu UNESCO)… svého času byl Bergen město s největším počtem dřevěných domů v Norsku…
Pobyt jsem tu zakončil asi půlkilovou zmrzlinou v kornoutu, pěkně posypanou oříšky… takovou jsem ještě neměl… jedl jsem ji velmi dlouho… ona se v té zimě vůbec nerozteče… prostě jsem to vzal jako trénink na další dny…
Ve středu totiž přijde bonus – Špicberky… letadlo mi letí brzo ráno v 6:40, a pak ještě musím stihnout přestoupit v Oslu…
Takže hurááá za ledními medvědy…
Michal
Den šestý
Ahoj z Longyearbyenu,
nejsevernějšího města světa, jsem na Špicberkách…
Cesta z Bergenu proběhla úplně bez problémů… sice ve mně trochu hrklo, když jsme měli na letišti v Oslu gate až za pasovou kontrolou (s tím, že opouštíme Schengen), ale mou občanku akceptovali, tak se snad do Schengenu zase i vrátím…
Přistáli jsme tu v pravé poledne… a člověk by se divil, bylo tu mnohem lepší počasí než v Bergenu, krásných 11 stupňů a skrz mraky prosvítající sluneční paprsky… jsem jen 1300 km od severního pólu a můžu tu chodit jen v mikině… co takový teplý Golfský proud dokáže…
Ubytoval jsem se v hotelu a hned vyrazil na průzkum okolí, už jsem našel nejsevernější pobočku banky a nejsevernější poštu… tady jsem ale poprvé při celé cestě narazil na to, že nebrali zahraniční platební karty… jinak se po Norsku dá platit úplně všechno, úplně všude, kartou… kdyby se tu platilo za záchody, tak snad i tam by to šlo…
Při pokračování průzkumu jsem pak narazil na kousek Česka… poprvé jsem viděl prodávat Plzeň… hned vedle amerického Budweiseru…
Odpoledne mě čekalo první polární dobrodružství… jízda se psím spřežením… u hotelu mě vyzvedla Ingrid… a když viděla německé jméno, hned to na mě zkusila v němčině… vyzvedli jsme ještě norskou seniorskou trojici a vydali se autem do stanice, kde chovají 66 psíků… vybrali jsme jich 12 (Tequilu ne), naložili do přívěsu a vyrazili za město, kde stál náš kočár… jelikož tu v údolí 3 měsíce v roce není sníh, vyměnili saně za vozík na kolečkách… ale to vůbec nevadilo… už jen zapřáhnutí všech psů, uvítání se s každým a pak exklusivní místo vedle Ingrid v čele vozíku, to vše stálo za to…
Ingrid si chtěla osvěžit němčinu (ale ani nemusela, měla ji super, studovala totiž v Lübecku), což jsem uvítal… později jsem nicméně litoval, že nejsem v závětří jako norští senioři… v čele vozíku strašně foukalo… brr, slunce totiž zalezlo za mraky a když nesvítí, je poznat, že od Severního ledového oceánu žádný teplý vánek nevane…
Longyearbyen není žádné pěkné město, je to hornická „kolonie“… žije tu 2300 obyvatel… přes léto, kdy jich hodně letí na dovolenou na pevninu, prý jen 800, medvědů tu je stále stejně, zhruba 3000… my jsme po cestě ale žádného neviděli…
Výlet trval 4 hodiny a byl super… úplně mi vyhládlo, takže jsem pak večer vyrazil na skvělý biftek… mňam, ten teda byl…
Posilněn skvělým masem jsem se po večeři vydal na konec města vyfotit značku „pozor medvěd“… a kdo by to čekal, při cestě jsem byl napaden polárními vlaštovkami… myslím, že Hitchcock tu musel získat inspiraci… kroužily nade mnou, nalétávaly, vydávaly hrozné zvuky… instinktivně jsem dal foťák nad hlavu a jen tak jsem se ochránil před klovnutím… při návratu jsem pak zjistil, že jsem se dostal blízko místa, kde se líhnou jejich mláďata a tak je chránily… brrr, a to jsem si dával pozor na medvěda…
Teď, když tento email dopisuji je už po půlnoci a venku je stále stejné světlo… slunce tu opravdu v tuto roční dobu nezapadá…
Tak já zatáhnu rolety a půjdu spát…
Michal
Den sedmý a osmý
Ahoj, zdravím z výšky 10 tisíc metrů nad zemí,
naposledy píši ze své cesty a tentokrát využívám internetu v letadle… právě jsme přeletěli severní polární kruh a vracíme se do Osla… pak mě čeká let do Prahy a v noci se snad dostanu do Brna…
Dnes jsem se už jen v klidu procházel po Longyearbyenu, včera jsem však měl naplánovaný další výlet – opět lodí – tentokrát do „města duchů“, Pyramida…
Výlet nám zabral prakticky celý den, vyrazili jsme ráno z přístavu v Longyearbyenu a nejdříve jsme pluli po Isfjordu, pak po Billefjordu… tam nás nejspíše dokonce doprovázela malá velryba… bohužel, se nám ale ukázala jen jednou… taky jsem po roce opět viděl papuchálky, jsou stále stejní…
Úchvatný pohled se nám naskytl, když jsme dorazili k Nordenskjöldbreenu – ledovci na konci fjordu… u něj jsme si na palubě ugrilovali telecí maso a lososa, no a pak už nás čekala prohlídka města Pyramida… sovětského/ruského území, kde se dobývalo uhlí dokud ruská vláda neřekla ”конец“ – to nastalo v roce 1998 a všichni místní opustili město i sochu Lenina… teď už tu stojí jen prázdné budovy, které se ukazují turistům…
V přístavu Pyramidy nás tak přivítal ruský průvodce (jméno si nepamatuji, ale byl vyzbrojen puškou na medvědy) a docela kriticky popisoval osud města… ukázal nám také kulturní dům, jídelnu, úřadovnu KGB i bazén… člověk se úplně přenesl do minulosti… všude povzbuzující hesla a uvnitř budov příkladně vyzdobené nástěnky a fotografie předávání vyznamenání za splněný plán na x% (samozřejmě vždy více než 100)… Všechno to vypadalo dost ponuře…
Po nalodění na naši loď se nás opět ujal průvodce Marcel, mluvil anglicky, ale byl to Němec… mimo jiné potvrdil, že včerejší polední teplo tu nebývá tak časté… však jsem chladný polární vzduch pocítil včera při vyjížďce se psy i dnes na lodi… nebyl důvod hrát si na hrdinu, tak jsem hned ráno po vyplutí z přístavu nasadil čepici, šálu a rukavice… přestože je srpen…
Při cestě zpátky jsme ho konečně viděli – byl v dáli, byl malý, měl asi 3-4 roky, ale byl to on – lední medvěd… spokojeně si ležel na stráni a když zpozoroval loď, zvedl se a odešel… bylo to skvělé a stylové zakončení dnešního jedenáctihodinového výletu…
Zpět do Longyearbyenu jsme se dostali sice až v sedm večer, ale já se hned ještě vydal na další průzkum okolí… v dáli jsem viděl Semennou banku (pozor, na semínka rostlin z celého světa) a zblízka nemocnici… prý tu jsou schopni udělat hodně zákroků… když je potřeba, pomáhá jim doktor z pevniny přes internet… co tu však neprovádí, jsou porody… těhotné ženy musí hlídat letový plán a 14 dní před termínem sednout na letadlo a odletět na pevninu do 1,5 hodiny vzdáleného Tromsa… tam je pro ně připraven hotel speciálně jen pro těhotné…
V Longyearbyenu bydlí všichni hodně pohromadě, kvůli infrastruktuře mají byty nebo řadové domky… to pro Nory není vůbec typické… potřebují mít prostor kolem sebe, a tak po celých Špicberkách (mimochodem, norsky se souostroví jmenuje Svalbard) jsou rozesety tzv. podnikové chaty… ty patří místním podnikům a každý víkend se vylosuje jeden spolupracovník a ten má možnost strávit víkend na jedné z těchto chat… těch má podnik víc, takže pokaždé to může být na jiném místě…
Jinak Norové nejsou vůbec tak chladní, jak by se mohlo zdát, ale velmi příjemní a nápomocní… všude se člověk domluví anglicky a když má německé jméno, tak se chtějí předvést i v němčině – jako například i dnes prodavač v prodejně s alkoholem (ten se tu stejně jako po celém Norsku prodává ve specializovaných prodejnách) – musel jsem mu totiž ukázat palubní lístek z příletu (místní nařízení) s mým jménem…
Ještě pár faktů na závěr:
– Norsko je království, není v EU, ale v Schengenu ano (mimo Špicberky)…
– díky nalezištím ropy a zemního plynu patří k nejbohatším zemím světa…
– Norů není ani 5 miliónů, hustota zalidnění je tedy velmi nízká…
– Špicberky jsou od roku 1925 součástí Norského království…
– 60% území Špicberků pokrývají ledovce a sněžné pláně…
– vedle Longyearbyenu je osídlen ještě Barentsburg – ruskou komunitou…
– slunce tu nezapadá od 20. 4. do 26. 8., naopak od 26. 10. do 15. 2. zase nevychází…
Dnes tedy svůj pobyt v Norsku zakončím… pokud se tedy na letišti v Oslu dostanu na občanku zpátky do Schengenu…
Byl to super výlet se spoustou zážitků, neměl jsem ani chvilku na oddech, ale stálo to za to… Norsko je moc pěkná země… zejména milovníci přírody si tu přijdou na své… ty nádherné fjordy, půvabná údolí a hory, jezera, vodopády a ledovce… už teď se těším, až budu zpracovávat to množství fotek a videa…
Ha det bra Norge!
Michal
