Den první a druhý
Zdravím z Montrealu,
byl pozdní večer, poslední červnový den a taky poslední možnost uplatnit míle nasbírané v rámci programu Miles & More… jak jsem psal v březnu z Mexika, UniCredit se koncem loňského roku rozhodl ukončit spolupráci s tímto programem Lufthansy a donutil všechny poctivě sbírající míle je do poloviny letošního roku uplatnit… já jsem své utratil právě výletem do země Aztéků, ale pak tu byl ještě kamarád Milan, kterému se do vzduchu nechtělo a nabídl mi možnost odkupu svých mílí za kamarádských podmínek… Kanadu jsem chtěl navštívit už delší dobu, sice jsem koukal po jejím západě a tedy přírodě, ale pak jsem se něco dozvěděl (prozradím to až v posledních zápiskách) a bylo rozhodnuto – poletím na východ Kanady… teď už to jen termínově sladit mezi inventuru, výplaty, placení DPH a další povinnosti v Opici a v neposlední řadě, aby se využilo maximum nasbíraných milí… nabídka se setkala s poptávkou a já tak čtvrt hodiny před půlnocí dokončil nákup dalších letenek za nasbírané míle…
Moje cesta začala v úterý na brněnském hlavním nádraží, kde s minutovým zpožděním v 7:23 (už se přibližujeme přesnosti japonských drah) odjel vlak Českých drah do Vídně… tam jsem na hlavním nádraží rychle přestoupil a zamířil na vídeňské letiště (od prosince tam bude vlak zajíždět každou čtvrthodinu), které znám už jak své boty… v 11:30 jsem se na palubě Austrian Airlines vznesl do oblak směr Frankfurt… v letadle jsem se dozvěděl, že první let této společnosti proběhl v roce 1958… a letuška, která měla personál mého letu na starosti, podle mne musela být při tom… každopádně let proběhl bez jakýchkoliv problémů, a tak jsem po dosednutí opět mohl zažít neskutečný mumraj frankfurtského letiště…
Ten byl i u odletové brány následujícího letu do Montrealu… naštěstí jsem už nemusel přes bezpečnostní kontrolu, ale i tak jsem nebyl ušetřen další fronty – každý pasažér letící do Kanady totiž musel personálu ukázat pas, a přitom bylo zkontrolováno, zda může vstoupit na území Kanady… po předložení českého pasu jsem byl pouze tázán zda mám eTA (Electronic Travel Authorization), přičemž jim stačila jen odpověď, že ano a mohl jsem si počkat na boarding… žádný dokument navíc nechtěli vidět… letím sice i s německým pasem, ale tady nemá žádnou výhodu – držitelé obou pasů nemusí mít víza, stačí před odletem vyplnil na internetu dotazník eTA a čekat na schválení kanadských úřadů… něco jako ESTA do USA…
Ve Frankfurtu zrovna začalo docela silně pršet, když jsme se se 40 minutovým zpožděním odlepili od ranveje a vystoupali nad mraky… jak jsem psal, při koupi letenek jsem se snažil využít maximum mílí co šlo, takže tentokrát jsem letěl v třídě premium economy – Lufthansa má v Dreamlineru 21 míst, která slibují až o 50% více prostoru, tedy více pohodlí a taky lepší servis… a byla to pravda – prostorná sedadla umožňující se skoro natáhnout, dobré jídlo s pitím (včetně piva či alkoholu) a malý balíček toaletních potřeb pro úpravu zevnějšku po příletu… ten jsem tedy nedostal, což jsem reklamoval a jako omluvu dostal nákupní tašku – to si ji mám dát na hlavu?!? (večer jsem tašku rozbalil a zjistil, že obsahuje to, co jsem postrádal – byla z business třídy :-))… každopádně let utekl jak voda… zpoždění ve vzduchu zmizelo, takže jsme po něco málo víc než 7 hodinách, v 16:05 místního času (je tu o 6 hodin méně než u nás), dosedli na kanadskou půdu…
Jakmile jsme se dostali z letadla, využil jsem jsem čekací doby na pasovou kontrolu a aktivoval eSIM, abych byl na příjmu i s daty… byl jsem velmi nervózní, protože po dobrých zkušenostech z Mexika a Srbska jsem v září v Andoře zažil zklamání… eSIM mi totálně odpojila telefon od všech spojení (kromě wifi) a já musel svůj Samsung dát po návratu do opravy, kde mi vyměnili celou základovou desku… no a tak jsem se bál, že i v Kanadě budu mít z telefonu drahé těžítko… a nemám, vše funguje jak má…
Když letíte do Kanady, musíte předem vyplnit onen dotazník eTA, stojí 7 kanadských dolarů a nahrazuje vízum (pokud vám jej schválí)… Lufthansa mi před odletem ještě doporučila aplikaci ArriveCAN, kde jsem předem vyplnil další vstupní dotazník (účel cesty, co přivážím, atd.), takže jsem na letišti mohl jít do kratší fronty k tzv. kioskům (ostatní na nich musí tyto všechny otázky zodpovědět na místě), kde jsem po naskenování pasu obdržel celní prohlášení se kterým jsem předstoupil před imigračního úředníka… a začalo další kolo zpovídání – na jak dlouho jedu, opět účel cesty, proč sám, a nakonec v jakém oboru doma pracuji… když jsem odpověděl gastronomie, povytáhl úředník obočí, které mu kleslo až jsem prohlásil, že nepracuji jako zaměstnanec, jen restauraci vlastním… asi měl obavu, že budu v Kanadě hledat práci v oboru… to bych se ale moc neuživil…
Takže aplikace ArriveCAN ušetří čas, který se ale ztratí při čekání u pásu na kufr – zejména když ten svůj nepoznáte… ten můj musel kolem mě projet minimálně dvakrát, než jsem si ho všiml…
Po úspěšném shledání se s kufrem jsem vyšel před letiště, kde bylo nějakých 27 stupňů… vystál si frontu na odvoz (v Montrealu jezdí z letiště bus číslo 747, jízdenka stojí 11 kanadských dolarů a když si řeknete o celodenní, tak se cena nezmění, ale můžete jezdit ještě dalších 24 hodin MHD po Montrealu zdarma) a za hodinu byl v hotelu St-Denis… u nás doma právě odbila půlnoc, tady bylo teprve šest odpoledne, takže nejlepší čas vyrazit na pivo…
Našel jsem si hospodu BreWskey, která nabízí vlastní řemeslná piva a mohu potvrdit, že dobrá… ale i některá diplomaticky řečeno zvláštní… co se mi ale líbilo, byla forma prezentace nabídky – nad barem visící jednotlivé cedule s aktuální nabídkou na čepu… ještě jsem nebyl v Kanadě moc dlouho, takže jsem byl ze začátku trochu zmaten, domníval jsem se totiž, že čísla u názvů piv znamenají cenu… on to ale byl obsah alkoholu… cena byla úplně jiná, mnohem vyšší… také jsme nabyl dojmu, že tu místní pořádají závody v co nejpomalejším pití piva… to já se nežinýroval a vyzkoušel Hazy Blonde, Joker a Energy (4,6/6,6/8,2%) a na zapití Okto Helles (4,6%)… na střídačku – dobré, nic moc, dobré a opět nic moc… ještě když se vrátím k té ceně, tak ta se tu uvádí bez daně, takže vlastně nevíte za kolik pijete či jíte… a když vám pak číšník dá při placení kartou před sebe terminál, musíte potvrdit, jestli dáte spropitné či ne… a pokud ano, tak je nastaveno 15% minimálně… takže se účet může vyšplhat na zajímavou částku… ten můj byl za 4 piva a krabí rolku (i to bylo jiné jídlo, než jsem čekal) celkem za 1400 Kč…
Šel jsem to vyjezdit na nedalekém nejvyšším ruském kole v Kanadě (překvapivě jsme dali tři otočení)… a taky na ještě jedno kapurkové u hotelu – bylo tu totiž teprve 22:00, tak se mi ještě nechtělo jít na kutě… když jsem pak ale zalehl, spal jsem jak dudek…
Takže první noc využiji k suchým informacím: Montreal je druhé největší kanadské město… žije zde kolem 1,8 miliónu obyvatel a je to po Paříži druhé největší frankofonní město na světě… prvním Evropanem, který přistál na území dnešního Montrealu byl Jacques Cartier… vylodil se tu 2. října 1535 a přitom potkal domorodce, který mu ukázal směrem do „vesnice“, v řeči původních obyvatel „Kanada“… toto označení dalo později název celému státu… to bylo ale až za několik století… v mezidobí se tu docela často válčilo a vliv nad oblastí si předávala Francie s Británií… nejen proto je město, které bylo založeno roku 1642 a kterému se také říká Město Svatých nebo Město sta zvonic, souměrně rozděleno na východní a západní část bulvárem St-Laurent, přičemž ve východní části města se mluví francouzsky, převažují francouzské restaurace a i způsob života připomíná francouzské kořeny, na rozdíl od části západní, kde by měla kralovat angličtina a britský vliv…
Dnes ráno jsem vykoukl z okna a na obloze nebyl ani mráček… měl jsem ještě platný lístek na MHD, tak jsem sedl na metro, překročil St-Laurent a v britské části (hotel mám ve francouzské) zašel na trh Atwater… ten se asi přizpůsobil francouzskému stylu života, protože otvírá až v 9:00… a co se týká té britské části města, tak po ní není ani památky, vše se tu odehrává ve francouzštině… pro všechny nápisy, reklamy, směrovky, hlášení v metru a všude jinde kde si vzpomenete, je použita jen a pouze francouzština (jen opravdu malé minimum nápisů je s anglickým překladem)… to jsem opravdu nečekal… už ve škole nás učili, že tato část Kanady je frankofonní, ale to jsem si říkal, že prostě pár obyvatel mluví vedle angličtiny i francouzsky, ale že tu bude prakticky vše ve francouzštině jsem vůbec netušil… i teď, když sedím v hospodě a skládám zápisky dohromady, tak kolem sebe neslyším anglické slovíčko… tedy až na ty moje, protože ve francouzštině si ještě neumím objednat (a všichni tu angličtině rozumí, určitě i mluví, jen preferují fráninu)…
Na tržišti Atwater jsem se skvěle nasnídal a když jsem zjistil, že venkovní letní stánky s pouličním jídlem otevírají až v 10:30, vrátil jsem se na metro, přesunul do starého města, které jsem v poklidu prošel a pak jsem se opět vrátil na tento trh… při mém cestování už dychtivě nevyhledávám všechny památky dané destinace, snad jen pár těch nejvýznamnějších, které mi ale musí přijít do cesty, protože když jsem v cizině, hledám hlavně požitek v jiném jídle a pití… a to se musí patřičně vychutnat… spěch je mi v tu chvíli cizí…
Po vynikajícím jídle jsem opět sedl na metro a vydal se na nejvyšší kopec Montrealu, odkud je nádherný výhled na město… mimochodem, původní název města zněl Ville-Marie, ten současný je odvozen od onoho kopce Mount Royal… výstup k vyhlídce byl náročný… bylo už odpoledne a teplota se vyšplhala na 29 stupňů… vítr žádný nebyl, tak jsem se po zdolání nespočtu schodů cítil jak po výstupu na Velkou čínskou zeď…
Po tomto sportovním výkonu a pořízení pár povinných fotek z vyhlídky jsem se šel podívat do podzemního města… a to ne ledajakého… v Montrealu mají největší síť podzemních tunelů na světě… jedná se o 33 km dlouhý komplex chodeb, které propojují jednotlivé části města a jsou zároveň také napojeny na stanice metra… v podzemí najdete různé obchody (prosím nesrovnávat s Myší dírou v Brně), kterých tu je přes tisíc… prošel jsem jen malou část a je to neskutečně dobře vymyšlené… člověk má pocit, že je v rozlehlém obchodním centru a přitom je „jen“ v podzemí jednotlivých budov… historie podzemního města sahá do roku 1962, kdy byly vybudovány první úseky… když tu v roce 1966 začalo jezdit metro, přibyly další spojení… urbanizátoři vše navrhli s myšlenkou, že tato rozsáhlá plocha omezí provoz v centru města a současně nabídne chodcům možnost skrýt se před drsnými zimami, kdy tu teploty klesají i pod -20 stupňů…
Vzhledem k tomu, že zítra odjíždím do Quebecu, musel jsem ještě navštívit snad nejznámější výrobnu bagelů v Montrealu… založil ji v roce 1957 pan Lewkowicz, který přežil koncentrační tábor Buchenwald a v roce 1953 se usídlil v Montrealu… St-Viateur Bagel mě vůbec nezklamal, spíš naopak překvapil, protože myslím, že poprvé v životě jsem dostal na stůl mnohem větší porci než byla na obrázku při výběru (McDonald’s, Burger King by se mohli učit)… a navíc jsem si moc dobře pochutnal…
Teď sedím na zahrádce restaurace Le Saint Bock, která má v nabídce 50 druhů piva… já si objednal jejich IPA a celý večer zůstal u ní – byla totiž skvělá… zároveň jsem se tu připravil na Quebec a ochutnal v něm v roce 1950 vymyšlený pokrm s názvem poutine – hromadu hranolek zapečenou sýrem a přelitou UHO… já zvolil pálivou variantu a byl jsem moc spokojený…
Zatím mám z Kanady skvělý pocit, uvidíme jak vše bude pokračovat v Quebecu…
Au revoir
Michal
Den třetí a čtvrtý
Salutations du Quebec,
jsem čtvrtý den v Kanadě a začínám mluvit francouzsky… teď se nacházím v městě, které je kolébkou francouzské kultury v Severní Americe, ale včera jsem byl ještě v Montrealu, tak se vraťme tam…
Poslední ráno v Městě Svatých jsem vstával opět v 7 hodin, ale už to nebylo tak jednoduché jako ve středu, kdy jsem ještě nebyl sladěn s kanadským časovým pásmem a mé vnitřní hodiny si jen myslely, že jsem se v úterý vrátil pozdě z hospody… k probuzení mi ale pomohli pracovníci stavební firmy, kteří pod okny hotelu odstraňovali provizorní dřevěné schody… připravuje se rekonstrukce chodníku a ulice, stejně jako se to děje na mnoha místech Montrealu – dočetl jsem se, že se opravuje infrastruktura, která byla roky zanedbávaná, protože údajně do zakázek léta zasahovala místní mafie…
Zajímavé téma, takže jsem zapátral a zjistil, že v Montrealu vládl (nejspíš i nadále vládne) klan italského původu, kterým je rodina Rizzuto… kromě toho tam existuje i irská mafie, asijská mafie, libanonská mafie, ruská mafie, jihoamerické kartely a pákistánská mafie… kam jsem to přijel? rychle do Quebecu… tam byla „jen“ válka motorkářských gangů… v letech 1994 až 2002 se prý jednalo o největší kriminální válku země… zůstalo po ní skoro 100 mrtvých, 9 nezvěstných, 181 pokusů o vraždu a 84 žhářských útoků…
Já se tedy včera ráno probudil, koukl na stále blankytně modrou oblohu a vyrazil na snídani do opěvované kavárny na rohu parku La Fontaine… vybral jsem si vejce Benedikt s lososem… zklamán jsem nebyl, přejeden ano… nevím proč tu dávají tak ohromné porce… následující procházka (za dobu pobytu v Montrealu jsem nachodil 30 km) mi přišla vhod… teplota byla na tuto roční dobu nadmíru vysoká, takže lidé posedávali v parcích, na náměstích a užívali si slunečního svitu… však příští týden mají klesnout teploty k víceméně už standardním 12 stupňům… k důvodu se ještě vrátím na konci dnešních zápisků…
Po odhlášení se z hotelu jsem měl ještě nějakou tu hodinu čas, tak jsem i já v klidu nasával atmosféru města… prý ho jeho obyvatelé charakterizují „Starý v duši, ale mladý v srdci“… to mi něco připomíná…
V 15:00 jsem už seděl v autobusu společnosti Orleans Express a vydal se na více než tříhodinovou jízdu do Quebecu… autobus byl naplněn z poloviny, takže jsem se nemusel tísnit a měl vedle sebe volno… koukání z okna bylo víceméně monotónní (jakmile jsme opustili Montreal, cestu lemovaly jen lesy), přesto těch 250 km uteklo docela rychle…
Ještě jsem tuším nezmínil, že Montreal leží v provincii Quebec, a hlavní město této provincie má stejný název – Quebec… aby se předešlo zmatkům, označuje se často jako La Ville de Quebec… vyrostlo na útesu u Řeky svatého Vavřince a je hrdé být živoucím muzeem a jediným městem s dochovanými městskými hradbami na sever od Mexika… v roce 1985 byla jeho historická část uvedena na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO…
Vystoupil jsem na místním autobusovém nádraží a během osmiminutového pěšího přesunu na ubytování pozorně sledoval, jestli kolem náhodou nejede nějaký motorkářský gang… nejel, takže jsem bezpečně vstoupil do Augustiánského kláštera… budu tu rozjímat s mnichy… a třeba ve společných sprchách narazím na jeptišky… jsem si říkal… ale ani jedno zatím nenastalo, klášter je krásně zrekonstruovaný a přestože málokdy popisuji hotely ve kterých bydlím podrobněji, tento si to zaslouží – tak skvělá proměna prostorů z jejich historického účelu do aktuální doby se jen tak nevidí… vše začalo v roce 1639, kdy tři sestry Augustiánského řádu připluly do Quebecu a na přání kardinála Richelieu založily první nemocnici severně od hranic Mexika… dobře, nebudu se rozepisovat moc dopodrobna, přeskočím 376 let včetně více než dva roky trvající rekonstrukce a skončím v roce 2015, kdy nezisková organizace Le Monastère des Augustines otevřela brány kláštera veřejnosti a od té doby zde nabízí meditaci, wellness a ubytování v nádherně upravených prostorách… historie tu dýchá na každém kroku, přitom je vše přizpůsobeno dnešní době… tedy až na dveře do pokojů, které jsou zrekonstruovány do původní výšky, takže jsem si už 6x dal pořádně do hlavy… jo, a taky tu ve sprše teče jen studená voda – buď je to součást exkurze do historie nebo snaha o zmírnění nákladů… nebo je to naopak tak moderní, že to neumím ovládat…
Včera večer tu bylo stále pěkných 23 stupňů, takže jsem se v klášteře moc neohřál a už jsem podnikl výpad do města… to je oproti Montrealu asi třetinové, jeho centrum se dá prozkoumat pohodlně pěšky… vyšel jsem tedy rovnou do něj a byl šokován kolik lidí bylo v ulicích… cestou z nádraží jsem si v přístavu všiml velké výletní lodi, tak asi byli všichni na jídle… utíkal jsem jak nejrychleji to šlo za hradby a nakonec potemnělými a prázdnými ulicemi až do nejstaršího minipivovaru ve městě – La Barberie (založeno 1997)… taky měl plno, ale osazenstvo určitě z té lodi nebylo… v nabídce měli 12 piv a 2 z nich byly pojmenovány „světlé speciální“ a „polotmavý ležák“ i s diakritikou… nejsou dovezená, vyrábí je na místě podle české receptury… já ale zvolil Impala NEIPA a Pale Ale Fiero 14, obě moc povedené… k zakousnutí jsem si vybral pog-dog coreen – prakticky už nepotřebuji anglicky psané lístky, objednávám z francouzských a vždy čekám, co mi přinesou… ono někdy i v angličtině psané jídlo je ve výsledku jiné, než si člověk představuje – a to je právě krásné na těchto mých cestách – všude se snažím vyzkoušet něco nového… přece nebudu hledat česká jídla a nedejbože česká piva…
Dnes ráno jsem se nemohl dočkat až uvidím Quebec za denního světla… nabuzen po studené sprše jsem vyšel ven, teplota byla příjemných 19 stupňů, takže jsem obešel část hradeb a potvrdil si důvod, proč bylo včera večer v centru tak plno – v přístavu nekotví jen jedna velká výletní loď, ale hned tři a jedna z nich se jmenuje Queen Mary 2 – aktuálně jediná zaoceánská loď pro osobní dopravu (s kapacitou 3090 cestujících a 1253 členů posádky), v letech 2003 – 2006 největší osobní loď světa… a to na potvoru zrovna když tu jsem i já…
A když se bavíme o lodích, tak na palubu jedné mnohem menší jsem v 9:00 nastoupil a nechal se převézt na protější břeh Řeky svatého Vavřince do městečka jménem Levis… chtěl jsem tu monumentální řeku přeplout, udělat pár fotek města z jiného úhlu a také nechat vydělat kavárně v Levisu, kam podle mne zavítá málokterý turista…
Po návratu do Quebecu jsem si udělal další procházku a výšlap po 398 schodech do horní části města… kolem městské citadely a budovy parlamentu jsem následně prošel jednou z městských bran a zavítal do restaurace La Buche nabízející tradiční quebecskou kuchyni… bylo tak plno, že jsem musel 10 minut čekat, než se uvolní stůl… nicméně pak jsem si pochutnal na exkluzivních králičích stehnech a samozřejmě jsem musel vyzkoušet místní verzi poutine…
Odpoledne jsem měl Quebec už projitý (připisuji si dalších 20 km) a tak jsem ještě zašel na terasu pod místní dominantu – hotel s názvem Chateau Frontenac, což je osmnáctipatrová budova postavená pro kanadské dráhy, respektive jejich náročné zákazníky… otevřen byl v roce 1893 a je prý nejfotografovanějším hotelem na světě…
No a pak jsem už jen lelkoval… a připravoval se na další návštěvu La Barberie… přestože dnes je v centru trochu klidněji, zvolil jsem vyzkoušené, neboť chci dopisovat zápisky… a taky si dát belgický Witbier a opět výborný Pale Ale Fiero 14… jo, a na jídlo jsem si dal tostadas Baja California…
Zítra mě čeká další přesun, tentokrát pojedu vlakem a namířeno budu mít do Ottawy… včera jsem dostal od kanadských drah varovný email, že se na část mé cesty žene z Baham tropická bouře Philippe a že vlak může mít zpoždění… pokud chci, mohu bez storno poplatků vrátit jízdenku… to samozřejmě nemohu, protože mám pevný itinerář a navíc aspoň ten déšť přečkám ve vlaku… cesta by měla trvat 6 hodin, tak uvidíme jak dlouhá nakonec bude… a právě bouře Philippe je důvodem proč se po jejím přechodu výrazně ochladí, ale na to jsem připraven…
Naposled z frankofonní Kanady zdraví
Michal
PS: dnes (v Kanadě je stále pátek) je pro české fanoušky létání významný den – ČSA slaví 100 let od svého založení, je to pátá nejstarší letecká společnost na světě, která má aktuálně ale bohužel jen 2 (slovy dvě) pronajatá letadla…
Den pátý a šestý
Zdravím z Ottawy,
hlavního města Kanady, kam jsem dorazil včera v podvečer vlakem z Quebecu…
Sobotní ráno jsem měl šťastné – pravděpodobně tomu přispěla sedmá rána do hlavy, protože pak jsem konečně přišel na způsob, jak se ve společných sprchách (ve skutečnosti to jsou samostatné místnosti se záchodem a sprchou, které se sdílí) osprchovat i teplou vodou… ve sprše byl stále ten stejný a jediný kohoutek, když jsem ale tentokrát pustil vodu, byla setinu sekundy teplá, tak jsem si řekl, že to přece nějak musí jít… a zkusil jsem kohoutek otočit ještě víc abych zvýšil už tak dostatečný proud vody a najednou v určitém místě začala téct teplá (ne, že by se postupně zvyšovala teplota, ale prostě to někde přepnulo a ze sprchové hlavice začala téct teplá voda)… to bylo radosti… a další přišla vzápětí – uvědomil jsem si, že mám v ceně ubytování i snídani, na kterou jsem v pátek z nepochopitelných důvodů zapomněl… jak říkám, šťastné to sedmé bouchnutí do hlavy…
Po snídani, která měla přívlastek tichá (nesmělo se mluvit a i personál šeptal) a nabízela jen vege jídlo, jsem při pohledu z okna zjistil, že neprší a dokonce i ulice jsou suché… jestli v noci padlo pár kapek, to nevím, protože postel v klášteru byla moc pohodlná… teplota se ráno pohybovala kolem 19 stupňů, takže šlo ještě v kraťasích a tričku vyrazit na poslední průzkum Quebecu…
A při tom jsem zjistil, že o letních víkendech se z některých ulic stávají pěší zóny a vedle kaváren a restaurací na nich místní podnikatelé staví stánky a nabízí své zboží k prodeji… pěší zóny jsou v některých ulicích přes léto po celý týden, a takto se jejich počet ještě rozšíří… dalším zjištěním bylo, že v ulicích jsou stále k dispozici telefonní automaty (u nás už žádné nemáme), které provozuje společnost s příznačným názvem – Bell (Marconi tu má jen síť pizzerií)…
Před polednem jsem se rozloučil s Augustiánským klášterem a přesunul se na vlakové nádraží (je hned vedle autobusového) a přiznám se, že jsem se tam chtěl občerstvit před cestou, nicméně žádné bistro ani stánek nemělo otevřeno… naštěstí jsem se předzásobil ve městě… hlavně, že mají v historické nádražní budově ordinaci zubního lékaře… ta byla o víkendu tedy také uzavřena…
Vlak VIA Rail jedoucí přes Montreal do Ottawy vyrazil s drobným zpožděním v 12:40… nejdříve jsem si myslel, že vagón bude poloprázdný, ale asi jsem se při nástupu (procedura je stejná jak na letišti, jen bez bezpečnostní kontroly) připletl mezi pasažéry s „lepší“ jízdenkou, protože až těsně před odjezdem byly na perón vpuštěny zástupy dalších cestujících a vagón se kompletně zaplnil…
První hodinu jsme jeli šnečím tempem, nejdříve se vyráželo z města, pak byla první zastávka a následně jsme čekali na protijedoucí vlak, protože koleje tu jsou po určitou část cesty jednokolejné… pohodlí ve vlaku bylo velké, sedačky prostorné, klimatizace zapnutá, připojení k internetu zdarma a nabídka sendvičů a pití za rozumné ceny udělala z cesty příjemný zážitek…
Využijme delšího přesunu a pojďme si něco napsat o Kanadě… druhý největší stát světa (co do rozlohy; přitom současná velikost nebyla taková hned od založení) je rozdělen do tří teritorií a deseti provincií… největší z nich je Quebec, nejlidnatější Ontario, kde teď jsem a tam se nachází i hlavní město Ottawa… ačkoliv už Kanada není britskou kolonií, stále je součástí Britského společenství národů a za oficiální hlavu státu se považuje panovník Velké Británie… toho v zemi zastupuje generální guvernér… jedná se o poslední vazbu s bývalým kolonizačním centrem… nezávislost na Velké Británii totiž Kanada získala v roce 1867 zákonem o Britské Severní Americe a nakonec i Canada Actem (britský zákon o přerušení ústavních propojení mezi Kanadou a Velkou Británií) v roce 1982… hranice Kanady tvoří Severní ledový, Tichý a Atlantický oceán, na souši Spojené státy americké… v současnosti má Kanada kolem 39 miliónů obyvatel (hustota osídlení je tedy velmi nízká) a jedná se o zemi s rozsáhlými přírodními a nerostnými zdroji… u nás je Kanada známá především díky hokeji, ale i krásné a nespoutané přírodě, moderním městům a milým lidem, což mohu potvrdit…
Těch 448 km do Ottawy vlak nakonec zvládl za 6,5 hodin, počasí cestu nijak neohrozilo, i když hned za Quebecem se čerti začali ženit… a když jsme přijížděli do Montrealu, tak ten skoro nebyl vidět jak bylo zamračeno a pršelo… to se v takovém nečasu to jejich podzemní město opravdu vyplatí…
V Ottawě včera večer už naštěstí nepršelo… ale ochladilo se na 10 stupňů… celou tuto oblast, kterou teď projíždím, opravdu ovlivňuje zbytek oné tropické bouře Phillipe, ale naštěstí ne tak silně jak se očekávalo (posledně jsem chybně uvedl, že míří z Baham, správně mělo být z Bermud)…
Když si plánuji ubytování, volím průsečík mezi místem kam přijedu (z letiště/nádraží/přístavu), odkud zase odjedu (na letiště/nádraží/přístav) a místy, která chci navštívit (památky/hospody/jen ne muzea)… u Ottawy to bylo lehce složitější… vlakové nádraží leží mimo centrum a informace o dopravě z něj byly mírně zavádějící… nakonec to bylo velmi jednoduché, a tak jsem po výstupu z vlaku přešel do nedaleké stanice místní tramvaje/metra číslo 1 a nechal se dovézt bez přestupu až k budově parlamentu, kde kousek od něj bydlím v hotelu Arc… u něj se zastavím jen s poznámkou, že jsem v některých starších recenzích na Bookingu zjistil, že byl (možná ještě je) oblíbeným místem pro swingers party… ty jo, z kláštera jsem přejel rovnou sem… každopádně hotel mi dal pokoj, který je asi 5x větší než ten v klášteře… a má jedny tajné dveře…
Raději jsem se na pokoji moc nezdržel a vyrazil do města, které na mě v prvním dojmu působilo jako město duchů… byla sobota večer a nikde ani živáčka… ani žádní turisté u parlamentu… ale když jsem popošel k budově městské tržnice ByWard, tak tam už bylo mnohem živěji… nakonec jsem zaplul do baru s názvem Modrý kaktus (nezaměňovat s Modrou ústřicí) a neslyšíc vlastního slova jsem si objednal křupavý talíř krevet a kalamárů následovaný banketním burgrem… jeden si tu na cestě prostě musím dopřát… už jsem opustil frankofonní část Kanady, takže tady na mě automaticky mluví anglicky (v tramvaji bylo hlášení dvojjazyčné, nejdřív ale angličtina, pak francouzština)… a taky jsem zjistil proč nejspíš byly ulice Ottawy prázdné – zrovna se totiž hrál přípravný zápas mezi Senátory z Ottawy a Montreal Canadians… když jsem přišel do baru, byl stav 4:3… nakonec to skončilo 4:6… pravděpodobně byli všichni na stadiónu (má kapacitu 20 tisíc diváků) či někde doma u obrazovek, protože po skončení se Modrý kaktus neskutečně zaplnil, stála se fronta na vstup a ochranka hlídala i cestu na záchod…
Dnešní ráno bylo chladné… telefon mi ukazoval pouhých 8 stupňů… nechal jsem tedy kraťase v kufru, oblékl dlouhé kalhoty a vydal se pěšky opět do ByWardu na snídani… a pak trochu po městě… určitě tu v Kanadě nachodím přes 100 km… což je pakatel oproti Terrymu Foxovi, jehož sochu jsem tu míjel – ten v roce 1980 běžel svůj Maratón Naděje napříč Kanadou a uběhl 42 km každý den… s amputovanou nohou…
Ottawa je hlavní město Kanady a přitom je svou velikostí až na čtvrtém místě mezi kanadskými městy… za hlavní město tehdejší Kanadské provincie ji vybrala královna Viktorie v roce 1857, byl to výsledek politického kompromisu, protože se nacházela na půli cesty mezi Torontem a Kingstonem na jedné straně a Montrealem respektive Quebecem na straně druhé, a byla také dostatečně daleko od kanadsko-americké hranice… přitom zlý jazykové tvrdí, že královna jen zapíchla špendlík do mapy…
Hlavní atrakce, které Ottawa nabízí, mám po cestě z hotelu na tržnici, takže jsem prošel Parliament Hill, což je komplex honosných novogotických a viktoriánských budov, ve kterých sídlí kanadský parlament, či nejvyšší soud… mrkl na místní Notre-Dame katedrálu a z bezpečné vzdálenosti prošel kolem národní galerie… také jsem koukl na vodní kanál Rideau, otevřený v roce 1832 (nejstarší umělá vodní cesta v Severní Americe), spojující svými 202 km Ottawu s městem Kingston u pobřeží jezera Ontario…
Počasí se moc neumoudřilo, stále bylo zataženo, tak jsem se před polednem rozhodl navštívit irskou hospodu a na dálku připít do Brna… brácha má dnes totiž narozeniny…
Posléze jsem ještě vyzkoušel bobří ocas – nebojte, jedná se o známou kanadskou pochutinu… a ačkoliv sladké nevyhledávám, bylo to docela dobré… ještě musím někde otestovat palačinku s javorovým sirupem, ale dám si teď od sladkého tak den dva pokoj…
Později odpoledne jsem ještě udělal výpad do místní čínské čtvrti na japonský ramen, venkovní teplota se totiž přes den nevyšplhala na víc než 12 stupňů, tak jsem potřeboval něco teplého a zároveň ostrého (zvolil jsem variantu extra spicy) do žaludku…
Přiznám se, že z Ottawy mám zatím nejnudnější pocit… možná je to počasím, možná je to víkendem, možná je to tu tak standardní… každopádně večer jsem se rozhodl vyzkoušet dvě restaurace v blízkosti mého hotelu, které nabízí více druhů piva… jednu z nich znám už z Montrealu, druhá má další pobočku v Torontu… tím, že se obě prezentují jako pivovarské, mají po stolech nabídku v souvislosti s probíhajícím Oktoberfestem v Mnichově… ta mě nechává chladným… možná jsem tím ale překvapil servírku z té první restaurace (3 Brewers), která mne už chtěla přinést německé pivo… tipovala mě totiž na Němce, protože v mé angličtině slyšela německý přízvuk…
Teď sedím v té druhé (Bier Markt) a za zvuků německých šlágrů dopisuji dnešní zápisky… ať tak či onak, když jsme u jazyků, tak češtinu ani slovenštinu jsem tu zatím neslyšel, třeba se tak stane zítra v Torontu, kam se přesouvám… a jelikož jsem tu už plul na lodi, jel autobusem i vlakem, pro přesun z Ottawy do Toronta jsem zvolil letadlo…
Michal
PS: další zajímavost na konec: těžko si lze představit, že existuje jiné takto bohaté hlavní město, které má pro svůj 1 milión obyvatel a 10 miliónů návštěvníků ročně jen 2 samostatně stojící veřejné toalety… Ottawa právě takovým městem ale je…
Den sedmý, osmý a devátý
Ahoj z Toronta,
jsem na letišti a dopisuji poslední kanadské zápisky před odletem…
Když jsem svůj výlet plánoval, netušil jsem, že právě na druhé pondělí v říjnu připadá v Kanadě velký svátek tzv. Thanksgiving Day (Den díkůvzdání)… národní svátek, který Kanaďané považují za den čistě rodinný… ráno se rodina odebere do kostela a v poledne společně usedá k svátečnímu stolu, na kterém nesmí chybět nadívaný krocan (to mají stejné jak v USA, i když tam se Den díkůvzdání slaví čtvrtý čtvrtek v listopadu)… tudíž je tento den skoro všechno zavřené… ulice se vylidní a v centru měst se pohybují povětšinou jen turisté…
Vzhledem k tomu, že na Den díkůvzdání, tedy v pondělí, za okny hotelu v Ottawě docela silně pršelo, teplota byla pouhých 6 stupňů, a všechny kavárny a podniky v okolí byly opravdu zavřené, zůstal jsem výjimečně v posteli a ani do žádného kostela jsem nešel… když už nastal čas odhlásit se z hotelu, sedl jsem na nedaleké zastávce na tramvaj/metro a nejdříve jsem se vydal opačným směrem na konečnou, abych Ottawu ještě trochu více poznal a taky vyplnil čas do mého odletu… nic zajímavého jsem ale neviděl… nakonec jsem se tedy vydal směr letiště… v Ottawě ještě kromě mnou použité linky číslo 1, která je už v provozu, budují linky 2 a 4, ta poslední má směřovat na letiště… dokud nebude v provozu, musí se na zastávce Hurdman přesednout na autobus, který vás doveze až přímo před letištní halu…
Letiště v Ottawě vypadá asi jako většina letišť v Severní Americe – kolem spousta betonu, uvnitř trochu modernější… co mě však zarazilo, bylo prakticky prázdné… na to, že Ottawa je hlavní město, tak provoz tam byl jak v Brně… pravda, odlety do USA byly v jiné části, ale nevěřím, že by tam bylo víc cestujících… asi i tady zapůsobil Thanksgiving Day…
Já jsem po odbavení kufru a projití bezpečnostní kontrolou zavítal do místního salónku Aspire… byl docela dobře zásobený, ale krocana v nabídce neměli… myslím celého, nějaké připomenutí Dne díkůvzdání tam bylo, takže jsem byl spokojený… jen mne zneklidnila informace na obrazovce místní televize, že v souvislosti se situací na Blízkém východě se očekávají právě na dobu mého příletu velké demonstrace v centru Toronta… tak jsem doufal, že se k žádné nepřimotám… v 14:40 jsem na palubě vrtulového Havillandu společnosti Air Canada opustil Ottawu a za 50 minut přistál v Torontu… letadlo bylo naplněno asi z 80% a já neměl štěstí na volné sedadlo vedle mne…
V Torontu je letišť více… velké mezinárodní Pearsonovo, kde teď dopisuji zápisky, a také menší městské Billyho Bishopa, ležící na ostrově na jezeře Ontario blízko centra, kam jsem přiletěl v pondělí… jedna přistávací/vzletová dráha, jeden terminál postavený v roce 2010 a čtvrt kilometru dlouhý podvodní tunel spojující letiště s pevninou, který se navíc pyšní nejdelším systémem eskalátorů v Kanadě (žádná sláva, dva dolů a dva pochozí v tunelu)… na konci tunelu nás čekal shuttle bus, který pasažéry zdarma převezl na Union station, hlavní vlakové nádraží v Torontu… od tam jsem pokračoval metrem do Town Inn Suites hotelu, nejdražšího ubytování na mé cestě… ceny hotelů v Torontu byly dvojnásobné oproti předchozím navštíveným městům… navíc tento neměl mou rezervaci nějak v systému… přitom mi byla v týdnu přes Booking poslána výzva k znovuzadání platební karty – pozor, stalo se mi to i v případě rezervace hotelu v Montrealu, někdo těmto hotelům hacknul účet a snažil se z hostů dostat citlivé informace… a to byste nečekali, že to přijde rovnou do aplikace… každopádně slečna na recepci vše zadala znovu a za mou trpělivost jsem byl odměněn lepším pokojem… pokud jsem v Ottawě mohl tančit, tak v Torontu jsem mohl pořádat rovnou taneční…
Slíbil jsem v posledních zápiskách prozradit co pomohlo rozhodnout do které destinace uplatním Milanovy míle – den před koupí letenek jsem se dozvěděl, že třetí z naší cestovatelské trojice, Libor, plánuje na tento termín pracovní cestu do Toronta… už jsme se viděli, jak zajdeme na kanadské pivko, ale člověk míní a „šéfová“ mění, takže Libor nepřiletěl… a prozradil mi to až když jsem byl v Montrealu… ale nevadí, určitě brzo naplánujeme nějakou další společnou cestu (mimochodem letos uběhlo 20 let od našeho prvního výletu – tehdy to bylo ještě autem do Frankfurtu)…
Takže jsem se ubytoval a jak bylo mým zvykem, hned jsem vyrazil do víru velkoměsta… a velkoměsto to je doslova… Toronto je nejlidnatějším městem Kanady (má asi 2,9 miliónu obyvatel) a také je hlavním městem provincie Ontario… leží u jezera Ontario (nejmenšího z tzv. Velkých jezer) a lze jej označit za jedno z nejkosmopolitnějších měst na světě… skoro polovina obyvatel uvádí, že se narodila mimo území Kanady… díky nízké kriminalitě, čistému prostředí, vysoké životní úrovni a otevřenosti obyvatel jiným kulturám je Toronto hodnoceno jako jedno z měst, které disponují nejlepšími podmínkami k životu (podle Economist Intelligence Unit)…
Mé první kroky mne zavedly k ikonické CN Tower… 553 metrů vysoké, telekomunikační věži, která je o rok mladší než já a až do roku 2007 byla nejvyšší volně stojící stavbou s veřejně přístupnou vyhlídkovou plošinou na světě… vybudovala ji železniční společnost Canadian National (proto CN) a ročně ji navštíví přes 2 milióny návštěvníků… pohled z ní byl úchvatný… nemohl jsem se odtrhnout od skla, ačkoliv na skleněnou podlahu o patro níže jsem vstoupil pro jistotu jen jednou nohou…
Zážitek z návštěvy CN Tower jsem šel zapít do další torontské ikony – Amsterdam Brewhouse u přístavu… první pivo tu uvařili v roce 1986 a od té doby se i nabídka jídel snaží vycházet z ingrediencí používaných při výrobě piva… atmosféra byla skvělá…
Cestou zpět do hotelu jsem konečně vyzkoušel americký Uber, kdy mě nejdříve měla odvézt Sana v Lexusu, ale pak se to změnilo na Mohammeda v Hyundaii… jeho cesta byla mírně řečeno zvláštní, až jsem měl pocit, že před jízdou požil něco travnatého, což tu ve všech navštívených městech je cítit skoro jako v Amsterdamu…
V úterý ráno jsem si musel přivstat… když je člověk v Torontu, měl by využít možnosti a navštívit ne až tak daleké Niagarské vodopády, které leží asi 130 km od Toronta na hranici mezi Kanadou a USA (z kanadské strany je hezčí podívaná)… měl jsem objednán jediný organizovaný výlet na své cestě… říkal jsem si, že to bude lepší, navíc cestovka, které jsem se upsal nabízela výklad i v němčině…
Takže už v 7:45 jsem stál na jednom z nástupních míst společnosti BG Tours Canada a čekal na vyzvednutí… Bernard (náš řidič a průvodce v jedné osobě) přijel přesně, nabídl mi že bude mluvit i německy (nějakou dobu v Německu žil), ale jelikož jsem byl jediný z 14 účastníků, kdo by tomu rozuměl, tak jsem to zavrhl a netrápil jsem jej ani ostatní… včetně „povinné“ zastávky v obchodě se suvenýry maskované za ochutnávku javorového sirupu nám cesta zabrala 2 hodiny… Bernard nás po cestě varoval před kapsáři, před přechodem hranice do USA a před utrácením v kasinech… bohužel je to tak, celé okolí Niagarských vodopádů se proměnilo v turistickou oblast nejvyššího grádu… vyrostly tam (na obou stranách hranice) obrovské hotely, kasina, zábavní parky… z každého metru čiší snaha obrat turisty o nějaké ty peníze… já jsem podlehl výjezdu na věž Skylon (vyhlídka ve výšce 236 metrů nad vodopády) a lodi Hornblower, která mě dopravila až skoro do nitra vodopádu Podkova (Horseshoe Fall)… naštěstí nefoukal skoro žádný vítr (teplota byla 12 stupňů), protože i přes oblečené pončo jsem pěkně promokl, ale zážitek to byl skvělý…
Ve stručnosti pár dat o vodopádech – jsou tři, leží na řece Niagara, která vytéká z Erijského jezera a vtéká do jezera Ontario… největší z nich je právě Podkova, menší je Americký a nejmenší Nevěstin vodopád… návštěvou těchto vodopádů jsem dokončil seznam tří nejznámějších – Iguazu, Viktoriiných, Niagarských… posledně jmenované jsou nejnižší, ale rychlost přítoku vody z nich dělá velkou atrakci… Bernard nám také prozradil, že zdolat Niagarské vodopády se, pokud je známo, pokusilo 16 osob, 5 z nich svůj pokus nepřežilo… jedním z přeživších byl v roce 1984 česko-kanadský kaskadér Karel Souček, který úspěšně proplul vodopády v sudu… o rok později podobný pokus v Houstonu ho ale stál život… mimochodem úplně prvním člověkem, který se pokusil zdolat vodopády v sudu byla 63 letá učitelka z Michiganu v roce 1901… přežila, ale po opuštění sudu řekla: „Tohle by už nikdo nikdy neměl zkoušet“…
Odpoledne jsme se vrátili do Toronta a já opět zamířil do Amsterdam Brewhouse, který mě učaroval atmosférou… mimochodem, v provincii Quebec bylo přednastaveno spropitné na minimálně 15%, v Ontariu je to už 18%… a PIN nad 500 Kč, jak jsme zvyklí u nás, se tu vůbec nezadává, stačí kartu přiložit k terminálu a už se banka raduje z konverze… zároveň bych chtěl zmínit, že jediné místo, kde mi kartu nechtěli vzít, byla výrobna bagelů v Montrealu, všude jinde jsem kdykoliv jakoukoliv částku mohl zaplatit kartou…
Dnes se nad Torontem alespoň na chvíli ukázalo sluníčko, mraky sice zůstaly, ale nebyla tu už souvislá oblačnost… ráno jsem tedy ještě rychle vstal a vyrazil na poslední obchůzku města… mé první kroky vedly k muzeu bot společnosti Baťa… Tomáš Baťa mladší za války a po znárodnění podniku v tehdejším Československu přesunul sídlo právě do Toronta… a není tedy divu, že muzeum největšího prodejce a výrobce bot všech dob (dle Guinnessovy knihy rekordů z roku 2004) je právě v tomto městě a jeho návštěvu doporučují snad v každém průvodci… otevíralo až v 10:00, takže jsem neřešil dilema jestli vstúpiť či nevstúpiť… otočil jsem se na podpadku a vydal se do centra… to je neskutečně přecpáno mrakodrapy… a stále se staví nové (letos by měl být dokončen The One s 308 metry a příští rok Skytower s 312 metry)… původní zástavba působí oproti nim jak domečky pro panenky…
I doprava v Torontu má jiné dimenze než v předchozích městech… auta sice stále jezdí víceméně klidným tempem, ale už je tu trochu více nervozity a troubení… to v Montrealu jsem slyšel jen jednou a v Quebecu či Ottawě snad vůbec… pěší tu pouští pokaždé když naznačí úmysl vstoupit do vozovky (i tam kde není přechod) a ti zase na oplátku většinou přechází právě na přechodech (pokud nejste turista z ČR)… ve všech městech je velmi silně podporováno a nabízeno sdílení kol, nejvíc jich tedy jezdilo v Montrealu, který je v rovině… koloběžky bych tu napočítal na prstech jedné ruky…
Ještě jsem nezmínil, že v Torontu jakoby francouzština neexistovala… Ottawa ještě jako hlavní město drželo basu s oběma jazyky, ale v Torontu je to stejné jako v Montrealu nebo Quebecu… jen jeden jazyk, druhý má víceméně smůlu…
Odpoledne, po odhlášení se z hotelu, jsem ještě zamířil převozem na jeden z torontských ostrovů ležících pár metrů od pevniny na jezeru Ontario – na jednom jsem v pondělí přistál, tak jsem se šel rozloučit s dalším, kde jsem chtěl jak správný spisovatel ve stínu stromů pokročit v psaní zápisků… bohužel vyhlášená kavárna měla zavřeno (od včerejška tu je „zimní“ provoz) a tak jsem se opět přesunul do Amsterdam Brewhousu… už mě tam vítali jak starého známého… kdo pojede do Toronta, doporučuji navštívit… nejen pivo, i jídlo mají výborné… já v pondělí vyzkoušel rybí tacos, včera southwest chicken bowl a dnes thai curry…
Po rozloučení se s přístavem jsem v hotelu vyzvedl kufr a linkou metra číslo 2 se vydal na konečnou, abych přestoupil na autobus mířící na letiště… aktuálně jsem napnutý jak vše dopadne, protože když jsem včera dělal check-in na let do Evropy, nedostal jsem přiřazené sedadlo a byl jsem zapsán na čekací listinu… prostě na třídu premium economy, kterou jsem si pořídil, prodali více letenek, než je na tomto letu sedadel a tak vše musím vyřešit na odletové přepážce… kufr mám odbavený, jsem u odletové přepážky, ale zatím prý mám čekat… opět letím Lufthansou, tentokrát přes Mnichov, opět do Vídně a pak vlakem do Brna… pokud vše vyjde jak má, budu za 15 hodin v Brně…
Na úplný závěr ještě jedna zajímavost spojená s Kanadou, respektive jejich symbolem – javorovým listem… možná se ptáte proč je s ním Kanada tak silně spojena… je to proto, že javorový list hrál klíčovou roli v kanadské historii… za prvé, javor byl po dlouhou dobu základní potravinou Kanaďanů… za druhé, v dřívějších dobách války používali zranění vojáci javorový list nebo léky vyrobené z javorového listu jako obvazy respektive léky na svá zranění… javorový list má léčivou sílu do určité míry hojit rány…
A to je z mého kanadského psaní vše, aspoň trochu jsem poznal pohostinnost této velké země, kterou bych chtěl někdy opět navštívit, ale tentokrát na jejím západě… východ mě oslovil… těžko napsat která část více, jestli pohodový Montreal, historický Quebec, důstojná Ottawa nebo multi-kulti Toronto… samozřejmě nemohu zapomenout na Niagarské vodopády a hlučnou sílu vody… byl jsem zde rád a rád se opět vrátím…
Michal
