Ahoj z Rigy,
zdravím z Lotyšska, kde začínám svou krátkou průzkumnou cestu Pobaltím… nikdy jsem v tomto koutu Evropy ještě nebyl, proto jsem, asi jako půlka naší republiky, využil červencových svátku a naplánoval si tento Eurotrip…
Zápisky z Evropy jsem už dlouho neposílal, rozhodoval jsem se, jestli je mám vůbec psát, ale nakonec jsem si řekl, že informace třeba využijete, až sem poletíte… což určitě doporučuji – sice jsem tu relativně krátce, ale už teď jsem nadšen… ale popořadě…
Na cestu jsem se vydal v pátek odpoledne autobusem Regiojet… celý týden a zejména páteční dopoledne jsem sledoval, jaká je situace u rakouského Poysdorfu, jehož jeden semafor dokáže udělat neskutečnou zácpu… mířil jsem totiž do Vídně a protože jsem tentokrát neměl velkou časovou rezervu a navíc byl pátek a začínaly prázdniny, tak jsem si nebyl jistý… nakonec jsem, přestože Google varoval před kolonou, zavrhl náhradní řešení (vydat se na letiště autem) a risknul to podle plánu autobusem… a vyplatilo se, Poysdorfem jsme projeli prakticky bez zdržení a navíc jsme těsně před Vídni dostali hlášku o nehodě na obchvatu (což bych já v autě nevěděl), takže náš řidič okamžitě zareagoval a zvolil jinou cestu… zajímavé bylo, že při změně trasy jsme nesměli v autobusu používat WC… že by rakouské podmínky??
Letadlo společnosti airBaltic, jejíž slevová akce má za následek tento můj výlet, odlétalo v 18:50… nevyužití letištního salónku nepřipadalo v úvahu, takže, i když jsem na něj měl jen 10 minut, zašel jsem… a pak už rychle k odletové bráně a do letadla… airBaltic je nízkonákladová aerolinka, její hlavní letiště je v Rize, kam jsme asi po hodině a třičtvrtě v pohodě doletěli…
V Lotyšsku je o hodinu více než u nás, přesto tu i po přistání stále ještě svítilo slunce… jsem totiž na severu, blíž oblasti s polárním dnem, takže v tuto roční dobu tu slunce zapadá až po jedenácté hodině… a navíc tu večer bylo i příjemné teplo, nějakých 21 stupňů…
Z letiště (v lotyštině Lidosta) se do centra dostanete pohodlně autobusem hromadné dopravy č. 22 za nějakých 25 minut… jízdenka stojí 1,15 EUR (u řidiče je za 2 EUR)… já si při plánování cesty vybral hotel v samém centru města, historické části, která je zapsána v UNESCO a která mi svými uličkami tak trochu připomíná Prahu… ale v mnohem menším a příjemnějším měřítku… můj hotel je vůbec prvním rižským hotelem, otevřen byl již v roce 1435 a nachází se v bezprostředně vedle kostela sv. Petra – to je zase nejvyšší středověká budova v Rize… zajímavostí je, že její věž několikrát vyhořela… poprvé byla vztyčena v roce 1690, ale už za 31 let shořela… opět postavena byla roku 1746… s tím se pojí pověst o staviteli, který prý po dokončení kostelní věže na jejím vrcholu vypil sklenici vína a hodil ji dolů… na kolik střepů se rozpadne, tolik století bude nová věž stát… sklenice dopadla do slámy a rozbila se pouze na dva kusy… a opravdu – za 2 století, v roce 1941, zasáhla věž při německém bombardování bomba… poslední oprava byla provedena v roce 1973… tentokrát byla původní dřevěná konstrukce věže nahrazena kovovou…
Na hotelovém pokoji jsem jen odhodil kufr a hned se vydal do víru „velkoměsta“… po cestě na hotel jsem minul nespočet lokálů, restaurací a barů, ale recepční mi poradila hospodu s názvem ALA, tak jsem dal na znalost místních poměrů a udělal jsem dobře… žádné místo pro turisty, ale pro místní mládež… sedl jsem si na bar a pozoroval a degustoval… pokaždé jiné pivo… na začátku jsem byl nesvůj, protože názvy piv mi nic neříkaly, ale pak už jsem se rozkoukal a byl velmi spokojený… jako bych tu objevil místní Opici… až sem někdy zavítáte, tak vězte, že každá objednávka se platí zvlášť a i na to tu většina hostů používá platební kartu… když se blížila jedna hodina v noci, tak jsem barmanovi poděkoval a rozloučil se slovy, že to byly mé první tři hodiny v Lotyšsku… a on odvětil: a to už jsi zkusil čtyři piva… tak teď prozradím ty názvy: Bauskas Tumšais, Positivus Alus, Tervete a Valmiermuiža… poslední jmenované je mým favoritem…
Sobotu jsem měl celou vyhrazenu na průzkum města… jak jsem se už zmínil, historické centrum je docela malé, takže jsem ho zvládl projít za dopoledne… ale je to takový ten můj průzkum ve stylu – žádné muzeum, trocha památek a hodně jídla a pití… takže ráno jsem se nejdříve vydal na věž kostela sv. Petra, abych viděl Rigu z výšky a pak do těch krásných uliček… Riga je jedna velká placka, nejvyšší kopec je asi 15m vysoká hromada, kolem které bylo město roku 1201 založeno… dnes má nějakých 700 tisíc obyvatel a je největším městem Pobaltí…
Bylo nádherné letní počasí, které bych tu nečekal… třicet stupňů! vždyť já před takovou teplotou od nás utekl… no ale když už bylo tak pěkně, tak jsem si řekl, že se podívám k Baltu… ona Riga leží u řeky Daugavy, takže k moři se musí kousek dál… já nasedl na vlak a za 1,40 EUR a půl hodiny jsem vystupoval v Jurmale na zastávce Majori… těšil jsem se na krásný mořský vánek, ale našel dusno, neskutečně plnou pláž a studenou mořskou vodu… tak jsem se trochu prošel po pláži a pak zapadl do místní restaurace na šašlik… náramně jsem si pochutnal…
Zpáteční cestu jsem si chtěl trochu ozvláštnit, proto jsem místo natřískaného vlaku zvolil loď… sice byla 10x dražší a cesta trvala o dvě hodiny déle, ale já se těšil… nakonec to žádné velké terno nebylo… kolem řeky nic zajímavého (až na nákladní přístav) a tak tuto variantu přepravy nedoporučuji… když si člověk uvědomí, že 2,5 hodiny mi trvala páteční cesta do Vídně… a my tady pluli nějakých 25 kilometrů… ale aspoň jsem to vyzkoušel a mohu vás varovat…
Večer jsem se vydal na krátkou fotoprocházku a po ní opět do lokálu ALA… už si mě pamatovali…
Přiznávám se bez mučení, že před odletem jsem měl v pobaltských republikách trochu guláš… Lotyšsko je totiž anglicky Latvia, kdežto Litva je Lithuania… a v které je teď Riga, že? vzpomínáte na ten trapas, kdy v Praze hráli litevským fotbalistům lotyšskou hymnu? oni si za to místní nejspíše mohou sami, protože, když jedou do ciziny, raději se označují za občany Pobaltí, než jednotlivých republik…
Teď něco pro osvětu: Lotyšsko je prostřední ze tří pobaltských zemí na jihovýchodním pobřeží Baltského moře a jeho Rižského zálivu… na jihu sousedí s Litvou, na jihovýchodě s Běloruskem, na východě s Ruskem a na severu s Estonskem… svou opětovnou nezávislost získalo v roce 1991… žije zde okolo 2 miliónů obyvatel, hustota zalidnění je 31 obyvatel na km², jedna z nejmenších v Evropě… 54% plochy země tvoří lesy… od roku 2014 se tu platí eurem… asi 62 procent obyvatel Lotyšska jsou etničtí Lotyši… významná je menšina Rusů (cca 27%), zhruba polovina z nich však nemá lotyšské občanství, nemůže volit a je pod značným tlakem ze strany úřadu, aby Lotyšsko opustila… každopádně nápisy v azbuce a rusky mluvící obyvatelé tu potkáte dost často… mnohokrát jsem slyšel němčinu, párkrát i češtinu… nicméně pokud mohu přidat osobní postřeh, tak jsem měl za to, že tu bude víc blondýn, ale třeba se ještě dočkám v dalších zemích… za chvilku odlétám do Estonska, tak se nechám překvapit…
Michal
Ahoj z Tallinnu,
zdravím z Estonska, druhé zastávky na mém průzkumném výletu Pobaltím…
Rigu jsem opustil v neděli… ráno bylo zataženo a pršelo, takže jsem se jen nasnídal, dopsal Zápisky z Rigy a vyrazil na letiště… tentokrát jsem jel minibusem číslo 222, je to expresní linka, nezastavuje tak často, proto cestu zvládne za 20 minut… cena je stále stejná…
Letiště v Rize je nejrychleji se rozvíjející letiště v Pobaltí, je moderní a docela velké, porovnám-li to zejména s Brnem… odlet do Tallinnu byl naplánován na 13:50… Lotyši mají rádi pořádek a řád (asi je v minulosti takto ovlivnili Germáni), proto jsme odstartovali podle plánu… let byl krátký, nějakých 40 minut a kdybychom neletěli vrtulovým Bombardierem, mohlo to být ještě rychlejší… v letadle se mnou letělo ještě dalších 5 Čechů, kteří o sobě dali vědět hned po příchodu k odletové bráně, když jeden z nich na celou halu pronesl: „já budu tak rád, až se vy.eru“…
Z tallinnského letiště se do centra dostanete opět velmi snadno hromadnou dopravou, tady to je linka č. 2 a lístek stojí 2 EUR (u řidiče), cesta trvá 20 minut… v Rize bylo mnoho vozidel hromadné dopravy české výroby (a to nejen z časů neutuchajícího přátelství lidu socialistického Československa a Sovětského svazu), ale tady v Tallinnu má navrch MAN a Volvo… jen trolejbusy jsou české… no a když už jsem u těch českých výrobků, tak v Rize jsem narazil na mušle Jika, piva Kozel a Staropramen… tady zatím jen na Prazdroj a opět Staropramen…
Takže jsem v Estonsku, nejsevernější a nejmenší z pobaltských zemí… hranici tohoto státu, ve kterém se od roku 2011 platí eurem a kde žije 1,3 mil. obyvatel, tvoří z větší části Baltské moře, které jej odděluje od Finska a Švédska… suchozemskou hranici má Estonsko na východě s Ruskem a na jihu s Lotyšskem… většinu obyvatel tvoří Estonci, ale i zde je nemalá ruská menšina… estonština je podobná finštině (a to jsem si stěžoval, že lotyština je nesrozumitelná), takže člověk jim vůbec nerozumí… naštěstí angličtinou tu, stejně jako v Rize, zejména mladí vládnou velmi dobře…
Tallinn je jedním z nejlépe dochovaných měst v severní Evropě, památek tu mají mnoho, ale když jsem si vybíral ubytování, zvolil jsem hotel trochu dál od nich, v blízkosti terminálu místního přístavu… těšil jsem se, že si tu v některé z restaurací dám nějakou tu mořskou potvůrku, nicméně ono to není tak jednoduché… terminál funguje jako jedno velké překladiště aut a lidí… každý den sem připluje nějaká ta obrovská výletní loď, nebo trajekt z nedalekých Helsinek či Stockholmu… loď vyplivne lidi a ti utíkají co nejrychleji do historického centra města, které je vzdáleno asi 7 minut chůze, takže u terminálu se nikdo nezdrží…
Ani já jsem se tu nakonec neohřál – teď nenarážím na to, že v neděli v Tallinnu bylo pod mrakem a pršelo, ale na to, že jsem se hned po ubytování vydal na průzkum okolí… ze všeho nejdříve mě zaujala stavba bezprostředně vedle hotelu… stovky schodů a podoba nízké mayské pyramidy… když jsem později pátral, po čem jsem to vlastně chodil, zjistil jsem, že to je roku 1980 dokončený Palác kultury a sportu V.I.Lenina, nyní chátrající pod názvem Linnahall… ani se mi nechce věřit, že v těch ruinách je místo pro 5000 diváků v koncertní hale a 3000 diváků u ledové plochy kluziště…
Po tomto šoku jsem se vydal do křivolakých dlážděných uliček tallinnského Starého města… nejspíše to bylo počasím, ale v neděli mě Tallinn ještě nedostal, zapadl jsem tedy do údajně prvního estonského pubu (z roku 1993??) a vyzkoušel první místní pivo, Hell Hunt… hmm, nic zvláštního, hodně do sladka… tak tedy nějakou tu rybku… no a když jsem u Baltu, zvolil jsem baltické sledě… takový malý předkrm, který ve mne vzbudil chuť na pořádné maso… tak jsem navštívil hned vedlejší Texas Honky Tonk bar a dal si vynikající kus žvance…
V pondělí ráno bylo po propršené noci stále zataženo, tak jsem toho využil a vydal se na letiště vyřešit problémy s mým zítřejším letem – už doma jsem zjistil, že není možné na něj udělat check-in přes internet, tudíž jsem jej musel udělat osobně na přepážce (pozor, u airBaltic, když nemáte check-in přes internet, tak účtují 30 EUR poplatek – já to měl zadarmo)…
Před cestou na letiště (estonsky Lennujaama) jsem pronikl do tajů místní MHD, která je pro zdejší občany od roku 2013 ZADARMO… my ostatní potřebujeme především tzv. Smartcard (stojí 2 EUR), kterou si pak nabijete potřebnou sumou – třeba na 24 hodin stačí 3 EUR, jedno kolik jízd absolvujete, systém vám totiž neumožní utratit víc…
Já jsem se dostal do čtvrti Kalamaja, což je nejstarší předměstí historického Tallinnu a v estonštině doslova znamená „rybí dům“… leží příhodně mezi mořem a Starým městem, najdete v ní pro sever tak typické dřevěné domky, které tu byly upraveny do tzv. tallinnské podoby – dvě křídla jsou ze dřeva a prostřední schodišťová část je z cihel… tady na mne dýchl duch Skandinávie… a navíc jsem v nedaleké ulici Telliskivi našel poklad – bývalou industriální zónu, ve které před nedávném vyrostl kreativní hub… je to místo setkávání mladých v různých barech, kavárnách a restauracích… najdeme tu i obchůdky, divadlo a třeba bleší trh… a v pondělí jste tam mohli potkat i mě…
Jelikož se odpoledne vyčasilo, bylo příjemných 22 stupňů, rozhodl jsem se znovu vydat do Starého města… jeho srdcem je Raekoja plats neboli Radniční náměstí… dominantou je jediná dochovaná gotická radnice v severní Evropě… v rohu náměstí je také nejstarší nepřetržitě provozovaná lékárna v Evropě… už od roku 1422… na náměstí se konají všechny velké slavnosti, z nichž jednou je například „běh kancelářských krys“ (s mobilem a složkou papírů v ruce)… ten tu dnes nepořádali, ale za to tu bylo strašně moc turistů… nejspíše z v noci připluvší lodi AIDA… slyšel jsem němčinu, angličtinu, ale i češtinu…
Staré město jsem prošmejdil skrz na skrz, dokonce jsem vyšel 140 schodů věže kostela sv. Panny Marie, kde jsem konečně mohl udělat pár fotek z výšky… historické centrum je pěkné, starodávné,
ale jeho návštěvě jsem věnoval jen ten nejnutnější čas… táhlo mě to zpátky na Telliskivi… konečně jsem totiž v Tallinnu našel místo, kde se scházejí místní a ne turisté… takže teď jsem tady a dopisuji tyto Zápisky… kde jinde, když ne na baru jedné z restaurací kreativního hubu, posilněn vynikajícími žebírky estonského prasátka…
Návštěvu Tallinnu mám prakticky za sebou, ráno letím do Litvy, přidám tedy ještě pár místních zajímavostí:
– Tallinn leží na stejné zeměpisné šířce jako Petrohrad, takže i tady lze zažít bílé noci, kdy slunce prakticky nezapadá…
– Estonsko má na 1400 jezer a 1500 ostrovů u 3800 km dlouhého pobřeží, kde už při 16 stupních zahajují na plážích sezónu…
– estonština má 14 pádů, dva infinitivy, žádný rod ani budoucí čas…
– Estonsko je spolu s Českou republikou nejateističtější zemí Evropy…
– čemu však Estonci věří, je internet, wifi tu je všude a navíc je to první země, kde se přes net volí…
– Estonsko bude mít také jako první země v historii na Olympiádě v Riu v jedné soutěži trojčata – maratónu se zúčastní modrooké blondýny Leila, Liina a Lily Luik…
Michal
PS: začínají tu na mě mluvit estonsky… to asi proto, že jsem celý den chodil v krátkém rukávu, kdežto turisté byli zabalení do bund 🙂
Ahoj z Vilniusu,
zdravím z Litvy, která při mém výletu po pobaltských republikách přišla na řadu jako poslední…
S Tallinnem jsem se rozloučil včera brzo ráno… naposled jsem využil Smartcard a nechal se dopravit na letiště… to je mnohem menší než v Rize, ale stále ještě mnohem větší než v Brně… a to má Tallinn nějakých 400 tisíc obyvatel… každopádně moje hliníková dlaha na malíčku způsobuje, že u každého rámu bezpečnostní kontroly pípám… tak tomu bylo i v Tallinnu… asi to tu nebývá moc časté, protože pracovník místní ostrahy si mé osahání důkladně užil… dokonce jsem musel do kabinky a sundat kalhoty… takovou prohlídku jsem ještě nikdy nikde neměl…
Let do Vilniusu byl opět Bombardierem, trval asi hodinu a vedle toho, že byl bez problémů, tak byl i takový komorní… z 76 možných pasažérů nás v letadle nebylo ani 30…
Vilnius je na první pohled jiný než Riga nebo Tallinn… a teď nemyslím tím, že není u moře, ale tím, že tu jsou mnohem více vidět pozůstatky minulosti… začíná to už na letišti (litevsky Oro uostas), jehož budova připomíná nádraží někde v Sovětském svazu, pokračuje to starými autobusy a trolejbusy (ty jsou české), a končí to oprýskanými neudržovanými budovami – ty jsem v předchozích městech asi minul, ale tady jsem měl chvilku pocit, že jsem na brněnské Bratislavské ulici…
Jelikož jsem ve Vilniusu přistál už v deset hodin dopoledne, nespěchal jsem na hotel a přímo na letišti nasedl na linku č. 88, která cestující za 1 EUR (standardní cena místní MHD) vozí kolem těch nejzajímavějších památek… kdo nic takového nechce podniknout, může jet za stejnou cenu Airport expresem přímo do centra…
Po absolvování vyhlídkové jízdy jsem se přesunul na hotel (mám ho opět prakticky v historickém centru) a následně pozoroval oblaka… už od mého příletu se tu totiž střídal déšť se sluncem, a když jsem z hotelového pokoje zahlédl modrou oblohu, hned jsem vyrazil… a to se nepovedlo, protože jen co jsem ušel pár metrů, dostihl mě zezadu obrovský „pan Mrak“ a spustil neskutečný liják… nemohl jsem udělat nic jiného, než se schovat na zahrádku v parku a objednat si pivko… nejspíše jsem na litevském facebooku, protože holky si mě fotily, jak za deště degustuji…
Každopádně na druhý pokus se mi to už podařilo… vyrazil jsem kolem kostela Petra a Pavla, přes hlavní náměstí s radnicí, po nejstarší vilniuské ulici Pilies až ke Katedrále… vyšplhal na vrch Gedeminas s pozůstatky hradu, mrkl na město z výšky a uviděl jej v trochu jiném světle než po příjezdu – všude spousta zeleně, ale hlavně velké množství kostelů… přestože Litevci byli ve středověku národem, který jako poslední v Evropě přijal křesťanství, a přestože éra sovětské okupace systematicky likvidovala náboženskou víru a symboly, je dnes většina Litevců hluboce věřícími katolíky…
Kostelů jsem při mých toulkách městem viděl opravdu nespočet, ani si nepamatuji, který to zrovna na té které fotce je… co si však moc dobře pamatuji je návštěva Republiky Užupis, což v litevštině znamená Za řekou… je to čtvrt, která byla jedna z nejzanedbanějších, dokud litevský filmař Roman Lileikis 1.dubna 1997 nevyhlásil recesistický mikronárod Republika Užupis… od té doby se do litevského Montmartru, jak se čtvrti také přezdívá, stahují všichni místní bohémové… je tu několik kaváren, obchůdků, restaurací a samozřejmě i dva kostely…
Užupis má rozlohu 0,6 km², asi 7 tisíc obyvatel, svého prezidenta, ústavu, vlajku i symbol – tím je zlatý anděl, který troubí na roh a oznamuje renesanci celé východní Evropy… najdeme ho na hlavním náměstí nedaleko od ochutnávkové pivnice, kde vedle mnoha druhů piv mají v nabídce i utopence… doslova a do písmene je to takto napsáno na tabuli…
Vraťme se však do Litvy (jen pro zopakování – anglicky Lithuania)… zatímco Lotyšsko a Estonsko byly až do počátku 20. století neustále pod něčí nadvládou, Litva byla ve středověku jednou z hlavních evropských velmocí… v dobách největšího územního rozmachu za vlády velkoknížete Vytautase sahala na počátku 15. století od Baltského moře až k moři Černému… dnes na severu sousedí s Lotyšskem, na východě s Běloruskem, na jihu s Polskem a na jihozápadě s ruskou enklávou Kaliningradskou oblastí… Litva má 3 milióny obyvatel (Vilnius 550 tisíc) a svou nezávislost na Sovětském svazu získala ještě před jeho rozpadem v roce 1990… i zde se platí eurem, které však Litva přijala jako poslední z pobaltských republik až v roce 2015…
Včerejší večer jsem chtěl opět trávit mezi místními, tak jsem zavítal do nedalekého pubu Snekutis, kde jsem si potvrdil, že Litva je ze všech pobaltských republik nejlevnější – porovnávám zejména cenu piva (Tallinn byl nejdražší, přitom mi tam ani moc nechutnalo), ale stejné je to u jídla… to si tu všude člověk vychutná bez obtěžujícího cigaretového kouře – v žádné z navštívených zemí se v restauracích nekouří…
Dnešek už mám jen na odpočinek před zpáteční cestou (z Vilniusu letím po poledni nejdříve do Rigy a následně pak odpoledne do Vídně) a dopsání Zápisků… stejně venku prší, takže mohu
s klidem ukončit inspekční cestu do Pobaltí… jsem rád, že jsem ji absolvoval, protože každé město a věřím že i každá země má co nabídnout… když se mě někdo bude ptát, kde se mi líbilo nejvíce, bez přemýšlení odpovím, že v Rize… ale Tallinn i Vilnius jsou v těsném závěsu, zejména poté, co jsem v nich objevil čtvrtě Kalamaja a Užupis…
Michal
Ústava republiky Užupis
– Každý má právo žít u řeky Vilnia a řeka Vilnia má právo protékat kolem každého…
– Každý má právo na teplou vodu, topení v zimě a střechu na domě…
– Každý má právo zemřít, ale není to povinnost…
– Každý má právo dělat chyby…
– Každý má právo být jedinečný…
– Každý má právo milovat…
– Každý má právo nebýt milován, ale není to nutné…
– Každý má právo být obyčejný a neznámý…
– Každý má právo lenošit…
– Každý má právo milovat kočky a pečovat o ně…
– Každý má právo pečovat o psa, dokud jeden z nich nezemře…
– Každý pes má právo být psem…
– Kočka není povinna milovat svého pána…
– Občas má každý právo neznat své povinnosti…
– Každý má právo pochybovat, ale není k tomu vázán…
– Každý má právo být šťastný…
– Každý má právo být nešťastný…
– Každý má právo mlčet…
– Každý má právo věřit…
– Nikdo nemá právo použít násilí…
– Každý má právo být vděčný za svou bezvýznamnost…
– Nikdo nemá právo toužit po věčnosti…
– Každý má právo rozumět…
– Každý má právo ničemu nerozumět…
– Každý má právo být jakékoliv národnosti…
– Každý má právo slavit, ale i neslavit své narozeniny…
– Každý je povinen si pamatovat své jméno…
– Každý má právo se dělit s ostatními o to co má…
– Nikdo nemá právo se dělit s ostatními o to co nemá…
– Každý má právo na sourozence a rodiče…
– Každý má právo být nezávislý…
– Každý má právo na svobodu…
– Každý je za svou svobodu zodpovědný…
– Každý má právo plakat…
– Každý má právo být nepochopený…
– Nikdo nemá právo dávat za vinu jiným…
– Každý má právo na osobnost…
– Každý má právo nemít žádná práva…
– Každý má právo mít strach…
a na závěr tři zvolání – neporážej, nebraň se, nevzdávej se!
