Den první, druhý a třetí
Ahoj z Kóbe,
zdravím z Japonska… mé poslední letošní dny dovolené jsem se rozhodl vyčerpat cestou do „země vycházejícího slunce“… hlavním důvodem, proč jsem zvolil tuto destinaci, bylo to, že sem koncem září přiletěla studovat Julča, a přestože má zajištěné studium na 1,5 roku, tak si není jistá, jestli to tu po jarní přestávce nezabalí, a proto jsem „musel“ letět ještě letos, abych stihl aspoň nějak přijatelné japonské počasí… teoreticky…
Na cestu jsem se vydal ve dvě v noci ze čtvrtka na pátek… autobus Regiojet mě tentokrát odvezl na Florenc do Prahy, kde na mě čekal taxík, abych už v 7:00 mohl odletět do Amsterdamu… a jak si tak sedím u odletové brány, zaujme mě předpověď počasí pro Japonsko a okolí… v České televizi… to se tam musí dít něco zajímavého, si říkám… a posléze zjišťuji, že se na zemi, kterou plánuji navštívit, řítí tajfun… tak to jsem ještě nezažil…
Každopádně v Praze byla mlha, a proto letadla odlétala se zpožděním, což mi ani tolik nevadilo, protože jsem na přestup v Amsterdamu měl nějakých 6 hodin… po přistání letadla ČSA (něco před devátou) jsem sedl na vlak a vyrazil do centra města na snídani… mířil jsem do restaurace, kterou jsem si oblíbil při posledních návštěvách… bohužel mi z ní udělali palačinkárnu… a tak jsem se aspoň zašel podívat, jestli se v místních výlohách Red Light Districtu už pracuje… nepracovalo, jen se uklízelo po bouřlivé noci… nakonec jsem našel útulnou restauraci, kde dělali asi 50 druhů omelet (a 51. si člověk mohl poskládat podle libosti), nasnídal se a vyrazil zpět na letiště…
Letadlo mi mělo letět v 14:40, ale i toto mělo asi půl hodiny zpoždění… tentokrát jsem letěl s KLM a celou dobu do odletu jsem se snažil změnit si mi automaticky přidělené místo… bohužel jsem při on-line check-inu nedostal uličku a tu jsem si „vybojoval“ až hodinu před odletem… samotný let proběhl úplně bez problémů a co musím nejvíc ocenit je neskutečně hodně místa na nohy u Boeingu 777 v provedení této holandské letecké společnosti… tolik jsem neměl snad ani u Emirates… servis na palubě byl výtečný, jídlo už jsem si mohl vybrat v japonském stylu a i nabídka filmů ke shlédnutí byla nepřeberná, a tak jsem se na mém tabletu stihl podívat jen na první z devíti dílů japonského seriálu Goro bílý pes…
Po 10,5 hodinách ve vzduchu jsme přistáli na letišti Kansai v Ósace… bylo tu už devět hodin ráno (časový posun oproti ČR je sedm hodin), takže jsem měl za sebou dvě víceméně probdělé noci… letiště Kansai je jedno z nejlepších na světě, leží na jih od Ósaky a do Kóbe se odsud dá dostat po souši či trajektem přes Ósacký záliv… trajekt spojuje kansaiské letiště s kóbským, které bylo vybudováno na umělém ostrově a nachází se nedaleko mého hotelu Ariston a Julčiných kolejí (oboje také na umělém ostrově)… hned při nákupu lístku na loď jsem zjistil, že Japonsko je jedna z mála zemí, která se nesnaží obrat turisty… mají tu pro ně připravenu řadu výhod a slev… jednou z nich je i cena za trajekt… místní platí 1850 jenů, turisté jen 1000 jenů (200 Kč)… stačí mít v pasu razítko „temporary visitor“…
Japonsko mě přivítalo se zataženou oblohou a silným deštěm… teplota byla příjemná, nějakých 20 stupňů, ale vidět nebylo vůbec nic… cesta lodí přes záliv trvala 30 minut a proběhla celá ponořená do šedi… už aby tu ten tajfun byl a pročistil oblohu, říkal jsem si ještě včera…
Na hotel jsem došel jako mokrá slepice, ale ani to neobměkčilo recepční, které mi sdělily, že podle pravidel mám pokoj dostat až ve tři odpoledne… pravidla tu jsou asi hodně důležitá… viděl jsem to už při čekání na shuttle bus do přístavu – cestující spořádaně čekali ve frontě jeden za druhým, nikoho by nenapadlo předbíhat… stejně tak se děje i v metru (nadzemce)… každopádně s Julčou jsme se potkali v hotelové lobby, já nechal kufry na hotelu a vyrazili jsme do centra Kóbe…
Kóbe je hlavní město prefektury Hjógo na ostrově Honšú… patří mezi nejdůležitější japonské přístavy a bylo jedním z prvních japonských měst, které se otevřelo pro obchod se „Západem“, a to v roce 1868… žije zde na 1,5 miliónu obyvatel, mezi kterými je spousta cizinců… v lednu 1995 zasáhlo oblast města zemětřesení o síle 7,2 stupně Richterovy škály, vyžádalo si 6433 obětí a na 300 tisíc obyvatel ztratilo domov… značná část města byla poškozena… a tady Julča studuje…
Takže jsme se od hotelu přesunuli nadzemkou (kterou řídí počítač) do centra města… po drobném zaváhání ve spleti místních uliček, kdy k orientaci vůbec nepomáhají názvy ulic psané jen v japonštině, jsme našli vyhlédnutou restauraci a dali si výborný ramen… taková polívka s nudlemi a různými přísadami… ihned jsem musel vyzkoušet i místní pivo, které mi ale k mému překvapení načepoval automat… prostě číšník nasadil sklenici (namraženou), automat si ji ve správném úhlu nahnul a načepoval naráz přesnou míru piva… holt Japonsko…
Venku stále pršelo, a tak jsme zašli na kávu do 24. patra budovy místní radnice a viděli, že se začíná projasňovat… byl jsem však po celé té cestě z Evropy už utahaný, a tak následoval opět přesun na hotel, kde jsem si dal 20 (pravda, protáhlo se to na 25 minut – na víc nebyl čas, předtím jsem čtvrt hodiny studoval ovládání záchodu), abych nabral síly na večerní procházku do místního přístavu…
Přístav se jim povedl… kolonádu a vše kolem nově postavili po onom zemětřesení, ale víc než procházet se venku v dešti nás zajímalo, co dalšího speciálně japonského si dáme do žaludku… a vyhrála to doria… opět velmi dobré pochutnání, po kterém se nám nechtělo ještě spát, a tak jsme vyrazili do místních uliček prozkoumat nějaké ty bary… a i ty tu mají své zvláštnosti… jsou malé, tak pro 8-10 lidí a u baru se stojí… my jsme zašli do jednoho, kde jsme si připadali jako u někoho doma… a když se s námi loučili, vyběhli skoro na ulici a mávali…
Ze včerejška mám ještě jeden nečekaný poznatek… myslel jsem, že tu bude sushi restaurace na každém rohu, ale v Kóbe snad žádná není… sushi se tu dá koupit asi jen v supermarketu… v Kóbe je jídlem číslo jedna hovězí… kóbské hovězí tu mají opravdu všude… ale o tom někdy příště…
Na dnešní den jsme měli v plánu navštívit sousední Ósaku, která je třetím největším japonským městem (má 2,7 miliónu obyvatel)… stále pršelo, a tak jsme si do supermarketu vedle hotelu šli koupit pláštěnku… čekali jsme na dnešní návštěvu tajfunu… už dostal i jméno – Lan… a já si v marketu koupil i včera hledané sushi… moc dobrá snídaně…
Do Ósaky, která je od Kóbe vzdálená asi 45 kilometrů (z centra do centra) jsme jeli místní nadzemkou… systém je ze začátku trochu zmatečný, existují tu dvě linky nadzemky a k tomu ještě vlak japonských drah, takže si konkurují tři společnosti, ale po chvíli se člověk zorientuje… naštěstí všude myslí na cizince a používají i latinku a angličtinu…
Cesta nám trvala asi půl hodiny… v Ósace jsme přesedli na metro a dojeli do části Namba, kde jsme nejdříve navštívili obchod s elektronikou – musel jsem se podívat o kolik to tu mají levnější, a taky co jiného v dešti dělat… další variantou je jíst… což jsme dosyta udělali v místní tržnici, kde nám nabízeli ty nejčerstvější plody moře jaké jsme mohli mít… a tak jsme postupně ochutnali sashimi z mořského ježka, špíz z mušlí, baby chobotničku, která měla místo mozku vajíčko, grilovanou škebli (vnitřek :-)) a sashimi lososa a tuňáka… mňam…
Ósaka musí být pěkné město, ale naše dnešní mise se konala za zvláštních podmínek… pokaždé, když jsme se dostali k internetu, kontrolovali jsme situaci ohledně tajfunu Lan… Julča dostala několik varovných emailů, že se může kolej evakuovat… že když budeme vidět tornádo, tak se máme schovat někam do budovy, apod… takže naše odpolední barové posezení (ano, opět jsme se přesunuli na kávu a pak do baru) jsme raději ukončili, abychom se zavčas dostali do hotelu a na kolej…
Z nádraží v Ósace jsme se chtěli vrátit stejnou linkou jakou jsme přijeli… při příchodu na peron jsme však zpozorněli… vlak, který měl odjet v 18:30 tam stále stál… a to bylo už 18:40… říkáte si, 10 minut nic není, ale tady jsme v Japonsku, tady i loď z přístavu odjíždí na sekundu přesně… a ještě k tomu se jí lodník na souši ukloní… takže jsme se pokusili nacpat do již přeplněného vagónu nadzemky… co když to je dnes poslední… a stáli jsme tam ještě dalších asi 15 minut, než se vlak po několika hlášeních výlučně v japonštině rozjel… ale dojel jen na první zastávku, kde jsme opět čekali… 5 minut, 10 minut… po 15 minutách něco řekli v ampliónu a polovina lidí vystoupila… my však neměli jinou možnost, než čekat… naštěstí se po 20 minutách vlak rozjel… jenže dojel jen na další zastávku a tam zůstal trčet úplně… cestující vše brali se stoickým klidem, nikdo nehalekal, nikdo nenadával, nikdo nehnul ani brvou, a tak jsme neměli tušení, jestli pojedeme dál a pokud ano, tak kdy… nepomohlo nám ani vyptávání se… zvolili jsme náhodný vzorek osazenstva, ale nikdo neuměl anglicky… a tak jsme čekali…
A v tu chvíli se objevil anděl… průvodčí otevřel dveře a k nám přistoupila Yuki… slečna před časem studující na Novém Zélandu, takže ovládající angličtinu… a že prý, jestli jedeme do centra Kóbe… jestli nechceme jet s ní, že pro ní přijede její mamka a odvezou nás… sice ne až do centra, ale aspoň do Kóbe, kde sedneme na nějakou dopravu či taxi… a ještě se nám za to omlouvala… vůbec nevím, čím jsme si to zasloužili, a i když jsme si říkali, že to může být nebezpečné, řekli jsme ano… a tak jsme další cestu absolvovali v malém Nissanu Micra… jeli jsme pomalu, protože mezitím se do Kóbe přihnal okraj tajfunu Lan, a tak jsme i v autě cítili jak nás to nadzvedává… za oknem jsme viděli lidi bojující s větrem, ohnuté lampy, po zemi se válející kola a vše ostatní, co nebylo připevněno… nakonec nás Yuki s mamkou dovezly až do samotného centra Kóbe… moc jsme jim za to děkovali…
Vystoupili jsme z auta na nádraží, kde všechny linky nadzemky a vlaků měli označení „no service“… kolem budovy (něco jako naše Vaňkovka) se táhl had lidí čekajících na taxíky… které ale skoro nejezdili… a v této situaci jsme se měli dostat na náš umělý ostrov… na to jsme se museli jít aspoň trochu napít a najíst… Julča naštěstí posléze (při hledání signálu wifi, protože v baru nebyla) zjistila, že místo nadzemky jede náhradní autobus, ale když ji průvodčí vedl v neskutečném orkánu ukázat místo nástupu, musela se otočit a vrátit se pro mě… ihned poté jsme se vydali na místo seřadiště a celí šťastní, že jsme byli mezi vyvolenými, šli na autobus… to jsme však nevěděli, že ještě 1,5 hodiny budeme čekat v útrobách podchodu, než nám pojede… přijel, měl reklamu IKEA a byl zdarma (přitom při seřazování kontrolovali, jestli máme jízdenky)… cesta busem už byla krátká, nějakých 8 minut…
Takže to, co nám ráno trvalo něco málo přes půl hodiny, nám zpátky zabralo víc než pět hodin… Julču jsem ještě doprovodil na kolej – těch 2×7 minut pěšky bylo docela strašidelných, nejen, že se člověk musel zapírat, aby nešel zpět místo vpřed, ale zejména protože tu jsou všude aleje stromů a člověk nikdy neví, kterému zrovna praskne větev…
Teď už jsem na hotelu, za okny stále zuří silný vítr, který, když se obuje do budovy hotelu, tak ji rozhýbá… jsem v 11. patře a chvílemi mám pocit, že jsem na lodi…
Z Japonska zdraví Michal
PS: dvě ze tří kolejí Julčiny školy byly evakuovány… její ne…
Den čtvrtý a pátý
Ahoj z Tokia,
zdravím z kapslového hotelu, kde můj pokoj, respektive kóje má velikost asi 1×2 metry… ležím v přízemí a dopisuji zápisky…
Ty minulé jsem ukončil v noci z neděle na pondělí, kdy si s budovou hotelu v Kóbe pohrával tajfun Lan… následující ráno se zdálo, že po jeho řádění už není ani památky, nadzemka z našeho umělého ostrova (Port Island) jela, polámané větve v ulicích byly skoro uklizené (nevstával jsem úplně brzo ráno) a hlavně nepršelo a na obloze chvílemi prokouklo i slunce…
Na pondělí jsme s Julčou měli v plánu přesun do Kjóta… ráno jsme se potkali u jejích kolejí (nebyla evakuována) a přejeli na nádraží Sannomiya, odkud jsme chtěli pokračovat dál… a tady jsme zjistili, že i když se lidé kolem tváří, že je vše v pohodě, tak hodně linek i dálkové dopravy nejede, a pokud ano, tak s velkým zpožděním… nám se však podařilo chytit jeden z vlaků JR (japonských drah), který zrovna přijel se 45 minutovým zpožděním a do Kjóta jsme dojeli… sice pomaleji (za 90 minut), než by to trvalo standardně (50 minut), ale dojeli… většina turistů, kteří se vydají do Japonska, si před cestou koupí tzv. JR Pass… ten nelze koupit na místě, musí se objednat a fyzicky přijde poštou – vlastně přijde jen voucher, který se musí v Japonsku vyměnit za samotný JR Pass… podmínkou totiž je mít v pasu ono kouzelné razítko „temporary visitor“… JR Pass se dá koupit na 7, 14 nebo 21 dní a v rámci nich může držitel cestovat na linkách JR zdarma… teda kromě několika výjimek, jako jsou některé spoje šinkansenu či regionálních vlaků… jen pozor, platí pouze na spojích provozovaných japonskými drahami – jak jsem již psal, třeba v Kóbe fungují tři společnosti, takže na ty dvě další neplatí… a poslední informace – můj na 7 dní stal 5.900 Kč…
Kjóto bývalo hlavním městem Japonska… sídlem císaře po více než tisíc let… dnes tu žije něco kolem 1,5 miliónu obyvatel… během 2. světové války se město ocitlo na seznamu měst, na která chtěli USA svrhnout atomovou bombu… nakonec z tohoto seznamu vypadlo, a to kvůli svému kulturnímu významu… i když dnes na první pohled vypadá jako obyčejné moderní město, tady nejdete tradiční Japonsko… zenové zahrady, bambusové parky s čajovými pavilóny, chrámy a svatyně – statisticky vzato tu je 1600 buddhistických chrámů či 400 šintoistických svatyní… od roku 1994 jsou některé památky zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem „Památky na starobylé Kjóto“…
Naše ubytování v Karasuma Rokujo hotelu se nacházelo nedaleko hlavního nádraží a bylo v japonském stylu – pokoj velikosti tak akorát aby se na zem vlezly futony na spaní… ty jsou vysoké asi 10 cm a jsou pěkně tvrdé… tento pokoj jsem objednal schválně, abych poznal místní kulturu i z této stránky…
Kjóto je známé také svou pestrou etnickou kuchyní, a to bylo něco pro nás… hned jak to bylo možné, otestovali jsme místní variantu ramenu a opět si pošmákli… následoval přesun na jednu z hlavních kjótských památek – Fušimi Inari, kde jsme hned pocítili, že kdo přijede do Japonska, musí do Kjóta… i když jsem také turista, musím uznat, že to bylo chvílemi až otravné a únavné prodírat se těmi davy a čekat až člověk bude moci udělat fotku… komplex Fušimi Inari se nachází na jihu města a původně byl zasvěcen rýži a saké… později se sem lidé začali chodit modlit za úspěch v podnikání… chrám je na vrcholu hory a vedou k němu tunely z tisíců červených torii… všechno tu hlídají kamenné lišky…
Jakmile jsme se vymotali z posledního tunelu, vrátili jsme se do čtvrti Gion, kde jsme už za tmy (stmívá se tu dost brzo) prošli starou zástavbu typických místních domečků, ve kterých se zajisté někde „ukrývala“ nějaká pravá gejša (v Kjótu se jim říká gejko a je jich tu prý ještě na 200)… následovala návštěva svatyně Yasaka, kde jsem odpálil blesk mého stařičkého kamaráda značky Canon… už v Kuala Lumpur v květnu jsem s tím měl problém, ale Japonsko bude asi jeho poslední cestou… chtělo by se říct, že se rozhodl „vypustit duši“ v zemi svého původu…
V pondělí večer jsme se konečně dostali do sushi restaurace… naštěstí v Kjótu jich je mnohem víc než v Kóbe, přesto se před nimi (zejména v časech večeře) tvoří fronty… i my jsme si jednu vystáli… restaurace nabízela sushi na pásu, který jezdí před vámi a vy si vybíráte jaké to sushi si dáte… podle barvy a počtu talířků pak zaplatíte… nás posadili vedle skupinky pěti Čechů, což byla zatím jediná čeština, kterou jsem tu slyšel… teda s Julčou se bavím taky česky…
Ještě než jsme v našem hotelu ulehli na futony, objevili jsme pivnici (nepředstavujte si opět nic velkého), která měla v nabídce 25 speciálů místních pivovarů… tomu nešlo odolat… teda mluvím za sebe, Julča si dala jen jedno malé, ale silné…
Úterní den jsme začali návštěvou buddhistického chrámu Higaši Hongandži, který byl hned vedle našeho hotýlku… jeho hlavní budova údajně pojme na 5000 lidí a je jedna z největších svého druhu… počasí bylo víceméně příznivé – teplota akorát a hlavně nepršelo… jen těch mraků bylo víc než by si fotograf přál… i tak jsme pokračovali v nasávání kjótské kultury, přesunuli se k další velké místní atrakci, zlatému pavilónu Kinkakudži… leží v krásné zahradě, u jezera… ale je to jen replika… ten původní přečkal všechny nástrahy, až v roce 1950 doplatil na mladého nespokojeného mnicha, který jej zapálil a posléze se neúspěšně pokusil o sebevraždu… po čtyřech letech tu postavili současnou kopii, kterou pak v japonských zlatých osmdesátých letech pozlatili… pravým zlatem…
Městská doprava v Kjótu je založena na metru a autobusech… zatímco v metru musí člověk projít turnikety a označit lístek při vstupu i výstupu, tak v autobusech se nastupuje prostředními dveřmi (zadní nejsou) a platí se až při výstupu předními dveřmi u řidiče… jedna jízda bez ohledu na počet zastávek stojí 230 jenů… platí se přesnou částkou, řidič nic nevrací… autobusem jsme se přesunuli i na západ Kjóta, kde nás opět přepadla chuť vyzkoušet něco místního – tentokrát padla volba na okonomiyaki – japonskou palačinku s hovězím/vepřovým masem… mňam…
Posilněni zelnou plackou (nebojte, ta palačinka nebyla sladká) jsme se prošli bambusovým lesem a poté kolem řeky Katsura (po tajfunu rozvodněné, takže se přerušil provoz výletních lodí) až k místu, kde jsme měli mít možnost vidět opičky ve volné přírodě… ale i ty tajfun odvál někam neznámo, protože tam nebyly…
Odpoledne jsme už v centru Kjóta navštívili místní tržnici… opět jsem neodolal a vyzkoušel další mořské speciality… a také takoyaki, což je koule těsta, ve které jsou kousky chobotnice… pozor, doporučuji nehltat a nejíst vcelku, jinak si spálíte jazyk jako jeden nejmenovaný cestovatel z Brna…
Poslední večer v Kjótu jsme zajedli návštěvou Sushi no Mushashi, což byla restaurace v budově kjótského nádraží… sushi bylo znovu vynikající a tentokrát i zasloužené, protože než jsme vůbec mohli usednout k pásu, museli jsme 20 minut vystát ve frontě… tomu však ještě předcházelo asi půlhodinové hledání vchodu do restaurace… připadal jsem si zmatený jak Goro před Tokiem… asi nás vykolejilo, že jsme předtím dávali natáčený rozhovor studentům v rámci jejich projektu „Zeptej se cizince“… jsem zvědav, kde se to video objeví…
Dnes ráno se naše cesty rozdělily… Julča odcestovala zpět do Kóbe, aby se zašla podívat do školy a já sedl v Kjótu na šinkansen a vydal se na cestu do Tokia… ale o tom až příště… teď bych se chtěl ještě věnovat tématu japonských záchodů, kterými jsem fascinován…
Nejen, že tu jsou na každém rohu a vždy a všude zdarma, ale hlavně to jsou moderní přístroje, které jinde nenajdete… je zvláštní, že jsem tu narazil jen na ty super-inteligentní nebo naopak jen ty turecké… žádné mezitím… každopádně ale ty moderní vám dokáží vyhřát prkénko na nastavenou teplotu (pravda, evokuje to pocit, že na něm seděl někdo těsně před vámi, ale v zimě to asi oceníte), sami jej i zvednout, či spustí zvuk bublajícího potůčku a tím podpoří uživatele k činnosti…
Součástí chytré toalety je i robotická tryska vybavena několika senzory… jakmile dokončíte svou potřebu, tryska vám omyje pozadí vodou s přesně nastavenou teplotou, osuší vás teplým vzduchem a nakonec i navoní… lze zvolit i specifické mytí „pánské“ či „dámské“… o tom, že některé vám dokáží změřit tlak, teplotu i tuk už raději pomlčím… prostě jiný svět… a možná i čas… v Japonsku je teď období (rok) Hensei 29… to začalo roku 1989 po úmrtí císaře Hirohita a korunovaci císaře Akihita… a v Kjótu jsme objevili bar, který má podle vývěsky u vchodu každý den otevřeno do 25:00 🙂
Tak zase příště…
Michal
Den šestý a sedmý
Ahoj opět z Kóbe,
díky šinkansenu se tu člověk přesouvá skoro rychlostí blesku… pojďme se tedy společně podívat na tento „zázrak techniky“, kterým je Japonsko proslulé…
Šinkansen je vysokorychlostní železnice, která spojuje většinu velkých měst na ostrově Honšú a Kjúšú… aktuálně má osm tratí a vlaky na nich dosahují maximální rychlosti až 300 km/h… Japonsko bylo první zemí na světě, která vybudovala železnici určenou výlučně pro rychlou osobní dopravu… projekt vznikl v 50. letech minulého století a jako první byl 1.10.1964 dán do provozu 515 km dlouhý úsek mezi městy Tokio a Ósaka… v té době dosahovala maximální rychlost vlaku 210 km/h (kolik že to jezdí vlaky u nás v roce 2017? max. 160 km/h?)… šinkansen jezdí výhradně mimoúrovňově a zatáčky jsou nakloněné (vozy zatím náklon nemají), v současnosti je na všech tratích standardně dosahováno rychlosti 240 km/h… navíc uvnitř si člověk připadá jako v letadle… teda s tím rozdílem, že místa na nohy je tu mnohem víc… tady se projektanti neřídili tím, že Japonci moc vysocí nejsou… sedí se pouze ve směru jízdy (sedačky se na konečné otočí), a to v rozložení 2 + 3… trochu zmatečně může připadat, že na jednotlivých tratích jsou samotné vlaky jinak pojmenované… nicméně důvod je prostý – podle názvu člověk pozná, jak často bude vlak zastavovat… třeba Nozomi na cestě z Tokia do Ósaky 4x, Hikari 8x… atd…
Jak jsem psal minule, šinkansen jsem využil už včera při cestě do Tokia… byl to Hikari a cestu mezi Kjótem (přes 450 km) zvládl za 2 hodiny a 40 minut…
Počasí v Tokiu nebylo včera nijak příznivé, bylo zataženo a večer i důkladně zapršelo… hotel jsem měl rezervován asi čtvrt hoďky od hlavního nádraží, ale jelikož opět byli striktní, umožnili mi ubytovat se až po čtvrté hodině… ten mezičas jsem využil k návštěvě obchodu s elektronikou a zakoupení objektivu pro můj druhý fotoaparát… vyšlo mě to o víc než třetinu levněji než u nás – v obchodě jsem zaplatil bez místní DPH (tax free) a navíc mi Julča v průvodci našla kupón na další 7% slevu… jedinou nevýhodou je roční záruka platící jen v Japonsku… prý mám když tak přiletět, špásoval pan prodavač… a taky ještě uvidíme, jestli mě budou kontrolovat celníci na letišti – v obchodě zadávali do počítače údaje z pasu a pak mi do něj připnuli průvodku pro úředníky… nechme se překvapit…
Večer jsem se šel podívat do tzv. electronic city, což je oblast s názvem Akihabara – je tam spousta neonů a hlavně výherních automatů… ale ne na peníze, oni si Japonci rádi vytáhnou plyšáka či něco pěkně blikajícího… večeře proběhla v nedaleké restauraci Ippudo opět v ramen stylu – už se vyznám a vím, co si dobrého objednat… ale jinak to nebylo ono, našel jsem sice moooc pěkný Craft Beer Market (pivnice) nedaleko mého hotelu, ale po předchozích večerech, kdy jsem seděl s Julčou, jsem se cítil osamoceně…
A teď k mému ubytování… možná jsem někoho zmátl, že jsem poslední zápisky uvedl tím, že je posílám z kapsle… tak tady je vysvětlení… je to další místní specialita… kapslový hotel, který je v Japonsku velmi populární… já jsem mu však na chuť moc nepřišel… spíš bych to pojmenoval jako návštěva márnice zaživa… představte si kóji o velikosti 1×2 metry (přesně jak je velký futon), navíc ani na výšku není moc místa (70 cm?), protože ty kóje jsou dvě nad sebou (já byl v přízemí)… vchod do pokoje (tak kapsli nazývají na recepci) je chráněn pouze plachtou…
I celá procedura ubytování je v japonském stylu… hned u vchodu si člověk musí zout boty, dá si je do skříňky, kde najde papuče… pak na recepci dostane čip, který si musí dát na ruku, protože bez něj by byl ztracen… slouží k zaplacení pokoje (můj stál 25 EUR, a kdybych si připlatil 2 EURa, mohl jsem mít v kóji televizi… japonskou…), vstupu do místnosti s dalšími skříňkami (na úschovu batožiny), ve kterých host najde ručníky, toaletní potřeby a pyžamo, a v neposlední řadě do místnosti s asi 60 kójemi… však pro lepší ilustraci přikládám fotky…
Dnes ráno jsem vstal dříve než jindy… bylo mi v kapsli teplo (nebyl tam žádný vzduch) a záda na futonu taky dostala zabrat… navíc jsem věděl, že předpověď na dnešní den slibovala krásné slunečné počasí… a to se vyplnilo… takže mé první kroky směřovaly k v roce 2012 dokončenému vysílači s názvem Tokyo Sky Tree, neboli Tokijský nebeský strom… je vysoký 634 metrů a je tak druhou nejvyšší stavbou na světě (po dubajském Burdž Chalífa) a zákonitě i nejvyšší stavbou v Japonsku… a tady jsem nemohl chybět… nechal jsem se vyvézt do 350 metrů, kde se nachází první vyhlídková plošina a následně i do 450 metrů, kde je druhá… měl jsem celé město jako na dlani… dokonce jsem viděl i vrcholek 100 km vzdáleného světoznámého symbolu a nejvyšší hory Japonska – sopky Fudži… ta je 3776 metrů vysoká a stále je považována za aktivní, ale s malou pravděpodobností erupce…
V Tokiu moc dochovaných chrámů není, jedním z nich je Sensódži, nedaleko Tokyo Sky Tree… a tam mířily mé další kroky… využil jsem nádherného slunečného počasí a udělal spoustu fotek… čas však utíkal a já se co nejrychleji přesunul na druhý konec města – jednou ze dvanácti linek místního metra… to je známé tím, že tu ve špičce pracují placení „nacpávači“, kteří pomáhají urychlovat výstup a nástup a zabraňují tak zpoždění… do povědomí světa se tokijské metro dostalo také v roce 1995, kdy jej sekta Óm šinrikjó zamořila jedovatým sarinem…. při útoku bylo zabito 12 lidí, 50 vážně zraněno a téměř 5000 mělo problémy se zrakem… přestože jed byl rozlit přímo ve vagónech, od té doby nejsou v metru, ale prakticky ani nikde jinde na ulicích odpadkové koše (z Tokia se toto přesunulo i do ostatních japonských měst), přesto na ulici nenajdete odpadek… Japonci si vše poctivě schovávají do sáčků a kabelek a vyhazují třeba až doma…
Takže jsem metrem přejel do části nazvané Šibuja, která je známá svou křižovatkou, na které se auta ve všech směrech zastaví a lidé jak mravenci přechází ulice… a to i křížem… a také tu je socha psa Hačikó, který je dáván za příklad bezmezné oddanosti… údajně i devět let po smrti svého pána chodil každý den ve stejnou dobu jej vyhlížet na nádraží v Šibuja… byly o něm natočeny dva filmy a jeho ostatky jsou uloženy v Národním vědeckém muzeu v Tokiu…
Jelikož jsem měl ještě nějakou tu chvilku, rozhodl jsem se přemístit se na Roppongi Hills, kde se nachází komplex kancelářských budov a hlavně je tu možnost dostat se až přímo na střechu jedné z nich… a tomu jsem opět nemohl odolat… znovu jsem se podíval na megametropoli s 9,2 milióny obyvatel z výšky… impozantní pohled…
Ještě než nasednu do šinkansenu, přidám jednu zajímavost – už několikrát (a nejen v Tokiu) jsem se setkal s tím, že místo semaforu tu dopravu na opravované části silnice řídí čtyři postarší pánové… nebo na přechodu, v okamžiku, kdy blikne zelená nám další senior pokyne, že už můžeme jít (jako kdybychom nevěděli co znamená zelený panáček)… potvrzují se tak slova, která jsem jednou slyšel – japonské páry pracují celý život tak usilovně, že se vlastně ani neznají… když pak jdou do důchodu, mají na sebe víc času a nedávají to… zvyšuje se rozvodovost starších manželů… no a aby se tomu zabránilo, vymyslela japonská vláda zaměstnávání těchto seniorů na práce podobného ražení… oni nejsou doma a všichni jsou spokojeni…
Šinkansen Hikari mi jel na sekundu přesně v 16:03 z hlavního tokijského nádraží… cestu do Kóbe dlouhou skoro 550 km zvládl za 3 hodiny a 10 minut… k tomu není co dodat…
Na nádraží v Kóbe mě už čekala Julča, a tak jsme spolu zašli na jídlo do restaurace, kde měli jen japonské názvy jídel, ale my to zvládli a moc dobře jsme si pochutnali, jen nevíme úplně s jistotou na čem… pak jsme chtěli zajít do nejstaršího baru v Kóbe, který ale už asi není v provozu, tedy alespoň dnes nebyl… ale to nás neodradilo a plány na zítřejší den jsme upřesnili v baru Bell… zítra se totiž přesouváme do Hirošimy…
Michal
Den osmý a devátý
Ahoj z Ósaky,
neplánovaně se hlásím z města, které budu mít vždy spojené s adrenalinem… a tím myslím tajfun z minulého týdne, možný další, který by tu měl být v noci na zítra a tomu, co budeme provádět po odeslání těchto zápisků, ale o tom až na závěr…
V pátek jsme měli naplánovaný přesun do Hirošimy… vyráželi jsme ze stanice Sannomiya z Kóbe už brzo ráno… důvodem byla předpověď, která slibovala slunečný celý den, proto jsme toho chtěli stihnout co nejvíce… naše první zastávka při cestě na jih byla ve městě Himedži… cesta JR Special Rapidem trvala asi 46 minut…
V Himedži stojí stejnojmenný hrad, jedna z nejstarších zachovalých staveb z japonského středověku… je zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO a je zároveň japonským Národním pokladem a nejnavštěvovanějším hradem v zemi… pokud jste viděli film Poslední samuraj, viděli jste i Himedži… stejně tak sloužil jako sídlo japonské tajné služby ve filmu o Jamesi Bondovi „Žiješ jenom dvakrát“ se Seanem Connery v hlavní roli…
V Himedži jsme strávili něco málo přes dvě hodiny, a abychom si zpáteční cestu na vlakové nádraží něčím ozvláštnili, využili jsme služeb „lidské drožky“ – vůz o dvou kolech tažený místním mladíkem… musím přiznat, že jsem měl smíšené pocity… bylo to pohodlné, poučné (cestou se nám snažil říci něco o historii města), ale zároveň i povyšující (dříve se tak asi nechala vozit vrchnost) a namáhavé – pro něj… až nám ho bylo líto…
Před polednem jsme nasedli do šinkansenu Nizomi a jako mávnutím čarovného proutku jsme během 55 minut dostali až do 220 km vzdálené Hirošimy… a jelikož se předpověď stále vyplňovala, nechali jsme na nádraží batožinu (na každém japonském nádraží jsou skříňky pro krátkodobou úschovu zavazadel), sedli na JR line a za 30 minut už stáli ve frontě na trajekt na ostrov Mijadžima resp. Icukušima… na něm leží šintoistická svatyně, kterou jsme mermomocí museli vidět za slunečného počasí… trajektem se na ostrov dostanete za necelých 10 minut a hned po východu z přístaviště vás uvítají volně žijící srnky… stejně jako ve městě Nara, jsou i tady velmi ochočené a dalo by se říci svaté… Julča, která byla z jejich přítomnosti úplně bez sebe, hned přišla o plánek ostrova – srnky tu žerou i papír…
Svatyně Icukušima má své kořeny už v 6. století, nynější vzhled však pochází z roku 1168… stojí v zátoce na pylonech, protože obyčejným lidem nebylo dříve povoleno vstoupit na půdu ostrova považovaného za posvátný, a tak se k svatyni muselo připlout na člunech skrz bránu „plovoucí na vodě“… tak však vypadá jen za přílivu, při odlivu se k ní dá blátem dostat „suchou“ nohou… brána torii je jednou z nepopulárnějších turistických atrakcí v Japonsku…
Celé odpoledne a podvečer jsme strávili na ostrově, udělali nespočet fotografií a vyzkoušeli místní pochoutku – v páře dělaný bochánek plněný úhořem…
Trajekt na „pevninu“ jel zpátky o půl sedmé… předtím jsme se naposled rozloučili se srnkami a pak už zamířili na hotel… a ten opět „nezklamal“… velikost pokoje byla tak malá, že skoro ani nešel otevřít můj kufr (nevím, jak bychom to dělali se dvěma)… na druhou stranu byl blízko nádraží a dopravy do labužnické části Hirošimy… rozhodli jsme se totiž okusit místní variantu okonomiyaki – hiroshimiyaki… a našli budovu, jejíž celá tři patra byla vyhrazena bistrům, které dělají výhradně tuto pochoutku… na každém patře jich bylo šest…
Možná se vám zdá, že v Japonsku jen jíme… ale když ono tomu jídlu nejde odolat… opravdu jsem netušil, že japonská kuchyně je tak rozmanitá… měl jsem dojem, že tu jedí jen ryby a případně sushi… už i jen proto jsem rád, že tu mohu být a vše ochutnat…
Po dobré večeři jsme zašli k řece, kde stojí světoznámá ruina budovy českého architekta Jana Letzela, která „přežila“ svržení první atomové bomby v historii lidstva… 6.8.1945 vybuchla asi 600 metrů nad zemí a 160 metrů od domu bomba, kterou Američané nazvali Little Boy… bylo 8:15 ráno… následky byly obrovské… 92% budov bylo úplně zničeno… 80 tisíc lidí zemřelo hned a do konce roku 1945 toto číslo stouplo na 140 tisíc…
Město Hirošima bylo zvoleno jako primární cíl z několika důvodů:
– nacházel se zde velký vojenský komplex, důležitý přístav, ponorková základna, letiště, velitelství páté divize, 2. generální velitelství armády (jedno ze tří v Japonsku) velící obraně západního Japonska, výcviková škola pěchoty, muniční a zásobovací sklady…
– jednalo se o průmyslovou oblast s řadou zbrojních závodů…
– nacházelo se v příhodné rovinaté lokalitě sevřené horami, která znásobila účinky jaderné bomby…
– mělo dostatečnou velikost pro zjištění do té doby neprozkoumaných účinků atomové bomby…
– podle rozvědky se tam nenacházel žádný americký válečný zajatec (ve skutečnosti bylo v Hirošimském hradu drženo 23 Američanů)…
Dnes bylo už od rána zataženo… proto jsme se rozhodli navštívit místní Muzeum míru, abychom získali ještě více informací o této smutné události, která postihla Hirošimu a později i Nagasaki… nebylo to vůbec nic příjemného… brrr, ještě teď mi přechází po zádech mráz…
Odpoledne jsme pak udělali rychlé rozhodnutí… přestože jsme měli zaplacenu ještě jednu noc v Green hotelu, sbalili jsme si kufry a vydali na nádraží, sedli na šinkansen (Sakura) a za 1,5 hodiny jsme vystoupili v Ósace… jak jsem napsal, nebylo to plánováno, ale protože jsme „všechny“ zajímavosti, které poskytuje Hirošima, už stihli zažít a vidět v pátek a dnes v Hirošimě jen pršelo, rozhodli jsme se užít si večer v Ósace, která je rájem všech milovníků jídla… a možná to Julču povzbudilo, když mě přesvědčila, že se vydáme zkusit adrenalinovou zábavu místních gurmánů – konzumaci jedovaté ryby fugo…
Prý se 70% všech těchto ryb sní v Ósace, takže by tu měli být kuchaři mající licenci (studium trvá 3 roky, přičemž na závěr musí kuchař konzumací vlastnoručně upravené ryby dokázat, že tomu rozumí), takže bychom měli být v klidu…
No nevím, když jsem toto našel na internetu:
„Fugu nebo takifugu (v překladu z japonštiny „říční prase“) je menší mořská ryba rodu Tetrodonta (čtverzubec). Žije v mělkých pobřežních vodách a láká labužníky celého světa. Ne proto, že by byla tak chutná, ale proto, že je tak jedovatá. Její jed, zvaný tetrodotoxin, pochází z jedovatého planktonu, kterým se živí, akumuluje ho zejména v gonádách (pohlavních žlázách), játrech, mozku a v jikrách těchto ryb. Tetrodotoxin je pro savce extrémně jedovatý a smrtelná dávka pro člověka je asi 1 miligram. Ryba obsahuje tolik jedu, že by stačil na usmrcení asi 30 lidí. Problém je v tom, že nikdo neví, zda je ryba neškodná, nebo zda je plná smrtícího jedu. Sníst tuto rybu je proto přirovnáváno ke hře známé jako ruská ruleta.
Je to právě malé množství jedu, které vytváří unikátní chuť ryby fugu. Tato pochoutka pro gurmány rozhodně není pro slabé povahy. I ti nejotrlejší nevypadají u jídla zrovna uvolněně. Jí pomalu a při každém soustu pečlivě hlídají, zda neucítí mravenčení kolem úst. To jsou první příznaky otravy tetrodotoxinem, a když gurmán přestane v tomto okamžiku jíst, má šanci, že otravu přežije. V opačném případě způsobí jed postupné ochrnutí svalů celého těla, a když ochrne dýchací svalstvo, člověk se zadusí. Za plného vědomí. Žádný protijed není znám, jediná léčba spočívá v umělé podpoře dýchání, dokud účinky jedu nepominou. Člověk, který nezemře do 24 hodin, většinou přežije.“
Tak nám držte palce…
Michal
PS: ani dnes vás nepřipravím o okénko mladého technika… tentokrát na téma automaty – ty tu jsou doslova na každém rohu a vedle studených nápojů nabízí i ohřáté láhve/plechovky kávy či čaje… ale i zmrazené výrobky, instantní polévky, prostě cokoliv…
Den desátý a jedenáctý
Zdravím z výšky 11 km nad zemí…
právě jsem se připojil k internetu na letu KLM číslo KL868 z Ósaky do Amsterdamu, abych poslal poslední zápisky z cesty do Japonska…
Naposled jsem se rozloučil, když jsme se s Julčou chystali vyrazit za adrenalinovým zážitkem v podobě konzumace ryby fugo… v Ósace je několik restaurací, kde si člověk může zahrát tuto ruskou ruletu, dokonce i na místním tržišti si můžete pustit trochu jedu do jazyka… my si ale vybrali restauraci Zuboraya, která se již desetiletí na přípravu ryby fugo specializuje… i tady jsme museli asi 20 minut vyčkat, než se pro nás uvolnil stůl… Julča mezitím na internetu četla další „povzbuzující“ informace o této specialitě… třeba kolik lidí umřelo či se „jen“ přiotrávilo za poslední dobu, nebo že úkolem kuchaře není jed eliminovat, ale jen minimalizovat… každopádně rybku jsme dostali upravenou jako sashimi, sushi, osmaženou a syrovou, kterou jsme si sami se zeleninou uvařili v tzv. hot potu… a přežili jsme… chuť rybě dodává právě ta trocha jedu, který v ní zůstane, takže jsme plátky sashimi a sushi cítili citrónově a osmažená chutnala jako kuře… ale možná už naše smysly nebyly úplně při smyslech, protože jsme byli lehce malátní, což je stav, který konzumace ryby fugo vyvolává…
Po tomto zážitku jsme se rozhodli prozkoumat uličky Ósaky, resp. její části Dotonbori… venku prakticky nepršelo (po mé návštěvě Japonska mám trochu posunuté hranice ohledně deště a větru) a v ulicích bylo spousty lidí oslavujících nadcházející Halloween… Japonci oslavují vše americké… my jsme zase šli po všem místním, takže nás čekalo pivo, takoyaki, whisky a pak poslední metro do hotelu…
Ani desátý den mé cesty do země samurajů nebyl vůbec fádní… sice očekávaný tajfun Saola nebyl tak silný a ani tak blízko našeho pobytu jako Lan z minulé neděle, přesto venku vydatně pršelo… opustili jsme tedy náš pokoj v hotelu Sunny Stone, který, stejně jako většina japonských, neoplýval velkým prostorem, a zamířili si to do místní tržnice… jelikož jsme v ní byli už před týdnem, věděli jsme, že je krytá a nabízí spoustu lahůdek… a o tom i naše cestování Japonskem bylo… japonská kuchyně chutná stejně dobře ve vlaku, na tržnici, v zapadlých restauracích nebo třeba jen před supermarketem při konzumaci sushi z chladicího boxu…
V této souvislosti pár doplňujících zjištění:
– v Japonsku vám v restauraci vždy dají vodu zdarma, kterou v doplní ledem a v průběhu stolování dolévají…
– v Japonsku se nikde neplatí spropitné, vrací do posledního jenu, protože jsou v rozpacích, kdyby si měli nechat něco navíc…
– v Japonsku je neslušné smrkat na veřejnosti, takže ani v restauraci… a když musíte, tak byste měli popotáhnout… naopak mlaskání a další hlasité projevy při jídle jsou vítány, protože tím dáváte najevo, že vám chutná…
– v Japonsku, pokud přijede do restaurace s mokrým deštníkem, nechejte jej u vchodu, dovnitř se nenosí (v obchodech vám dají obal na deštník, ať nekapete)…
– v Japonsku natrefíte na jídlo doslova na každém rohu, ale barů tu moc není (asi protože mají problém s odbouráváním alkoholu)…
– v Japonsku se v restauracích nekouří… nekouří se ani na ulici, kde jsou k tomu vybudovány speciální kuřárny…
Odpoledne jsme se přesunuli do Kóbe, kde nás čekal závěrečný večer mé návštěvy… a to bylo finále grande… Julča totiž rezervovala místo v restauraci Steak Aoyama, kterou už 54 let provozuje jedna rodina a která se specializuje na steaky z Kobe beef, což je maso z býčků plemene wagyu a zároveň nejdražší maso na světě…
Jen v Kóbe resp. Japonsku můžete ochutnat toto maso, jelikož jeho export je zakázán (v zahraničí se můžete setkat jen s „Kobe style beef“ – maso ve stylu Kobe beef)… je spousta podmínek, aby maso mohlo být označováno za právě z Kóbe, tou hlavní je, že býček se musí narodit a vyrůstat na farmách v prefektuře Hjógo… aby jeho maso dosahovalo výjimečných kvalit, dostává se skotu takové prvotřídní péče, že strčí do kapsy i služby v pětihvězdičkovém hotelu… má k dispozici nejen šťavnatou pastvinu, ale dokrmuje se nejlepším zrním smíchaným s pivem nebo s ostřejším saké, to vše podmalováno uklidňující vážnou hudbou (to mi připomíná Slunce, seno, jahody)… traduje se, že součástí péče je každodenní masáž celého těla, ale spíš to je kartáčování…
Naše restaurace byla miniaturní, celkem v ní bylo k dispozici 8 (osm) míst, které byly rozmístěny kolem grilu, jemuž velel syn majitelů restaurace… a předváděl dokonalé představení… v komunikaci s hosty i v přípravě zeleniny i masa samotného… to má nádherné výrazné mramorovaní s velmi vysokým poměrem tuku ke svalovině… čím větší poměr tuku, tím lepší má maso chuť – a tím je také dražší… včera stálo 100 gramů asi 1100 Kč… přesto jsme si dali pořádný flák masa a užili si to… výjimečně jsem nehltal…
Procházka nočním Kóbe a poslední návštěva místního přístavu a baru zakončila včerejší den… tentokrát nám nepršelo a teplota byla optimální, takže jsme se mohli posadit na zahrádku a pozorovat noční město, které není tolik navštěvováno turisty, ale o to více si zachovává autentičnost… dobrému pocitu pomáhají i milí a zdvořilí lidé, kteří neváhají pomoci… ještě do teď si nedokážeme vysvětlit, jak si nás minulou neděli Yuki vybrala a pomohla nám dostat se při tajfunu zpět do Kóbe…
Těsně před půlnocí jsem naposledy využil JR Pass, u kolejí (studentských) na Port Islandu se rozloučil s Julčou, která tu zůstává minimálně do poloviny února a šel balit kufr na hotel…
Dnes ráno jsem se opět trajektem přesunul přes Ósacký záliv z Kóbe na letiště Kansai Ósaka… v 11:00 mi startovalo letadlo, ve kterém právě sedím a jehož let je mým v pořadí 200… do Amsterdamu bychom měli přiletět před třetí hodinou odpoledne (v Japonsku nemají letní čas, takže časový posun bude 8 hodin) a pak mi asi za 1,5 hodiny letí letadlo do Prahy… než se dostanu do Brna, budu mít za sebou 23 hodinovou cestu… ale také spousty zážitků, které jsem posbíral při této návštěvě Japonska… vděčím tomu především Julči, která se už za tak krátkou dobu svého pobytu v Kóbe vcítila do místní atmosféry a měla připravené ty nejlepší tipy, že jsem to nemohl mít zajímavější…
Arigatou gozaimasu (děkuji)
Michal
PS: na závěr přidám pár faktů/zajímavostí o Japonsku:
– Japonsko je konstituční monarchie, ale moc císaře je maximálně omezena…
– žije tu 126 miliónů obyvatel, jejichž hlavní náboženstvím je šintoismus a buddhismus…
– slabá zemětřesení tu jsou častá, protože se země nachází na rozhraní tří tektonických desek, poslední velká zemětřesení tu byla v letech 1923 (Kanto, 8,3 stupně), 1995 (Kóbe, 7,2 stupně), 2004 (Čúecu, 6,9 stupně) a 2011 (Tohoko, 8,9 stupně)…
– Japonci se co nejvíce zdržují fyzickému kontaktu, zato se klaní při každé sebemenší příležitosti…
– Japonci prakticky nevyjadřují své emoce, komunikují klidně a tiše, na nic si nestěžují… zákaznické služby jsou vedeny pod heslem „náš zákazník, náš pán“ – snaží se poskytnout maximum, v obchodech zboží vždy pečlivě zabalí a předají z ruky do ruky…
– v Japonsku se jezdí vlevo, metra a vlaky mívají vyhrazeny jeden vagón jen pro ženy…
– pokud budete využívat vozů taxi, neotvírejte dveře, otevřou se vždy automaticky sami…
– japonština nespadá do žádné jazykové skupiny a je považována za izolovaný jazyk… návštěvníky často překvapí, že znalost angličtiny je na docela nízké úrovni…
– v Japonsku je minimální kriminalita, pokud ztratíte peněženku, věřte, že bude na stejném místě nebo na nejbližší policejní stanici…
– přestože si potrpí na techniku, na hodně místech nelze platit kartami, jen hotovostí…
– jednoduše shrnuto – Japonsko je plné zvláštností a určitě stojí za návštěvu…
