Den první, druhý a třetí
Ahoj z Aucklandu,
zdravím z Nového Zélandu, země Pána prstenů a Hobitů… jsem tu od dnešního pátečního rána, mám za sebou 43 hodinovou cestu, tři probdělé noci (z Brna jsem vyrážel ve středu v jednu v noci) a časový posun dvanáct hodin…
Ihned po návratu z posledního výletu do USA, jsem začal přemýšlel, kam bude mířit má další cesta… volba nakonec padla na poslední světadíl, kde jsem ještě nebyl (Antarktidu nepočítám, tu si dám někdy jako bonus) – společně s Novým Zélandem tedy navštívím i Austrálii, a když už budu tak daleko, tak tu zůstanu rovnou celý měsíc…
Tentokrát jsem veškerou organizaci nechal na brněnské cestovní kanceláři Livingstone, kterou znám již z cesty po Jižní Americe… a stejně jako tehdy i tady patřím k nejmladším… je nás devět a jen Denisa z Ústí je o čtyři roky mladší…
Jsem sice již třetí den na cestě, ale většinu času jsem strávil na palubě letadel, takže dnešní Zápisky budou takové letecké…
Do oblak jsme se vznesli z Prahy, první mezipřistání bylo v Amsterdamu, druhé v Hong Kongu… první let byl s aeroklubem, který si stále ještě říká ČSA, další dva pak na křídlech nejlepší letecké společnosti loňského roku, Cathay Pacific…
Jako vždy jsem se před odletem důkladně připravoval – tentokrát jsem vzhledem k vzdálenosti přidal i hodinovou stáž na simulátoru Airbusu A320 – pro jistotu, co kdyby se pilotům udělalo špatně, takto si aspoň mohli být jisti, že mají mezi pasažéry náhradníka 🙂
Svými posledními lety jsem u aliance Sky Team dosáhl statusu Elite, což mne mimo jiné v Praze opravňovalo odevzdat zavazadlo bez čekání ve frontě… samozřejmě jsem toho hned využil… s radostí… ta však byla kalena tím, že ve čtyři hodiny ráno jsem batožinu stejně odevzdával jako jediný…
Letadlo ČSA opustilo ruzyňskou ranvej přesně v sedm hodin ráno, bez jakýchkoliv potíží jsme doletěli do Amsterdamu, kde jsme měli čtyři hodiny na přestup… a tak jsem si plánoval, že opustím letiště a projedu se, stejně jako minule, do centra nasnídat… nakonec jsem to vzdal, jednak protože venku bylo kolem nuly a já už byl oblečen do teplejšího podnebí a také kvůli tomu, že v celé skupině mluvím anglicky jen já, a tak jsem ostatním dělal letištního průvodce a pomáhal s check-in na další lety… já sám jsem check-in udělal už z domu, protože jsem si chtěl vybrat sedadla do uličky a upřímně řečeno, trochu bokem od ostatních…
Splnilo se mi to jen částečně, nejdříve jsem byl překvapen, že sedím hned za bývalým kolegou z HSBC (letěl s přítelkyní na Bali)… pak jsem však dostal sousedku vedle sebe – členku naší výpravy, důchodkyni Naďu z Varů… a ta si se mnou chtěla tak povídat, že ji ani nevadilo, že už mám nasazená sluchátka a sleduji film… nakonec pomohla jen taktika předstíraného spánku…
Každopádně jedenáctihodinový let do Hong Kongu proběhl naprosto v pohodě, musím Cathay Pacific opravdu pochválit, služby měli jak se patří a jídlo bylo vynikající…
V Hong Kongu jsme měli na přestup osm hodin… a jelikož jsem mezi členy naší skupiny již v Amsterdamu získal přirozený respekt (dámy mi dokonce hlásily, že jdou na záchod), přidali se všichni ostatní k mému naplánovanému programu a společně jsme se vydali do centra tohoto velkoměsta… naším cílem byla vyhlídka na Victoria Peak… nejdříve jsme jeli letištním expresem, pak ve spletitých uličkách hledali historickou Peak Tram, abychom až u pokladny zjistili, že neberou karty a my žádné hongkongské dolary nemáme… takže jsme se vydali hledat bankomat, což se zdá být jednoduché, ale v takové „prádelně“, jaká tam panovala, to bylo vyčerpávající… nakonec jsem za všechny účastníky vybral z bankomatu Citibank (což beru v domovině HSBC jako ostudu) a my tak mohli vyrazit na vyhlídku…
Poté, co jsme viděli Hong Kong z výšky (bohužel byl v totální mlze), jsme se ještě vydali k přístavu a pak už na letiště… tam jsem neodolal, a i když to není dobře, před letem jsem se pořádně nadlábl… potřeboval jsem utratit zbylé dolary (z bankomatu jsem musel vybrat víc než bylo potřeba), a tak jsem našel místo, kde dělali super asijské jídlo… kimchi a kuře, korejskou polívku a japonské pivo… mňam…
Pak už následoval další jedenáctihodinový let sem do Aucklandu… hádejte, kdo celou dobu seděl vedle mne… Naďa… tentokrát jsem už ale spánek nepředstíral, tentokrát jsem regulérně spal… a Naďa říkala, že chvilku i dost hlasitě…
Let opět neměl chybu, vše bylo v pohodě a k všeobecné spokojenosti… problém nastal až při vyzvedávání zavazadel… jeden kufr nepřišel… jak jsme později zjistili, zůstal v Amsterdamu… po mírném zdržení u reklamační přepážky a dost dlouhém zdržení ve frontě na kontrolu zavazadel (na Zéland se nesmí přivážet žádné potraviny a kontrolují se třeba i pohorky, jestli na nich není zbytek hlíny), jsme se potkali s naším průvodcem, Martinem…
Martin žije na Novém Zélandu už 10 let a společně s dalšími, zde žijícími Čechy, tu provádí našince… dobrovolně jsem mu naši skupinu předal…
Jelikož bylo teprve devět hodin ráno (můj biorytmus se už kompletně přenastavil) a hotel by nás ještě nepřijal, navrhl Martin výlet na jednu z pláží Severního ostrova – Muriwai, kde je mimo jiné i kolonie místních ptáků – terejů…
Po necelé hodince cesty jsme se tedy přivítali s Pacifikem, vyfotili pár ptáčků (rozpětí křídel mají až dva metry) a občerstvili v místním beach baru… já bych to barem nenazýval, protože neměl licenci na prodej alkoholu, takže jsem si ani nemohl dát pivo… jak jsme se později dozvěděli, prodej alkoholu tu je možný jen s licencí, navíc je tak drahý, že si jej místní dopřávají v tak trochu zrychlené podobě… ještě z dřívějších časů, kdy tu bary a hospody musely povinně zavírat v šest odpoledne, tu přetrvává tradice jít hned v pět po práci do baru a dát si v co nejrychlejším sledu co nejvíce do sebe, aby byl účinek zaručený… sám Martin nám říkal, že místní tu neumí pít… myslím rozumně… na jedné straně tu hospodský nenalije podnapilému, protože by přišel o licenci, na druhé straně tu opilost berou jako nemoc, takže pravidelně v pátek tu prý v Aucklandu sanitky odvážejí opilé do nemocnice, kde se zdarma „vyléčí“ z kocoviny…
Odpoledne jsme se ještě prošli aucklandským přístavem, kde jsem neodolal možnosti vyzkoušet místní sushi a pak už se vydali na hotel… vysprchovat se a převléct… následný volný program jsem využil k návštěvě místní dominanty – věže Sky, kde jsem se z výšky 220 metrů kochal pohledem na Auckland, bývalé hlavní město Nového Zélandu… jeho rozloha je úctyhodná, je dvakrát větší než Londýn, ale jen co do rozlohy… z celkových 4,5 miliónu Novozélanďanů tu žije 1,5 miliónu… a každý pátý tu má plachetnici…
Večer jsem pak navštívil místní vyhlášenou thajskou restauraci, dal si konečně místní pivo a pak šel na hotel si po těch procestovaných dnech a nocích aspoň na chvilku lehnout…
Michal
Den čtvrtý a pátý
Ahoj z Rotorua,
jsme asi 270 kilometrů jižně od Aucklandu… ten jsme opustili v sobotu hned ráno, poslední pohled na toto město, jehož obyvatelům se na Zélandu říká JAFA (Just Another F**king Aucklander) byl ze sopky Mt. Eden… sopek je kolem Aucklandu na šedesát, kráter této byl sice už zarostlý trávou a mnoho místních si sem v rámci joggingu jen tak vyběhne, přesto to byl zvláštní pocit… uváží-li člověk, že tu je docela tenká zemská kůra a častá zemětřesení, tak z toho má respekt…
Počasí bylo nádherné, modrá obloha, příjemných 25 stupňů a lehký větřík… co víc jsme si mohli přát… snad jen to, aby se nenaplnilo novozélandské přísloví: svítí-li slunce, bude za chvíli pršet…
To se naštěstí nevyplnilo, a tak cesta krajinou, která hodně připomínala Anglii (však se tu dřív soutěžilo, která vesnice bude co nejvíc anglická), byla úplně pohodová…
Cestujeme tu minibusem pro dvanáct lidí, řidičem je náš průvodce Martin, vedle něho sedí jeho zástupce (to jako já) a vzadu se tísní ostatní účastníci zájezdu… mám tedy to privilegium sedět na sedadle smrti – ale protože se tu jezdí vlevo, cítím se, jako bych ten minibus řídil… minimálně tím, že nesmím za jízdy usnout, protože mám za úkol komunikovat s řidičem… obecně tu jsou řidiči hodně ohleduplní, nikam se moc nespěchá, nepředjíždí se a skoro všichni dodržují předepsané rychlosti (třeba na dálnici je povolena max. 100 km/h)… navíc cesty tu jsou velmi kvalitní… ale pozor, ještě nedávno tomu tak nebylo… prý to ještě není ani dvacet let, co na mnoha místech Zélandu byly jen prašné cesty… až od poloviny devadesátých let se tu hodně investuje…
Co tu však po dlouhou dobu zůstává neměnné, je způsob získávání řidičáku – nemají tu totiž autoškoly – žák se připravuje na vlastní pěst (s rodiči či kamarády) a pak jde jen na teoretický a naštěstí i praktický test… ale opět pozor, pokud ten test vykoná v autě s automatickou převodovkou, dostane řidičák, který platí jen na tyto typy aut… na auta s manuálním řazením musí mít jiné oprávnění, jiný test… přesto tu prý nejvíc nehod způsobují cizinci – turisté… a z nich Asiaté…
Naše první zastávka na cestě byla ve zlatokopeckém Waihi, městečku, které dosud žije z nedalekého stále funkčního dolu Martha… navíc je blízko i oblíbená pláž Waihi, kterou jsme nemohli vynechat… bylo právě pravé novozélandské poledne, když se devět bílých tváří objevilo mezi místními… neodradila nás ani nedaleká ozónová díra a ani skutečnost, že na Zélandu je největší výskyt melanomu na obyvatele na světě… statečně jsme tam strávili 1,5 hodiny…
Poté jsme se přesunuli o pár kilometrů dále, kde jsme absolvovali první trek – ke stromům Kauri (česky damaroň jižní), jejichž gigantický kmen se od kořenů směrem ke koruně téměř nezužuje (oproti např. kalifornským sekvojím) a to je řadí mezi největší existující stromy… dokonce na množství vytěženého zpracovatelného dřeva jsou největšími stromy na světě… ještě před příchodem Evropanů byla velká část Severního ostrova těmito stromy pokryta, ale jelikož mají velmi kvalitní dřevo, zůstalo jich už jen asi 3%… dnes jsou chráněné… my jsme vyrazili za dvěma z nich… a očividně to naši skupinu k nim táhlo, jinak si nedovedu vysvětlit nastolené tempo tohoto treku…
Pak už jsme dojeli do Rotorua, lázeňského města na břehu stejnojmenného jezera se sirnými lázněmi, gejzíry a bublajícím bahnem… to vše má díky mohutnému výbuchu nedaleké sopky Mt. Tarawera v roce 1886… při tomto výbuchu bylo zničeno i mnoho území obývaného Maory, původními obyvateli Nového Zélandu, kteří sem připluli z Polynésie (ta je označována trojúhelníkem Havaj – Velikonoční ostrov – Nový Zéland)…
Maoři při svém příjezdu na Zéland byli jen příležitostní lidojedi (standardními se stali až později), připluli na 14 člunech a přivezli si dva druhy zvířat – polynéskou krysu (tu měli jen na jídlo) a polynéského psa – toho před snědením využili i pro jejich typické tetování – to prováděli dláty a jako barvivo používali buď holubí lůj nebo to, co vyšlo z polynéského psa, když jej nechali dva týdny hladovět jen o vodě…
Maoři v současnosti tvoří asi 10% obyvatel Zélandu, jejich jazyk je vedle angličtiny druhým oficiálním jazykem, ale protože se maorština, která je velmi fonetická a její výslovnost je poměrně jednoduchá, nesměla dlouhá léta používat, mluví jí nyní jen zanedbatelné procento lidí… v současné době se maorština oživuje a maorské děti se ji na školách opět učí…
Včera večer jsme měli možnost absolvovat setkání s potomky Maorů – rodinou Mitai, která nedávno v restituci dostala zpět své pozemky, tak na nich předvádí jak tu dříve žili, tancovali a bojovali… Maoři bývali velkými bojovníky, jsou to pořádní pořízci, jde z nich dost velký respekt… však se stačí podívat na tanec Haka, který novozélandský ragbyový národní tým předvádí před každým zápasem, a člověk má jasno… i rodina Mitai nám tento tanec předvedla, ale nakonec nám dala milost a místo toho, aby nás snědla, nás pohostila jejich jídlem, které tradičně vaří v zemi – „hangi“…
Dnes jsme se nikam daleko nepřesouvali, ráno jsme se vydali podívat se na gejzíry a bublající bahno do oblasti Te Whakarewarewatangaoteopetauaawahiao… sluníčko pražilo už hned z rána (dnes bylo 28 stupňů), takže, když se k tomu přidala termální vřídla, bylo nám pěkně vedro… nicméně i tak to stálo za to… viděli jsme stříkat gejzír Pohutu, který patří podle Lonely Planet mezi top 5 gejzíru na světě, viděli jsme i gejzír Prince z Walesu, ale ten vytryskl naposled v roce 1968… jediné, co jsme neviděli, byl kiwi, záměrně nepíší pták kiwi, ale o tom až někdy později…
V poledne jsme si udělali čas na místní steak (tady jej dělají výhradně z telecího – a byl moc dobrý) a odpoledne jsme si prošli Rotorua, kde jsme mimo jiné viděli údajně nejkrásnější stavbu na Zélandu – bývalé lázně, současné muzeum…
Pak už jsme měli volný program, takže nejstarší šli do lázní, Lenka s Petrem, který dnes slaví narozeniny, na golf, Denisa se odjela podívat do Hobitína a já ležím u hotelového bazénu a právě dopisuji tyto Zápisky…
Michal
Den šestý, sedmý a osmý
Kia ora (ahoj) z Abel Tasman,
již druhou noc nocujeme u bran jednoho ze čtrnácti národních parků Nového Zélandu, již druhou noc nocujeme na Jižním ostrově…
Rotorua jsme opustili v pondělí, kdy jsme se vydali na 490 kilometrů dlouhý přejezd přes skoro celý Severní ostrov… během cesty jsme doslova v plné nahotě viděli, jak je tento ostrov systematicky měněn na obrovské pastviny… mléko je aktuálně největším vývozním artiklem Zélandu, a tak tu hektary a hektary lesa musejí ustupovat krátkodobým cílům místních farmářů… smutnou podívanou umocnilo i počasí… nad tou oblastí se doslova stahovaly mraky…
Naše první zastávka na cestě bylo další bublající bahno, tentokrát v oblasti Waiotapu, následoval přesun k vodopádům Huka Falls, což je nejnavštěvovanější přírodní atrakce na Zélandu (nejsou zajímavé výškou ani proudem, ale spíše způsobem, jakým je k nim voda přiváděna – úzkým korytem ve skále)… třetí zastávkou bylo největší jezero Zélandu, Taupo… to je zároveň i největším kráterovým jezerem světa… leží uprostřed vulkanické oblasti Severního ostrova a jeho hladina je prakticky neustále klidná a průzračná… světovou proslulost získalo jezero díky svým obrovským duhovým pstruhům… mimochodem, na Zélandu je zakázán komerční lov pstruhů, takže si ho tu v restauraci nedáte…
Uprostřed Severního ostrova leží ohnisko novozélandské sopečné činnosti, která se navenek projevuje v podobě tří impozantních sopek: Tongariro, Ngauruhoe, Ruapehu… celá tato oblast je vůbec prvním národním parkem založeným na Novém Zélandu (a pátým na světě)… jmenuje se Tongariro, což v překladu znamená „unesen jižním větrem“ a byl založen roku 1887… vznikl na popud tehdejšího náčelníka maorského kmene Ngati Tuwharetoa, aby pro svůj kmen ochránil posvátný kus země před Evropany, kteří v té době bezohledně zabírali půdu Maorů…
My jsme do tohoto parku, který je zařazen i na seznam UNESCO, přijeli ještě před polednem… rozradostnění z toho, že se oblačnost protrhala, jsme se vrhli na další trek… nic velkého, jen šest kilometrů dlouhý okruh pod sopkou Raupehu (nejvyšší hora Severního ostrova mající 2797 metrů)… tentokrát jsem již nic nenechal náhodě a zajistil si dělené druhé místo v cíli… hnal jsem se mimo jiné za vidinou jednoho chlazeného v bistru, kde na nás čekal průvodce Martin, ale byl jsem zklamán… bistro opět nemělo licenci…
Každopádně jsme pak pokračovali (autem) až do výšky 1620 m.n.m., kde se nachází největší lyžařské středisko jižní polokoule… vystoupali jsme pěšky ještě pár metrů, podívali se na vedlejší sopky Tongariro (má sedm kráterů a výšku 1970 m.n.m.) a Ngauruhoe (ta si zahrála v Pánu prstenů pod jménem Hora osudu) z trochu jiného místa a pak pokračovali na jih do Waikanae…
Přejezd to byl dlouhý, takže nám Martin stačil říct dost svých zkušeností se životem na Zélandu… namátkou vyberu třeba tyto:
– místní nic neřešení, vše berou jak to je – kdo chce na Zélandu žít, musí být flegmatik, jinak to nevydrží…
– místní pracovní tempo a nasazení je nevalné…
– místní neuvažují v širších souvislostech, dalo by se říct, že nad prací moc nepřemýšlí…
– místní nejdříve všem (naivně) věří a pak postupně prozírají…
– místní děti jsou druhé nejobéznější na světě…
– místní ženy jsou nejpromiskuitnější na světě…
V úterý ráno jsme z Waikanae vyrazili na návštěvu hlavního města Nového Zélandu, Wellingtonu – město má s předměstími asi 400 tisíc obyvatel a je nejjižnějším a také největrnějším hlavním městem na světě… díky své poloze na jihozápadním cípu Severního ostrova, převzal Wellington roku 1865 „štafetu“ od Aucklandu… v té době totiž panovaly obavy, že se stále více úspěšnější zlatokopové na Jižním ostrově trhnou, a tak tomu seveřané (přiblížením hlavního města Jižnímu ostrovu) chtěli zabránit…
Ve Wellingtonu sídlí parlament, vláda a ústavní soud… jelikož Nový Zéland je konstituční monarchie, člen britského Commonwealthu, tak hlavou státu je královna Alžběta II… na Zélandu ji zastupuje guvernér a ačkoliv jsou oba součástí novozélandské vlády, tak do politických procesů nezasahují…
Wellington, stejně jako většina novozélandských měst, nemá centrální náměstí… navíc zde bývá docela časté zemětřesení (prochází tu velký tektonicky zlom), a proto je v centru takový divný shluk budov (pokaždé, když něco spadne, postaví budovu v aktuálním stylu)… my jsme prošli nábřeží přístavu Queens Wharf, navštívili ultramoderní muzeum Te Papa a z vyhlídky na Victoria Hill se podívali na město a nedaleké letiště…
Odpoledne jsme pak nasedli na letadlo Air New Zealand (letos slaví 75 let od založení) a krátkým půlhodinovým letem jsme překonali úžinu (vzdušnou čarou má šířku 50 kilometrů) mezi Severním a Jižním ostrovem… přistáli jsme v Nelsenu… a hned na mne dýchla jiná příjemnější atmosféra… bylo tu veseleji, barevněji, živěji… však ono se říká, že Jižní ostrov (žije zde na milión obyvatel) zanechá v člověku neopakovatelné dojmy…
Následný přesun k branám národního parku Abel Tasman byl velmi rychlý, přestože jsme na letišti „nafasovali“ jiné auto, stále sedím vpředu vedle řidiče… zatím se žádná revoluce nekonala, naopak mi začali říkat génius… a to jsem jim jen poradil, jak se v hotelu připojit k wifi…
Ubytování tu máme po pravdě trochu obyčejné, spíme víceméně pohromadě, máme jen dva záchody a dvě sprchy, ale nestěžujeme si… naopak jsme se ještě více semkli a troufám si říct, že tvoříme dobrou partu… včera večer jsme si udělali lososa na grilu (na doporučení Martina byla přílohou jen nastrouhaná mrkev), popili místního vínka a povídali si až do noci…
Dnes jsme měli fakultativní den – každý si mohl dělat co chtěl… já, společně s Tondou a Zdeňkou, jsem zvolil plavbu na katamaránu podél pobřeží národního parku Abel Tasman – ten je pojmenován po holandském obchodníkovi a mořeplavci, který roku 1642 objevil Nový Zéland, ale protože Maoři jej vůbec nepřivítali (zabili a snědli pár členů jeho posádky), raději se sbalil a odplul pryč… až po více než 120 letech se tu pak objevil James Cook a jelikož měl s sebou šamana z Tahiti, který se s Maory domluvil, stal se Zéland državou Británie…
Takže jsme dnes asi 2,5 hodiny pluli po Tasmánském moři, kochali se pohledem na pobřeží, pozorovali lachtany a doufali, že uvidíme tučňáky, delfíny či kosatku… bohužel se tomu tak nestalo… Tondu se Zdeňkou jsem nejspíše zaujal já – asi jako mořský vlk, protože mi během plavby nabídli, jestli se nechci stát jejich zeťákem…
Odpoledne jsme pak absolvovali dosud nejdelší zdejší trek – z Anchorage bay, kde nás katamarán vysadil, jsme do Marahau, kde bydlíme, museli jít 14 kilometrů pěšky… šlo se do kopce a z kopce, nahoru a dolů… v pralese mezi bujnou vegetací… kolem nádherných a liduprázdných pláží… musím přiznat, že i když bylo pod mrakem, i zde jsem se těšil na jedno točené… a dočkal jsem se… jediné občerstvení, které je u vchodu do parku, vlastní český emigrant Jiří, tak to by bylo špatné, kdyby neměl v nabídce pivo…
Když už jsme u piva… Novozélanďané preferují známá světová jména, já však vyhledávám místní speciály a každý den tu testuji jinou značku, mají jich tu nepřeberné množství… všech možných typů a druhů… není to však žádná levná zábava, v restauraci neklesne cena pod 150 Kč (a to ani není půllitr) a v obchodě se místní piva prodávají tak asi za 120 Kč a více… pravda, jsou tu i levnější – z nouze jsem jednou pil ukrajinské pivo značky Obolon, nebo tu prodávají značku Stará pivnice označenou „podle tradiční české receptury“ (vše napsáno česky), ale vyrobenou v Bělorusku…
Musím končit, právě mě volali, že večeře je hotová… i dnes máme barbeque – Martin dal na gril steaky, tak si dáme zase do nosu… však jsme si to po té dnešní túře zasloužili…
Michal
Den devátý, desátý a jedenáctý
Ahoj z Queenstownu,
hlavního města turismu na Jižním ostrově… dnes jsme dosáhli nejjižnějšího bodu naší cesty, což je i nejjižnější místo na zeměkouli, kde jsem kdy byl… není to samotný Queenstown, ale Mossburn, kterým jsme projížděli, ale o tom později…
Ve čtvrtek jsme vyrazili z Montueky, od národního parku Abel Tasman a dojeli až do Whataroa, na Západním pobřeží, pod pohořím Jižní Alpy… dělalo to nějakých 520 kilometrů docela strastiplné cesty – na Jižním ostrově je jen pár kilometrů dálnice (u Christchurch), a i když se i na okreskách může jet až 100 km/h, přece jen to trvá déle… nám to, i se zastávkami, zabralo necelých dvanáct hodin… a musím spolucestující pochválit – přestože je věkový průměr naší skupiny vyšší, žádná ze zastávek nebyla vynucená…
Prvně jsme zastavili u lachtaní kolonie na břehu Západního pobřeží u mysu Špatných větrů…
Podruhé jsme zastavili u Palačinkových útesů u městečka Punakaiki – zde jsme vyzkoušeli místní specialitu – palačinky (prý to byly lívance) se slaninou, karamelizovaným banánem a javorovým sirupem…
Potřetí jsme zastavili v Hokitika – tam nám ukázali jak se těží a zpracovává nefrit…
Počtvrté jsme zastavili u supermarketu – abychom si nakoupili na snídani, protože i když ji třeba v hotelu náhodou máme (není to pravidlem), tak to stejně jsou jen cereálie, burákové máslo či nějaká matlanina z kvasnic…
Pátá zastávka byla poslední – to jsme byli úplně prvními návštěvníky galerie, kterou si zde otevřel Petr Hlaváček, český fotograf žijící již čtrnáct let na Zélandu… jeho fotky nám vyrazily dech…
To jsme už byli ve Whataroa, kde jsme ve čtvrtek nocovali… přestože vesnice leží na jediné cestě Západního pobřeží, zdá se, že si tu lišky dávají dobrou noc… jediná zdejší hospoda byla dopředu informována, že budeme mít zpoždění, aby nám nezavřeli… tak jsme je nemohli zklamat a zašli jsme jim udělat tržbu… teda jen pět z nás, ale i tak měli radost… a já jsem si pochutnal na dalším steaku…
Pět zastávek, pět dalších zážitků na cestě po zemi, kde si obyvatelé říkají Kiwi… je to přezdívka, která vznikla v období první světové války, kdy Novozélanďané bojovali po boku Australanů a potřebovali se nějak odlišit… proto si začali říkat podle zvířátka tak typického pro tento stát – Kiwi…
Ještě před pár desítkami let tu bylo na milióny kiwi, dnes jich napočítáme maximálně 40 000… zvířátko kiwi (pták s pár vlastnostmi savců) je malé a nelétá, proto je velmi snadným cílem predátorů, kteří sem byli importováni z Evropy (lasičky, divoké kočky atd.) či Austrálie (possum)… vzhledem k tomu, že kiwi je noční zvíře, málokomu se v tuto dobu poštěstí ho spatřit ve volné přírodě…
Takže tu máme Kiwi obyvatele, kiwi zvířátko, nesmíme však zapomenout na kiwi ovoce… to nicméně pochází z Číny, ale protože by se tu název čínský angrešt neujal, byla vypsána soutěž na nový název a Novozélanďané prokázali invenci – ovoce nazvali kiwi… mimochodem, v tuto roční dobu si tu koupíte jen to dovezené z Itálie…
V pátek ráno přecházela přes Whataroa a celé Západní pobřeží fronta plná oblačnosti, a tak nám od rána pršelo (jak mraky naráží na vrcholky Jižních Alp, hned z nich začne pršet)… bohužel jsme tedy museli vynechat návštěvu ledovců Franz Josef, Fox (jsou výjimečné tím, že leží v oblasti, kde je celoroční teplotní průměr nad nulou) i Mt. Cook… v tak hustém dešti by to nemělo smysl… vždyť po našem průjezdu museli silnici kvůli sesuvu půdy uzavřít (to mi připomíná loňský déšť v Utahu)… alespoň jsme měli čas se projít v deštném pralese za vydatného deště… snad až tady jsem si řekl, že i déšť může být pěkný…
Po této zastávce jsme se ještě posilnili specialitkou s názvem Whitebait – to jsou malinké rybičky (vyskytují se v místních řekách a jejich lov je přísně regulován) a osmahlé s vajíčkem chutnají velmi dobře…
Odpoledne jsme jeli podél Západního pobřeží až k městu Haast, kolem řeky Haast a Haastovým průsmykem (silnice byla dokončena až v devadesátých letech a je na ní spousta mostů jen s jedním pruhem)… a pak se to stalo… jakoby někdo mávnul čarovným proutkem… jen co jsme projeli průsmykem, udělalo se nádherně… a to doslova, svítilo sluníčko a před námi se ukázaly neskutečné scenérie Jižních Alp… jezera Wanaka a Hawea… to byly až kýčovité pohledy… úchvatná, ale opravdu úchvatná příroda nás přes pár městeček (jako např. Wanaka či Arrowtown) doprovázela až do Queenstownu… to nejde ani popsat, to nejde zachytit na fotku ani film, to se prostě musí vidět na vlastní oči…
V Queenstownu, hlavním městě adrenalinu (vynalezli tu bungee jumping a další bláznivé atrakce) už na nás čekala Vlaďka – Martinova kolegyně a také bývalá manželka… společně tu již deset let vlastní cestovku Truetravel… když jsem se před odletem dozvěděl, že nás budou mít na starosti oni dva, věděl jsem, že ze Zélandu neodjedu zklamaný… Vlaďka (mimochodem honorární konzulka ČR pro Jižní ostrov) nás teď bude mít na starosti až do konce našeho pobytu na Zélandu…
Večer jsme ještě s Pepou a Hankou vyjeli lanovkou 350 metrů nad město, které má asi 9000 stálých obyvatel, ale turisté jej nafouknou na jednou tolik… pomáhá tomu nové přímé letecké spojení s Austrálií (jezdí sem v zimě lyžovat) a Čínou (jezdí sem po celý rok utrácet)… jakmile jsme udělali povinné fotky, zašli jsme se podívat do přístavu a do centra, kde jsme našli vynikající latinskoamerické bistro…
Dnes jsme museli vstávat už o půl šesté… čekalo nás 600 kilometrů okružní cesty – i když je to na mapě kousek od sebe, museli jsme objet všechny ty hory a kopce Remarkables, abychom se dostali do Milford Soundu – jednoho z třinácti fjordů Nového Zélandu a jediného, kam se dá víceméně dostat autem… po cestě jsme projeli onen nejjižnější bod naší cesty v Mossburnu (leží pod 45 rovnoběžkou jižní šířky), zastavili se u Martina v Te Anau a pokračovali do národního parku Fiordland…
V Milford Soundu prší 320 dnů v roce… my jsme však měli velikánské štěstí, protože jakmile jsme projeli Homerův tunel (budovali jej 20 let (1938-58) a je 1,2 kilometru dlouhý), měli jsme fjord nasvícen sluníčkem jak na objednávku… hned jsme se tedy nalodili a při plavbě po třináct kilometrů dlouhém fjordu si užívali nádherné přírody… až skoro 1700 metrů vysoké skály tu vymodeloval ledovec, mohutné deště předchozích dnů zase pomohly k nespočtu vodopádů… při naší 1,5 hodinové plavbě jsme potkali již známé lachtany a jako bonus i delfíny… prostě lepší to být nemohlo…
Snad jen, kdyby v tom latinskoamerickém bistru byla opět ta Mexičanka jako včera… ale nestěžuji si, dnes ji zastoupila neméně milá Venezuelanka…
Adios
Michal
Den dvanáctý a třináctý
Ahoj z Christchurch,
naposledy zdravím ze Země dlouhého bílého oblaku (maorsky Aotearoa), naposledy zdravím z Nového Zélandu…
V neděli jsme si mohli pospat pouze do sedmé hodiny, pak už nás Vlaďka svolala a společně jsme se vydali vstříc zatím největšímu adrenalinovému zážitku na této cestě – jízdě na jet boatu, což je loď, která nemá lodní šroub, ale trysku, a tak ji stačí pouze pár centimetrů vody, aby mohla až devadesátikilometrovou rychlostí brázdit vody místních řek a říček – na nás vyšla říčka ve zlatokopeckém Skippers kaňonu nedaleko Queenstownu…
Už samotná cesta autobusem nabídla dostatek adrenalinu – jeli jsme totiž po uzounké cestičce nad strmými stráněmi kaňonu, stačilo jedno špatné otočení volantu a…
Pak už jsme se navlékli do pláštěnek a záchranných vést a nasedli do modré loďky přistavené jen pro nás… pilotem byl samotný syn majitelů, Ben, který loď řídí už od svých desíti let… super zážitek mohl začít – svižná jízda centimetry od stěn kaňonu, několik rychlých otoček a hlavně spousta vody na nás… dvacet minut rychloplavby uběhlo doslova jako voda…
Po návratu z této atrakce jsme přesedli do našeho autobusu (stále dělám závozníka na předním sedadle) a vyrazili směrem na sever… když už jsme měli adrenalinový den, tak jsme se ještě zastavili u mostu, kde byl uskutečněn první komerční skok bungee jumpingu… i dnes tu skákali v asi tříminutových intervalech… nikdo z naší skupiny se však neodvážil, a tak jsme se přesunuli o pár kilometrů dále, ochutnat místní víno (já pivo) a sýr… nejlepším novozélandským vínem je údajně Sauvignon blanc z oblasti Marlborough Sounds (krásná to část severu Jižního ostrova nad kterou jsme přelétali při našem letu z Wellingtonu)… dříve tu na Zélandu pálili i místní whiskey, ale firma zkrachovala, a tak se už jen doprodávají sklady v místě, kudy bohužel nepojedeme… škoda, hned bych si tuto raritku koupil…
Odpoledne jsme měli v plánu další delší přejezd, takže přidávám pelmel zajímavostí:
– na Zélandu není žádné jedovaté zvíře ani rostlina…
– na Zélandu je nejvíc vrtulníků na obyvatele na světě…
– na Zélandu jsou jen dvě železniční tratě pro osobní přepravu – jedna na Severním ostrově (Auckland – Wellington), druhá na Jižním ostrově (z Christchurch k Pacifiku)…
– na Zélandu se nepoužívají zimní pneumatiky… stačí ale malý poprašek sněhu a silnice se uzavírají…
– na Zélandu se prosadí každý přistěhovalec… je to prý dáno tím, že když tu při osídlování Zélandu bylo málo žen, tak matička Anglie pomohla vysláním pacientek anglických blázinců…
– na Zélandu chce vláda (lidé ani ne) změnu vlajky – aktuální, s hvězdami (symbolizují souhvězdí Jižní kříž) a britskou v rohu, nahradí celá černá se symbolem stříbrné kapradiny uprostřed…
Při přejezdu jsme se zastavili i na ovocné farmě, kde jsem si koupil doslova pytel jablek… mají je tu strašně moc dobrá, žádná moučná, ale pěkně šťavnatá… však sbírání jablek je tu pro české studenty práce číslo jedna… každoročně jich sem přijede na 1200 (letos byla kvóta vyčerpána za deset minut)… jinak na Nový Zéland v posledních letech přijíždí asi 4500 Čechů ročně, což vzhledem k vzdálenosti není málo…
Když už jsme zabrousili do zemědělství, tak přidám ještě další poznámky:
– na Zélandu je asi 28 miliónů ovcí (dříve jich bylo až 70 miliónů) a 12 miliónů skotu – ten je teď jen a čistě díky poptávce po mléku v kurzu, kvůli tomu se mění ráz krajiny (kráva potřebuje jinou trávu než ovce) i složení řek (kráva vyprodukuje mnohem více odpadu, takže se toho víc dostane do půdy a následně se znečistí řeky)…
– přesto tu většina lidí má u domku velký barel na dešťovou či spodní vodu… vodovody tu mimo velkých měst nejsou, a tak se využívají nejbližší přírodní zdroje (naštěstí tu nejsou žádné kyselé deště)…
– Zéland je totálně nesoběstačný co se obilí týče – většina se musí dovážet…
– dovezeny byly v minulosti i všechny listnaté stromy co tu rostou, žádný není původní… původní nejsou ani jehličnany jako třeba borovice, která tu ale dělá okyselováním půdy neplechu – proto se tu proti ní bojuje systematickým postřikem…
– Zéland je zároveň zemí ekologických paradoxů – nemá vybudované odpadové hospodářství, není tu jediná spalovna, veškerý odpad se dává na skládky (někdy hluboko do hor či do jezer)… vrcholem je vylévání vyjetého oleje rovnou do půdy či jeho použití na postřik prašných cest…
Přesto je Nový Zéland nádherná země… znovu jsme se o tom přesvědčili i při včerejší cestě… ta roznamitost Jižního ostrova je okouzlující… nic tu nechybí… ani měsíční krajina, kterou jsme viděli při průjezdu průsmykem Lindis – podle Vlaďky to je spíš údolí působivých stínů… ani krásné jilovcovité útvary Clay cliffs – připomínaly mi Bryce Canyon v Americe, který jsem bohužel viděl jen fotkách… ani řeky plné lososů – opět jsme si jednoho čerstvého na večerní barbecue koupili…
Včera jsme bydleli v Twizel, nedaleko nejvyšší hory Nového Zélandu, 3754 metrů vysokého Mt. Cook… koncem devatenáctého století jej jako první zdolali dva instalatéři… a dnes jsme Mt. Cook navštívili my…
Dá se říct, že to byla krásná závěrečná tečka našeho pobytu na Zélandu, pověstná třešinka na dortu… společně s Petrem a Lenkou jsme se totiž rozhodli zakoupit pekelně drahý let vrtulníkem nad touto majestátnou horou… azurové počasí nám hrálo do karet, Vlaďka říkala, že tu tak pěkně už dlouho nebylo… takže zatímco ostatní se vydali na trek, my tři jsme se na hodinu vznesli do oblak… a bylo to úžasné… viděli jsme všechno, ledovce Franz Josef či Fox, oblaka nad Západním pobřežím, ale hlavně Mt. Cook… navíc jsme přistáli na Tasmanově ledovci… prostě paráda… okořeněná i trochou vzrušení k tomu – pár minut po našem přistání se kousek nad námi uvolnila menší lavina, sám pilot, který tu lítá čtyři roky ještě nic takového nezažil… my jsme však byli naprosto v klidu… Sir Edmund Hillary, slavný to Novozélanďan, by na nás byl hrdý…
Jakmile jsme se s ostatními potkali na zemi, vyrazili jsme směr Christchurch, největší město Jižního ostrova (má asi 300 tisíc obyvatel), které v únoru 2011 potkalo překvapivé a zároveň velmi devastující zemětřesení… tehdy tu zemřelo přes 150 lidí a i když jsme do města přijeli až po setmění, stejně jsme viděli ruiny mnoha budov… zejména těch historických v centru města, tam totiž bylo epicentrum zemětřesení (7 stupňů Richterovy škály) a dodnes se tu diskutuje, zda vůbec některé budovy obnoví… zatím jsou na spoustě míst prázdné plochy nebo parkoviště…
Pomalu se blíží konec našeho pobytu na konci světa… je to nejdále, kde jsem kdy byl, přesto jsem se tu cítil jako doma… klidně bych tu zůstal… Nový Zéland musí každého pohltit, ta krásná a na mnoha místech stále ještě nedotčená příroda je dechberoucí… Severnímu ostrovu dominují sopky a geotermální vřídla, krásné pláže s dostatečně teplým mořem, zajímavá města s vysokou životní úrovní (třeba Auckland teď skončil jako třetí nejlepší město pro život na světě)… u Jižního ostrova je těžké nepoužívat superlativy… je neskutečně krásný, dokonale rozmanitý, má neokoukatelná města a vesnice… a když se k tomu přidá dobrosrdečnost Novozélanďanů, vyjde mi z toho jediné – Nový Zéland je báječný kout naší planety…
Ahoj
Michal
