Den první, druhý a třetí
Ahoj z Káthmándú,
zdravím z hlavního města Nepálu… jak jsem avizoval v Zápiscích z Tchaj-wanu, na březen jsem si naordinoval „duchovní“ cestu do Nepálu, Bhútánu a Západního Bengálska…
Na cestu jsem se vydal v neděli z vídeňského letiště (samozřejmě jsem vyrážel nejdříve z Brna, busem Regiojet v 9:40, ale chtěl jsem to zkrátit… což se mi teď nepovedlo) přes Istanbul… jak už naznačuje toto město, letěl jsem zase jednou s Turkish Airlines a byl jsem opět spokojen… dokonce i na letu z Vídně (vzlétli jsem v 14:30) do Istanbulu podávali teplé jídlo (ne, že bych ho potřeboval, ale u evropských aerolinek už to bývá většinou jen sandwich)… přistáli jsme něco před sedmou večerní místního času… v Turecku jsem nějakou dobu nebyl, a tak jsem byl překvapen, že tam bylo o 2 hodiny více než u nás… trochu jsem zapátral a zjistil, že koncem roku 2016 tam s velkou slávou nezrušili letní čas, a tak jsou teď ve stejném časovém pásmu jako Saúdská Arábie… měli prý pocit, že jim to prospěje… ale asi tomu tak nebylo, protože už loni v tichosti oznámili, že 28. října 2018 opět posunou hodiny o jednu hodinu zpět…
Každopádně jsem přistál právě včas, abych mohl v salónku (na truc jsem nešel do HSBC Premier lounge) sledovat vývoj napínavého a hlavně vítězného čtvrtého čtvrtfinále mezi Kometou a Vítkovicemi… aspoň mi těch skoro 7 hodin, které jsem měl v Istanbulu na přestup rychleji uteklo (do města se mi tentokrát ani nechtělo)… bohužel let do Káthmándú byl posunut ještě o dalších 30 minut, takže s ostatními účastníky zájezdu (ano, tentokrát letím s cestovní kanceláří Livingstone), kteří včetně našeho průvodce přiletěli z Prahy, jsem se potkal o něco později u odletové brány…
Je nás celkem devět a opět snižuji věkový průměr skupiny… navíc mám poprvé průvodce, který se jmenuje Michal (musím tak odfiltrovat všechna volání účastníků na něj)… podle instrukcí z cestovky mi měl po přistání v Istanbulu poslat SMS, ale žádnou jsem nedostal a když jsem u gatu viděl, jak je společensky unavený, hned jsem to pochopil… bylo štěstí, že jej vůbec pustili do letadla, jinak by zájezd skončil ještě před jeho začátkem…
Protože jsem na organizovaném zájezdu, nebyl jsem ještě do soboty úplně v tom dovolenkovém módu… jak to člověk neorganizuje, tak skoro ani neví, co ho na cestě čeká… ale na druhé straně odpadá neustálý stres z toho, jestli jsme ve správný čas na správném místě… a to asi Michala odrovnalo hned v Turecku… každopádně já se na mé další naplánované cesty do New Yorku, na Kubu a do turecké Antalye moc těším…
Letadlo do Nepálu nakonec odletělo s hodinovým zpožděním (čekali jsme na cestující z Frankfurtu) a let trval necelých sedm hodin… musím se přiznat, že sedadlo jsem si v rámci check-inu vybíral sám s přáním, abych byl v uličce a co nejdál od skupiny, ale nevyšlo to… pět spolucestovatelů nás sedělo v jedné řadě… a ta byla navíc pěkně úzká… místa v letadle bylo opravdu málo… naštěstí nebylo plné, tak jsem se rychle přesunul o řadu dál, kde jsem měl vedle sebe volno…
V Nepálu jsme přistáli v pondělí v 12:09, tedy 7:24 našeho času… časový posun oproti České republice tu je 4 hodiny a 45 minut… až u nás v noci ze soboty na neděli začne platit letní čas, tak tu bude jen o 3 hodiny a 45 minut více… tady zase na rozdíl od Turecka nemají letní čas vůbec… přistáli jsme na letišti, kde minulý týden při nehodě bangladéšského letadla zahynulo 50 lidí… takže jsem si říkal, že dvakrát po sobě se nic takového nestane (navíc pravidelně sleduji kanadský seriál Letecké katastrofy, tak vím, co mě může potkat)… jelikož jsme z letadla vystoupili v poledním čase, slunce už pěkně hřálo a bylo tu „nádherných“ 29 stupňů… hned po přistání jsem si říkal, že tu kyslík budu potřebovat i když zrovna nepolezu na Everest…
Když se u nás řekne Nepál, hned za tím vidíme velehory Himálaj a nejvyšší horu světa Mount Everest… ale to je takové zúžené vidění této země, která má přes 29 miliónů obyvatel… a v hlavním městě Káthmándú, které leží v nadmořské výšce 1400 metrů (to není moc, že?) jich žije přes 2,5 miliónů… někdo tvrdí, že jich je dokonce 5 miliónů…
Území dnešního Nepálu bylo postupně osídlováno tibetskými kmeny, přičemž každý si vytvářel své knížectví… sjednoceny byly ve 2. polovině 18. století Gurkhy… v roce 1792 prohrál Nepál válku s Čínou… v letech 1814-1816 zaútočila vojska Britské Východoindické společnosti na Nepál a donutila jej postoupit Británii části území v dnešní Indii (např. Sikkim, většina Teraje) dobytých nedlouho předtím nepálskými Gurkhy… samotný dnešní Nepál, na rozdíl od Indie, však Brity vojensky dobyt a ovládán nikdy nebyl… v roce 1846 převzala moc v zemi na 105 let dynastie Ránů, která podporovala britský vliv v zemi…
Nová smlouva mezi Británií a Nepálem byla podepsána roku 1923 a hned dva roky po té se Nepál stal nezávislým členem Společnosti národů… v roce 1950 byl lidovým povstáním svržen rod Ránů a obnovena moc staré královské dynastie… v roce 1959 vydal král ústavu, která mu ponechávala skoro absolutní moc… v zemi však začali sílit maoističtí povstalci a vypukla občanská válka… Maoisté, silně ovlivnění komunismem, ovládli část země a vládním vojskům se nedařilo povstalce porazit… v roce 1990 byla po nepokojích vydána nová demokratičtější ústava, ale ani tento krok nemohl maoisty zastavit… v celé zemi propukly demonstrace a zapříčinily pád monarchie… Od 28. května 2008 je Nepál republikou…
Po přistání jsme museli vyřešit vstupní formality… vízum turista dostane přímo na letišti a to naše na až 15 dnů (my tu budeme ale jen 4) stojí 25 dolarů… celé to zabralo více než hodinu, takže po vyjití z letištní haly jsme s radostí nastoupili do přistaveného mikrobusu (i to je výhoda organizovaného zájezdu) a po 45 minutách se dostali do čtvrtě Thamel, kde je ubytována převážná většina zahraničních turistů… je to takové turistické ghetto… bydlíme v hotelu Potala, který vypadá úplně jinak než všechny obydlí, které jsme cestou z letiště míjeli…
Následoval první nepálský oběd kousek od hotelu a tady se potvrdilo, že jsem na zájezdu alkoholiků… našeho času bylo hluboko dopoledne, ale Pepa, bývalý insolvenční správce zkrachovalé Sazky, objednával Jamesony už u oběda… netušil jsem, že mi tu trénink z Pivní opice víceméně zachrání život… každopádně jídlo (kuřátko na místní způsob) bylo vynikající, a tak jsem jej spláchl i velmi dobrým pivem značky Gorkha… mají tu láhve o objemu 0,65 litrů, protože prý je nejlepší se rozdělit s kamarádem u stolu… ale ne českého… u něj má každý svou vlastní láhev…
Odpoledne jsme se vyškrábali na stúpu Svajambhúnáth, tzv. opičí chrám, abychom nasáli první doušky nepálské kultury… z vršku, který se tyčí nad městem a jehož stúpa nebyla až tak moc poznamenána nejsilnějším zemětřesením za dobu historie Nepálu v roce 2015 (25. dubna v 11:56 nepálského času, epicentrum asi 77 kilometrů od Káthmándú, 7,9 Richterovy stupnice a přes 9000 mrtvých), byl nádherný pohled na Káthmándské údolí… kdyby jenom nebylo zahlceno smogem… Káthmándú totiž leží v pomyslném lavoru obklopeném vysokými horami, které znemožňují odvátí zaprášeného a jinak znečištěného vzduchu…
Poté, co jsme se nabažili prvních výhledů na město jsme se vrátili do hotelu, přičemž při cestě zpět jsme se stavili ve stánku, kde předtím František platil za láhev místní whisky, ale už si ji nevzal… prostě zapomněl… ale stánkař ne, a tak mu ji předal hned jak nás viděl… proto jsem mu za tuto čestnost udělal radost a koupil si láhev místní whisky Signature také…
Pondělní večer jsme měli opět vynikající nepálskou kuchyni (inspiruje se v indické, ale je mnohem lehčí)… a jelikož bylo Josefa, tak to Pepa roztáčel ve velkém…
A proto, když jsme se dnes ráno budili v 5 hodin, abychom od hotelu odjeli na letiště, kde na nás čekalo vyhlídkové letadlo k Himálaji, tak jsme našeho průvodce našli spát na lavici u recepce… statečný to muž… měl ale štěstí, že s námi neletěl (ne všichni se výletu za 205 dolarů účastnili), takže nás jen pozdravil a přenechal místnímu průvodci Kedarovi…
Brzo ráno v Káthmándú nebývá takový provoz, takže jsme asi za 25 minut dojeli na terminál pro vnitrostátní lety, prošli laxní bezpečnostní kontrolou a po nějaké době čekání nastoupili do malého, určitě již dlouho sloužícího letadla… je tu hned několik aerolinek se zajímavými jmény – Buddha Air, Yeti Airlines… ta naše se ale jmenovala Simrik Airlines… její letadlo se v 7:35 vzneslo do oblak a my mířili k Himálaji…
Nad Káthmándú a jeho okolím byl dokonalý smogový opar… ale naštěstí vrcholky hor byly krásně vidět a my se mohli skoro 50 minut letu kochat pohledem na celé pohoří Himálaj… a samozřejmě i Mount Everest…
Asi jste si všimli, že používám „ten“ Himálaj, ono pomnožné Himaláje najdete totiž už jen ve starší literatuře… takže v Himálaji, tomto asijském pohoří, které zasahuje na území Pákistánu, Číny, Nepálu a Bhútánu, se nachází 10 ze 14 nejvyšších vrcholů světa, takzvaných osmitisícovek… nejvyšší je už zmiňovaný Mount Everest, Střecha světa, Tvář nebes, Matka světa či Čumulangma se svými 8848 m.n.m (opět podle starších údajů: 8850 m.n.m)…
Tuto velehoru zná asi každý, proto přidám jen pár údajů:
– jako první stanuli na vrcholu Mount Everestu 29. května 1953 Novozélanďan Edmund Hillary a nepálský Šerpa Tenzing Norgay…
– první výstup bez použití kyslíku na Mount Everest úspěšně zakončili 8. května 1978 Reinhold Messner a Peter Habeler… použití kyslíku devalvuje podaný výkon, podle Messnera odpovídá výstup na Everest s kyslíkem výstupu do výšky 6400 metrů bez kyslíku… horolezci stoupající s kyslíkem jsou v případě vypotřebování láhve ve velkém nebezpečí, neboť nejsou aklimatizováni na skutečnou výšku, ve které se nacházejí… takováto událost končí zpravidla tragicky… z celkového počtu evidovaných výstupů na Everest je bez kyslíku jen něco přes dvě procenta…
– dne 15. října 1984 vystoupili na vrchol první českoslovenští horolezci – Slováci Zoltán Demján a Jozef Psotka, společně s nimi i Šerpa Ang Rita… Jozef Psotka však při sestupu zahynul… jako první český horolezec stanul na vrcholu v roce 1991 Leopold Sulovský…
– při výstupu (či sestupu) na Mount Everest zahynulo už přes 300 horolezců, přesto je vedle něj mnohem více nebezpečných hor – např. na Annapurně jen v roce 2016 zemřelo 71 lidí (z 255, kteří se ji pokoušeli zdolat) a na K2 jich ve stejném roce zemřelo ještě více – 82, skoro každý čtvrtý…
Ještě bych chtěl zmínit, že Himálaj má velký vliv na podnebí na Indickém subkontinentu, kdy znemožňuje mrazivým a suchým arktickým větrům vanout na jih a proto je klima v jižní Asii mnohem teplejší než ve stejném pásmu v jiných částech světa… na druhé straně zase zabraňuje monzunovým větrům vanout na sever, takže v oblasti Teraje kvůli tomu silně prší… údajně má na svědomí i pouště ve střední Asii, kde známe třeba poušť Gobi…
Takže i díky tomu v Káthmándú prší jen jednou za rok… a to zase několik měsíců v kuse, což je pro město doslova očistné… tak zaprášené město jsem snad ještě ani neviděl… oni nejsou trápeni jen smogem, ale i všudypřítomným prachem… a hustá doprava (mimochodem, jezdí se tu vlevo) spalující nekvalitní benzín tomu moc nepomáhá…
Dopoledne jsme se pak přesunuli do druhého bývalého královského města Káthmándského údolí – Patanu… ještě před 25 lety byly mezi Káthmándú a Patanem rýžová políčka… dnes už je vše zastavěno a hranici tvoří jen koryto v zimě skoro vyschlé řeky… po cestě jsem viděl docela dost vozů značky Škoda, ve výloze několik lahví Becherovky a také jednu prodejnu kuličkových ložisek značky ZKL…
V Patanu jsme prošli centrum s krásnými chrámy (bohužel poničenými zemětřesením v roce 2015) a navštívili i místní muzeum… ale pak nás to táhlo zpět do Káthmándú, kde jsme shlédli královské náměstí Durbar, ukázala se nám živoucí bohyně Kumárí a nakonec jsme vyzkoušeli místní rikše, které nás dovezly až do hotelu…
Večer jsme si opět vyšli na společnou večeři, přičemž na rozdíl od některých účastníků zájezdu konzumuji od začátku výhradně jen nepálskou/indickou/tibetskou kuchyni (přece si nebudu dávat anglickou snídani či italské špagety) a testuji místní piva… a když už jsem dnes na vlastní oči viděl Mount Everest, dal jsem si dnes i pivo s názvem Everest… komu se poštěstí dát za den třikrát Everest…
Namaste
Michal
Den čtvrtý a pátý
Ahoj z Thimphu,
z hlavního města Bhútánského království, kam jsme přiletěli dnes dopoledne…
Včera jsme se však ještě probudili v Káthmándú… a musím znovu zopakovat, že to je opravdu nejzaprášenější město světa…
První atrakce, kterou jsme měli v plánu navštívit bylo spalování zesnulých v Pashupatinathu… bylo po snídani a hodinovém přesunu (kilometrů to bylo pár), když jsme za 1000 nepálských rupií mohli vstoupit do areálu kláštera, do jehož útrob mohou jen hinduisté, ale zároveň se venku spalují mrtvoly (a tam mohou i platící turisté)… někteří z účastníků už byli v indickém Váránasí, takže to podle nich v Káthmándú bylo mnohem slabší, ale i tak to v nás zanechalo zvláštní pocit… vidět při práci profesionálního spalovače, který musí ve správný čas přelomit pánevní kost a prorazit lebku, to moc nálady nepřidá…
Následoval přesun ke stúpě Boudhanath, kde jsme opět museli zaplatit vstupné za možnost jít vůbec na náměstí… toto mají Nepálci dobře vymyšlené, vlastní lidi nekasíruji, ale turisty oberou hned… a nejvíce v Bhaktapuru, kam jsme se přesunuli následně… 1500 NPR stál vstup do posledního ze tří královských měst v Káthmándském údolí… v přepočtu na koruny to dělalo 300 Kč… ale kdo by nepodpořil obnovu této země… teda alespoň doufám, že to na ni půjde, protože i Nepál, který je víceméně odkázán na zahraniční pomoc, dokáže mezi svými obyvateli najít ty, kteří se neštítí si hodně z pomoci nechat ve vlastních kapsách… zdá se, že to je úděl všech těchto zemí… pomoc se rozkrade, bohatnou jedinci a většina strádá…
Ve městě jsme strávili asi 2,5 hodiny a bylo to zajímavé (mimo jiné krásné náměstí s nejvyšší pagodou v Nepálu) a svým způsobem i smutné… jak jsem už naznačil, Nepál je jednou z nejchudších zemí na světě, a když takovou zemi potká pohroma v podobě silného zemětřesení, jako tomu bylo před třemi roky, tak to zasáhne hlavně nejchudší část obyvatelstva… náměstí a starobylé budovy buď zemětřesení přežijí nebo se jim dostane pomoci a snaze obnovit je, ale samotné obyvatelstvo je odkázáno jen na sebe… a tak jsme viděli, jak se celé rodiny snaží znovu postavit aspoň nějaký ten dům či střechu nad hlavou… samozřejmě s omezenou možností připojení k elektřině či úplně bez přívodu vody, ta se v takových městech bere ze studní… paradoxem je, že většinou jsme viděli pracovat ženy a děti, kdežto pánové vysedávali, kouřili a pozorovali… každopádně, když jsem viděl, jak se dvě malé holčičky snaží ze studny dostat vodu a naplnit nádobu, kterou si přinesly, tak jsem přiložil ruku k dílu a pár plastových kanystrů (vědra nemají) jsem jim ze studny vytáhl…
Podpořit místní chtěl i náš průvodce Michal, a tak nás zavedl snad do nejšpinavější hospody Nepálu… i sám nepálský průvodce Kedar říkal, že horší to být nemůže… ale manželskému páru se díky zemětřesení sesunula původní hospůdka, a tak teď v „náhradních“ prostorách nabízejí vlastní pálenku či zkvašené rýžové pivo… naše skupina se tady rozdělila, pět z devíti účastníků dělalo ofrky a štítili se všeho… já jsem mezi nimi nebyl, tak jsem ochutnal oboje… a paní domů mi navíc připravila osmažené brambory… hodní to lidé…
Večer jsme se přesunuli za Bhaktapur do hotelu Himalayan view… po cestě jsem v jedné z mnoha zatáček vhodil pohledy do pofiderní poštovní schránky, tak jsem zvědav, jestli dojdou… ten přesun do hotelu nebyl daleký, ale trval déle než jsme čekali… doprava v Nepálu je opravdu příšerná… doufali jsme, že se nám to vyplatí a ve čtvrtek ráno budeme moc vidět svítat slunce nad Himálajem… to byl ten účel přesunu… a tak jsme večer, jelikož jsme byli jediní hosté a široko daleko nebylo žádné jiné možnosti, zasedli ke stolu v hotelové restauraci a čekali na večeři… a čekali… a čekali… 2,5 hodiny než nám ji uvařili… a to byla ta chyba… Pepa, který je velkým fanouškem Jamesona, vytáhl jednu ze svých PET lahví, kde měl 18 letou whiskey, a postavil ji na stůl… a když došla, přišla na řadu slivovice od Františka a Věry… to bylo poprvé, kdy jsme musel potají vylívat panáky do zbytku nedojedené polívky, abych si zachránil život… brrr… ale povedlo se… ráno jsem se probudil v 5:30 a šel se podívat na východ slunce… vidět však nebylo vůbec nic… smog byl totiž i tam…
A tak jsme v 6:00 nasedli do busu a vyrazili na káthmándské letiště… v 9:15 nám mělo letět letadlo do Bhútánu a jelikož člověk nikdy neví, co se na nepálských silnicích stane, tak jsme jeli s předstihem… letadlo nakonec odstartovalo v 9:40 a po padesáti minutách přistálo v Bhútánu… konkrétně na letišti u města Paro, kde je sice mezinárodní letiště, ale přistávat na něj mohou jen bhútánské aerolinky… my jsme letěli s Drukair, což jsou přímo královské aerolinie (ještě tu mají soukromé Bhutan Air), a let docela novým Airbusem 319 proběhl bez problémů… letadlo bylo plné do posledního místa a většina lidí chtěla sedět na levé straně… chtěli totiž pozorovat Himálaj, kolem kterého jsme letěli… no a tak i já dostal šanci podruhé v životě vidět nejvyšší horu světa a rozloučit se tak s Nepálem…
Ještě, než se budu věnovat Bhútánu, přidám tři zajímavosti Nepálu:
– národní květinou je rododendron…
– na jihu Nepálu se v roce 563 př.n.l. narodil Gautama Buddha…
– vlajka Nepálu je jako jediná na světě v neobvyklém tvaru… jsou to dva spojené trojúhelníky, na nichž jsou obrazce slunce a měsíce… symbolizují naději, že Nepál přetrvá stejně dlouho jako nebeská tělesa na vlajce…
A přidám hned i tři zajímavosti Bhútánu:
– národním sportem je lukostřelba, národním ptákem je havran a zvířetem takin…
– v celém Bhútánu je zakázáno kouřit, to mohou jen turisté… každopádně se tu neprodávají cigarety a turisté je při dovozu musí proclít…
– Bhútán je velký asi jako Slovensko a přitom má jen 750 tisíc obyvatel…
Po přistání v Paru (mimochodem letiště leží v údolí mezi horami a smí zde přistávat jen piloti mající zvláštní povolení) jsme zažili šok… byl tu klid, žádné troubení, žádná masa lidí, čisté řeky a modrá obloha s pár mraky… byli jsme úplně v jiném světě…
Z letiště jsme se asi za 1,5 hodiny přesunuli do hlavního města země Thimphu, kde žije na 150 tisíc obyvatel, a které je snad jediné z hlavních měst na světě, které nemá semafory… ubytovali se v hotelu Dorji Elements a po krátkém obědě se vydali za takiny do místní obory, k jednomu z mnoha místních klášterů a za panem králem do Královského paláce… ten je přístupný až po páté hodině odpolední, až pan král doúřaduje… o království si určitě řekneme více v dalších zápiscích (jsem tu 10 dní), teď jen přidám informaci, že v Bhútánu je o 15 minut víc než v Nepálu, což znamená o 5 hodin víc než u nás…
Michal
Den šestý, sedmý, osmý a devátý
Ahoj z Jakaru,
byli jsme teď dvě noci v hotelu bez přístupu k internetu, tak posílám zápisky hned za čtyři dny…
V pátek ráno jsme ještě byli v Thimphu… po probuzení to vypadalo, že budeme mít smůlu na počasí, ale to se naštěstí umoudřilo, a tak jsme za jedním z největších Buddhů v Asii dorazili za slunečného počasí… bylo krásných asi 20 stupňů (byli jsme ve výšce 2250 m.n.m) a ani nefoukal vítr, který nás doprovázel předchozí večer při cestě z bhútánského rockového klubu (Bhútánci hráli spíš pop než rock)…
Socha Buddhy se tyčí nad městem, je 52 metrů vysoká a celá pozlacená… uvnitř se skrývá dalších 125000 pozlacených figurek Buddhy, ale fotku vám bohužel žádnou nepošlu – uvnitř takto posvátných míst (a těch je tu spousta) se nesmí fotografovat… a jak poznat, kde tento zákaz platí? stačí si zapamatovat, že tam, kde se musíme zouvat (a toto bylo jedno z nich), tak tam se nesmí fotit… fotit se nesmí ani královská rodina, a vůbec nevadí, že jste právě obutí…
Po návštěvě u Buddhy jsme zajeli zpět do centra města, do kterého se stěhuje stále více obyvatel z venkova… staví se nové a nové domy (prakticky všechny si zachovávají bhútánský ráz) a cena pozemků jde rapidně nahoru… přesídlují sem rodiny, ale zejména mladí, mezi kterými je v Bhútánu docela vysoká nezaměstnanost a jejich přáním je mít nějaké to teplé místečko ve státní správě… na ministerstvu či u krále… a když už jsme u těch ministerstvech, tak tolikrát ve spojitosti s Bhútánem zmiňované Ministerstvo štěstí tu nemají… je tu „jen“ Komise hrubého národního štěstí… ta má za úkol zjišťovat jak jsou Bhútánci šťastní… děda současného krále (tzv. K3) totiž v sedmdesátých letech minulého století prohlásit (byla to jedna věta v rámci rozhovoru pro indické noviny), že je pro něj důležitější štěstí svého lidu než nějaký hrubý domácí produkt… a toho se drží Bhútánci dodnes… alespoň starší generace, ta mladší má díky globalizaci a přístupu na internet už trochu jiné požadavky…
Bhútán není žádná bohatá země, naopak, je závislá na podpoře zejména od sousední Indie, ale i EU či USA… zároveň to vypadá, že se jim daří ji tolik nezpronevěřovat jak v Nepálu (mimochodem, s Nepálem Bhútán nesousedí… je mezi nimi malé území Indie – stát Sikkin)… každopádně tato podpora má největší význam v ekonomice tohoto malého království… dalším zdrojem příjmů je prodej elektrické energie, kterou země získává díky řekám pramenícím vysoko v horách… na třetím místě je turismus, který se postupně rozrůstá a do země přijíždí „až“ 45 tisíc turistů ročně… nelze přijet individuálně, každá skupina turistů musí mít svého lokálního průvodce a každý z turistů musí zaplatit až 250 dolarů (výše je podle velikosti skupiny a ročního období) na noc… z této částky jde 65 dolarů přímo vládě a ze zbytku se platí ubytování, strava, doprava… takže i z toho pak vláda něco dostane (v podobě daní)…
Další zajímavost, která nás v Thimphu zaujala, je skutečnost, že nikdo nejezdí na skútrech či motorkách… všichni pouze v autech… jezdí se vlevo a spořádaně… bez nějakého troubení a bláznivého předjíždění, jak jsme to viděli v Nepálu… minule jsem psal, že tu nemají semafory, nezmínil jsem ale, že tu mají jedinou křižovatku, kterou řídí policisté a to tak zábavným způsobem, že jsme si je museli natočit… policista připomíná mima, který ladnými pohyby ukazuje, které auto má právě přednost…
Chvíli po tomto představení jsme zažili další zvláštnost Bhútánu – na centrální poště jsme si nechali vyrobit vlastní známky – s naší podobiznou… kdybych věděl, že se budu fotit na státnickou známku, tak bych se oholil a vzal čisté tričko, ale co už… tak teď už jen doufat, že ty pohledy dojdou…
Na obědě, který jsme měli v nedalekém hotelu (zatím jsme tu měli jen švédské stoly… á la carte se asi cestovce nevyplatí) jsme poznali pilota královských aerolinek Drukair – je jím bývalý pilot ČSA Josef Mikula… když nám vyprávěl, jakým způsobem probíhal přijímací pohovor a testování jeho schopností (bylo to před šesti roky), tak moc klidu do řad účastníků nevnesl – po odchodu z ČSA 8 měsíců nelétal a neznal vůbec místní letiště, přesto dostal knipl do ruky hned druhý den a ve vypůjčené uniformě už musel letět do Káthmándú… prý se ještě jednou potkáme – 29.3. bude pilotovat náš vnitrostátní přelet…
Pak už nás jen čekala návštěva ruční výrobny papíru, krátké shlédnutí souboje v lukostřelbě a 3,5 hodinový přejezd do Wangdue Phodrangu… vzdálenost to nebyla veliká, jen nějakých 70 kilometrů, ale jeli jsme klikatou cestou přes průsmyk Dochula do nadmořské výšky 3150 metrů a pak zase klesali do 1500 m.n.m….
Využiji přejezdu a přidám něco z historie Bhútánu, se kterým naše republika navázala diplomatické styky až v roce 2011…
Počátky dějin Bhútánu jsou obestřeny tajemstvím… nejspíše od 9. století probíhalo osídlování kmeny z Tibetu… v 11. století vytvořili vlastní stát a v 17. století tu vzniklo knížetství ovládané z Tibetu a později Číny… v té době se objevil nový sjednotitel, Namgjal, který tu zavedl právní řád… a pak tu samozřejmě byli Britové s jejich Východoindickou společností… s nimi se bojovalo… mír byl uzavřen v roce 1777, ale v roce 1865 došlo fakticky k anexi Velkou Británií… v roce 1907 byl Ugjan Wangčhug jmenován doživotním králem, roku 1910 se Bhútán stal britským protektorátem a v roce 1949 kontrolu nad zahraniční a obrannou politikou převzala Indie… teprve až v roce 1956 tu bylo zrušeno otroctví a od roku 1999 tu smějí sledovat zahraniční televizní stanice… internet přišel do země v roce 2000…
Ve Wangdue Phodrangu jsme se ubytovali v hotelu Pema Karpo, zašli na večeři, která byla opět ve formě bufetu, ale tentokrát nám ji Michal ozvláštnil tím, že nechal připravit kapradí, které dopoledne koupil v Thimphu… nebylo vůbec špatné…
Sobota začala opět docela brzo… v osm hodin jsme vyjížděli od hotelu, abychom si za pár minut udělali první vrchařský výstup na místní kopce… cílem byl chrám Khamsum Lhakhang… a byla to opravdu pěkná rozcvička… slunce pražilo a nefoukal žádný vítr, takže jsme se plazili do kopce docela pomalu… po tomto výletu jsme se vrátili do Punákhy, přes kterou jsme ráno jeli, a navštívili královský hrad… dříve byla Punákha jedním ze dvou hlavních měst Bhútánu – leží totiž v tropickém údolí, a tak se sem král a všichni úředníci stěhovali na zimu, přičemž v létě úřadovali v Thimphu… hrad v Punákha je údajně nejkrásnější v celém Bhútánu a říká se mu Palác velikého štěstí… a to jsme my opravdu měli – nečekaně a nemohlo to být vůbec naplánováno, právě při naší návštěvě byl v paláci přítomen předchozí král (tzv. K4), který ve svých 55 letech abdikoval, aby předal moc svému synovi (tzv. K5), kterého měl s jednou ze svých čtyřech manželek… všechny tyto manželky jsou sestry a král si je tehdy vzal, aby nadobro ukončil kletbu, kterou na Bhútán seslal zavražděný duchovní… v paláci byla přítomna i matka K4 (manželka K3) a jedna z jeho manželek… viděli jsme obě… dokonce jsme byli manželkou K4 tázáni odkud že to jsme… ale to nebylo všechno… když už jsme odcházeli z paláce, byli jsme zastaveni ochrankou s tím, že kolem nás projde bývalý král K4… kdybych lépe poslouchal výklady našeho průvodce, věděl bych, že jen král může mít žlutý šátek… a nebyl bych tedy překvapen, když najednou kolem mne, prakticky na dosah ruky a bez jakéhokoliv doprovodu prošel pán se žlutým šátkem… a to byl on… sám bývalý král Džigme Singgjä Wangčhug… tedy K4…
Označení K3, K4, K5 používají sami Bhútánci, oni mají své krále rádi a nedovolili by si je nějak hanit… a třeba nejlepší místní whiskey má název K5… ještě její láhev nemám…
Ale vraťme se ještě ke králi – tím současným a tedy K5 je Džigme Khesar Namgjel Wangčhug, který se narodil 21. února 1980 a králem se stal 6. listopadu 2008… je nejstarší ze čtyř synů Džigme Singgjä Wangčhuga (toho jsme potkali)… 13. října 2011 si na hradě Punakha vzal za ženu Džetsun Pemu a na rozdíl od svého otce se rozhodl odložit zvyk mnohoženství (i poddaní tu mohou mít až dvě manželky)… 5. února 2016 se jim narodil syn Džigme Namgjel Wangčhug…
Po takovém zážitku jsme se museli jít najíst a posléze znovu projít… tentokrát byl naším cílem chrám věnovaný Chimi Lhakhangovi, který šířil buddhismus za moci sexu, vína a zpěvu… jeho magický blesk moudrosti je vyobrazen na spoustě bhútánských domů a člověk si jej může koupit i vyřezaný ze dřeva v některých místních stáncích…
Odpoledne nás opět čekal krátký (na kilometry), ale zároveň dlouhý (na čas) přesun do dalšího hotelu… ten se nacházel v ledovcovém údolí Phobjika v Černých horách… jeli jsme opět po místní D1, což je jediná silnice spojující Thimphu s východem země a právě ji několik let rekonstruují a ještě několik let budou… je neskutečně klikatá, ale je už trochu širší než dříve a do výšky 2300 m.n.m. má i nově položený asfalt… pak už se střídá prašná cesta se zbytky původního podkladu… vyjeli jsme až do výšky 3306 m.n.m., abychom pak klesli do 2900 m.n.m. do hotelu Gakilink… jak jsme hned po příjezdu zjistili, hotel má problémy s výpadky elektřiny, takže o internetu se nám mohlo jen zdát…
V neděli jsme se nikam nepřesouvali, dopoledne byla v plánu návštěva vedlejší vesnice Gangtey a jejího kláštera… prošli jsme se asi 5 kilometrů údolím, které je známé svými bramborami… přesto toto české slovo tu nesmíme vyslovit, protože v místním nářečí se podobá hanlivému výrazu pro ženský pohlavní orgán… tak oni si malují „magické blesky“ na domy a toto slovo se nevyslovuje… na závěr jsme měli krátký výstup s převýšením asi 100 m… v této nadmořské výšce je už každý metr znát… a to nás mělo varovat před odpoledním plánem… Michal navrhl trek do místních kopců s tím, že přejdeme přes sedlo ve výšce 3603 m.n.m… dva z nás (Pepa a Blanka) to vzdali a nechali se odvézt na hotel… já jsem se hecnul a vydal na cestu… šlo se jen nahoru… po pár metrech odpadl jeden ze dvou šerpů, kteří nám nesli oběd… v ten okamžik jsem zapochyboval… ale pokračoval jsem ve výstupu… chvílemi slunce pražilo a bylo mi hrozné teplo… chvílemi se zatáhlo a foukal studený vítr… kroky byly čím dál těžší, dýchal jsem hodně zhluboka, hercna rumplovala ostošest… ale šel jsem… těsně pod vrcholem jsme si dali oběd (přikládám foto kdy už jsem byl po jídle)… po něm jsme vystoupali ještě pár desítek metrů a přes sedlo pokračovali dál do údolí… cesta dolů zabrala asi hodinku a byla to pohoda… jen člověk musel dávat pozor, aby si v tom lese nevyvrtnul kotník… na konci cesty začalo pršet a padat kroupy… byl jsem rád, že jsme mohli nastoupit do autobusu a nechat se odvézt zpět na hotel… celkem jsme včera ušli 12 kilometrů (včetně těch pěti z dopoledne), převýšení prý bylo 773 metrů…
V podvečer jsem ve vedlejším hotelu absolvoval masáž nohou (dal jsem si to jako odměnu) a večer nás čekala návštěva místní rodiny, kam jsme byli pozváni na večeři… jsme v Bhútánu, na venkově, kde krávy, jaci a psi trousí bobky všude (mají absolutní volnost), takže jsme nemohli čekat nic honosného… posadili jsme se na zem, kolem kamen v místnosti, která slouží jako kuchyň, obývák i ložnice pro šest členů rodiny (tři dospělí a tři děti)… tato místnost se nachází v prvním patře, protože v přízemí je chlívek… každý takový dům musí mít i modlitební místnost, podle jejíhož vybavení se pozná, jak na tom rodina je… je to nejdůležitější součást domu… paní domu nás uvítala soleným máslovým čajem, následně se podávala rýže a všelijaké rostliny na různý způsob… nesmělo chybět ani chilli v sýrové omáčce, bez kterého Bhútánci nemohou žít… no a večeři jsme zapili domácí pálenkou (nijak silnou)…
Dnešní den byl doslova přejezdový… dopoledne jsme po bhútánské D1 jeli asi 4,5 hodiny, než jsme se dostali do městečka Trongsa, kde jsme navštívili místní hrad a restauraci, abychom posléze dalších více než 4 hodiny strávili na cestě do Jakaru (region Bumthang)… dnes jsme za 8 hodin čistého času ujeli asi 150 kilometrů, což znamená méně než 20 km/h průměrné rychlosti… to dokazuje jak v dezolátním stavu je silnice, která je vytesaná do svahu hor a jak jsem již napsal, je jedinou spojnicí mezi Thimphu a východem země… musím napsat, že po horší cestě jsem nikdy nejel… teď už chápu, proč slavili, že z Thimphu vede asfaltová silnice se dvěma pruhy… protože v její střední části má často jen jeden pruh a auta se krkolomně vyhýbají… byl to ve své podstatě průjezd nekonečnou stavbou… těžko se to dá popsat, to se prostě musí zažít…
Michal
Den desátý, jedenáctý a dvanáctý
Ahoj z Para,
opět jsme dnes přistáli na jediném mezinárodním letišti v Bhútánu, ale tentokrát jsme letěli vnitrostátním letem z letiště Bathpalathang…
V úterý ráno jsme se probudili po pondělním důkladném testování bhútánské whisky s názvem Misty Peak do bezbolestného rána… kvalita se ukázala, a tak mám jednu láhev už v kufru do domácí sbírky…
Po velmi dobré snídani (v hotelu Gongkhar vaří určitě nejlépe z dosavadních restaurací) jsme se vydali prozkoumat pamětihodnosti Bumthangu… nejdříve nás autobus vyvezl k místnímu hradu Jakar Dzong, ale pak už jsme většinu dne šli po svých… ušli jsme nějakých 11 kilometrů, měli oběd ve formě pikniku u vody a navštívili mnoho chrámů (jmenujme třeba Jampey Lhakhang, Kurjey Lhakhang, Tamshing Gomba či Kenchosum Lhakhang)… už jich je na můj vkus až příliš… nakonec jsem ale byl rád, že jsme zašli do toho posledního – jmenoval se Red Panda a byl to místní pikopivovar, kde vyrábí weissbier stejného jména…
A když jsme u toho piva, tak v Bhútánu je mezi místními nejoblíbenější pivo značky Druk 11000… podle etikety má až 8% alkoholu a podle Michala obsahuje betel, který Bhútánci strašně rádi žvýkají a tedy v pivě je přímo vítaný… pokud se ptáte, co je to betel, tak vězte, že se jedná o rostlinnou drogu, která se tu žvýká a barví sliny do červena… kromě piva jsme jej ještě nevyzkoušeli, ale co není, může být… dále jsem tu testoval Druk Lager a Druk Supreme, které jsou podobné našim pivům… stejně jako v Nepálu tu má láhev objem 650 ml a je tak vhodná k dělení mezi dva konzumenty…
Každé úterý je v Bhútánu vyhlášeno za suché… prodejny ani bary či restaurace nesmí prodávat/podávat alkohol, ale v případě našeho hotelu to úplně stoprocentně neplatilo… pivo jsme na stůl dostali a ostatního jsme se tentokrát s úcty k tradici nedotkli… tedy až na Pepu a Michala s Jamesonem, Pavla, Frantu, Věru a Blanku s vínem (v Bhútánu lahvované australské)…
Středeční ranní obloha byla úplně bez mraků… bylo krásné azuro… Michal nás vyvezl do širšího okolí Jakaru/Bumthangu, kde jsme se podívali na mystické jezírko Membartsho, v údolí Tang navštívili muzeum místních tradic (dojít k němu jsme museli na dost strmý kopec, prý jako by to bylo 52 pater), lehce prohlédli ženský klášter (v Bhútánu je asi 7000 mnichů a jen 400 mnišek), a dalším docela pohodovým trekem došli k chrámu Zangtopelri…
Byl to nádherný den strávený v přírodě… byli jsme sice „jen“ uprostřed Bhútánu, východ jsme ještě nepoznali, ale už teď můžu říct, že místní příroda a nekonečné lesy (v ústavě mají napsáno, že musí pokrývat minimálně 60% plochy země) musí dostat každého návštěvníka… navíc všichni ti příjemní lidé, kteří se snad ani neumí rozčílit, to je nádhera… vše je spojeno s jejich vírou… v Bhútánu neublíží ani mouše, protože neví, kdo je zrovna v ní reinkarnován…
S tím souvisí i skutečnost, že oficiálně v Bhútánu neexistují jatka… vždy se (oficiálně) čeká, až to které zvíře zemře… nebo pak existuje varianta, že se dovedou zvířata do Indie, kde se nechají porazit a jejich maso je pak v chladících boxech dovezeno zpět do Bhútánu… je to pro nás nepochopitelné? možná, ale v této části světa je prostě jiný život… už postupně chápu, že zvířata tu jsou postavena prakticky na úroveň lidí… třeba tolik volně žijících psů jsem ještě neviděl – a ani jeden z nich nestrádá… důvodem je, že mniši věří, že hříšný mnich se reinkarnuje do psa… a proto se o ně starají, protože vědí, že by tak mohli dopadnout sami…
Země je opravdu plná tradic – ne všechny bychom ale akceptovali u nás – jednou takovou kontroverzní tradicí je například nejoblíbenější aktivita mladých mužů – tzv. „noční lov“, během kterého se v noci nepozorovaně vetřou, většinou oknem či krovem k vybrané dívce, jejíž předchozí souhlas není podmínkou… zatímco její rodiče spí (často ve stejné místnosti), ukojí svou touhu nebo se o to aspoň pokusí…
V hotelu Gongkhar v Jakaru jsme strávili tři noci (byl to úplný luxus, protože víc nocí na naší cestě na jednom místě nestrávíme) a přestože jsme si museli na pokojích topit v kamínkách, byli jsme moc spokojeni… dnešní poslední snídaně už jen naši spokojenost potvrdila…
Co jsem ještě nestačil popsat, tak je tradiční oděv, ve kterém chodí na vesnicích úplně běžně a ve městech většinou jen do zaměstnání… pro muže se jmenuje gho (takový župan) a pro ženy kira (zavinovací sukně s hedvábnou halenkou)… pro bílé límečky je to přímo dress code… tradiční oděv se očekává i v případě, že jde Bhútánec na úřad o něco žádat nebo něco vyřizovat… na slavnostech nosí gho či kiru všichni…
A právě na slavnosti Tshechu, které se pořádají jednou ročně jsme se dnes přesunuli do Para… a nebylo to vůbec lehké… sice jsme měli z Jakaru rezervovaný let (Michal dokonce prozradil, že se rezervoval už loni v září na falešná jména, aby byla jistota místa), ale vzhledem k počasí byl docela v ohrožení… jelikož letiště Bathpalathang leží mezi vysokými horami a ani Paro na tom není jinak, tak tu piloti nemohou používat radarovou navigaci, ale musí se řídit podle viditelnosti… a ta dnes ráno byla mizivá… takže ranní let, který měl startovat v 7:00, nakonec odstartoval až v 9:30… v tomto letadle seděl Pepa a bhútánský průvodce Piňďa… zbytek naší výpravy měl letět v 11:00… ale vzhledem ke zhoršujícímu se počasí (mraky klesaly stále níž) jsme měli obavu, jestli vůbec odletíme… ani Josef Mikula, kapitán našeho letu, kterého jsme už poznali v Thimphu, si nebyl jist… vedle toho, že všechny lety tu musí proběhnout za dobré viditelnosti, tak je potřeba mít přehled o váze cestujících a jejich zavazadlech… Drukair na této lince má totiž jen jedno ATR, které je stavěno na vzlety v nižších nadmořských výškách… čím výš, tím menší výkon mají jeho motory… takže i když je letadlo pro 40 cestujících, jeho maximální kapacita je kolem 20 osob…
To jsme věděli a protože jsme opravdu chtěli letět, poslali jsme naše těžké kufry s řidičem autobusu (vrací se do Para po zemi) a odbavili se jen s příručními zavazadly… a i přesto si dovolili nás zvážit a mně zkazit den… tu cifru, kterou jsem viděl na bhútánské váze přičítám těžkému oblečení a nadmořské výšce… nemohu s ní vůbec souhlasit…
Každopádně nakonec jsme opravdu odstartovali… sice s hodinovým zpožděním, ale to nám vůbec nevadilo… let totiž trval jen 35 minut, což oproti cestě busem, kterou bychom museli absolvovat v případě zrušení letu, bylo nic… náš autobus s kufry do Para totiž přijede až za 14 hodin… neskutečné, že?
Takže po přistání v Paru jsme se potkali s Piňďou a Pepou a vyrazili na slavnosti na místní hrad… pro nás bylo zajímavé vidět tance ve strašidelných maskách buddhistických bohů a démonů, ale pro místní to bylo o něčem jiném… každý rok si těmito několikadenními slavnostmi připomínají svoji historii… vezmou si to nejlepší oblečení, vyrazí na hrad a vytvoří jedinečnou atmosféru… máme slíbeno, že představení navštívíme i zítra… dnes jsme totiž po dalším piknikovém obědě zmizeli a jeli do nedalekého kláštera, na místní tržiště a do hotelu… nechtěli jsme to přehánět… zítra ráno nás totiž čeká výstup na nejvýznamnější místo Bhútánu – tzv. Tygří hnízdo… vyrazíme ještě před rozedněním a půjdeme 3 hodiny nahoru a 2 hodiny zpět… držte mi palce…
Michal
Den třináctý, čtrnáctý, patnáctý a dva poslední
Ahoj z Jaldapara,
včera jsme opustili Bhútán a přejeli do Indie, konkrétně do Západního Bengálska…
Páteční den začal velmi brzo ráno, na snídani jsme se posilnili a vyrazili na výstup k Tygřímu hnízdu, buddhistickému klášteru, který je zavěšený na skalní stěně v nadmořské výšce 3120 metrů…
Ke vzniku kláštera se váže jedna z místních legend… podle ní do této oblasti v 8. století doletěl na hřbetu tygřice (jeho manželka vzala tuto podobu na sebe) buddhistický Guru rinpočhe… v jedné z místních jeskyní pak tři roky, tři měsíce, tři dny a tři hodiny meditoval, aby ze sebe vypudil démony, kteří v něm žili… od té doby se místo stalo svatým a poutním místem, pro které se začal používat název Taktsang, tedy Tygří hnízdo…
Když jsme přijeli pod skálu, kde se klášter nachází, mohli jsme si vybrat mezi výstupem po vlastních nebo na hřbetu koně či muly… samozřejmě, že jsme zvolili výstup vlastními silami, abychom si zážitek ještě více umocnili… tentokrát jsme šli všichni… a jelikož Pepa měl největší potíže s výstupem, připojil jsem se k němu a předával zkušenosti nabrané za mé poslední výstupy v Bhútánu… cesta nahoru trvala nakonec asi 2,5 hodiny… nebylo to vůbec nic lehkého, ale naštěstí ráno nepražilo slunce, takže to šlo… závěr výstupu je trochu zrádný, protože když už se dostanete na úroveň kláštera, zjistíte, že musíte ještě 100 metrů dolů po schodech a pak opět 100 metrů nahoru abyste se do kláštera dostali… další zradou je, že ještě před jeho branou jste podrobeni osobní prohlídce a je vám odebrán celý batoh včetně fotoaparátu… ani na Tygřím hnízdě se nesmí fotit… a navíc vyžadují mít na sobě košili nebo tričko s límečkem…
Sestup nebyl o nic kratší, po většinu cesty jsem byl překvapen, že jsme se šplhali tak daleko a vysoko… proti nám těžce oddechovali ostatní návštěvníci památky, která v roce 1998 skoro vyhořela a obnovena byla až roku 2005… když jsem se před odletem na tento zájezd díval na Cestománii, natočenou v roce 2003, zazněla tam informace, že klášter není přístupný turistům… přiznám se, že jsem se zaradoval, že se tam nebudu muset drápat, ale po příjezdu sem jsem si pořádně přečetl program a návštěva Tygřího hnízda tam byla… naštěstí jsem si vzal s sebou dron, říkal jsem si… natočím klášter a přitom budu někde dole… ale chyba lávky… dron je v celém Bhútánu zakázaný… vůbec se nesmí použít…
Odpoledne jsme se z dálky podívali na další z místních hradů (ani si nepamatuji jeho jméno), navštívili Národní muzeum Bhútánu v Paru a ještě na chvilku koukli do města, abychom utratili poslední bhútánské ngultrumi… místní měna je pevně navázána na indickou rupii (kurz je 1:1), která je i v Bhútánu používána jako zákonné platidlo, takže nebyla výjimka, že se nám do ruky dostala bankovka z Gándhím… mince v Bhútánu ani Nepálu nepoužívají…
Večer jsme se na večeři potkali s účastníky zájezdu cestovky Firefox (ta je Michalova, ale má ji na sebe napsanou Bhútánec Dawa), kteří v pátek přiletěli a dělají podobný program jako my, ale v opačném směru… a jelikož oni byli ještě plni natěšení na Bhútán a my za sebou měli výstup na Tygří hnízdo, tak oni po večeři jeli na tanečky a my na hotel…
Věděli jsme totiž, že ani poslední noc v Bhútánu nebude dlouhá… už v 6 hodin ráno jsme seděli v autobusu a vyráželi na hrad Rinpung dzong v Paru – ještě za tmy tam totiž vyvěsili thongdrel – obrovskou malbu buddhistického světce Padmasambhavy – což je součást probíhajícího festivalu… a jelikož na plátno nesmí dopadat sluneční paprsky, bývá chvilku po rozednění opět smotáno… tedy pokud se neplánuje návštěva krále… to se pak i počká na něj… i bez návštěvy krále je od rána celé Paro na nohou… plátno chce vidět každý, proto se davy lidí přesouvají na hrad… důvodem je skutečnost, že kdo se na plátno podívá, stává se osvíceným… a tak jím jsem už i já…
V devět hodin jsme pak opustili hotel Mandala resort a vydali se směr Indie… přesněji řečeno do Západního Bengálska… cesta byla opět dlouhá a úmorná… jak jsem již psal, silnice jsou v celém Bhútánu zaříznuté do skal… a tam, kde se opravují je spousta Indů… za celou cestu jsme neviděli Bhútánce manuálně pracovat na nějaké stavbě… předpokládám, že je pod jejich úroveň pracovat v prachu vedle cest… proto najímají nájemné síly z Indie…
Takže to byla taková příprava na další dny… ale teď by se nejspíš hodilo zhodnotit pocity z návštěvy Bhútánu…
Musím napsat, že to je země jako žádná jiná… tradiční se tu divoce a podivuhodně mísí s moderním – mnich oplachuje uprostřed lesa vodou z potoka svoje zánovní auto (čím větší, tím lepší); voda je totiž posvěcená modlitebním mlýnkem a mnich věří, že jej na cestách ochrání… všichni tu mají nejnovější modely mobilů, ale rýže se sklízí ručně… ne všichni mají teplou vodu z kohoutku, ale koše na tříděný odpad jsou na každém kroku… nejvíce si ale člověk uvědomí kontrast okolního světa, když do Bhútánu přijede z Nepálu a odjede do Indie…
A abychom i tuto návštěvu země ukončili pár zajímavostmi, přidávám následující:
– nejvyšší horou Bhútánu je Kula Kangri, která je vysoká 7554 metrů…
– slovo Bhútán znamená „okraj Tibetu“, někdy se zemi také říká „země hřmícího draka“…
– v Bhútánu nemají letní čas, takže poslední dny byl rozdíl oproti ČR už jen 4 hodiny…
– na hranicích všech osmnácti bhútánských distriktů jsou checkpointy, kde se cizinci musí hlásit o povolení přejet do dalšího…
Opravdovou hranici mezi Bhútánem a Indií jsme zažili v 17:30 indického času (o půl hodiny méně než v Bhútánu)…
Mezitím jsme stále jeli po bhútánských klikatých silnicích v horách… na jedné z čůracích přestávek jsem jako jediný ze skupiny vyzkoušel betel… přece nemohu opustit Bhútán bez vyzkoušení této drogy… při žvýkání betelového sousta se uvolňuje hlavně arecaidin, který barví sliny do červena, ostatní alkaloidy pak působí na zvýšenou sekreci potních a slinných žláz, likvidují střevní parazity a působí osvěžení organismu… vápno, obsažené v soustu, však ničí zubní sklovinu a dráždí sliznici… vydržel jsem sousto žvýkat asi patnáct sekund… pak už jsem jen prskal kolem sebe a nakonec sáhl k láhvi whiskey Chivas Regal, kterou jsme z Para vezli v autobusu…
Takže jsem opět v Indii… po návštěvě Tádž Mahalu v roce 2014 jsem si myslel, že už sem nepřijedu… tato země mě tehdy opravdu nedostala, ale když už je tento zájezd koncipován tak, že začíná v zaprášeném Káthmándú a končí v Indii, tak si aspoň ještě více uvědomíme jak krásný byl Bhútán…
Nu což, naštěstí jsme ještě před hranicí nakoupili několik lahví alkoholu (při pobytu v Indii je dezinfekce nutností), tak to nějak přežijeme… opustili jsme hraniční město Phuntsholing, které je rozděleno mezi obě země a kde teplota stoupla na tropické hodnoty (leží totiž už na indické placce, při úpatí Himálaje, takže jsme klesli do výšky asi 300 m.n.m.) a kolem nekonečných čajových plantáží dojeli do hotelu Jaldapara Tourist Lodge, ležícího v Národním parku Jaldapara… to bylo něco po sedmé večerní… jen jsme si rozdělili chatky (ubytování je moc pěkné) a šli jsme na první indickou večeři… tam jsem se dozvěděl, že dnes budu muset vstávat už po čtvrté hodině, abych se připojil k první části naší skupiny a v 4:45 jsme mohli odjet do místního safari…
Na safari jsme dojeli při rozbřesku… nasedli jsme na hřbet slona (čtyři na jednom) a vnořili se do buše… při asi 45 minutové procházce jsme se vyhýbali větvím a stromům (slon si jde kudy chce) a viděli jednoho nosorožce, tři jeleny, pět pávů a nespočet opic… říkal jsem si, jestli vyjížďku mám vůbec absolvovat, protože mi to připadalo jako týrání, ale když ty peníze jdou na zachování safari a možnosti volného pobytu v přírodě pro ostatní zvířata, tak to bohužel sloni musí odpracovat…
Dopoledne jsme pak sedli do autobusu a vyjeli do města Cooch Behar… cesta trvala asi 1,5 hodiny… ve městě jsme si dali pravý indický oběd, koukli na palác a po cestě zpátky zajeli na čajovou plantáž a místní tržiště… celý den bylo pekelné teplo… žádný větřík, jen teplo… ještě, že jsme se pak vrátili na hotel, kde je sice na pokoji klimatizace, ale jinak je to „chudý“ hotel – protože v Indii platí nové nařízení, že alkohol se nesmí prodávat do 500 metrů od národní dálnice, a my jsme od cesty 400 metrů, tak musel zrušit bar…
Večer nás Michal vyvedl do nedaleké indické restaurace se vším všudy… fotky raději nepřikládám, ale držte mi palce, protože jsem byl jeden ze čtyř z devítičlenné skupiny, který se do jídla pustil… vím, že jsem v Indii, vím, že to není podle našich standardů, ale když už jsem tady, tak ochutnám místní autentickou kuchyni… snad se mi to nevymstí, ale nechtěl bych být jako ti z naší skupiny, kteří jedou do daleké země, ale při tom se místního štítí…
Zítra nás čeká čtyřhodinový (se zácpou pětihodinový) přejezd do Bagdogry, odkud odpoledne v 16:25 odletíme indickou nízkonákladovkou GoAir do Nového Dillí… tam se jen otočíme v hotelu, abychom zase jeli na letiště a v úterý v 6:15 odletěli s Turkish Airlines přes Istanbul do Evropy…
Budu mít za sebou další, docela náročnou cestu (potřeboval bych po návratu ještě několik dní volna), ale i tentokrát musím napsat: stálo to za to…
Tak zase příště…
Michal
