Michael Bluschke

Den 1 – 4

Hej z Kodaně,

původně jsem chtěl použít grónský pozdrav „aluu“, ale okolnosti tomu chtěly jinak… určitě s k tomu ještě dostanu…

Má další delší cesta začala v neděli… to jsem se, nezvykle až po poledni (když letím někam tzv. na otočku, většinou vyrážím hodně brzo ráno), vydal na brněnské hlavní nádraží, kde jsem v 13:29 nasedl do vlaku Českých drah směřujícího do Vídně a majícího jen 10 minut zpoždění… po pátečním výpadku elektřiny v různých částech republiky a po čtvrteční ranní cestě autem na vídeňské letiště (udělal jsem si výlet Vídeň-Valencie-Řím-Vídeň), kdy u Drasenhofenu kamión s marmeládou vysypal svůj obsah na vozovku a bohužel i jedno protijedoucí auto, přičemž způsobil dopravní kolaps, jsem s takovým zpožděním byl nadmíru spokojen… vlak byl plný až k prasknutí, dokonce i tichý oddíl, který skupinky cestovatelů vyhledávají jako poslední, byl úplně obsazený… já měl místenku a v batohu plechovku Zichovce, takže jsem byl saturován…

V Břeclavi zpoždění narostlo na 30 minut, asi jsme čekali na rakouskou vlakovou četu… těžko říct, protože i hlášení ve vlaku nejspíš respektovalo, že sedím v tichém oddílu (na rozdíl od hlasitých německy mluvících mladíků)… a průvodčího jsem celou cestu neviděl… do Vídně jsme stáhli zpoždění na 26 minut a já tak měl možnost stihnout o pár minut zpožděný vlak na letiště… kdyby tedy jel – měl totiž technickou poruchu a na letiště z hlavního nádraží vůbec nevyrazil… takže jsme všichni čekali na další spoj, jedoucí v půlhodinových intervalech… svého času ÖBB slibovaly, že se bude jezdit po 15 minutách, ale to byl asi jen sen…

Na letiště jsem dojel v dalším přeplněném vlaku (opět bez kontroly jízdenky) v 16:00, odevzdal velký kufr, prošel bezpečnostní kontrolou a se štěstím se hned dostal do Sky Lounge – za mnou už měli stopku z důvodu naplněnosti…

V letadle Austrian Airlines jsem měl sedadlo 11C, těsně vedle v poslední době nejžádanějšího sedadla 11A… do vzduchu jsme se dostali prakticky bez zpoždění (17:35), což bylo skvělé, protože po 75 minutách bezproblémového letu (u Austrian Airlines člověk dostane i deci vody a napodobeninu Mozartovy koule) a přistání v Kodani, jsem na pásu netrpělivě vyhlížel kufr… můj plán byl co nejrychleji se ubytovat a následně vyrazit přes Öresundský most do švédského Malmö… tam jsem chtěl navštívit jednu ze dvou restaurací s názvem Pivo… čepují v nich pivo z Únětického pivovaru, což ale nebyl ten důvod (česká piva na svých cestách nevyhledávám), tím důvodem byla skutečnost, že před dvěma roky parta zaměstnanců těchto restaurací navštívila Pivní opici… byli v Brně na edukační cestě po naší pivní kultuře… a tak jsem jim návštěvu chtěl oplatit… no a plány jsou od toho, aby se měnily… ne vždy totiž vše vyjde podle představ… ubytován jsem sice byl v hotelu Comfort, který se nachází přímo na letišti a člověk se do něj dostane suchou nohou rovnou z terminálu, ale časově to je na papíru jiné než v realitě… nejdříve čekání na kufr, následně nečekaně delší cesta do hotelu, check-in ozvláštněný tím, že jsem byl třikrát u pokoje číslo 310, ale ani jednou přístupová karta nefungovala, abych následně dostal pokoj číslo 1136 v nejvyšším patře (na recepci se slečna zželela a dala mi prý lepší), a pak pohled na meteorologický radar, který zvěstoval průtrž mračen nad Malmö a zejména skutečnost, že podniky Pivo v neděli zavírají už v 21:00…

To Dánové jsou jiní kabrňáci, ti mají restaurace otevřené dlouho do noci, takže jsem změnil směr a dojel do centra Kodaně, kde jsem hned za budovou hlavního nádraží našel skvělý pub s živou hudbou a řemeslnými pivy… jmenoval se Jernbanecafeen a prezentoval se jako 3. nejlepší pub v Kodani… vybral jsem si místní hazy IPA (silnější speciál za 270 Kč) a po druhé sklenici mi už přestalo vadit, že jsem při placení hotelu použil špatnou kartu (a to každého nutím si hned po přistání v mobilu přepnout primární kartu na tu s výhodnějším kurzem)… v Jernbanecafeen jsem seděl pěkně venku pod markýzou a pomalu přešel na místní ležák (cena se pohla jen mírně na 240 Kč), když dešťový mrak zasáhl i Kodaň… a to byl impulz, aby si Paola a Ria přisedly k mému stolu… výřečné holky (no spíše dámy) byly z Dominikánské republiky, ale Paola žije v Barceloně a Ria za Kodaní (podle fotky má moc pěknou dceru)… po chvilce se k nám přidal i kolemjdoucí Daniel, číšník z nedaleké restaurace… příjemné popovídání jsem musel ukončit, jelikož jsem se potřeboval přesunout na letiště do hotelu… Ria mě chtěla ještě pozdržet nabídkou pozvání na další pivo, ale slušně jsem poděkoval a tak mi Paola alespoň dala na sebe číslo…

A pak to přišlo… pěkně jsem se posadil v úplně prázdném vlaku z kodaňského hlavního nádraží na letiště, vytáhl telefon a nevěřil vlastním očím jakou zprávu od Scandinavian Airlines jsem už hodinu měl v emailu: váš let z Kodaně do grónského Nuuku je zrušen… dvakrát jsem si vše přečetl a stále nevěřil… odlet měl být v pondělí v 10:55 a to zrušení přišlo v neděli v 22:05… byl jsem nesmírně smutný… zároveň jsem věděl, že přestože mi slibovali, že najdou jiné spojení (což v takovém případě musí), že nebudou úspěšní, protože zpáteční let jsem měl ve středu a Scandinavian Airlines do Nuuku létají jen pondělí/středa/pátek… už po cestě z letištní železniční stanice do hotelového pokoje mi v hlavě začala běžet spousta myšlenek… jedna z nich byla, jestli se mám vrátit do ČR a navázat na původní plán příletem ve středu… avšak pohled na cenu letenek tuto ideu hned vyřešil… po půlnoci přišlo očekávané potvrzení ze strany Scandinavian Airlines, že mi nic nenašli, a tak mi zbývalo jen požádat o zrušení i zpátečního letu… až do jedné hodiny v noci jsem pak řešil vše okolo… nejdříve jsem pátral po důvodu, protože Scandinavian Airlines mi k tomu nic nenapsaly… mrkl jsem tedy na stránky konkurenčních Air Greenland, kde jsem se dočetl, že i oni zrušili nedělní a pondělní lety z důvodu počasí v Nuuku (silný vítr a riziko velkých turbulencí)… následně bylo potřeba zrušit ubytování (rezervováno bylo napřímo, protože hotel všechen výnos věnuje místním námořníkům, a tak jsem je nechtěl připravit o provizi Bookingu) a taky výlet na lodi, kde jsem měl chytat ryby, které by mi následně byly připraveny na talíř… zároveň jsem uvažoval čím vyplním tři následující „volné“ dny… díval se na letenky z Kodaně (na poslední chvíli byly extrémní ceny), vlaky do jiných zemí, a hledal tipy co v této části světa dělat… nakonec jsem si řekl, že ráno je moudřejší večera a šel spát… v pět hodin ráno mi to opět šrotovalo hlavou… naštěstí později velmi rozmanitá snídaně pomohla zmírnit zklamání, které ještě navíc při pohledu z okna zvyšoval hustý déšť a zamračená obloha… celou dobu do check-outu jsem tak strávil na pokoji hledáním variant… posléze jsem se odhlásil z hotelu a suchou nohou přešel na nádraží a vyrazil směrem, který jsem chtěl absolvovat již v neděli večer – do Malmö… ve vlaku jsem opět (náhodou) seděl v tichém oddílu, ale hlasitá němčina (tentokrát důchodců) byla slyšet i tady…

Spojení mezi Kodaní a Malmö přes úžinu Öresund od roku 2000 zajišťuje 4 km dlouhý podmořský tunel, 4 km jízdy po umělém ostrově a 8 km dlouhý Öresundský most (druhý nejdelší v Evropě, po mostu Vasco de Gama v Lisabonu)… tunel na dánské straně byl zvolen s ohledem na blízké kodaňské letiště a kvůli tomu byl v úžině vybudován umělý ostrov Peberholm… celou touto stavbou se spojil skandinávský poloostrov s pevninskou Evropou… v patře mostu je vozovka, dole železniční trať… za 25 minut jsem přejel z nádraží letiště Kodaň do centra Malmö…

Začalo se vyčasovat, a tak jsem se ještě s kufrem posadil do restaurace Spoonery a dal si lepší variantu IKEA kuliček a plechovku piva… 1060 recenzí a hodnocení 4,8 na Googlu nelhalo… po tomto pošmáknutí jsem začal řešit kde složím hlavu, a protože jsem se už v Kodani díval na nějaké možnosti, byl jsem překvapen, že po překročení hranice a přihlášení se do švédské mobilní sítě najednou většina hotelů podražila… nebo Booking pracuje s polohou zákazníka? Každopádně já si vybral Moment hotel nedaleko vlakového a autobusového nádraží, protože jsem ještě nevěděl kam, jak a jestli vůbec se budu přesouvat… v hotelu jsem dostal minipokoj (pro jednoho v pohodě) opět v nejvyšším (tentokrát pátém) patře… ve výtahu jsem si přečetl upozornění, že celé Malmö ve středu nebude mít teplou vodu, takže jsem si řekl, že to je znamení zůstat jen jednu noc…

Musím napsat, že hned po příjezdu na Malmö C (zkráceně hlavní nádraží) jsem cítil, že se mi ve městě bude líbit… a po jeho opuštění musím konstatovat, že tomu tak opravdu bylo… Malmö je třetí největší švédské město (má asi 320 tisíc obyvatel) s jedinečnou atmosférou… centrum tvoří historické Staré město nacházející se na ostrůvku kolem kterého vede říční kanál… zbytek města má moderního ducha (město se novoty nebojí) a je protkáno neskutečným množstvím cyklistických stezek (člověk si musel dávat velký pozor kudy šel)… často je také označováno za švédskou riviéru…

Já se na pokoji moc neohřál… hned jsem vyrazil k nepřehlédnutelné dominantě města, v době svého postavení (2005) nejvyšší budově Skandinávie (v současnosti je třetí nejvyšší), Turning Torso (Otáčecí se torzo), kde je podle hotelové recepční v létě přístupná vyhlídka… jen slečna netušila, že není otevřena v pondělí… takže jsem pokračoval dál až na pobřeží do velmi útulného Vaganza baru, kde jsem u pár orosených sklenic pozoroval otužilou mládež koupající se v chladných vodách Öresundu a konečně v klidu rozlousknul hlavolam – vedle Malmö navštívím i Göteborg… a pojedu vlakem i autobusem, a dám si tam fiku a nějakou dobrou rybu ve Feskekörka (tuto radu jsem od Julči dostal až včera, ale hodí se mi na toto místo zápisků :-))

Večeři jsem si dal v restauraci Siesta, která nabízí švédské dobroty… já si vybral sledě (byl na toustu v podobné úpravě jako tousty s garnáty a lososem v IKEA) a Janssons Frestelse (Janssonovo pokušení), což jsou zapečené brambory se sledi, cibulí, smetanou a strouhankou… byl jsem tak nasycen, že jsem se musel projít k nedalekému hradu Malmöhus, abych se následně konečně přesunul do podniku s názvem Pivo… na tomto místě musím konstatovat, že slunce v tuto roční dobu v Malmö zapadá, ale hrozně pozdě, takže je to pro našince strašně matoucí, a tak se málem stalo, že jsem Pivo skoro prošvihl… podle slunce na obzoru jsem myslel, že je odpoledne a ne večer… nicméně jedno pivko z Únětického pivovaru jsem si dal… a při té příležitosti zabředl do hovoru s obsluhou i hosty… prozradil jsem jim, že jsem z Brna, oni mi zase prozradili sen jet někdy do České republiky (a taky do Grónska)… učil jsem je výslovnost „Únětický“, oni mi zase prozradili, že ve švédštině používají jinou diakritiku… obsluhy jsem se ptal, jak se dostali k českému pivu, oni mi odpověděli, že manažer má přítelkyni z Čech… a nakonec jsme probrali jejich návštěvu Pivní opice – jedna slečna za barem se toho výletu totiž účastnila a moc ráda na něj vzpomíná… možná jsem tím měl začít, protože pak mi výčepní řekl, že kdyby to věděl, dostal bych pivo na účet podniku… při ceně 210 Kč za únětický ležák bych možná byl i rád…

Včera jsem se tedy vypravil do Göteborgu… vlak mi jel až v 12:17, tak jsem se ráno ještě prošel po městě, nakoupil v obchodě svačinu do vlaku, odhlásil z hotelu, dal si na nádraží pivko z Malmö (lahvové, přitom dražší než točené, to asi tím, že točené byly Krušovice) a poobědval vynikající salát s uzeným lososem… na minutu přesně jsem pak opustil Malmö a vysokorychlostním vlakem se vydal vstříc druhému největšímu švédskému městu – Göteborgu… apropo vysokorychlostní ve švédském podání znamená, že cesta bude trvat 5 hodin, přičemž autobus ji zvládne za 3:10… jenže vlak nekopíruje pobřeží a kolem něj vedoucí dálnici, nýbrž zajíždí hluboko do vnitrozemí (něco jako u nás Brno-Praha přes Českou Třebovou) a po cestě jede opravdu rychlostí až 200 km/h… a právě ve vnitrozemí (konkrétně městě Alvesta) se vagón skoro celý zaplnil… já však měl stále vedle sebe místo, takže jsem se mohl rozvalit až tak nešikovně, že jsem si rozsedl nabíječku k mobilu…

Cesta probíhala v poklidu, občas jsme trochu déle stáli, abychom pustili protijedoucí vlak, ale pozorovat švédskou přírodu bylo uklidňující… navíc klimatizace fungovala (někdy až příliš) a v zadní části mého vozu bylo bistro, kde jsem mezi plechovkami piv viděl Budvar a opět ty Krušovice… tento vlak pro cestu do Göteborgu jsem vybral, abych nemusel přestupovat a také protože přímé autobusové spoje v akceptovatelnou dobu byly už vyprodány… cena jízdenky byla 740 Kč…

V 17:25, přesně podle jízdního řádu, jsme přijeli na hlavní nádraží v Göteborgu… mým prvním úkolem bylo najít prodejnu s elektrem, abych mohl nahradit dosloužený kus příslušenství… naštěstí jsem ji našel hned v nádražní budově, takže jsem se nemusel s kufrem vláčet někam daleko a mohl následně zamířit do hotelu… ubytován jsem byl nedaleko nádraží v nejstarším hotelu v Göteborgu, který funguje od roku 1852… na to vůbec nevypadal, naopak vše bylo přizpůsobeno dnešní době a majitelé hrdě tvrdili, že jsou i jeden z mála nezávislých hotelů ve městě… asi se jim nedaří špatně, protože za můj krátký pobyt se na recepci vystřídalo asi 7 zaměstnanců… a když jeden z recepčních zjistil, že jsem z České republiky, přispěchal s informací, že jeho otec měl v Praze kamaráda Jiřího, armádního pilota, který zahynul při testování ruského letadla…

Fiku (kávu a něco sladkého k ní) mi nabídli hned v hotelu, já však odolal, protože jsem chtěl zamířit do doporučené Feskekörka, což v překladu znamená Rybí kostel… tato pro Göteborg ikonická budova byla navržena tak, aby připomínala gotickou katedrálu s výraznými oblouky a vitrážemi… loni slavila 150 let od svého postavení, přičemž předtím prošla několikaletou rekonstrukcí… nyní se uvnitř v otevřeném prostoru nacházejí tři restaurace s delikátními jídly zaměřenými jak jinak než na ryby a plody moře, a také menší rybí trh…

Hned po příchodu do kostela jsem si všiml dvou rozesmátých slečen (blondýnek) a osud tomu chtěl, že mě místní „uvaděč“ posadil právě vedle nich… navíc si děvčata právě dávala ústřice, tak jsem netrpělivě čekal, jestli to afrodiziakum bude účinkovat… v mezičase jsem si objednal krevetí sendvič a dostal na talíři asi kilo těchto malých plodů moře, pod nimiž se schovával malý toust, vejce a majonéza… a neprozradím žádné tajemství, že i když jsem holkám dal čas na účinek ústřic, tak nezabraly… žádná švédská trojka se nekonala… měl jsem jim říct, že mám narozeniny…

Kolem Feskekörka je teď velké staveniště – buduje se tam železniční tunel a hned dvě nové stanice… hlavní nádraží v Göteborgu není průjezdné (to se má také změnit), a tak je tlak na dopravu na západní straně města už neúnosný a staví se tam ostošest… možná i ta velká rozestavěnost, ke které se přidala řada oprav tramvajových kolejí ve mě vyvolala pocit, že v Malmö bylo líp… a tak jsem zamířil do vyhlášené čtvrti Haga v domnění, že tam bude jeden podnik vedle druhého a já si zlepším pocit nasátím starobylé atmosféry města… a skutek utek, protože jsem v osm hodin večer našel už jen zavřené bary a kavárny… zklamán jsem na nejbližší zastávce nasedl do tramvaje a nechal se odvézt blíže hotelu… ale ani tam jsem moc nepochodil… všude byly zahrádky už uklizené a podniky vyprázdněné… a tak jsem až o půl desáté konečně našel podnik, kde jsem si venku (za světla jak u nás v šest odpoledne) mohl dát pivo… když píšu tyto řádky je 22:30 a je stále světlo… teď jsem si dal ve vedlejším podniku skvělou IPA a likér Fishshot a začíná se stmívat… infuze vodky, eukalyptů, mentolu a lékořice… barman mi tvrdil, že to je švédské, ale podle internetu je to populární ve Finsku, a na láhvi je Made in Denmark… cena malého panáku 30% likéru byla v přepočtu 250 Kč… abych nepajdal, dal jsem si dva…

Göteborg má skoro 600 tisíc obyvatel a je považován za studentské město, na dvou zdejších univerzitách studuje zhruba 60 tisíc studentů, což je vůbec nejvíc v celé Skandinávii… nazývá se také zeleným městem, neboť je v něm spousta parků… dnes jsem mu dal druhou šanci vylepšit si u mě reputaci a myslím, že se mu to povedlo… nejdříve jsem ráno vyběhl k místnímu opevnění Skansen Kronan, pak se projel tramvají přes řeku Göta abych viděl blíž budovu přezdívanou rtěnka, a následně se přesunul do muzea značky Volvo… ta neodmyslitelně patří ke Göteborgu, kde byla roku 1927 založena… a tak jsem byl ve Švédsku už ve druhém muzeu (to první bylo muzeum skupiny ABBA ve Stockholmu v roce 2017)… ve World of Volvo to bylo hodně interaktivní a moderní, vystaveny byly různé staré vozy, ale nejlepší na něm bylo jídlo v místní restauraci…

Odpoledne jsem dal druhou šanci i oblasti Haga a i ta si úterní reputaci značně vylepšila… bylo tam velmi příjemně… vyzkoušel jsem tři podniky, dal si lokální pivo, kávu a mandelkaka… ještě jsem nezmínil, že úplně všude se tu na severu platí automaticky kartou, ještě jsem neviděl, že by někdo vytahoval hotovost… naopak jsem se u obyčejného stánku setkal s cedulí: no cash…

Také se mi dost často stalo, že na mě prvně začali mluvit švédsky (to už patřím k nim? :-)), přičemž jejich znalost angličtiny je skvělá, nesetkal jsem se s nikým, kdo by mi nedokázal hned odpovědět nebo konverzovat anglicky…

Ještě před odjezdem z Göteborgu jsem navštívil prodejnu monopolního prodejce alkoholu ve Švédsku – Systembolaget, abych si zakoupil suvenýr… jinak pití alkoholu na veřejnosti je ve Švédsku velmi tvrdě postihováno, a v obchodech si člověk může koupit jen lehká piva, pokud teda vůbec nějaká mají…

Na zpáteční cestu sem do Kodaně jsem si koupil lístek u Flixbusu… nabízel cestu bez přestupu až na kodaňské letiště (za 4 hodiny) a cenově byl na tom stejně jako včerejší vlak… v 18:17 jsme vyrazili z autobusového terminálu s úplně plným busem… sedadlo jsem měl bohužel v první řadě a vzpomínal jsem na vlak, protože natáhnout si nohy byl nesplněný sen… ale jinak cesta proběhla v klidu, prakticky celou dobu jsme jeli po dálnici a do Malmö nám to trvalo něco málo přes tři hodiny… při pokračování z Malmö do Kodaně jsem pak viděl jak Öresundský most i vypadá z pohledu řidiče… a to byl silnější zážitek než z vlaku, navíc konečně se mi vyplatilo sedadlo v první řadě…

Ubytován jsem opět v hotelu Comfort na letišti (tentokrát už jsem si dal pozor při placení na správnou kartu), protože zítra ráno v 8:50 mi letí letadlo do Osla odkud se pak přesunu za severní polární kruh… snad… po celý pobyt ve Švédsku bylo příjemných 20 – 22 stupňů, to zítra na severu bude určitě chladněji…

Hejda

Michal

Den 5 – 10

Hei hei,

jsem již na zpáteční cestě tohoto výletu po evropských severských končinách, a pokusím se v dalších sáhodlouhých zápiskách shrnout co se stalo od čtvrtka….

Vzpomínám si, že čtvrteční ráno nebylo lehké… přestože středa večer byla ve znamení přesunu z Göteborgu do Kodaně, docela dost jsem toho ve Švédsku nachodil (podle hodinek 45 km) a když se k tomu přidal fakt, že jsem po dopsání předchozích zápisků šel spát až kolem jedné v noci a ráno mi už v šest zase zvonil budík, těžce jsem se zvedal z postele… nicméně snídani, pokud ji máte v těchto krajinách v ceně ubytování, není radno vynechat, i když člověk standardně nesnídá…

V 7:30 jsem pak už seděl u odletové brány kodaňského letiště a čekal na let Scandinavian Airlines do Osla… odstartovali jsme s velmi mírným zpožděním v 9:10… letadlo nebylo úplně zaplněné, já seděl v poslední řadě s volným místem vedle mě (nohy jsem si tedy natáhnout mohl), ale bez možnosti sledovat co se děje venku – tato řada je v Airbusu Scandinavian Airlines bez okénka… let trval necelou hodinu a byl bezproblémový… opustil jsem tak letiště města, které bylo letos vyhlášeno jako nejlepší na světě k životu (v předchozích třech letech to byla Vídeň) a opět po 12 letech stoupnul na norskou půdu…

Na letišti v Oslu je možný vstup do salónku přes LoungeKey jen pro držitele vybraných (skandinávských) bank, a tak jsem využil možnosti Scandinavian Airlines si za 29 EUR vstup do jejich salónku koupit… to jsou tři piva, říkal jsem si večer v Kodani při nákupu tohoto doplňku, jen jsem si v tu chvíli neuvědomil, že po dalším letu do Alty budu řídit, přičemž v Norsku není povolena žádná hranice alkoholu v krvi řidiče a pokuty jsou drastické – třeba 1,5 násobek měsíčního platu (naštěstí pracuji v Pivní opici a už ne v bance), minimálně 10 tisíc dánských korun (20 tisíc korun českých)…

Nicméně jsem si pivo nakonec dát musel… důvodem byl totiž šok, který jsem zažil po přistání v Oslu při otevření dalšího emailu od Scandinavian Airlines (stále se týkal letu do Grónska), ve kterém mi vyčíslili kolik mi vrátí peněz – místo očekávané plné ceny 616 EUR prý jen 99 EUR… to si dělají srandu? Hotel i provozovatel lodi v Nuuku mi peníze už vrátili, ale Scandinavian Airlines díky kterým (a počasí) jsem neletěl, si se mnou takto hrají… ta letenka je nějak zakletá… a tak jsem se skoro celou dobu pobytu v salónku snažil nějak dostat k podání stížnosti, což je v době různých chatbotů a nemožnosti napsat obyčejný email, složitější, než se zdá… nakonec jsem to vzdal a nechal na klidnější čas, přece jen mě čekal program plný přesunů…

Tím prvním přesunem byl tedy let do města Alta (jeho letiště má zkratku ALF, stejně jako moje oblíbená seriálová postava z dřívější doby), kde žije asi 20 tisíc obyvatel, a které už leží za severním polárním kruhem… letadlo Scandinavian Airlines bylo víceméně plně obsazeno (slyšel jsem i češtinu), jen já jsem měl vedle sebe hned dvě volná místa… takže jsem se mohl natáhnout a tentokrát i z okna pozorovat nádhernou norskou přírodu… sluncem zalité letiště Oslo jsme opustili přesně podle letového řádu v 12:35, a po 110 minutách poklidného letu jsme přistáli v trochu oblačné Altě, kde bylo příjemných 17 stupňů… ano, byl jsem opravdu už za severním polárním kruhem…

Nicméně Alta byla jen má přestupní stanice, v plánu jsem měl půjčení auta a přesun ještě více na sever – k světoznámému útesu Nordkapp… vyzvednutí rezervovaného vozu u Hertz bylo neskutečně rychlé a bez zbytečných nabídek na další dopojištění… ani tu původně avizovanou kauci ve výši 1700 EUR nepožadovali v plné výši, stačilo jim jen bloknout 6500 Kč… nafasoval jsem zánovní Toyotu Yaris a v 15:00 vyrazil na 230 km dlouhou cestu na sever…

Cesta k Nordkappu se z Alty vine vnitrozemím, aby asi v polovině přilnula k pobřeží fjordu Porsanger… říká se o ní, že je jednou z nejúchvatnějších silnic v Evropě… úzká cesta plná zatáček láká velké množství motorkářů, ale i cyklistů, kterých jsem potkal celou řadu… a nebyli to ti s odlehčenými silničními koly, naopak, kola měli obtěžkané různými batohy a v nohách i na pomyslném životním tachometru najeto už spousty kilometrů… jakoby si chtěli splnit sen a dojet na kole až na konec světa…

A Nordkapp takovým koncem světa právě je… je to asi 300 metrů vysoký útes na ostrově Magerøya v nejsevernější části Norska, odkud dál už je jen Severní ledový oceán… a samozřejmě Špicberky… Nordkapp neboli Severní mys je často mylně považován za nejsevernější bod evropské pevniny, tím ve skutečnosti je východněji položený mys Kinnaroden, protože Nordkapp se nachází na ostrově… jenže Kinnaroden není dostupný po silnici, proto „vyhrává“ Nordkapp, kam cestu postavili již v roce 1956…

Jenže než se k Nordkappu a vlastně na ostrov Magerøya člověk dostane, musí projet podmořským silničním tunelem, který ostrov spojuje se starým kontinentem… ten je dlouhý necelých sedm kilometrů, a protože dosahuje až devítiprocentního klesání, působí jako dlouhá cesta do hlubin Země, ze kterých pak člověk naštěstí opět vystoupá na zemský povrch… když jsem do něj vjel, začal jsem cítit ropu, ale nejspíše to byly nahromaděné výpary z aut… a i tudy si to ti cyklisté musí projet…

Ještě než jsem dojel na Nordkapp, stavil jsem se v hotelu The View, který se nachází v nejsevernějším norském městě – Honningsvågu (je městem od roku 1996, žije v něm asi 2500 obyvatel), což už je na ostrově Magerøya, ale ještě 30 km pod Nordkappem… těch 200 km z Alty mi zabralo 3 hodiny… a nebylo to tím, že bych se po cestě nadmíru kochal krásnou scenérií (musí se vidět vlastníma očima, čočka fotoaparátu to nedokáže přenést), ale tím, že maximální rychlost po většinu cesty byla 80 km/h (chvilku byla i 90), a také tím, že tu prakticky nikdo nepředjíždí, spořádaně všichni jedou v zástupu a rychlost se pedantně dodržuje… pravda, když jsem byl na silnici sám, projevil jsem se jako český řidič a zvýšil rychlost, ale klikatá cesta stejně moc nedovolila…

V hotelu, který leží trochu mimo město, jsem využil možnosti dát si večeři ve formě bufetu a nacpal se místními dobrotami… nemohl chybět losos (v různých variantách) ani sledi… zároveň jsem ochutnal soba… nebyl špatný, chutnal lépe než vypadali ti co se mi odpoledne postavili do cesty na silnici… a to hned dvakrát… sob na silnici, sob na talíři… jsem v Norsku…

Jen co jsem se posilnil, vyrazil jsem k cíli mé čtvrteční cesty (dokonce jsem se slavnostně oholil) – i těch posledních pár kilometrů bylo stejně klikatých jako úchvatných… příroda v té nejsurovější podobě a v ní, stejně jako po celé cestě z Alty, domečky (samozřejmě dřevěné) rozesety jakoby náhodně v prostoru… a pak člověk přijede na konec cesty a najde tam turistický komplex s restauracemi, muzei a dalšími prodejnami… do něj jsem tedy nevkročil, jen jsem jej obešel a zamířil si to k modelu ocelového glóbu, který je prakticky na všech pohlednicích z Nordkappu… přestože jsem byl na místě, kde vládne subpolární klima, bylo při mé návštěvě 13 stupňů v plusu… jen trochu více foukalo… zatím jsem nepotřeboval z kufru vytáhnout žádné zimní oblečení (také díky zrušené cestě do Grónska), kromě čtvrteční návštěvy Nordkappu jsem si zatím vystačil maximálně s mikinou…

Po návratu do hotelu, kde mimochodem recepční byla z Japonska (před devíti lety do Honningsvågu přišla z Tokia), jsem si dal konečně pivko… a v ruce s ním zachytil půlnoční slunce… ano, v této roční době tu na severu Norska slunce vůbec nezapadá… zažil jsem to již na Špicberkách, takže jsem byl připravený a měl s sebou klapku na oči… ta však zůstala v kufru, protože na cestě zatím každý večer padnu do postele dost utahaný…

Pátek byl opět víceméně přesouvací… po lahodné snídani jsem sedl do auta a vydal se zpět na cestu do Alty… nemusel jsem nikam spěchat, letadlo mi mělo letět až v 18:20, nicméně jelikož jsem si auto půjčil jen na den, můj cíl byl být v 15:00 opět na letišti… ještě předtím jsem se podíval do centra Alty, které mě teda moc nenadchlo, ale alespoň jsem si dal moc dobrý salát s uzeným sobím masem… tím jsem vyrovnal bilanci – 2x sob na silnici, 2x sob na talíři…

Auto jsem pak v pořádku vrátil (najel jsem asi 550 km) a přemýšlel jak naložím s časem do odletu letadla společnosti Widerøe do Tromsø… jelikož letiště v Brně je oproti Altě obrovský dopravní uzel, měl jsem velmi omezené možnosti… autobus do centra Alty v potřebný čas nejel – jízdní řád je uzpůsoben příletu/odletu letadel a před mým letem byl jediný v 15:42 do Osla… a tak jsem se rozhodl zůstat v blízkosti letiště… naštěstí jsem mohl hned odbavit velký kufr, takže jsem jej nemusel vláčet s sebou do 10 minut vzdáleného nejbližšího bufetu… v něm jsem se totiž jen otočil, neboť hlad jsem neměl a oni zase neměli pivo… na letišti mi klučina z Hertz poradil se jít občerstvit do odletové haly za bezpečnostní kontrolu… nejdříve se mi nechtělo jít do uzavřených prostor (venku bylo příjemných 21 stupňů), ale nakonec byla žízeň větší… prošel jsem tedy kontrolou jako první pasažér letadla do Tromsø, přistoupil k pultu občerstvení, požádal o pivo a dostal odpověď: bohužel zavíráme… a to bylo jediné občerstvení v odletové hale… slečna mi ještě alespoň odblokovala ledničku, takže jsem si jako jejich poslední zákazník dne mohl koupit Pepsi a kávu (pivo? kdepak…)… a pak jsem seděl v hale a střízlivost využil k psaní zápisků… v mezičase mi přišla SMS od Widerøe, že můj let je opožděn – odlet bude 18:35… za 6 minut přišla další SMS s odletem v 18:50… nebyla poslední, ještě přišel čas 19:05 a 19:15… nakonec to bylo v 19:25… no jelikož De Havilland (menší vrtulové letadlo), kterým jsem letěl, měl v pátek za sebou už 12 letů (můj byl 13.), nedivil jsem se… a to ani když se pilot po našem nasednutí omlouval za zpoždění z důvodu technického problému…

Let byl však bezproblémový, zajímavostí bylo nepřidělení konkrétního sedadla, ale možnost volby… moje padla na sedadlo u nouzového východu, což byla opravdu náhoda, protože jak je letadlo malé, že sedím u nouzového východu jsem zjistil až po posazení… za 30 minut jsme už přistávali v Tromsø, jehož letiště už je mnohem větší než v Altě… vyčkal jsem na kufr a přesunul se na zastávku místní MHD… připadal jsem si trochu jako v Praze… na tabulích i nejblíže k východu byl propagován/stál speciální letištní autobus, přičemž za parkovištěm (100 metrů dál) byla zastávka asi pěti městských linek, co jezdí na letiště za třetinovou cenu… navíc výstupní zastávku MHD jsem měl rovnou před hotelem Enter Amalie, což jsem náležitě kvitoval – chtěl jsem co nejdříve zase vyjít do města na jeho průzkum… trochu mi tu rychlost kazila slečna na recepci, která nejdříve asi 15 minut hledala přístupové karty k pokojům (došly jí), až ji pak napadlo mi pokoj otevřít a domluvit se na předání karty až se z města vrátím…

Moje první kroky směřovaly k nábřeží, kde jsem si přes průliv Tromsøysund musel vyfotit most Sandnessund i arktickou katedrálu – obě stavby jsou pro Tromsø, město s 80 tisíci obyvateli, ležící z většiny na ostrově, typické… a jelikož mi ještě platil lístek na MHD, přemohl jsem hlad a přes most ke katedrále se vydal… a pak hned zpět, abych do toho žaludku přece jen něco dostal, protože se mi málem opět vymstilo orientovat se podle slunce nad obzorem… sice bylo zataženo, ale i tak světla až moc… takže jsem zaplul do restaurace Nyt a objednal si sobí burger… tímto jsem vyhrál 3:2…

Prakticky naproti Nytu byl podnik nabízející piva z mikropivovarů… no to jsem nemohl vynechat… a vybral jsem si Šumavu… údajně norské pivo… měli tam na čepu ale i Staropramen, tak jsem znejistil… snad nepiji české… když už je tmavé… ale pak jsem našel na internetu, že to je obchodní název piva z pivovaru Haandbryggeriet a už jsem si jej vychutnal… a pak další norské, tentokrát světlé a hořké… a slečna za barem mi dala ochutnat i poslední norské na čepu, kterému jsem se s ohledem na 11% alkoholu ale raději vyhnul… v sobotu jsem totiž opět musel vstávat dřív, abych stihl snídani i odjezd na letiště…

Když jsem se v sobotu ráno probudil, podíval z okna, tak hustá oblaka znemožňovala pohled na druhou stranu Tromsøysundu… ulice byly mokré a stále mírně poprchávalo… naštěstí zastávka busu na letiště byla, jak jsem již psal, prakticky u hotelu… tyto přípravy před cestou a výběr ubytování se mi vyplácí… jen kdyby tu na severu měli tvrdší postele…

Sobotní přesun byl nejdříve z Tromsø na letiště Evenes (je mezi městy Narvik a Harstad)… opět jsem jej měl naplánován s aerolinkou Widerøe, opět letadlem De Havilland, opět s volným výběrem sedadla (teď už jsem věděl kde je víc místa), ale tentokrát s odletem dokonce o 10 minut dříve než byl letový plán (v 10:15)… následoval krátký 35 minutový let, při kterém si člověk ani nestačí pořádně zdřímnout… mimochodem, Widerøe před časem Scandinavian Airlines prodalo Norwegian, s nimiž jsem v roce 2013 letěl na Špicberky… byla to první nízkonákladovka v Evropě s wifi zdarma na palubě, a jejich občerstvení stálo méně než na zemi… možná proto už jednou skoro zkrachovali…

Na letišti v Evenes jsem měl opět rezervováno půjčení auta… i tentokrát jsem od Hertz nafasoval Toyotu Yaris, což výrazně ulehčilo seznamování s půjčeným vozem… čekalo mě přes 2,5 hodiny cesty do Svolvær, největšího města na Lofotech… vzdálenostně to opět nebyla žádná dálka (165 km), ale většinu cesty byla omezena rychlost na 50 resp. 60 km/h… a to jsme neprojížděli žádnými obcemi (za to spousty tunely)… vlastně jsem po celé cestě neviděl žádnou civilizaci, jen samé mraky a za nimi schovávající se krásnou norskou přírodu… takže když si myslíte, že po pár kilometrech někde zastavíte na kafe, tak tady ne… tady by jej museli maximálně uvařit nějací trollové (už jsme trochu jinde, ale v Tromsø mají trollové své muzeum)…

Do Svolværu jsem přijel po druhé hodině odpolední, ubytoval se v hotelu Fast, který nemá žádnou recepci, vše funguje na základě kódu, který člověk dostane do SMS… a také nemá žádné parkoviště, s čímž je ve Svolværu potíž, nejsou tu volná parkovací místa (i když některé weby tvrdí, že ano) a za stání se musí platit… všude doporučují využít aplikaci EasyPark (tuším, že za ní stojí čeští vývojáři)…

Stejně jako po celé cestě z letiště Evenes, bylo i ve Svolværu odpoledne zataženo a podle meteoradaru nemělo cenu podnikat žádnou další cestu do okolí… já však sedl do auta a zajel se podívat do sousední vesnice Kabelvåg do restaurace Brygga, kde jsem si dal první rybu sobotního dne – lososa… zároveň jsem si v místním supermarketu koupil dvě plechovky piva, což jsem ale podcenil… když jsem se totiž vrátil do Svolværu, prošel si nábřeží, dal kávu a podíval na internet, zjistil jsem, že obchody v Norsku nemají v neděli otevřeno, a tak jsem se ještě obratem vydal do místního obchodu, kde jsem ale zjistil, že pivo se v Norsku v obchodech v sobotu může prodávat jen do 18:00 (v pracovní den do 20:00)… a to mluvíme o pivu s obsahem alkoholu max. 4,75%, vše silnější se i v Norsku prodává jen v prodejnách monopolního prodejce Vinmonopolet… tak jsem si alespoň koupil norský sýr a hovězí jazyk na nedělní snídani – v hotelu Fast žádná není… ale aspoň jsem v něm konečně dvě noci po sobě, dosud jsem se na každou noc stěhoval…

Meteoradar na večer hlásil protrhání oblačnosti, což byl signál k aktivitě… vydal jsem se směrem na západ, kde mělo ubýt mraků nejdříve… a dojel jsem do Henningsværu, kde jsem chtěl opět podpořit místní restauraci (aby všechno neměl jen Svolvær) a vybral si Fiskekrogen, kde jsem si dal další ryby sobotního dne… nejdříve jako předkrm carpaccio z velkého mořského savce (omlouvám se, ale na Islandu ani v Japonsku jsem to nezkusil, takže zbývalo už jen Norsko) a následně jako fish and chips lofotskou tresku… na obojím jsem si hodně pochutnal…

Nedělní počasí bylo dárkem na rozloučenou… od rána až do večera (nemohu napsat od svítání do západu slunce) byla obloha prostá mraků a teplota dosahovala příjemných 18-21 stupňů… podle předpovědi tak mělo být jen ráno, takže jsem měl budík nastavený na brzké vstávání… a v plánu bylo vyrazit na konec Lofot do vesnice s názvem Å… ta byla vzdálená 126 km a cesta mi tam trvala 5,5 hodiny… nebylo to provozem, nebylo to až tak rychlostními omezeními, bylo to díky úchvatné podívané, kterou tato scénická cesta nabízí… vůbec nespočítám kolikrát jsem zastavoval, kochal se a pořizoval fotky (za to si při zpracování budu nadávat)… pokud jsem vychvaloval cestu z Alty na Nordkapp, tak ta na Lofotech ji mnohonásobně předčí… budu mít dost těžké vybrat pár fotek do zápisků… mimochodem, na cestě do Skandinávie jsem měl s sebou i standardní fotoaparát a dron, ale ty jsem za celou cestu z batohu vyndával jen při průchodech bezpečnostní kontrolou na letištích… místo fotoaparátu mi vystačil mobil a k pouštění drona nebyl klid a čas… navíc na Lofotech je prakticky všude přírodní park a v něm je dron zakázán…

Vesnice Å je stejně jako ostatní vesnice na Lofotech velmi půvabná… základem jsou jednopatrové, výjimečně dvoupatrové dřevěné domky tzv. rorbuer neboli rybářské chalupy… ty jsou většinou natřené bordó barvou… to pramení z historie – rybáři získávali barvu na své domy z přírodních zdrojů, tresčích jater… což se dnes už neděje, ale barva zůstává tradiční (na Lofotech jsem kromě bordó barvy viděl domy už jen v bílé/šedé a hořčičné)… za Å, kde žije asi 100 obyvatel, už silnice nepokračuje… na jejím konci je parkoviště a do středu vesnice se sejde kousek pěšky… já měl podle internetu vyhlédnutý malý stánek Sild & Salmon nabízející 4 druhy sendvičů – 2x s lososem (teplý a studený) a 2x se sleďem… vyzkoušel jsem studeného lososa a slaného sledě… oba vynikající… jen poznámka – i na konci Lofot v obyčejném stánku akceptovali jen a pouze platbu kartou… za celých 9 dnů jsem ani jednou nepotřeboval někde hotovost, vlastně jsem ani dánskou, švédskou nebo norskou korunu neviděl…

Po podpoře malého podnikatele oproti větší restauraci jsem ještě chvilku lelkoval v Å a až jsem dostatečně nasál atmosféru, sedl do auta a vydal se na zpáteční cestu… ta mi do Svolværu zabrala poloviční (standardní) čas…

Večer jsem pak, stejně jako v sobotu, strávil na pivu v restauraci Bacalao v přístavu Svolvær… ono se k neděli nedá o moc víc napsat, snad za mě promluví fotky, já už jen přidám pár informací o Lofotech…

Jedná se o souostroví tvořené asi 80 ostrovy táhnoucí se podél západního a severního pobřeží Norska… Lofoty jsou relativně malé, protože měří pouhých 112 km a obývá je asi 24 tisíc obyvatel… neformálním hlavním městem Lofot je Svolvær… National Geographic řadí Lofoty mezi nejkrásnější souostroví světa… o jejich kráse by se dalo psát donekonečna, protože mají všechno: hory, zasněžené vrcholky, fjordy, jezera, zátoky, písečné pláže, tmavé modré tóny moře i jasně modré či tyrkysové mělčiny… navštívit je lze v létě i zimě, v každou roční dobu přináší okouzlující podívanou…

Popis dnešního dne, posledního tohoto výletu, bude také docela krátký, je celý přesouvací… ráno jsem vstal raději o něco dříve než jsem měl nastavený budík… přece jen jsem musel absolvovat 165 km zpět na letiště Evenes a při takové cestě se může ledacos stát… jelikož provoz byl klidný a slunce opět krásně svítilo, dovolil jsem si nakonec pár zastávek a pokochání se místy, která v sobotu byla zahalena do hustých mraků… v 11:00, přesně v čas otevření obchodu, jsem stál před prodejnou Vinmonopolet ve vesnici Evenskjer… byla nejblíže letišti a já si musel koupit lahvinku norského akvavitu jako suvenýr… v 11:30 jsem už vracel auto na letišti (najel jsem přesně 700 km), odbavil kufr, prošel bezpečnostní kontrolou a čekal na přílet letadla společnosti Discover Airlines (skupina Lufthansa)…

Odlet skoro plně obsazeného Airbusu byl opožděn asi o 40 minut, nicméně to by nebylo ještě tak hrozné… problém nastal po 2,5 hodinách ve vzduchu… zrovna jsme přelétávali Hamburk, když pilot oznámil bouřku nad Frankfurtem a možné zpoždění… po další půl hodině, kdy jsme už kroužili nad Frankfurtem, jsme se dozvěděli, že bouřka nám nedovolí přistát, a protože letadlo nemá dostatek paliva pro další kroužení, musíme být odkloněni do Hamburku… tam jsme přistáli po dalších 30 minutách letu… škoda, že se tak nerozhodli už při přibližování se k bouřce, ale nejspíš věřili, že ve Frankfurtu přistaneme… každopádně se tím ohrozil můj navazující let do Vídně s Lufthansou… v Hamburku jsme totiž 1,5 hodiny stáli (nebyli jsme u žádné brány, takže jsme nemohli vystoupit) a čekali na natankování a inspekci přídě letadla, protože jsme při přistání zachytili nějakého ptáka… ale alespoň jsme dostali další deci vody zdarma (sarkasmus)… tento výlet je s letenkami opravdu zábavný… budu ještě muset dořešit Scandinavian Airlines a teď tedy i dodatečné náklady na dnešní změnu itineráře s Discover Airlines…

Během čekání v Hamburku mi Lufthansa sdělila (naštěstí jsem měl zpáteční lety na jedné letence), že mě přebookovali na úterní ranní let v 6:40 do Vídně s Austrian Airlines… tímto se můj výlet neplánovaně prodlužuje o noc ve Frankfurtu (tam jsme se z Hamburku ještě 45 minutovým letem přesunuli) na 10 dnů… ubytován jsem na náklady aerolinky v hotelu Holiday Inn asi 15 minut autem od letiště – už jsem vyzkoušel matraci – skvěle tvrdá… jen tu noc budu muset zvládnout bez velkého kufru, protože ten byl už odbaven a čeká někde v hangáru na naložení na nový let…

Ve Frankfurtu jsme přistáli v 20:00, na hotel jsem se dostal v 22:30… ta hrozná prodleva byla způsobena nekompletními informacemi v letadle, kdy nám nahlásili jen nějaké změny odletových bran… kupodivu tam zmínili i let Austrian Airlines v 21:45, ale na ten jsem se nedostal, stejně jako moji sousedé z řady v letadle s jejich dětmi a jednou další pasažérkou… vytvořili jsme skupinu a hledali na letišti informační přepážku, kde obdržíme další informace, případně nám zajistí hotel… a to v bouřkou postiženém Frankfurtu bylo nadmíru zmatečné… od jedné přepážky nás poslali ke druhé, kde jsme si vystáli velmi dlouhou frontu (to jsme ještě brali s humorem), aby nám slečna za ní řekla, že i když máme zrušený let s Lufthansou, musíme k přepážce Discover Airlines (přitom to je stejná skupina)… tam jsme konečně pochodili a docela rychle se dostali k voucheru do hotelu Holiday Inn… následovalo hledání místa odjezdu shuttle busu, aby pak pro 15 lidí (hotel dostalo více „postižených“) přijela dodávka pro 9… naštěstí jsem se dostal do první várky cestujících a v 22:30 vkročil do hotelu… tam jsem zjistil, že restaurace se zavírá v 22:00, ráno se otvírá v 5:45, ale protože máme už 6:10 boarding, tak se ani nenajíme… já jsem si teď na baru dal aspoň dvě piva a účet předložím aerolince a budu očekávat proplacení… jinak věřím v zítřejší úspěšný přesun do Vídně (budu muset opět brzo vstávat – 4:00, brrr) i následně do Brna, tak zápisky pošlu již v tento čas, ať nejsou ještě delší…

Skandinávie je skvělá, všude je čisto, lidí tak akorát, letní počasí vynikající… člověku sice na živobytí nestačí rozbít prasátko, musí uspořádat rovnou zabíjačku celého chovu, ale v létě bych se sem nejraději přestěhoval… nebo aspoň kousek severněji od nás, kde v létě nepanují taková horka (mám zprávy, že vedra se u nás opět vrací)… a vlastně už teď mohu prozradit, že v srpnu podniknu druhý pokus dostat se do Grónska… tak se těšte na pokračování zápisků… tentokrát budou tzv. přerušované – po Grónsku pak snad vyjdou i Faerské ostrovy… autonomní oblasti pod správou Dánska… už teď se těším…

Ha det

Michal

Den 11 – 15

Dobré ráno z kodaňského letiště,

za chvíli budu nastupovat do letadla a tak posílám druhou část trojdílné ságy z letošních cest do Skandinávie…

Ta začala bezprostředně po výletu do polského Trojměstí (Gdaňsk, Sopoty a Gdyně) a nedlouho po výletu do Varšavy… cesty na sever od nás v parném létě opravdu doporučuji… ale ještě než se vrhnu na popis aktuální cesty, vrátím se k nedořešeným případům zmíněných v zápiskách z první cesty do Dánska, Švédska a Norska…

Jak jsem psal, musel jsem na závěr neplánovaně nocovat v hotelu Holiday Inn u frankfurtského letiště… tím se výlet prodloužil na 10 dnů, přičemž ten poslední začal již v 4:00, kdy jsem musel vstát, abych se společně s nově poznanými spolucestujícími přepravil na letiště a v 6:40 odstartoval směr Vídeň… na přepravu na letiště jsme si společně vzali jednoho taxíka… jelikož jsem měl privilegium sedět vpředu, zhostil jsem se i placení (48 EUR)… pro jistotu jsem to uhradil kartou a vyžádal si účet, bylo mi přece řečeno, že to aerolinka proplatí… a abych o to mohl požádat, chtěl jsem po ostatních spolucestujících pro jistotu jména… nejspíše jsem v nich vzbudil takovou důvěru, že mi dokonce poskytli své pasy, abych si je vyfotil… letadlo odstartovalo přesně, ve Vídni pak dosedlo o několik minut dříve, což mě potěšilo, protože po čekání na kufr jsem spolucestujícím jen zamával (a už nikdy neviděl) a utíkal na prakticky prázdný autobus RegioJet do Brna, který jel za 3 minuty… ještě tentýž den jsem po Discover Airlines žádal proplatit: pivo v hotelu (nebyla večeře, tak aspoň pivo), taxi na letiště (uvedl jsem, že nás jelo 6, včetně jmen), snídani na letišti (u jediného v tu dobu otevřeného stánku) a rozdílu mezi cenou lístku z Vídně do Brna (protože ten nový byl o dost dražší)… vše samozřejmě podloženo doklady… a reakce na sebe nenechala dlouho čekat: pivo neproplatíme (alkohol), cestu do Brna neproplatíme (následná cesta po přistání nás nezajímá), dostanete jen peníze za snídani a taxi, ale protože vás jelo 6, tak jen poměrnou část, což dělá 8 EUR… tak to jsem nečekal, člověk jim upřímně napíše kdo v taxíku jel a oni se pokusí ušetřit i na ušetřeném… okamžitě jsem refundaci odmítl a čekal co se bude dít dál… nakonec aerolinka milostivě souhlasila, že dostanu celou částku za taxík (na proplacení ostatních nákladů jsem netrval)…

A pak jsem tu měl ještě nedořešenou záležitost se Scandinavian Airlines – připomínám zrušení letu a navrácení pouze 99 EUR místo zaplacené ceny 616 EUR… znovu jsem zkoušel jejich virtuálního asistenta Ture, ale ani v klidu doma jsem se s ním nebyl schopen domluvit… naštěstí po pár dnech nejspíše email, který jsem psal z hotelu View u Nordkappu, dorazil do počítače lidské pracovní síly a já dostal informaci, že se případ prošetří a že se mi ozvou… ozvali se pak docela rychle a přislíbili poslání zbylé částky… ta dorazila na účet po několika dalších dnech, ale dorazila… takže nakonec jsem (přesně podle nároku) nebyl tratný… tedy pokud nebudu počítat, že jsem se nedostal do Grónska, na což jsem se dlouho těšil…

A proto vznikají tyto zápisky… byla srpnová neděle odpoledne, venku naštěstí trochu pod mrakem, a já se vydal na autobusové nádraží u hotelu Grand, abych v 16:45 nasedl do autobusu Flixbus a nechal se odvézt na letiště do Vídně… a už tady jsem začal mít trochu divný pocit, že ani tento výlet nebude jednoduchý… autobus stál na nádraží, měl i svého řidiče, ale ten nejspíše musel absolvovat povinnou přestávku, a tak nám byl odjezd posunut o 30 minut na 17:15… takže jsem plechovku Juicy Lucy od Zichovce načal ještě na nádraží a v hlavě jsem mezitím počítal kdy budeme ve Vídni… s vidinou nedělní zácpy (kdy se Vídeňáci vrací domů) a nutnosti zajet nejdříve k vlakovému nádraží (kde vystupovalo 5 z celkových 10 pasažérů) jsem byl nesvůj – opět cestuji s velkým kufrem a ten jsem musel odevzdat do 20:10… naštěstí žádná velká zácpa nebyla, a tak jsme přijeli v 19:40 k letišti, já se vydal odevzdat kufr, projít bezpečnostní kontrolou (kéž by měli ve Vídni už nové skenery, abych nemusel všechnu techniku vytahovat z batohu), trochu navečeřet do salónku a před devátou nasednout do letadla Austrian Airlines… plně obsazeného… letícího asi 80 minut… opět do Kodaně…

Tentokrát jsem nezvolil ubytování u letiště – hotel jsem hledal před měsícem a to už ceny byly hodně vyšponované… takže vzhledem k blízkosti letiště od centra, skvělého napojení na vlak/metro a skutečnost, že přistanu až v 22:40 (ale zároveň druhý den nemusím vstávat brzo), padla volba na Next House hostel asi pět minut pěšky od kodaňského hlavního nádraží… jedna noc vyšla na 41 EUR a podle popisu jsem měl očekávat hostel nové generace – nabízel kino, možnost sportovního vyžití i různé bary… bohužel jsem do něj dorazil až těsně před půlnocí, tak jsem si dal jen jedno uvítací pivo a šel hledat pokoj 155, postel číslo 1… problém hostelu vidím v tom, že když přijdete do pokoje moc pozdě, ostatní nocležníci již spí a tak se potmě a hlavně potichu snažíte rozeznat kde co je… moji kapsli (měl jsem 4 lůžkový pokoj) jsem našel hned, naštěstí nebyla v patře… menší zádrhel byl v tom, že v Next House hostelu je záchod i sprcha součástí každého pokoje… nicméně když tam už dva lidé spali, nechtěl jsem je rušit hlasitou sprchou, a tak jsem provedl jen nejnutnější hygienu a šel spát… musím ocenit velmi dobré klimatické podmínky i kvalitu postele… i tak jsem se docela často budil – to zase přičítám konstrukci kapsle – byla z plastu a když člověk zachrápe, rezonovala… ráno jsem se probudil docela brzo, a jelikož už jeden obyvatel pokoj opustil, na druhého jsem již nebral ohled, dal si sprchu a převlékl na cestu do Grónska…

V 8:15 jsem už byl na letišti, odevzdal kufr, prošel bezpečnostní kontrolou (z minula jsem si pamatoval, že v zadní části mají ony skenery nové generace (opět s sebou táhnu standardní fotoaparát a dron)) a zamířil si to do salónku… budu se již opakovat, když napíši, že na Vienna Lounge široko daleko žádný nemá… odlet letadla byl naplánován na 10:55, takže jsem byl rád za klidnou snídani v rámci volných vstupů LoungeKey… postupně jsme se začal připravovat na druhý pokus odletět do Grónska – aktivoval jsem si eSIM (Grónsko sice spadá pod Dánsko, a tedy EU, ale není v Schengenu a ani jednotná pravidla pro mobilní signál se na něj nevztahují) a objednal si autobus z letiště v Nuuku na ubytování… a jen jsem dokončil tento úkon, objevil se mi v emailové schránce už známý text emailu: váš let z Kodaně do grónského Nuuku je zrušen… už zase?!? minule to oznámili 12 hodin dopředu, tentokrát 90 minut před odletem… už jsem byl odbavený, na letišti… to není možné, říkal jsem si… přece nepoletím hned zpátky do Vídně (navíc mám zpáteční letenku, kdy její přebookování stojí 70 EUR + doplatek rozdílu ceny)… a tak jsem se pln adrenalinu vydal k transferové přepážce Scandinavian Airlines, kde jsem asertivně čekal na nějakou nabídku (přece zase nebudu řešit zrušení letenky)… slečna se podívala do systému a když viděla, že bych měl letět ve středu zpět, pronesla, že není moc možností… první (snad nemyšlená vážně) zmíněná nabídka byla, že bych mohl letět přes Stockholm do Keflavíku (Island) a od tam možná dál do Grónska… a když neviděla na mé tváři nadšení (trochu jsem jej skrýval, protože by to byly 3 lety místo jednoho), začala ťukat do klávesnice a vypadlo z ní, že bych mohl letět druhý den (úterý) ráno v 7:10 s Air Greenland… to by sice znamenalo zkrácení pobytu v Nuuku jen na jednu noc, ale zase když už jsem byl v Kodani a další pokus někdy jindy bych asi už absolvovat nechtěl… takže jsem přitakal… slečna mi obratem potvrdila letenku a navíc jsem obdržel voucher na noc v hotelu Radisson Blu, včetně dopravy taxíkem a večeři… opustil jsem tedy letiště (musel jsem si ještě vyzvednout kufr) a zamířil ke stanovišti taxi… cesta do hotelu trvala 20 minut (takže byla delší než vlakem z hlavního nádraží), ale jelikož check-in v hotelu byl možný až od 15:00 (byl jsem tam v 10:30), jen jsem se na záchodě převlékl z teplého grónského oblečení do letního kodaňského, nechal batožinu v hotelu a po krátkém mrknutí na Google mapy se vydal metrem a poté vlakem na cestu do asi 40 km vzdáleného přístavního městečka Helsingør… cesta zabrala přibližně hodinu… vlak byl prakticky prázdný… kdo by taky jel do Helsingøru… možná a snad jen ti, kteří vědí, že do místního hradu Kronborg zasadil dějství svého Hamleta William Spakespeare… bylo příjemných 22 stupňů, na obloze žádný mráček, tak jsem se ke Kronborgu vydal také, ale jen z důvodu, abych se přes nám už známý průliv Öresund podíval na jeho druhý břeh… jen 4 km vzdálený je totiž švédský Helsingborg… po procházce kolem místního přístavu, objevení baru s 22 druhy čepovaného piva a v nedaleké restauraci Købehavneren ochutnání stegt flæsk (opečené plátky vepřového bůčku, dánské národní jídlo), jsem se rozhodl, že se přes úžinu přeplavím (trajekt jezdí každou půlhodinu) a do Helsingborgu se v rámci náhradního programu podívám také… za 20 minut od opuštění Helsingøru jsem už byl ve Švédsku… a nelitoval jsem… kochal jsem se neskutečně…

V Helsingborgu jsem se prošel na kopec s vyhlídkou, dal si další pivo za švédské ceny a odolával si dát něco dobrého do žaludku, protože jsem měl v hotelu Radisson Blu přislíbenu večeři… Helsingborg jsem opustil v 16:11… zvolil jsem opět cestu vlakem, ale tentokrát po švédské straně přes Malmö až do Kodaně (abych udělal okruh kolem Öresundu)… takový byl plán, ale při mých cestách do Skandinávie se plán často mění, takže když jsme v Lundu asi 15 minut stáli (později jsem zjistil, že v kolejišti byl člověk), zahlásili, že konečná tohoto vlaku bude Malmö, kde máme přestoupit na jiný vlak do Kodaně… využil jsem tedy situace a platnosti jízdenky ještě další 2 hodiny (cesta z Helsinborgu do Malmö trvala hodinu) a zastavil se na jedno Únětické v restauraci Pivo…

Po následující krátké procházce po Malmö (opět jsem tam byl v pondělí, kdy má Turning Torso zavřeno) jsem nasedl na vlak a přejel do Dánska (a tak jsem Öresund překonal již letecky (letadla nad ním přistávají), vlakem, busem i lodí… poslední tři jen díky zrušeným letům Scandinavian Airlines a náhradnímu programu)… v Kodani jsem ještě přestoupil na metro a dojel až do Radisson Blu hotelu… tam jsem si vystál frontu na recepci, abych dostal pokoj a taky informaci, že večeře se podává mezi 18:00 a 19:00… a bylo 18:58… tuto informaci jsem předtím nikde nedostal, a jelikož jsem o večeři zdarma nechtěl přijít, kufry jsem ještě nechal v úschově a vydal se do příslušné místnosti (přece nepřijdu o jídlo jako tomu bylo ve Frankfurtu), kde naštěstí místo německé přesnosti/přísnosti vládlo dánské hygge a tak jsem se navečeřel… posléze jsem si dal v klidu sprchu (není nadto mít pokoj jen pro sebe) a vydal se do města, kde jsem zakotvil na nedaleké kodaňské náplavce…

V úterý jsem měl budík nařízen na 4:01… dal se trochu dohromady a vydal se k recepci odevzdat klíče, nafasovat snídaňový balíček a hlavně se zeptat, jestli to taxi, které jsme společně s recepční v pondělí večer objednávali, bude akceptovat jen fotografii voucheru od Scandinavian Airlines… přestože jsem měl nárok na cestu do hotelu i z hotelu, obdržel jsem jen jeden voucher a ten mi zadržel pondělní taxikář (byl neoblomný, tak jsem si pro jistotu vyfotil jeho licenci i SPZ)… no tak nestačila… řidič trval na fyzickém kupónu (informace, že mám jen fotku, se k němu nedostala) a nebo zaplacení na místě a následné žádosti o proplacení od Scandinavian Airlines… to se mi po předchozích zkušenostech nechtělo absolvovat… v tom okamžiku z hotelu vyšly dvě holky, u kterých jsem předchozí den při večeři zjišťoval jak to mají s vouchery ony, a poprosil jsem je o jeden (měla každá svůj)… hurá, problém byl se štěstím pravého okamžiku vyřešen…

Kodaňské letiště je mi opravdu už docela známé… tentokrát jsem zamířil na terminál 2, kde jsem si musel vystát frontu na odbavení… Air Greenland nemá samoodbavovací systém… naštěstí čekání nebylo až tak dlouhé a navíc jsem měl před sebou cestující, která pokud reprezentuje obyvatele Grónska, tak se tam stěhuji (už teď mohu napsat, že nereprezentuje)… pak už jen bezpečnostní kontrola, využití dalšího voucheru (tentokrát na občerstvení) od Scandinavian Airlines a čekání na vzlet letadla… v mezičase jsem si opět koupil lístek na odvoz z letiště a doufal, že už k žádnému zrušení letu nedojde… letadlo Air Greenland (aerolinka vlastněna Grónskem) bylo širokotrupé (Airbus A330neo) se dvěma uličkami a rozložením sedadel 2-4-2… v letadle Scandinavian Airlines jsem měl mít předposlední 30. řadu, tady jsem měl stejné číslo, ale za mnou jich bylo ještě dalších 17 řad… stojánku jsme opustili v 7:15 a po bezproblémovém letu přistáli v 8:53 na letišti v Nuuku… Grónsko je časově posunuto o 3 hodiny – proto jsem první cestu do Grónska plánoval v červenci přes mé narozeniny – chtěl jsem je aspoň o pár hodin oddálit…

Nepsaný statut hlavního letiště umožňujícího provoz velkých strojů měl v Grónsku dosud od Nuuku 300 km vzdálený Kangerlussuaq… za druhé světové války jej jako svou základnu postavili Američané… ale v listopadu loňského roku bylo po několika letech práce oznámeno dokončení prodloužení dráhy letiště v Nuuku (takže tam mohou už přistávat velká letadla), a když přišla akce Scandinavian Airlines, hned v prosinci jsem měl koupené letenky… no a stačily „jen“ 3 pokusy a v Nuuku jsem nakonec přistál… letiště není vůbec velké, ale je pěkné… kaňkou na kráse bylo vydávání kufrů, které na jediný pás trvá velmi dlouho… zároveň mě překvapilo, že na letišti neproběhla žádná pasová kontrola, což na jednu stranu vše zrychlilo, ale na druhou jsem mohl dostat další razítko do mého pasu…

Autobus společnosti Greenland Excursions, kterým jsem se nechal přepravit až do mého ubytování Unnuisarfik Iglo, již čekal před letištěm… stálo tam i 5 taxíků, z toho byly 3 škodovky… cesta do ubikace trvala 20 minut a po cestě jsem byl překvapen, jak surově Nuuk působí… věděl jsem, že tam jsou „paneláky“, ale že jich bude tolik a tak divně rozmístěné, to jsem nečekal…

Unnuisarfik Iglo jsem si pro tento pobyt vybral, protože v červenci preferovaný hotel SØMA byl pro tento termín již plně obsazen… jelikož jsem nechtěl do až neskutečně drahých ubytování, vzal jsem za vděk bydlením u paní Marie, která pronajímá tři malé pokoje se společnou koupelnou… najít jej šlo jen podle Google map, označení je skromné a divím se, že Greenland Excursions vůbec na svém webu tuto možnost zastavení nabízí… vstupní dveře byly odemčené (zůstaly po celou dobu mého pobytu, i v noci), ale v ubytování nikdo nebyl… takže jsem se mohl dostat dovnitř a přes Booking napsat paní Marii dotaz, který pokoj budu mít… paní Marie nelenila a obratem mi volala, ale protože mi telefon hlásil příchozí hovor z Maďarska, nevzal jsem to… až když mi napsala, že to byla ona, domluvili jsme se na dalším postupu… chtěl jsem totiž co nejdříve začít s průzkumem Nuuku, přecejen díky posunutí příletu jsem na něj měl jen pár hodin… odpoledne mě navíc čekala 6 hodinová plavba Icefjordem… takže jsem se jen rychle převlékl do dešti odolnějšího oblečení (v Nuuku bylo v 11:00 hodin ráno 12 stupňů a totálně zataženo, předpověď hrozila deštěm) a vyrazil…

Nuuk je oficiální grónský název teprve od vyhlášení autonomie Grónska v roce 1979 (znamená „mys“)… předtím se používalo dánské pojmenování Godthåb znamenající „dobrá naděje“… je to hlavní a největší město Grónska, žije v něm necelých 20 tisíc obyvatel… teď jsem si uvědomil, že jsem ještě nenapsal nic k samotnému Grónsku, takže to napravuji…

Grónsko je největší ostrov na světě, jeho rozloha je přibližně stejně velká jako pětina Evropy… z větší části leží ostrov za Severním polárním kruhem a asi jen 15% jeho území je trvale bez ledu… zbytek pokrývá led dosahující místy síly až 3 km… v Grónsku žije necelých 60 tisíc obyvatel, všechna města a osady se nachází na pobřeží v místech, kde není led… podle islandských ság jako první do Grónska dorazil někdy mezi roky 950-1003 Erik Rudý, vypovězený z Islandu za neúmyslné zabití… legendy vypráví, že ostrov pojmenoval Grønland (Zelená země), aby přilákal nové osadníky… samozřejmě, že se sem dostali i Vikingové, kteří jej používali jako obchodní kolonii a mimo jiné jako první přivezli křesťanství… po bitvě na Bílé hoře sem dorazili i tři členové Moravských bratrů (bratranci Kristián a Matouš Stachovi a Kristián David), kteří založili osadu Nový Herrnhut (dnešní Nuuk) a Matouš Stach je dokonce autorem grónské gramatiky…

Přestože Grónsko (grónsky Kalaallit Nunaat) geograficky patří k Severní Americe, prakticky vždy bylo politicky a kulturně spojeno s Evropou… od roku 1261 patřilo území Norsku, mezi roky 1397 až 1523 se o něj dělily Dánsko, Norsko a Švédsko, které z paktu odstoupilo… Dánsko získalo samostatný nárok na Grónsko na základě Kielské smlouvy z roku 1814… statusu kolonie se území zbavilo až v rámci dánské ústavy z roku 1953, autonomie přišla v roce 1979, samosprávnost v roce 2009…

Dánsko si ponechává kontrolu nad zahraničními záležitostmi a obranou, Grónsko samotné rozhoduje například o svých přírodních zdrojích… v poslední době v éteru rezonují silná prohlášení amerického prezidenta Donalda Trumpa, že by USA měly uvažovat nad koupí ostrova… říkal to již při svém prvním mandátu, ale v letošním roce je jeho rétorika drsnější… Dánům vyhrožuje vysokými cly a v krajním případě i využití vojenské síly…

Pokusy o převzetí nadvlády alespoň nad částí ostrova Spojenými státy provází Grónsko po velkou část jeho moderní historie… tehdejší americký ministr zahraničí Seward v roce 1867 chtěl za štědrou porci zlata koupit území Grónska i Islandu… nepovedlo se, tak aspoň ve stejném roce získal Aljašku… další pokusy proběhly v letech 1910 a 1946… Dánsko nicméně pokaždé odolalo… svůj otisk však USA v Grónsku přece jen mají… během 2. světové války tam vyrostla vojenská základna Thule (dnes známá jako Pituffik), což je nejseverněji položený vojenský přístav…

Vraťme se ale do Nuuku, kde jsem si dojem z něj vylepšil jen v části „starého města“, kde byly domečky, které člověk vidí na romantických fotografiích z Grónska… ostatní části města byly opravdu zvláštní… na druhé straně jsem moc rád, že jsem Nuuk poznal ještě autentický, před propuknutím honby za turisty, kterých do celého Grónska loni přijelo jen kolem 149 tisíc… nová letecká spojení s USA (letos sem začaly létat United Airlines z New Yorku) a přímé spojení Nuuku s Kodaní však nejspíš v brzké době udělají své…

Po několika rychlých kilometrech na chaoticky vedených silnicích Nuuku (chodníků tam moc není) jsem dostal hlad a tak jsem si v Café Esmeralda vyhlédl sendvič s uzeným halibutem z místních vod (losos prý je odjinud)… byl obrovský, chutný a stál jen o trochu víc než půllitr piva Krenkerup…

Po průzkumu Nuuku jsem se potkal s majitelkou ubytování Marií, která mi prozradila, že v červenci měli až na jednu velkou bouři (tu jsem zrovna asi vychytal) pěkné počasí… po takovém small talku vytáhla z kapsy terminál a zkasírovala mě (opět jsem při mé cestě ještě neviděl hotovost)… než jsem se rozloučil, prozradil jsem Marii, že odpoledne popluji šest hodin na lodi… není to trochu moc? Podivila se… ale co charakterizuje Grónsko víc než led, a já se za ním vydal přímo do Icefjordu…

V 15:20 jsme z místního přístavu vyrazili na plavbu lodí společnosti Nuuk Water Taxi – na palubě byl kapitán, posádka (jedna slečna) a 10 turistů, včetně jednoho dalšího Čecha… ti ostatní turisté byli ze Švédska, Kypru a USA… když jsem po příchodu do přístavu spolucestující uviděl, hned jsem si řekl, že by bylo dobré mít s sebou rukavice, šálu i čepici, budeme docela dlouho na vodě… no ale ty zůstaly v kufru na pokoji…

Počasí bylo v úterý milosrdné – sice celý den halily oblohu mraky, ale prakticky vůbec nepršelo a ani nekoukal vítr… plavba po fjordu, který je druhý nejdelší v Grónsku (160 km dlouhý), a který je také známý pod jménem Nuup Kangerlua, proběhla v klidu a ani jsem netrpěl díky mé zapomnětlivosti… dokonce jsme neplánovaně viděli i velrybu… a neskutečný počet tisíce let starých ledových ker… kapitán při jedné zastávce trochu ledu vyzvedl, naporcoval a my tak mohli ochutnat kapku Ballantine’s whisky s tímto ledem… odmítla jen těhotná Američanka (vzala si jen led) a druhý Čech (bál se alkoholu i ledu)…

Stejně jako jsem psal v zápiskách z Nordkappu či Lofot – není jednoduché vyjádřit krásu nedotčené přírody ve slovech, a ani fotografie ten zážitek nepřenese, prostě se to musí vidět na vlastní oči či slyšet na vlastní uši – praskání ledových ker… přesto samozřejmě pár fotografií přikládám…

Návrat z plavby byl v 21:35… světla bylo ještě dost (západ slunce byl kolem půl jedenácté), a i když podle kodaňského času bylo už půl hodiny po půlnoci a já byl skoro 21 hodin na nohách, rozběhl jsem se do centra Nuuku vyhledat nějakou restauraci či bar, kde bych mohl zakončit úterní a vlastně jediný večer v Nuuku… naštěstí jsem víceméně náhodou našel bar Daddy’s, kde dokonce čepovali v Nuuku vařené pivo… co víc jsem si mohl přát… jen pro dokumentaci, pivovar se jmenuje Brewhouse a já vyzkoušel Palaarsuaq (plzeňské), Baja (prý klasické) a Nittaalaq (Pale Ale), a poslední jmenované bylo nejlepší…

Na středeční ráno jsem si nařídil budík na brzkou sedmou hodinu, abych co nejvíc ještě nasál z Nuuku… počasí se nezměnilo, bylo pod mrakem a 11 stupňů… naštěstí bylo opět víceméně bezvětří, takže jsem si byl jistější, že letadlo z Kodaně pro mě přiletí… přesto jsem check-in na čtvrteční let do Vídně udělal raději až když jsem na Flightradaru viděl, že letadlo z dánské metropole opravdu odstartovalo… což ještě samozřejmě není stoprocentní jistota návratu (v pátek bylo za letu odkloněno do Keflavíku), ale je to dobrá indicie…

Ještě rychle jsem tedy proběhl potemnělými ulicemi hlavního města Grónska (slunce zapadá i vychází později než u nás), udělal pár dokumentačních fotografií, koupil pohledy a zapadl na snídani opět do Café Esmeralda (jediné v tu dobu v okolí otevřené) a dal si vynikající salát s mořskými plody – krevetky, uzený losos a samozřejmě uzený halibut… a jelikož ryba musí plavat, chtěl jsem si dát pivko, ale to je možné prodat až po 12:00, bylo mi řečeno…

Na 11:00 jsem měl objednán odvoz opět společností Greenland Excursions… mikrobus přijel včas, a tak jsem byl v 11:20 na letišti… odbavil jsem kufr a šel do tax free shopu hledat výrobky Q Distillery, což je první grónský lihovar vyrábějící gin, vodku a whiskey za použití čisté vody z ledovců Grónska… jejich Q vodka je prezentována díky této vodě a preciznímu destilačnímu procesu jako mimořádně jemná… takže volba byla jasná… na letišti panoval docela čilý ruch… vedle letadel do Kodaně (Air Greenland i Scandinavian Airlines), Keflavíku (Icelandair) tam přistávala i startovala řada malých vrtulových letadel Air Greenland… místní jsou zvyklí mezi grónskými městy létat (či se plavit po vodě)… silnice mezi nimi by člověk totiž hledal marně… do letadla Scandinavian Airlines jsme začali nastupovat v 13:00 grónského času… oproti úternímu letu jsem se musel uspokojit menším (úzkotrupým) Airbusem A320neo… já však měl opět místo do uličky a vedle mě prázdné sedadlo, takže jsem byl spokojen… co se týká servisu na palubě, tak už to bylo slabší… zdarma jsem dostal jen kávu a vodu… to v úterý v letadle Air Greenland byl full service s jídlem i pitím…

Grónsko jsem tedy opustil skoro na minutu přesně po 29 hodinách v 13:51… za ten zážitek to opravdu stálo… ty dva předchozí neúspěšné pokusy k tomu přidaly trochu adrenalinu a improvizace, ale jak se říká – konec dobrý, všechno dobré… dobrý pocit mám i z přívětivosti místních obyvatel, kteří ještě nejsou zkažení turismem a mimo jiné se nebojí nechávat otevřena svá obydlí.. takovou zajímavostí, které jsem si všiml, je, že nechávají rozsvícená světla v bytech, domech či kancelářích i když tam nejsou… nevím přesně proč tak činí, ale třeba se bojí tupilaků, což jsou v mytologii grónských innuitů bytosti stvořené šamanem z různých zvířecích částí, nebo také částí těl mrtvých dětí… bytostem je dán život pomocí zaklínadla a poté jsou umístěny do moře aby našly a zabily určeného nepřítele… pokud ten však má větší magickou sílu než tvůrce tupilaka, může jej poslat zpět…

V Kodani jsme přistáli po bezproblémovém letu v 21:05 (čas se mi opět posunul o 3 hodiny dopředu)… moc jsem se na letišti neohlížel, sedl na první vlak a uháněl na hlavní nádraží (asi to vypadalo, že se vyznám, protože jsem byl dvakrát tázán na správný vlak)… čekala mě další noc v Next House hostelu… tentokrát v místnosti pro 6 osob a v kapsli v prvním „patře“… zkoušel jsem na recepci ještě požádat o „přízemí“, ale hostel neměl jedinou volnou postel… vzhledem k tomu, že jsem měl v plánu vstát v 4:01 ráno, nebylo to tak hrozné… každopádně jsem znovu zjistil, že přijít pozdě do hostelu znamená narazit na spící spolunocležníky (stalo se včera i v neděli) a tedy potřebu už dopředu přemýšlet co budu večer a hlavně druhý den potřebovat… takže to je další způsob jak provětrat mozkové buňky… já se při prvním okouknutí situace jen otočil a šel se provětrat na střešní terasu, kde má hostel bar i do půlnoci vařící restauraci (kdybych to věděl z neděle, nemusel jsem si na nádraží kupovat nemastný neslaný sendvič v 7 eleven)… a v baru mají snad nejlevnější čepované pivo v Kodani – 128 Kč… nakonec jsem (možná z respektu k ostatním) ulehl až před 1 hodinou v noci…

Dnes jsem se tedy vymotal z hostelu (ranní hygienu jsem raději provedl v suterénu), přesunul na nádraží (nad ránem ty vlaky až tak často nejezdí) a na letiště… dorazil jsem v 4:57 a už přes půl hodiny čekám u odletové brány na odlet s Austrian Airlines do Vídně (měl by být v 7:10) a dopisuji další sáhodlouhé zápisky… snad jsou alespoň trochu čtivé… píšu si je totiž i pro sebe, až nebudu moct cestovat, tak si budu číst v knihách, vzpomínat a upíjet z přivezených lahví alkoholu… nedávno jsem dělal inventuru a mám 85 lahví ze 64 zemí… aktuální Q vodka cestující se mnou je tedy číslo 86…

Tak ahoj za nedlouho z Faerských ostrovů!

Michal

PS: Na závěr přidám pár grónských slovíček („Q“ se vyslovuje, jako byste měli komára v krku):

Ahoj – Halu – „Ha-luu“
Na shledanou – Takuss’ – „Da-gus“
Děkuji – Qujanaq – „Qu-ya-naq“
Nemáš zač – Illilllu – „Ichl-li-chlu“
Jak se máš? – Ajunngi? – „A-you-nngi“
Mám se dobře – Ajunngilanga – „A-you-nngi-la-nga“
Ano – Aap – „Aab“
Ne – Naamik – „Naa-mick“
Miláčku – Asasara – „A-sa-sa-ra“
Grónsko – Kalaallit Nunaat – „Ga-laachl-lit Nu-naat“
Počasí – Sila – „Si-la“
Sníh – Aput – „Abud“
Muž – Angut – „A-ngut“
Žena – Arnaq – „Arn-naq“
Lední medvěd – Nanoq – „Na-noq“
Velryba – Arfek – „Arf-feq“
Komár – Ippinnaq – „Ib-bern-naq“
Sob – Tuttu – „Dud-du“
Tupilak – Tupilak – „Du-bi-lak“

Den 16 – 20

Gódan dag z Faerských ostrovů,

moje letošní severská sága se chýlí ke konci, a tak po nedávných zápiskách z Grónska už posílám další…

V sobotu jsem vyrážel z Brna v ranních hodinách… tentokrát jsem zvolil mikrobus společnosti Gepard Express, který vyrážel pln obsazen v 6:00 a díky svižné jízdě dorazil na pražské letiště již pár minut po osmé hodině… ano, odlétal jsem z Prahy… letos to byl můj 34. let a přitom první z tohoto letiště, odkud upřímně moc rád nelétám… hlavním důvodem je nevyzpytatelnost dálnice a tedy dopravy na něj… navíc do nedávna nebylo, až na pár výjimek, přímé spojení Brna s letištěm (muselo se přesedat buď na Florenci nebo na hlavním nádraží), ale od doby, kdy Gepard Express (od srpna jeho mikrobusy vlastní RegioJet) přímé linky zavedl, je to jednodušší… a když mám teď díky kartě od Raiffeisenbank salónek i na terminálu 2 (navíc s přednostní bezpečnostní kontrolou), je to ještě lepší…

Někdy v únoru jsem narazil na akci Scandinavian Airlines, a protože Faerské ostrovy jsem měl v hledáčku již delší dobu, nebylo o čem diskutovat… to jsem ještě ale netušil, že po předchozích zkušenostech s lety do Grónska budu nervózní při každém otevírání emailu od této aerolinky… takže jsem koupil letenky, které měly opět přestup v Kodani… jak jsem loni často přestupoval na Fidži, tento rok se tohoto údělu ujala dánská metropole…

Let Scandinavian Airlines (plně obsazený Embraer) odstartoval v 10:25 (pokud Scandinavian Airlines lety neruší, jsou docela přesní) a trval 65 minut… po přistání v Kodani jsem si to namířil rovnou na metro (tím jsem z kodaňského letiště ještě nejel, cena je stejná jako u vlaku, stanice mimo hlavní nádraží) a na Nørreportu narazil na tržiště… a kde je tržiště, tam jsou i čerstvé výrobky – našel jsem si stánek se smørrebrød, což je vlastně obdoba našich chlebíčků… připravovali je přímo před zraky v dlouhé frontě stojících zákazníků – já si vybral vajíčko + krevety a curry sledě… mňam…

Následně jsem se vydal směrem k Nyhavn, kde jsem se ale musel prodírat davy turistů jako na Staromáku, což je mi nepříjemné, a tak jsem zapadl do postranní uličky a než nastal čas se vydat na zpáteční cestu na letiště, lelkoval jsem na pivu v restauraci Cantina… po třetí hodině odpolední jsem opět sedl na metro a kolem připravovaného koncertu Eda Sheerana dorazil na letiště, vystál docela dlouhou frontu na bezpečnostní kontrolu a odvážil se zajít do stejného salónku (dokonce jsem seděl na stejném místě), jako když jsem se před 12 dny dozvěděl o zrušení letu do Grónska… naštěstí se situace s Faerskými ostrovy neopakovala… mimochodem, poslední srpnovou středu dánský úřad pro letectví uzavřel letiště v Nuuku pro mezinárodní lety, protože naznal, že personál u bezpečnostní kontroly není správně proškolen… Scandinavian Airlines nato zrušily další lety a let United z New Yorku se dokonce musel ve vzduchu obrátit a vrátit do Newarku… a třeba Air Greenland, který v letech díky výjimce pokračoval, musel tuto sobotu let nad Islandem otočit a vrátit se do Kodaně… prostě dostat se do Nuuku je letos opravdu těžké… a když se člověk dostane, neví jestli tam s Eskymákama nezůstane déle, než plánoval…

V salónku jsem si na závěr chtěl dál další dánskou specialitu – pivo a šnaps – ale přestože si pivo v Carlsberg Lounge můžete načepovat sami, v nabídce alkoholu pak už mají jen víno… lihoviny jsou prý jen v business části… nevadí, alespoň jsem v klidu odešel k odletové bráně, abych se vydal za ovcemi – na Ovčí ostrovy, což v překladu jsou Faerské ostrovy…

Tentokrát jsme už letěli Airbusem a já si jako člen klubu Scandinavian Airlines mohl zdarma vybrat i sedadlo v exitové uličce, což byl příjemný bonus… nicméně musím konstatovat, že v letadle bylo na můj vkus neskutečně mnoho Čechů (ta akce na letenky ale nebyla jen na tento termín) a dokonce nastoupily i dvě holky, co se mnou jely ráno z Brna mikrobusem…

Od stojánky jsme se opět odpoutali prakticky přesně podle letového řádu v 17:22, ale pak jsme museli několik minut stát na dráze, abychom dali přednost letadlu, které přistávalo, protože mělo na palubě zdravotní problém, a to pak má samozřejmě prioritu… následně náš 2 hodiny 20 minut trvající let byl naprosto pohodový, jen před jeho koncem se přihlásil kapitán s proslovem, že přistání na letišti Vágar je pro piloty složitější, jelikož dráha je krátká a musí se sednout přesně, přičemž následuje prudké brždění…

Pokud mě paměť neklame, o Faerských ostrovech jsem prvně slyšel v roce 1990 – tehdy (12.9.) rakouská fotbalová reprezentace ostudně prohrála v kvalifikaci na ME 1992 s tímto fotbalovým trpaslíkem 1:0… dodnes se to považuje za jedno z největších překvapení v historii fotbalu… a teď jsem tu přistál, přetočil si hodinky o hodinu zpět, koupil si v duty free shopu lahvinku místní vodky z čiré atlantské vody (nechtělo se mi na cestách hledat prodejnu monopolního prodejce alkoholu Rusdrekkasøla Landsins) a vydal se pěšky z moderního letiště do 2 km vzdáleného Sørváguru, kde jsem v Guesthouse Hugo nocoval (útulný domek nabízející 3 pokoje se společnými sprchami (byly dvě))… spěchal jsem, abych se v jediném místním bistru/restauraci/kavárně Café Pollastova najedl a napil… restaurace měla mít podle Google otevřeno do 20:00, nakonec na dveřích byla otvíračka do 21:00, ale i tak bylo v 19:05 už zavřeno… naštěstí hned naproti byl obchod, tak jsem si mohl koupit light pivo (třetinka s 2,7% alkoholu), rohlík, sýr a rúllupylsa, což je salám z ovčího pupku…

Sobota vypadala jako přesouvací den, ale nakonec jsem těch 20 km v nohách měl.. a proto jsem zapadl na pokoj, kde jsem ještě musel absolvovat více než hodinový chat s podporou Airala, protože mi nefungovala jejich eSIM…

V neděli ráno jsem se probudil a za okny panovalo počasí pod psa… Faerské ostrovy jsou však známé tím, že stačí chvilku počkat a vše je jinak… takže jsem se v poklidu připravil na jedinou naplánovanou akci této cesty – výlet na ostrov Mykines, kam se ze Sørváguru (leží na ostrově Vágar) dá dostat trajektem… když jsem kupoval letenky na tento termín, netušil jsem, že loď na Mykines je v provozu jen do 31.8. – to ovlivnilo celý začátek pobytu na Ovčích ostrovech – první noc v Sørváguru, následně výlet na Mykines a pak improvizace dle počasí…

Loď na Mykines vyplula přesně podle časového plánu v 9:30… byla plná turistů (mimo mě i jeden český pár), kteří poslední možný den chtěli vidět papuchálky – ostrov Mykines je totiž jejich letním hnízdištěm… cesta trvala 45 minut a přestože nebyl žádný velký vítr, docela to houpalo… on ten transfer na Mykines je také známý častým rušením či zpožděním, samozřejmě kvůli počasí…

Na ostrov nově (od roku 2022) mohou turisté vstoupit jen pokud si zaplatí místního průvodce… cena v online předprodeji je 1400 Kč (zpáteční loď stojí navíc přibližně 800 Kč)… moji skupinu dostala na starost Marlena, potomek místních obyvatel, kterých tam v současnosti trvale žije už jen 8 (slovy osm)… dříve v jediné vesnici na Mykines žilo až 200 lidí, ale zejména zautomatizováním místního majáku již nebylo potřeba jeho hlídače, takže se od roku 1969 počet obyvatel neustále zmenšoval… je jasné, že na ostrově již nefunguje ani škola… poslední žáci byli dva bratři a učitelkou jim byla jejich maminka…

Marlena nás nejdříve provedla vesnicí, kde se o všechny domy jejich majitelé (přestože zde už ani nebydlí) náležitě starají (je to rodinná památka), a málokdy se některý z nich objeví v nabídce na prodej… následně nás pak vzala na krátký trek, tedy spíše útesovku, o délce 5,4 km… moc papuchálků, kvůli kterým na ostrov přijela většina turistů, jsme neviděli (uvědomil jsem si, jaké štěstí jsme před 13 lety měl na Islandu, když jsem zcela náhodou byl u papuchálků neskutečně blízko)… navíc ze začátku jsme sice měli relativně dobré počasí, to se však v půlce změnilo, a tak jsme měli mlžné putování zakončené deštěm… naštěstí ve vesnici fungovalo skromné občerstvení, kde jsem si dal plechovku faerského piva, chleba s lososem a jako dezert rybí polévku…

Přestávka krásně vyplnila čekání na zpáteční cestu lodí Josup na ostrov Vágar (vedle ní na Mykines létá ještě celoročně (3 dny v týdnu) vrtulník), kde jsem si v Guesthouse Hugo vyzvedl batožinu a opět pěšky se vydal na letiště (přímo z ubytování to bylo 2,5 km prakticky jen do kopce) – tentokrát ale kvůli půjčení auta… to jsem měl rezervované u společnosti Budget… u okénka nikdo nebyl, a když píšu nikdo, tak myslím zákazníky a bohužel i obsluhu… za pomoci konkurenční půjčovny (otevřena byla jen jedna) jsem se dočkal příchodu pracovníka (bez omluvy, o 45 minut později) a nafasoval Suzuki Swift (benzín, manuální řazení)…

První cesta pak vedla k 15 minut vzdálenému vodopádu Múlafossur u vesnice Gásadalur… v roce 2006 k této vesnici zprovoznili tunel ve skále (do té doby byla přístupná jen pěšky nebo po vodě) a díky tomu se vodopád stal nejfotografovanějším místem na Faerských ostrovech… ještě než jsem vyrazil na Faery, tak naším tiskem probleskla zpráva o autopůjčovně, kde si zákazník půjčí zvolené auto, ale kam se na ostrovech podívá už sám neurčuje… navigace jej sama dovede na místa, která společnost považuje za zajímavá, ale která jsou mimo hlavní zájem turistů… já u Múlafossuru potkal jen asi 5 dalších „kolegů“, tak buď všichni teď jezdí podle té nastavené navigace, nebo sezóna už opravdu pomalu končí…

Za Gásadular cesta již nepokračuje, takže jsem se obrátil a vydal na 45 km dlouhou cestu do hlavního města Faerských ostrovů, Tórshavenu, kde jsem měl rezervován pokoj v Hotelu Tórshaven… na 3 noci – což je při mém putování severem neskutečné, ještě jsem neměl tolik nocí rozložený kufr…

Do města jsem přijel těsně před sedmou hodinou večerní, v rychlosti jsem se ubytoval, a hledal kam zajít na něco dobrého do žaludku… v Tórshavenu existuje docela dost hogo fogo restaurací (kde si člověk musí udělat rezervaci), prodává se i hodně jídel s sebou, ale něco mezi tím tam docela chybí… já tedy vzal za vděk ramenem – aspoň mořským plodům jsem zůstal věrný, byl s tygřími krevetami… a abych je správně zapil, večer jsem strávil na pivu v baru Sirkus…

V pondělí ráno jsem se hned po snídani (byla v hotelu) vydal na průzkum ostrovů… těch hlavních je 18 (17 z nich je obydlených, k Faerům patří několik stovek dalších menších, ale ty rozlohou nejsou nijak velké)… toto nádherné souostroví v Atlantickém oceánu, které se nachází mezi Islandem a Norskem, patří sice k Dánsku, ale již spoustu let se těší autonomii… není v EU, není v Schengenu, přesto jsem ani zde (stejně jako v Grónsku) nemusel ukazovat cestovní pas… na ostrovech žije přibližně 54 tisíc obyvatel (40% jich žije v Tórshavenu) a přes 80 tisíc ovcí… těch bylo kolem cest nespočetně, však jsem si při každém vystoupení z auta dával pozor, jestli někde nestojí rozzlobený beran… stačilo, když se nějaký rozhodl přejít silnici, prostě šel, nehlo to s ním… na druhé straně když večer nebudu moct usnout, mohu zavzpomínat na Faery a počítat všechny ty ovečky, co jsem při cestě viděl…

A viděl jsem nejen ovce, ale opět i neskutečně krásnou přírodu… není náhodou, že časopis National Geographic vyhodnotil toto souostroví jako nejkrásnější na světě, i když jeho krásy ocení asi spíše milovníci chladnějšího počasí, severských zemí a nedotčené přírody… souostroví vypadá už na první pohled pohádkově, najdeme zde mohutné skály, z nichž často tečou vodopády, zelené ostrůvky a malebné vesničky s domky se střechami porostlými trávou…

A do některých z takových vesnic vedly mé pondělní cesty… nejdříve to bylo na ostrov Sandoy, kde jsem navštívil Húsavík a Skalavík… v posledně jmenovaném jsem podpořil místní kavárnu zakoupením kávy (překapávané, jako skoro všude na ostrovech) a místního nealko nápoje… v Húsavíku jsem se zase prošel po pláži a pozoroval útesy bičované vlnami…

Ještě jsem se nezmínil o podmořských tunelech – ty tu spojují některé z ostrovů a jsou zpoplatněny… třeba mezi Vágarem, kde leží letiště, a Streymoy, kde je hlavní město, je tunel za 330 Kč (tam a zpátky)… mezi Streymoy a ostrovem Sandoy, kde jsem navštívil Húsavík a Skalavík je nejnovější tunel (11 km dlouhý, otevřen v roce 2023), za který se u Budget platí 1065 Kč (opět tam a zpět)… u Budget píši, protože u tunelu nejsou žádné turnikety, ale kamery, které snímají SPZ aut a půjčovna mi pak z kreditní karty strhne příslušný obnos za průjezd těmi tunely…

Vrátil jsem se tedy tunelem na Streymoy a vyrazil k dalším ikonickým vesnicím (držel jsem se itineráře většiny turistů)… první byla Saksun, kde údajně situace s overturismem dospěla k tomu, že se za vstup začalo vybírat 150 DKK (490 Kč)… vůbec si nedovedu představit jak se do vesnice valí nespočet autobusů a aut, protože posledních asi 10 km cesty je širokých tak na jeden bus a často se musí couvat, aby se dvě auta vůbec vyhnula… já až takový problém neměl, protože jsem potkal jen 2 auta při cestě tam a 3 při cestě zpět… další potvrzení, že sezóna je prakticky u konce… a ani těch 150 DKK po mne nebylo požadováno… ale možná to bylo tím, že jsem se kolem stánku mihl a ani se nezastavoval…

Následující cíl se jmenoval Tjørnuvík… vzdálen je asi půl hodiny od Saksunu, po cestě se míjí nejvyšší vodopád na ostrovech (140 metrů) Fossá a před vesnicí, která je dalším koncem světa, dopravu řídí semafor… cesta je jako spousta dalších na ostrovech vyražena do skály a ani zde by se dvě auta jednoduše nevyhla… v Tjørnuvíku jsem zašel na kávu doslova a do písmene přímo k místním – po vstupu do „kavárny“ jsem se musel vyzout a starší manželský pár mi připravil kávu a vafle – pohoštěn jsem byl v jejich obýváku… bylo to útulné, milé, a vlastně překvapující… a vůbec mi nevadilo, že jsem úplně poprvé musel vytáhnout hotovost (neměl jsem dánské koruny, tak to stálo 10 EUR)…

Následoval asi 45 minutový přesun do vesnice Gjógv, což už bylo na ostrově Eysturoy, přičemž na něj jsem se dostal přes most (zdarma)… tady už těch turistů bylo o trochu více, ale stále by se dali napočítat na prstech dvou osob… s restauracemi je to na ostrovech však jako se šafránem, takže když jsem v Gjógvu jednu objevil, hned jsem se šel do ní podívat a s výhledem na okolní krajinu jsem si pochutnal na lososu… do restaurace chvilku po mně dorazily i holky z mikrobusu z Brna… a jelikož se mezi sebou bavily, číšník na ně promluvil česky… byl tam na brigádě… a to se mi vyplatilo – při účtování i přes upozornění, že jsem měl 3 plechovky nealko piva, trval na tom, že zaplatím 2… holkám zase neúčtoval kávu… nevím, jestli se majiteli vyplatí zaměstnávat českého číšníka… holek jsem se ptal kde ještě se potkáme a kdy letí zpátky… prý až v neděli…

Zpátky do Tórshavenu jsem to měl 55 km, což zabralo něco přes hodinu cesty… jen co jsem opustil Gjógv, začalo vydatně pršet, tak jsem byl spokojen s časovým naplánováním pondělního výletu… do hlavního města jsem přijel asi o půl šesté – skvělé je, že nedaleko hotelu bylo parkoviště, kde se platí jen mezi 9:00 a 18:00, ale pouze pokud parkujete déle než 8 hodin, takže pro mě prakticky zdarma… na pokoji jsem si vzal jen nejnutnější věci a spěchal do bistra Bitin, které má v nabídce severské sendviče nové generace… byl jsem na ně hodně zvědavý, v neděli měli už zavřeno a v pondělí jejich otevírací doba měla být do 19:00… to však platilo jen do konce srpna… v pondělí bylo už 1. září, a v bistru stihli přelepit otevírací dobu i na dveřích a ta nová hlásala konec v 15:00… tak jsem se přesunul do blízké první sushi restaurace na Faerských ostrovech, ale ani tam to nebylo jednoduché – byla po celý večer plně rezervovaná, takže jsem si mohl koupit jen box s sebou a sníst si ho u „barového“ sedánku u okna… a jen díky tomu jsem dostal plechovku piva…

Naštěstí nedaleko fungovala (v 500 roků starém domě) pivnice Mikkeller se speciály… což si trochu pokazili, když mezi 15 na čepu měli i Budvar… vyzkoušel jsem hned čtyři druhy místních a nemusí se za nic stydět… i do tohoto podniku zavítali naši krajané… češtinu jsem na Faerech slyšel mnohem častěji než němčinu… byli všude – v letadle, na lodi na Mykines, v obchodě v Sørváguru, v obchodech v Tórshavenu, v uličkách Tjørnuvíku, v Gjógvu…

V úterý ráno v Tórshavenu vydatně pršelo… pro toto město, které je po většinu roku zahaleno do mraků, to není nic výjimečného… spíše takový standard, protože tam (a vlastně na celých ostrovech) proprší tak 300 dnů v roce… na tomto místě by se slušelo objasnit jak to na Faerech s počasím vlastně je – na ostrovech panuje přímořské a opravdu velmi proměnlivé klima… hlavní ráz počasí ovlivňuje Golfský proud, proto tam jsou mírné zimy a přístavy nikdy nezamrzají… teplota se v zimě pohybuje okolo 5 stupňů… co se týče letního období, tak i to je velmi mírné a průměrné teploty se pohybují okolo 13 stupňů… během mého pobytu bylo nejméně 12 a nejvíce dokonce 15 stupňů…

Každopádně já měl v plánu vyrazit na další ranní kávu do druhého největšího města Faerských ostrovů, Klaksvíku (má asi 5 tisíc obyvatel)… Klaksvík byl ještě do prosince roku 2020 vzdálen od Tórshavenu 68 minut cesty, ale po otevření dalšího podmořského tunelu, který spojuje nejlidnatější ostrov Streymoy s ostrovem Eysturoy, se cesta zkrátila na 36 minut… unikátem tohoto 11 km dlouhého tunelu je podmořský kruhový objezd… ten je umělecky ozdoben, aby symbolizoval cestu ze tmy vstříc světlu a zároveň připomíná faerský řetězový tanec, při kterém se lidé drží za ruce a propojují se v kruzích… pěkně jsem si ten objezd obkroužil… když už za jeho průjezd platím 900 Kč (za každý směr)… na cestě do Klaksvíku mě čekal ještě jeden podmořský tunel, který ústil prakticky hned do města… díky těmto tunelům se na Faerech lidé nejen rychleji a pohodlněji přemísťují, ale zároveň se jim průjezdem mění ráz počasí, člověk nicméně nikdy neví jaké má na druhé straně tunelu čekat…

V Klaksvíku vůbec nepršelo a ani nefoukal vítr… vyhlédnutou jsem měl kavárnu Frída, kde jsem si konečně dal první kávu na ostrovech z pákového kávovaru… a po prohlídce přístavu i při opětovné návštěvě salát s grónskými krevetkami – musel jsem se zdržet, protože jsem si v nedalekém obchodu koupil nápoj s názvem Ekta Maltöl (testoval jsem) a už po prvním hltu poznal, že mi a) nechutná, b) má v sobě kapku alkoholu (čímž je s podivem bod a)), sice jen 1,9%, ale i tak jsem nechtěl za volantem nadýchat… s podivem konstatuji, že pivo si tu člověk v obchodu nekoupí a tuto „dobrotu“ prodávají v lednici vedle coly a jiných nealko nápojů…

Už jsem se chystal Klaksvík opustit, když mé oko v dáli spatřilo logo faerského pivovaru Föroya Bjór… a když jsem se k němu přiblížil, zjistil jsem, že má i podnikovou prodejnu… zázrak na Faerských ostrovech… pivo jsem si mohl koupit i jinde než jen v restauraci, kde je určeno k okamžité spotřebě…

V další části dne jsem brázdil cesty na vzdálenějších ostrovech, stihl jsem tak vedle Eysturoy projet i Vidoy a Kunoy… leží na nich malinké vesničky, které při příjezdu do nich připomínají poslední štaci před koncem světa… jsou většinou u vody zaklíněné mezi obrovské skály, které, kdyby neprovrtali tunely, nikdo by se k nim nedostal… jeden tunel mi zůstal v paměti – byl na ostrově Kunoy a vedl ke stejnojmenné vesnici… otevřen byl roku 1988 a dodnes je absolutně neosvětlen a s úzkou cestou, kde se dvě auta nevyhnou… 3,1 km člověk jede v úplné tmě a přemýšlí, jestli to co v dáli vidí je světlo na konci tunelu nebo to jsou světla protijedoucího auta…

Jelikož návštěvu bistra Bitin jsem už nestíhal, zastavil jsem se na zpáteční cestě v Klaksvíku na další smørrebrød… následně jsem se rozhodl trochu ulevit peněžence a místo podmořským tunelem jet z Klaksvíku do Tórshavenu po původní cestě, která byla sice delší, ale alespoň jsem se mohl kochat… po návratu do Tórshavenu jsem zvolil odpočinkový režim… nikam jsem se nevydal, otevřel jsem si koupené plechovky piva a věnoval se psaní zápisků… člověku ale vyhládne, a tak jsem po těch všech mořských plodech dostal večer chuť na pořádný kus masa… zašel jsem tedy do Angus Steakhouse na steak z jedné z místních oveček… a dal jsem ji s whiskey omáčkou… cestou zpět na hotel jsem pak opět navštívil Mikkeller (zbývalo mi vyzkoušet poslední lokální speciál v nabídce – stál 360 Kč) a následně ulehl k poslední noci na Ovčích ostrovech…

Dnes je tedy závěrečný den mého letošního cestování po Skandinávii… pokud budeme úzkoprsí, tak za Skandinávii se považuje Dánsko, Norsko a Švédsko, ale pokud přimhouříme oko, můžeme k ní připočíst i Faerské ostrovy a když přimhouříme oči obě, tak i Grónsko… zejména, když poslední dvě země jsou autonomní oblasti patřící pod správu Dánska…

Ráno v Tórshavenu bylo – deštivé… v klidu jsem zašel na snídani, udělal check-out z hotelu (jediným jeho mínusem byla hrozně měkká matrace), sedl do modrého „blesku“ (auto už mělo přes 100 tisíc km najeto, tak už něco pamatovalo) a vydal se směr letiště na ostrově Vágar… z Tórshavenu jsem si na navigaci navolil druhou možnou cestu a vystoupal skoro až nad nízko položené mraky… chvílemi jsem jel doslova podle navigace, protože přede mnou bylo jen bílošedo… když se však mraky rozestoupily, byla to nádherná podívaná…

Na ostrově Vágar už zase bylo jiné počasí, a tak jsem využil časové rezervy a vydal se na krátký pohodový trek k Trøllkonufingur, což je v překladu prst trollí ženy či čarodějnice – legenda tvrdí, že chtěla hodit ostrov Vágar Islandu, ale když vyšlo slunce, upadla a zkameněla… po této procházce jsem už jen natankoval plnou nádrž benzínu, a po 559 km na faerských silnicích zaparkoval na letišti, kde bylo docela rušno… třeba jen do Kodaně odlétaly během dvou hodin 3 spoje… mé letadlo bylo opět od Scandinavian Airlines a od země se odpoutalo s 20 minutovým zpožděním… opět jsem seděl v uličce u východu a užíval si většího prostoru… v Kodani jsme se stejným zpožděním přistáli, což vyřešilo mé dilema jestli čas do odletu letadla do Prahy strávit na letišti nebo ještě jednou v centru Kodaně… zůstal jsem na letišti a navštívil do třetice stejný salónek a seděl do třetice na stejném místě…

V 19:50 by měl odletět Airbus Scandinavian Airlines do Prahy, kde bych měl podle času příletu sednout buď na Flixbus nebo do Gepard Expressu (koupené mám pro jistotu obě možnosti) a v jednu hodinu v noci přijet do Brna…

Stádo ovcí nalevo… mohutné skalnaté tvary rostoucí z rozbouřeného oceánu zahalené do mlžného oparu… ovčí stádo vzadu… vodopády skoro na každém kroku… stádo ovcí napravo… malebné vesničky plné domků s travnatou střechou a kostelem… další stádo ovcí… přesně takové jsou Faerské ostrovy… plné ovcí, útesů, vodopádů a zelených kopců, které vypadají až neskutečně… a já jsem nesmírně rád, že jsem na ostrovech Vágar, Mykines, Streymoy, Sandoy, Eysturoy, Bordoy, Vidoy a Kunoy (víc jsem nestihl) konečně byl…

Tak zase někdy příště

Michal

PS: před odletem na Faerské ostrovy jsem zkusil poškádlit Scandinavian Airlines žádostí o kompenzaci za zrušený let do Grónska (vůbec mi nenapsali důvod), ale včera mi došla odpověď, že let byl zrušen kvůli počasí a žádnou kompenzaci nedostanu… alespoň už vím proč jej 90 minut před odletem zrušili…

Den 21 – 24

Ahoj ze Stockholmu,

právě sedím v salónku místního letiště a dopisuji zápisky z bonusového výletu do Skandinávie…

Když jsem se loučil při psaní zápisků z Faerských ostrovů, ještě jsem netušil, že mě osloví další akce Scandinavian Airlines a já si naplánuji tuto zimní cestu… no, dokázali byste odolat zpáteční letence za 31 EUR? Pravda, ještě se k tomu musí přičíst příplatek za batožinu a jedna menší drobnost – najít odpovídající letenku do Stockholmu… ta levná byla totiž jen na trase Stockholm – Luleå – Stockholm…

A protože Luleå leží v oblasti, kde je už docela často k vidění polární záře, neodolal jsem… co by byly letošní skandinávské zápisky bez pořádné zimy a možné úchvatné přírodní podívané… za tímto účelem cestuji opět s velkým kufrem, protože k zachycení aurora borealis je třeba mít stativ…

Na cestu jsem se vydal v sobotu, kdy mi v 7:40 od Grandu odjížděl plně obsazený autobus RegioJet přímo na vídeňské letiště… tentokrát nezajížděl do centra, takže cesta trvala pouhou hodinu a 50 minut… RegioJet nyní provozuje i dvoupodlažní busy, a tak nevím, jestli nedopatřením nebo nepozorností jsem si vybral/dostal místo v přízemí u stolečku (když jedu sám, tak toto nevyhledávám) s pohledem na protější spolupasažéry… naštěstí to byly mladé slečny, a já stejně půl cesty prospal… nicméně doporučení – v přízemí tohoto typu autobusu se člověk cítí jak v kobce – nízký strop, nízké opěradlo, žádné úložné prostory, takže příště už jen do patra…

Na vídeňském letišti jsem byl prakticky přesně měsíc po té, co jsem se loučil se skupinou spolucestovatelů do Střední Asie… odevzdal jsem tedy kufr a prošel bezpečnostní kontrolou – měl jsem to štěstí, že jsem byl nasměrován na linku, která má nově (a je jediná) rentgen, při kterém již není třeba nic vyndávat z batohu… pokrok přišel už i do Vídně…

Následně jsem zaplul do Sky Lounge a před odletem se nasnídal a posléze i naobědval – letěl jsem totiž s Austrian Airlines až v 12:40… tedy takový byl letový řád, ve skutečnosti jsme měli hodinu zpoždění, protože technici museli na letadle před startem ještě něco opravit – přes okno jsem viděl, jak za pravým křídlem mají štafle a zběsile běhají kolem dokola… pilot nám pak prozradil, že se jednalo o problém s teplotou v zavazadlovém prostoru…

Pro tuto cestu do Skandinávie jsem si tedy jako přestupní stanici vybral (místo letos hojně využívané Kodaně) hlavní město Švédska, Stockholm… na ranvej místního letiště Arlanda jsme po bezproblémovém a plně obsazeném letu dosedli v 15:30… teplota venku, kde už byla skoro tma, se oproti Vídni prakticky nezměnila, nebo spíš zvýšila – byly totiž 3 stupně… letiště znám už z mé cesty v roce 2017, kdy jsem dokonce na letišti spal ve vysloužilém Boeingu, nicméně nyní mi připadalo hodně prázdné, skoro žádní cestující, a to jsem po přistání na Terminálu 5 ještě musel na Terminál 4, odkud mi jel bus… tentokrát jsem totiž spal v centru, v Hotelu C nedaleko hlavního nádraží, kam jsem se z letiště přesunul spojem Flixbusu – cenově nejvýhodnější možnost (já to měl za 143 Kč), když člověk nespěchá – cesta totiž trvá 50 minut (možná i proto nás ve velkém autobusu bylo celkem 5)… rychleji, ale i mnohem dráž, se dá z/na letiště dostat pomocí Arlanda Express, což jsem využil v neděli ráno při cestě na letiště…

Ted ještě ale chvíli zůstaneme ve Stockholmu… když jsem dojel do centra k hotelu, bylo pár minut po 17:00… ubytoval jsem se… tentokrát jsem na rezervaci nepoužil Booking, ale program Choice hotels, kde jsem si nejdříve se slevou koupil body, abych je pak uplatnil při rezervaci… pokoj pak vyšel mnohem výhodněji… v diskuzích jsem četl, že někteří měli při check-inu problém prokázat zaplacení pokoje, ale u mě to naštěstí neplatilo… na pokoji jsem se standardně moc dlouho neohřál, jelikož jsem na průzkum kulinářských nabídek hlavního města Švédska měl jen ten jeden večer…

Stockholm se rozkládá na čtrnácti ostrovech mezi jezerem Mälaren a Baltským mořem… počet obyvatel se pohybuje okolo 950 tisíc… město je hustě protknuto zelení a vodními kanály, což z něj činí nejzelenější hlavní město Evropy… někdy je přezdíváno „Benátky severu“… v centru Stockholmu sídlí švédská vláda, parlament… na stockholmské radnici Stadshuset, její dominantní věž z hnědých cihel zakončená zlatou špicí a třemi královskými korunami je skvělým orientačním bodem, se každoročně vyhlašují některé z Nobelových cen…

Již doma jsem si vyhlédl Bistro Bestick nedaleko mého hotelu a tak jsem jej navštívil… výborné recenze nelhaly… z nabídky jsem si vybral jako předkrm syrového tuňáka a jako hlavní jídlo Sivena severního (rybu z čeledi lososovitých žijící v arktických oblastech severní Evropy)…

Po nasycení jsem se vydal pěšky do uliček Gamla Stan (Staré město) a pak už jen na pivo s názvem Holeček (švédské pivo českého stylu) do John Scott`s Kungsträdgarden… cestou na hotel jsem se stavil v podniku s názvem The Flying Dog, kde když zjistili, že jsem z České republiky, začali pět ódy na česká piva a české dívky… vyzkoušel jsem jednu místní IPA (Bernarda a Plzeň jsem odmítl) a přesunul se do podniku The Laughing Duck na poslední piva sobotního večera…

V neděli ráno byly ve Stockholmu stále 3 stupně nad nulou… v hotelu se podávala snídaně od 7:00, takže musela být velmi rychlá, jelikož už v 7:20 mi jel Arlanda Express na letiště… podle toho jsem hotel i vybíral, je vzdálen jen 48 kroků od tohoto vlaku, který na letiště dorazí za 18 minut a mě stál 666 Kč (po 10% slevě od hotelu)… vlak jel velkou část cesty rychlostí nad 180 km/h (nejvyšší byla 188 km/h), což je pro české železnice rychlost přímo kosmická…

Vždy mám radost, když při bezpečnostní kontrole na letišti nemusím z batohu vytahovat všechnu elektroniku, kterou s sebou vezu (i když třeba jako při této cestě nemám dron)… a stockholmské letiště už právě takové rentgeny na Terminálu 5 má, takže i s ohledem na nízké počty pasažérů, kteří v neděli na letišti byly, šlo vše hladce a rychle…

Letadlo Scandinavian Airlines do Luleå bylo zaplněno asi z 60%… Scandinavian Airlines má tuším minimálně 5 letů denně mezi Stockholmem a Luleå, takže se ani nedivím… a taky se nedivím, když jsem na palubě byl nejspíš jeden z velmi mála turistů – kdo by taky do městečka 150 km pod polárním kruhem letěl… no kdyby to bylo před necelými dvěma týdny, tak bych češtinu v letadle mohl slyšet určitě – sice jsem o tom vůbec nevěděl, ale Luleå je úřadující švédský mistr ligy ledního hokeje a 11. listopadu se v rámci Ligy mistrů utkali s brněnskou Kometou… ta v Luleå prohrála 1:6 (v Brně se pak hrálo o týden později a to jsme už vyhráli 5:3)…

Takže jsem přistál v Luleå… bylo 10:40 a venku teplota ukazovala 11 stupňů pod nulou… pro jistotu jsem si ráno na hotelu přesunul do příručního batohu i další Icebreaker tričko, podvlíkačky, čepici a šálu (co kdyby velký kufr nedorazil), ale nakonec jsem cestu autobusem do centra (linky 4/104; jede 15 minut; cena 73 Kč) zvládl v lehce teplém oblečení… a mimochodem kufr dorazil se mnou…

V Luleå jsem měl opět rezervován hotel za body přes program Choice hotels, tentokrát se jmenoval Clarion Sense… jelikož jsem ale byl v hotelu docela brzo (11:15), nechal jsem tam jen kufr a šel se projít zasněženými ulicemi městečka, které je hlavním městem švédského kraje Norrbotten, a kde žije kolem 50 tisíc obyvatel, s předměstím je to skoro 80 tisíc… dříve to byl významný obchodní přístav, dnes však nabízí směs tradice a moderny, s důležitým hutnickým centrem, renomovanou Technologickou univerzitou a rostoucím centrem datových center, které si vybralo i Facebook…

Luleå se nachází na poloostrově, kde se řeka Lule vlévá do Botnického zálivu… přístav Luleå je pátým největším přístavem Švédska… i v zimním období pokračuje námořní doprava nezměněným tempem, a to za pomoci ledoborců, přičemž Luleå je sídlem švédské ledoborcové flotily…

Před druhou odpolední jsem se dostavil do hotelu a tentokrát check-in neproběhl bez problémů… v systému měli uvedeno, že budu platit po příjezdu, ale já už zaplatil zmíněnými body… naštěstí jsem byl v Luleå dvě noci, protože situaci museli vyřešit s centrálou a tam prý v neděli nikdo není… každopádně pokoj jsem dostal… trochu se ohřál a pak zase hned vyrazil ven – v Luleå se začalo stmívat (ve tři už byla tma) a tak jsem byl zvědav co ještě objevím… a musím napsat, že nic…

Nakonec jsem se stavil do supermarketu pro light pivo v plechovkách, abych přece jen trochu ušetřil a posléze jsem zašel k biskupovi (restaurace The Bishop’s Arms), kde jsem si dal pro Švédsko typický toust Skagen (takový pařížský salát z krevet na toustovém chlebu) a kousky soba v tortille s kaší… bylo 17:05 a já měl po večeři (tentokrát mě moc nenadchla)… venku tma tmoucí, teplota klesající a já přemýšlel co s načatým večerem… nakonec jsem zvolil cestu na hotel, kde jsem chtěl nabral sílu na pozdější návštěvu baru, ale po prohřátí kostí ve sprše jsem vzal za vděk koupeným plechovkám a už se nikam nevydal – nenašel jsem totiž podnik, který by byl v neděli otevřen a oslovil mě… a zavřený byl i bar na hotelu…

V pondělí se začalo rozednívat až někdy po osmé hodině ranní… venku panovalo stejné počasí jako v neděli – zataženo a 11 stupňů pod bodem mrazu… rozhodl jsem se tedy využít autobusové linky číslo 9 a vyrazil na 30 minutovou cestu pohádkově zasněženou krajinou do Gammelstadu… od roku 1996 v UNESCO zapsaném „kostelním městě“…

Gammelstad je vzdálen asi 8 km od centra Luleå a leží stále na jejím území… dokonce se jedná o původní staré město dnešní Luleå, než bylo v roce 1649 přesunuto, protože původní přístav se stal příliš mělkým pro vplouvající lodě… dnes v Gammelstadu žije přibližně 5 tisíc osob… a proč UNESCO? Jedná se totiž o jedno z nejlépe zachovaných míst, kde lze spatřit řadu jednoduchých domků, které sloužily jako ubytování věřících z širokého okolí… kvůli velkým vzdálenostem a tvrdým klimatickým podmínkám nebylo možné zvládnout cestu z domova do kostela a zpět během jednoho dne, proto si věřící stavěli domky kolem kostela, které využívali jako noclehárnu jen při cestách do něj… zděný kostel v Gammelstadu pochází z 15. století a okolo něj existuje více jak 400 dřevěných obytných budov…

Autobus zpět do centra Luleå jel za hodinu, což mi dalo víc než dost času, abych si Gammelstad prošel… a byl pak rád, že vidím bus, protože informační centrum otevíralo až v poledne a nikde jinde jsem se v tom mrazu nemohl ohřát… ještě zmíním poznatek z dopravy – ve městě i na jeho periférii leží v tomto zimním čase na silnicích vrstva uježděného sněhu, nikde žádný posyp, žádná sůl… všichni v tom nejspíš umí jezdit…

Po návratu do centra Luleå jsem zašel do Panelen Steakhouse na vynikající meníčko (výhodou je, že jsem v Luleå nenatrefil na žádnou turistickou restauraci), což byly medailónky z hovězí svíčkové… porce tak velká, že jsem byl nasycen až do večera a večeři nakonec vyřešil hrstkou oříšků…

Jak jsem již psal, v této době je v Luleå už po třetí hodině odpolední tma… a právě v ten čas se na mě usmálo štěstí a oblaka se začala rozestupovat… vyběhl jsem tedy do ulic ve snaze zachytit co nejvíce v době zlaté hodinky a už se těšil, že bych mohl vidět polární záři, kvůli které jsem tento výlet absolvoval…

Polární záře je ohromující přírodní úkaz… nejčastěji vypadá jako mihotavé zelené světlo na obloze… někdy ale může mít i červené, fialové nebo růžové odstíny… její barva závisí na hustotě atmosféry… tento jev je běžně pozorovatelný v polárních oblastech kolem obou zemských pólů, jinde spíše výjimečně (občas se objeví i na našem území)… severní polární záři se říká aurora borealis a můžeme ji sledovat hlavně od září do března… poděkovat za ni můžeme Slunci… způsobuje ji totiž sluneční vítr, tedy proud částic vyvrhovaných z povrchu Slunce při slunečních erupcích… tyto částice pak naráží na magnetické pole Země, tím jsou částečně zachyceny, a pak vrženy do atmosféry… tam se srazí s molekulami vzduchu a přitom se uvolní obrovské množství energie… a právě tahle energie se projevuje viditelným zářením, kterému říkáme polární záře…

Vybaven teplým oblečením, stativem, speciálně nastaveným fotoaparátem a především aplikací, která mi hlásila kde je největší pravděpodobnost zahlédnutí polární záře, jsem vyrazil do terénu… nebe bylo bez mraků (teď si uvědomuji, že mi to hlásily různé aplikace, hvězdy jsem neviděl), pravděpodobnost polární záře se zvýšila „až“ na 56%, a tak jsem v minus 11 (pocitově minus 18) hodinku čekal na nějaký náznak, který ale nepřišel… sbalil jsem tedy namrzlou techniku a vydal se zpět do hotelu, abych si ve sprše znovu prohřál kosti… a když jsem z ní vyšel, pravděpodobnost se změnila na 75%… opět jsem tedy vyběhl ven, ale opět jsem bohužel polární záři neviděl… naznal jsem, že její pozorování je složitější, než se amatérům jako jsem já, zdá… no nic, tak někdy příště…

Večer jsem pak navštívil hotelový bar, který se nachází v nejvyšším (9.) patře hotelu (co kdybych záři viděl od tam) a při doušcích švédského piva Eriksberg jsem pokročil v psaní zápisků… mimochodem, v restauracích jsem na čepu z českých piv viděl Budvar, Staropramen, Bernard a hlavně Krušovice…

Dnešní den začal opět vydatnou snídaní v Clarion Sense hotelu (v mezičase se vyřešila má platba za pokoj body programu Choice hotels), ale už v 8:20 jsem v minus 18 stupních stál na zastávce a vyrážel na letiště, kde mi v 10:25 mělo letět letadlo Scandinavian Airlines sem do Stockholmu… letiště v Luleå je podobně velké jako v Brně, dnes z něj letí 10 letů (8 do Stockholmu (vedle Scandinavian Airlines i 2 lety Norwegian) a 2 do Pajala (severně od Luleå na hranici s Finskem), takže odbavení i bezpečnostní kontrola bylo rychlé a hladké… plně obsazené letadlo nakonec odletělo s 30 minutovým zpožděním, aby 5 minut před plánovaným příletem dosedlo v Stockholmu na přistávací dráhu…

Sedím tedy v salónku stockholmského letiště (není nic moc, ale LoungeKey se bude ke konci roku nulovat, tak proč volné vstupy ještě nevyužít) a čekám na let Austrian Airlines do Vídně… jelikož let z Luleå a následný let do Vídně mám zakoupen každý zvlášť, musel jsem po přistání vyzvednout kufr, vyjít ven, opět kufr odevzdat a znovu projít bezpečnostní kontrolou… z tohoto důvodu jsem volil větší časový rozestup mezi příletem a odletem… ten je plánovaný na 15:20, přílet potom do Vídně v 17:35… pokud vše proběhne podle plánu, přesunu se na vídeňské hlavní nádraží a vlakem v 19:10 se dostanu do Brna… skoro přesně po 12 hodinách cesty v 20:36… tímto zakončím letošní sérii výletů do Skandinávie…

Ta člověka okouzlí fascinující přírodou, ospalými vesničkami a městečky, ale i vibrujícími hlavními městy se spoustou historických památek… ohromí svou absolutní čistotou a nevídaným respektem k přírodnímu prostředí… návštěvník zde potká lidi se šťastnou povahou a může ochutnat ze spousty dobrot založených na rybách a různých mořských potvůrkách… takže není divu, že jsem si všechny cesty náramně užil, a i když občas něco neproběhlo podle plánu, jsem neskutečně spokojený a rád, že jsem je absolvoval…

Michal