Den 1, 2 a 3
Zdravím z Almaty,
právě se nacházím v Kazachstánu, kam jsme dnes přijeli z Kyrgyzstánu… cestuji totiž po střední Asii a navštívím celkem pět zemí – vedle zmíněných dvou to bude ještě Uzbekistán, Tádžikistán a nakonec Turkmenistán… opět jsem se po čase nechal dát do rukou slovenské cestovní kanceláře BUBO (tentokrát napřímo, protože jejich česká sesterská cestovka S.E.N. měla cenu přepočítánu kurzem 26 Kč/EUR)… do těchto končin jsem se chtěl vydat už dlouho, dokonce jsem tento zájezd měl v hledáčku již v minulém roce, ale až letos jsem se rozhodl jej realizovat…
Počátek cesty byl v pondělí, kdy jsem ještě ráno doma spekuloval, jestli na vídeňské letiště pojedu Flixbusem nebo vlakem… posledně mě totiž Flixbus vystresoval půlhodinovým zpožděním kvůli řidičově přestávce, takže když RegioJet ráno hlásil 13 minut zpoždění a Flixbus žádné, zrušil jsem jízdenku na vlak a vydal se ke Grandu… a Flixbus opět nezklamal – chvilku před plánovaným odjezdem v 9:15 jsem dostal zprávu o 10 minutovém zpoždění, ze kterého nakonec byla znovu půlhodina… jelikož jsem měl naplánovánu trochu větší časovou rezervu, byl jsem víceméně v klidu… zpoždění se při příjezdu na letiště nijak nezmenšilo, takže jsme nakonec přijeli v 11:50, přesně 2 hodiny před odletem… letěl jsem s Turkish Airlines, což obnášelo odevzdání kufru na terminálu 1 (bohužel nemají samoodbavovací kiosky) a odlet z terminálu 3, takže jsem „musel“ do Sky Lounge…
Na let s Turkish Airlines jsem se těšil (naposled jsem s nimi letěl v roce 2023 z Mexika), protože jejich servis na palubě je stále ještě plnohodnotný i v ekonomické třídě… trochu zklamán jsem však byl při check-inu, kdy jsem zjistil, že už ani oni nedávají možnost si zdarma vybrat sedadlo… naštěstí jsem dostal jedno do uličky, tak jsem byl spokojen… letadlo bylo prakticky plně obsazeno, a u okénka seděl spolucestující Pavel – už v Sky Lounge jsem jej potkal, když do telefonu mluvil o Kyrgyzstánu, ale ani v letadle, kdy se bavil s paní mezi námi (cestovala do Indie) jsem nehnul brvou… nechtěl jsem se ještě prozradit…
Ještě jsem nenapsal, že do Kyrgyzstánu jsme letěli přes Istanbul… odlet z Vídně proběhl o 15 minut později a istanbulské přistávací dráhy jsme se dotkli o 20 minut dříve, než byl letový řád, nicméně nějakých 18 minut jsme ještě rolovali po dráze… během této doby nikdo z cestujících nevstal – letos totiž Turecko zavedlo pokutu 1.500 Kč za známý nešvar – letadlo ještě nezastaví a pasažéři už vstávají a rabují přihrádky… přitom platí, že cestující u brány nebude nikdy dřív než letadlo…
Na obrovském istanbulském letišti jsem pak bloudil, abych našel salónek akceptující LoungeKey… byl jsem úspěšný a čas do odletu dalšího letu jsem strávil velmi pohodlně… mihl se tam i Pavel, ale stále nevěděl, že já vím… let do Kyrgyzstánu startoval v 20:20… bohužel jsem dostal přidělené místo u okna, ale alespoň jsem se mohl trochu opřít a hlavně, že jsem neseděl uprostřed (tam seděla jedna sličná slečna)…
Po 4,5 hodinách letu jsme přistáli na letišti Manas v Biškeku – což je mé 200. letiště, které jsem při svých cestách využil… čas se nám posunul o další 3 hodiny dopředu (v Istanbulu to bylo již o 1 hodinu), takže bylo 4:30 ráno a venku 4 stupně… letiště v Biškeku není nijak velké… po projití pasovou kontrolou a vyzvednutí kufru na nás v příletové hale čekal průvodce Honza (a venku u autobusu místní průvodkyně Tatiana)… skupina je nečekaně velká, čítá 19 členů, přičemž odhaduji, že jsem druhý nejmladší (mladší je jen Katarína zo Trenčína)… a je nás 14 chlapů a 5 žen… nicméně ne všichni jedou celý zájezd, někteří se před Turkmenistánem vrací domů… a dva naopak po Turkmenistánu pokračují ještě do Íránu…
Na hotel s názvem Orient (mimochodem nečekaně kvalitní) jsme dojeli po šesté hodině ranní, od sedmi se podávala snídaně a v devět se už vyráželo, takže to na velký odpočinek nebylo…
Úterý jsme primárně strávili v autobusu… najeli jsme totiž přes 526 kilometrů, což na druhou stranu umožnilo dospání se po cestě… když jsem neměl zavřené oči, kochal jsem se výhledy na hory – ty byly všude, neboť 90% Kyrgyzstánu leží ve vyšší nadmořské výšce než 1.500 metrů nad mořem, a jen okolí Biškeku je položeno níže… a třeba nejvyšší hora Kyrgyzstánu – Džengiš Čokusu, dříve známý jako Pik Pobědy, na hranicích s Čínou má výšku 7.439 metrů nad mořem…
První zastávkou úterního poznávání byla Burana, historické místo spjaté s Hedvábnou stezkou a údajně nekrásnějším minaretem široko daleko… je památníkem na starobylé město Balasagun, kterému se dokonce vyhnul i samotný Čingischán… následoval další více než hodinový přesun (výhodou byl velký autobus, kde jsme se nemuseli mačkat jeden na druhého) k prvnímu kyrgyzskému obědu – byla to táckárna, kdy si člověk vybral z nabízených pokrmů, aniž by přesně věděl oč se jedná… místní kuchyně není pro vegetariány, takže jsem nemohl šlápnout vedle… vybral jsem si nudle s masem… jaké bylo nevím, vím jen, že nebylo vepřové, jelikož v Kyrgyzstánu skoro 88% obyvatel vyznává islám… ale ne úplně ortodoxně, protože alkohol (nejspíše ještě z časů Sovětského svazu) tu konzumují…
Samotný Kyrgyzstán turisté začali vyhledávat až někdy po roce 2019, kdy jej National Geographic označil za nový hit mezi destinacemi… otázka je, jestli vědí, co jim může nabídnout… je to samozřejmě úhel pohledu, protože když bylo naší další (druhou významnou) zastávkou otevřené muzeum kamenů (opět v UNESCO, jelikož na nich byly petroglyfy), člověk si řekne, že nic moc…
Každopádně Kyrgyzstán se prezentuje hlavně jako země plná nádherných hor a panenské přírody, takže jsme nemohli vynechat jezero Issyk-kul, které má přezdívku středoasijské Titicaca… nachází se v nadmořské výšce kolem 1.600 metrů nad mořem a patří mezi nejznámější ledovcová jezera celého regionu… břehy Issyk-kul byly dlouhá léta vyhledávanou rekreační oblastí.. v dobách bývalého Sovětského svazu se sem sjížděli odboráři a rekreanti z celého Kyrgyzstánu i ze sousedního Kazachstánu a Uzbekistánu… měli tu svá sídla vysoce postavení politici středoasijských států, i ti nejmocnější z mocných, jako například Chruščov a Brežněv… v městečku Cholpon-Ata na severním pobřeží pravidelně relaxovali sovětští kosmonauti…
A na pláž tohoto městečka jsme to od petroglyfů měli jen 10 minut cesty… bylo již po sezóně, ale i tak pár odvážlivců smočilo svá těla v „Teplém jezeru“… to má plochu 6.236 km², je dlouhé 182 kilometrů a široké 60… největší hloubka 668 metrů ho řadí na čtvrté místo na světě… po jezeru Titicaca je druhým největším vysokohorským jezerem…
Když jsme se pak kolem pohoří Ťan-šan vrátili do Biškeku, byla již tma (však už bylo 21:00), v hotelu jsme se jen otočili a vydali na hlavní náměstí do další táckárny a večer jsem zakončil v nedaleké hospodě s řemeslnými pivy… byla útulná, poloprázdná, ale čekat na donesení 15 minut bylo pro české konzumenty tohoto moku úmorně dlouhé…
Dnešní ráno začalo opět snídaní v nejvyšším patře hotelu Orient a opět jsem si mimo jiné dal kaviár… odchod z hotelu byl v 9:00 a předznamenal pěší prohlídku hlavního města Kyrgyzstánu – Biškeku (ještě do roku 1991 se jmenoval Frunze)… když jsme jím v úterý nad ránem projížděli, byl jsem víceméně příjemně překvapen, všude svítily neony a pod rouškou tmy připadal přívětivě… za světla dnešního dopoledne už to tak pěkné nebylo… příjemná atmosféra z večera zanikla v architektuře města… Biškek vznikl teprve v 19. století, leží pod krásnými horami pohoří Alatau a dodnes je protkán zelení, parky a stromy, ale zároveň se do něj vtiskly relikty sovětské výstavby… prošli jsme se městem, abychom našli Bílý dům, pravoslavnou katedrálu i betonové náměstí Ala-Too s postavou Manase… tento legendární sjednotitel Kyrgyzů je všude… ani se není čemu divit – sjednotil totiž 40 kmenů a vytvořil tuto asijskou zemi (mimochodem Kyrgyz znamená „je nás 40“), která svou nezávislost na Sovětském svazu získala 31. 8. 1991… jako první ve Střední Asii…
A když jsme u té 40., tak naše místní průvodkyně Tatiana tyto kulatiny oslavila včera, a dnes mě spolucestující Katarína odhadovala také na 40… teď jen čekám jestli změní své správanie, když jsem jí prozradil pravdu…
Organizovanou prohlídku Biškeku (má přibližně 1,2 miliónu obyvatel) jsme zakončili v poledne sledováním výměny stráže u 3. nejvyššího vlajkového stožáru na světě (vyšší je jen v Turkmenistánu (Ašchabad) a nejvyšší je v Ázerbájdžánu (Baku))… po rychlém obědu v již vyzkoušené táckárně jsme se s Katarínou vydali do supermarketu, kde jsem vedle piva potkal i „kamaráda“ – jmenoval se Ernesto a lámanou angličtinou přes dva zuby vysvětloval, který koňak je jeho nejoblíbenější… na závěr přednášky mi podal ruku, popřál šťastný den a já až následně v něm poznal žebráka sedícího na schodech před supermarketem… Katarína jej cítila, já ne, tak mi to teď vrtá hlavou, snad nemám covid – na něj nás totiž budou testovat před vstupem do Turkmenistánu…
Když už jsme u toho nakupování, tak jen pro představu – plechovka piva v obchodě stojí 21 Kč, pivo v restauraci 55 Kč, jídlo v táckárně 103 Kč, kukuřice z pouličního stánku 25 Kč… měna v Kyrgyzstánu se jmenuje som, a za 1 EUR jsem dostal 101,5 som… průměrný plat je přibližně 420 EUR, zdravotnictví je na relativně solidní úrovni a zdarma, ale o vše ostatní se musí postarat sami (nebo rodina) – důchody prakticky neexistují, při narození dítěte dostane matka jednorázový příspěvek 150 EUR… papírově zdarma je i školství, ale rodiče musí platit různé příspěvky na opravy, pomůcky, topení…
Odpoledne jsme už opět sedli do autobusu, přejeli k jedné z největších mešit ve Střední Asii (byla postavena před 5 lety za peníze Turecka) a po její prohlídce se nechali odvézt na 50 kilometrů vzdálenou hranici s Kazachstánem… přechody hranic v těchto zemích jsou si velmi podobné – dlouhé fronty, důležití úředníci na obou stranách a nakonec úsměv, když zaznamenají český pas… mimochodem, v tom mém bylo před razítky z Kyrgyzstánu už jen vízum do USA a vízum do Turkmenistánu… zajímavá kombinace…
Opustili jsme tak zemi nomádů (s úředním názvem Kyrgyzská republika), kteří se sice dávno dali do područí carského Ruska (aby se ochránili před Číňany a dnešními Mongoly), ale kteří se po letech strávených jako jedna ze sovětských republik, čím dál více snaží vzdálit se současnému Rusku a jeho vlivu… mimo jiné i tím, že ruštinu plánují zrušit jako úřední jazyk… mladá generace se dala na angličtinu, a ta starší se vedle ruštiny občas domluví i německy…
Hned za hranicí jsme o hodinu omládli (čas se posunul zpět) a také jsme si vyměnili zbylé kyrgyzské som za kazašské tenge a nasedli do připraveného autobusu (kazašský), jehož řidič nám ovšem zakázal alkohol na palubě a přestávky dělal nejspíš záměrně jen tam, kde jsme o něj nezavadili…
Krajina za okny autobusu se radikálně změnila – v Kyrgyzstánu to byly víceméně jen hory, v Kazachstánu nás čekaly nekonečné planiny… změnila se i kvalita silnic, takže přestože cesta do Almaty byla dlouhá (skoro 5 hodin), nebyla pro naše kosti strastiplná… jen to pivo chybělo… a tak jsme se hned po ubytování v Holiday Inn (20:00) vydali do protilehlé restaurace Kishlak, kde jsem si dal pokrm s názvem Zhailau (telecí maso s cibulí) a pivo s názvem Žatecký Gus (vyrobeno v Kazachstánu)… nejdéle jsem zůstal já a Standa z Prahy…
Ted už trávím na pokoji a těším se na zítřejší průzkum Almaty…
Michal
Den 4, 5 a 6
Ahoj z Taškentu,
teď už se nacházím v dalším státu Střední Asie, Uzbekistánu a jeho hlavním městě… v následujících řádcích se pokusím co nejvíce přiblížit dění předchozích dní strávených v Kazachstánu… jen ještě předtím o této zemi napíši pár suchých faktů – plným názvem Republika Kazachstán na západě a severu sousedí s Ruskem, na východě s Čínou, na jihozápadě s Turkmenistánem, na jihu s Uzbekistánem a na jihovýchodě s Kyrgyzstánem, pobřeží se tahá podél Kaspického moře… rovinatá step zaujímá třetinu země, další třetinu nížiny, na jihu a východě se nacházejí pohoří, nejvyšší velehory jsou na jihovýchodě země… Kazachstán se dělí na 17 oblastí, na ploše 2,7 miliónů km² žije asi 20 miliónů obyvatel.. je devátou největší zemí světa podle rozlohy a největší vnitrozemskou zemí, má jednu z nejnižších hustot zalidnění…
Po tomto krátkém intru přecházím už k mých zážitkům… ve čtvrtek jsme na obhlídku Almaty vyráželi v příjemných 9:30… uvítal jsem tento čas, protože jsem alespoň mohl vstřebat těch několik Žateckých Gusů z předchozího večera… pomohla k tomu i velmi příjemná snídaně v Holiday Inn, která však na Tchaikovsky sál hotelu Orient v Biškeku neměla…
Na tomto místě musím ocenit dochvilnost všech účastníků zájezdu, protože i když večer tráví čas v restauraci či na baru, ráno jsou ve smluvený čas všichni na místě a nemáme žádné prostoje… a to jsme opravdu různorodá skupina, vedle Čechů (9) a Slováků (8), jsou s námi i Chorvatka a Srbka… obě se potkaly na Slovensku a slovenština jim není cizí…
Takže jsme vyrazili (nejdříve autobusem) k centrální mešitě v Almaty, potom si prošli nedaleký obrovský Zelený bazar, který nabízí širokou škálu exotiky – sušené ovoce, ořechy, sýry, kumys nebo velbloudí šubat… pro našince je pak zajímavá sekce s koňským masem… já jsem si na bazaru koupil další lahvinku alkoholu do mé sbírky a nechal si připravit vynikající šťávu z granátových jablek… zároveň jsem využil možnosti a koupil pohledy… teď už mohu napsat, že nikde jinde jsem už žádné další pohledy neviděl, a i Tatiana, která mi pomáhala najít poštu za účelem koupě známek, mi prozradila, že tento „problém“ v Almaty ještě neřešila… pohledy už pravděpodobně opravdu vychází z módy…
Do módy však nejspíš vstupuje Almaty jako město samotné mezi expaty, u kterých čím dál více stoupá v oblibě… já Almaty znám ze školních časů jako Alma Atu…. v té době bývalo ještě hlavním městem Kazachstánu (tím je od roku 1997 Astana, dříve pojmenovaná mimo jiné jako Nur-Sultan)… dnes se v moderním Almaty mezi 2,5 milióny obyvateli mísí Kazaši, Ujgurové, Kyrgyzové a Rusové do jednoho zajímavého celku… a expatům se v Almaty líbí i z důvodu toho, že patří k nejkulturnějším městům země a Střední Asie… navíc leží pod pahorky vysokých hor a to panorama je doslova úchvatné… zajímavostí je překlad Almaty – znamená Otec jablek a někteří se domnívají, že právě odtud pocházejí jablka…
Ještě dopoledne jsme zvládli navštívit Panfilovův park s fotogenickou Zenkovovu katedrálou… ovšem předtím jsme si od místního pouličního umělce vyslechli pro naši generaci notoricky známou píseň Kaťuša… desetiletí jsem ji neslyšel, ale i tak jsem si pobroukával… i první kazašský oběd jsme měli v táckárně – je to mezi místními snad nejoblíbenější forma stravování, a tak i většina účastníků zájezdu míří vždy tam… pivo už bylo třeba si dát v restauraci vedlejšího hotelu, kde však čepované měli jen Guiness nebo Budvar… takže jsem z ledničky vybral velmi dobrou plechovku s APA pivem místního pivovaru Aster…
Odpoledne jsme měli v plánu vyjet lanovkou na nedaleký Zelený kopec (Kok Tobe), ale ta nečekaně nebyla v provozu, takže opět musel být povolán autobus… na kopci je přehlídka všech možných kolotočových atrakcí… nás s Katarínou zaujala bobová dráha (podobná jak na Dolní Moravě), ze které jsme Almaty měli možnost poznat trochu netradičně… inspirovali jsme i Josefa s Milanem, což jsou nejspíš nejstarší účastníci zájezdu, a ti nám předvedli dokonalý zpomalený film – na konci jsem zkonstatoval, že jeli do kopce rychleji než z něj… na kopci jsme bohužel neměli dost času na vyzkoušení dalších atrakcí, tak jsem si alespoň „zabrnkal“ s Beatles… jejich sousoší tu má mimo jiné připomínat svobodu získanou na Sovětském svazu…
Almaty má nejmodernější metro Střední Asie, sice je to jen jedna linka, ale to nám nezabránilo ji vyzkoušet – jeli jsme jednu stanici… ta výstupní se jmenovala Bajkonur a odkazuje na slavný kosmodrom ležící v Kazachstánu, 1.365 kilometrů od Almaty… Kazachstán je obrovský…
Večer jsme měli společnou večeři v restauraci Navat, kde jsem konečně ochutnal místní specialitu – jídlo se jmenovalo beshbarmak a byly to tenké široké nudle s cibulkou, dvěma bramborami a kousky koňského masa – to celé se zalilo vývarem… pochutnal jsem si…
Zájezd je koncipován jako komfortní, což potvrdil i pozdní páteční odjezd od hotelu v Almaty – 10:00… v plánu byla cesta do zimního střediska Šymbulak vzdáleného asi 45 minut jízdy… už jsem se naučil, že v těchto krajinách je lepší počítat dojezd na čas než na kilometry – buď jsou silnice v žalostném stavu (což neplatí pro Kazachstán) nebo je na nich neskutečný provoz – někdy má člověk pocit, že je ve městech víc aut než obyvatel… a když jsme u těch aut, tak v obou prozatím navštívených zemích mají docela nový vozový park, žádná stará auta… převládají asijské značky, škodovky zatím dokážu napočítat na prstech obou rukou…
V Šymbulak jsme měli vyjet kabinovou lanovkou, ale ani ona nebyla již v provozu, takže jsme do „základního tábora“ v 1.691 metrů nad mořem (je tam stadión Medeu známý světovými rekordy v rychlobruslení) vyjeli autobusem a následně do nadmořské výšky 2.260 metrů taxíky (všechna auta musela být na elektropohon)… tam jsme zjistili, že v provozu je sedačková lanovka, která zájemce vyveze do výšky 2.630 metrů nad mořem, problémem však pro náš zájezd byl věkový limit – 55 roků – nad tento věk tam nepouští… já s Katarínou jsme prošli, ale ostatní pustit nechtěli… naštěstí jsme měli u sebe stále průvodkyni Tatianu, která obsluhu ukecala…
Nahoře to bylo skvělé… už samotná jízda lanovkou, která trvala 25 minut, poskytovala dechberoucí výhledy… a jelikož nám počasí přálo (v Almaty bylo stejně příjemné jako v Biškeku s trochu chladnějšími rány a večery, ale sluncem zalitými dny a teplotami kolem 14 stupňů), kochali jsme se i v okolí horské boudy LA SKALA… to se prostě muselo zapít kvalitním místním koňakem Jenis…
V 13:00 jsme Šymbulak opustili a vydali se do Almaty na oběd (tentokrát má volba padla na kebab a pelmeně) a nákupy kontrabandu do vlaku… zmíním zde opět cenový přehled – pivo v obchodě 15 Kč, pivo v restauraci 72 Kč, jídlo v táckárně (polévka, hlavní a salát) 125 Kč, nákup do vlaku (3x pivo, 2x salám, 1x sýr a bageta) 219 Kč… mezi obědem a nákupem jsem se Katarínou nechal přemluvit na návštěvu Starbucksu a požití matcha cream frappuccino – „skvělá“ volba před cestou vlakem… v 16:00 jsme se naposled sedli do autobusu čínské výroby a nechali se převézt pár set metrů k nádraží…
Jen co jsem zahlédl upravenou nádražní budovu, začal jsem vzpomínat na výlet Transsibiřskou magistrálou a těšit se do vlaku… ten byl oproti tomu, co jsem si pamatoval z Ruska, mnohem modernější, což ale neznamená vychytanější… měl jsem kupé s Milanem, Josefem a Ivanem a fígle z Transsibiřské tu moc nefungovaly… prostory byly stísněnější, zařízení úsporná a chvílemi nelogická… jediné plus bylo modernější sociální zařízení… i tak jsme s Katarínou raději ještě před začátkem cesty přesunuli na bar do restaurační části vlaku… tam bylo nabídce jen pár plechovek piva Balšaja Kružka a pak pivo Holstein s označením light, což nás nejdřív vystrašilo, ale to mělo 4% alkoholu, takže do skandinávského light to mělo daleko…
Vlak vyrazil podle jízdního řádu v 18:19 a netrvalo dlouho a bar i vedlejší restaurační vůz byl z větší části obsazený účastníky našeho zájezdu… nejspíše by cestovka měla účast Čecho-Slováků hlásit železničnímu přepravci předem, protože to netrvalo ani 2 hodiny a zásoby piva byly vypité… někteří ještě dali místní koňak, někteří se uchýlili k vínu… nakonec se však všichni rozprchli do svých kupé, kde si dali něco z koupených/dovezených zásob a ulehli ke spánku… já měl v našem kupé lehátko v horním patře a dřívější ulehnutí jsem konečně využil, abych dal dohromady tyto dosavadní řádky… ono je to na takovémto zájezdu těžké si čas vyhradit – člověk se chce družit a tak na psaní zbývá jen čas před spaním a nebo při delších přejezdech, ale i to má své meze…
Dlouhý přejezd byl i tento vlakový do městečka Šymkent… tam jsme po zdolání 700 kilometrů na kazašské železnici dorazili brzo ráno v 5:45… vůbec nevím, jestli jsem spal… v kupé pravidelně co minutu spínala klimatizace a to dělalo sice menší ruch než kola vlaku, ale bylo to nepříjemné… jelikož jsem měl lehátko v horní řadě, měl jsem trochu obavu kolikrát po těch pivech půjdu v noci na záchod – naštěstí jen jednou a naštěstí jsem ani nepotkal průvodčího – šel jsem totiž jen v trenkách… přitom jiným dvěma spolunocležníkům vynadal, když je potkal v kraťasech…
Na nádraží v Šymkentu na nás čekal autobus, který nás odvezl rovnou na kazašsko-uzbeckou hranici… cesta trvala 1,5 hodiny a v autobusu všichni podřimovali… na hranicích vládl neskutečný chaos… žádná organizace, ale tlačení, předbíhání, kontrolování – než jsme prošli, byl nám pas kontrolován celkem šestkrát… na druhou stranu jsme hranici prošli o 10 minut rychleji než tu z Kyrgyzstánu do Kazachstánu… za 50 minut… a samozřejmě opět pěšky…
Obrovský Kazachstán není absolutně možné poznat během krátkého zájezdu, natož při takové rychlosti, jakou je střídáme my… ale i tak mohu posoudit, že Almaty je zajímavé město s úchvatnou scenérií za zády, přesto na mě kyrgyzský Biškek dýchal lepší atmosférou…
Hranice, přes kterou jsme dnes šli, se nachází na předměstí Taškentu, my se však museli dostat do centra, kde jsme nejdříve hledali směnárnu – autobusem jsme objeli několik míst, ale jelikož byla sobota, tak to nebylo lehké.. nakonec jsme museli vzít za vděk malému okénku v ikonickém Hotelu Uzbekistan… za 1 EUR člověk dostal 13.600 uzbeckých som… po této zastávce, kdy jsme poprvé poznali zmatečnost uzbeckých pracovníků v pohostinství (dávali jsme si tam kávu), jsme navštívili taškentský bazar Chorsu… byl větší než ten v Almaty a nabízel i možnost se najíst přímo tam… nepohrdl jsem špízem s kombinací jehněčí/hovězí a pak ještě mleté hovězí a neudělal jsem chybu…
Odpoledne jsme už prakticky žádný program neměli… to vůbec nevadilo, protože po dosud absolvované části cesty a zejména noci strávené ve vlaku, se to hodilo… ubytovaní jsme v hotelu Europa, kde bohužel nemají ani pivo, ale naštěstí 200 metrů od hotelu je dobře zásobený krámek, kde jsem hned koupil místní mok…
Večer jsme se pak kolektivně vydali do restaurace Qanotchi, která si na něco hraje, ale pro personál není problém přinést předkrm až jako poslední a na polévku úplně zapomenout… ale 20% service fee si započítají automaticky… já si dal jehněčí žebírka a ta ušla…
V Uzbekistánu budeme více dní, takže se mu budu věnovat v příštích zápiscích, jen co popíšu Tádžikistán, kam na skok jedeme zítra…
Michal
Den 7, 8 a 9
Ahoj ze Samarkandu,
Uzbekistán už mám o trochu více pod kůží, ale slíbil jsem tyto zápisky začít popisem zážitků z Tádžikistánu…
Tam jsme vyrazili v neděli v 8:30 od hotelu Europe… cesta na hranici trvala dvě hodiny a tak jsme měli možnost poznat „kvalitu“ uzbeckých silnic i mimo hlavní město… samotná hranice byla mnohem klidnější než ta s Kazachstánem – tam si ten chaos místní nejspíš užívají, ale pro nás Evropany to byly nervy…
Ještě jsem v zápiskách nezmínil, že na vstupu do Kazachstánu jsme jako cizinci dostali od celníka obálku s lokální SIM kartou (a 1GB dat)… což bylo velmi příjemné překvapení, ale jelikož mám od O2 zaplacený roamingový balíček do 4 z 5 zemí naší cesty, do telefonu jsem ji nedal, ještě by mě chtěl Kazachstán sledovat…
Sledovaní jsme se zatím v žádné z navštívených zemí necítili, přestože se všude jedná o policejní státy a třeba Tádžikistán má hodně utažené šrouby – současný prezident Emómalí-ji Rahmón je v úřadu od roku 1994 a za pomoci syna, který je předsedou vlády, drží nad státem pevnou ruku… mimo jiné blokují části internetu, Whatsapp, atd…
Z hranic nás čekala ještě hodinová jízda do Chudžandu (leží asi 500 kilometrů od hlavního města Dušanbe)… na kvalitě silnic nejchudšího státu v regionu jsme to přímo nepoznali, ale vozový park už byl přece jenom horší… ekonomika hornatého státu (97% území tvoří hory, nejvyšší je Štít Ismaela Samáního, česky známý i jako Pik Kommunizma (7.495 metrů nad mořem) v Pamíru) je totiž velmi slabá a z velké části závislá na penězích Tádžiků pracujících v zahraničí (tvoří až 40% HDP)…
Náš další lokální průvodce si říkal Dave a mluvil skvěle anglicky, přičemž vychvaloval svou zemi takovým způsobem, že jsem si říkal, jestli na to náhodou nedostává „speciální“ školení… přitom o této zemi, která na západě sousedí s Uzbekistánem, na severu s Kyrgyzstánem, na východě s Čínou a na jihu s Afghánistánem, jsme v posledních desetiletí slyšeli spíše jen v souvislosti s krvavými střety… ať už v rámci občanské války, nebo ohledně hranic se sousedy – například s Kyrgyzstánem podepsali dohodu o hranicích (šlo zejména o kontrolu nad vodními zdroji) teprve letos v březnu…
S krátkou přestávkou na poli plném bavlny jsme tedy po hodině dojeli do Chudžandu… cestu jsme absolvovali v mnohem menším autobusu, kde jsme už museli sedět namačkáni jeden na druhého… vedle mě si sedl Miloš, doktor z Brna, se kterým jsem probral mé operace v dětství – pracoval totiž s mým operatérem a jeho syn působí v brněnské Úrazové nemocnici…
Naše první kroky v Chudžandu směřovaly na oběd, který byl v rámci ceny výletu a předčil i jiné „honosnější“ restaurace… skvělé saláty, vynikající polévka a ještě lepší hlavní jídlo (mleté hovězí maso) zapité pivem… vše ve správném pořadí… co víc si přát… snad jen náš standardní záchod… tady totiž často i v restauracích (a při cestách všude) jsou záchody turecké…
Potom jsme se vydali do Páteční mešity a na vedlejší bazar Pandzshanbe, kde jsme s Katarínou potřetí ochutnali čerstvě vymačkanou šťávu z granátového jablka (a taky koupili láhev místního alkoholu – i přes krátký čas strávený v Tádžikistánu to „musí“ přibýt do mé sbírky)…
V Chudžandu psala historii největší jména – město založil Kyros Veliký, zastavil se zde i Alexandr a vznikla tu nejvýchodnější Alexandrie Eschaté… Chudžand poznali Mongolové na svých taženích a dnes je unikátním místem Tádžikistánu… toto jsme se dozvěděli při následné návštěvě muzea…
Na závěr krátké prohlídky města jsme zakotvili u nejdelší řeky Střední Asie Syrdarja (je také přítokem Aralského jezera)… pak už jsme se vydali zpět na hranice, kde jsme s Katarínou utratili poslední tádžické somoni za pivo a koňak (nákup proběhl v takové rychlosti, že jsme si mysleli, že kupujeme víno (tádžické chutná prý jak portské) a až na hotelu jsme zjistili, že se jedná o koňak)… takový kontraband v batohu jsem přes hranice (přechod je kilometr dlouhý) drahnou dobu „nepašoval“… a tak jsme po 8 hodinách pobytu opustili našincům víceméně neznámý Tádžikistán…
Když jsme ráno vyjížděli, tak jsme vtipkovali, že tam jedeme na docela drahý oběd (výlet byl fakultativní s příplatkem 198 EUR), ale vůbec toho nelituji – za prvé ten oběd byl opravdu velmi chutný a za druhé, když už je člověk tady, musí to využít… po cestě do našeho hotelu Europa, kam jsme dorazili před devátou večerní, jsme s napětím sledovali průběžné výsledky chicagského maratonu, kde Kataríny bratr zaběhl 32. čas (2. Evropan)…
Před půlnocí naši skupinu opustili Pavel, Standa, Josef, Milan, Zuzana, Miro a Miriam (odletěli do Istanbulu, kde jim ale následný let do Prahy uletěl, tak si cestu ještě nedobrovolně prodloužili) a v noci se k naší skupině přidalo 6 nových účastníků (doteď se nepředstavili)…
V pondělí jsme ráno vyrazili na prohlídku Taškentu (má asi 3 milióny obyvatel)… předpověď slibovala stejné počasí jako v neděli v Chudžandu – pěkné a teplé – a trefila se, v průběhu dne teplota vystoupala až na 26 stupňů… kde byl stín, tam jsem byl já…
Taškent není jen hlavním městem, ale je i největším městem celé Střední Asie… za dob Sovětského svazu byl jeho čtvrtým největším městem… i tudy vedla Hedvábná stezka, ale mnoho památek se nedochovalo – v roce 1966 totiž velkou část města zničilo zemětřesení… přesto tu najdeme historický areál Chost Imom s Páteční mešitou či medresou Barakhon ze 16. století… unikátem je i nejstarší kopie Koránu v malém muzeu… i na ni jsme se byli podívat… nejdříve ale naše kroky směřovaly do uliček starého města… zároveň jsme se byli podívat, jak pokračují dokončovací práce na obrovském centru islámské kultury (původní plán otevření byl rok 2023, následně letošní srpen, ale ani to se nestalo)… oběd jsme dali v restauraci Besh Qozon, kde jsme vyzkoušeli plov – jídlo z jednoho hrnce, kde se snoubí rýže, maso, mrkev a voňavé koření…
Po obědě jsme znovu zajeli na bazar Chorsu, který jsme viděli již v sobotu, ale noví účastníci nemohli o jeho atmosféru přijít… my jsme si v mezičase zašli na plechovkové pivo, protože při první návštěvě jej tam naši slovenští bratia u jednoho stánku objevili… a když jsem už u nich, tak včera ráno v autobusu navrhli vyhlásit minutu ticha za český fotbalový tým, který prohrál na Faerských ostrovech…
I v Taškentu jsme museli vyzkoušet metro (vedle Almaty už ve Střední Asii jiné není)… má 4 linky a my jsme jeli od bazaru Chorsu tou nejstarší (z roku 1972) s výstupem na stanici Kosmonautů… následovalo další muzeum, nákupy potravin a přesun na hlavní vlakové nádraží… od tam nám v 20:20 odjížděl vlak do Samarkandu… Honza nám sliboval moderní vlak s velkoprostorovými vozy, na nástupišti dokonce jeden i stál, ale pro nás tam čekal kupéčkový vlak, který toho už hodně pamatoval… prostě místní organizátor ušetřil za jízdenky – ten moderní vlak by byl totiž dražší… říkala s námi v kupéčku sedící soudkyně bucharského soudu – alespoň tak jsem to pochopil… naštěstí jsme během 3 hodinové jízdy byli v kupé jen já, Katarína a ona soudkyně…
Do Samarkandu jsme tedy přijeli těsně před půlnocí… o vzrušení se postarala technika našeho vagónu – nevyjely mu schody… a protože na nástupišti už putovali cestující z ostatních vagónů, zběsile jsme běželi na druhou stranu vagónu, kde byla situace stejná, navíc se vlak začal pohybovat… naštěstí jen o pár metrů a my se přes další vagón konečně dostali na perón…
Dnes jsme ze City hotelu, kde nocujeme a který je na okraji městského bulváru, vyrazili na průzkum Samarkandu… říká se, že je něčím, co si nedokážete představit, dokud se tam neocitnete… a svým způsobem tomu musím dát za pravdu… město ležící na Hedvábné stezce překvapí monumentalitou, krásou a exotickou atmosférou… Samarkand byl snem Timura Velikého – chtěl město, jaké mu bude závidět celý svět.. a podařilo se…
My jsme nejdříve navštívili observatoř Ulugbega, slavného astronoma a Timurova vnuka… poté ruiny mešity Bibi-Chánum, nakoupili na bazaru Siob… zastávku jsme měli i mauzolea Gur-Emir, kde samotný Timur Veliký odpočívá… největší chloubou města je náměstí Registan – jedno z nejkrásnějších na světě… to jsme viděli za světla a poté i po setmění, kdy jsme se tam už individuálně přesunuli z hotelu… původně jsme plánovali jet taxíkem s Katarínou sami, ale když před hotelem na svůj odvoz čekal Laco s Jožkom, přidali jsme se k nim… a to byla chyba – sedli jsme do vozu, který měl špatné instrukce z hotelové recepce a přestože jsme mu několikrát řekli Registan, vezl nás kdoví kam… po čase se mi to nezdálo a pohledem na mapy jsem zavelel zastavit a otočit… to první proběhlo, to druhé už ne… řidič někam volal, pak nám do mobilu napsal „špatné auto“ a vůbec se neměl k tomu nás tam odvézt… tak jsme bez placení vystoupili a za pomoci obsluhy v nedalekém obchodě si zavolali taxi jiné… nebyl čas zjišťovat, jestli tu fungují mé aplikace, chtěli jsme být totiž na light show na Registanu před 20:00, kdy měl být začátek… to jsme stihli těsně, ale začátek show byl nakonec až v 21:00, takže zbytečná panika…
Zítra opouštíme Samarkand a jedeme na jednu noc spát do jurty…
Michal
Den 11, 12 a 13
Zdravím z Buchary,
posledního města, ve kterém při naší cestě v Uzbekistánu nocujeme…
Ve středu ráno v 9:00 jsme opustili Samarkand a vydali se na 270 kilometrů dlouhou pouť do pouště Kyzylkum… čistého času cesta zabrala přes čtyři hodiny, přičemž my jsme si ji prodloužili několika zastávkami… první byla na oběd – ten jsme měli ve vesnici Karmana, kde jsme si jídlo vybírali jen za pomoci obrázku, ruk, nohou a řidiče našeho autobusu… dal jsem si šašlik z mletého masa neznámého původu, pikantní salát a dokonce čepované pivo – to tu bývá velmi často nedostatkové zboží… otázka jestli to bylo z jídla z této restaurace, ale k Ivanovi, který je už pár dní na rýži, se včera přidal Jaro…
Po opuštění Karmany nás čekala ještě dlouhá cesta, navíc byla velmi monotónní – za okny jsme totiž už mohli pozorovat začátek pouště Kyzylkum, v překladu Červená poušť… ta je jedenáctou největší na světě… po několika dlouhých kilometrech jízdy v poušti se zčista jasna před námi objevilo město Nurota, což byla naše další zastávka… v Nurotě se nachází zázračné jezírko, které je napájeno podzemním pramenem… podle legendy pramen vytvořil Hazrat Ali, zeť proroka Mohammeda, když udeřil holí do země… voda v pramenu je považována za posvátnou a léčivou… mrkli jsme na tento pramen (kapky vody dole ve studni) a vyběhli na nedaleký kopeček, abychom se podívali na Nurotu z výšky…
Do kempu Aydar, který je vzdálen asi 60 kilometrů od Nuroty, a který čítá celkem 16 jurt a společné sociální zařízení, jsme dorazili v 17:00… bylo nám řečeno, že v našich dočasných domovech spíme po dvou, tak jsme si s Katarínou zabrali hned tu první jurtu… byla nejblíže „restaurace“, kde jsme se pak večer velmi dobře najedli… v nabídce byly opět saláty, opět plov, ale přestože bylo vše dělané ve sparťanských podmínkách, takže víceméně podomácku, bylo to vynikající… s Katarínou často sedávám u stolu se slovenskými přáteli (5 chlapů co se zná z domoviny – Laco, Jaro, Jožko, druhý Jožko a Emil), se kterými obýváme i zadní část autobusu a je to výhodné… namátkou zmíním, že pravidelně zabíjíme červa… občas si oběd či večeři dáváme u stolu i s dr. Milošem a Mirkem, ale s těmi nově přiletivšími účastníky prakticky neprohodíme slovo – ano, mají to těžší, jelikož se přidali v čase, kdy už se my ostatní více poznáme, ale oni ani pro větší začlenění neudělali zatím vůbec nic…
Než jsme ulehli ke spánku, šli jsme si sednout k ohni a poslouchali zpěv a hru na balalajku místního mladíka… jak se setmělo, bylo už chladněji (jinak nám celý den svítilo sluníčko a teplota vystoupala až na 27 stupňů), tak jsme se po pár písních vydali do naší jurty a našli jsme tam na návštěvě místní kočku… ležela na posteli a vůbec se ji nechtělo pryč… nijak jsme na její odchod nenaléhali, ale když jsem si odskočil na záchod a po návratu mi Katarína hlásí, že už máme domácí zvířátka dvě (přišla i druhá místní kočka), tak jsme si říkali, že to bereme docela hopem – sestěhování, první zvířátko, druhé zvířátko…
V noci bylo v jurtě docela dost chladno… měli jsme sice k dispozici topení, ale to jsme nezapnuli… naštěstí peřina dobře izolovala… snažil jsem se moc nechrápat, proto jsem se často otáčel, no a když jsem jednu z těch otoček provedl, spadl jsem z postele… a rovnou na brýle… ze kterých mám teď dvě půlky… tak dlouho vydržely, až jsem je zničil v jurtě v Uzbekistánu…
Po takto dramatické noci následovala ranní jízda na velbloudech… na ně si trouflo jen 8 účastníků… vzpomněl jsem si, jak jsem na koně nastupoval na Kubě, tak jsem z toho měl trochu obavu, ale velbloud si nejdříve klekne na přední, pak na zadní a nástup mezi jeho dva hrby je velmi pohodlný… horší to je, když se zvedá – to nejdříve zadní, takže má člověk pocit, že přepadne dopředu, ale pak velbloud zvedne i přední a už se člověk dostane do výšky…
Katarína má zážitek, že ji velbloud hned po nasednutí poplival (takový plivanec natráveného obsahu ze žaludku je dost zapáchající) a já zase, že jsem z něj nespadl, protože, jak se se mnou zvedl, šel hned zpátky na přední, pak opět nahoru a zase dolů…
Po krátké projížďce na těchto dvouhrbých „krasavcích“ jsme se nasoukali do autobusu a zajeli se projít po pláži nedalekého jezera Aydar… zastávka trvala kratší dobu než následné vyprošťování autobusu, který při otáčení zapadl do písku a nemohl se z něj dostat… naštěstí vše dopadlo dobře, takže jsme vyrazili směr Buchara… těch kilometrů opět nebylo mnoho, ale čas strávený na cestě už tak malý nebyl… do Buchary jsme přijeli v 16:30… a to jsme po cestě měli prakticky jen zastávku na oběd…
Když už je ten popis dne tak krátký, přidám pár informací o Uzbekistánu – plným názvem Republika Uzbekistán je obklopen pěti zeměmi – na severu sousedí s Kazachstánem, na severovýchodě s Kyrgyzstánem, na jihovýchodě s Tádžikistánem, na jihu s Afghánistánem a na jihozápadě s Turkmenistánem… 80% území zaujímá poušť… na ploše 447.000 km² žije 37,5 miliónů obyvatel, což z něj činí nejlidnatější zemi Střední Asie… Uzbeci tvoří 85 % obyvatel, drtivá většina obyvatel se hlásí k islámu… stát je však sekulární, islám jej neřídí…
A teď něco o Buchaře – hlavnímu městu Bucharské provincie se říkalo Buchara-i-Šerif, neboli vznešená Buchara až do nástupu Sovětů k moci v roce 1920 a je to jedno z nejpozoruhodnějších měst Střední Asie… jeho historie je poměrně dobře prozkoumána, ale původ názvu města je dodneška obestřen tajemstvím… historici se přiklání k názoru, že název pochází ze slova buharak, což se dá volně přeložit jako šťastné místo… je to ale s podivem, protože při putování dějinami to zrovna radostné místo k životu pro jeho obyvatele nebylo… dnes ale Buchara zažívá tak dlouho očekávané období klidu a jejích 457 památkově chráněných objektů bylo v devadesátých letech zapsáno na seznam UNESCO…
Ubytování jsme prakticky v centru, v hotelu Caravansaray Rashid, což je napodobenina dávného zájezdního hostince s ubytováním… důkladnější prohlídka Buchary byla v plánu až dnes, ale ještě včera jsme vytáhli paty z hotelu a prošli se po městě…
A musím uznat, že Buchara je doslova nabitá památkami… společně se Samarkandem tvoří duši Hedvábné stezky, ale každý z těchto klenotů je jiný… Samarkand je rozsáhlý, Buchara kompaktní a středověká… máte pocit, že se tu zastavil čas… během pátečního dopoledne a brzkého odpoledne jsme zvládli navštívit hrobku dynastie Samanidu, Citadelu, další a další medresy i slavný 47 metrový minaret Kalon, který nepokořil ani Čingischán… viděli jsme i čtyřvěžový Čár Minár schovaný v uličkách starého města… podrobný rozklad ale ode mě nechtějte, bylo toho tolik, že jsem byl rád, když jsme o půl čtvrté zapadli do hotelu… večer jsme ještě měli informační breefing ohledně cesty a pobytu v Turkmenistánu a pak nás už čekala jen večerní procházka Bucharou, večeře v restauraci Anor a poslední noc v Uzbekistánu…
V Uzbekistánu jsme na naší cestě strávili nejvíce času… pro milovníky historie a zejména Hedvábné stezky je nutnost jej navštívit… z naší dálky se jedná o zemi někde v Asii, ale když člověk přijede sem, je překvapen kulturností a moderním střihem státu… přesto v mých očích stále vítězí Biškek a Kyrgyzstán s ohledem na atmosféru a upřímnost lidí… Uzbekistán už je na turisty více připraven a třeba ceny v Buchaře v restauracích se už dají srovnávat s Evropou… v restauraci Amor jsme za salát platili 180 Kč, za hlavní jídlo 320 Kč, čepované pivo bylo za 46 Kč (jinak v obchodě plechovka za 24 Kč)…
Ještě než tento stát úplně opustíme, měl bych se zmínit o útrapách Aralského jezera – v období, kdy byl Uzbekistán součástí Sovětského svazu, byla místní ekonomika přeorientována na pěstování bavlny… pro dosažení co největších výnosů byly vybudovány rozsáhlé zavlažovací kanály, které odčerpávaly toky zásobující Aralské jezero (dříve nazývané Aralské moře)… jezero na hranici Kazachstánu a Uzbekistánu mělo plochu 68.000 km² a bylo tedy čtvrtou až pátou největší sladkovodní plochou světa… a právě bavlna a zavlažovací kanály z řek zásobující Aralské jezero způsobily, že v roce 2007 se rozloha vodní hladiny zmenšila na desetinu původní plochy a rozdělila se na několik částí – Severní Aralské jezero, východní a západní pánev kdysi obrovského Jižního Aralského jezera a jedno menší jezero mezi severní a jižní částí… v roce 2009 jihovýchodní jezero prakticky zmizelo a z jihozápadní části zůstal úzký vodní pruh… kdysi prosperující rybářství na jezeře zaniklo a ústup hladiny jezera se rovněž projevil v místních klimatických změnách – léta jsou teplejší a sušší, zimy delší a studenější…
Zítra ráno v 8:00 vyrážíme směr Turkmenistán – Severní Koreu Střední Asie… stát, který podle posledně zveřejněných dat navštívilo v roce 2019 pouhých 14.000 turistů… mobilní síť tam sice je, ale Whatsapp je blokován, internet omezen… takže se nejspíš ozvu až po opuštění této tajemné země…
Michal
Den 14, 15 a 16
Ahoj z Ašchabadu,
tyto zápisky jsem začal psát ještě v Turkmenistánu, ale posílám je z vlaku cestou z Vídně do Brna…
Přesně podle plánu, kterým jsem končil minulé zápisky, jsme v sobotu ráno v 8:00 opustili bucharský zájezdní hostinec (je nově otevřený a pan ředitel se s námi na závěr i vyfotil) a vyrazili směr hranice Uzbekistánu s Turkmenistánem… cesta nám zabrala 2 hodiny… tam jsme opustili autobus velmi nápomocného uzbeckého řidiče (byl s námi už od Samarkandu) a vydali se na údajně nejtěžší přechod hranic na naší cestě… zde musím zopakovat, že Turkmenistán je jednou z nejméně přístupných zemí na světě… předčí ho údajně jen Severní Korea… nicméně až tak přísné, jak si pamatuji z Pchjongjangu, to nebylo, sice jsme náš pas ukazovali 9x, a 2x se svezli mikrobusem (aby se jim tam necourali lidé), ale přechod byl mnohem více kultivovanější než kazašsko-uzbecká hranice minulou sobotu… samozřejmě je to dáno tím, že až tolik lidí tuto hranici nepřekračuje…
Samotné překročení hranice trvalo 1,5 hodiny… ještě musím napsat, že vstup do země je možný pouze přes cestovní kancelář (zajišťuje mimo jiné zvací dopis) a už při udělování víza je třeba popsat přesný itinerář a od něj na místě neuhnout… a přestože do země míří velmi málo turistů, nepohrdne místní správa vedle poplatků za víza ani 10 USD vstupním poplatkem na hranicích… zároveň vydělává i na tzv. covid testu – tzv. píši, protože na hranicích jsme zaplatili 35 USD a nikdo nás netestoval… další business mají převozníci mezi jednotlivými hraničními body – poplatek 5 USD…
Jako za veksláckých časů u nás, jsme výměnu peněz provedli u místního průvodce za jízdy v autobusu (kurz byl 1USD/EUR k 15 manatům) oficiálně bychom prý dostali něco kolem 3,5 manatů… a když jsme u té jízdy, tak po zastávce na oběd v Turkmenabatu (salát, polévka z pečených paprik, manti (pelmeně)) jsme najeli na jednu z nejhorších silnic jaké jsem kdy zažil… to nebyla cesta, to byl tankodrom… bylo na něm více děr než asfaltu (a kolem pusto pustá poušť)… však těch dalších 282 kilometrů od hranic do města Mary, kde jsme v sobotu nocovali, trvalo 7,5 hodiny… tak vytřepaný jsem už dlouho nebyl… do hotelu jsme dorazili v 20:00, takže cesta z Buchary zabrala plných 12 hodin…
Turkmenistán jsme tedy hned od začátku zažívali na vlastní kosti… ještě než se budu věnovat jemu, zmíním, že slovo „stán“ je z perštiny a vyjadřuje v překladu „místo/domov“… takže jsme zatím byli v domovu Kyrgyzů, domovu Kazachů, domovu Tádžiků, domovu Uzbeků a teď v domovu Turkmenů…
Ve městě Mary jsme byli ubytovaní ve stejnojmenném hotelu s výhledem na obří vlajku Turkmenistánu… byli jsme tam proto, abychom viděli zbytky starobylého města Merv, které se nachází asi 35 kilometrů od Mary… jeli jsme tam v neděli hned z rána, ale v Mervu není k vidění skoro nic, co by sneslo srovnání s památkami Buchary nebo Samarkandu… nejblíže k nim má pouze hrobka Ahmada Sanjara… byla postavena v roce 1157 a později téměř zničena Mongoly… nedávno ji obnovili a je zapsána na seznam světového dědictví UNESCO…
Ve středověku ležel Merv na Hedvábné stezce v oáze v poušti Karakum… v roce 1221 byl zničen Mongoly, kteří zde vyvraždili na 500.000 lidí… ve 12. století byl údajně druhým největším městem na světě (hned po Bagdádu)… při pohledu na pustinu si vůbec nedokážu představit, že tu byly třeba i zahrady s fontánami… v 19. století dokonali zkázu Mervu kočovní nájezdníci z turkmenského kmene Tekke, ke kterému mimochodem patřil i první prezident nezávislého Turkmenistánu Nizajev…
Tento bývalý generální tajemník Komunistické strany Turkmenistánu byl jedním z nejdespotičtějších diktátorů na světě… vytvořil kult osobnosti, přejmenoval některé turkmenské měsíce a dny v týdnu podle jmen členů své rodiny, zakázal nošení zlatých zubů, zavedl povinnou četbu své autobiografie Ruhnama ve školách, státní úředníci byli z ní zkoušeni při přijímacích pohovorech a bez její znalosti nebylo možné získat ani řidičský průkaz… tato kniha má jako jediná na světě i vlastní sochu a park…
Nizajev také uzavřel všechny nemocnice a knihovny mimo hlavní město Ašchabad a „osvobodil“ zemi od všech neturkmenských prvků, jako jsou například divadla… na Oblouku neutrality v Ašchabadu nechal postavit svou zlatou sochu otáčející se za sluncem… v roce 2006 však náhle zemřel, Oblouk už je jinde, socha se za sluncem neotáčí… ale vznikl další kult – Gurbanguli Berdymuhamedova, který má také svou zlatou sochu v Ašchabadu…
Po prohlídce Mervu jsme se přes Mary vydali směr Ašchabad… tady už je vybudována nová (placená) dálnice, která byla naprosto luxusní… tři pruhy, minimum aut… maximální povolená rychlost tu donedávna nebyla stanovena, teď je 140 km/h a náš řidič si to švihal asi 135 km/h… za 3 hodiny jsme dojeli do stáje majitele místní cestovní agentury (dostali jsme přece zvací dopis), kde jsme se pokochali nádhernými koňmi (jeden z nich byl potomek koně maršála Žukova) a také dobře najedli… nejunesenější z této návštěvy byla Katarína, která si jednoho koně i osedlala a udělala kolečko na jeho hřbetu… přišel se nám ukázat dokonce i pan majitel – Saparklych Rahmanov… když jsem ho viděl, řekl jsem si, že to je Pablo Escobar…
Agentura tohoto místního mocného pána nám nabídla i další fakultativní zájezd – za 130 USD jsme mohli přesednout do terénních aut a vydat se k asi 250 kilometrů vzdálenému kráteru Darvaza… této nabídky vedle mě a Kataríny využili ještě 4 další účastníci zájezdu… v 14:30 jsme vyrazili a v 19:00 dorazili k Darvaze… část cesty se dala absolvovat v normální rychlosti, zbytek byl opět tankodrom spojený s přejezdem dun… proto tak dlouhá cesta…
Kráter Darvaza leží uprostřed vyprahlé pouště Karakum, kde se písek opravdu tahá až za obzor… vznikl na začátku sedmdesátých let, když tu sovětští geologové hledali zemní plyn… jenže zem se pod nimi propadla a zůstala po nich obrovská jáma široká kolem šedesáti metrů a hluboká asi třicet… z nitra se začal valit metan, který mohl otrávit zvířata i lidi v okolí… aby zabránili úniku plynu do ovzduší, rozhodli se geologové plyn zapálit… očekávali, že shoří během několika dnů… jenže oheň v kráteru Darvaza hoří dodnes, tedy už více než půl století…
Z ohnivého kráteru se časem stala zvláštní kombinace průmyslové havárie a turistické lákadlo… plameny uprostřed pouště přitahují cestovatele i fotografy z celého světa… náš pobyt trval necelé 2 hodiny, kdy jsme nejdříve obdivovali kráter a posléze se přesunuli na večeři… pivo mělo pouštní přirážku a stálo 60 manatů (4 EUR podle kurzu na černém trhu, 17 EUR při oficiálním kurzu)…
Zpáteční cesta už byla zahalena komplet do tmy… na hotel Ak Altin (kvalitou ubytování nejhorší na naší cestě) jsme dorazili v 1:00 v noci… na způsobu jízdy řidiče bylo poznat, jak se bojí policejní kontroly… když jsme byli mimo město, řítil se po silnici nejvyšší rychlostí jakou silnice dovolila, ale když přijel do Ašchabadu, striktně dodržoval předepsanou rychlost… příjezd do Ašchabadu byl i tam zvláštní… podél silnice jsme viděli monumentální stavby osvětlené na způsob Las Vegas… a všechny auta kolem byla bílá… otec současného prezidenta totiž mimo jiné nakázal, že v hlavním městě Turkmenistánu smí jezdit jen bílá, stříbrná nebo zlatá auta… a další nařízení pojednává o tom, že podél hlavní silnice nesmí stát neudržované domy… pokud jejich majitelé nemají peníze na opravy, musí dům zbourat…
Na prohlídku tohoto bizarního města jsme měli vyhrazeno pondělí… v noci byly domy osvětleny, přes den „svítily“ sami o sobě – Ašchabad je totiž mramorový zázrak… nikde jinde na světě podobné město neuvidíte… je zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako město s největším počtem domů z mramoru… za Sovětů to bylo nevýznamné město, v roce 1948 ho zničilo zemětřesení… ale první prezident Nizajev ho proměnil v mramorovou metropoli plnou bizarních monumentů a zlatých soch… po jeho smrti se v tom pokračuje – Ašchabad má největší svatební palác na světě, největší mramorové ruské kolo, obří památníky nezávislosti i neutrality… město navíc leží uprostřed pouště, kde skoro neustále svítí slunce, takže bílý mramor odráží jeho paprsky přímo do obličeje a oslepuje chodce i řidiče…
Dopoledne jsme nejdříve navštívili místní muzeum, stavili se u mramorového ruského kola, k soše nejvýznamnějšího turkmenského básníka, zajeli k archeologickým vykopávkám Nisa, prohlédli si největší mešitu ve Střední Asii a vedle ní stojící mauzoleum prvního turkmenského prezidenta Nizajeva… samotná mešita vzbuzuje v islámském světě kontroverze, protože v ní jsou slova Nizajeva postavena na stejnou úroveň jako koránu…
Průjezd Ašchabadem byl i ve dne zvláštní… nikde jsme neviděli žádné chodce (na prstech jedné ruky bych spočítal lidi stojící na zastávkách MHD (často klimatizované)), jen samá bílá a sem tam stříbrná auta… a také obrovské mramorové budovy a paláce, které jsme často nesměli ani fotit… fotit jsme nesměli ani vojáky či čestnou stráž… ale třeba za focení v muzeu, Mervu nebo Nise chtěli vždy poplatek 50 manatů… a ještě protiklad – pompézní a velmi čistý Ašchabad silně kontrastoval s vesnicemi a neskutečným nepořádkem kolem všech cest…
Na závěr prohlídky Ašchabadu jsme zajeli na tržnici (nejmenší z navštívených), kde jsme se najedli a nakoupili poslední suvenýry… odpoledne jsme mohli strávit na hotelu odpočinkem a balením… v 18:45 jsme šli na poslední společnou večeři a „kupodivu“ opět do prostor pana Rahmanova… jídlo bylo dobré, ale pivo (lahvové) tam stálo stejně jako v neděli na poušti – 60 manatů… což jsem akceptoval, ale pak jsme na hotelu šli s Katarínou na zahrádku našeho hotelu si zatančit (tančila jen Katarína) a tam čepované pivo stálo 6x méně – pouhých 10 manatů…
Na letiště jsme vyrazili přesně o půlnoci z neděle na pondělí… je krásné, nové, velké, ale pusto prázdné… na svou slávu ještě čeká… a věřím, že se jí i dočká – Turkmenistán od roku 1994 přísně dodržuje neutralitu a pokud uvolní vstupní podmínky, může turistům hledajícím „něco jiného“ určitě něco nabídnout… ještě jsem nezmínil, že v Turkmenistánu (stejně jako v Uzbekistánu) se píše latinkou, takže i to usnadňuje komunikaci (mobilní signál tam nakonec byl, ale data ne… velmi slabá wifi na hotelu byla omezena, Whatsapp fungoval jen přes VPN)…
Na závěr ještě suchá fakta – Turkmenistán na severozápadě sousedí s Kazachstánem, na severu, východě a severovýchodě s Uzbekistánem, na jihovýchodě s Afghánistánem, na jihu a jihozápadě s Íránem a na západě s Kaspickým mořem… většinu nízkopoložené země pokrývá poušť Karakum… v Turkmenistánu žije přibližně 7,1 miliónů obyvatel… v současné době (od roku 2022) mu vládne syn Gurbanguli Berdymuhamedova, Serdar…
Letadlo Turkish Airlines odstartovalo s mírným předstihem v 03:15 turkmenského času… bylo prakticky plné, s Katarínou jsme naštěstí měli místa v exitové uličce, takže jsme si mohli natáhnout nohy)… v 5:35 tureckého času (2 hodiny rozdíl oproti Turkmenistánu) jsme přistáli v Istanbulu… i tak brzo ráno bylo letiště plné cestujících a tak jsme si to zamířili rovnou k odletové bráně dalšího letu do Vídně… v 7:50 jsme odstartovali a jelikož letadlo bylo širokotrupé, bylo poloprázdné a my tak vedle sebe nikoho neměli… 9:05 už našeho času jsme se dotkli přistávací dráhy vídeňského letiště… prošli pasovou kontrolou, vyzvedli kufry a rozloučili se… abych měl více času na to poslední (slovenští cestovatelé měli na letišti odvoz mikrobusem do Bratislavy), zrušil jsem jízdenku na autobus RegioJet (stihl bych to 3 minuty před odjezdem, ale to nebylo po výstupu z letadla jisté) a rozhodl se vydat do Brna vlakem z hlavního vídeňského nádraží… i vlak byl v barvách RegioJetu, nicméně jel z Budapešti a měl 45 minut zpoždění… takže se do Brna dostanu někdy kolem 13:00…
Cestu do pěti zemí Střední Asie jsem si nesmírně užil… poznal jsem země, do kterých jsem se chtěl vždy podívat, všechno nám vyšlo podle plánu a i když některé přejezdy byly náročnější, beru to jako nutnou součást cestování… měli jsme skvělého průvodce Honzu a měli jsme dobré složení cestovatelů – ať už těch, co se vrátili do Evropy z Taškentu, nebo těch, co pokračují dál do Íránu (dr. Miloš a Mirek, se kterými jsme se rozloučili včera večer na hotelu)… ti, co přijeli a doplnili odjezdivší už tak nezapadli, ale to tak bývá… a pak tam byla Katarína… ve vlaku z Taškentu se nás Miriam a Miro ptali, jaký že máme vztah a když jsme odpověděli, že se známe 2 dny, tak nevěřili… a nevěřil tomu ani další doktor ve skupině (jeden z později přiletěných), který se nás na Darvaze ptal, jestli jsme manželé… už teď mi chybí…
Tak zase někdy příště
Michal
